Předně se všem omlouvám za tříměsíční pauzu – byl jsem v poslední době poněkud zaneprázdněn 🙂 Snad to teď už bude lepší.
Jednou z věcí, které mi dlouhodobě leží v hlavě, a pohánějí mě při psaní tohoto webu, je hledání odpovědi na otázku, jak mohou i inteligentní lidé věřit v křesťanského Boha? Věří-li i inteligentní lidé, nemůže pak být chyba na mé straně? Mě je jasné, že osobní Bůh neexistuje, ale jim je jasné, že existuje! Co když oni mají pravdu, a já se mýlím?
Psaní článků se (pro mě) ukázalo jako výborná cesta, jak si utřídit a zformovat argumenty, a vytříbit pohled na věc. Bezpochyby v tom hodlám dál pokračovat. Do projektu i-ateismus.cz jsem šel s myšlenkou, že existují-li smysluplné odpovědi na moje argumenty, legitimizující víru, pak s nimi jistě někdo přijde. Žel, zatím se tak nestalo, a to u žádného z mých článků! Ani u jednoho z nich nemám pocit, že by mi kdokoliv z věřících ukázal, v čem je má argumentace chybná. Tato naprostá absence smysluplných reakcí na racionální argumenty ze strany věřících výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že pravda je na mé straně.
To ovšem jen posiluje můj údiv a touhu porozumět, co tedy vede i inteligentní lidi, že bez ohledu na argumenty se často velmi silně a oddaně identifikují s křesťanstvím?
John Loftus ve své knize Why I Became an Atheist velmi správně upozorňuje, že křesťanská víra (jakož zřejmě i jiné náboženské víry) jsou subjektivně často silně podporovány řadou “kontrolních přesvědčení”, jakýchsi “předporozumění”. Jedna z těchto velmi mocných “kontrolních věr” je přesvědčení o tom, že víra je ctnost.
Jak to funguje?
Inu, je-li víra ctnost, pak je dobré věřit, a špatné nevěřit. Věřit je dobré, morální, hodnotné a svým způsobem vznešené. Věřit je slušnost. Nevěřit pak vice versa: nevěřit je špatné, nemorální, neslušné.
Každý chceme být dobrým člověkem, a nikdo nechceme být špatným člověkem, v důsledku čehož mají věřící zřejmě více či méně podvědomý odpor k čemukoliv, co by jejich víru mohlo oslabit, či jim ji zcela “vzít”.
Toto bývá navíc podpořeno přesvědčením, že víra je (vzhledem k výše uvedenému cenný) dar od Boha. Z pohledu věřících by pak bylo jistě pošetilé pouštět se do jakýchkoliv akcí (např. přemýšlet o “nebezpečných” myšlenkách), které by mohly vést k tomu, že by o tento dar mohli přít a svou víru tak ztratit. Hazardovat s dary od Tvůrce Vesmíru je přece bláznovství. Navíc by takový hazard byl neuctivý a neslušný k Bohu. Asi podobně, jako když někomu dáte něco cenného, a on to zahodí.
Důsledkem všeho výše uvedeného v praxi je, že věřící člověk zhusta cítí nechuť zabývat se argumenty nevěřících. V prvé řadě je sám nevyhledává (čehož názornou demonstrací je i směšně malý počet věřících, kteří se rozhodli zareagovat na některý článek na tomto webu za celou dobu jeho provozu. Výjimka potvrzuje pravidlo.). Střetne-li se s nimi náhodou, nebo musí-li už si je nějakým nedopatřením poslechnout, rozhodně se jimi nehodlá zabývat a zamýšlet se nad nimi. Snaží se nepřipouštět si je. Jediná jeho starost je, jak je co nejrychleji shodit se stolu a zachovat si přitom tvář.
Tento přístup je v křesťanských komunitách dále upevňován přesvědčením, že pochybnosti jsou projevem slabosti, případně (mravního) pádu. Člověk, který se dostane na “šikmou plochu” pochybností vzbuzuje ve svých blízkých starosti, pocit smutku nad jeho potenciálním “pádem”. Ostatní členové komunity mu přejí (a (nejen) tím na něj vytvářejí větší či menší tlak), aby se s touto “mrzutou” situací co nejrychleji vypořádal, pochybností se zbavil, a získal zpět pevnou víru.
Je tedy víra ctnost nebo ne?
Zvažme následující fakta:
1) Víra i rozum jsou svého druhu způsoby poznávání.
2) V reálném životě vykazuje strategie řídit se rozumem ve všech měřitelných ohledech vyšší úspěšnost, než řídit se vírou.
3) Nevím o žádném dobrém důvodu, proč by to u otázek týkajících se Boha mělo být jiné.
4) řídit se vírou je v mnoha případech vyloženě škodlivé až nebezpečné. Tak například fanatici všeho druhu jsou jasným příkladem toho, kam vede maximalizování víry. Mezi nimi pak vynikají sebevražední atentátníci. Jejich víra je jistě téměř bezmezná – je na tom ale cokoliv ctnostného? Mnozí věřící jejich kultury, kteří sami sebevražedné atentáty nepáchají, věří že ANO! (a náležitě je pak také oslavují, coby mučedníky.) Analogicky to platí o všech druzích pověr, pavěd, horoskopech, Woodoo, černé magii, atd. Když někdo věří, že fungují – pak je to tím dáno, a opravdu fungují, ne? Jistěže ne. Samotný fakt víry ze svého předmětu pravdu rozhodně nečiní, ani nikterak nezvyšuje pravděpodobnost téhož.
5) vírou docházejí různí lidé ke vzájemně protichůdným závěrům, a NEMOHOU mít všichni najednou pravdu
6) do důsledku aplikované poznávání vírou znamená, že každý může věřit v zásadě čemu chce, a tím končí diskuze. Vždyť přece věří. Tento závěr je zjevně absurdní, což je i důvodem proč nemůže být poznávání vírou Bohem ceněno.
7) zbývá možnost, že legitimní je jen křesťanská víra, a jen v jejím případě končí diskuze; ostatní věřící by se měli chytnout za nos, na svoji dosavadní víru použít rozum, v důsledku toho ji opustit, a pak, tentokrát už bez pochybností, přijmout křesťanství. I tato možnost je zjevně absurdní.
8 ) Zatímco vírou docházejí různí lidé nezávisle na sobě k rozdílným závěrům, viz (4), tak poznávání rozumem vede většinou různé lidi nezávisle na sobě ke stejným závěrům.
9) opakované používání rozumu, tedy kritické přehodnocování již akceptovaných pravd, vede zjevně a logicky k vyšší pravděpodobnosti odhalení případných chyb. Naproti tomu poznávání vírou vede jednoznačně k zakonzervování případných chyb. Pochybnovat je naprosto klíčové a mimořádně cenné pro člověka, kterému jde o Pravdu, naproti tomu jsou pochybnosti negativní a nežádoucí z hlediska víry. A to je špatně.
10) s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému mě absolutně nenapadá, jak by mohlo být vůbec myslitelné, že by Bůh, který vše výše uvedené samozřejmě dobře ví, mohl i přesto preferovat poznávání vírou, a to navíc čím odtrženější od faktů tím lepší (tj. absolutní protiklad toho, co funguje v reálu) Jaký by k tomu mohl mít důvod? Jak by si mohl Bůh vážit toho, že osoba XY slepě věří čemukoliv, co jí její okolí o Něm, o Bohu, napovídá?
Možné námitky
1) víra je důvěra Bohu.
Není pravda. Víra je důvěra tvrzení jiných lidí o Bohu! Tedy nikoliv Bohu samotnému. Podobně víra ve výroky Ježíše není důvěrou ve výroky Božího Syna, ale je (bezmeznou, nezpochybňovanou) důvěrou v lidi, kteří jeho výroky desítky let po Ježíšově smrti zapsali, jakož i ve spoustu dalších lidí, kteří jim je ústním podáním předali. Dále jde o důvěru v tvrzení církve, tedy opět lidí, že toto ústní předávání (tedy nic jiného než systém jedna paní povídala) bylo zrovna v Ježíšově době Bohem podporované, a tedy nesmírně spolehlivé.
Zmiňme ještě osobní spirituální zážitky: zde opět nejde o důvěru Bohu, ale o víru ve své vlastní pocity, ŽE původcem toho co jsem cítil je zrovna samotný Tvůrce Vesmíru. Zde si neodpustím přirovnání: Jeví se mi to podobně, jako kdyby uživatel LSD byl skálopevně přesvědčen o tom, že jeho zážitky z drogového opojení jsou způsobeny skutečnou a reálnou návštěvou jeho duše ve světech jiné dimenze…
2) každý přece něčemu věříme!
Toto tvrzení je matení pojmů. Jistěže každý věříme spoustě věcí ve smyslu, že je máme za pravdivé. Ale zdaleka ne každý máme nějaká tvrzení nebo koncepty, kterým věříme bez ohledu na argumenty, případně navzdory argumentům – přičemž přesně toto je případ náboženské víry.
Obdobně, zdaleka ne každý cítíme nechuť se o svých přesvědčeních bavit s názorovými oponenty, a zdaleka ne každý už dopředu víme, že se svých pravd nikdy nevzdáme. Já např. věřím tomu, čemu věřím, proto, že tím směrem ukazují argumenty, založené na faktech z reálného světa; a jsem rozhodně připraven své přesvědčení upravit, nebo změnit, pokud se ukáže, že argumenty ukazují ve skutečnosti jinam.
3) spoléhat se na lidský rozum je jen naše pýcha. Poctivý člověk se spolehne na Boha.
Analogicky jako v bodě (1). Věřící se nespoléhají na Boha, oni se spoléhají na tvrzení jiných lidí o Bohu, případně lidmi sepsaných dokumentů o Bohu. Mezi různými vzájemně nekompatibilními lidskými “pravdami” o Bohu se pak rozhodují opět buď vírou, nebo rozumem – ale každopádně se v tomto procesu nespoléhají na Boha.
Navíc uvažme, že i z hlediska křesťanství je rozum darem od Boha, protože ten nás přece stvořil. Co by tedy mělo být pyšného na tom, používat tento dar?
Závěr
Víru lze chápat jako ignorování rozumu, tedy Božího daru, a slepé spolehnutí se na to, co nás naučili rodiče, případně náboženské autority naší kultury. Používat rozum, hledat si evidenci, a přemýšlet o věcech, je náročné. Bolí to, trvá to, a může to vést k nepohodlným závěrům. S velkou pravděpodobností se tak ale přibližujeme k Pravdě.
Naproti tomu věřit je tak snadné a pohodlné: můžu si věřit čemu chci (případně jiným hotovým pravdám, které jsou mi naservírovány autoritami), tomu co mě činí šťastným, a ještě tím prý činím radost Bohu – a komu záleží na Pravdě? Alternativně si stačí jednoduše říct, že to čemu věřím JE pravda – a dál se tím nezabývat. Přesně takto věřící postupují.
Podle mého názoru na samotném předmětu mnohých proudů v křesťanství, jako např. umírněného křesťanství, není celkem nic špatného – až na adorizaci víry. Víra nejen že není ctnost, ale víra v náboženském smyslu (tedy bez ohledu na argumenty, často s dodatkem že čím méně důkazů, tím je víra silnější, a tedy lepší a hodnotnější!!!) je podle mého názoru vyloženě škodlivá a negativní.
Machi k No pressure: Neviděl jsem, ani se na to nechystám.
Slávek: děláš chybu. Je to jen krátká reklama. Zato dost zajímává. Myslím, že ten billboard je celkem adekvátní “reakce”.
Ad billboardy: jasně. Jde o zkratku a provokaci. Na billboard nemůžeš dát nic dlouhýho. Průměrně mu člověk věnuje tak 2-3 vteřiny, když je dobře umístěn.
K manipulaci: to je ale přece jakákoliv reklama. Na billboardu nemáš prostor uvést nějaký ucelený argument. To je nepochopení reklamního fomátu.
to Filip Tvrdý:
Jde o obecný trend:
” V devětadvaceti ze třiceti zemí také šetření ukázalo, že s přibývajícími lety se lidé více obracejí k Bohu. Platí to i pro bývalou NDR, i když tam nejde o nijak dramatický růst. V průměru se však religiozita zvedla u respondentů mezi sedmadvacátým a osmašedesátým rokem života o dvacet procent.”
http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/nejateistictejsi-zeme-sveta-byvale-vychodni-nemecko–1048992
A co na to odborník – sociolog PhDr. Roman Vido, Ph.D.:
Řekl bych, že projevovat v Česku odstup od náboženství (či ho přímo odmítat) znamená v prvé řadě vyjadřovat svůj vztah k notně zkresleným a silně negativně stereotypizovaným představám o tom, co náboženství a náboženská víra jsou (případně mohou být), a předvádět vlastní neinformovanost a ignoranci (ve smyslu nevědomosti). Připodobnil bych to ke svému dřívějšímu odmítání žánru sci-fi s argumentem, že příběhy, „kde po sobě střílejí roboti lasery“, mě nezajímají. Hloupá definice sci-fi ze mě udělala jeho odpůrce tak snadno, jak může jiného učinit „nevěřícím“ podobně hloupá a nepoučená definice náboženství. Tím nechci naznačit, že každý nevěřící je hloupý a všichni chytří jsou věřícími. Ani já stále neholduji sci-fi, i když už vím, že jeho podstatou nejsou laserové přestřelky robotů. Pouze říct, že důkladnější obeznámenost s nějakou skutečností může vést k proměně našeho vztahu k ní.
Až budu chtít příště pobavit obecenstvo nějaké mezinárodní konference vtipnou úvodní hláškou, nebudu už hovořit o „pevnosti ateistů“, ale o „pevnosti nevědomých“. A nebudu mít přitom na mysli neznalost znění Otčenáše, obsahu Desatera či seznamu smrtelných hříchů, ale nedostatečné povědomí o tom, že náboženská oblast je terénem, který spíše než měsíční krajinu mostecké pánve připomíná prostor Šumavy s jejími údolími, vrcholky, tůněmi, bažinami, hvozdy a mýtinami.
protestant: Hloupá definice sci-fi ze mě udělala jeho odpůrce tak snadno, jak může jiného učinit „nevěřícím“ podobně hloupá a nepoučená definice náboženství.
Karel: Co však já, jenž byl součásti toho sci-fi, také jsem nevědomý? Nebo jsem byl jen součásti nějakého špatně napsaného příběhu a ten dobrý mne minul? A který je ten dobrý příběh?
Karel: Co však já, jenž byl součásti toho sci-fi, také jsem nevědomý? Nebo jsem byl jen součásti nějakého špatně napsaného příběhu a ten dobrý mne minul? A který je ten dobrý příběh?
protestant: Také by mne zajímalo jaký jsi vlastně byl křesťan. Ale ptát se tě nebudu, jelikož to považuji za soukromé až intimní.
Víš protestante mne trápí teď jen jediná věc. Přiblížím to na příkladu:
Francek byl pěkný výlupek, dítě ulice. Krádeže, nasili, gang, to byla náplň jeho života. Fotřik chlastal, matka zavřena. Asi by se jeho život vyvíjel jasným směrem, v lepším případě by skončil tam kde jeho matka, v horším s kudlou v břichu. Ale nestalo se tak. V jeho městě se objevili podivní lide a mluvili divné věci, o Bohu, jenž miluje člověka, jenž každému nabízí nový život, prostě hlásali evangelium o Ježíši Kristu. Francka toto zaujalo a tak jednou navštívil shromáždění pod širým nebem. A byl zasažen ve svém srdci, plakal jako malé dítě a na výzvu, kdo chce činit pokání ze svých skutku vystoupil jako první.
Jeho život se začal markantně měnit, co šlo napravit napravil. Změnil se i jeho přístup k druhým lidem, byl naplněná láskou, pokojem…. Založil si rodinu, žil spokojený život, pomáhal druhým lidem.
A teď vstupuji na scénu já. Mám informaci, která vyvrací pravdivost evangelia, které skrze jeho víru změnilo jeho život. Mám tuto informaci Franckovi sdělit s rizikem, že se celý jeho život zborti, jeho rodina se rozpadne, nebo mám mlčet, nechat jej v jeho iluzi dožít jeho život, nebo dokonce mám jeho víru, která mu změnila život podporovat? Co myslíš, že by bylo správně? Hodit člověka do syrové reality, která není schopna uspokojit naše duše, nebo jej ponechat v jeho iluzi? A co by jsi raději ty, protestante, žit v pravdě, která může i bolet, nebo v iluzi, která tě uspokojuje, dává ti smysl života?
protestant: Také by mne zajímalo jaký jsi vlastně byl křesťan. Ale ptát se tě nebudu, jelikož to považuji za soukromé až intimní.
Karel: Řekni mi co děla křesťana křesťanem a já ti řeknu jaky jsem to křesťan byl.
Karel says:
A teď vstupuji na scénu já. Mám informaci, která vyvrací pravdivost evangelia, které skrze jeho víru změnilo jeho život. Mám tuto informaci Franckovi sdělit s rizikem, že se celý jeho život zborti, jeho rodina se rozpadne, nebo mám mlčet, nechat jej v jeho iluzi dožít jeho život, nebo dokonce mám jeho víru, která mu změnila život podporovat? Co myslíš, že by bylo správně? Hodit člověka do syrové reality, která není schopna uspokojit naše duše, nebo jej ponechat v jeho iluzi? A co by jsi raději ty, protestante, žit v pravdě, která může i bolet, nebo v iluzi, která tě uspokojuje, dává ti smysl života?
protestant:
…Také víra se naučila vědu respektovat. Nebojí se nových poznatků. Je přesvědčena, že pravdivé poznání skutečnosti nemůže být s vírou v rozporu, ale ukazuje stejným směrem jako biblické svědectví. …
…Víra je věcí srdce. Nesmí však být v rozporu s tím, co říká rozum….
http://brno1.evangnet.cz/node/340
…..Otevřenost, s kterou jsme ochotni naslouchat námitkám druhých a připustit si je, může naši víru výrazně prohloubit. Druzí nás přivedou na věci, které jsme neviděli a rozšíří náš obzor. Jistota víry není v tom, že umím odpovědět na všechno, ale že se nebojím přemýšlet nad otázkou, na kterou neznám odpověď. Díky těmto rozhovorům naše víra roste a jde do hloubky. Víru je potřeba trénovat, namáhat a cvičit – jinak zakrní, usíná a mizí. Otázky, pochybnosti a námitky druhých nás nutí přemýšlet, hledat, modlit se a to je právě to, co víra potřebuje. Přitom všem můžeme zůstat v klidu. Všechny otázky a námitky proti křesťanské víře již byly vysloveny a křesťanská víra se pod nimi nezhroutila. Není třeba se bát, že dostaneme otázku, která nám víru vezme. Se všemi námitkami se již víra vyrovnala. Mnohé ji zaskočili, ale nepřemohly. Se všemi otázkami a bolestmi tohoto světa křesťanská víra dovede žít. Na některé má odpověď, na některé ji hledá, na jiné jednoznačná odpověď v tuto chvíli neexistuje…..
http://brno1.evangnet.cz/node/216
…..Víra je právě proto vírou, že je spojena s pochybností a nejistotou. Lépe řečeno víra se z pochybností a otázek rodí. Křesťanská víra není setrvalý stav mysli, kdy člověk o ničem nepochybuje a jde neochvějně za svým cílem. Víra je krok do neznáma. Svým způsobem musíme každý den uvěřit znovu. Můžeme se přitom sice opřít o předchozí zkušenosti, ale v každé situaci je důvěra v Boha něčím novým, nesamozřejmým a nevyzkoušeným…..
http://brno1.evangnet.cz/node/334
Karel: Řekni mi co děla křesťana křesťanem a já ti řeknu jaky jsem to křesťan byl.
protestant: Křesťan je ten kdo věří, že Ježíš je Kristus.
protestant: Křesťan je ten kdo věří, že Ježíš je Kristus.
Karel: Ano, byl jsem křesťanem.
Škoda jen, že jsi neodpověděl na mé výše tebou citované otázky.
K prvnímu odstavci “…ale ukazuje stejným směrem jako biblické svědectví. …. ”
Je logické, že evangnet.cz si nebude řezat větev pod sebou. Z hlediska víry je zřejmé, že vývoj vědy vidí stejným směrem jako biblické svědectví. Jen jsem zvědav kdy konečně věda najde Otce na NEBI. Staří Izraelci v nebi ještě nebyli, není divu, že předpokládali toto místo jako místo, kde přebývá Bůh. My lide, jsem už v tom nebi byli, ale Bůh tam nebyl. Co bylo špatně, představa starých Izraelců, nebo naše pochopení slova nebe? A bude to pokračovat, že víra bude dávat slovům jiný, nový význam, který původně ani neměly a stále díky tomu bude v souladu s vědou?
protestant: Také by mne zajímalo jaký jsi vlastně byl křesťan. Ale ptát se tě nebudu, jelikož to považuji za soukromé až intimní.
V posledních měsících jsem přečetl knihy tří různých autorů (John Loftus, Dan Barker a Kanneth Danniels), z nichž všichni byli znovuzrození křesťané, vystudovali na pastory, a křesťanství pro ně bylo vším. Aktivně se účastnili misijní činnosti, šíření evangelia, “získávání duší” (tedy získávání lidí pro Krista), atd. Křesťanství je naplňovalo a činilo šťastnými. Dávalo jim smysl života.
Z různých důvodů pak ale v průběhu měsíců a let (!) začali mít podezření, že s vírou “není něco v pořádku”, a poté co se vnitřně vypořádali s myšlenkou jít po cestě pravdy ať vede kamkoliv, se z nich postupem let stali ateisté.
Píšu to proto, že ve všech třech těch knihách se tito tři různí lidé svěřují s tím, jak primární reakce jejich (křesťanského, věřícího) okolí a přátel spočívala v útocích na jejich mravní integritu. “ve skutečnosti jsi nikdy nevěřil!”, “nebyl jsi dobrý křesťan už tehdy” (není ti to povědomé, Protestante?), atd.
Každopádně všechny ty knihy obsahují velice působivou argumentaci, a mám pocit, že nejlepší argumenty ve prospěch nevíry mají bývalí křesťané. Což zde jen potvrzuje Karel. V těch jeho několika příspěvcích, které jsem během dnešního rána přečetl, je hned několik moc pěkných a hlubokých myšlenek.
Karel: Je logické, že evangnet.cz si nebude řezat větev pod sebou.
protestant: To je tedy argument… 🙂
Karel: Jen jsem zvědav kdy konečně věda najde Otce na NEBI. Staří Izraelci v nebi ještě nebyli, není divu, že předpokládali toto místo jako místo, kde přebývá Bůh. My lide, jsem už v tom nebi byli, ale Bůh tam nebyl. Co bylo špatně, představa starých Izraelců, nebo naše pochopení slova nebe?
protestant: Trochu jsem tohle čekal. Pokud jsi byl takto fundamentální křesťan a opravdu jsi za sídlo Boha považoval nebe, pak je pochopitelné, že tvoje víra nemohla vydržet nápor záběrů z okolí Země ve kterých Bůh není zachycen.
Karel:
Je logické, že evangnet.cz si nebude řezat větev pod sebou.
protestant: evangnet.cz není žádná instituce, ale prachobyčejná internetové doména. Ty stránky jsou stránky mého sboru. 🙂
Michal: Píšu to proto, že ve všech třech těch knihách se tito tři různí lidé svěřují s tím, jak primární reakce jejich (křesťanského, věřícího) okolí a přátel spočívala v útocích na jejich mravní integritu. “ve skutečnosti jsi nikdy nevěřil!”, “nebyl jsi dobrý křesťan už tehdy” (není ti to povědomé, Protestante?), atd.
protestant: Dobrý křesťan není nikdo. To je protimluv.
Ježíš to uslyšel a řekl jim: “Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.”
Marek 2:17
Michal says:
Každopádně všechny ty knihy obsahují velice působivou argumentaci, a mám pocit, že nejlepší argumenty ve prospěch nevíry mají bývalí křesťané. Což zde jen potvrzuje Karel.
protestant: Já myslím, že se Karel odkopal touto větou:
“Je logické, že evangnet.cz si nebude řezat větev pod sebou.” Tato věta vlastně ukazuje jak jako křesťan přemýšlel.
Karel: Protože víra dává více než nevíra. Když se budeme bavit o víře křesťanské, tak to je milující Bůh představený jako Otec, jenž se o člověka stará, přijímá jej za svého syna, k Němuž se člověk může obracet se všemi svými problémy a spolehnout se na to, že jej Bůh slyší. A pak je zde život věčný, Boží odpuštění,…. Není divu, když tomuto všemu člověk uvěří, že to s ním něco udělá, přinese mu to pokoj jaky svět nedává, klid v jakékoliv situaci…. Proto není divu, že se toho člověk drží, někdy i navzdory tomu co vidí. Víra dává více než svět.
protestant:
Tohle je přesně to na co jsem se ani Karla nechtěl ptát. Zde odhalil svoji bývalou víru. Byl to prostý obchod. Něco za něco. Taková víra mnoho nevydrží. Při prvních problémech se zřítí jako domeček z karet.
Protestante, jestli se tu snažíš ilustrovat tu Michalovu tezi “Nikdy jsi nebyl dobrý křesťan”, tak se ti to skvěle daří. Málokdy tu člověk dostane teoretický úvod ihned doplněný praktickým příkladem 🙂
Protestant: Taková víra mnoho nevydrží. Při prvních problémech se zřítí jako domeček z karet.
Tohle mě zaujalo, myslím že to je naprosto typické. Představ si protestante, že existují lidé, jejichž cílem není, aby jim jejich dosavadní přesvědčení (víra?) “co nejvíc vydrželo”, a aby se “nezřítilo při problémech jako domeček z karet”.
Představ si, že existují lidé, jejichž cílem je poznat jak to opravdu je, resp. se takovému poznání alespoň snažit přiblížit, a nikoliv nutně udržet sám sebe v dosavadním myšlenkovém světě co nejdéle.
to Michal:
To říkáš přesně to stejné co já. Mými slovy – víra nesmí obsahovat nic co nesměřuje k pravdě. Všechen balast, vše co je jen pro udržení víry musí pryč. Víra která se bojí otázek je slabá.