Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Ty závěrečné otázky jsem mínil jako otázky k diskuzi zde pod článkem. Tedy budu rád, když se na ně někdo pokusí odpovědět.
Zejména považuji za klíčové otázky (1) a (2): Byl bych v takovém případě věřící? A pokud ne, tak proč? Co by mi “chybělo”?
Michal: Koho považujete za věřícího? Já sám zřejmě splňuji kritéria uvedená v článku, i když se asi nechovám jakž takž morálně. Jenomže nevím, co to znamená věřící, stejně jako nevím, co to znamená Bůh. Jsem věřící, protože chodím do kostela, jsem pokřtěný a občas se modlím – tzn. v duchu vedu něco jako dialog bez odezvy nebo odříkávám modlitby?
Myslím, že by to chtělo nějakou exaktní definici pojmu “věřící”, možná toho jednou bude schopna neurologie, doufám, že se toho dočkáme, asi jen těžko se dočkáme definice “pojmu” Bůh.
Co se týče té sebemanipulace, nejsem si tím tak jist, kdybych věděl, že Bůh neexistuje, případně bych znal přesnou podstatu “víry”, asi bych si mohl uvědomit, že provádím sebemanipulaci, ale pokud nevím, co to Bůh je ani, co přesně znamená to, že věřím v Boha, nemyslím, že by se mohlo jednat o sebemanipulaci, když tu neexistuje obsah takové manipulace.
Co se týče problémů s křesťanstvím, nemyslím si, že by bylo možné je objasnit, a to již pro výše zmíněnou podivnost pojmů “Bůh” nebo i víra, i když tam se třeba jednou dočkáme vyjasnění tohoto pojmu, nebo možná již dnes nám mohou exaktní vědy nabídnout něco, o čem nevím.
Podle mne příliš složitý konstrukt, Michale. Chcete, abychom reagovali na Vaši představu o tom, co by bylo, kdybyste konkrétně vy chtěl uvěřit. Proč pitvat tuto nerealizovanou eventualitu, kterou jste navíc do takových podrobností vykonstruoval ze svého současného úhlu pohledu? Z úhlu pohledu někoho, kdo si neumí ani představit, proč by měl vůbec chtít uvěřit doopravdy.
Kdybyste doopravdy chtěl uvěřit, třeba byste se polovině věcí, o kterých teď píšete, že byste se je snažil dělat, upřímně vysmál. Nebo byste si dokonce dával předsevzetí, že toto rozhodně dělat nebudete. Možná byste prosil Hospodina, aby vám dal víru jen tehdy, pokud to neznamená dělat některé trapnosti, které vidíte na křesťanech kolem sebe. 🙂 Protože co kdyby… 😀 😉
tltr v tuhle noční hodinu, nicméně vím jedno. I kdyby (křesťanský) bůh existoval, rozhodně bych ho neuctíval, ba naopak, jelikož by mi byla bible zdrojem jeho “dobroty”, bojoval bych proti němu.
Michale, myslím, že se vám povedlo obdivuhodně přesně vystihnout způsob myšlení věřícího a to říkám z pozice člověka, který byl věřící 40 let. Snad jediný rozdíl byl v tom, že mi se nikdy nepovedlo setkat se s jakoukoli seriózní opozici a tak jsem byl po přečtení dvou příruček přesvědčeným kreacionistou a neřešil jsem tedy naprosto žádné intelektuální dilema.
the.fish: děkuju moc za pochvalu, moc mě to těší!
A jak jste nakonec přišel na to, že kreacionismus nefunguje? A jak je to s Vaší vírou dnes? Dnes už nevěříte? Pokud ne, tak co se stalo, že jste věřit přestal?
Vladimír Krásný: přesně 🙂
Paradoxní je, že jsou zase různí věřící: někteří skutečně věří v Boha Bible, se vším co udělal, a říkají – on prostě MOHL, je přece Bůh, je svrchovaným pánem nad světem (což samozřejmě nic nemění na tom co píšete, že by totiž v takovém případě nebyl hoden našeho uctívání)
a druzí zase říkají, že se to nikdy nestalo, a že nám na tom Bůh chtěl jen něco ukázat, něco nás naučit. Například to, že to je špatné 🙂 Takže třeba když byli dle Bible na přímý příkaz Boha vyvražděni Midjánci včetně žen a dětí dle Numeri 31, aniž by to tam bylo JAKKOLIV odsouzeno nebo aspoň naznačeno že to je špatné, tak dle umírněných křesťanů je to v Bibli právě proto, abychom viděli, že to je špatné. Ať žije logika 🙂
Ladislave, na Vás mám dotaz: Jak to, že se nechováte ani jakž-takž morálně? Chováte se teda vysloveně amorálně?! A proč to děláte? To nejste schopen ovlivnit své jednání tak abyste se morálně choval? A máte Svobodnou vůli?
A nebo jste tím chtěl říct, že se nechováte jakž-takž morálně, protože se chováte “perfektně morálně”? Tak k tomu bych asi neměl co dodat 🙂
Mohu Vás tedy poprosit o upřesnění?
@Hermes: mě to jako složitý konstrukt nepřijde, naopak. Věřící mě často obviňují, že věřit NECHCI, a to z důvodu nějakého mého mravního defektu či jiné vady charakteru, z důvodu nevázané sexuální touhy, či dalších podobných nesmyslných důvodů. Nic z toho není pravda. Já prostě nevěřím, protože mi směrem k nevíře zcela drtivě ukazuje evidence. Na toto mi bylo mnohokrát řečeno, ať se vykašlu na evidenci, a věřím i tak – vždyť stačí chtít. No a mě to přišlo jako velmi zajímavá myšlenka – a můj článek je jejím rozvedením.
Kromě toho má i jisté zajímavé paralely k uvažování “normálních” věřících, těch co už věří, a dostanou se do styku s argumenty proti jejich víře – čehož si pozorný čtenář jistě všímá. Minimálně Shadowman si toho všiml, a velmi správně to podotkl ve svém komentáři na osa.cz.
Dále, je škoda, Herme, že jste se ani nepokusil odpovědět na ty moje otázky. Ani na tu první: byla by to co jsem popsal víra? Byl bych “správný věřící”? Pokud ne, tak co by mi chybělo? A jak bych teda mohl uvěřit, kdybych chtěl?
Michale, předpokládám, že jsi hodně aspektů vedoucích k víře popsal výborně. O tom nakonec svědčí i neschopnost Herma smysluplně reagovat (“ne, ne, ne” není skutečně pořádný argument). Ostatně Herme, co vedlo k víře vás?
Já kreacionismus potřeboval jen jako argument proti námitce, že víra odporuje vědeckým poznatkům, ale já sám bych si vystačil i bez toho, tak jak jsi to ve svém modelovém příběhu vylíčíl sám. Od víry mně odvedlo to, že jsem jako křesťan a fundamentalista nedokázal ignorovat ani nadále vysvětlovat propastný rozdíl mezi tím, v co věřím, co vyznávám a realitou, kterou prožívám. Taky jsem si začal uvědomovat, že odpovědi, které jsem na každou otázku měl, mně samého přestaly uspokojovat a tak jsem postupně začal ubírat plyn a mé postoje se značně liberalizovaly. Takový výraznější zlom u mně nastal po zhlédnutí filmu “Religulous” od Billa Mahera. V době, kdy jsem se s tímto filmem setkal jsem byl již natolik liberální a nepředpojatý, že jsem byl schopen jej vnímat a uvidět jak obludně stupidní náboženství je. To mně přimělo ke kritickému pohledu na má vlastní přesvědčení a po nějakém roce až dvou, jsem si konečně s ohromným ulehčením oddechl, když jsem si naplno připustil možnost, že žádný bůh není. A tento klid v duši od té doby zažívám každodenně a je to paráda!
Zvláštní na tom je fakt, že jsem za celá ta léta nikdy nepotkal žádného ateistu ani nevěřícího, který by dokázal svou víru obhájit nějakými racionálními argumenty, které bych nebyl schopen převálcovat svými promitivními znalostmi načerpanými z nějakých dvou útlých kreacionistických příruček.
Skutečnost, že kromně příjemných zážitků v opojení iluzí, pro mně byla víra zdrojem ohromných dilemat a v mnoha oblastech deformovala výrazným způsobem můj postoj k životu, mně motivuje abych se zapojil do ateistických projektů. Vím totiž o mnoha lidech, kteří jsou na tom podobně jako já ale díky uzavřenosti ve své skupině si nejsou schopni ani připustit, že by někde jinde, mimo svět jejich vlastného náboženství, mohl existovat život 🙂
Samozřejmě člověk neví přesně, jak se chová většina lidí, tudíž může být můj odhad i dost odlišný. Ale tím, že se nechovám ani jakž-takž morálně jsem myslel, že podle svého názoru provádím nemorální činy častěji než ostatní. Jestli vyloženě amorálně, nevím, myslím, že o řadě mých činů by se dalo prohlásit, že jsou amorální – pokud tím tedy myslíte v rozporu s morálními pravidly, myslím, že existují sociologové a filosofové, kteří “amorální” chápou, jako mimo morálku, nikoliv v rozporu s morálkou.
Myslím, že mě k tomu vede zřejmě neztotožnění s morálními pravidly, asi mi připadne příjemnější nebo možná i užitečnější ta pravidla porušovat než dodržovat. Pojmu “svobodná vůle” pořádně nerozumím, myslím, že se asi nedá vysvětlit.
Přátelé, do konce týdne budu offline, takže se budu těšit zase v pondělí!
Michale, dobrá, odmýšlím si všechny kondicionály a pokouším se odpovědět na vaše otázky. Stejně mi to moc nejde:
1) Když tvrdíte, že jste věřící, a navíc se ještě snažíte svou víru dokazovat denní praxí, jak bych asi mohl popřít, že jste věřící? Jak se víra ověřuje? Jak se měří? A proč by se vlastně měřila? Dáváte své slovo, beru vaše slovo. Nečetl jste na mnoha místech NZ, že člověk pravost cizí víry (vlastně ani té své) dost dobře posoudit nemůže? (koukol a pšenice; tříska v oku bratra; ne ti, co mi říkají Pane Pane – to jen, co mne právě napadá).
2) Odpověď na druhou otázku je tedy bezpředmětná.
Co mi moc nejde do hlavy, je vaše premisa: “Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych.” Co je to za motivaci? To byste se jako najednou zbláznil? Nebo si mám myslet, že píšete o nějaké virtuální osobě? Že si nemáme představovat vás, toho militantního ateistu, kterého baví studovat fyziku a biblistiku jen proto, aby dokazoval, že křesťanství je mimo? Ale máme si říct, že tady v 1. osobě líčíte nějakého člověka z ulice, který prostě jen tak postupně zjistí, že chce věřit?
Herme, jen na okraj – fyziku studuji sám od sebe, ta mě baví 🙂 Fyzika, kosmologie, matika – to vše mě bavilo dávno před tím, než jsem se začal zajímat o křesťanství.
A jak bych mohl chtít uvěřit? No třeba bych si mohl začít myslet, že věřit je DOBRÉ, že bych věřit MĚL, bez ohledu na to jestli vidím nebo nevidím zda je to všechno pravda. Nebo bych třeba mohl mít věřící holku, nebo bych se mohl dostat do party super lidí kteří jsou věřící, a ti by mě k víře vedli – máš asi dost malou fantazii, když si nedovedeš představit nic jiného, než že bych se musel zbláznit! 🙂
Zdá se mi ale, že Tě nějak minula ta pointa mého článku:
Pokud uvěřit v reálu nemůžu, pak zde máme určitý stupeň znalostí, který člověku ve víře efektivně brání – a alternativou je právě to sebeobelhání se.
To je ale poněkud zvláštní ne? Akceptováním toho bys vlastně přiznal, že víra je důsledkem ignorance lidí… KDYBY věděli (to co vím já), pak by věřit nemohli. To ale asi, hádám, uznat nechceš, ne? No ale kde je pak chyba? Chyba může být dvojího druhu:
1) buď můžu uvěřit bez ohledu na argumenty – a s tím se právě vypořádává můj článek
2) a nebo existují jasné a přesvědčivé protiargumenty proti mým tvrzením, které by mi umožnily uvěřit tím přirozeným způsobem nastíněným v začátku mého článku – ale kde se ten rok a půl schovávají? Jestli existují, tak sem s nimi, honem! 🙂
No a Biblistika mě koneckonců taky baví – vždyť věří tolik lidí, a mě přijde zajímavé přemýšlet o tom PROČ věří, a čemu věří, atd.! Rozhodně není DŮVODEM toho všeho, že chci někomu něco vyvracet.
Je to jinak: z mého studia plyne můj úžas nad tím, JAK může tolik lidí věřit, když je to celé víceméně tak zřejmé. No a proto potřebuji vědět, jak se vy věřící vyrovnáváte s mými argumenty. Třeba je znáte, a máte na ně odpověď? A třeba je neznáte, a v tom případě je pro mě zajímavé sledovat, jak reagujete?
Žel, výsledek je dosti tristní 🙁 S většinou z těch argumentů se neumíte vypořádat nijak, a vůbec vám to nevadí – čímž jsme zase zpátky u druhé části mého článku :/
Michale, myslím, že by nebylo správné uvěřit bez ohledu na argumenty. V tom vidím právě to pobláznění. Ať by byl váš motiv jakýkoli, musela by asi nejdřív přijít fáze vypořádání se se svými současnými argumenty. Jestliže jste strávil tolik energie budováním argumentace proti, není podle mne … nevím jaké adjektivum teď zvolit – správné? mravné? – si jen tak říct dejme tomu, že chcete zapadnout do dobré party, nebo podobně, a tak chcete uvěřit navzdory tomu, že si myslíte, že je to všechno nesmysl. Pokud byste ale našel racionální argumenty, že teze víry jsou v rámci vaší interpretace světa možné, pak proč ne.
Znám ovšem i evangelikální křesťany s tituly zepředu zezadu, kteří jezdí po celém světě na vědecké konference (myslím, že mikrobiologie), a přitom hájí stvoření v sedmi dnech a podobně. To mi přijde trhlé. Ale jim osobně to tak třeba nepřijde, a jestli mají pocit, že jejich výklad světa a výsledky jejich vědeckého bádání není v rozporu, tak jim to vymlouvat nebudu. Nejsem žádný ideový policajt.
Jasně, ideoví policajti nejsme nikdo. A já plně souhlasím s vaším hodnocením – i mě to přijde trhlé. Prostě evidence proti stvoření v sedmi dnech před 6000 lety je jaká je – a i v Česku máme pár exotů kteří to zapáleně obhajují, viz kreacionismus.cz.
Ale pojďme se na to podívat z pozice vaší víry: Ježíš řekl, že On je ta cesta, že není cesty ke spáse mimo něj, že kdo v něj věří je spasen, ale kdo nevěří je už odsouzen, neboť neuvěřil v jednorozeného Božího Syna. Čili já to mám jasné – jdu do pekla. A nemůžu s tím nic dělat, viz výsledek naší diskuze.
Nezdá se Vám to trošku podivný závěr? Mohu teda být spasen, když se budu chovat rámcově morálně (tak jako běžný křesťan), ANIŽ bych uvěřil? A nebo se mi budou podle vás počítat i ty malé hříchy, které jsou věřícímu odpuštěny, ale já kvůli nim půjdu do pekla? Jak to teda je?
A vůbec, řekněte jasně a bez vytáček svoje stanovisko: MĚL bych věřit? MĚLI by lidé věřit?
Jistěže to je ve finále moje věc, ale vy bez ohledu na to můžete říct svůj názor. Je věc každého jestli vraždí nebo krade, ale můžeme jistě říct, že lidé by vraždit a krást NEMĚLI. Proč nezaujmout analogické stanovisko i k víře?