Argument z designu

Z nebe se zjevuje Boží hněv proti každé
bezbožnosti a nepravosti lidí,
kteří svévolně potlačují pravdu.
Co se dá o Bohu poznat, je jim zřetelné,
neboť jim to Bůh odhalil.
Jeho neviditelné znaky – jeho věčnou moc
a božství – lze už od stvoření světa rozumem
postřehnout v jeho díle.
Nemají tedy výmluvu.
(Římanům 1:18-20)

Argumentu patrnosti Boha skrze složitost, komplexnost a krásu světa přikládá mnoho křesťanů velkou váhu. Objevuje se v několika verzích:

Bůh je patrný
– skrze krásu živé přírody
– skrze spolupráci v živé přírodě a účelnost v ní
– skrze lidské vlastnosti, jako schopnost milovat, inteligenci, city, a další
– skrze krásu neživé přírody (vodopády, krásné hory, modré nebe, hvězdné nebe, …)

Předně, argument z designu je argumentem z neznalosti. I za předpokladu, že bychom netušili, jaké je vysvětlení účelnosti přírody, její „krásy“, atd., pak použití Boha jako vysvětlovadla je podbíhání laťky. Namísto abychom přiznali, že nevíme, strkáme jako vysvětlení boha – přičemž z historie jasně vidíme, že soustavně během tisíců let poznáváme nové věci, které byly do doby jejich poznání neznámé a nevysvětlitelné, a příčiny které nacházíme, jsou naturální. Pokoušet se vysvětlovat „design“ světa bohem by znamenalo namlouvat si, že teď už poznání dosáhlo vrcholu, a co jsme nepoznali do teď, na to již asi nepřijdeme nikdy.

Udržovací Bůh

Častý je argument “udržovacím Bohem”. Bůh, který “udržuje svět v bytí”, který “drží prst na červeném tlačítku” a kdyby ho uvolnil, vše by bylo pryč. Zastánci této myšlenky argumentují: COKOLIV prokazuje existenci našeho boha. I obyčejný kámen u cesty tu je výhradně kvůli tomu, že On aktivně chce. To je ovšem argument kruhem: věřím, že Bůh stvořil svět a vše udržuje v chodu. Vidím, že svět existuje, a je v chodu, a to potvrzuje moji premisu. Podobně lze ovšem argumentovat pro existenci čehokoliv jiného, počínaje létajícím špagetovým monstrem, přes pantheon starověkých bohů, až po abstraktní pramen všeho bytí (věřím, že všechno vzešlo a všechno stojí skrze Létající špagetové monstrum; vše, co existuje, tedy ukazuje na existenci Létajícího špagetového monstra…).

Myšlenka udržovacího Boha má řadu dalších problémů. Takový Bůh by byl osobně odpovědný za všechny přírodní i jiné katastrofy, nemoci, atd., které se ve světě dějí. Uvažme třeba, jak terorista vyhodí do vzduchu letadlo – a Bůh mechanicky řídí všechny procesy ve výbušnině, osobně řídí vytváření smrtící tlakové vlny, sám slepě „trhá“ těla pasažérů na kusy… Slepě poslouchá ruku nacistického popravčího, naviguje molekuly otravných plynů v plynových komorách Osvětimi z otevřené propustě do dýchacích cest vězňů, a dále pak v jejich tělech řídí smrtící reakce… Absurdní.

Kromě toho, kde by ve světě řízeném takovým Bohem byl prostor pro svobodnou vůli? Odkud by se brala? Jsou snad (jak jsme už dříve ukázali, neexistující) lidské „duše“ jediné entity, na Bohu nezávislé? A nebo jsme jen Boží loutky, a On se baví tím, že část lidstva vede jak kašpárky do hříchu, a pak je „po zásluze“ trestá peklem, a druhou část řídí k pokání a víře, tedy „tak jak on chce“ (tak jak chce?! Chce přece i to, jak se chová ta první, hříšná skupina lidí!) a taktéž „po zásluze“ (vlastně pardon, NEZASLOUŽENĚ!!!) pak tuto druhou skupinu loutek odmění nebem?

Nevím, kdo by mohl na takového Boha věřit. Hádám, že zastáncům „udržovacího Boha“ tohle nějak nedochází. Vraťme se nyní zpět ke standardnímu argumentu z designu, či účelnosti ve světě.

Mrazivý, prázdný a pustý Vesmír

Ve skutečnosti to s designem světa vypadá dramaticky jinak, než si průměrný křesťan představuje. Křesťan se dívá na včeličky opylující barevné květiny, zurčící potůčky, nebe plné hvězd, a srdíčko se mu tetelí, jak v tom všem vidí svého Tvůrce. Jenže Vesmír není jen náš svět. Náš svět je mimořádně netypické a výjimečné místo. Vesmír, tedy dle křesťanů celé Stvoření, je z naprosto drtivé většiny – prázdný. Objemově je v naší galaxii pouhých 6,33*10^-22 % hmoty. V tom jsou zahrnuty veškeré hvězdy, planety, komety, mezihvězdný prach, černé díry, atd.

Tedy v naší galaxii tvoří z 99,999 999 999 999 999 999 999 367 % prázdno. Vakuum. Mezigalaktický prostor je pak ještě prázdnější, je v něm hmoty ještě méně. Jaký je toto signál designu?

I toto pranepatrné množství hmoty, tvořící doplněk do 100%, připadá z velké části na hvězdy. Většina hmoty ve Vesmíru je tvořena převážně horkou směsí dvou plynů ve skupenství plazmatu, tvořících hvězdy: vodíku a hélia. I většina hmoty tvořící planety jsou tyto jednoduché (vlastně nejjednodušší) plyny. „Zajímavější“, tedy pevné planety „Zemského“ typu tvoří odhadem jednu stotisícinu i z toho nepatrného množství hmoty, které ve Vesmíru je. Žel, i tyto pevné planety jsou v drtivé většině případů jen mrazivé nebo naopak přehřáté pusté kamenné koule. Naše Země je zatím jediná známá výjimka…

Povrch MarsuVe Vesmíru panuje teplota v průměru pár stupňů nad absolutní nulou. Je v něm černočerná tma, rušená jen slabým svitem nepatrného zlomku hvězd, které jsou zrovna vidět (cca 6000 hvězd v našem koutě Vesmíru). Černočerná tma, a mrazivé nekonečné prázdno. To je „design“ naprosto drtivé (vlastně nepředstavitelně velké) většiny údajného Stvoření…

Jaké znaky designu či Tvůrčího záměru jeví Vesmír bez planety Země?

Design a Země

Vše, co nám na Zemi (a tedy vlastně v celém Vesmíru!) přijde zajímavé a budí zdání designu, je součástí biosféry Země – tedy uzoučké, pár set metrové slupky kolem Země, tvořící cca desetitisícinu jejího objemu. Zbytek (99,99%) je tvořen horninami a kovy, z velké části ve stavu magmatu. My všichni v této uzoučké slupce žijeme celé své životy, a proto celé nehostinné gigantické Universum okolo, bez markantů designu, nevnímáme – jenže ono existuje.

Představme si viditelný Vesmír jako naši Zeměkouli. Pak naše planeta by v tomto měřítku byla o něco větší, než atomové jádro (cca 1000x menší průměr a miliardkrát menší objem, než atom) – a biosféra by byla její tenoučká slupečka.

Jeví-li biosféra, tato tenoučká slupka v našem měřítku sub-atomárního zrníčka, znaky designu, je snad kvůli tomu logické usoudit, že celý Vesmír byl stvořen? Není spíš na místě se spíše ptát, zda náhodou není design biosféry jen zdánlivý, a není vysvětlitelný přírodními procesy? Zda se prostě na povrchu našeho subatomárního zrníčka nestalo NĚCO, poměrně výjimečného, čemu třeba ještě plně nerozumíme?

Evoluce

Zdánlivý design biosféry je ve skutečnosti velmi dobře vysvětlen už 150 let. Charles Darwin si plně uvědomil fakt evoluce, známý vědě už nějakou dobu, a přišel s teorií nesmírně efektivního motoru, který evoluci žene. Tato teorie, známá dnes jako evoluční teorie, se stala mimořádně silně potvrzenou, a stále se objevují nová další fakta, která evoluci hnané přírodním výběrem „hrají do karet“.

Už samotný Darwin ukázal, že přírodní výběr může vysvětlit vznik prakticky jakékoliv struktury, kterou nacházíme v živých organismech. Nic na tom nezměnil ani Michael Behe ani další zastánci „neredukovatelné komplexity“. Všichni byli usvědčeni z omylu: přírodní výběr MŮŽE bez problémů odpovídat i za ty struktury, kteří proponenti inteligentního designu označují za neredukovatelně komplexní.

To samozřejmě neznamená, že ačkoliv evoluci mohl hnát přírodní výběr, tak že ve skutečnosti za ní nestál a neřídil ji Bůh. Uvažme nyní Boha a evoluci řízenou přírodním výběrem jako dvě alternativní teorie patrného designu v přírodě (Zemské biosféře). Ukážu, proč má u mě ta druhá navrch.

1) přírodní výběr je nesmírně jednoduchý a přirozený mechanismus, vyžadující jen minimum jednoduchých předpokladů. Je to vysvětlení, kterak naprosto přirozeně z jednoduchosti mohla povstat nesmírná komplexita.

Naproti tomu, mohl být Bůh jednoduchý, je-li nekonečně inteligentní myslící bytostí, schopnou naprojektovat a z ničeho stvořit tak monstrózní věc, jako Vesmír? Je-li jednoduchý, jako např. elementární částice, pak nevysvětluje nic: jak může jednoduchá entita myslet? Jak v ní vůbec mohou být zakódovány stavy nekonečně složitého myšlení? Jak může být jednoduchá entita mocná, dokonce všemocná?

Je-li ovšem Bůh složitý (snad dokonce nekonečně složitý), pak vysvětlujeme existenci složitého a komplexního existencí něčeho ještě (daleko!) složitějšího.

Evoluce přírodním výběrem je vysvětlení, jak mohla složitost povstat z jednoduchosti. Vysvětlení Bohem je vysvětlení složitosti a komplexity z ještě mnohem větší složitosti a komplexity.

2) Máme-li teorii Boha, který použil ke stvoření metodu evoluce, je nutno klást velký otazník nad motivace takového Boha. Mohl udělat *beng* a mohlo být vše přesně jak chtěl; a místo toho použil miliardy let trvající metodu pokusů a omylů, do které musel neustále zasahovat aby ji tlačil tím směrem jak chtěl, totiž k člověku. Kvůli několika tisícům let, po které trvá doložená historie a kdy měl Bůh dle Bible vstupovat do života lidí použil miliardy let trvající proces, plný smrti, bolesti, trápení, masových vymírání, nemocí – čehož dědictví dodnes neseme, viz další bod.

3) Nikoliv ďábel, ale právě naše evoluční minulost pro nás představuje nesmírnou zátěž. Veškeré naše „špatné“ vlastnosti, počínaje agresivitou, sklonem k nevěře, ochotou vraždit, a to i genocidně, ochotou dělat špatné věci, když myslíme, že nás nikdo nevidí, přes anatomické komplikace, způsobující sklon k bolení zad a později zničenou páteř, kazivosti zubů, až po náchylnost k rakovině, Downův syndrom u dětí, atd. atd. – všechno toto je naše dědictví z evoluce. Pokud si Bůh opravdu zvolil evoluci jako metodu tvoření, asi si už nemohl vybrat hůř.

Věřící chtějí vidět Boha jako jediné smysluplné vysvětlení komplexity a účelnosti života na Zemi, a přitom jde o vysvětlení nejen nikoliv jediné existující, ale naopak jde o vysvětlení, které je v porovnání se svou naturalistickou alternativou velice neuspokojivé.

Vznik života

Problematika vzniku života se od evoluce jako takové liší v tom, že nemáme žádnou teorii vzniku života, která by dávala ověřitelné předpovědi. Máme ovšem hned několik teorií, které naznačují, jak mohla abiogeneze proběhnout – ovšem přijít na přesný scénář je z pochopitelných důvodů mimořádně obtížné, ne-li nemožné.

Věřící, kteří chtějí ukázat na nemožnost abiogeneze, většinou argumentují pošetilými a milionkrát vyvrácenými argumenty typu „tornáda, které se přežene nad vrakovištěm, a vytvoří letadlo“, atd. Jejich oblíbeným cílem je také sto let stará a dávno překonaná Oparinova teorie. Velmi správně podotýkají, že i nejjednodušší dnešní buňka je pořád příliš složitá (nesmírně složitá!) na to, aby ona sama nebo její genetický kód vznikly náhodou. Do omrzení počítají pravděpodobnost, že takový kód náhodou vznikne, a vítězoslavně docházejí k číslům 10^-100000 a pod., končíc posměchem nad pošetilostí naturalistů.

Ve skutečnosti ovšem žádná dnešní teorie abiogeneze nemluví o tom, že „náhodou“ vznikla první buňka. Dnešní teorie abiogeneze počítají se vznikem prvotního replikátoru. Prvotní replikátor je molekula RNA, která je sama sobě autokatalytickým enzymem. V prostředí s volnými bázemi pak taková molekula sama vytváří své kopie. Tyto molekuly byly v laboratoři sestaveny, a to (!) zjednodušováním RNA existujících živých organismů. Dnes jsou známy replikátory, mající pouhé stovky bází, přičemž spodní hranice může ležet ještě níž. To, že v redukčním prostředí, které na Zemi v době vzniku života vládlo, vznikají samovolně poměrně složité organické látky včetně aminokyselin, dokázal ve svém slavném pokusu Muller v 50. letech 20. století.

Replikátory podléhají (molekulární) evoluci. V laboratoři bylo demonstrováno, že jsou schopny si vytvořit a také si vytvářejí nové schopnosti – starým známým mechanismem přírodního výběru. Navíc, báze tvořící replikátor se k sobě neskládají „náhodně“, ale dle chemických i jiných zákonů, přičemž přežití různých méně stabilních mezičlánků mohou pomoct anorganické struktury typu jílové povrchy, nebo krystaly, což je dnes předmětem čilého výzkumu. Proto ani zde nelze uplatnit naivní výpočet pravděpodobnosti, založený na premise „všechny případy (uspořádání bází DNA) mají stejnou pravděpodobnost vzniku“.

Dnes už tedy víme o velice slibně vypadající (jakkoliv z velké části ještě neznámé) cestě, jak mohl vzniknout primitivní život (jediná a poměrně malá sebereplikující se molekula) z neživota, a s vysokou pravděpodobností víme, že tato jediná molekula mohla spustit explozi evoluční diverzifikace a nárůstu komplexity, kterou dnes pozorujeme.

Vysvětlení Tvůrčím aktem Boha má stejné neduhy, o kterých jsem tu už psal. Zatímco naturalistické vysvětlení ukazuje cestu, kterou mohla nesmírně elegantně vzejít komplexita z jednoduchosti, a zdánlivá účelnost z chaosu a neúčelnosti, vysvětlení Bohem „řeší“ problém existující komplexity spekulací o „ještě mnohem větší komplexitě“, „nekonečné inteligenci“, atd.

Dále je i zde problém s Boží motivací. Proč by měl Bůh jen stvořit život, a dál do něj nijak zvlášť nezasahovat? (jak víme ze zřejmých slepých uliček evoluce, reliktních neúčelných struktur, evoluční zátěže, kterou všichni neseme, pozůstatků virů v naší DNA, atd.) Takové jednání by bylo pochopitelné u nějakého mimozemského UFOnského vědce, který se rozhodl udělat pokus, a „podívat se“ co se bude dít – ale nikoliv u absolutní a nekonečně inteligentní bytosti. Proč Bůh nestvořil život tak, jak je to poměrně logicky popsáno v Bibli – totiž tak, jak ho chtěl? Najednou? Pokud nechal vývoj života opravdu „náhodě“, pak neměl logicky žádnou záruku, že vývoj dospěje k inteligentním bytostem, jako člověk (a tím méně k bytostem, které mají PODOBU jako člověk). Pokud vše zpoza kulis řídí, pak jsme opět u udržovacího Boha, se všemi problémy, které to nese, viz výše.

Přírodní zákony

Jak vysvětluje Laurence Krauss ve své knize „Universe from Nothing“, současná fyzika je plně v souladu s teorií vzniku Vesmíru z prvotního nesmírně jednoduchého, nekonečného prostoročasu, ovládaného těmi nejjednoduššími (protože velice symetrickými) fyzikálními zákony. Jeho výklad je však příliš složitý na to, abych jej zde mohl, byť jen stručně, reprodukovat. Proto uvedu mnohem jednodušší argument, který může vysvětlit existenci fyzikálních zákonů, umožňujících vznik života. Stačí nám předpokládat jediný nekonečný Vesmír (a vše napovídá tomu, že náš Vesmír opravdu JE nekonečný), ve kterém se na velkých měřítkách mění fyzikální konstanty a zákony, které současná fyzika povoluje, aby měly jiný tvar, nebo v případě konstant aby nabývaly jiných hodnot.

V nekonečném Vesmíru triviálně platí, že COKOLIV co má nenulovou pravděpodobnost s JISTOTOU nastane. To současně řeší i případnou jakkoliv vysokou nepravděpodobnost vzniku života.

Opět platí, že předpoklad existence nekonečného, věčného, a velmi jednoduchého (vlastně až na kvantové fluktuace prázdného) prostočasu je mnohem jednodušší a elegantnější, než přepoklad existence taktéž nekonečného, ovšem naopak nekonečně složitého a nekonečně inteligentního věčného Boha.

Závěr

1) Argument z designu je argumentem z neznalosti. Je to argument bohem mezer. Je známým a typickým příkladem logicky chybného argumentu (logical fallacy)
2) Bez ohledu na to, Vesmír v naprosto drtivé většině vůbec nevypadá designovaně. Naopak, jde o nesmírně pusté, prakticky prázdné a mrazivé místo, se stopovým množstvím těch nejjednodušších látek.
3) Jediná nám známá část Vesmíru, která budí zdání designu, je povrch planety Země – kde shodou okolností všichni žijeme, a proto žijeme ve falešném dojmu, že zdání designu budí „prakticky vše“.
4) Design biosféry je jen zdánlivý, což ukazují nesčetné nedokonalosti i naprosté „zpatlaniny“ v „návrhu“ živých organismů, čehož důsledky si v sobě v neposlední řadě neseme my, lidé.
5) Zdánlivý design živé přírody je schopna nesmírně elegantně vysvětlit teorie evoluce
6) Teorie evoluce vysvětluje velmi přirozeně zdánlivý design a komplexitu živé přírody z jednoduchého a více méně chaotického počátečního stavu.
7) Konkureční teorie stvoření Bohem vysvětluje komplexitu živé přírody předpokladem existence ještě mnohem (vlastně nekonečně!) komplexnějšího Boha.
8 ) Dnešní věda nabízí i poměrně elegantní, byť zdaleka ne do hloubky propracovaný scénář, jak mohl vzniknout zárodek života (sebereplikující se molekula) z neživého. Toto vysvětlení má opět zásadní náskok v eleganci oproti vysvětlení složitosti předpokladem existence (nekonečně) větší složitosti (Boha).
9) I existenci přírodních zákonů, umožňujících vznik života, lze vysvětlit jednodušeji a elegantněji bez Boha, než s Bohem.

Tím považuji argument z designu za vyvrácený.

3,952 thoughts on “Argument z designu

  1. Michal Post author

    HMC, ještě k těm stromům: Kdyby se našel kmen stromu, protínající např. ty vrstvy křídy, které vykazují jemnou horizontální laminární strukturu, a u nichž víme, jak rychle se ukládají, byl by to problém.

    Podobně, kdyby se našel kmen stromu, protínající ony “varves”, o kterých se předpokládá že vznikaly tisíce let na dně klidných jezer, byl by to problém.

    Ovšem najde-li se vertikální kmen stromu v uhelné sloji, která vznikala v rašeliništi, kde se nový materiál může ukládat a také ukládá dosti rychle, případně pokud se takový kmen najde v indiferentním materiálu který mohl klidně vzniknout např. sesuvem půdy, případně pokud vězí v sopečném prachu – tak to naopak žádný problém není. Proč by měl být?

    To je vše, co lze říct k vašim slavným “polystrátům”. V té otázce mají geologové jasno už cca 200 let.

  2. treebeard

    Aj bez veľkej vedy, iba so sedliackym rozumom: strom naprieč geologickými vrstvami môže vzniknúť celkom ľahko – zo svahu padajúci kmeň sa napríklad môže do mäkkých vrstiev zapichnúť, za vhodných podmienok môže stojaci strom prežiť stovky až tisíce rokov a byť postupne zavievaný, teoreticky aj rozdielnym materiálom…

    Bolo by to na dlhšiu debatu, ale zjednodušene: vrstva má tri rozdielne veky:
    1. vek, kedy materiál vznikol
    2. vek, kedy bol uložený vo forme vrstvy
    3. vek, kedy bola vrstva spevnená

    Plus – niektoré viditeľne rozdielne vrstvy môžu vzniknúť veľmi krátko po sebe, napr. pyroklastiká po sopečnom výbuchu(och) môžu tvoriť niekoľko vrstiev, podobne naplaveniny z leta a zo zimy sa môžu výrazne líšiť.

    Tieto veky môžu byť takmer totožné, ale nemusia. Rôzne procesy (záplavy, zosuvy) môžu “v okamihu” premiestniť aj starší materiál, dokonca aj viacero rôznych vrstiev a zasypať nimi napr. strom. Už som zmienil aj možnosť, že tie vrstvy budú po mnoho rokov sypké alebo mäkké a nejaký predmet môže cez ne preniknúť.

    Všetko toto sledujeme aj dnes, takže k tomu určite dochádzalo aj v minulosti.

  3. Michal Post author

    Přesně tak. Uniformilateralismus znamená předpoklad, že (geologické) procesy v minulosti vypadaly podobně jako dnes. A k závalům, sopečným výbuchům, ukládání materiálu v říčních deltách, povodním atd. dnes dochází, proto není problém s očekáváním, že tomu tak bylo i dřív. Uniformilateralismus VŮBEC NEZNAMENÁ, že ukládání probíhá vždy a všude stejně rychle!

  4. Shadowman

    Umim skvele prokrastinovat, zvlast kdyz mam zahranicni (rodinnou) navstevu. Jestli nahodou ma nekdo pocit, ze mu dluzim nejaky komentar/odpoved (nebo pokud nekdo posilal nejaky link na literaturu o matematickym realismu), pripomente se mi. V opacnem pripade me s klidem ignorujte, aspon budu mit cas si procist tu hromadu nove diskuse. Diky a pekny vecer 🙂

  5. Colombo

    Marti: Vony budou nějaké církevní restituce? Ani sem si nevšiml. Já vím jenom o nějakém vyrovnání, kde se daruje (nikoliv tedy vrací) majetek nijak nespecifikován, nijak nedoložen a nijak neschválen. Jehož historie a majetková práva nebyla nijak objasněna. A to pouze zvláště vybraným a nijak blíže neujasněným subjektům.

  6. martiXXX

    To já nevim. Vim jen, že komunisti a ČSSD to chtěli komplet zrušit, ale vzhledem k tomu, že nemají většinu, tak restituce budou. Měli jste víc volit komunisty a soc. demokraty…jinak nevim 🙁

  7. petr

    medea:

    Pokud Vám rozumím správně, pak podle Vás má každá propozice pravdivostní hodnotu, která může být lidskému poznání transcendentní. Pokud to tak je, pak bych se jenom terminologicky možná nedržel termínu “existence” pravdy, pokud propozici nepovažujete za synonymum pro nějak fyzicky existující objekt (spíše bych potom tvrdil, že pravda PLATÍ, bez ohledu na to, zda je poznatelná).

    To je sice možný přístup, ale naráží na fakt, že si potom musíme terminologicky vyjasnit, co tím vlastně myslíme, když říkáme “pravda”.

    Pokud se budu striktně držet třeba korespondenční teorie, jako souladu rozumu (poznání) a věci (informace), tak pak je v tomto případě pojem pravdy významově úplně jinde a pravdu můžu v tomto významu smysluplně definovat a konstatovat pouze v interakci mezi poznávajícím subjektem a poznávaným objektem. Tím spíše to pak dle mého platí pro koherenční a konsensuální teorii.

  8. Medea

    “Pokud se budu striktně držet třeba korespondenční teorie, jako souladu rozumu (poznání) a věci (informace), tak …”

    Neviem o čom hovoríte. V korešpodenčnej teórii pravdy (correspodence theory of truth) je predsa pravda definovaná ako korešpodencia nosiča pravdy s daným stavom vecí.

    The Correspondence Theory of Truth: http://plato.stanford.edu/entries/truth-correspondence/

  9. Medea

    Peter, to čo popisujete Vy (naviazanosť na epistemologické kritériá), nie je korešpodenčná teória pravdy.

  10. Medea

    “a pravdu můžu v tomto významu smysluplně definovat a konstatovat pouze v interakci mezi poznávajícím subjektem a poznávaným objektem”

    Prečo do toho ťaháte poznávajúci subjekt? Kto poznal pravdivosť Fermatovej vety pred jej dokázaním? Pokiaľ, máte filozofický problém s existenciou propozícií alebo sentencií ako abstraktných objektov, tak si predstavte sentenciu (jeden z nosičov pravdy) ako postupnosť znakov generovanú primitívnym počítačovým programom. Aj program náhodne generujúci postupnosti vhodných znakov, Vám môže vygenerovať pravdivé sentencie povedzme ZF teórie množín alebo Peanovej aritmetiky PA (pokiaľ sú spomínané teórie bezosporné). Jednoduchý počítačový program Vám môže generovať aj empirické tvrdenia a niektoré z nich môžu byť pravdivé. A nikto o týchto pravdivých sentenciách alebo tvrdeniach nemusí vedieť.

  11. petr

    medea:

    “Samotné pojmy nemohou být nositeli pravdivostní hodnoty, pravda přichází do hry až v okamžiku tzv. druhé mentální operace, spojování a rozdělování pojmů v jejich objektivních aspektech. Tomáš Akvinský v De Veritate píše: „Je třeba říci, že tak jako se pravda prvně nachází v rozumu a druhotně ve věcech, tak se také prvně nalézá v aktu rozumu skládajícího a rozdělujícího, spíše než v aktu rozumu postřehujícího quiddity věcí.“23 Kategorickým soudem budeme rozumět výsledek (opus) imateriálního aktu mysli, vztahující vůči sobě dva pojmy: subjekt a predikát. Subjektem soudu je rozumu přímo zprostředkováno určité jsoucno – subjekt tedy reprezentuje realitu – zatímco predikát reprezentuje poznání reality. Pokud je vztažení obou pojmů v jejich objektivních aspektech odpovídající, tj. obsahem predikátu je nějaká část obsahu pojmu v subjektu, dochází k respektování identity subjektu, a tudíž ke shodě mezi poznáním a realitou.”

    http://www.distance.cz/component/content/article/37-rocnik-2001/1-cislo/679-korespondencni-teorie-pravdy

  12. Medea

    Peter, ten Vami citovaný článok je skôr novotomistická kritika (analyticko-filozofickej) korešpodenčnej teórie pravdy.

    Tomáš Akvinský považoval Boha za absolútne jednoduchého, teda totožného s Jeho vnútornými vlastnosťami, teda Boh je podľa Tomáša Rozum aj Pravda, ale moderná korešpodenčná teória pravdy sa bez poznávajúceho subjektu zaobíde. Napokon priamo v tom Vami citovanom článku stojí:

    V současné analytické filosofii je korespondenční teorie pravdy chápána pod vlivem anglického filosofa, logika a matematika Bertranda Russella (1872-1970), který svou koncepci korespondenční teorie pravdy přednášel roku 1918 v Londýně. Podle Russella a jeho filosofie logického atomismu jsou základními prvky struktury světa fakta, která jsou vyjadřována větami. Protože jsou věty a fakta izomorfní (mají tutéž strukturu), může mezi pravdivou větou a faktem vyjadřovaným touto větou nastat shoda. Zastáncem korespondence jako izomorfismu mezi jazykem a světem byl také L. Wittgenstein, podle kterého je elementární věta pravdivá, pokud jí zobrazovaná situace aktuálně nastává. Tyto nominalistické představy korespondenční teorie pravdy jsou základem, od kterého se odvíjejí další úvahy moderních filosofů – ať už směrem k obhajobě základní myšlenky korespondence jako relace strukturálního izomorfismu mezi větami a fakty, či k jejímu diskreditování.

    (Ja však v modernom poňatí korešpodenčnej teórie pravdy, na rozdiel od autora článku, nič nominalistické nevidím, podľa mňa je toto poňatie metafyzicky neutrálne.)

    Samozrejme, pokiaľ by existoval vševedúci Boh, tak potom by poznal pravdivostné hodnoty všetkých propozícií a pravda by bola, vďaka Jeho vševedúcnosti, aj zhodou stavu vecí s Jeho poznaním 🙂

  13. Medea

    Tiež v tom článku David Černý píše: “V současné filosofii je korespondenční teorie pravdy (dříve se používal termín adekvační teorie pravdy, což lépe poukazuje k definici pravdy jako shody) většinou odmítána, …”. Neviem o akej väčšine D.Č. hovorí, pretože podľa tohoto prieskumu, 50.8 % respondentov – profesionálnych filozofov (hlavne analytických) zastáva korešpodenčnú teóriu pravdy: “Truth: correspondence 50.8%; deflationary 24.8%; epistemic 6.9%; other 17.5%
    . Ale možno D.Č. myslel “väčšinu” kontinentálnych filozofov. (Analytická filozofia dominuje v anglofónnych krajinách a v Škandinávii.)

  14. petr

    medea:

    a) Já jsem medeo tvrdil, že “Pokud se budu striktně držet třeba korespondenční teorie, jako souladu rozumu (poznání) a věci (informace)…” Čili mohl jsem možná napsat, že mám na mysli právě klasickou scholastickou, nebo chcete-li tomistickou teorii korespondence, nicméně měl jsem to z mého textu za samozřejmé. Že analytická korespondenční teorie se bez poznávajícího subjektu snaží obejít, tak o tom sice žádná, nicméně nevylučuje to, že mnou uváděná (a Černým, Fuksem či Gilsonem obhajovaná) “verze” korespondenční teorie subjekt předpokládá a nejedná se o “klamstvo” nebo “diskusní falš” 😉

    b) jestli je analytická (Vaší terminologií moderní) korespondenční teorie při odstranění subjektu (resp. jeho rozumu) udržitelná, je ovšem sporné (a neříkám tím, že to tady vyřešíme, jenom říkám že to je sporné a to z dobrých důvodů – viz. např. citovaný článek),

    c) souhlasím s Vámi, že též dobře nerozumím, proč je analytický přístup v tomto případě označován za nominalistický. Shodujeme se v tom, že i já si myslím, že je metafyzicky neutrální,

    d) mám za to, že Váš výklad o Bohu je v tomto případě správný, nicméně mám za to, že v rámci diskuse, kterou zde v tomto malém rámci vedeme redundantní.

    Závěr: Myslím, že stále platí moje teze, že než se začne o něčem filosoficky diskutovat, měly by si strany vysvětlit své postoje a stanoviska (v tomto případě jakou teorii pravdy a z jakého důvodu v úvodu diskuse zastávají a jaká jsou jejich gnoseologická východiska).

  15. Medea

    Peter: “mohl jsem možná napsat, že mám na mysli právě klasickou scholastickou, nebo chcete-li tomistickou teorii korespondence, nicméně měl jsem to z mého textu za samozřejmé.”

    No, mne to z Vášho prvého príspevku na túto tému zrejmé nebolo. Už pred viac ako 100 rokmi Frege depsychologizoval logiku a Vaše: “korespondenční teorie, jako souladu rozumu (poznání) a věci (informace)”, mi jednoducho znelo strašne archaicky 🙂

    Peter: “Že analytická korespondenční teorie se bez poznávajícího subjektu snaží obejít, tak o tom sice žádná, nicméně nevylučuje to, že mnou uváděná (a Černým, Fuksem či Gilsonem obhajovaná) “verze” korespondenční teorie subjekt předpokládá a nejedná se o “klamstvo” nebo “diskusní falš” ”

    Zo žiadneho klamstva ani falše som Vás neobviňovala, len som bola prekvapená tou nekonsenzuálnou (v rámci analytickej filozofie) definíciou.

    Peter: “mám za to, že Váš výklad o Bohu je v tomto případě správný, nicméně mám za to, že v rámci diskuse, kterou zde v tomto malém rámci vedeme redundantní.”

    Vzhľadom na tú sprostredkovanú citáciu z Tomášovho De Veritate sa mi zdalo vhodné spomenúť Tomášov koncept Božej jednoduchosti a vzťah Boha ku pravde.

  16. Medea

    “pokud propozici nepovažujete za synonymum pro nějak fyzicky existující objekt”

    Nepovažujem. Ja som matematická platonička, teda predpokladám existenciu matematických abstraktných objektov (teda objektov, ktoré nemajú časopriestorové charakteristiky, sú mimo čas a mimo priestor, sú nekauzálne, nemenné a večné) a propozíciu považujem za takýto platónsky objekt. Pedpokladám, že ku každej bezospornej formálnej teórii, existuje aspoň jedno univerzum platónskych objektov, s ktorým táto teória korešponduje, a toto univerzum samo je platónskym objektom. Na druhej strane je každý časopriestor a jeho obsah realizáciou nejakého platónskeho objektu – “možného sveta”. Pod pravdivosťou nejakej propozície v našom časopriestore, rozumiem pravdivosť tejto propozície na možnom svete (teda na abstraktnom platónskom objekte), ktorý je izomorfný s naším časopriestorom. Reprezentácie propozícií alebo sentencií na papiery, v počítači, v ľudskom mozgu, … nie sú, pochopiteľne, platónske objekty, len realizácie takýchto objektov v našom časopriestore.

    To je stručný náčrt mojich filozofických postojov 🙂 Existenciu platónskych objektov mám podloženú vlastným formálnym dôkazom, ktorý však, prirodzene, vychádza z nejakých axióm. Mne sa tie axiómy javia ako úplne samozrejmé, ale nie som si istá, či by sa takto javili aj iným ľuďom (preto hľadám nejaký iný axiomatický rámec, pri ktorom by som si bola istejšia jeho širokou prijateľnosťou, takže zatiaľ si ten dôkaz nechám pre seba ;)).

    Samozrejme, týmto nechcem povedať, že zástanca korešpodenčnej teórie pravdy musí byť stúpencom platonizmu. Nemusí.

Comments are closed.