Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Tak tedy cituji pár tvých pravd:
…Nevěřím proto, že mám zcela upřímně na základě faktů a komplexního uvážení argumentů za to, že křesťanský Bůh neexistuje…
….Naproti tomu věřící většinou ani nejsou ochotni deklarovat svůj zájem o poznání pravdy (místo toho co nejhlasitěji deklarují, že oni pravdu znají!….
….Víra je prostě jednou z cest poznání, a to cestou velmi nespolehlivou. Jiné cesty – např. právě racionální a kritické myšlení s uvážením empirických faktů – jsou mnohem spolehlivější.. ….
….Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit…..
…..Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené….
…..Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy…..
….Tím považuji argument z designu za vyvrácený…..
Tedy absolutní absence pokory a připuštění, že se můžeš mýlit….
…Nevěřím proto, že mám zcela upřímně na základě faktů a komplexního uvážení argumentů za to, že křesťanský Bůh neexistuje…
Michal: nezlob se na mě, ale “mám za to” = domnívám se, mám názor.
….Naproti tomu věřící většinou ani nejsou ochotni deklarovat svůj zájem o poznání pravdy (místo toho co nejhlasitěji deklarují, že oni pravdu znají!….
Michal: podloženo. V článku asymetrie (a i jinde!) jsem na konci učinil jistou výzvu, a na tu, pokud jsem si všiml, nikdo neodpověděl. Přesto, pokud bych se dozvěděl o kvalitním průzkumu, který by ukazoval, že věřící jsou většinově ochotni deklarovat svůj zájem o poznání pravdy, ať je jaká chce (zejména i kdyby se jim neměla líbit), pak bych svůj názor samozřejmě změnil – čili i toto je jen můj názor, byť poměrně silně podložený.
….Víra je prostě jednou z cest poznání, a to cestou velmi nespolehlivou. Jiné cesty – např. právě racionální a kritické myšlení s uvážením empirických faktů – jsou mnohem spolehlivější.. ….
Tak toto je opět silně podloženo, řekl bych 😀 Co je spolehlivější: věřit, že dveře jsou 224,5 cm vysoké, a nebo vzít metr, a změřit je? 😀 Nechápu, jak se o tomhle vůbec můžeš chtít přít… 🙂 I tak je to ale věcí diskuze! Tdůvodníš-li, proč je víra spolehlivější, tak budiž! 🙂 Tudíž žádná zjevená pravda, ale i o tomto jsem ochoten pochybovat.
….Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit…..
Opět empiricky podloženo, a zde bych řekl, že stoprocentně. Např. ty verbálně tvrdíš, že jsi ochoten pochybovat, ale když se tě zeptám, jak konkrétně pochybuješ o tom, zda byl Ježíš opravdu Kristus, tak jsi doposud jen mlčel, pokud jsem tedy něco nepřehlédl… 🙂
…..Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené….
Opět empiricky podloženo, s tímto jsem se v diskuzích setkal mnohokrát. A to i zde na tomto webu.
…..Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy…..
Ano, to je můj názor. A?
….Tím považuji argument z designu za vyvrácený…..
Ano, považuji. Tím to ale přece nevyhlašuji za pravdu 😀 Ach jo, Protestante… tvé pokusy jsou fakt úsměvné 🙂
Tedy absolutní absence pokory a připuštění, že se můžeš mýlit….
= ? Netuším, co se tím chtělo říct? Tohle je normální tvrzení bez kontextu, průběžný závěr na základě nějaké předchozí diskuze – co z toho jako má plynout? Tímto se podle tebe vyhlašuji za majitele Pravdy? Och 😀
Děkuji Michale za stoprocentní doložení mého názoru… 🙂
Michal: Např. ty verbálně tvrdíš, že jsi ochoten pochybovat, ale když se tě zeptám, jak konkrétně pochybuješ o tom, zda byl Ježíš opravdu Kristus, tak jsi doposud jen mlčel, pokud jsem tedy něco nepřehlédl… 🙂
Protestant: Děkuji Michale za stoprocentní doložení mého názoru… 🙂
Není zač, rádo se stalo 🙂 Vážení diskutující sami vidí, čí názor je potvrzen spíš 🙂 Ty bys asi prohlásil, že jsem potvrdil tvůj názor, i kdybych řekl, že mám na stole porcelánový hrnek na kafe 🙂
protestant says:
March 17, 2014 at 2:48 pm
Děkuji Michale za stoprocentní doložení mého názoru…
Nepochopim.
“Majitel pravdy” si to nikdy nepřizná. To je normální….
Nepochopím tebe Protestante. Michala chápu i větu: Vážení diskutující sami vidí, čí názor je potvrzen spíš.
Doprkýnka, vždyť to tu máme dokola všem k nahlédnutí. AAAaaahhh…
protestant says:
March 17, 2014 at 3:26 pm
“Majitel pravdy” si to nikdy nepřizná. To je normální….
bílej kabát:
Jednou jsi tu napsal, že se na tento web chodíš bavit. Ano, je to vidět a děláš pro to, co se dá.
PS. Ty ani Petr jste ještě neodpověděli na Michalův argument, že modlitby k Ježíši nefungují tak, jak to sliboval. Tak to znovu připomínám!
Přesně tak Anirybo….
Ty Michalovy “pravdy” jsou zdokumentované, je to k nahlédnutí:
…..Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené….
….Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit…..
…..Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy…..
Ad: “Tedy absolutní absence pokory a připuštění, že se můžeš mýlit”
Pokora, co to je?
Pokora vyrůstá z pocitu vlastní slabosti a nedokonalosti vzhledem k požadavkům vyšších bytostí (Wiki).
Co to jsou “vyšší bytosti”? Žirafy to asi nebudou, takže nejspíš nějaké to božstvo. Jelikož však coby neznaboh mám takovéto “vyšší bytosti” na háku, tak co stím?
Pokora se týče pouze těch, co v ony “vyšší bytosti” věří. Ti ať si před nimi padají na kolena a koří se jim po libosti. A připíší si to do svého kádrikulum mortis jako ctnost.
Ad: připustit si, že se mohu mýlit
To ovšem nemá s pokorou, tak jak je ve wikidefinici uvedena, lautr nic společného. Připustit si, že se mohu mýlit, si musím pokaždé, když mne něco napadne (tedy myšlenka, ne tygr, abych předešel nedorozuměním). To je základ skeptického přístupu. Takže vždy, když presentuju nějaký svůj mentální (zde spíše e-mentální) výplod, uvedu jej slovy “domnívám se” či něčím podobným. Pokud tak nedopatřením opomenu, rád to po upozornění doplním. Rozhodně však nehlásám Absolutní Pravdy. Tolik drzosti v sobě fakt nemám.
“..Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy…” je pak vyjádřením názoru, který se mi jeví být blízkým.
Nie je ťažké dopracovať sa k “absolútnej pravde” 🙂 Keď z nejakej množiny premís P, (logicky korektne) dokážem tvrdenie T, tak som sa dopracovala k “absolútnej pravde”: ak sú splnené predpoklady P, tak potom je pravdivé T.
Teda “absolútne pravdy” môžeme ľahko sformulovať pomocou if-then-izmu 🙂
Inak slovné spojenie “absolútna pravda” nemám rada. Pravda je len jedna a vždy je absolútna. Namiesto toho “absolútna pravda”, ktoré tu zaznelo, by som radšej odporúčala používať: “absolútna istota”.
V tom prvom príspevku som hovorila o pravde a v tom druhom o istote.
petr: Míra: Mne jste vůbec neurazil a nemáte se za co omlouvat. Já Vám pouze říkám co vidím a Vaše reakce mne v tom jenom utvrzuje. Jistě znáte to o té potrefené huse 😉 Beru to tak, že pokud byste se potkal s nějakým cizím člověkem třeba v hospodě nebo na ulici, tak mu v běžné konverzaci také neřeknete, že si myslíte že halucinuje, je rozpolcený apod. Pokud byste mu to řekl, je to bez ohledu na to, jak jste to myslel minimálně neslušnost.
Ale ta potrefená husa jste tu vy, Petře. Reaguju na vaše kejhání. A v hospodě, se s cizími moc do řeči nedávám, takže tuto zkušenost nemám. Nicméně, jsem zrovna na sletu fyziků a dost bych se divil, kdyby tu nebyl žádný věřící. A protože jsem založením experimentátor, zkusím se poptat:-)
Předem se omlouvám za ryze přátelské pošťuchování, leč nedá mi to:
Medea (March 17, 2014 at 5:10 pm) says:
“Nie je ťažké dopracovať sa k “absolútnej pravde” 🙂 Keď z nejakej množiny premís P, (logicky korektne) dokážem tvrdenie T, tak som sa dopracovala k “absolútnej pravde”: ak sú splnené predpoklady P, tak potom je pravdivé T.”
Já bych to prosímpěkně nazval spíš relativní pravdou, neboť tvrzení T je zde pravdivé právě jen ve vztahu (in relatio) k oné množině premis P.
Jinak spojení “absolutní pravda” taky nemám rád. Zatím se u absolutních pravd vždy ukázalo, že je to jen specielní případ pravdy obecnější.
Jsou ovšem i Absolutní Pravdy. O těch se, narozdíl od pravd absolutních, prostě nediskutuje. Alespoň tak se k nim jejich majitelé staví.
To je tedy mé vidění všemožných variací na slovo “pravda”.
Hezký příjemný večer!
PS
Je li slovo “pravda”, jest jeho opakem “levda”? Jak k tomu pak přijdou leváci? A dominantně levotočivá orientace základních kamenů naší živé hmoty… ?
Michal
Tedy absolutní absence pokory a připuštění, že se můžeš mýlit….
= ? Netuším, co se tím chtělo říct? Tohle je normální tvrzení bez kontextu, průběžný závěr na základě nějaké předchozí diskuze – co z toho jako má plynout? Tímto se podle tebe vyhlašuji za majitele Pravdy? Och
Jarda:
Dovolil bych si odkázat na mopji diskluzi na Christnetu:
http://www.christnet.cz/clanky/5231/odkaz_jednoty_bratrske.url#
Foxy, hovorila som predsa o if-then-izme! 🙂 teda v tom mojom príspevku išlo o toto tvrdenie:
Pravdivý kondicionál.
bílej kabát says:
PS. Ty ani Petr jste ještě neodpověděli na Michalův argument, že modlitby k Ježíši nefungují tak, jak to sliboval. Tak to znovu připomínám!
Jarda:
R. Dawkins v jedné knize uvádí výsledek pokusu v Británii. V jedné nemocnici zkoušeli, mají-li modlitby vliv na uzdravování pacientů. Z nich utvořili tři skupiny. Za první skupinu se věřící modlili a pacientům to bylo sděleno. Za druhou se modlili, ale pacienti to nevěděli. A za třetí skupinu se nikdo nemodlil. Na nemoci pacientů se nic neprojevilo, jen u první skupiny se zdravotní stav statisticky nevýznamně zhoršil. Bylo to vysvětleno tak, že ti lidé si řekli, že to s nimi musí být zlé, když se za ně někdo modlí, takže se projevil jejich zhoršený psychický stav.
Přidal bych k tomu osobní zkušenost. Stará tetička mně kolikrát vykládala, jak jako mladá dívka velice ráda chodila do kostela, že tam byla na ranní i na hrubou, a jak tam kolikrát plakávala, jaká jí tam byla v zimě zima. A nyní, když už je stará, že už do kostela nedojde. A v kostele jednou farář řekl, že má-li někdo doma příbuzného který do kostela nedojde, že rád za ním přijde a přinese mu Tělo Páně. A tak jsem to tetičce hned vyřídil, že pan farář za ní přijde. A tetička se rozkřičela, že nic takového, ať mně ani nenapadne něco farářovi říkat. Pak mně to došlo; když někomu farář nesl Tělo Páně domů, tak bylo jasné, že už je s ním ámen! A ta zbožná teta skutečně zemřela bez posledního pomazání, tedy – pomazání nemocných.
Ostatně – už jsem to myslím psal – i papežové dělají vše pro to, aby zde, v tomto “slzavém údolí” byli co nejdéle, moc se do té nebeské slávy netěší.
Myslíte, že se vskutku můžeme těšit na nějaký dialog?
http://www.christnet.cz/clanky/5242/me_srdce_je_na_strane_tech_kdo_jsou_hledajici.url