Jsem si plně vědom toho, že nahlédnout absurdnost křesťanské víry zevnitř je velmi obtížné, zvlášť pro člověka, který ji bere vážně. Je to velmi obtížné, nikoliv však nemožné. Knihy inteligentních lidí, kterým se to povedlo, patří mezi mé nejoblíbenější. Godless Dana Barkera, Why I Believed Kennetha W. Danielse a Why I Became an Atheist Johna W. Loftuse. Jejich argumenty patří asi k tomu nejpádnějšímu a nejucelenějšímu, co jsem zatím četl.
Zejména Kenneth W. Daniels naprosto geniálně popsal své důvody, které mu bránily nahlédnout, co je každému mimo “stádo” jasné. (Slovo “stádo” jsem zda ani v nejmenším nepoužil v pejorativním významu: křesťané o sobě sami mluví jako o ovcích, o Kristu jako o pastýři, a o církvi jako o stádu. Odtud také název další knihy na výše uvedené téma, kterou jsem zatím nečetl, “Leaving the Fold”. Je to takové kouzlo nechtěného…)
Protože jsem si vědom všech těch důvodů, které věřícímu člověku zaslepují oči, ucpávají uši, a nastavují jeho motivační systém různými bizarními směry, o to víc si vážím lidí, které začalo znepokojovat, že by své životy mohli prožívat ve lži, a rozhodli se proto vydat se po v pravdě bohulibé cestě: nalézt Pravdu, a akceptovat ji, ať je jakákoliv. Hledání Pravdy je pak vedlo k opuštění bezpečného a pohodlného života ve Stádu a velkému kroku do neznáma králičí nory. No, a teď jsou na druhé straně, u nás. Víra je pryč. Jak už jsem dříve psal: nejsem si vůbec jist, že bych to já sám dokázal, kdybych někdy byl součástí Stáda.
Karel, který tu s námi už pěkných měsíců diskutuje, patří k těmto lidem. Patří mu za to můj upřímný obdiv. Poprosili jsme ho, zda by krátce nepovyprávěl svůj příběh. Karel souhlasil, takže mu tímto předávám slovo:
Byl jsem požádán, abych stručně popsal co mne vedlo k tomu, že jsem odstoupil od křesťanské víry.
Křesťanem jsem se stál vlastně dvakrát a pokaždé to co mne dostalo, byl stav, který nasleduje po tom, když uvěříte ( ten kdo neuvěřil toto těžko pochopi, snad pomůže připodobnění, velice hrubé: Máte nějaké problémy a dozvíte se, že přijíždí “tetička z Ameriky”, která vám tyto vaše problémy jede vyřešit. Pokud této zprávě uvěříte, i když tetičku nevidíte ani jste s ní nemluvili, nutně to ponese, ta víra, své ovoce).
Poprvé mi jako zapřisáhlému odpůrci náboženství (vycházelo to z mých zkreslených, povrchních představ) mluvil o Bohu bratr. Bylo to pro mne tak silné, vlastně zboural ty mé povrchní představy, že jsem uvěřil, přesněji bych řekl, víra se ve mně stala. Následoval, nebo to šlo ruku v ruce s uvěřením, úžasný pokoj. Představa o Bohu k Němuž mohu volat, na kterého se mohu spoléhat nemůže člověka nechat bez účinků. Zapojil jsem se do křesťanské církve, byl horlivým křesťanem. A hlavně, přijal jsem tézi, že Bible je Boží slovo. Tenkrát jsem příliš nepřemýšlel nad tím, co je vlastně základem pro toto přesvědčení. Víra prostě fungovala. Ale čím dál více jsem Bibli studoval, tím více se vynořovalo otázek. Myslím, že mne tenkrát dorazila kniha od M. Twaina – “Dopisy z planety země”, která mne donutila se zabývat otázkou po inspirovanosti Bible. Vedlo to až k tomu, že jsem toto přesvědčení zavrhl jako mylné a bylo otázkou času, kdy přestanu být křesťanem.
Jak je možné, že jsem se stál i přesto po 15-ti letech znovu křesťanem? Po tu dobu jsem byl s křesťanstvím srovnám, hledal jinde, buddhismus, hinduismus, advaita…., neuspokojen. Řekl bych, že my lide toužíme po klidu, po štěstí, po pevném bodě v tomto světě, což nás nutí hledat odpovědi na své otázky. Tento svět však tyto otázky neuspokojuje, aspoň mi se tak zdálo a zatím i zdá, neuspokojuje je tedy tak jak by se mi líbilo. Dalo by se říct, že jsem byl na dně a rozhodl jsem křesťanství znovu vyzkoušet, vyzkoušet Boha, Jeho zaslíbení. Vědomě jsem se rozhodl přijímat některé zaslíbení v Bibli jako pravdivé, to proto, že ti lide tam psali o pokoji, který svět nedává, psali o Otci, jenž se stará o své děti. Rozhodl jsem se tomu věřit i přesto, že Bibli jako takovou jsem jíž nepovažoval za inspirovanou, ale spíše jako svědectví lidi, kteří měli nějakou zkušenost s Bohem. A ta víra nesla své ovoce. Opět jsem zažíval to, co jsem kdysi zažíval při první konverzi, neskutečný pokoj, lásku, změnu chování k druhým lidem…. V podstatě jsem poznával, že to co oni zažívali, zažívám i já. Bylo to pro mne důkazem, že zpráva o Ježíši Kristu, tedy evangelium, je pravdivá. Vyznal jsem svou víru a byl opět křesťan. A myslel jsem si, že tomu tak bude navždy. Nebyla to pravda.
Mé druhé odpadnutí nebyl v podstatě dlouhý proces. Šlo o to, že jsem se začal kritický dívat na to, co je vlastně základem mé víry a zjistil jsem, že v podstatě vlastně nic. Písmo, jakožto zvěst o jediném Bohu a o Jeho Synu Ježíši Kristu mi začala být více a více nevěrohodnější, vlastně vše co jsem o Ježíši Kristu znal pramenilo z Písma. Kdybych měl své vědomosti o Bohu shrnout z toho co On sám mi řekl, musel bych říct – nic.
Pak tady byla moc víry, to co mne vlastně pokaždé dostalo. Uvědomil jsem si, že víra bude fungovat i když objekt víry nebude reálný. To znamená, všechen ten pokoj, láska…, který jsem zažíval, nepramenilo z Boha, ale z víry v Něj. Podtrženo a sečteno, neměl jsem důvod dále zůstávat křesťanem, důvod věřit, že evangelium mluví pravdu. Ano, evangelium je moc, která dovede změnit životy lidi, protože jím dá něco co nemají, naději, nový život…, ale tato změna není důkazem pravdivosti evangelia. Zároveň dodávám, k tomu, že víra má moc i kdyby objekt víry nebyl skutečný, že to není důkazem toho, že objekt víry je nereálný. Ano, může být reálný. Akorát je třeba hledat jiné důvody, proč věřit. Každý se musí se svou vírou srovnat sám. Já prostě jíž nemám důvod, proč bych měl věřit. Víra pro víru není nic pro mne. Raději půjdu do pustiny, kde nevím co mne čeká.
Colombo,
díky a nabízím totéž.
Od Sokola jsem několik věcí četl a měl jsem o něm jiné mínění. O motivaci ateistů tady vysloveně plácá – já osobně se nepovažuji ani za ignoranta, který by se neuzajímal o svět, ani za zklamaného a už vůbec nekladu Bohu vyčítavé otázky (to už bych na tom byl lépe, kdybych mluvil do zdi, protože ta zeď alespoň zjevně existuje). A jeho mudrování o tom, co biologie může, resp. nemůže vysvětlit, a žonglování s pojmem náhody, to už je k pláči. Podle mě se to dá vysvětlit skutečně jen tím, jakým čtenářům je to především určeno.
A pokud jde o to, kdo tady této rétorice přikládá význam, tak to Tě nemůže překvapovat….
to Colombo:
Člověče co budeš dělat až budeš mít rodinu, dvě děti, jedno má spalničky a proto stále řve, druhé potřebuje pomoc se školou do výtvarky a češtiny, manželka potřebuje opravit pokaženou pračku atd ….. když vyvádíš takhle už jako mladík.
Karel v jednom příspěvku připomíná, že nejobecnější věta v jeho článku – tedy platná pro všechny – je “Uvědomil jsem si, že víra bude fungovat i když objekt víry nebude reálný.” Je to natolik zajímavé, že se nad tím musím znovu zamyslet.
Co je tou funkcí, tím “fungováním” víry? Je to přenášení hor a uzdravování, chození po vodě a konání zázraků? Nevím nevím, ale jestli ano, nebylo by pak jak pro tvorbu HDP, tak z ekologického hlediska výhodné mít tuto funkci co nejšířeji rozvinutou?
Nebo je funkcí víry jen ten dobrý pocit? Ten pokoj? Ta láska? Znamená to tedy, že je víra nějaká běžná funkce lidské psychiky, kterou má každý? A jak to potom je? Je defaultně vypnutá a věřící ji musejí zapnout? Nebo je defaultně zapnutá a nevěřící ji musejí vypnout?
A proč bojovat proti náboženstvím, proti těm algoritmům, které ji umějí dát do chodu? Nebylo by jakési ideologické tmářství, popírat, že existuje a funguje přirozená metoda, jak uvést do chodu nějaké skryté schopnosti lidské psychiky?
Nebo Karel nemí pravdu a ono to ve skutečnosti nefunguje?
Nebo to funguje, ale nikoli jako přirozená funkce lidské psychiky, nýbrž jako skutečný dar skutečného Boha? A pak je nutné proti tomu bojovat, páč jinak bysme nebyli ateisti?
Michal: Úplně upřímně, mě je postoj fundamentalistů srozumitelnější, než tvůj… možná dokonce MNOHEM srozumitelnější
Karel: Řekl bych, že protestant je exemplárním případem kam až může zajít liberální přístup k Písmu. Tento přístup kličkuje jako zajíc, slovům dává jiný význam, v podstatě vytváří nové náboženství. S protestantem se nedá diskutovat, protože nevíš vlastně v co věří. Jako příklad uvedu jeho tvrzení, že jeho víru by nezabilo ani to, kdyby se našlo mrtvé tělo JK v hrobě.
Jirka: Křesťanská víra může být zakotvena jedině na setkání s Duchem svatým, což není ani jedno, ani druhé.
Karel: Pokud neuvěříš, s žádným Duchem svatým se nesetkáš.
Jirka: Já bych řekl, že Karel podlehl autosugesci a iluzi, kterou považoval za Ducha svatého.
Karel: Já bych řekl, že každá víra je sugesce. Je jen rozdíl v míře té víry, jestli je prostá pochybnosti, nebo se blíží k jistotě. Od víry se pak odvíjí následek/míra – ovoce Ducha svatého, tedy pokoj, láska, radost….Je to jako když malému dítěti splníš jeho sen. Pokud věříš v milujícího Boha, jenž se o tebe stará a zdarma ti dává věčný život, nemůže tě to nechat chladným.
Pokud nezažíváš ten Boží pokoj je to znamením toho, že ti ještě nedocvaklo v co vlastně věříš, že máš život věčný. Nebo jej nemáš?
Karel: Pokud věříš v milujícího Boha, jenž se o tebe stará a zdarma ti dává věčný život, nemůže tě to nechat chladným.
Jirka: To nebyl důvod, proč jsem došel ke Kristu. Ani to není důvod, proč vytrvávám ve víře. Je to proto, že chci být jako Kristus.
Karel: Pokud nezažíváš ten Boží pokoj je to znamením toho, že ti ještě nedocvaklo v co vlastně věříš, že máš život věčný. Nebo jej nemáš?
Jirka: To, že věřím v to, že mám věčný život, neznamená, že zažívám Boží pokoj.
Jirko, z čeho myslíš, že pramení ten Boží pokoj, o kterém je psáné v J 14,27 ?
Karle, dej si to dohromady s Mt 10,34, ať máme obrázek úplný. Křesťanství je plné paradoxů, protože to není ideologický systém. Stihl jsi to poznat, za ten okamžik, kdy jsi se o ně otřel?
Hermes: Karle, dej si to dohromady s Mt 10,34, ať máme obrázek úplný. Křesťanství je plné paradoxů, protože to není ideologický systém. Stihl jsi to poznat, za ten okamžik, kdy jsi se o ně otřel?
Karel: Já psal o pokoji Božím jenž má ten, jenž věří v Krista, je pln Božího Ducha, jehož přijal skrze svou víru a nese ovoce tohoto Ducha, tedy pokoj, lásku, spravedlnost…., tedy to co ty považuješ “jen” za pocity. Mt 10,34 je o tom co je MEZI lidmi. Viz verš č. 35.
Hermes:….protože to není ideologický systém….
😀
Tak dobře, dostal jsi mě. A co tady: J 12,27?
Mimochodem, myslíš si, že křesťané mají být nějací fakíři, kteří v nepokojném světě (mezi ohněm a mečem z Mt 10,34) umějí zachovat pokoj jakožto vnitřní emoci? Že tedy onen pokoj a láska jsou emocionálního charakteru?
Jinak mě začíná napadat, co jsi “udělal špatně”, jak by pořád rád věděl Michal.
o čem že tu jde řeč? 🙂
Hermes says: Tak dobře, dostal jsi mě. A co tady: J 12,27?
Mimochodem, myslíš si, že křesťané mají být nějací fakíři, kteří v nepokojném světě (mezi ohněm a mečem z Mt 10,34) umějí zachovat pokoj jakožto vnitřní emoci? Že tedy onen pokoj a láska jsou emocionálního charakteru?
Karel: Nemyslím si to. Vše se odvíjí od víry a ta může kolísat. Pokud jsi ve víře, jsi v Duchu, pokud jsi v Duchu, neseš jeho ovoce, tedy pokoj, lásku…. i když tě budou mlátit. Jen mít tu víru, řekl bych hraničící s jistotou. Koukni se na tyto příběhy:
Sk 5,40 “…zavolali apoštoly, zmrskali je a přikázali jim, aby nemluvili v Ježíšově jménu, a propustili je. Oni tedy šli z velerady a radovali se, že byli uznáni za hodné, aby byli potupeni pro to jméno. Každý den v chrámě a po domech nepřestávali učit a zvěstovat Krista Ježíše.”
Sk 16,22 “Také zástup proti nim povstal a velitelé z nich strhli šaty a poroučeli je bít holí. Když jim vysázeli mnoho ran, uvrhli je do vězení a žalářníkovi nařídili, aby je bezpečně hlídal. Když dostal takový příkaz, uvrhl je do vnitřního vězení a pro jistotu jim dal nohy do klády. Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha a ostatní vězňové je poslouchali.”
Jistě by se našlo spoustu jiných příběhu o křesťanských mučednících, kteří i přes bolest těla nacházeli ve víře takovou útěchu, že byli i v hodině smrti schopni velebit Boha.
A dále: Křesťane tomu říkají zkoušky: 1.P 4,12-14 1.P 1,6 Jak 1,2
Já bych v tom viděl varování, že něco není v pořádku. Pozor na vymývání mozku.
K J 12,27 Možná pochybnosti, nejistota.
Hermes: Jinak mě začíná napadat, co jsi “udělal špatně”, jak by pořád rád věděl Michal.
Karel: Sem s tím, možná to půjde napravit. 🙂
Hermes: ….Že tedy onen pokoj a láska jsou emocionálního charakteru?
Karel: Já ti nevím jak ti to napsat. Pokoj, který jsem měl bylo něco nesmírně hlubokého, naprostý klid, mír, něco co svět kolem nás, tedy to co je vidět, NEMŮŽE člověku dát. Je to logické – svět nenabízí žádný pevný bod, o který by se člověk mohl opřít, na který by se mohl spolehnout. Křesťanská víra toto vše nabízí – Boha, jenž se o tebe stará, Boha, jenž tě vzkřísí k novému životu prostého nemoci, strachu, Boha ke kterému se můžeš modlit, prosít je za své blízké, Boha, jenž dává naději tam, kde viditelně žádná není…., prostě pevný bod. Ř8,28 “Víme, že těm, kteří milují Boha, VŠECHNY věci spolu působí K DOBRÉMU”. Pokud o tomto někdo pochybuje, nemůže nikdy poznat Boží pokoj. Pokud tomu však věříš, celým svým srdcem, je to pro tebe skutečnost, Boží pokoj tě prostě NEMŮŽE minout. Jen tomu věřit.
Karle, k tvým příběhům ze Skutků: Ať je čtu, jak chci, nikde nevidím, že by apoštolové byli PŘED problémem a v okamžiku konfliktu a trestu emocionálně v pohodě a vyrovnaní jako Winnetou. O tom se autor nijak nezmiňuje, protože ho to podle mne vůbec nezajímá. Emoce totiž nejsou v křesťanství důležité. Jediné, co je vyjádřeno, je, že PO trestu nejsou ony osoby zastrašeny a nemají zlomenou vůli.
Nebo jinde. Jedno z mála míst, kde se křesťanské texty zajímají explicitně o emocionální rozpoložení osob: Mt 26,38 a Mk 14,34 a paralelní místo u Lukáše, kde máme dokonce pocení krví. Nebudeme si tady spolu hrát na to, že je to něco jako dokumentární záznam skutečného děje v Getsemanské zahradě, že? Je to prostě interpretace raných křesťanů. A o to je to zajímavější: i oni počítali s takovými emocemi, které se značně neslučují s pokojem, a to dokonce u svého mistra.
K raným mučedníkům toho moc autentického nemáme. Pouze mě napadá list Ignatia z Antiochie římským křesťanům, kde je velmi statečně žádá, aby se nesnažili svým vlivem u císaře zajistit mu osvobození a dovolili mu podstoupit trest smrti, ale zároveň je realisticky prosí, aby věřili jeho dopisu a nevěřili jemu samému, až je bude na místě tváří v tvář smrti prosit, aby zasáhli.
K pozdějším mučedníkům máme např. dopisy Thomase Mora, které píše z vězení své dceři, kde mluví dosti temně o svých úzkostech a tom, jak ho ani nejhorší představy, které mu před oči maluje jeho STRACH, nepřimějí, aby klesl na mysli. Vítězství vůle nad city: To je totiž pravá víra.
A to nemluvím o “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil” z Markových pašijí. To budeme sice možná chápat jako interpretaci autora spisu, který tu vkládá Ježíšovi do úst text 22. žalmu, aby ukázal, že se naplnilo Písmo, nicméně to ukazuje, že prvotní církev nepotřebovala malovat Ježíše jako indiánského bojovníka u mučednického kůlu. A nedovedu si představit, že by nepřítomnost Boha v srdci, kterou tu nechávají Ježíše proklamovat, byla kompatibilní s přítomností tvého “Božího pokoje”. Nechal sis asi vymýt mozek v nějaké povrchní, nezkušené, městské církvi, jejíž zkušenost nepřekračuje hranice civilizovaného západního světa a cca posledních 50ti let.
… měl jsem napsat měšťácké, nebo maloměšťácké církvi.
Hermes: O tom se autor nijak nezmiňuje, protože ho to podle mne vůbec nezajímá. Emoce totiž nejsou v křesťanství důležité.
Karel: Pokud by to autora nezajímalo, nepsal by o tom:
….a radovali se….
….oslavovali Boha….
Přidáme ještě:
Celá 14. kap. Jana: Kristus své učedníky uklidňuje, vede k pokoji. + J 16,33
Ř 14,17 Vždyť Boží království není pokrm a nápoj, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém.
1K 7,15 Neboť Bůh nás povolal k pokoji
J 15,11 „Toto jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a aby vaše radost byla naplněna.
J 16,22 Tak i vy nyní máte zármutek; opět vás však uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme.
Sk 13,52 A učedníci byli stále naplňováni radostí a Duchem Svatým.
Ga 5,22 Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání.
atd…….
Hermes: Nechal sis asi vymýt mozek v nějaké povrchní, nezkušené, městské církvi
Karel: Nenechal. Já jsem jen uvěřil křesťanským zaslíbením. A bylo vymalováno. 😀 Koukám, že vy vůbec nechápete jaky potenciál je v křesťanské víře. No, liberalisté by to zřejmě nazvali fanatismem.
Hermes: A nedovedu si představit, že by nepřítomnost Boha v srdci, kterou tu nechávají Ježíše proklamovat, byla kompatibilní s přítomností tvého “Božího pokoje”.
Karel: Asi sis nevšiml, že jsem nikde nepsal o tom, že ten Boží pokoj musí být trvalý.
Karel: Tato má odpověď: “Asi sis nevšiml, že jsem nikde nepsal o tom, že ten Boží pokoj musí být trvalý.” patří i k tomuto co jsi napsal:
Hermes: ….A o to je to zajímavější: i oni počítali s takovými emocemi, které se značně neslučují s pokojem, a to dokonce u svého mistra….