Ještě před dvěma lety jsem považoval za naprosto samozřejmé, že my lidé máme svobodnou vůli. Kdo by proboha mohl tvrdit, že ji nemáme? Přece v každém okamžiku zažívám, že se rozhoduji, a stejně tak se rozhodují i lidé kolem mě. Sám si volím jestli půjdu dnes večer do kina nebo ne, jestli se napiju toho či onoho, jestli si z denního menu v jídelně vyberu to či ono… JAK by tohle mohla být jen iluze? Já prožívám ten rozhodovací proces, a VÍM, že jsem to já, kdo se rozhoduje!
Pro začátek by asi bylo dobré definovat si, co problémem svobodné vůle vlastně myslíme. Otázkou totiž není, zda jsme to MY, kdo se rozhodujeme, zda ten kdo rozhoduje je náš mozek. Jasně že je. I počítač se v průběhu výpočtu neustále o něčem rozhoduje. Otázkou je, zda to naše rozhodnutí mohlo být jiné, zda je a nebo není určeno na nás nezávislými okolnostmi. Tedy, otázkou je, zda naše rozhodnutí je opravdu svobodné.
Uvažme myšlenkový experiment: řekněme, že existuje kopie našeho světa, se vším všudy, i s námi, a my se v jistém okamžiku ocitneme v obou světech před rozhodnutím: rozhodneme se v obou světech vždy stejně? CO by mohlo způsobit, že bychom se v každém z těch dvou světů v jinak naprosto stejné situaci rozhodli jinak? Pokud bychom se rozhodli v jinak stejné situaci vždy stejně, kde je naše svobodná vůle?
Osvětleme celou situaci trochou introspekce. Proces rozhodování není nic jiného, než že zvažujeme (v omezeném čase, který máme k dispozici) všechny alternativy, které nás napadnou, snažíme se uvážit, k čemu by ta která alternativa vedla, snažíme se odhadovat jednání ostatních agentů i neživých objektů kolem nás (lidí, zvířat, věřící třeba i Boha nebo ďábla…) v závislosti na tom kterém našem rozhodnutí, a na koncích každé té větve dané alternativě pocitově přiřadíme ohodnocení. Nakonec si pak zvolíme tu pro nás nejlepší.
Teď mě napadá, že “rozhodování srdcem” není nic jiného, než že jednotlivé alternativy nepromýšlíme dopředu, ale pocitové hodnocení jim přiřazujeme hned v nultém kroku.
Jaké to má důsledky pro naši svobodnou vůli?
V okamžiku rozhodování za sebou každý máme jinou životní zkušenost. Zažili jsme jiné věci, ovlivnili nás jiní lidé. Přečetli jsme jiné knihy, a zapamatovali si z nich (zaujaly nás v nich) jiné věci. Nic z toho jsme si “svobodně” nezvolili, ale spíš se nám tyto věci prostě staly.
Proč jsem si přečetl Boží Blud Richarda Dawkinse? Inu, protože mě ta kniha zaujala. Zaujala mě ještě před tím, než vyšla, čekal jsem na to, až se objeví v knihkupectvích. Proč mě zaujala? Nevím, plynulo to z mého tehdejšího mentálního stavu. Z toho, co jsem do té doby zažil, nad čím jsem tehdy přemýšlel, atd. Vybral jsem si svobodně tyhle svoje zážitky a myšlenky, na základě kterých mi Dawkinsova kniha přišla zajímavá? Ne. Prostě mě potkaly. Prostě se mi staly. Mohl jsem se i tak rozhodnout Dawkinse si nepřečíst? Jistěže mohl – ale nerozhodl jsem se tak, právě proto, že přečíst Dawkinse mi v té době přišlo jako velice zajímavá a přitom dosažitelná věc. Kde je v tom jaká svobodná vůle?
Proč si moje věřící kolegyně z práce Boží blud nepřečetla? Protože o té knize nikdy pořádně neslyšela, a i kdyby o ní slyšela, tak z jejího dosavadního života by plynula snadno pochopitelná averze vůči čtení takové knihy. Navíc by jí ani nepřišla zajímavá, ale naopak odpuzující, pobuřující. Mohla si ho i tak přečíst? No když o té knize nikdy ani pořádně neslyšela, tak asi nemohla. Kdyby žila jiný život, pak možná. Mohla si ji přečíst asi tak, jako já jsem si mohl přečíst jednu konkrétní brakovou knihu ze stovek, které jsou v každém knihkupectví. Nikdy jsem neměl nejmenší DŮVOD, abych něco podobného činil. Kde je tedy jaká svobodná vůle?
Včera jsem měl po večeři chuť na pivo, tak jsem si ho dal. Mohl jsem si dát místo toho víno? Měl jsem svobodnou vůli tak učinit? No – jasněže principiálně mohl, ale měl jsem prostě chuť na pivo, tak jsem si dal pivo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout NEMÍT chuť na pivo, a mít místo toho chuť na víno? No, kdyby mě to napadlo, tak snad – žel, mě to nenapadlo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout, ABY mě to napadlo? Ne. Nemohl. Myšlenky nás napadají, ANIŽ si svobodně volíme, aby nás napadly. Kde je jaká svobodná vůle?
Včera cestou z práce jsem poslouchal v autě rádio, a zaujala mě tam jistá písnička. Měl jsem svobodnou vůli, aby mě NEZAUJALA? Ne. Neměl. Mohl jsem to rádio vypnout, abych tu písničku neslyšel? Jistěže mohl – ale proč bych to dělal?! Neměl jsem nejmenší důvod. Kde je jaká svoboda?
Dnes na obědě se mi v hospodě líbila servírka. Mohl jsem si svobodně zvolit, aby se mi nelíbila? Ne. Nemohl. Mohl jsem si zvolit, abych se na ni nedíval – ale ne, aby se mi nelíbila. Já jsem se na ni ale koukal – proč? Inu, právě proto, že se mi líbila, a protože jsem v mysli neměl křesťanské předporozumění, které by mi třeba mohlo velet, abych to nedělal.
Vybral jsem si svobodně, že nebudu věřit v Boha? Ne, vyplynulo to z života, který jsem až doposud žil. Nesetkal jsem se s ničím, co by mě k víře přivedlo, ale právě naopak jsem se setkal se spoustou věcí, které mě utvrzovaly v mé nevíře. Jak jsem za těchto okolností mohl uvěřit? Kde je jaká svoboda?
Může si věřící svobodně zvolit, že věřit přestane? No, jistě že může – ale nebude-li k tomu mít pádné důvody, a nedospěje-li jeho život do situace, ze které takové rozhodnutí vyplyne, pak to prostě neudělá. Kde je jaká svobodná vůle “přestat věřit”?
Minulý týden jsem v trolejbuse pustil sednout nějakou starší dámu. Proč jsem to udělal? Inu, protože mi to přišlo jako správné rozhodnutí. Měl jsem z toho dobrý pocit. Mohl jsem se rozhodnout ji nepustit? Mohl – ale z toho bych měl zase špatný pocit. Mohl jsem si vybrat špatný pocit na úkor dobrého pocitu? Mohl, ale proč bych to proboha dělal? Vybral jsem si své pocity svobodně? Ne. Jsem jaký jsem, a nemůžu za to.
Mladík vedle tu paní sednout nepustil. Proč? Inu, on z toho zřejmě špatný pocit neměl. Proč? Pravděpodobně to bylo dáno jeho psychikou, jakož i výchovou. Vybral si svoje rodiče svobodně? Vybral si svoji povahu svobodně? Vybral si svobodně, že bude křupan? Ne. Je prostě takový. Je to důvod jím neopovrhovat, když za to jaký je v podstatě ani nemůže? Ne. Není. Koneckonců, opovržení okolí na něj třeba vyvine tlak, a on své chování pod tímto tlakem příště změní.
Každý máme jinak nastavenou psychiku. Přijdou nám zajímavé jiné věci, jiné věci nás naplňují, jiné věci se nám líbí – a co z toho si “svobodně vybíráme”?
***
Když jsem o těchto věcech přemýšlel, položil jsem si otázku, jak by vůbec mělo vypadat rozhodnutí, které by bylo opravdu svobodné? Musely by (pro nás!) plně připadat v úvahu obě možnosti, a to obě stejně (což zahrnuje i situaci, kdy každá z možností má své “pro a proti”, ovšem tak vyváženě, že volbu mezi nimi pociťujeme jako “prašť jak uhoď”). Jakmile má pro nás jedna z možných voleb navrch, jakmile je nám jasné že je pro nás jedna prostě nejvýhodnější – pak si ji logicky zvolíme, a naše volba je tím dána. (*)
Dobrá, řekněme, že před sebou máme dva stejné míčky, a jeden z nich si máme vybrat a vzít ho do ruky. Je toto svobodná volba? Jak budeme postupovat? Inu, prostě si jeden náhodně vybereme. A o to právě jde – budeme simulovat náhodu. Něco jako generátor pseudonáhodných čísel. Většina z nás bude asi střídavě myslet na ty dva míčky “zvolím A. Ne, zvolím B. OK, zkusím raději A. Tak definitivně B…” a až bude mít pocit, že už to stačilo, vybere ten aktuální míček. Někdo jiný může třeba bloudit pohledem po místnosti, případně nechat svou mysl jen tak plynout (= nechat podvědomé vrstvy našeho mozku generovat “náhodný” tok myšlenek) a hledat volné paralely s jedním z těch míčků (ha, tahle váza je pěkná! A je ode mě nalevo – vyberu si tedy levý míček.).
Klíčové je, že i v tomto případě musíme vždy NĚJAK postupovat, a tento postup opět plyne z aktuálního stavu naší mysli , z toho jak jsem v minulosti postupoval v obdobných případech, z toho co vidím kolem sebe, jaké to ve mě budí asociace, z toho na co si zrovna vzpomenu, atd. Podobné volby jsou opět dané stavem našeho mozku, tím co nás zrovna napadne, a tím jaký časový okamžik nám pocitově přijde OK, že bychom mohli rozhodování ukončit – a zejména jde opravdu o simulaci náhody, nikoliv o svobodné rozhodnutí. Nevybíráme si, co nás napadne, nevybíráme si, co nám přijde správné, atd.
Zajímavější se taková volba stává, když “o něco jde”. Stojíme-li před rozhodnutím, u něhož je zjevné, že může mít pro náš život zásadní důsledky, a přitom se nejsme schopni rozumově rozhodnout (= nasimulovat v mysli, k čemu mohou různé možnosti vést, z důvodu nedostatku dostupných informací), je nám taková volba pocitově velmi nepříjemná. Je pozoruhodné, že mnohým z nás se v takových případech nechce uskutečnit výběr “sám” (= provést ten pseudonáhodný výběr z minulých odstavců), ale raději volbu svěří něčemu externímu: hodí si mincí, navštíví kartářku, přečtou si horoskop, případně se pomodlí, a o následující myšlence si řeknou, že je od Boha, a tak se i rozhodnou… Četl jsem, že tento psychologický mechanismus je pro některé lidi docela důležitým faktorem, proč je pro ně víra psychologicky uspokojující. Je to pro ně pomoc právě v takovýchto důležitých, avšak nepříjemných životních rozhodnutích.
***
ad (*) Častá námitka bývá, že přece “poté”, co uskutečníme naše rozhodnutí, ho můžeme změnit. Jenže tímto jen chybně posouváme “konec” rozhodování před SKUTEČNÝ konec. Napadne nás, že naše rozhodnutí by mohlo být fajn ještě změnit, např. ZA ÚČELEM abychom někomu (sami sobě?) dokázali, že opravdu máme svobodnou vůli. Tato myšlenka nás zejména musí napadnout (což si “svobodně” vybrat nemůžeme) a dále nám musí pocitově přijít natolik zajímavá, abychom ji realizovali. Celé je to úplně normální další krok v tom rozhodovacím procesu, pro který platí vše co jsem až dosud psal.
Někdo by také mohl namítnout, zda bychom se nemohli rozhodnout JINAK, než jak jsme se vlastně rozhodli. Řekněme, že dnes večer bych normálně nešel do kina – není důvod. No tak na just PŮJDU do kina, ať je vidět, že tu svobodnou vůli opravdu mám. Toto není nic jiného, než co jsem řešil v minulém odstavci. Myšlenka, že by mohlo být fajn udělat něco jiného, než co plyne z racionální úvahy, je úplně normální faktor, který vstupuje do rozhodovacího procesu, má pro nás jasnou hodnotu (chceme demonstrovat naši svobodnou vůli), a pokud je tato hodnota dostatečná (což nám řekne náš mozek skrze příslušný pocit), pak se podle toho zachováme.
***
Několik poznámek:
1) náš pocit, že máme svobodnou vůli, tedy že se rozhodujeme, plyne podle mého názoru z toho, že sami prožíváme průběh našeho rozhodovacího procesu (vnímáme svoje vlastní rozhodování (také i) z pozice pozorovatele), ale nevidíme na jeho konec – a neuvědomujeme si přitom, že výsledek celého procesu je určen externími okolnostmi, jakož i naším vnitřním stavem, ovšem v důsledku je to stále jen jakýsi, byť nesmírně komplikovaný a komplexní, výpočet.
2) výše uvedené platí bez ohledu na to, zda je svět deterministický nebo ne. Pokud svět není deterministický, a existuje tedy (na kvantové úrovni) fundamentální náhoda, pak i kdyby tato fundamentální náhodnost nějak ovlivňovala naše rozhodování, tak tato náhodnost může představovat maximálně tak fajn zdroj náhodnosti pro rozhodnutí typu výběru mezi dvěma stejnými míčky. Netuším ovšem, jak by to mohl být zdroj “svobodné vůle”.
3) dokonce i kdyby existovala duše, pak platí vše výše uvedené! I kdyby sídlem našeho myšlení byla duše, tak naše rozhodování funguje jak jsem popsal. Nevybíráme si, co nás napadá, co se nám líbí, co nám přijde příjemné, nepříjemné, správné, nesprávné, nevybíráme si svoje dosavadní životy, které dramaticky ovlivňují naše současná rozhodování, nevybíráme si svoje mentální schopnosti, povahové vlastnosti, atd. Naše rozhodnutí jsou jen funkcí toho všeho. I kdyby existovala duše, je svobodná vůle stále jen iluze.
4) jak je to vlastně se svobodnou vůlí jiných živočichů? Mají svobodnou vůli šimpanzi? Psi? Koně? Ptáci? Ryby? Podle mě má živočich evidentně tím více “svobodné vůle”, čím vyšší má inteligenci. U člověka nastává takový kvalitativní skok právě proto, že člověk má naprosto dramaticky rozvinutou schopnost abstraktního myšlení, chápání světa kolem sebe, a tím i úspěšného předvídání chování agentů a objektů kolem sebe. Podle mě, má-li mít termín svobodná vůle nějaký obsah, pak je to právě schopnost myslet, chápat okolní svět, a na základě toho jednat. V důsledku toho to není binární veličina (svobodnou vůli máme/nemáme), ale je to veličina spojitá – a nějakou svobodnou vůli je nutno přiznat všem živočichům, kteří se úspěšně pohybují ve svém prostředí.
***
Svobodná vůle je pro moderní křesťanství mimořádně důležitá rekvizita. Jejich argument “Bůh nemohl udělat to a to, protože by tím narušil naši svobodnou vůli – a pak bychom byli jako roboti!!!” už snad nemůže být zprofanovanější. Pojďme nahlédnout absurditu toho argumentu na několika jeho variacích. Přistupme přitom na běžný úzus, že svobodnou vůli MÁME.
– Říká se, že Bůh se nám nemůže dát poznat, protože bychom pak neměli svobodnou vůli v něj nevěřit. Proboha, máme snad svobodnou vůli nevěřit milion a jedné věci, které považujeme za jisté? Vidím před sebou hrnek na kafe. Mám svobodnou vůli nevěřit, že tam stojí? Nemám. A je to nějaké drama? Jsem teď “jako robot”? Mám svobodnou vůli nevěřit, že je Země kulatá? Nemám, VÍM že kulatá je. A je to problém? Jsem kvůli tomuto jako robot? To samé s existencí Boha. Pokud bychom věděli, že existuje, byl by to pro nás prostě další fakt který víme o světě. Žádný problém pro náš pocit svobodné vůle. Máme snad tím “silnější” svobodnou vůli, čím MÉNĚ toho o světě víme?
– Říká se také, že Bůh nezasahuje proti zlu konanému lidmi, protože by tím zasáhl do jejich svobodné vůle. Super, takže když JÁ zabráním zloději v krádeži – tak to jsem také zasáhl do jeho svobodné vůle, že? Neměli bychom zrušit policii, která kazí zlodějům svobodnou vůli krást? Kdyby si vzal Bůh Hitlera na onen svět o šest let dřív, než jak to stejně učinil, mohly přežít desítky milionů lidí, kteří nemuseli zahynout ve válečných hrůzách, a šest milionů Židů nemuselo vyletět komínem pekla Osvětimi. Měla pro Boha Hitlerova “svobodná vůle masakrovat lidi” vyšší hodnotu, než životy těch desítek milionů lidí? Tohle chtějí vážně křesťané tvrdit?
– V jednom z mých článků jsem se ptal, proč Bůh lidi nevybavil pocitem ODPORU ke zlu. Lidé by cítili odpor k tomu, podvádět jeden druhého, ubližovat si, krást, znásilňovat – a proto by to nečinili (nebo alespoň činili v daleko menší míře) a svět by tak byl daleko lepším místem pro život. Bylo mi odpovězeno mantrou, že by tak Bůh narušil naši svobodnou vůli. Proboha, milion dalších pocitů, které nás řídí, také narušují naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš odpor k sebevraždě naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš pocit odporu k jistým chutím (hořké?) naši svobodu tato jídla jíst? Narušuje náš pocit nechuti z jistých pachů naši svobodu tyto pachy čichat? Narušuje snad naše touha po vědění (některých z nás) naši svobodnou vůli zůstat hlupáky? Myslím, že spousta křesťanů naprosto jasně dokazuje, že ani v nejmenším nenarušuje…
– Jindy jsem se ptal, proč Bůh nestanovil jasná kritéria, posvěcená jeho nezpochybnitelnou autoritou, kdo může být spasen. Co by měl člověk DĚLAT, aby byl spasen. Proč umístil (navíc protichůdné) výroky o tom, co je třeba dělat pro spásu, do tak nedůvěryhodné knihy jako je Bible, navíc se zcela nekompatibilními alternativami jako Korán atd., přičemž na výklad Bible má, s mírnou nadsázkou, každý křesťan jiný názor… Odpověď: jasnými instrukcemi by Bůh narušil naši svobodnou vůli. Výborně, tedy (naše světské, právní) zákony včetně systému trestů za jejich porušování také ruší naši svobodnou vůli? Neměli bychom za bohulibým účelem zvýšení naší svobodné vůle zákony zrušit? A vůbec – copak nejsvobodnější rozhodnutí je takové, u něhož nedohlédám důsledků?
Stojím na rozcestí. Jedna cesta vede do nebe, a druhá do pekla. U každé stojí mladík, a radí mi: do pekla vede ta druhá cesta… Je snad toto ideálem svobodného rozhodnutí? Nevím jak pro křesťany, ale pro mě platí pravý opak! Rozhodnutí je tím svobodnější, čím víc věrohodných informací o různých alternativách mám. Věřící zde přišli s naprosto absurdní logikou, že čím méně informací, a čím více nejistoty, tím více svobody. Bláznivé.
***
Závěr:
Dnes jsme se zamýšleli nad naším pocitem svobodné vůle, a nad tím, do jaké míry je tento pocit jen iluzí. Naše rozhodnutí jsou mnohem víc determinovaná na nás nezávislými okolnostmi, než si připouštíme. V diskuzi pod článkem bych uvítal, kdyby někdo vymyslel příklad situace, kdy bychom se mohli opravdu svobodně rozhodnout, a co by taková svoboda vlastně měla znamenat. MOHLI BYCHOM se v příkladu na začátku článku v těch totožných paralelních světech rozhodnout odlišně? Nebo znamená svobodná vůle něco jiného?
Dále jsem chtěl ukázat, že bez ohledu na to, zda svobodná vůle existuje nebo ne, je přístup věřících k tomuto pojmu naprosto zmatečný. Neexistuje-li svobodná vůle, pak prostě věřící vycházejí z chybné premisy (že ji máme), a existuje-li, pak jsou jejich úvahy o vztahu Boha k naší svobodné vůli zmatečné a chybné.
jack:
Toto učení nejen že není rafinovaný “podnikatelský záměr”,je to naprosto nesmyslné učení. Jelikož takovou blbost mohl vyslovit pouze člověk,který úplně ztratil kontakt s realitou,tak se objevují názory,že jestli Ježíš opravdu existoval,tak to musel být psychicky nemocný člověk!
Jarda:
Škoda, že sis neposlechl P. Angeho na TV Noe. P. Ange je přitom nepochybně psychicky zcela zdravý. A poslouchalo jej několik tisíc lidí kteří (někteří) o jeho přednášce píší nadšené recenze.
Jack:
Jirko,dokázal by jste mi vysvětlit,jaký význam má pro všemocnou bytost její rozhodnutí,stvořit vesmír s miliardami hvězd a planet, a na jedné planetě stvořit inteligentní život?
Jarda:
Jistě ne náhodou Genesis představuje Svět jako malý a mladý.
Něco z Te Deum:
Nikoli nezajímavou epizodou v dějinách literatury je spor českých katolických literátů se skupinou olomouckých dominikánů sdružených kolem revue Na hlubinu, týkající se románu Kámen a bolest. ………..Zatímco jedna skupina vnímala autorovo nepokryté líčení neřestí a zločinů renesanční církevní hierarchie v čele s papežem v kontrastu k ryzí svatosti některých anonymních mnichů a pokorných kněží jako důkaz autorovy pravé a upřímné lásky k Církvi a touhy po jejím očištění od vlčích pastýřů a nastolení morální obrody, jiní se domnívali, že Schulz právě tímto otevřeným a podle jejich soudu přehnaně detailním popisem čtenáře může pohoršit a od Církve je odvrátit. ………………Toto zmínili také obhájci Karla Schulze, když intervenovali proti jeho odsouzení. Spory o dílo došly tak daleko, že se úsilím jeho kritiků dokonce ocitlo na indexu pražské a olomoucké diecéze. Aby zabránili dalším sankcím, vypravili se například Bedřich Fučík s Albertem Vyskočilem za biskupem Josefem Hlouchem z českobudějovické diecéze a vyložili mu argumenty, proč kniha není takovou, za jakou ji prohlašují její kritici. Dosáhli úspěchu a biskup svůj názor změnil. Román hájil například i převor břevnovského kláštera Anastáz Opasek, který na jeho obranu uváděl i to, že někteří čtenáři „po jeho přečtení konvertovali ke katolictví“.
Braito tehdy psal: „Naprosto neschvalujeme tak nahé líčení renesanční bídy Církve. O ničemných prelátech víme toho více než dosti. Nebylo třeba s takovou chutí toto bláto přebírat. A hlavně, není postaveno ani příčinné, ani dějinné, ani metafyzické vyvážení těchto stínů.“ ……….. uchopení Michelangela však považuje za nezdařilé, zejména kvůli nadměrné psychologizaci a subjektivizaci: „Kdo kdy odhalí, co se dělo v nitrech geniálních umělců? Nazval bych naivností Michelangelovy meditace nad kamenem, jak je odposlouchává Schulz.“
http://www.tedeum.cz/6_12/schul_doba_boli_0612.htm
Mňo, věřící, můžete se k tomu vyjádřit. Ještě ve 30. letech min. stol. arcibiskupové zakazovali věřícím, nepochybovali, že z vnuknutí Ducha sv., číst, nevhodnou!!, beletrii. A dodám, že ještě v r. 1950 Pius XII, pod trestem automatické exkomunikace zakazoval katolíkům číst komunistické tiskoviny.
Médeo, ano ano, v Josephusově díle Antiquities, sepsaném kolem roku 93 n.l., tedy víc jak 60 let po Ježíšově smrti, nalezneme tento odstavec:
About this time, there lived Jesus, a wise man, if indeed one ought to call him a man. For he was one who wrought surprising feats and was a teacher of such people as accept the truth gladly. He won over many Jews and many of the Greeks. He was the Messiah. When Pilate, upon hearing him accused by men of the highest standing amongst us, had condemned him to be crucified, those who had in the first place come to love him did not give up their affection for him. On the third day he appeared to them restored to life, for the prophets of God had prophesied these and countless other marvelous things about him. And the tribe of the Christians, so called after him, has still to this day not disappeared.
Máš to pravdu Médeo, tato Josephusova jistě autentická oslavná óda na Ježíše dokazuje nejen že tento “moudrý muž” (jestli bychom ho vůbec měli nazývat člověkem! Psst, vždyť to byl sám Bůh na zemi… ) Ježíš existoval, ale že byl dokonce Mesiáš, učitel lidí kteří s radostí akceptovali Pravdu, vykonal bezpočet úžasných věcí, a po svém ukřižování vstal z mrtvých, přičemž to všechno bylo dávno předpovězeno proroky. Josephus byl v té době už jistě oddaným křesťanem… 😉
Jenom mě trochu mate věta, která následuje: “About the same time also another sad calamity put the Jews into disorder…” Co tím sakryš ten Josephus asi myslel? 😉
No, ať tím myslel cokoliv, máš svatou pravdu, že tento důkaz Ježíšovy existence je vpravdě zdrcující.
Jirko,dokázal by jste mi vysvětlit,jaký význam má pro všemocnou bytost její rozhodnutí,stvořit vesmír s miliardami hvězd a planet, a na jedné planetě stvořit inteligentní život? Lidé z pravidla vše co dělají,dělají z nějakého důvodu a často i s nějakým cílem. Proč to udělala vaše bytost? Napadlo by něco takového vás,kdyby jste byl všemocný?
Což o to, to bych dokázal, dokážete to přijmout?
Musíme mít ale na paměti, že veškeré naše mluvení o Bohu je vlastně pouhé “koktání” a že nic z našich slov nemůže postihnout pravdu v úplnosti.
Bůh tedy stvořil vesmír, ptáme se ale proč?
Bůh je Trojice. CO to znamená? Někdy ani sami křesťané toto ke své vlastní škodě nepromýšlejí a jsou v podstatě striktní monoteisté. Pokud by byl Bůh jednoosobový a sám v sobě jsoucí, sebe jako nejvyšší dobro poznávající, pak se nám musí jevit jako takový do sebe zahleděný velký sobec. A skutečně to nedává smysl, proč by takový velký nebeský sobec měl tvořit svět, když se sám s nikým nemusí bavit a je sám v sobě věčně blažený a ned vesmír a vše ostatní dokonale povznesený.
Ale Bůh je trojice. Zastavme se ještě u té jednoosobovosti. Pokud by Bůh byl jeden, opravdu jedna osoba a stvořil by svět a pak vstoupil v tom světě s člověkem do kontaktu, tak by mu tento svět a potažmo člověk přidávali nějakou kvalitu kterou předtím neměl! Bůh předtím nekomunikoval jinak než sám se sebou a teď komunikuje s někým jiným a voala, už není naprosto na světě nezávislý, protože svět mu přidává kvalitu, kterou předtím neměl. Ale jestliže Bůh už od věků komunikuje tak proto, že jsou tři komunikující. Dva jsou minimum. Otec komunikuje se Synem a ta komunikace je Duch svatý. A tento Bůh se rozhodl, že stvoří svět. Je tedy nad něj transcendentní, zároveň je ale světu imanentní-přítomný. Bůh paradoxu. A tedy stvoření světa je pouze touha stvořit někoho dalšího, kdo by se na této komunikaci podílel. Četeme: “stvořme tedy člověka aby byl naším obrazem”. aby se s námi sdílel, aby tak jako my komunikoval a hlavně miloval. Také rodina je analogický obraz této Trojice.ˇMuž se zcela odevzdává ženě, ta jej přijímá a zcela se odevzdává muži a plodem tohoto odevzdání se je na tělesné rovině ten třetí a tím je dítě. Jsme tedy jako Bůh i podle těla. Bůh také v okamžiku odevzdání Otce Synovi a naopak vydechuje Sv. Ducha. Manželé dělají totéž. Bůh chtěl pokračování své lásky. Ano zvrtlo se to. Ale přesto. Já miluju svoje děti a svou ženu. Každý den to prožívám a proto si umím představit jak Bůh miluje mě, když mi na tomto chtěl dát podíl. Jinak Jacku je to na mnohem déle, jestli máš zájem o pravdu propracovanou tuto teologii tak na Proglase pod záložkou Archiv/vzdělávací pořady/ úvod do teologie trojjediného Boha/ uvidíš, že to do sebe zapadá a dává to smysl, je to v naprosto v souladu s logikou, kterou máš tak rád. Vážně si to poslechni, pak třeba řekni blbost, ale poslechni si to. Je toho dost, ale snad máš čas.
To už jsem řešil jinde. Jestliže bůh otec komunikuje s bohem synem tak nepotřebuje ke komunikaci nikoho jiného (lidi). Navíc taková komunikace (s lidmi) by pro nekonečného otce a syna byla zoufale nedostatečná – to je jako když k nekonečnu přičtete jedničku – nic se nezmění – tedy pro boha nemá komunikace s lidmi žádný význam… Tedy jako důvod ke stvoření vesmíru a lidí je roven nula-nula-nic.
Skeptik says:
February 5, 2013 at 9:04 am
To už jsem řešil jinde. Jestliže bůh otec komunikuje s bohem synem tak nepotřebuje ke komunikaci nikoho jiného (lidi). Navíc taková komunikace (s lidmi) by pro nekonečného otce a syna byla zoufale nedostatečná – to je jako když k nekonečnu přičtete jedničku – nic se nezmění – tedy pro boha nemá komunikace s lidmi žádný význam… Tedy jako důvod ke stvoření vesmíru a lidí je roven nula-nula-nic.
tedy určitě nepotřebuje, ale evidentně chce. Chce aby taky někdo jiný měl podíl na této blaženosti.
Proč to chce? A když to chce – jakto že to není? Jo já vím “svobodná vůle”. Ovšem aby se člověk mohl svobodně a kvalifikovaně rozhodnout, tak by měl být informovaný. To ovšem bůh neplní. Už se to tu řešilo v minulosti – odpověď mi to sežralo jako spam. Proč tedy bůh neinformuje/neinformoval všechny lidi? Je to jako bych měl rád konkrétního černouška v Ugandě a kdyby mě měl on rád tak by to bylo super, ale já mu to neřeknu…
Proč to chce? A když to chce – jakto že to není?
Já to ale žiju. Miluju ženu a děti a jsem za to vděčný…tak jak není?
Jirka says:
Navíc takové učení, že mu áš nastavit druhou tvář, to není moc rafinovaná “podnikatelský záměr”.
jack:
Toto učení nejen že není rafinovaný “podnikatelský záměr”,je to naprosto nesmyslné učení.
S.V.H.:
Já bych nastavování druhé tváře jako nesmyslné učení neviděl. Ježíš ho koncipoval v kontextu své víry, že Boží království přijde každou chvíli. V této souvislosti má strategie “milovat nepřátele, nastavovat všechny tváře, opustit rodinu, rozdat co se dá, nepracovat a sedět a civět do nebe” svůj smysl. Pro řízení nebo ovládnutí společnosti je ale tato strategie samozřejmě zcela nevhodná. Proto není překvapením, že když se křesťanství dostalo k moci, byla tato strategie už dávno opuštěna.
BTW: Vždycky když je řeč o vzniku křesťanství, případně historicitě Ježíše, nemohu si nevzpomenout na naprosto geniální Život Briana. 😀
Ovšem aby se člověk mohl svobodně a kvalifikovaně rozhodnout, tak by měl být informovaný.
Křesťané ovšem informovaní jsou. Jiní to nepřijímají, ale to je jejich problém a ano je to jejich svobodná vůle.
Jirka: Křesťané ovšem informovaní jsou. Jiní to nepřijímají, ale to je jejich problém a ano je to jejich svobodná vůle
Kecy – opravdu je svobodná vůle dívky ve vesnici v Íránu že je neinformovaná? Opravdu je svobodná vůle indiánů před 15. stoletím, že byli neinformovaní. A když už jsme u ČR – člověk co se setkal se Svědky Jehovovými nebo Mormony a tedy informovaný křesťany je informovaný správně?
SVH, přesně jak píšeš. Učení o nastavení druhé tváře dává smysl PRÁVĚ v kontextu očekávání bezprostředního konce světa.
A takových příkladů je víc, viz např. u Pavla jeho
Ať tedy i ženatí jsou jako neženatí, ti, kdo oplakávají, jako by neoplakávali, ti, kdo oslavují, jako by neoslavovali, ti, kdo kupují, jako by nevlastnili a ti, kdo se zabývají věcmi tohoto světa, ať to nepřehánějí. Svět, jak ho známe, totiž končí. (1 Kor 7:29-31)
Je to tak: křesťanství začínalo jako apokalyptická sekta očekávající bezprostřední konec světa, a Ježíš, existoval-li vůbec, jim přesně tohle nasliboval.
Kecy – opravdu je svobodná vůle dívky ve vesnici v Íránu že je neinformovaná? Opravdu je svobodná vůle indiánů před 15. stoletím, že byli neinformovaní. A když už jsme u ČR – člověk co se setkal se Svědky Jehovovými nebo Mormony a tedy informovaný křesťany je informovaný správně?
Neznáš učení o tom, že kdo nebyl informován bude spasen když bude žít podle svědomí? Tak neříkej, že kecám.
Jirka: Neznáš učení o tom, že kdo nebyl informován bude spasen když bude žít podle svědomí? Tak neříkej, že kecám.
pěkně se vykrucuješ – mluvilo se o svobodné vůli a informovaném rozhodnutí – teď to stáčíš jinam – nemluvě o tom že svědomí velelo spoustě lidem provést například krevní mstu
Prostě bůh neinformuje – ty jen teď říkáš že to nevadí – ale předtím jsi tvrdil že informuje.
navíc tio to hapruje s tímhle: Jan 3:18 Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
Ovšem jak může někdo věřit, když nemá informace nebo zavádějící informace (Svědci Jehovovi, Mormoni).
Prostě bůh neinformuje – ty jen teď říkáš že to nevadí – ale předtím jsi tvrdil že informuje
Kdo byl informován, je to pro něj závazné. Kdo nebyl nemá vinu a když žije podle svědomí, bude spasen. A ještě něco i když koná krevní mstu a neví, že to je špatně/nemá ani tušení/ tak přece víš, že se to jako vina NEPŘIČÍTÁ.
navíc tio to hapruje s tímhle: Jan 3:18 Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
Použij prosím zdravý rozum! Jak může věřit nebylo-li mu řečeno? A děláš fundamentální chybu, vytrhuješ výroky z Písma a používáš jako argument. To se nedělá a je to hermeneuticky úplně mimo a nemá to smysl. Já ti z Písma vyargumentuju klidně i komunismus ty vole.
Jirka: Kdo byl informován, je to pro něj závazné.
Stále je problém v tom jestli byl informován správně. Například se v minulosti běžně používalo např.: Koloským 3:22 Otroci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, nejen naoko, abyste se jim po lidsku zalíbili, nýbrž ze srdce, v bázni Páně.
Teď nemůžu najít ten citát, ale v bibli (NZ) je napsáno že některé hříchy nebudou prominuty nikdy a rozhodně se tam nepíše že je to určeno pouze pro ty co to slyšeli ale je to řečeno obecně pro všechny lidi takže to tvoje: “A ještě něco i když koná krevní mstu a neví, že to je špatně/nemá ani tušení/ tak přece víš, že se to jako vina NEPŘIČÍTÁ.” není podle bible pravda – není tam sice jmenována krevní msta ale jiné věci ano – když tak ten citát najdi (myslím je tam smilstvo a tak 5-7 dalších).
Jirka: Použij prosím zdravý rozum! Jak může věřit nebylo-li mu řečeno?
viz příspěvek výše – stále předpokládáš, že byl-li někdo informován – tak byl informován správně – to já si nemyslím – pak může neuvěřit/uvěřit na základě špatných informací