Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Jo jo, já jsem si toho článku už také všiml 🙂 Určitě mu časem odepíšu, možná formou nějakého kratšího článku.
Není mi moc jasné, jak to pan autor vůbec myslel – je snad zastáncem Kalvinistické predestinace? 🙂 Jsem snad já STVOŘEN jako ateista? Podle pana autora se snad nemůžu rozhodnout, abych věřil – přinejmenším ve smyslu, jak je to popsáno zrovna v tomhle článku, pod kterým se teď bavíme?
Celé je to legrace na jejímž pozadí chce autor naznačit jak jsou někteří ateisté mimo. Nic jiného v tom proboha nehledej.
Neber vše tak doslovně.
Tak já to neberu tak vážně a doslovně … ale ona je otázka, jak to bere on 🙂 Jestli si spíš dělá legraci, a zlehčuje to, a nebo jestli to myslí vážně. Kdo ví no 🙂
protestant says:
September 10, 2012 at 8:05 pm
Přesně. A když je pravděpodobnost stoprocentní, pak je to fakt.
jack:
A proč mi to píšete? Já s vámi diskutuji o tom,že víra v cokoliv má smysl pouze pokud je racionálně odůvodněná.
Je vaše náboženská víra racionálně odůvodněná? Jestli není vůbec odůvodněná,tak není o čem diskutovat a můžeme se vaší víře pouze pousmát,protože v takovém případě můžete klidně dokola tvrdit,že věříte v existenci Santa Clause,vodníka v Lipně,či růžového slona. Bez udání důvodu si všichni pouze poklepeme na čelo a jdeme od vás.
Jestliže máte nějaké důvody k vaší náboženské víře,tak nám je zdělte a v takovém případě můžeme dále diskutovat o tom,jestli jsou vaše důvody opravdu racionální.
Budeme tedy zkoumat,jestli vaše úvaha o pravděpodobnosti existence “Boha” a tedy důvod věřit že existuje,má racionální základ.
to jack:
http://www.astro.cz/~grygar/universum30.htm
Moja reakcia na ten Grygarov text: http://www.astro.cz/~grygar/universum30.htm
Áno, áno, súhlasím s pánom Grygarom v tom, že teológia vytvára bohaté štruktúry. Podobne ako astrológia alebo chiromantia 🙂
Grygar prirovnáva teológiu k matematike, je to absurdné prirovnanie. Rímsko-katolícka teológia nemá žiadnu jasnú axiomatiku. Keby mala teológia všeobecnej cirkvi jasnú axiomatickú štruktúru napr. takú akú má Euklidova geometria, ako by potom mohlo dochádzať v cirkvi k búrlivým dogmatickým sporom ? Už v 4. st. otriasali Cirkvou v Rímskom impériu (vtedy sa ešte nedalo hovoriť o rímskom katolicizme) christologické spory o podstate Krista a stúpenci jednotlivých názorov si nesadli ako matematici ku svojim „axiómam“, aby logickou dedukciou vyriešili svoj problém, ale navzájom sa preklínali a striedavo získavali na svoju stranu cisárov a posielali svojich oponentov do vyhnanstva. A to isté platí aj o nasledujúcich storočiach, spočiatku (relatívne) celistvej, a neskôr na pravoslávnu a rímsku vetvu rozdelenej Cirkvi. Teda Grygarovo prirovnanie rímsko-katolíckej teológie k matematike je ako zlý vtip.
Tiež Grygarov názor, že kresťanstvo je základom modernej vedy je úplne zaslepený a nekritický. Ja to vidím tak, že stredomorské civilizácie, vďaka tomu, že naviazali na antickú učenosť a grécku vedu mohli smerovať k modernej vede. Arabi a neskôr aj Západná Európa museli najprv objaviť grécku učenosť a až v konfrontácii s ňou si našli vlastnú cestu k vede. Euklides, Archimédes a mnohí ďalší antickí, ale aj arabskí učenci prostredníctvom svojich diel umožnili vybudovať renesančnú matematiku a prírodnú vedu, aby sa neskôr v 17. st. mohla sformovať moderná prírodoveda.
Ba dokonca aj pravoslávna a rímsko-katolícka teológia, by nebola bez gréckej filozofie. Je iróniou dejín, že Platón a Aristoteles sú vlastne pohanskými otcami kresťanskej teológie 🙂
A napokon, by ma zaujímalo ako dokazuje samotný vznik modernej vedy na Západe pravdivosť katolíckych dogiem ?
Díky Medeo za váš soukromý názor.
Grygar má proti vám jednu výhodu. Kromě matematiky zná i křesťanství a římské katolictví.
http://www.lidovky.cz/v-polsku-zacina-vychazet-s-podporou-knezich-mesicnik-exorcista-pwo-/ln-media.asp?c=A120911_160114_ln-media_ape
V Polsku se zvýšil počet vymýtačů ďábla ze čtyř (!) na 150 (!!!), a těchto 150 exorcistů má tolik práce, že se na jejich služby musí čekat celé měsíce…
Protestant, neviem ako je na tom Grygar so svojimi znalosťami kresťanstva (ten jeho text môže byť predsa číra demagógia), ale obávam sa, že vy medzi znalcov kresťanstva a katolicizmu nepatríte 🙂
Určitě myslíte katolicismus? Ne náhodou římský katolicismus? 🙂
Viem, že “katolícky” znamená “všeobecný”, ale keď hovorím o katolicizme, tak vždy tým myslím rímsky katolicizmus, t.j. učenie a ideológiu rímsko-katolíckej cirkvi. Keď hovorím o katolíckej cirkvi od roku 1000 myslím tým pápežskú cirkev.
(Ale aby to nebolo také jednoduché 😉 tak občas nazývam katolíckymi cirkvami aj všetky cirkvi v ktorých je uznávaná apoštolská postupnosť biskupov t.j. rímsko-katolícku, pravoslávnu, anglikánsku, starokatolícku, …)
Inak cirkvi od 2.-3. st. hovorím raná cirkev a ani cirkev 4.-5. st. ešte nebola pápežskou cirkvou, ja jej hovorím (podobne ako H. Küng) imperiálna cirkev 🙂 Pápežstvo vzniklo postupne a je to západný kresťanský fenomén.
Rímsky katolicizmus vznikal postupne ako ideológia rímskych biskupov. Pápežstvo je podľa mňa dosť neskorý jav a ja za prvého skutočného pápeža považujem Leva Veľkého (440-461).
Proč mi to píšete?
Jediný skutečně správný výklad slova katolický je “všeobecný” tedy katolické církve jsou všechny co se hlásí k apoštolskému vyznání víry.
Tedy i reformované či luterské církve jsou katolické.
Protestant: “Proč mi to píšete?”
Aby ste vedeli ako ja používam slová “katolícka cirkev” a “katolicizmus”.
Protestant: “Tedy i reformované či luterské církve jsou katolické.”
No, ak narážate na Athanasiovo vyznanie viery, tak čiste podľa toho textu, by ste boli katolícka cirkev 🙂 ale žiadnu biskupskú postupnosť siahajúcu (formálne) k apoštolom nemáte a to je zase zaujímavé pre mňa, teda ja to vnímam v historickom a politickom kontexte.
Ale abychom neodešli od tematu.
Takové třídění a definice jsou jako znalost složení barev v malířství. O umění taková znalost nic neříká. A malířství je primárně umění.
Tedy vraťme se ke Grygarovi. Já opakuji výhradu, že on – na rozdíl od vás zná matematiku i římské katolictví. Zná je zevnitř. Osobně. Takže jeho porovnání matematiky a víry má pro mne větší cenu než vaše.
Vypadá to tak, že racionalitu víry dokazují i jiné aspekty:
http://www.scilogs.eu/en/blog/biology-of-religion/2011-01-06/atheists-a-dying-breed-as-nature-favours-faithful-sunday-times-jan-02-2011-jonathan-leake-full-draft-version
Zdravím Protestante. S tím článkem moc nesouhlasím. Určitě je pravdou, že pro mnohé společnosti bylo kladem, pokud měla rodina mnoho dětí, mnoho společností ovšem nárůst populace prakticky mohl zlikvidovat (norští Vikingové v Grónsku, Velikonoční ostrovy), resp. jistěže se jedná o domněnky, on to nikdo nemůže říci přesně. Právě o tom píše i již zmiňovaný Diamond v „Kolapsech společností“. Ta teorie někde použít jde a někde ne, ono to záleží na mnoha faktorech.
Plus mi tam nesedí tato věta: They suggest that it is time to take a far tougher approach to religion which should be countered and criticized at every opportunity.
Na wiki je napsáno tohle: Nový ateismus (anglicky New Atheism) je přesvědčení, že „náboženství by nemělo být tolerované, ale mělo by se kritizovat a vystavovat ho racionálním argumentům ve všech případech, kdy vzroste jeho vliv.“ Podle mne je ta připomínka o vzrůstu vlivu poměrně důležitá, ale co já vím.
Můžeme nesouhlasit, ale to je vše co proti tomu můžeme dělat. Prostě fakt, že sekulární společnosti nejsou schopny se samy reprodukovat je neoddiskutovatelný.
To, že se V SOUČASNOSTI rodí v sekulárních společnostech míň dětí neznamená, že to tak musí zákonitě být. Lidi lze motivovat, či přesvědčit. Zemi spíš hrozí přelidnění, než zánik lidské společnosti.
O těch pokusech motivovat je v tom článku také.
Díky protestante za zajímavý odkaz. Ateismus jako slepá větev evoluce, to už je nářez.
Kay: Výhoda malého počtu dětí ? Ne tak v multikulti demokraciích, kde skupina lidí odmítajících demokracii a vyznávající totalitní náboženskou ideologii má výrazně vyšší porodnost ( a to tak, že během 20 -30 let získá nadpoloviční většinu)….. Myslím, že by si evropští ateisté měli křesťany hýčkat, budou se ještě velmi hodit, jako misionáři v nadcházející velké evropské občanské válce.