Tvrzení o různých formách kontaktu s Kristem či Duchem Svatým jsou mezi křesťany evergreenem. Používají je v několika kontextech: ujišťují se navzájem, a dost možná že i sami sebe, že jejich víra je pravá; prokazují tím pravost své víry navenek; posilují tím sobě i navzájem své prožívání křesťanského společenství – totiž těch, kteří jsou v kontaktu s Duchem Svatým, či s Kristem.
Dva příklady:
William Lane Craig v debatě s Michaelem Tooleym řekl:
A konečně šestý argument. Bůh se může nechat bezprostředně poznat a zažít. Toto není ani tak argument ve prospěch Boží existence; je to spíš tvrzení, že vy sami můžete poznat, že Bůh existuje, zcela stranou od argumentů, jednoduše tím, že ho bezprostředně zažijete.
Podobně David Černý v diskuzi s Tomášem Hříbkem, které jsem se účastnil, krátce po začátku podotkl, že my ateisté pomíjíme osobní zkušenost Boha, která pro toho daného člověka Boží existenci prokazuje.
Jako člověk, který hledá pravdu, a kterému na pravdě záleží, ať je jakákoliv, tato tvrzení nemohu ignorovat. Pojďme společně celou záležitost promyslet.
***
Uvažme následující fakta:
1) religiozní prožitky a zážitky mají členové snad všech náboženství, nevyjímaje Buddhisty, kteří ani nemají boha, nebo např. domorodce v pralese s jejich přírodními božstvy. Kenneth W. Daniels v knize Why I Believed dokonce napsal, že ty samé prožitky, které mu v době víry “prokazovaly” její pravost, si umí navodit i dnes, kdy je ateista. Hádám, že to nebude až tak výjimečné.
2) lidské prožívání a vnímání je až do extrémní míry ovlivnitelné a změnitelné chemickými látkami (protože mozek sám pracuje na chemickém principu). Tyto látky mohou být jak externě podané (přírodní nebo umělé drogy, alkohol), a nebo, a to je pro nás klíčové, si je může mozek produkovat sám (a také tak nonstop činí).
3) meditace, půst, hromadné prožívání rituálů, zvlášť se spirituálním podtextem (prožitky na shromážděních (nejen) letničních či evangelikálních církví, stavy tranzu při rituálních tancích domorodých kmenů, vedených šamany, atd.), může navodit změněné stavy vědomí.
4) dále uvažme, že o svých osobních citech a pocitech je extrémně snadné říkat polopravdu, či úplně klamat, protože neexistuje možnost ověření.
5) člověk může dokonce snadno oklamat sám sebe. Postupem času může přesvědčit sám sebe, že zažil něco trochu jiného, než co skutečně zažil, že cítil něco trochu jiného než cítil, jiného, hlubšího, atd. O to snazší a upřímnější je pak tvrdit totéž i svému okolí.
6) věřící mají zcela zjevnou MOTIVACI, aby spirituální kontakty vyznávali. Například:
6.1) chtějí zapadnout mezi své. V okamžiku, kdy ostatní vyznávají, že se jich dotýká Duch Svatý, je jejich zřejmým zájmem, aby to nebyli oni, kdo musí říct “mě se ale nedotýká, já nic necítím”. Stačí přitom tak málo: stačí interpretovat svůj příjemný pocit např. při impozantní mši v kostele, působivé varhanní hudbě, působivém kázání kněze, čtení silné pasáže v Bibli, jako dotek Ducha Svatého. Stačí “si říct”, že tomu budu věřit.
6.2) může se to zdát jako účinný způsob jak odpálkovávat nepříjemné otázky.
“Já jsem s Bohem v kontaktu, cítím jeho dotek, tak co mi budeš vykládat, že neexistuje…”
7) věřící jsou jen zřídka kdy ochotni mluvit o tom, co skutečně cítí. V čem jejich zážitky spočívají. Tvrdí, že jejich zážitky jsou nepopsatelné. Často používají argumenty jako “copak ty jsi schopen vysvětlit, co znamená být zamilován, člověku, který zamilován nebyl?” Myslím, že toto je docela důležitá věc, a proto se u ní zastavme. Ovšemže je možné naše duševní prožitky popsat někomu, kdo je nezažil.
Například u lásky lze dotyčnému snadno vysvětlit, že jde o hluboký cit k člověku opačného (někdy i stejného) pohlaví. Jste šťastní, když s milovanou osobou jste, toužíte s ní být, když s ní zrovna nejste. Musíte na ni stále myslet, myšlenky na ni vyplňují značnou část vaší pozornosti. Mnohdy se nemůžete soustředit na nic jiného. Pokud s milovanou osobou zrovna nejste, uzavíráte se do sebe, a věnujete se právě myšlenkám na svou lásku. Máte radost když ona má radost, máte o ni strach, máte sklon mít “růžové brýle”, tzn. neuvědomujete si dostatečně chyby milované osoby, a nekriticky vnímáte její přednosti. Přitahuje vás sexuálně, toužíte být v její tělesné blízkosti. Atd. Myslím, že je zřejmé, že své city a pocity LZE popsat člověku který je nezažil, docela pěkně, a nic na tom nemění fakt, že ten samotný POCIT to nenahradí.
Čili pokud někdo tvrdí, že o svých spirituálních zážitcích nemůže vůbec nic říct, nikoliv proto že by nechtěl, ale proto že to nejde, je velmi pravděpodobné, že je to jen výmluva – a i zde je zřejmá motivace: z popisu těch zážitků by mohlo být i danému věřícímu patrné, že závěr, že vysvětlením je kontakt s Bohem, je poněkud unáhlený. Věřící si ovšem tuto skutečnost nechce připustit – proto se do popisu svých citů raději ani nechce pouštět. Prohlásit je za zahalené v nevyslovitelnu a tajemnu a transcendentnu přece vypadá a hlavně funguje mnohem líp.
***
William Lan Craig a spousta dalších tvrdí, že věřícím jejich spirituální zážitky prokazují Boží existenci. Spoléhají při tom zjevně na to, že subjektivní pocity nejsou příliš dobře zkoumatelné. V tomto případě se ale pletou.
Stačí si uvědomit: JAK mohou věřící VĚDĚT, že to co zažívají, je Bůh? Co když to je třeba ďábel? Co když to je jiný padlý anděl? Co když to byl normální, ne-padlý anděl? Co když se stali obětí pokusu UFO? Co když na nich testuje americká vláda novou supertajnou mentální zbraň? A co když – úplně prozaicky – jsou jejich pocity výhradně produktem jejich mozku? JAK mohou vědět, že to není tento poslední případ? A jak si můžou i jen myslet, že Bůh je nejpravděpodobnější vysvětlení jejich zážitků?
Tvrdí-li někdo, že mu jeho spirituální zkušenost prokazuje existenci Boha, evidentně klame sám sebe, POKUD ovšem neumí vysvětlit, JAK mu tato zkušenost Boha prokazuje. Musel by vysvětlit, JAK VÍ, že ta zkušenost nemůže mít původ nikde jinde, než v Bohu. Nemyslím si, že by bylo vůbec možné toto vyargumentovat.
***
Kdyby šlo věřícím o to, co je skutečně pravda, a nikoliv o přeochotné uvěření tomu, co chtějí, aby byla pravda, pak by se na celou situaci pokusili podívat trochu z odstupu. Zamysleli by se nad tím, co přesně zažili a cítili, jaká jsou možná vysvětlení a příčiny těch zážitků či pocitů, a která z nich jsou pravděpodobná více a která méně. Jak by vůbec mohl vypadat zážitek, jehož nejpravděpodobnějším vysvětlením (nikoliv jediným možným, jako v minulém bodě) by bylo, že ho způsobil Bůh?
Odhaduji, že zdaleka nejčastější pocity, které věřící připisují blízkosti Ducha Svatého či Krista, jsou různé pocity dotyku transcendentna, míru a pokoje a klidu, pocit dotyku nebo blízkosti něčeho vznešeného, něčeho co nás zdaleka přesahuje, pocit zalití láskou, pocit blízkosti něčeho, skrze co všechno pošlo, něčeho s nekonečným významem a důležitostí, pocit blízkosti milující bytosti, která pro nás tak moc udělala a obětovala, a my jsme jí přitom tak moc ublížili, a ona nás přitom tak miluje… a je teď úplně blízko, blizoučko, až ji cítíme…
Toto všechno jsou sebe-vyplňující představy. Považuji za zcela evidentní, že kdybych JÁ sám byl křesťanem, a upřímně bych věřil, že Bůh JE milující, obětoval za nás svého jediného Syna, který za nás trpěl, a přitom nás nesmírně miluje, má Kosmickou důležitost, skrze něj všechno pošlo, atd., a zejména že v určitých situacích (o samotě při modlitbě, při četbě Písma a rozjímání, při mši v kostele, na náboženském shromáždění, atd.) se mi může přiblížit a vejít se mnou do osobního kontaktu – a v této situaci bych BYL, a celá má pozornost by byla upřena k těmto představám (ať už o samotě při meditaci, a nebo ještě lépe na nějakém náboženském shromáždění, kde by témuž věřili všichni) tak že by tyto představy byly neodlišitelné od pocitu, že Ho opravdu cítím, že tu opravdu je.
A, co je naprosto klíčové – toto funguje BEZ OHLEDU na to, zda Bůh skutečně existuje nebo ne.
***
Mám právě v hlavě jistou poměrně surrealistickou scénu. Popsal jsem ji asi na pěti řádcích do textového souboru. SHA256 hash toho souboru je
47e9494f16f4cc2e50c1cd27f008a9d21fe38e1dff7165314b754409a4df36cb
Je-li někdo ve skutečném kontaktu s Duchem Svatým – ať mi někdo tu moji představu popíše! Celá ta představa tvoří jedinou scénu, stačí tedy, aby Duch Svatý dotyčnému vnuknul jedinou myšlenku, jediný obraz! A ten nám zde pak může popsat. Já nemohu svoji představu dodatečně změnit, protože hash jsem už tímto zveřejnil, a je výpočetně nemožné zkonstruovat k danému hashi jeho vzor. Není to ale nemožné pro všemohoucího Boha – a ten beztak zná moje myšlenky, a tím spíš obsah konkrétního souboru na mém disku. Je to tedy naprosto fér.
Přidám ještě motivační myšlenku: POKUD by někdo uspěl, pak by to mohlo na ledaskoho zapůsobit, a přivést ho k víře – a není každá taková “zachráněná duše” úžasný úspěch? Není to důvod MODLIT SE, aby Bůh mě, zpupnému ateistovi, ukázal, zač je toho loket, veřejně ho znemožnil, a navíc tak případně přivedl lecjakou ztracenou ovečku na cestu Spásy?
Vím vím – je zde notoricky známá výmluva, že Bůh se přece nenechá testovat… Postavme to tedy jinak! NAŘIZUJI Bohu, aby o mé představě nikomu neříkal. Zároveň asi umím predikovat budoucnost – protože jsem si JIST, že mě Bůh poslechne a můj příkaz neporuší. Žádné nové ovečky, žádné vyplněné modlitby! Ticho!
Předpovídám, že Bůh se bude chovat přesně tak, jak se chová vždy – totiž jako by neexistoval.
Nuže, nechme se “překvapit”, jak to dopadne.
Průběžně budu zveřejňovat došlé reakce. Za tři měsíce, tedy 24.2.2013 zveřejním moji původní představu. Každý bude moci ověřit, že sedí hash – a celý pokus pak vyhodnotíme.
***
Pro úplnost se chci zmínit o jednom přístupu, a tím je postoj: “věřím, že jsem s Kristem v kontaktu”, aniž by za touto vírou stály jakékoliv pocity, komunikace, vidění či cokoliv podobného. Dotyčný tomu věří například proto, že je v Bibli napsáno, že to tak má být (“Neboť kdekoliv se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.” (Mt 18:20). Tímto postojem asi nemá cenu se blíže zabývat, protože je zjevné, že neprokazuje nic ani nevěřícím, ani dotyčnému věřícímu.
Závěr
Ukázal jsem, že typické spirituální zážitky neprokazují nic ani samotným věřícím, kdyby se na ně ovšem byli schopni podívat nezaujatě – a už vůbec neprokazují nic nevěřícím (pro korektnost dodejme, že věřící většinou ani netvrdí, že by mělo). Mluví-li věřící o tom, že “zažili Boha”, že pro ně jsou jejich zážitky průkazné, je zde zjevně přání otcem myšlenky. CHTĚJÍ aby to tak bylo, a tak tvrdí, že to tak opravdu je. Věřící nejsou schopni vyargumentovat opak: JAK jim jejich spirituální zážitky Boha prokazují.
Jako ve spoustě jiných případů, i zde mnozí věřící klamou sami sebe.
Jsou myslitelné spirituální zážitky, které by byly jen obtížně vysvětlitelné – ovšem takové věřící v reálu nemají, viz náš pokus. Existuje naprosto věrohodné, logické a naturalistické vysvětlení toho typu spirituální zkušenosti, který věřící mívají. Je evidentní i motivace, kterou věřící mají, aby o svých spirituálních zážitcích a “kontaktech s Duchem” mluvili.
Z těchto důvodů nemám ani s maximálně otevřenou myslí nejmenší důvod věřit, že by věřící měli jakýkoliv reálný spirituální kontakt (ať už s Kristem, nebo s Duchem Svatým, nebo s čímkoliv jiným).
Colombo: Co třeba tradiční setkání v Brně u Bílého beránka?
Bo: Kdy ?
protestant:
Vy nevíte, že přes 90 procent Bachovy hudby je hudba duchovní? Hudba k oslavě Boha. Hudba k bohoslužbě? Poslech Bachovy hudby velmi souvisí s vírou v Boha. Bez této víry by tato hudba NEEXISTOVALA.
jack:
Panebože,to přece není při poslechu hudby vůbec relevantní. Diskutujeme o poslechu jakékoliv hudby. Nebo jste snad myslel svým přirovnáním,že poslech právě J.S.Bacha lze přirovnat k víře v Boha???
Ať je to tak či onak. Já hudbu vnímám jedním ze svých smyslů a to sluchem,vašeho Boha žádným svým smyslem vnímat nedokáži,proto nechápu proč to pořád motáte dohromady!
Bo: když se domluvíme;) Vy jste odkaď?
Protestant:
Bach zdůvodňoval svou práci jako církevní hudebník z Bible. Na četných místech, kde je zmínka o hudbě k Boží oslavě, připojil své poznámky. “Při zbožné hudbě je vždy přítomen Bůh se svou milostí,” okomentoval 2 Pa 5,13, kde text hovoří o hudbě při posvěcení Šalomounova chrámu: “Když chválili Hospodina. .. naplnil oblak dům Hospodinův.” Bach věřil, že Bůh se připojí k hudbě svého lidu, který ho chválí. Zatímco pozdější mistři, jako Mozart a Beethoven, zdůrazní autonomii a absolutnost svého umění, Bach ví, že bez Božího požehnání je každá tvorba nedostatečná.
jack:
Na tomto příkladu jste krásně znázornil určitý druh křesťanské autosugesce.
Žádný nekřesťan či ateista v Bachově hudbě nic podobné jako vy NECÍTÍ!!! 🙁
Colombo says:
December 3, 2012 at 8:41 pm
Takže Iron Maiden je duchovní hudba? Takhle sem o tom nikdy nepřemýšlel, protestante…
jack:
Asi pouze ta,která se nějakým způsobem zmiňuje o duchovním tématu.
Třeba LP The Number of the Beast! 🙂
jack:
Na tomto příkladu jste krásně znázornil určitý druh křesťanské autosugesce.
Žádný nekřesťan či ateista v Bachově hudbě nic podobné jako vy NECÍTÍ!!!
Bo: A tím také o tu nejdůležitější část, kterou do ní Bach vložil PŘICHÁZÍ !!!
Bo :já jsem ze Šumavy, je to pravda trochu z ruky, to se mi asi do Vánoc nepodaří
ale přeci, bylo- li by plánované nějaké setkání, dejte vědět.
martiXXX says:
December 4, 2012 at 3:56 pm
A také to nic nevypovídá o tom, zda něco vyššího existuje nebo neexistuje.
jack:
Ono totiž neexistuje vůbec nic co by vypovídalo o existenci či neexistenci něčeho “vyššího”! Tak proč pořád někteří lidé (věřící) o takových věcech polemizují.
O nevyvratitelné hypotéze se prostě nepolemizuje,protože nevyvratitelná hypotéza je bezcenná!!!
martiXXX says:
December 4, 2012 at 4:11 pm
Nejsem si ale na 100% jistý. vyciťuji to a myslím si, že jsou tady zajímavé indicie.
jack:
Marti,podobně “argumentují” vesměs všichni věřící ve “velkých ” i “malých” církvích a všech náboženských sektách!
To nemá pro nikoho naprosto žádný vypovýdající význam!
Bo: A tím také o tu nejdůležitější část, kterou do ní Bach vložil PŘICHÁZÍ !!!
jack:
Křesťanský Bůh asi nechce,aby všichni lidé na této planetě tuto (podle vás nejdůležitější) část vnímali,jinak by nás všechny při stvoření vybavil touto schopností! 🙂
Ba ne, Jacku. Bach do své hudby vložil svůj vztah k Bohu. Každý člověk je stvořen tak, aby vztah s Bohem mohl navázat. Pokud chcete porozumět Bachově hudbě, potřebujete tuto schopnost v sobě aktivovat. V Janově evangeliu se dočtete jak. 🙂
“Každý člověk je stvořen tak, aby vztah s Bohem mohl navázat. ” Celé kontinenty byly Bohem nedotčeny 1500 let a bez koloniálních výbojů by to tak i zůstalo. Bez misionáře a nebo křesťanského válečníka o sobě Bůh neumí dát vědět.
jack says:
December 4, 2012 at 11:31 pm
protestant:
Vy nevíte, že přes 90 procent Bachovy hudby je hudba duchovní? Hudba k oslavě Boha. Hudba k bohoslužbě? Poslech Bachovy hudby velmi souvisí s vírou v Boha. Bez této víry by tato hudba NEEXISTOVALA.
jack:
Panebože,to přece není při poslechu hudby vůbec relevantní. Diskutujeme o poslechu jakékoliv hudby. Nebo jste snad myslel svým přirovnáním,že poslech právě J.S.Bacha lze přirovnat k víře v Boha???
Ať je to tak či onak. Já hudbu vnímám jedním ze svých smyslů a to sluchem,vašeho Boha žádným svým smyslem vnímat nedokáži,proto nechápu proč to pořád motáte dohromady!
protestant:
pokud například nevíte, že Bach používá tóniku A – dur k připomenutí smrti Ježíše na Golgotě (A dur má křířky – na Golgotě stály tři kříže) pak vám toho z Bachovy hudby mnoho uniká.
jack:
Křesťanský Bůh asi nechce,aby všichni lidé na této planetě tuto (podle vás nejdůležitější) část vnímali,jinak by nás všechny při stvoření vybavil touto schopností!
protestant:
Je značný rozdíl mezi schopností vnímat a ochotou vnímat.
Protestante, co ty si myslíš o tom ďáblovi, jak jsme to před třemi dny řešili s Médeou? Jakou má ďábel motivaci být proti Bohu? Je ďábel vůbec BYTOST? Myslí, jedná, má motivace, chce něco? Jaký je Tvůj názor?
to jack:
Ono totiž neexistuje vůbec nic co by vypovídalo o existenci či neexistenci něčeho “vyššího”! Tak proč pořád někteří lidé (ateisté) o takových věcech polemizují.
Narazil jsem na takovou perličku: Mussolini chtěl začátkem 30. let po Piovi XI aby exkomunikoval Hitlera a snížil tak jeho popularitu v katolickém Rakousku a tím i jeho nebezpečnost pro Evropu a Itálii. Papež odmítl a tak začal Mussolini s Hitlerem spolupracovat a přijal za své jeho rasové a antisemitské teorie.
http://en.wikipedia.org/wiki/Pope_Pius_XI#Relations_with_Italy_and_the_Lateran_Treaties
Slávku no to je teda neuvěřitelné. Fakt síla…
Někdy ty škatulky prostě selhávají. Dobro, zlo, fašismus, nacismus … Jen prostí lidé potřebují vidět svět černobíle.
Pomalu sám se ďáblem stáváš…
Tomáš Trusina
Jak se začne mluvit o ďáblovi, rozběhne se obrazotvornost na plné obrátky: Kdo to je? Jak vypadá? Když si nejde představit Boha, můžu v ďáblově případě popustit fantazii o to víc… Hrozná stvůra, zplozenec pekla, pán země Mordor. Chlupatec s kopytem a rohama. Nebeský prokurátor, který se ničeho neštítí, padlý anděl… Ale která představa platí?
Jak se na nás poslední léta hrnou odevšad billboardy, klipy nebo aspoň ilustrace, nějak mi obrazy a představy čím dál míň říkají. A přistihl jsem se, že se mi líbí pomyšlení na to, že ďábel jako takový (jako namalovatelný odpudivý chlupatec, představitelný protihráč Boží) vlastně neexistuje. Že je to právě jen výplod naší náboženské či jaké obrazotvornosti. Vymysleli jsme si ho – a pak se za něj schováváme.
Když jde o ďábla, zkusím za ním hledat lidi. Ne nejdřív ty druhé, ale sebe, nás – vždyť jsme ”dobrý i potvory” (tohle si pamatuju, např. z dějin církve, jak se začne hledat ďábel u těch druhých, to se často dojde k ďábelským koncům).
Když třeba ďábel nabízí Ježíšovi, přestaň hladovět a přestaň čekat, až tě nasytí Bůh, udělej chleba sám – nevyslovuje tu nahlas jen to, co bych já sám Ježíšovi tolikrát poradil? Ukaž se jako všemohoucí synáček všemohoucího tatíčka, zkrať ten nekonečný půst a nečekej…
Anebo s tou mocí – jak s ním brouzdal po internetu a ukazoval mu ty potentáty a vlády – to se vždycky znova zasním, jak už mohlo být dávno na světě krásně, kdyby to Ježíš býval vzal… To přece chce každá křesťanská strana – mít moc – a pak prosadit ve společnosti křesťanské hodnoty. Proč na to Ježíš hned ”odstup satane”?
A blesklo mi, tohle slavné odmítnutí zaznělo pak ještě – Petrovi. To když z pozice vrchního učedníka káral Ježíše za to, že si vybral cestu na kříž. A stoupl si do čela, že to teď povede sám. A Ježíš ho pak se slovy
”odstup satane” pošle do – zástupu za sebe! A ještě mu stihne vysvětlit ”tvé smýšlení není z Boha – ale z člověka”. Věřil on Ježíš vůbec na ďábla?
Když si v té věci čtu Ježíšův příběh, všímám si, že se o tom ďáblovi, satanovi mluví často v souvislosti s pokušením. Aspoň v Ježíšově případě určitě. Ďábel je ten, kdo to s ním (a pak i s námi) zkouší – cosi ukáže, poradí, obvykle to bývá ”nabídka lákavá, cena nízká”. Nebo Ježíši odpírá, že to má vzít vyzkoušenými lidskými cestami, tak jako ho opravoval Petr. Nám by se pak za ním šlo líp, ovšem kam bychom došli…
Možná tedy – na pokušiTELi (tak jako třeba na učiTELi) není důležité, jak vypadá – ale co a jak SDĚLUJE, co nabízí. Asi to prostě nebude jedna postava – ale spíš role, nebo ještě spíš FUNKCE. Ďábel funguje jako svého druhu funkcionář. A takový funkcionář má vždycky spíš než odpuzující dech, kopyta a rohy elegantní kravatu, běloskvoucí košili a zářivý úsměv. Ale to jsme zas u obrazů, a u nich skončit nechci.
Možná spíš, když předkládám lákavé katalogy úspěchů, moci, nemožného na potkání, zázraků do tří dnů … když představuju Boha jako automat na (rychlé) splnění VŠECH našich přání a tužeb … tak funguju jako ďábel. Tak se ďáblem STÁVÁM. ”Pomalu se sám ďáblem stáváš…” poznamenal si ve valdickém vězení Magor (který jaksepatří uměl odporovat zlému).
Stávám se ďáblem jako farář? Co by ne … Když zamlčuju, že Ježíš odmítal řešit bolesti a trápení tohoto světa mocensky, autoritativně, mávnutím kouzelného proutku; že nasazoval vlastní kůži a krk; když mám na každou bolest a nesnáz hned po ruce vysvětlení…
Ale že jsem se ďáblem stal, poznám většinou, až když slyším ”za mne, satane”. Vezmi svůj kříž (kříž bezmoci, půstu, cesty pouští, neozpovězených otázek) – a následuj.
Ďábel
Vidíte za něčím ďábla?
Jiří
Suchý
básník, textař
70 let
Slovo ďábel nerad používán, podobně jako každou antropomorfizaci teologických pojmů. V jedné své hře nahrazuji slovo ďábel termínem princip zla je to totéž, ale zní to věrohodněji. Tento princip bohužel funguje a má se k světu.
Gabriela
Horáková
farářka ČCE
27 let
Na to neumím dostatečně odpovědět. Uvědomuji si nejrůznější zlé věci, které se dějí, ale co je za nimi, to nevidím.
Miroslav
Konvalina
rozhlasový reportér
38 let
Ďábla vidím za fanatizmem a hodně často.
Dana
Elisová
ekonomka
v domácnosti
35 let
Vidím ho za vším zlým, co si lidi navzájem provádějí.
Leo
Pavlát
ředitel Židovského
muzea, 52 let
O ďáblovi coby personifikaci zla mě nikdy ani nenapadlo uvažovat.
Václav
Vacek
katolický farář
55 let
Ano, za velkou krutostí, potěšením z neštěstí a zla, cítím síru. Některé zlo je tak hrůzné, že přesahuje lidské meze – holocaust, ideologická, rasová a náboženská nenávist.
Jana
Šilerová
biskupka CČSH
Přiznám se, že ďábel pro mne není nějaká těkavá, nehmotná duchovní síla, ale plíživé avšak tvrdě zakoušené faktické, konkrétní, personifikované zlo. Jen je umět vždy rozpoznat. Naštěstí i ďábel se v posledku před Bohem třese strachem.
Vítězslav
Vurst
předseda správ.
rady nadace
ADRA, 52 let
Nejen že ho za něčím vidím, já ho dokonce někdy i slyším, jak se chechtá. A nejhorší je, když ho vidím za některým svým jednáním. O to víc je pak ten smích nepříjemný.
Martin
Müller
režisér a produkční
studia Velehrad
37 let
Velmi složitá otázka. S tím ďáblem je to jako se zlem – roste s tím, jak ubývá lásky.
Ruben
Kužel
farář ČCE
38 let
Za maskou dokonalé mravnosti či zbožnosti. Za rafinovaným, vykalkulovaným zlem.
Za křečovitou snahou páchat dobro.
Za buzerací a zneužíváním moci – v jakémkoli převleku.
Lea
Brodová
psychiatrička
47 let
Ďábla vidím za fanatismem a pravověrností – nejen náboženskou; za beznadějí.
Jarka
Metelka
člen klubu
Rychlé šípy
”Vidíš tam něco, Mirku? Jdi se tam podívat!”
Jak jsme si to
představovali?
Jiří Gruber
Tato záhadná postava symbolizuje v Bibli síly zla, zkázy a vzpoury proti Bohu. Ďábel (z řeckého diabolos) neboli Satan (hebrejsky) znamená doslova pomlouvač. Snaží se vyrvat člověka z dosahu Boží milosti a zcela jej ovládnout. O jeho původu Bible mlčí. Teologové se později pokusili vysvětlit jeho původ jako vzpouru pyšného anděla zvaného Lucifer proti Bohu. Oporou jim byl Iz 14. Za trest byl tento anděl potrestán pádem do podsvětí. Jako připomínku a zbytek svého někdejšího původu mívá proto satan na některých obrazech křídla.
Nejčastěji se satan objevuje na scénách posledního soudu jako protiklad Kristův a vládce podsvětí. Najdeme ho také, jak pokouší Krista na poušti nebo jak jej Kristus poráží, když sestupuje do podsvětí (zůstává přimáčknutý vylomenou bránou pekel). Nejčastěji se objevuje při vyobrazení barvitých scén z knihy Zjevení (zejména Zj 12), která mu dává rohy a představuje ho jako starého hada a draka.
Ďábel je proto nejčastěji zobrazován jako postava se zvířecími rysy. V románském a gotickém umění jej poznáme podle pařátů, rohů a ocasu. Někdy má i šupinaté tělo. Jindy má podobu kozla, kterého prozrazuje jeho zápach. Podle 1Pt 5,8 bývá zobrazen také jako lev, který obchází a hledá, koho by sežral. Na románským sloupech nacházíme lva s malým človíčkem v tlamě. Renesance se zaměřila spíš na jeho prohnanost. Představuje jej jako poutníka nebo mnicha (sr. 2Kor 11,14), jemuž však někde čouhá kopyto, růžek nebo ocas. Ďábel dostává rysy antických satyrů, čímž má být zdůrazněno, že největším nepřítelem církve je pohanství.
Stará symbolika připomíná ďábla jako hada, kterého Kristus probodává kopím a někdy ho přidává i do scény ukřižování, kde se ďábel v podobě hada choulí pod křížem, často již zavřený v malé rakvičce, jako symbol Kristova vítězství nad hříchem a smrtí.
Rozmanití ďáblové se také vyskytují na oblíbených scénériích, které zobrazují pokušení poustevníka Antonína, který odešel na poušť, aby byl vzdálen světu, ale ďábel ho ani zde nenechal v klidu.
Co o tom
vyznáváme?
Bratrské vyznání
Původ tedy všeho zlého v lidském pokolení jest předně ďábel, pokušitel, lhář, vražedlník svůj i náš hned od počátku (Jan 8,44), potom člověk sám, svobodné vůle své ne k dobrému, ale zlému užívající (Řím 5,12 etc.).
Vidíte za něčím
ďábla?
Anketa
Myslím, že ďábla vidíme jen za tím, za čím chceme. Opravdovský ďábel se skrývá tam, kde si ho nechceme připustit.
Ve zlobě, neupřímnosti, za lží, za zradou…
Ve spodních proudech u rockových skupin, u lidí. Většinou nikde, třeba se dobře kryje…
Představa ďábelského ”loutkáře”, který za něčím (v pozadí) tahá za nitky a působí zlo, umožňuje výmluvy: ”Já ne, to on.” Ďábel je v nás, v našich špatných volbách a rozhodnutích, v našem zlém jednání i v jedovatých slovech.
Za vším, co nás pokouší a svádí od Božích přikázání.
Myslím, že se skrývá v různých věcech: třeba závisti, ale i v podceňování se..
Asi ne. Za špatné si můžeme do značné míry sami, buď že něco špatně uděláme, nebo že někteří lidé zlo preferují ve svém jednání.
Za vším je nějaký.
Za válkami, terorismem, v některých chvílích za školou, za hranicemi zla.
Já nevím, ale asi ho vidím ve stínu!
Vidím ho za vším, co je zlé v našich životech; je to kníže tohoto světa, a vše krásné nás čeká až v nebeském království.
Asi ne, snad jen za špatným chováním lidí a za tím, že nějací lidé nemají možnost se dostat k víře.
Ano, za vším. Ale ne za basou, tam se mi schoval.
Za naší vládou kapitalistickou.
Ne.
Vidím ho třeba za myšlenkou (lží), že ďábel neexistuje. Vidím ho třeba za lidským strachem někomu důvěřovat, za beznadějí, nenávistí, hořkostí a neschopností odpustit, a také za lidskou prázdnotou a marností života.
http://katecheze.evangnet.cz/programy/peklo-dabel-soubor-textu