Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Protestant, alo Tvoje metafory súvisia s tými prieskumami, ktoré som uviedla?
…ako…
Predpoklad 2 považujem za neodôvodnený. Viem si bez problémov predstaviť Stvoriteľa, ktorý je jednoduchší ako jeho dielo.
No, je li ten, který si poroučel upéct Izáka mimo prostor a čas, tak do toho prostoru a času musel alespoň v Palestině a Egyptě občas alespoň jednou virtuální nohou vstoupit… podle záliby ve skopovém hádám, že zažívací ústrojí bude zhmotněno na nevirtuální.
Ad: …podle záliby ve skopovém hádám, že (Jeho) zažívací ústrojí bude zhmotněno na nevirtuální…
což přímo implikuje existenci reálného Trusu Božího.
Čestmír, Židia svojho boha postupne vylepšovali. Styk s gréckou filozofiou umožnil filozoficky vzdelaným Židom (napr. Filón Alexandrijský) pripísať bohu vlastnosti o ktorých sa prostým obyvateľom predexilového Izraela ani nesnívalo 🙂
Foxy says:
March 20, 2014 at 11:38 am
Ad: …podle záliby ve skopovém hádám, že (Jeho) zažívací ústrojí bude zhmotněno na nevirtuální…
protestant:
Když mi přinášíte zápalné oběti a své oběti přídavné, nemám v nich zalíbení, na pokojnou oběť z vašeho vykrmeného dobytka ani nepohlédnu.
Ámos 5:22
Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát.
Izajáš 1:13
Protestant, to bol Jahve práve nahnevaný, ale keď v jeho vzťahu s Izraelom všetko klapalo, tak rád prijal obeť 🙂
2. Pokud by byl složitý svět stvořen podle plánu, stvořitel by musel být přinejmenším stejně složitý.
S.V.H.:
Předpokládám, že tím Dawkins myslí stvořitele tvořícího dle plánu, s nějakým záměrem, cílem apod., který je schopný ten plán vymyslet a postupovat podle něj k předem danému cíli. Rozhodně tím netvrdí, že by z jednoduchého nemohlo vzniknout něco složitějšího (celý život vlastně tvrdí pravý opak 😉 ).Takový konstruktér pak podle něj musí být přinejmenším stejně složitý jako to, co zkonstruoval.
Já bych asi jako Medea netrval na tom, že by nemohl zkonstruovat něco složitějšího, než je on sám, ale to, že by musel být složitý, považuji za logické a opodstatněné.
No, Protestante, to je napsáno až po té, co se mu skopové přejedlo… předtím si žádal jen bezvadné kusy a speciální způsob přípravy… odkaz na metaforu z Bible ti snad dávat nemusím…
Počas potopy Jahve vyhladol a dobre mu padla Noeho zápalná obeť 😉
Medea says:
March 19, 2014 at 11:41 pm
Keď preruším hranie Goldbergových variácií na mojom klavíri, a neskôr ich zahrám na priateľkinom klavíri, čo sa stane s mojou hrou na mojom klavíry? Medea, Barak Obama, pápež František, … to sú len mentálne hry. V tom experimente, ktorý popisuješ, by mentálna hra, zvaná Medea, bola rozohratá viackrát, a na rôznych nosičoch 🙂
Medeo, ani ty dva klavíry nejsou identické, na každém z nich ty Goldbergovy variace budou znít o trochu jinak.
V onom experimentu by se Medeu přenést nepodařilo. Opět zdůrazňuji, že zde je softvérová část osobnosti neoddělitelně navázána na jedinečně a neopakovatelně zadrátovanou neuronovou síť tvého hardvéru. Toto zadrátování je přitom časově velice proměnlivé, nejen ve směru regrese, ale i neustálé progrese. Některé spoje průběžně vyhasínají, zatímco nová spojení neustále vznikají. Není možno spáchat identický hardvér, stejně jako není možno sestavit dvě identické sněhové vločky.
Problémem je i napojení na zbytek těla Není to triviální problém. Když mi v roce 09 AIDP (GBS) sežrala periferní nervstvo a musel jsem se znovu učit triviality jako dejchat, jíst, vyměšovat, mluvit, psát, chodit a podobné ptákoviny, konstatoval jsem, jak je nejednoduché vpravit se do ovládání svého vlastního těla. Neumím si představit, jak bych se dokázal vcítit do těla cizího.
Další, a rozhodně ne marginální záležitost, je biochemické vyladění mozku. I to je pro každého jedince unikátní, už proto, že je softvérově i hardverově závislé – a přitom vím (a dokonce mám na vlastní mysl zjištěno), jakou zásadní roli ve výsledném nastavení osobnosti hraje.
Po tom všem pokládám přenesení Medey (či kohokoliv jiného) na jinou hardwarovou platformu za reálně neuskutečnitelné.
Škoda krásného snu…
Maso oprali, části určené pro Boha nasolili (Lev. 2, 13) a spálili.
Všechny podstatné prvky starozákonní oběti trvají podnes, i když ve formě poněkud pozměněné ve formě modliteb.
Krvavé oběti nebyly výhradným obyčejem Izraelitů; nacházíme je také u národů pohanských a je velice pravděpodobné, že mnohé prvky přejal Mojžíš z tohoto prostředí. Stalo se to na výslovný rozkaz Boží neb aspoň s jeho schválením. Bylo to možné tím spíše, poněvadž jednotlivé obřady neobsahovaly nic závadného.
http://www.olam.cz/encyklopedie/chramove_obeti.html
Takže z mimoprostoru a mimočasu Hospodin tvoří protony, elektrony…velryby, ptakopysky..galaxie a mlhoviny…a pak z toho neprostoru a nečasu nějak skrz vesmít na Zem do palestiny ve starověku procedí požadavek na kvalitního berana… a taky desatero, které si zase na tom šutru vytesané odnese do mimoprostoru a bezčasu… hmmm
Foxy, identická je makroštruktúra klavírnej hry 🙂 Robustnejší makrostav supervenuje na mikrostavoch 🙂
Podľa učenia/dogiem RKC je Boh absolútne nemenný (čo sa vnútorých vlastností týka) a súčasne je aj absolútne slobodným Stvoriteľom sveta (mohol svet stvoriť alebo nestvoriť bez akéhokoľvek vnútorného alebo vonkajšieho vynútenia). Ale nemenná bytosť sa nemôže slobodne rozhodnúť nejakú vec urobiť alebo neurobiť (prechod medzi stavmi si vyžaduje premenlivosť). Buď bol teda Boh vždy rozhodnutý (povedzme, že slobodne :)) svet stvoriť alebo bol vždy rozhodnutý svet nestvoriť. Pretože však svet existuje, tak bol zrejme vždy rozhodnutý svet stvoriť, ale z Jeho nemenného pohľadu nie je žiadne “pred stvorením” a “po stvorení”, teda Boh večne koexistoval so svetom, teda z Božieho pohľadu je svet večný 🙂
Myslím, že absolútna identita hardvéru je irelevantná, podstatná je makro-funkcionalita.
Z nemenného, nečasového Božieho pohľadu, neexistuje Boh bez sveta, ale vždy je len Boh so svetom 🙂
Foxy, všimni si vzťah: štatistická fyzika – fenomenologická termodynamika (bezpočet mikro-stavov systému sa zobrazí na oveľa menšiu množinu makro-stavov).
Protestante, nerozumím co jsi chtěl říct tím citátem z Amose… 🙂 Teď jako bereme Bibli vážně, a ten verš říká to co opravdu říká? Najednou to není názor či víra Amose, ale odráží to přání skutečného Boha? Zajímavé! 🙂
Dovoluji si ale upozornit, že kontext toho verše je, že Bůh takto mluví k těm Izraelcům, na které se zlobí. To JEJICH oběti nechce. Rozhodně z toho nevyplývá, že by nechtěl žádné oběti…
medea: ano souhlasím, že z našeho pohledu na Boha a optikou našich mentálních pazourků s nimiž můžeme takovou představu zpracovávat, pro Boha svět existuje v jednom aktuálním neměnném “teď” mimo čas.