Tvrzení o různých formách kontaktu s Kristem či Duchem Svatým jsou mezi křesťany evergreenem. Používají je v několika kontextech: ujišťují se navzájem, a dost možná že i sami sebe, že jejich víra je pravá; prokazují tím pravost své víry navenek; posilují tím sobě i navzájem své prožívání křesťanského společenství – totiž těch, kteří jsou v kontaktu s Duchem Svatým, či s Kristem.
Dva příklady:
William Lane Craig v debatě s Michaelem Tooleym řekl:
A konečně šestý argument. Bůh se může nechat bezprostředně poznat a zažít. Toto není ani tak argument ve prospěch Boží existence; je to spíš tvrzení, že vy sami můžete poznat, že Bůh existuje, zcela stranou od argumentů, jednoduše tím, že ho bezprostředně zažijete.
Podobně David Černý v diskuzi s Tomášem Hříbkem, které jsem se účastnil, krátce po začátku podotkl, že my ateisté pomíjíme osobní zkušenost Boha, která pro toho daného člověka Boží existenci prokazuje.
Jako člověk, který hledá pravdu, a kterému na pravdě záleží, ať je jakákoliv, tato tvrzení nemohu ignorovat. Pojďme společně celou záležitost promyslet.
***
Uvažme následující fakta:
1) religiozní prožitky a zážitky mají členové snad všech náboženství, nevyjímaje Buddhisty, kteří ani nemají boha, nebo např. domorodce v pralese s jejich přírodními božstvy. Kenneth W. Daniels v knize Why I Believed dokonce napsal, že ty samé prožitky, které mu v době víry “prokazovaly” její pravost, si umí navodit i dnes, kdy je ateista. Hádám, že to nebude až tak výjimečné.
2) lidské prožívání a vnímání je až do extrémní míry ovlivnitelné a změnitelné chemickými látkami (protože mozek sám pracuje na chemickém principu). Tyto látky mohou být jak externě podané (přírodní nebo umělé drogy, alkohol), a nebo, a to je pro nás klíčové, si je může mozek produkovat sám (a také tak nonstop činí).
3) meditace, půst, hromadné prožívání rituálů, zvlášť se spirituálním podtextem (prožitky na shromážděních (nejen) letničních či evangelikálních církví, stavy tranzu při rituálních tancích domorodých kmenů, vedených šamany, atd.), může navodit změněné stavy vědomí.
4) dále uvažme, že o svých osobních citech a pocitech je extrémně snadné říkat polopravdu, či úplně klamat, protože neexistuje možnost ověření.
5) člověk může dokonce snadno oklamat sám sebe. Postupem času může přesvědčit sám sebe, že zažil něco trochu jiného, než co skutečně zažil, že cítil něco trochu jiného než cítil, jiného, hlubšího, atd. O to snazší a upřímnější je pak tvrdit totéž i svému okolí.
6) věřící mají zcela zjevnou MOTIVACI, aby spirituální kontakty vyznávali. Například:
6.1) chtějí zapadnout mezi své. V okamžiku, kdy ostatní vyznávají, že se jich dotýká Duch Svatý, je jejich zřejmým zájmem, aby to nebyli oni, kdo musí říct “mě se ale nedotýká, já nic necítím”. Stačí přitom tak málo: stačí interpretovat svůj příjemný pocit např. při impozantní mši v kostele, působivé varhanní hudbě, působivém kázání kněze, čtení silné pasáže v Bibli, jako dotek Ducha Svatého. Stačí “si říct”, že tomu budu věřit.
6.2) může se to zdát jako účinný způsob jak odpálkovávat nepříjemné otázky.
“Já jsem s Bohem v kontaktu, cítím jeho dotek, tak co mi budeš vykládat, že neexistuje…”
7) věřící jsou jen zřídka kdy ochotni mluvit o tom, co skutečně cítí. V čem jejich zážitky spočívají. Tvrdí, že jejich zážitky jsou nepopsatelné. Často používají argumenty jako “copak ty jsi schopen vysvětlit, co znamená být zamilován, člověku, který zamilován nebyl?” Myslím, že toto je docela důležitá věc, a proto se u ní zastavme. Ovšemže je možné naše duševní prožitky popsat někomu, kdo je nezažil.
Například u lásky lze dotyčnému snadno vysvětlit, že jde o hluboký cit k člověku opačného (někdy i stejného) pohlaví. Jste šťastní, když s milovanou osobou jste, toužíte s ní být, když s ní zrovna nejste. Musíte na ni stále myslet, myšlenky na ni vyplňují značnou část vaší pozornosti. Mnohdy se nemůžete soustředit na nic jiného. Pokud s milovanou osobou zrovna nejste, uzavíráte se do sebe, a věnujete se právě myšlenkám na svou lásku. Máte radost když ona má radost, máte o ni strach, máte sklon mít “růžové brýle”, tzn. neuvědomujete si dostatečně chyby milované osoby, a nekriticky vnímáte její přednosti. Přitahuje vás sexuálně, toužíte být v její tělesné blízkosti. Atd. Myslím, že je zřejmé, že své city a pocity LZE popsat člověku který je nezažil, docela pěkně, a nic na tom nemění fakt, že ten samotný POCIT to nenahradí.
Čili pokud někdo tvrdí, že o svých spirituálních zážitcích nemůže vůbec nic říct, nikoliv proto že by nechtěl, ale proto že to nejde, je velmi pravděpodobné, že je to jen výmluva – a i zde je zřejmá motivace: z popisu těch zážitků by mohlo být i danému věřícímu patrné, že závěr, že vysvětlením je kontakt s Bohem, je poněkud unáhlený. Věřící si ovšem tuto skutečnost nechce připustit – proto se do popisu svých citů raději ani nechce pouštět. Prohlásit je za zahalené v nevyslovitelnu a tajemnu a transcendentnu přece vypadá a hlavně funguje mnohem líp.
***
William Lan Craig a spousta dalších tvrdí, že věřícím jejich spirituální zážitky prokazují Boží existenci. Spoléhají při tom zjevně na to, že subjektivní pocity nejsou příliš dobře zkoumatelné. V tomto případě se ale pletou.
Stačí si uvědomit: JAK mohou věřící VĚDĚT, že to co zažívají, je Bůh? Co když to je třeba ďábel? Co když to je jiný padlý anděl? Co když to byl normální, ne-padlý anděl? Co když se stali obětí pokusu UFO? Co když na nich testuje americká vláda novou supertajnou mentální zbraň? A co když – úplně prozaicky – jsou jejich pocity výhradně produktem jejich mozku? JAK mohou vědět, že to není tento poslední případ? A jak si můžou i jen myslet, že Bůh je nejpravděpodobnější vysvětlení jejich zážitků?
Tvrdí-li někdo, že mu jeho spirituální zkušenost prokazuje existenci Boha, evidentně klame sám sebe, POKUD ovšem neumí vysvětlit, JAK mu tato zkušenost Boha prokazuje. Musel by vysvětlit, JAK VÍ, že ta zkušenost nemůže mít původ nikde jinde, než v Bohu. Nemyslím si, že by bylo vůbec možné toto vyargumentovat.
***
Kdyby šlo věřícím o to, co je skutečně pravda, a nikoliv o přeochotné uvěření tomu, co chtějí, aby byla pravda, pak by se na celou situaci pokusili podívat trochu z odstupu. Zamysleli by se nad tím, co přesně zažili a cítili, jaká jsou možná vysvětlení a příčiny těch zážitků či pocitů, a která z nich jsou pravděpodobná více a která méně. Jak by vůbec mohl vypadat zážitek, jehož nejpravděpodobnějším vysvětlením (nikoliv jediným možným, jako v minulém bodě) by bylo, že ho způsobil Bůh?
Odhaduji, že zdaleka nejčastější pocity, které věřící připisují blízkosti Ducha Svatého či Krista, jsou různé pocity dotyku transcendentna, míru a pokoje a klidu, pocit dotyku nebo blízkosti něčeho vznešeného, něčeho co nás zdaleka přesahuje, pocit zalití láskou, pocit blízkosti něčeho, skrze co všechno pošlo, něčeho s nekonečným významem a důležitostí, pocit blízkosti milující bytosti, která pro nás tak moc udělala a obětovala, a my jsme jí přitom tak moc ublížili, a ona nás přitom tak miluje… a je teď úplně blízko, blizoučko, až ji cítíme…
Toto všechno jsou sebe-vyplňující představy. Považuji za zcela evidentní, že kdybych JÁ sám byl křesťanem, a upřímně bych věřil, že Bůh JE milující, obětoval za nás svého jediného Syna, který za nás trpěl, a přitom nás nesmírně miluje, má Kosmickou důležitost, skrze něj všechno pošlo, atd., a zejména že v určitých situacích (o samotě při modlitbě, při četbě Písma a rozjímání, při mši v kostele, na náboženském shromáždění, atd.) se mi může přiblížit a vejít se mnou do osobního kontaktu – a v této situaci bych BYL, a celá má pozornost by byla upřena k těmto představám (ať už o samotě při meditaci, a nebo ještě lépe na nějakém náboženském shromáždění, kde by témuž věřili všichni) tak že by tyto představy byly neodlišitelné od pocitu, že Ho opravdu cítím, že tu opravdu je.
A, co je naprosto klíčové – toto funguje BEZ OHLEDU na to, zda Bůh skutečně existuje nebo ne.
***
Mám právě v hlavě jistou poměrně surrealistickou scénu. Popsal jsem ji asi na pěti řádcích do textového souboru. SHA256 hash toho souboru je
47e9494f16f4cc2e50c1cd27f008a9d21fe38e1dff7165314b754409a4df36cb
Je-li někdo ve skutečném kontaktu s Duchem Svatým – ať mi někdo tu moji představu popíše! Celá ta představa tvoří jedinou scénu, stačí tedy, aby Duch Svatý dotyčnému vnuknul jedinou myšlenku, jediný obraz! A ten nám zde pak může popsat. Já nemohu svoji představu dodatečně změnit, protože hash jsem už tímto zveřejnil, a je výpočetně nemožné zkonstruovat k danému hashi jeho vzor. Není to ale nemožné pro všemohoucího Boha – a ten beztak zná moje myšlenky, a tím spíš obsah konkrétního souboru na mém disku. Je to tedy naprosto fér.
Přidám ještě motivační myšlenku: POKUD by někdo uspěl, pak by to mohlo na ledaskoho zapůsobit, a přivést ho k víře – a není každá taková “zachráněná duše” úžasný úspěch? Není to důvod MODLIT SE, aby Bůh mě, zpupnému ateistovi, ukázal, zač je toho loket, veřejně ho znemožnil, a navíc tak případně přivedl lecjakou ztracenou ovečku na cestu Spásy?
Vím vím – je zde notoricky známá výmluva, že Bůh se přece nenechá testovat… Postavme to tedy jinak! NAŘIZUJI Bohu, aby o mé představě nikomu neříkal. Zároveň asi umím predikovat budoucnost – protože jsem si JIST, že mě Bůh poslechne a můj příkaz neporuší. Žádné nové ovečky, žádné vyplněné modlitby! Ticho!
Předpovídám, že Bůh se bude chovat přesně tak, jak se chová vždy – totiž jako by neexistoval.
Nuže, nechme se “překvapit”, jak to dopadne.
Průběžně budu zveřejňovat došlé reakce. Za tři měsíce, tedy 24.2.2013 zveřejním moji původní představu. Každý bude moci ověřit, že sedí hash – a celý pokus pak vyhodnotíme.
***
Pro úplnost se chci zmínit o jednom přístupu, a tím je postoj: “věřím, že jsem s Kristem v kontaktu”, aniž by za touto vírou stály jakékoliv pocity, komunikace, vidění či cokoliv podobného. Dotyčný tomu věří například proto, že je v Bibli napsáno, že to tak má být (“Neboť kdekoliv se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.” (Mt 18:20). Tímto postojem asi nemá cenu se blíže zabývat, protože je zjevné, že neprokazuje nic ani nevěřícím, ani dotyčnému věřícímu.
Závěr
Ukázal jsem, že typické spirituální zážitky neprokazují nic ani samotným věřícím, kdyby se na ně ovšem byli schopni podívat nezaujatě – a už vůbec neprokazují nic nevěřícím (pro korektnost dodejme, že věřící většinou ani netvrdí, že by mělo). Mluví-li věřící o tom, že “zažili Boha”, že pro ně jsou jejich zážitky průkazné, je zde zjevně přání otcem myšlenky. CHTĚJÍ aby to tak bylo, a tak tvrdí, že to tak opravdu je. Věřící nejsou schopni vyargumentovat opak: JAK jim jejich spirituální zážitky Boha prokazují.
Jako ve spoustě jiných případů, i zde mnozí věřící klamou sami sebe.
Jsou myslitelné spirituální zážitky, které by byly jen obtížně vysvětlitelné – ovšem takové věřící v reálu nemají, viz náš pokus. Existuje naprosto věrohodné, logické a naturalistické vysvětlení toho typu spirituální zkušenosti, který věřící mívají. Je evidentní i motivace, kterou věřící mají, aby o svých spirituálních zážitcích a “kontaktech s Duchem” mluvili.
Z těchto důvodů nemám ani s maximálně otevřenou myslí nejmenší důvod věřit, že by věřící měli jakýkoliv reálný spirituální kontakt (ať už s Kristem, nebo s Duchem Svatým, nebo s čímkoliv jiným).
jack:
A přesně tady je to pokrytectví,které se nelíbí i spoustě američanů.
Soud otvírá řízení zvoláním o Bohu,ale v řízení na Boha nevěří!!
Jarda:
Před nějakou dobou se v USA stalo, že zemřelo malé dítě. Rodiče, hluboce věřící, ho neodvedli k doktorovi, ale modlili se k Pánu Bohu. A Pán Bůh rozhodl, že si ho vezme k sobě.
Ku podivu, americký křesťanský soud rodiče odsoudil do vězení, ačkoliv, dle jejich obhajoby, rozhodl Pán Bůh a dítě si vzal do nebe. Ku podivu se to křesťanským soudcům nechtělo líbit. Zajímavé, neníliž pravda.
Zlatého Slavíka v ČR získal Tomáš Klus který zpíval Nebudu vám lhát, mým hrdinou je Kristus ……
Jarda says:
Před nějakou dobou se v USA stalo, že zemřelo malé dítě. Rodiče, hluboce věřící, ho neodvedli k doktorovi, ale modlili se k Pánu Bohu. A Pán Bůh rozhodl, že si ho vezme k sobě.
Ku podivu, americký křesťanský soud rodiče odsoudil do vězení, ačkoliv, dle jejich obhajoby, rozhodl Pán Bůh a dítě si vzal do nebe. Ku podivu se to křesťanským soudcům nechtělo líbit. Zajímavé, neníliž pravda.
protestant:
Je to pochopitelné. Soudci přece vědí, že Bůh stvořil lékaře aby léčili malé děti.
Protestant: Nezaznamenal jsem zde JEDINÝ tvůj úspěch Michale.
Protestante, bohužel tomu nerozumíš. Mým úspěchem přece není vás konvertovat na ateismus, já si žádný takový cíl nevytyčil. Vy se mnou nemusíte souhlasit, a já si žádné takové ambice nedávám.
Představ si, že budu “diskutovat” s magnetofonovou smyčkou, která bude pořád mlet dokola to samé. Já to prokážu, ukážu že si pořád mele to samé a žádné skutečné argumenty v ruce nemá – ale nikdy ji “nepřesvědčím”. Znamená to snad, že jsem nevyhrál? 🙂
Snad je Ti to teď už jasnější. Můj web je pro mé čtenáře. To ONI vidí, kdo pořád jen mele nesmysly a troluje, a kdo má argumenty. Já fakt nepotřebuji, abyste mi explicitně potvrdili, že máte prázdné ruce, a jste jak ten zaseklý gramofon…
Čtenář vidí sám.
protestant says:
Ku podivu, americký křesťanský soud rodiče odsoudil do vězení, ačkoliv, dle jejich obhajoby, rozhodl Pán Bůh a dítě si vzal do nebe. Ku podivu se to křesťanským soudcům nechtělo líbit. Zajímavé, neníliž pravda.
protestant:
Je to pochopitelné. Soudci přece vědí, že Bůh stvořil lékaře aby léčili malé děti.
Jarda:
No jasně. Ale páni faráři, i mnozí věřící, tvrdí, že lékař léčí, ale Bůh uzdravzje. A navíc – rodiče, dle víry i náboženství, mají co nejvíce usilovat o to, aby se jejich dítě dostalo do nebe. Takže když onemocní – a to je určitě úradek dobrotivého Pána Boha aby vyzkoušel víru rodičů – je nejdůležitější aby se rodiče modlili a snažili se pochopit Boží vůli. A jak uvedeno výše “uzdravuje Bůh”, proč se tedy namáhat chodit k lékaři, když Pán Bůh jen pomyslí a víra rodičů je odměněna.
A teď si předsdtav, že rodiče odvedou dítě k lékaři, Pán Bůh tedy vyhoví jejich malé víře, dítě uzdraví a to posléze, jako vrah, skončí na elektrickém křesle a v pekle. Není tedy lepší, aby podle Božího úradku zemřelo malé a nevinné?
Takto to kdysi dávno vykládal pan farář: Onemocnělo malé dítě a zjevně umíralo, a matka to nakonec vyčítala P. Marii. A tu se jí P.M. zjevila a řekla jí: ” Já ti tedy vyhovím a dítě se uzdraví, ale podívej” – a matka viděla, jak jejího syna, mladého vraha, vede kat k šibenici. “A když si ho nyní vezmu” – a matka viděla své děťátko, jak si v nebi hraje s andělíčkama. A tak chytla dítě, podala ho P. Marii a řekla: “Vezmi si ho!”
http://www.i-ateismus.cz/2012/11/spiritualni-zazitky/comment-page-6/#comment-42755
Protestant: už mnohokrát.
Michal: nechci kecat, ale podle mě jsi mi na to neodpověděl ani jednou, natož mnohokrát. Lze snadno rozhodnout kdo má pravdu – dolož, že jsi mi na otázky z toho příspěvku odpověděl ALESPOŇ JEDNOU. Odkaz prosím.
to Jarda:
Je vidět, že moc prostředí věřících neznáte.
Michal says:
Představ si, že budu “diskutovat” s magnetofonovou smyčkou, která bude pořád mlet dokola to samé.
protestant:
Výborný příklad. Takto se mi skutečně tvé vystupování zde jeví… jako magnetofonová smyčka. Naprosto nedotčená tím, co se od věřících dozví. Stále dokola opakující to stejné co na začátku. Neovlivněná jakkoliv diskuzí s věřícími. Fakt výborný příklad.
Michal says:
Protestante, bohužel tomu nerozumíš. Mým úspěchem přece není vás konvertovat na ateismus, já si žádný takový cíl nevytyčil.
protestant:
Zase jsi Michale nepochopil. Já nemluvil o úspěchu ve formě konverze někoho k ateismu. Já mluvil o úspěchu který by znamenal, že bys absorboval alespoň něco z těch diskuzí mezi ateisty a věřícími zde.
Jenže ty jsi absolutně inertní, na diskuzích nezávislý. Opakuješ stále ty stejné nesmysly jako před dvěma roky. Tento web je pro tebe pouze hlásná trouba, pouze nekonečná magnetofonová smyčka stále opakující totéž.
Michal says:
Tvrdím, že já mám pravdu, a vy se mýlíte.
protestant:
Zlatí věřící (alespoň ti, které znám). Ti jsou skeptici. Pochybují. Ty, jak vidím, ne.
Z hlediska možnosti dialogu je důležité rozlišení lidí do
skupin: lhostejní, hledající, „vlastníci pravdy“. K tomuto
rozlišení nás inspiroval rovněž Tomáš Halík touto úvahou:
„Sebejistý a výsměšný ateismus (který »má jasno«, jak se to
má s Bohem) samozřejmě nepatří do kategorie pochybností,
spíše se psychologicky podobá náboženské bigotnosti a
fundamentalismu.
http://dejvice.evangnet.cz/sites/default/files/prilohyk-ke-strankam/i17_treti_v_dialogu.pdf
Protestante, dvě jednoduché otázky:
1) kde jsi, když uvážím jen dnešek (!) zareagoval na moji otázku http://www.i-ateismus.cz/2012/11/spiritualni-zazitky/comment-page-7/#comment-42820, která už je sama cca potřetí zopakovaná?
2) kde já ignoruji tvé dotazy na mě?
O tomhle je ta magnetofonová smyčka. Ty pořád opakuješ to samé, ANIŽ bys byl schopen vyrovnat se s mými argumenty. Já, budiž, dokazuji “pořád to samé” (totiž že křesťanství je s vysokou pravděpodobností falešné a křesťanský Bůh tedy neexistuje – co jiného bych koneckonců měl dokazovat na webu o ateismu?!) – jenže já to dokládám argumenty, které po tobě sklouzávají jako po teflonové pánvi, a defacto je tedy plynule ignoruješ.
Ta magnetofonová smyčka, kromě toho že pořád opakuje to samé, má ještě jednu klíčovou vlastnost – že totiž na svého partnera v diskuzi nereaguje. Ty jsi taková trochu inteligentnější magnetofonová smyčka – ty své reakce předstíráš. Předstíráš odpovědi, ale defacto neodpovídáš, jen pilně kalíš vodu. Říká se tomu trolling.
protestant says:
November 26, 2012 at 8:02 am
to Jarda:
Je vidět, že moc prostředí věřících neznáte.
Jarda:
Trochu ho znám a proto vím, že věřící vůbec podle své víry nežijí. Resp. že to, co prezentují jako život z víry, je jen takové pozlátko.
Nebo třeba, kde jsi zareagoval na cokoliv z toho článku, pod kterým diskutujeme? Kde a jak ses vyrovnal s tou výzvou, kterou jsem v něm zveřejnil?
protestant says:
November 26, 2012 at 8:57 am
Z hlediska možnosti dialogu je důležité rozlišení lidí do
skupin: lhostejní, hledající, „vlastníci pravdy“. K tomuto
rozlišení nás inspiroval rovněž Tomáš Halík touto úvahou:
„Sebejistý a výsměšný ateismus (který »má jasno«, jak se to
má s Bohem) samozřejmě nepatří do kategorie pochybností,
spíše se psychologicky podobá náboženské bigotnosti a
fundamentalismu.
Jarda:
Prof. Halík ve svých úvahaách vychází z “axiomu”, že “Bůh je!!” a že tedy jeho existenci není nutno nijak dokazovat.
Že ten jeho “axiom” v podstatě žádným axiomem není svědčí samotné knížky prof. Halíka, kde neustále opakuje, jak o existenci Pána Boha všelijak pochybuje.
Protestante, a nebo zkus nějak shrnout svoji argumentaci k předchozímu článku o apokalypticismu! Můj argument se dá shrnout jasně a stručně:
Naprosto zásadní teze Ježíšova učení, šťastná zpráva, tedy evangelium, bylo, že zkažený svět jak ho známe, plný utrpení a vlády mocností zla, ve velmi brzké době (ještě za života Ježíšových současníků) skončí. Z mraků sestoupí nadpřirozená figura, Syn Člověka, vykoná soud nad lidmi, a pro ty kdo soudem projdou pak bude na zemi nastoleno Boží Království pod svrchovanou vládou Boha. Žel, toto se nestalo, a Ježíšovo evangelium tak bylo falešné. Selhal-li Ježíš v tom základním co učil, jak bychom mohli věřit tomu, že byl Mesiáš a Syn Boží?
Jediné, na co ses zmohl, byla námitka že apokalypticismus znamená něco jiného, než jak jsem to slovo v článku používal já. Jak si ale každý může všimnout, s tvrzením mého článku je tato námitka naprosto mimoběžná, je úplně podružná. Cos tam měl dalšího? Můžeš to připomenout?
Moje teorie je terií mezer. jsem uchvácen mezerami ve vědění. ‘Cím víc víme, tím víc zjišťujeme, kolik toho nevíme. Takže podle mě je okolo nás tajemno. Už jen proč existuje něco a ne nic? Jak je možné, že z bezčasí vznikl čas – big bang. Co je vlastně základní strukturou hmoty a energie? Je na nejzákladnější úrovni vůbec hmota “hmotná”?
To podle mě nejsou mezery. Mezery – stále se zmenšující (relativně vůči neznámu)- to je naše poznání. Co to je vlastně poznání?
A z toho neznáma, které se rozšiřuje na mě dýchá pocit tajemna, krásný pocit (alespoň pro mě).
Možná, že tento pocit, vědomí, intuice mě vede k tomu, že jsem otevřený všem možným alternativám. Na všem může být něco pravdy.