Víra není ctnost

Předně se všem omlouvám za tříměsíční pauzu – byl jsem v poslední době poněkud zaneprázdněn 🙂 Snad to teď už bude lepší.

Jednou z věcí, které mi dlouhodobě leží v hlavě, a pohánějí mě při psaní tohoto webu, je hledání odpovědi na otázku, jak mohou i inteligentní lidé věřit v křesťanského Boha? Věří-li i inteligentní lidé, nemůže pak být chyba na mé straně? Mě je jasné, že osobní Bůh neexistuje, ale jim je jasné, že existuje! Co když oni mají pravdu, a já se mýlím?

Psaní článků se (pro mě) ukázalo jako výborná cesta, jak si utřídit a zformovat argumenty, a vytříbit pohled na věc. Bezpochyby v tom hodlám dál pokračovat. Do projektu i-ateismus.cz jsem šel s myšlenkou, že existují-li smysluplné odpovědi na moje argumenty, legitimizující víru, pak s nimi jistě někdo přijde. Žel, zatím se tak nestalo, a to u žádného z mých článků! Ani u jednoho z nich nemám pocit, že by mi kdokoliv z věřících ukázal, v čem je má argumentace chybná. Tato naprostá absence smysluplných reakcí na racionální argumenty ze strany věřících výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že pravda je na mé straně.

To ovšem jen posiluje můj údiv a touhu porozumět, co tedy vede i inteligentní lidi, že bez ohledu na argumenty se často velmi silně a oddaně identifikují s křesťanstvím?

John Loftus ve své knize Why I Became an Atheist velmi správně upozorňuje, že křesťanská víra (jakož zřejmě i jiné náboženské víry) jsou subjektivně často silně podporovány řadou “kontrolních přesvědčení”, jakýchsi “předporozumění”. Jedna z těchto velmi mocných “kontrolních věr” je přesvědčení o tom, že víra je ctnost.

Jak to funguje?

Inu, je-li víra ctnost, pak je dobré věřit, a špatné nevěřit. Věřit je dobré, morální, hodnotné a svým způsobem vznešené. Věřit je slušnost. Nevěřit pak vice versa: nevěřit je špatné, nemorální, neslušné.

Každý chceme být dobrým člověkem, a nikdo nechceme být špatným člověkem, v důsledku čehož mají věřící zřejmě více či méně podvědomý odpor k čemukoliv, co by jejich víru mohlo oslabit, či jim ji zcela “vzít”.

Toto bývá navíc podpořeno přesvědčením, že víra je (vzhledem k výše uvedenému cenný) dar od Boha. Z pohledu věřících by pak bylo jistě pošetilé pouštět se do jakýchkoliv akcí (např. přemýšlet o “nebezpečných” myšlenkách), které by mohly vést k tomu, že by o tento dar mohli přít a svou víru tak ztratit. Hazardovat s dary od Tvůrce Vesmíru je přece bláznovství. Navíc by takový hazard byl neuctivý a neslušný k Bohu. Asi podobně, jako když někomu dáte něco cenného, a on to zahodí.

Důsledkem všeho výše uvedeného v praxi je, že věřící člověk zhusta cítí nechuť zabývat se argumenty nevěřících. V prvé řadě je sám nevyhledává (čehož názornou demonstrací je i směšně malý počet věřících, kteří se rozhodli zareagovat na některý článek na tomto webu za celou dobu jeho provozu. Výjimka potvrzuje pravidlo.). Střetne-li se s nimi náhodou, nebo musí-li už si je nějakým nedopatřením poslechnout, rozhodně se jimi nehodlá zabývat a zamýšlet se nad nimi. Snaží se nepřipouštět si je. Jediná jeho starost je, jak je co nejrychleji shodit se stolu a zachovat si přitom tvář.

Tento přístup je v křesťanských komunitách dále upevňován přesvědčením, že pochybnosti jsou projevem slabosti, případně (mravního) pádu. Člověk, který se dostane na “šikmou plochu” pochybností vzbuzuje ve svých blízkých starosti, pocit smutku nad jeho potenciálním “pádem”. Ostatní členové komunity mu přejí (a (nejen) tím na něj vytvářejí větší či menší tlak), aby se s touto “mrzutou” situací co nejrychleji vypořádal, pochybností se zbavil, a získal zpět pevnou víru.

Je tedy víra ctnost nebo ne?

Zvažme následující fakta:

1) Víra i rozum jsou svého druhu způsoby poznávání.
2) V reálném životě vykazuje strategie řídit se rozumem ve všech měřitelných ohledech vyšší úspěšnost, než řídit se vírou.
3) Nevím o žádném dobrém důvodu, proč by to u otázek týkajících se Boha mělo být jiné.
4) řídit se vírou je v mnoha případech vyloženě škodlivé až nebezpečné. Tak například fanatici všeho druhu jsou jasným příkladem toho, kam vede maximalizování víry. Mezi nimi pak vynikají sebevražední atentátníci. Jejich víra je jistě téměř bezmezná – je na tom ale cokoliv ctnostného? Mnozí věřící jejich kultury, kteří sami sebevražedné atentáty nepáchají, věří že ANO! (a náležitě je pak také oslavují, coby mučedníky.) Analogicky to platí o všech druzích pověr, pavěd, horoskopech, Woodoo, černé magii, atd. Když někdo věří, že fungují – pak je to tím dáno, a opravdu fungují, ne? Jistěže ne. Samotný fakt víry ze svého předmětu pravdu rozhodně nečiní, ani nikterak nezvyšuje pravděpodobnost téhož.
5) vírou docházejí různí lidé ke vzájemně protichůdným závěrům, a NEMOHOU mít všichni najednou pravdu
6) do důsledku aplikované poznávání vírou znamená, že každý může věřit v zásadě čemu chce, a tím končí diskuze. Vždyť přece věří. Tento závěr je zjevně absurdní, což je i důvodem proč nemůže být poznávání vírou Bohem ceněno.
7) zbývá možnost, že legitimní je jen křesťanská víra, a jen v jejím případě končí diskuze; ostatní věřící by se měli chytnout za nos, na svoji dosavadní víru použít rozum, v důsledku toho ji opustit, a pak, tentokrát už bez pochybností, přijmout křesťanství. I tato možnost je zjevně absurdní.
8 ) Zatímco vírou docházejí různí lidé nezávisle na sobě k rozdílným závěrům, viz (4), tak poznávání rozumem vede většinou různé lidi nezávisle na sobě ke stejným závěrům.
9) opakované používání rozumu, tedy kritické přehodnocování již akceptovaných pravd, vede zjevně a logicky k vyšší pravděpodobnosti odhalení případných chyb. Naproti tomu poznávání vírou vede jednoznačně k zakonzervování případných chyb. Pochybnovat je naprosto klíčové a mimořádně cenné pro člověka, kterému jde o Pravdu, naproti tomu jsou pochybnosti negativní a nežádoucí z hlediska víry. A to je špatně.
10) s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému mě absolutně nenapadá, jak by mohlo být vůbec myslitelné, že by Bůh, který vše výše uvedené samozřejmě dobře ví, mohl i přesto preferovat poznávání vírou, a to navíc čím odtrženější od faktů tím lepší (tj. absolutní protiklad toho, co funguje v reálu) Jaký by k tomu mohl mít důvod? Jak by si mohl Bůh vážit toho, že osoba XY slepě věří čemukoliv, co jí její okolí o Něm, o Bohu, napovídá?

Možné námitky

1) víra je důvěra Bohu.
Není pravda. Víra je důvěra tvrzení jiných lidí o Bohu! Tedy nikoliv Bohu samotnému. Podobně víra ve výroky Ježíše není důvěrou ve výroky Božího Syna, ale je (bezmeznou, nezpochybňovanou) důvěrou v lidi, kteří jeho výroky desítky let po Ježíšově smrti zapsali, jakož i ve spoustu dalších lidí, kteří jim je ústním podáním předali. Dále jde o důvěru v tvrzení církve, tedy opět lidí, že toto ústní předávání (tedy nic jiného než systém jedna paní povídala) bylo zrovna v Ježíšově době Bohem podporované, a tedy nesmírně spolehlivé.

Zmiňme ještě osobní spirituální zážitky: zde opět nejde o důvěru Bohu, ale o víru ve své vlastní pocity, ŽE původcem toho co jsem cítil je zrovna samotný Tvůrce Vesmíru. Zde si neodpustím přirovnání: Jeví se mi to podobně, jako kdyby uživatel LSD byl skálopevně přesvědčen o tom, že jeho zážitky z drogového opojení jsou způsobeny skutečnou a reálnou návštěvou jeho duše ve světech jiné dimenze…

2) každý přece něčemu věříme!
Toto tvrzení je matení pojmů. Jistěže každý věříme spoustě věcí ve smyslu, že je máme za pravdivé. Ale zdaleka ne každý máme nějaká tvrzení nebo koncepty, kterým věříme bez ohledu na argumenty, případně navzdory argumentům – přičemž přesně toto je případ náboženské víry.

Obdobně, zdaleka ne každý cítíme nechuť se o svých přesvědčeních bavit s názorovými oponenty, a zdaleka ne každý už dopředu víme, že se svých pravd nikdy nevzdáme. Já např. věřím tomu, čemu věřím, proto, že tím směrem ukazují argumenty, založené na faktech z reálného světa; a jsem rozhodně připraven své přesvědčení upravit, nebo změnit, pokud se ukáže, že argumenty ukazují ve skutečnosti jinam.

3) spoléhat se na lidský rozum je jen naše pýcha. Poctivý člověk se spolehne na Boha.
Analogicky jako v bodě (1). Věřící se nespoléhají na Boha, oni se spoléhají na tvrzení jiných lidí o Bohu, případně lidmi sepsaných dokumentů o Bohu. Mezi různými vzájemně nekompatibilními lidskými “pravdami” o Bohu se pak rozhodují opět buď vírou, nebo rozumem – ale každopádně se v tomto procesu nespoléhají na Boha.

Navíc uvažme, že i z hlediska křesťanství je rozum darem od Boha, protože ten nás přece stvořil. Co by tedy mělo být pyšného na tom, používat tento dar?

Závěr

Víru lze chápat jako ignorování rozumu, tedy Božího daru, a slepé spolehnutí se na to, co nás naučili rodiče, případně náboženské autority naší kultury. Používat rozum, hledat si evidenci, a přemýšlet o věcech, je náročné. Bolí to, trvá to, a může to vést k nepohodlným závěrům. S velkou pravděpodobností se tak ale přibližujeme k Pravdě.

Naproti tomu věřit je tak snadné a pohodlné: můžu si věřit čemu chci (případně jiným hotovým pravdám, které jsou mi naservírovány autoritami), tomu co mě činí šťastným, a ještě tím prý činím radost Bohu – a komu záleží na Pravdě? Alternativně si stačí jednoduše říct, že to čemu věřím JE pravda – a dál se tím nezabývat. Přesně takto věřící postupují.

Podle mého názoru na samotném předmětu mnohých proudů v křesťanství, jako např. umírněného křesťanství, není celkem nic špatného – až na adorizaci víry. Víra nejen že není ctnost, ale víra v náboženském smyslu (tedy bez ohledu na argumenty, často s dodatkem že čím méně důkazů, tím je víra silnější, a tedy lepší a hodnotnější!!!) je podle mého názoru vyloženě škodlivá a negativní.

739 thoughts on “Víra není ctnost

  1. Slávek Černý

    Já jsem zalhal před chvílí. Řekl jsem skladníkovi, že mu vyplňování tabulky v počítači jde dobře a že dělá pokroky. S počítačem totiž válčí a už ztrácel nervy, tak jsem ho uklidnil a dodal náladu.

    Ve skutečnosti mu to jde dost blbě. 🙂

  2. Karel

    protestant: Ne já. To ten cyklista to může takto rozpoznat.

    Karel: Jestli to chápu dobře, chceš tím vlastně říct, že Bůh do dění světa nezasahuje, ale že jsme to my lide, kteří můžeme za určitou souhrou události vidět Boží působení.

  3. Karel

    protestant says: Nechci to tím říci.

    Karel: Ale vypadá to tak. Napíšu ti, proč si to myslím: Napsal jsi, že křesťan ve shodě okolnosti může vidět Boží působení. Uvedl jsem reálnou shodu okolnosti a ty jsi napsal něco ve smyslu, že ty jako svědek v tom nevidíš Boží působení, ale, že to může vidět “postižený”. Vyjádřil jsi tím vlastně, že ne každá shoda okolnosti je Božím působením ve světě, jinak by jsi v tom příkladu to Boží působení jako svědek viděl. Kdy tedy je a kdy není?

  4. Karel

    protestant says:May 24, 2012 at 7:18 am
    Zjednodušeně řečeno – křesťan nevěří v osud. V to, že zítřek je předem daný. Že jsme jen loutky kterými je pohybováno. A horoskop něco takového naznačuje.

    Karel: Třeba ti astrologové dovedou nahlédnout do Boží mysli. 😉 Nebo snad Bůh nevidí do budoucnosti?

  5. Hermes

    Slávku, dostala se mi do rukou nová kniha mého kamaráda, kněze, teologa a historika Tomáše Petráčka, kterou začátkem roku obhájil jako habilitační práci v oboru historie na Filozofické fakultě UK. Když ji pročítám, intenzivně myslím na to, jak jste tu vyjádřil úžas (nebo jaký cit) nad vnitřními spory, které se uvnitř katolické církve odehrávají.
    Kdybyste měl zájem, v této knize jsou poměrně barvitě vypsány dějiny jednoho z nejkrutějších sporů o autonomii vědy, který se odehrál uvnitř kat. církve na konci 19. a v 20. stol.: Bible a moderní kritika. Česká a světová progresivní exegeze ve víru (anti-)modernistické krize. Najdete tam jistě hojně atheistického střeliva. 🙂

  6. protestant

    Karel says:

    Karel: Ale vypadá to tak. Napíšu ti, proč si to myslím: Napsal jsi, že křesťan ve shodě okolnosti může vidět Boží působení. Uvedl jsem reálnou shodu okolnosti a ty jsi napsal něco ve smyslu, že ty jako svědek v tom nevidíš Boží působení, ale, že to může vidět “postižený”. Vyjádřil jsi tím vlastně, že ne každá shoda okolnosti je Božím působením ve světě, jinak by jsi v tom příkladu to Boží působení jako svědek viděl. Kdy tedy je a kdy není?

    protestant:

    Představ si dva lidi kteří se oba dívají na dva listy papíru počmárané čarami a tečkami.
    Jeden v obou vidí chaotickou nesmyslnou změť. Druhý na jednom papíře také vidí chaotickou nesmyslnou změť. Ale na druhém papíře vidí ….. noty – zapsanou hudbu, kterou dokonce umí i zazpívat.

  7. Karel

    Slávku a ostatní. Naplnil jsem vaší žádost, abych sepsal krátké svědectví o tom co se se mnou vlastně stalo. Je to na fóru.

  8. Hermes

    Karle, vy jste fakt ani jednou nevydržel až do chvíle, kdy to přestane být krásné?

  9. Karel

    Hermes: Karle, vy jste fakt ani jednou nevydržel až do chvíle, kdy to přestane být krásné?

    Karel: Příliš nerozumím, ale co mne napadlo: Když věříš, je to vždy krásné. Chápu mučedníky. Já ztratil důvod věřit.

  10. Hermes

    Za pár let to přece začne být rutina. Krásné přestane, je to vše nezajímavé a všední. Pochybnosti, které člověk měl od začátku (je to přece víra, nikoli evidence), začnou být ještě mnohem silnější, protože v člověku zhasne emocionální motor. To přinutí člověka hledat kořen víry ještě kritičtěji. Sedí jak Josef v egyptském vězení, jako Job na smetišti uprostřed svých “přátel”, je rád, že je v bibli kniha Kazatel… Není to krásná radost z vlastní síly a z dokonalého zvládnutí techniky v tělocvičně, ale reálný boj na život a na smrt o skutečného Boha – bůh počáteční fantazie nemá cenu, je to modla, a kdo věří modlám, zahyne.

  11. Karel

    Hermes: ….Pochybnosti, které člověk měl od začátku (je to přece víra, nikoli evidence), začnou být ještě mnohem silnější, protože v člověku zhasne emocionální motor…..

    Karel: O síle motoru nepochybují, jen nemám důvod jej nastartovat.

  12. slavek

    Karle, děkuju!

    Michale, zveřejníš to tady, nebo to mám dát na osacr? Raději bych to měl tady na tvém blogu, který je teď navštěvovanější.

  13. Michal Post author

    Slávku zveřejním, ale co vlastně? 🙂 Na první pohled nevidím o co jde, a nemám teď čas procházet diskuzi moc dozadu a do šířky… 🙂

  14. Karel

    Michal: Slávku zveřejním, ale co vlastně? Na první pohled nevidím o co jde, a nemám teď čas procházet diskuzi moc dozadu a do šířky…

    Karel: Slávek má na mysli “Karlův příběh”, tedy můj 😉 je to na fóru.

  15. Slavek

    panove, mam takovy dotaz. delam si takovou osnovu pro svuj pribeh o snicim bohu. narazil jsem na zajimavou otazku, ktera vyvolava dalsi otazky.

    podle Bible je docela dobre mozne, ze Jezis je jen snova postava, kterou si vysnil buh jako sam sebe. je to v podstate podobna postava, jakou jsme my v nasem vlastnim snu. Zbytek postav ve snu jsou jen takove kulisy. podobne jsme na tom my a cely nas svet je v podstate bozi sen.

    existuji nejake vedecke nebo krestanske argumenty, proc to tak byt nemuze? No a pomoci teto uvahy se dostavam k dalsim otazkam. Nabozenstvi vycitame, ze na rozdil od vedy klade pred nase uvahy nadbytecne veci, kterym musime verit. Existence boha je postulovana bez nevyvratiteknych duvodu.

    Veda ale prece postuluje, casto shodne s nabozenstvim, urcite veci, ktere se taky nedokazuji. jen tak nadhodim:

    1) svet ktery vnimame kolem sebe je skutecny
    2) nase smysly nam umoznuji tento skutecny svet vnimat
    3) lidsky rozum je nastroj, kterym ma urcitou spojitost s realitou
    4) ocammova britva: nejjednodussi teorie je ta spravna
    5) vedecka metoda: hypoteza, overeni, teorie je jedina spravna nebo nejlepsi

    Mozna existuji i nejake specialni predpoklady i pro jednotlive vedecke obory. Ekonomie: clovek je racionalne jednajici tak, aby maximalizoval svuj uzitek.

    atd. Jaky je ale potom principialni rozdil mezi vedou, ktera je zalozena na urcitych, casto nevyslovenych predpokladech a nabozenstvim, ktere tyto veci postuluje otevrene?

  16. Colombo

    S postuláty vědy nemáš tak úplně pravdu.
    1. Ne. Vědě je celkem jedno, jestli je ten který svět skutečný. I tak, ono samotné slovo “skutečný” je trochu na štíru. Kdybychom žili v Matrixu tak holt zkoumáme Matrix, to ale z našeho pohledu nedělá onu simulaci o nic méně “skutečnou”. Prostě zkoumáme pravidla simulace, ve které žijeme a jejíž jsme součástí.
    2. Opět, no. Naše smysly něco zachycují, snažíme se poznávat to něco.
    3. To není ani tak axiom vědy, to je spíše důsledek lidského poznávání.
    4. To je naprosté nepochopení Occamovy břitvy.
    5. To je taky prohlášení, které má s vědou společného málo. To prohlašují, opět, ti nábožensky založení, kteří vědu odmítají.
    Faktem je, že je to jedinné, co nám spolehlivě dává výsledky a umožňuje nám je ověřovat. Až někdo někdy vymyslí něco lepšího, tak to rádi přijmeme. Nic lepšího, vzhledem k výsledkům, ovšem nikdo nepublikoval. Nikdo nedostal nobelovku za oběv něčeho, co mu poradil Bůh, ale dostai nobelovku za to, že přišli na něco, co zapadalo do ostatního poznání po ověření v reálném světě to bylo pravdivé, což často souvisí s roky a roky zkoumání, testování a snahy zbavit se i minimálních chyb v měření a lidského biasu, vysoké matematiky atp.

Comments are closed.