Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Colombo, ptáš se, co můžeš dělat, abys nebyl taky takový tmář? Abys nežil v bludu?
Podle mě je to mnohem jednodušší než to vypadá. První krok jsi už udělal: Stačí jasně deklarovat, že NECHCEŠ žít v bludu, NECHCEŠ být tmář – a v dalším se o to snažit. Hledat cesty, jak se co nejefektivněji životu ve lži vyhnout. Zamyslet se nad tím, které ty cesty jsou efektivní více a které méně, a zařídit se podle toho.
KDO z věřících může říct, že toto udělal? Oni na místo toho hledají DŮVODY, jak ospravedlnit, že se tím neřídí!
Jak říkám, je to mnohem jednodušší, než to vypadá. Mě to trápilo na začátku loňského roku. Po těch 18 měsících seznamování se s “výkvětem” věřících mě to ale už tolik netrápí.
Michale, vy zde předpokládáte, je zde někdo, kdo se i v případě pochybností (které se NĚJAK dostanou na stůl) odmítá podívat dozadu a přezkoumat svá minulá rozhodnutí. Je to Protestant? Nebo jsem to snad já, Mistře? Na můj stůl se v této diskusi ještě nedostaly žádné pochybnosti, s kterými bych se za těch více než dvacet let své víry nesetkal a nějak nepopral.
Představujete si to příliš intelektualisticky. Jenže já věřím v osobního Boha, který uzavřel smlouvu se svým lidem. To mu jako zítra mám říct: “Hele, sorry, ale tady tihle chlápci tvrdí, že neuznávají moje argumenty, že seš, tak radši nazdar, já od zítřka budu říkat, že nejseš, jo? Ono jim to udělá radost.” Tak si to představujete? Asi ne, že. Ale tak to vypadá – jako kdybyste si mysleli, že vy jste tou autoritou, která posuzuje sílu nebo slabost argumentů, na základě kterých druhý člověk řídí svůj život.
Michale, mně se zdá, že jsi absolutně přesvědčen o tom, že pravda je na Tvé straně a věřící jsou blbci, kteří nepřemýšlí.
Tvé generalizující výkvěty typu “KDO z věřících může říct, že toto udělal? Oni na místo toho hledají DŮVODY, jak ospravedlnit, že se tím neřídí!” toto jen podtrhují.
Jirko, to co označuješ za generalizující výrok, je otázka. Ptal jsem se, KDO z věřících může prohlásit analogii toho, co jsem prohlásil já? Tedy, že mu jde o pravdu, nechce žít ve lži, a hodlá činit konkrétní kroky, aby zjistil kde je pravda, případně zda se doposud v některých závažných věcech nemýlil? KDO? Ty? Tak to udělej! A pokud ne ty tak kdo? Protestant? Hermes? Kdo?
Sám mluvíš o blbcích, kteří nepřemýšlí. Já něco podobného neřekl ani nenapsal. Ale když už jsi to z toho co jsem napsal vyvodil… tak je to tvoje věc. Já si stojím (jen) za tím, co jsem napsal.
Michale, například JÁ nechci žít ve lži. Zkoumám stále své politické přesvědčení, zkoumám jednání veřejně činných osob, abych si dělal názor méně závislý na médiích. Pečlivě sleduju a vyhodnocuju dění kolem sebe v práci a v církvi, abych se nenechal manipulovat a zneužívat a zatahovat do něčích her. Pouze z touhy po pravdě bádám o některých sporných historicko-filologicko-teologických otázkách atd. Jestliže jsou lidé, které znepokojuje, že se nezajímám o existenci Boha a o fakticitu vzkříšení Krista, pak je mi jich líto, ale nezačnu se kvůli jejich osobní posedlostí tímto tématem chovat jinak. Jsem přesvědčen, že jsou to otázky s konečnou platností nevyřešitelné, a proto je nebudu zas a znovu řešit. Nelze je nezvratně potvrdit, ani nezvratně vyvrátit. Jen pošetilec by je omílal pořád dokola. Jsou jiné věci, které jsou pro život zde důležitější. Pozor, jsem agnostik převlečený za katolíka!
Michale, mně to z toho vyplynulo, JAK jsi to napsal.
Tyhle otázky jsem si samozřejmě pokládal. Já tu pravdu hledal, a to několik let! A našel jsem ji v Kristu. Mám jisté (ano, pouze subjektivní) svědectví toho, že je v Něm pravda. Samozřejmě si nechávám i určitou malou pravděpodobnost, že to, co jsem prožil (Boží lásku), byla iluze, abych byl vůči sobě i druhým čestný a nikoho neklamal. Také dnes vím, že existuje mnoho upřímných křesťanů, kteří podobnou zkušenost nemají.
Mne nezajímalo a nezajímá nic jiného než pravda. Největší problém, se kterým jsem kdy zápasil, bylo to, jak si vykládat Bibli, a to potom, co jsem v Krista (jako člověk vyrůstající a žijící v ateistickém prostředí) uvěřil! Mně je dnes jasné, že ji nemohu brát fundamentalisticky slovo od slova, jinak bych se asi rozumově zbláznil. Ani jsem ji takto před svým uvěřením nebral a nečetl. Sice z toho vyplývá, že je mnohem těžší číst Bibli a rozlišovat, aniž bych nakládal svévolně s tím, co se v ní píše, ale myslím, že správně lze vše vidět skrze učení Ježíše.
Pro mne je stěžejní to, že vím, jak chci žít – v nesobecké lásce. Takové, které se učím a budu učit celý život. Prostě to, že jsem se nechal nedávno pokřtít vodou, vstoupil do církve a rozhodl se dále ve svém životě následovat Ježíše Krista, jsem nečinil na základě naprosté jistoty, ale na základě částečného (vnitřního) poznání a rozhodnutí mého srdce.
Samozřejmě se k Bohu modlím, aby se mně dal více poznat, ujistil mne a odstranil ze mne zbytky pochybností. Tyto modlitby jsou ty kroky, které činím, abych si potvrdil pravdu, v kterou věřím, ačkoliv má víra na tom, zdali se mně Bůh dá opět poznat nebo ne, nestojí.
Co se týče objektivního poznávání světa, osobně si myslím, že Boha nelze dokázat, možná si jen připustit, že by mohlo dávat smysl, že existuje inteligentní stvořitel, který dal vzniknout vesmíru (i když tohle by nemohlo dokázat, že takový stvořitel je zrovna křesťanský Bůh, jak správně píšeš v jednom ze svých článků). V křesťanství se ale to hlavní točí kolem existence / smrti / vzkříšení Ježíše Krista. A to se nedá bohužel klasickými vědeckými metodami potvrdit, ani vyvrátit.
1) Byl bych v takovém případě věřící?
Odpověď zní : ANO. Nyní vysvětlení: Bůh, kterého nikdo nezná božím způsobem nemá svůj obraz v ničem stvořeném. Bůh sám sebe vidět ve stvoření nikde nemůže a přesto je psáno v bibli, že učinil člověka podle svého obrazu. Jak je to možné? Bůh vytvořil svůj obraz a tím je stav bytí, proto nebyl člověk stvořen, ale učiněn. Člověk tedy mimo Boha neexistuje, stejně tak jako nic stvořené(ho) není obrazem Božím. Důvod neviditelného a naděje podstat je daná pouze v Božím daru, který nemůže být jinde než v Bohu. Podobně jako neexistuje slyšení bez Bohem vdechnutého chřípí do obrazu Bohem Bohu daného (svého) a podoby Bohem Bohu dané (své) neexistuje nic po způsobu oživení nebo stvoření jaké si duše. Proto dotkne-li se Bůh člověka nedotýká se jej zvenčí (!), ale z uvnitř jeho podstaty, ze které vše odchází vně. Vše z toho co jste popsal je omylem považováno za předmět víry, ale nejde spíše o to, co z člověka právě pro víru vychází ven? Tedy spíše její důsledek? Často ano, ale víra se nerodí v základu poznání, té které bytosti, ale je vtisknuta do způsobnosti Bohem vytvořeného obrazu jako otisk jeho jím zjevené existence. Jsem, kterýž trvám. Proto není například duch Kristův totožný s Duchem Krista byť by měl i sám Kristus víru a Bohu by věřil. Bůh svému stvoření věří přesto, že jej dokonale zná. Pokud tento aspekt zacílíte právě na jádro křesťanství vy sám, pouze v duši svého života tedy rozhodnutím své vůle ve vědomí sebe sama, můžete objevit to co zůstává duchu křesťanství stále zakryto. Nepotřebujete k tomu žádnou víru.
Abyste to však jako žijící bytost mohl uchopit důvodně či příčinně (zatím trvám proto jsem) nemusíte mít víru, ale věřit musíte. A to je to, co si lidé stále pletou.
2) Zde máte pravdu až na to, že uvědomnění si není možné bez obsahu skutkové podstaty toho daného posunu, kde musíte přiznat už alespoň nějaký předpoklad obsahu oné víry. Pokud byste zde pouze věřil a neměl ani žádný směr k/do obsahu víry, nemohl byste si kromě existenční vazby na/u sebe nic uvědomit. Tím byste dokázal jen schopnost si sám něco nalhat, tedy v zásadě svého vlastního pochopení byste pod otázkou a vlastní odpovědí číslo 3 mohl mít pravdu pouze ve svém sebeklamu. Což se ve světě často děje.
JENŽE i kdybych s Vámi v bodě 4 souhlasil což by se dalo za předpokladu sebe-usvědčení, musel by se obsah bodu 4 vyměnit s bodem 3. Proč ? Protože pokud by Vaše reakce byla v uznání Vašeho vlastního omylu Vámi ve Vás objektivně upevněna, nemusel byste v bodě 5 psát toto: znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Zde mohu říci jen jedno. Protože neznáte sám sebe netušíte, že věřit můžete i bez sebezdůvodňování a sebeobviňování. Většině lidí jde o to poznat Boha, ale sám víte, že to nelze jinak než tak, že přistoupíte na to, že můžete i sám poznávat Boha vždy tak, jak On se Vám dá sám od sebe v ten či onen čas objevit. To však něco stojí a zde je snadnější se obelhat než se pokořit sama před sebou ! ( při plném vědomí ) Neztrácíte tím alespoň dočasně kredit ve společnosti. A o to mnoha lidem šlo/jde.
Tedy konečné rozhodnutí je na Vás.
P.S. Odpovím ještě i na otázku 6, kterou jste už asi nenapsal a která by mohla znít ?
Napište mi, zda to dokáže člověk sám nebo musí akceptovat nějakou pomoc ? Odpověď: Člověk je uzpůsoben od Pána Boha tak, že se dokonale poznat dokáže plnohodnotně sám, bez pomoci jiných lidí. Podmínkou však zůstává, že nesmí ale ztratit kontakt se svým Uči(ni)telem. (Vždy jeden a týž), tedy nesmí se otočit k Echad Adonai zády. Není k tomu třeba lidí ani mně.
Přeji vše dobré a pro další kroky Pokoj Vám.
tak to je husty
🙂
Jak se říká: nejsou zdraví lidé, pouze nedostatečně diagnostikovaní.
Teď už vím, že to platí i pro psychiatrii.
Didi: děkuji
narozeninám (syn otci?) a jelikož už je zábava v plném proudu, tak se podnapilý otec snaží vdechnout své chřípí (nosní dírky) do té malby ve zdobném rámečku.
” Proto není například duch Kristův totožný s Duchem Krista byť by měl i sám Kristus víru a Bohu by věřil) …”
Tady tu distinkci mezi duchem a Duchem přímo cítím 🙂
“Bůh vytvořil svůj obraz a tím je stav bytí, proto nebyl člověk stvořen, ale učiněn.”
Tak nějak mi je to hned jasnější 🙂
Jako Didi, nic ve zlým, fakt jsem se pobavil. Jestli ale bylo vaším cílem něco vysvětlit, tak ten pokus žalostně selhal. Možná u ostatních jste byla úspěšnější. Nevím.
Nějak se mi to useklo.
Chtěl jsem jen napsat, že jsem se vaši odpověď snažil upřímně pochopit, ale zažívám u toho ne nepříjemný bizardní pocit, kdy slovům rozumím, ale věty mi nedávají smysl. Pro ilustraci:
Podobně jako neexistuje slyšení bez Bohem vdechnutého chřípí do obrazu Bohem Bohu daného (svého)
Tady si představuji narozeninovou oslavu, kde Bůh sám sebe obdaruje obrázkem. Syn daruje obraz otci. A jelikož už je zábava v plném proudu, tak se podnapilý otec snaží vdechnout své chřípí (nosní dírky) do té malby ve zdobném rámečku.
” Proto není například duch Kristův totožný s Duchem Krista byť by měl i sám Kristus víru a Bohu by věřil) …”
Tady tu distinkci mezi duchem a Duchem přímo cítím 🙂
“Bůh vytvořil svůj obraz a tím je stav bytí, proto nebyl člověk stvořen, ale učiněn.”
Tak nějak mi je to hned jasnější 🙂
Jako Didi, nic ve zlým, fakt jsem se pobavil. Jestli ale bylo vaším cílem něco vysvětlit, tak ten pokus žalostně selhal. Možná u ostatních jste byla úspěšnější. Nevím.
Takže došlo Salve. 🙂
Slávku a co na něj říkáš? 🙂 Já už ho mám přečtené, a teda – smíšené pocity 🙂
Tak zatím jsem stihl, jen rozhovor B16 s ateistou a dobrý. Včera to bylo dost náročný. Spíš jsem se snažil mluvit s lidma. Poznat osobně Thunderf00ta a další spoustu lidí, co řeší ateismus se jen tak nepoštěstí.
Na další setkání bych rád pozval i Lukáše Lhoťana a pokecal o Islamistech tady v Čechách. o Islámu moc nevím a myslím, že to je i věc, na které bychom mohli spolupracovat s křesťany.
http://lukaslhotan.blog.idnes.cz/c/279625/V-Karlovych-Varech-vznikla-Muslimska-obec-bude-i-mesita.html
Takže dojmy ze Salve takto:
– Nešpor a statistika : celkem dobrý, určitě pár věcí k zamyšlení a data spolehlivý
– Rozhovor B16 s ateistou: Gut
– Heinrich Watzka SJ- Věří ten, kdo věří v Boha, že Bůh existuje? : skvělej titulek a jinak neuvěřitelnej blábol
– Anthony Kenny- Vědění, přesvědčení a víra : Na to, že je to filosofie tak překvapivě dobrý. S něčím dost nesouhlasím, ale i to si myslím, že je spíš kladné. Je to článek, se kterým můžeš polemizovat, žádný blátivý halíkovský myšlení.
Víc jsem zatím nepřečetl
Michal:
“naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby”.
Podle mne dost nebezpečný postoj.
Problém křesťanství nevidím ani tak v argumentech, jako v jeho učení a konkrétním chování a názorech, které vyznavavči tohoto učení představují. Argument je jedna věc; můžeme se v nich plést a budeme-li své chování měnit podle argumentů, pak nás jejich síla může vodit od čerta k ďáblu. Co je důležitější, je poznání věci.
Křesťanství je špatné nikoliv kvůli několika málo zvrhlým jedincům, jak se nám snaží namluvit jeho papaláši, ale kvůli tomu, že je samo zvrhlé, že jeho učení k takovému chování přímo vede.
Tedy na rozdíl od tebe, Michale – nestal bych se křesťanem, ani kdyby přede mnou Ježíš chodil po vodě. Poslal bych ho do pryč.
K tejto téme nájdu záujemci zaujímavý priestor tu:http://rojka.sk/bohje/ , ale pozor, admin texty ktoré sa mu nepácia MAŽE!!!
@humanista: Díky za doporučení! Odpoledne tam nakouknu! 🙂