V dnešním článku odhlédnu od toho, že považuji křesťanství za nepravdivé. Uvedu několik věcí, které mi na křesťanství vadí bez ohledu na to – ostatně, jeho nepravdivost jako taková mi nevadí v zásadě vůbec, ať si koneckonců každý věří čemu chce.
1) Adorizace víry.
Věřit znamená pokládat nějaké tvrzení za pravdivé. (např. že Země je kulatá nebo že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých). Různé víry se mohou lišit stupněm své podloženosti.
a) Od těch podložených (třeba že Země je kulatá)
b) přes takové, kde prostě nemáme k dispozici relevantní argumenty pro ani proti (třeba že ve Vesmíru existuje mimozemský život)
c) až po víry, kde mnohdy drtivě převažují argumenty PROTI nim (třeba že Země je placatá).
Zde na svém webu jsem ukázal, že křesťanství je tento poslední případ (c), přičemž se o něm zřejmě ze slušnosti často mluví, jako by šlo o případ (b).
Není nic úctyhodného ani ctnostného na tom, věřit tomu, proti čemu silně svědčí celková důkazní situace. Křesťané si přesto své víry jako takové nesmírně cení, vydávají ji za „dar“ od Boha – zřejmě že jim Bůh „umožnil“ odhlédnout od faktů, a „věřit“ bez ohledu na ně. Argumentace proti jejich víře v nich pak vzbuzuje obranné reakce – snažíme se jim jejich nesmírně cenný „dar“ vzít! Křesťan řekne „ale já tomu prostě věřím!“ a je spokojený. Cítí se povzneseně. Tento postoj mi vadí.
Víra je prostě jednou z cest poznání, a to cestou velmi nespolehlivou. Jiné cesty – např. právě racionální a kritické myšlení s uvážením empirických faktů – jsou mnohem spolehlivější.
Uvažme, zda bychom neměli princip víry přenést i do jiných oblastí života? Jak by to asi vypadalo? Neměli bychom začít rozhodovat o vině souzených na základě víry? Neměli bychom odhadovat nosnost mostů a budov na základě víry?
Adorizace víry je věc, která se z křesťanství rozšířila do obecného kulturního povědomí v naší společnosti (v důsledku čehož i mnoho nevěřících před vírou v úctě sklapne podpatky a skloní se, říká se jim faithteisté) – a to je první věc, kterou křesťanství vyčítám.
2) Postoj k pravdě.
Křesťané běžně mluví o předmětu své víry jako o pravdě. Zřejmě přesvědčili sami sebe, že Bůh jim Pravdu odhalil. Jenže toto je jen další, a to velmi troufalé tvrzení, které sice může, ale také NEMUSÍ být pravdivé. Křesťané nemají žádný patent na pravdu, oni nemají žádné kukátko, „boží oko“, kterým by viděli realitu takovou jaká je. Bible může být zjevená Pravda, ale také NEMUSÍ (a ona s vysokou pravděpodobností není, jak jsem zde opakovaně ukázal) – a to ZDA je či není, je prostě jen další otazník, který nemůžeme překonat nějakým vyznáním. (vyznávám, že Bible je Slovo Boží, je to zjevená Pravda – a proto, věřím-li Bibli, mám Pravdu)
Ptám se křesťanů: pokládáte se snad v těch otázkách, kde se cítíte být majiteli Pravdy, za neomylné? Cítíte se snad být Bohy? (protože kdo jiný je neomylný, než Bůh?)
Je pro mě doteď šokující, jak málo křesťanů je ochotno byť jen říct (!): „KDYBY měla být moje víra chybná, NECHTĚL bych dál věřit. Záleží mi na tom, jaké je skutečná pravda, byť by se mi nemusela líbit. POKUD je realita taková, nechci žít v pohodlné lži, a chci raději poznat méně pohodlnou a uspokojující pravdu.“
Žonglování s pravdou a naprosto neskromný a nepokorný přístup v těchto otázkách – to je další věc, kterou křesťanství vyčítám.
3) Jistota.
V souladu s předchozím mají křesťané často pocit jistoty, že mají pravdu. Mít jistotu je ale velmi nebezpečná věc, pokud nám jde o skutečnou pravdu. Pocit jistoty nás odvádí od náležitého uvědomění si faktu, že všichni jsme lidé omylní, všichni se můžeme mýlit – a omyly je třeba odhalovat. Když se budu mýlit, a budu mít přitom jistotu, že mám pravdu, pak na svůj omyl nepřijdu nikdy. Jistota konzervuje chyby.
Křesťanům proto zazlívám jejich pocit jistoty v netriviálních otázkách, kterých se jejich víra týká.
4) Postoj k pochybnostem
Nejen že je důležité nepodléhat v důležitých otázkách pocitu jistoty, ale je navíc důležité být přístupný pochybnostem. Naslouchat kritikům, přemýšlet, a v ideálním případě pochybovat i sám od sebe. Pochybnosti jsou naprosto zásadním nástrojem, který nám může pomoci detekovat naše chybné víry. (samozřejmě ovšem jen v případě, že nám jde o skutečnou pravdu)
Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit. Pochyby jsou projevem slabosti ve víře – a ideálem je pro ně právě silná víra. Pochybnosti na člověka čas od času přijdou – ale ostatní křesťané pak doufají, že dotyčný se s nimi „úspěšně vyrovná“ = vrátí se zpět k víře. Pochybnostem se podle křesťanů podléhá, a výsledkem je „pád“.
Připomínám, že já vše výše uvedené respektuji a dodržuji, o svých vírách jsem ochoten pochybovat a také o nich pochybuji. Mé přesvědčení je pak silnější PROTO, že pochybnostmi prošlo a prochází.
Největší tragédie je, když věřící vykládají mé pochybnosti (tak jak jsou zvyklí) jako moji slabost, a další z důkazů mého omylu – a mají dobrý pocit z toho, že sami mají jistotu…
5) Pocit morální nadřazenosti
Křesťané v sobě mají a ochotně dále živí a utvrzují mýtus, že morálka bez víry v Boha prakticky není možná. (teď mě napadá, že Muslimové vlastně také mají morálku, založenou na víře v Boha…) Podle nich ateismus nutně implikuje morální neukotvenost. Ateista si podle nich „může dělat, co chce“, zejména např. smilnit, znásilňovat, krást, vraždit. V jistých křesťanských kruzích je ateista prakticky synonymem pro člověka z rozvrácené rodiny, s narušenou psychikou, pedofilními, homosexuálními sklony apod.
Bývalý poradce expremiéra Nečase, Roman Joch, dokonce napsal, že ateisté jsou proto ateisty, ABY mohli smilnit a oddávat se sexuálním zvrhlostem. „Kdyby lidé tak netoužili po sexu, mohla být Evropa ještě křesťanská,“ napsal Joch.
Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené, a často se tak i chovají, a toto své předporozumění dávají ostentativně najevo.
6) Mentalita vyvoleného lidu
S tím souvisí podobný, ale přesto trochu jiný pocit: pocit příslušnosti k „božímu lidu“, pocit jakéhosi osobního spojenectví, blízkosti a kontaktu s bohem. Z toho ovšem opět pramení pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří „boží“ nejsou. Koneckonců, ateisté přece mají svobodnou vůli, a pro svůj ateismus se „svobodně rozhodli“. Svobodně se rozhodli pro život bez Boha. Rozhodli se vlastně pro vzpouru proti Bohu. Jaké lze mít s takovými lidmi sympatie?
7) Nepokora, neskromnost, pýcha
Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy. Stejně tak je projevem pýchy jejich přesvědčení, že jsou v kontaktu se Stvořitelem Universa, že jsou mu nablízku, a že znají jeho vůli. Pyšné je i jejich přesvědčení o morální nadřazenosti.
Nepokorné a neskromné je i přesvědčení křesťanů o výjimečnosti a významu člověka v rámci celého Universa, o speciálním vztahu našeho druhu s Bohem, o tom, jak jsme byli stvořeni „k obrazu Božímu“ (wtf?!), o tom, jak nás miluje – a nakonec i o tom, jak nás miluje dokonce tak, že za nás obětoval svého jednorozeného Syna…
8 ) Pokrytectví
Dnešní křesťané si verbálně vysoce cení Ježíšova přikázání o lásce k bližnímu. Ježíš označil přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ za jedno ze tří nejdůležitějších vůbec (Mt 19:19). Přesto však výrazná část křesťanů k nám ateistům necítí lásku, ale naopak nevraživost, pohrdání, a mnohdy i otevřenou nenávist. Zaklínat se láskou k bližnímu, a přitom se chovat zcela opačně – to je pokrytectví.
Jak by to vypadalo, kdyby nás křesťané milovali, tak jak o tom tak rádi mluví? Co bych udělal já, kdybych viděl, že osoba, na které mi záleží, kterou miluji (třeba i v obecnějším smyslu) sešla z cesty, a po smrti jí hrozí to vůbec nejhorší, co se člověku může stát – totiž peklo? Určitě bych se jí snažil pomoct! Snažil bych se zjistit, co ji k tak nebezpečnému rozhodnutí vedlo, a všemožně bych se vynasnažil, abych jí pomohl vrátit se na správnou cestu.
Co ale udělá reálný křesťan? Zrovna před pár dny nám tu jeden nechal vzkaz: „Však vy ateisté po smrti uvidíte!“
Pokrytectví mnohých křesťanů (nikoliv ovšem všech) vidím v jejich vztahu k bohatství. Ježíš se proti bohatství opakovaně a jasně vyjádřil. Nikoliv zřejmě apriori, ale úvaha za tím je zřejmá: majetek nezíská nikdo jen tak. Aby člověk získal poctivě majetek (o nepoctivém způsobu ani neuvažujme), musí se snažit, věnovat tomu mnoho úsilí a času. Podle Ježíše má ale člověk věnovat svůj čas službě Bohu. Jak může člověk poctivě zbohatnout, a současně brát naprosto zodpovědně službu Bohu? Ježíš říká naprosto jasně:
Mt 19:23 A říkám vám znovu: To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“
Má to logiku. Výrazná část křesťanů však tuto jasnou myšlenku relativizuje a bagatelizuje. Slyšel jsem dokonce, že to tak Ježíš „nemohl myslet“. Mnohem víc úsilí než zamyslet se nad smyslem tohoto přikázání věnují křesťané výsměchu ateistům, kteří „citují z Bible“.
Jinde Ježíš řekl:
Mt 19:21 Ježíš odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“
Na tohle jsem dokonce slyšel reakci, že (dotyčný křesťan) dokonalý být nepotřebuje. Lze takovým lidem vůbec věřit, že svou víru berou vážně? Lze jim věřit, že berou vážně Ježíše? Ne, já jim to nevěřím. Jen o víře a o Ježíši mluví, ale vážně je neberou. Jsou to pokrytci.
9) Křesťanství je podporováno neznalostmi věřících, lžemi, případně mlčení ke lžím
Výrazná většina teologů a biblistů se dnes shoduje, že evangelia (zejména Matoušovo a Janovo) nebyla sepsána Ježíšovými učedníky, tedy očitými svědky. I přesto značná část křesťanů věří, že evangelia jsou dílem Ježíšových učedníků nebo jejich blízkých spolupracovníků. Duchovní je v tomto omylu rádi ponechávají.
Většina teologů a biblistů se shoduje, že je obtížné říct, v jakém smyslu je Bible „slovo Boží“ a že doslovně Bibli chápat určitě nelze. I přesto tomu řada křesťanů věří – a kněží z kazatelen nevyvíjejí žádnou snahu, aby své ovečky dovzdělali. Na mších po každém čtení z Bible zaznívá z kazatelny ujištění: „Slyšeli jste slovo Boží…“
Na teologických fakultách se dnes učí, že evangelia byla sepsána desítky let po Ježíšově smrti – nejstarší, Markovo, až kolem roku 70, a Janovo možná až po roce 90 n.l. – a přesto řada křesťanů věří, že evangelia byla sepsána možná velmi krátce po Ježíšově smrti. Kněží své ovečky opět ponechávají v tomto pohodlném omylu, ačkoliv z teologických fakult moc dobře vědí, jak se věci mají.
Podobně v několika dalších otázkách, např. v otázce kolik toho víme o historickém Ježíši (odborníky uznávaná odpověď: velice velice málo. Chybná odpověď populární mezi křesťany: evangelia jsou spolehlivým pramenem o Ježíšovi a jeho výrocích), jak je to s autorstvím knih Starého Zákona, atd.
Další oblíbená pohádka mezi křesťany vypráví o tom, jak problémy, na které poukazují ateisté, mají teologové už dávno vyřešeny (ale danému křesťanovi se to řešení zrovna teď nechce hledat, jistě ale existuje). Pravda ovšem je, že mnoho ze zásadních problémů na které poukazujeme, vyřešeno NEMAJÍ.
10) Tento svět není náš
Křesťané věří, že skutečný život přijde až po smrti. Mnohokrát jsem už slyšel výroky typu „tento svět není náš, my čekáme až na Boží království“. Tento postoj je problematický, protože může vést k laxnosti k věcem důležitým pro naši společnost a k nezájmu podílet se na řešení světských problémů. Na webu krestanske-diskuze.cz jsem konkrétně toto téma zaslechl. Kdosi se tam ptal, jestli by se jako křesťané vůbec měli v jistých světských věcech angažovat a zajímat se o ně.
Co hůř, tato myšlenka může vést i k laxnosti ke ztraceným životům lidí – ostatně právě v této souvislosti jsem ten výrok také slyšel: Proč zemřelo to či ono dítě na rakovinu? Inu, Bůh tím učinil jen to, co je pro něj nejlepší – třeba už je v téhle chvíli v nebi… Proč zahynulo bezmála 300 tisíc lidí při tsunami? Inu, proč se tím znepokojovat – ti spravedliví jsou v nebi, takže super, a ti ostatní mají, co si zaslouží…
s.v.h., bílej kabát:
No pokud s Vámi budu tuto hru na “důležitost komparzu v literatuře”, tak dám příklad:
V říjnu 1941 byla situace na východní frontě taková, že velení Moskevského frontu nasadilo do boje i frekventanty pěchotního a dělostřeleckého učiliště v Podolsku, což byli ještě v podstatě děti, nebyli vyzbrojeni těžší vojenskou technikou, neměli ani dostatek výcviku a jejich smrt byla jistá.
Odhlédněme od toho, že v SSSR měl tehdy život vojáka menší cenu než polní telefon (lidí bylo na rozdíl od telefonů dost), protože všichni vojenští historici se shodují, že obětovat tyto skoro nevyzbrojené juniorské jednotky ve výcviku by bylo pro každého velitele nezbytné, aby se zadržel alespoň na pár potřebných dní postup wehrmachtu.
Frekventanti statečně odolávali necelé dva týdny, během nichž stačilo velení posílit další pozice na frontě a 85 % z nich skutečně padlo.
Kdybyste byli velitelem co uděláte ? Obětujete frekventanty, nebo necháte wehrmacht táhnout na Moskvu ?
Petr, tí vojaci neboli komparz. Tí vojaci položili svoje životy za nejakú vec. Tí vojaci boli hlavnými hrdinami.
Jobovi sluhovia a deti však boli komparz, poslúžili len na to, aby sa Job dozvedel nepríjemnú novinu. Rovnako tí Chaldejci a Sabejci, ktorí ich zabili,tiež boli komparzom. Boh (Satan) ich donútili zabíjať bez ohľadu na ich slobodnú vôľu.
S.V.H. says:
February 2, 2014 at 6:38 pm
protestant says:
K Jobovi….. Myslím, že stejně jako jiné biblické knihy působí jako zrcadlo. Každý v něm vidí sebe. Někdy to skutečně může být nepěkný pohled. Ale na druhou stranu – od plného sebepoznání je možné se odrazit a začít na sobě pracovat. Bez poctivého pohledu na sebe to nejde.
S.V.H.:
Jistě, Protestante, to už tady bylo. Holocaust je jako zrcadlo. Kdo chce vraždit židy, v něm vidí vraždění židů. Kdo je dobrý člověk a chce dobro pro celé lidstvo, v něm vidí dobro pro celé lidstvo.
protestant:
Je samozřejmě velmi těžké přijmout vlastní obraz odražený od Bible. On to nikdy není pěkný pohled. A tak se pokoušíme vymlouvat, namluvit si, že to není zrcadlo a tedy tím pádem to nejsme my co se tam vidíme…. 🙂
Protestant, takže dobrý človek sa vyznačuje tým, že uzná vraždenie za dobré?
Kniha Job nepíše, že vraždění je dobré….
Píše, Jób predsa, keď sa o vraždení dozvedel, padol na kolená a chválil Hospodina 😉
Ale najmä, Boh po skončení celého pokusu život tým povraždeným nevrátil. A celá kniha je chápaná ako kniha so šťastným koncom, z čoho vyplýva, že čitateľ celý ten pokus (vrátane vraždenia) považuje za dobrý.
Jiné části bible považují vraždění (třeba Amáleků) za dobré …
petr says:
No pokud s Vámi budu tuto hru na “důležitost komparzu v literatuře”, tak dám příklad: …
S.V.H.:
Já jsem se “komparzem” původně zabývat nechtěl, jen mě zarazila přirovnání, která používáte a kterými střílíte ustavičně mimo.
K situaci na východní frontě:
Jestli jsem to ze stručného popisu pochopil správně, tak cíl zadržet postup wehrmachtu byl zcela klíčový pro další pokračování války a tedy záchranu spousty životů. Bylo možné tohoto cíle dosáhnout jiným způsobem než obětováním frekventantů? Patrně nikoliv. Ušlechtilost cíle a nemožnost jej dosáhnout jiným způsobem tedy obětování frekventantů ospravedlňují.
A nyní se podívejme, jaký cíl mohl mít Bůh při obětování “komparzu” a zda jej nemohl dosáhnout jiným způsobem:
1) Cílem bylo zvýšit Jobovo utrpení. Tento cíl asi nikdo z nás za ušlechtilý považovat nemůže. A mohl ho Bůh dosáhnout i jinak? Samozřejmě – stačilo, aby si Job jen myslel, že jeho blízcí nežijí (přišla by nepravdivá zpráva o jejich smrti).
2) Cílem bylo testovat Jobovu víru. Tento cíl bychom za ušlechtilý nejspíš považovat mohli, ale asi nikoliv za tak ušlechtilý, aby ospravedlnil smrt někoho jiného. Šlo tohoto cíle dosáhnout jinak? Jistěže ano (viz třeba předchozí bod).
3) Cílem bylo Satanovi ukázat, že lidé milují Boha, i když trpí. Opět se asi shodneme, že se nejedná o příliš ušlechtilý cíl a že je možné jej dosáhnout i jinak.
4) Cílem bylo ukázat Boží moc. Totéž co v předchozím bodě.
5) Ještě něco?
Já jsem se ale také ptal, co je moudrého a hlubokého na Boží odpovědi na Jobovy námitky a žádosti o vysvětlení ve stylu “nebyl jsi u toho, když jsem tvořil svět, tak se neptej a mlč”. Vztáhnu-li to na příklad na východní frontě, tak když se matky obětovaných vojáků ptaly, proč byli jejich synové obětováni a proč museli zemřít – co je moudrého a hlubokého na odpovědi vojevůdců: “kde jste byly, když jsme zakládali stranu? Tak se neptejte a kušujte!” ?
treebeard says:
Ale najmä, Boh po skončení celého pokusu život tým povraždeným nevrátil. A celá kniha je chápaná ako kniha so šťastným koncom, z čoho vyplýva, že čitateľ celý ten pokus (vrátane vraždenia) považuje za dobrý.
protestant:
To že TY ji chápeš jako knihu se šťastným koncem ještě neznamená, že ji tak chápou druzí a že ji tak chápal autor….
protestant:
Je samozřejmě velmi těžké přijmout vlastní obraz odražený od Bible. On to nikdy není pěkný pohled. A tak se pokoušíme vymlouvat, namluvit si, že to není zrcadlo a tedy tím pádem to nejsme my co se tam vidíme…. 🙂
S.V.H.:
První použití tohoto “argumentu” bylo vtipné, ale opakováním každý vtip ztrácí svůj lesk. A dalším opakováním hrozí nebezpečí, že si ostatní přestanou myslet, že to míníte jako vtip, a přestanou se smát vtipu a začnou se smát Vám. 😉
Mě vytvořil otec a matka, čili si se mnou můžou dělat co chtějí. Jsem jejich majetek
Ono když se v tý pitomý knize něco píše o vyvražďování Amáleků, tak co si mam o tom myslet? Jak si to vyložit, jak si do toho promítnout sám sebe, jak to “vyložit” (čti překroutit) tak, aby ta kniha nebyla zařazena okamžitě vedle Mein Kampfu ? 🙁
Co říkáte na tento názor?
“Nepřesvědčilo mě nic. Narodil jsem se jako katolík. (kdybych se narodil mohamedánským, protestantským rodičům převzal bych asi také jejich víru) Po neustálých hledáních, duchovních bojích a názorových peripetiích nakonec vždy a po několikáté konstatuji že mi rodiče předali víru jako něco smysluplného. To že vy naopak tvrdíte že víra smysluplná není, jste neobjevil Ameriku. Vy se, po nejakém životním kolapsu schrastíte na dno a hrabete se v něm. Svou agnosticistní pozici se snažíte obhajovat kde čím. Konverzacím, s Vámi se v podstatě vyhýbám ne že bych Vám nechtěl pomoci ale vím že se z toho eventuelně musíte vyhrabat sám. Vaše atheistické námitky vůbec nejsou originální jsou popsány v kdejaké atheistické příručce. A ani tam nehledáte smysluplnou odpověď. Spíš se utvrzujete ve svých názorech. Pravda není něco ale pravda je Někdo. Zde na CHN jsem si přečetl že pocházíte s echt. katolické rodin. zázemí. To jsem již dávno odhadoval již při odpovědích na otázky u kterých jsem Vám naznačil že mne nebaví se s Vámi takto zaobírat. Prostě vaše negativní postoje k nábož. vyznání vašich rod. příslušníků jsou obdobné třeba s mými postoji či jinými to je normální. Vy je akorát neumíte i nechcete přetransformovat do osobního postoje vůči Bohu a tak říkáte že není a nebo že je takový, jak v něj věří agnostici.”
Tomu předcházel názor můj:
“Mohu se vás zeptat, stejně jako paní Marie, co vás přesvědčilo, abyste uvěřil v Boha a to konkrétně katolického. Neříkejte mně, že to neumíte vyjádřit. Já to docela klidně umím, a umím také vyjádřit, proč jsem víru opustil.
To, že někoho mé dotazy znervosní, chápu. I já jsem prožíval podobné stavy, když jsem si uvědomoval, že na otázky nevěřících či pochybovačů nemám logickou odpověď. Mě samotnému ty “pravdy” předkládané v kostelích a zbožné literatuře připadaly velice nepravděpodobné.
A co se týče kněží? Co má člověk dělat, když kněz není schopen logicky zodpovědět triviální otázku? Nebo když dvojnásobný doktor, vyučující na Lateránské universitě, tvrdí otevřené nesmysly?”
No dobre, Protestant, tak nám už konečne povedz, ako knihu Jób chápeš ty.
Inak, už ťa poznám ako notorického zatĺkača, ale aj tak. Toto podľa teba nie je šťastný koniec?
… 15 V celej krajine nebolo krajších žien ako boli Jóbove dcéry. Aj im dal otec dedičstvo medzi ich bratmi. 16 Jób potom žil stoštyridsať rokov, videl svojich synov a vnukov až do štvrtého pokolenia. 17 Napokon Jób zomrel starý a sýty životom.
treebeard says:
February 3, 2014 at 8:02 am
Píše, Jób predsa, keď sa o vraždení dozvedel, padol na kolená a chválil Hospodina 😉
Ale najmä, Boh po skončení celého pokusu život tým povraždeným nevrátil. A celá kniha je chápaná ako kniha so šťastným koncom, z čoho vyplýva, že čitateľ celý ten pokus (vrátane vraždenia) považuje za dobrý.
Jarda:
Mohu tvá slova potvrdit. Vzpomínám na hodinu náboženství, kdy nám o Jobovi vyprávěl pan děkan Macek. Byl to tak silný příběh, že jsem si ho zapamatoval. Pan děkan ocenil Jobovu věrnost, a zdůraznil, jak se mu Pán Bůh za ni odvděčil. Dobytka pak měl 2x více, stejně tak i služebnictva, jen synů se mu narodilo opět “jen” 7. Ale i na mě, jako dítě, zapůsobilo divně, že dobrotivý Pán Bůh kvůli zkoušce nechal umřít těch jeho prvních 7 synů, třebaže pan děkan zdůrazňoval, že je Pán Bůh určitě vzal do nebe.
To nestačilo, aby jich zabil třeba 5 ? Nebo 3 ? 🙁
Anonymous says:
February 3, 2014 at 8:26 am
Jiné části bible považují vraždění (třeba Amáleků) za dobré …
Jarda:
Zase vzpomínám, jak před lety u metodistů kazatel přečetl z Bible, jak Hospodin nařizuje Izraelcům vyvraždit kterési město – muže, ženy, děti, starce, zvířata – a všechno vypálit. Jak poté ti věrní věřící seděli zaražení (uvědomil jsem si, že tyto texty se v katolických kostelích nečtou). A kazatel pak honem vysvětloval, že ta města byla vlastně pohanská, a Izraelce sváděla k pohanství, a proto je Hospodin označil za kletá a nechal je zničit. Přesto věřící zůstávali poněkud rozpačití.
S.V.H.:
K situaci na východní frontě:
Jestli jsem to ze stručného popisu pochopil správně, tak cíl zadržet postup wehrmachtu byl zcela klíčový pro další pokračování války a tedy záchranu spousty životů.
Jarda:
Přesně tento moment byl před týdnem popsán v TV seriálu Velká válka v díle Boj o Moskvu.
S.V.H.:
2) Cílem bylo testovat Jobovu víru. Tento cíl bychom za ušlechtilý nejspíš považovat mohli, ale asi nikoliv za tak ušlechtilý, aby ospravedlnil smrt někoho jiného. Šlo tohoto cíle dosáhnout jinak? Jistěže ano (viz třeba předchozí bod).
Jarda:
Vševědoucí Pán Bůh samozřejmě ví, jakou kdo má víru. Celý Job je z hlediska Boží Vševědoucnosti nesmyslný. Navíc – víra a všechny lidské duševní vlastnosti vyplývají z duše, kterou Bůh pro každého jedince zvlášť tvoří. Takže Pán Bůh při tom tvoření rozhoduje, jak kvalitní duši každému dá – a duše nepodléhá evoluci – takže samozřejmě ví, jak kdo bude uvažovat a tedy i věřit.
Job2:3 Vtedy Hospodin povedal satanovi: Dobre si si všimol môjho služobníka Jóba? Veď na zemi niet nikoho ako on, kto by bol taký dokonalý a priamy, bál sa Boha a stránil sa zlého. Ešte stále sa drží svojej dokonalosti, hoci si ma proti nemu nahovoril, aby som ho bez príčiny ničil.
(ekumenický preklad)