Jsem si plně vědom toho, že nahlédnout absurdnost křesťanské víry zevnitř je velmi obtížné, zvlášť pro člověka, který ji bere vážně. Je to velmi obtížné, nikoliv však nemožné. Knihy inteligentních lidí, kterým se to povedlo, patří mezi mé nejoblíbenější. Godless Dana Barkera, Why I Believed Kennetha W. Danielse a Why I Became an Atheist Johna W. Loftuse. Jejich argumenty patří asi k tomu nejpádnějšímu a nejucelenějšímu, co jsem zatím četl.
Zejména Kenneth W. Daniels naprosto geniálně popsal své důvody, které mu bránily nahlédnout, co je každému mimo “stádo” jasné. (Slovo “stádo” jsem zda ani v nejmenším nepoužil v pejorativním významu: křesťané o sobě sami mluví jako o ovcích, o Kristu jako o pastýři, a o církvi jako o stádu. Odtud také název další knihy na výše uvedené téma, kterou jsem zatím nečetl, “Leaving the Fold”. Je to takové kouzlo nechtěného…)
Protože jsem si vědom všech těch důvodů, které věřícímu člověku zaslepují oči, ucpávají uši, a nastavují jeho motivační systém různými bizarními směry, o to víc si vážím lidí, které začalo znepokojovat, že by své životy mohli prožívat ve lži, a rozhodli se proto vydat se po v pravdě bohulibé cestě: nalézt Pravdu, a akceptovat ji, ať je jakákoliv. Hledání Pravdy je pak vedlo k opuštění bezpečného a pohodlného života ve Stádu a velkému kroku do neznáma králičí nory. No, a teď jsou na druhé straně, u nás. Víra je pryč. Jak už jsem dříve psal: nejsem si vůbec jist, že bych to já sám dokázal, kdybych někdy byl součástí Stáda.
Karel, který tu s námi už pěkných měsíců diskutuje, patří k těmto lidem. Patří mu za to můj upřímný obdiv. Poprosili jsme ho, zda by krátce nepovyprávěl svůj příběh. Karel souhlasil, takže mu tímto předávám slovo:
Byl jsem požádán, abych stručně popsal co mne vedlo k tomu, že jsem odstoupil od křesťanské víry.
Křesťanem jsem se stál vlastně dvakrát a pokaždé to co mne dostalo, byl stav, který nasleduje po tom, když uvěříte ( ten kdo neuvěřil toto těžko pochopi, snad pomůže připodobnění, velice hrubé: Máte nějaké problémy a dozvíte se, že přijíždí “tetička z Ameriky”, která vám tyto vaše problémy jede vyřešit. Pokud této zprávě uvěříte, i když tetičku nevidíte ani jste s ní nemluvili, nutně to ponese, ta víra, své ovoce).
Poprvé mi jako zapřisáhlému odpůrci náboženství (vycházelo to z mých zkreslených, povrchních představ) mluvil o Bohu bratr. Bylo to pro mne tak silné, vlastně zboural ty mé povrchní představy, že jsem uvěřil, přesněji bych řekl, víra se ve mně stala. Následoval, nebo to šlo ruku v ruce s uvěřením, úžasný pokoj. Představa o Bohu k Němuž mohu volat, na kterého se mohu spoléhat nemůže člověka nechat bez účinků. Zapojil jsem se do křesťanské církve, byl horlivým křesťanem. A hlavně, přijal jsem tézi, že Bible je Boží slovo. Tenkrát jsem příliš nepřemýšlel nad tím, co je vlastně základem pro toto přesvědčení. Víra prostě fungovala. Ale čím dál více jsem Bibli studoval, tím více se vynořovalo otázek. Myslím, že mne tenkrát dorazila kniha od M. Twaina – “Dopisy z planety země”, která mne donutila se zabývat otázkou po inspirovanosti Bible. Vedlo to až k tomu, že jsem toto přesvědčení zavrhl jako mylné a bylo otázkou času, kdy přestanu být křesťanem.
Jak je možné, že jsem se stál i přesto po 15-ti letech znovu křesťanem? Po tu dobu jsem byl s křesťanstvím srovnám, hledal jinde, buddhismus, hinduismus, advaita…., neuspokojen. Řekl bych, že my lide toužíme po klidu, po štěstí, po pevném bodě v tomto světě, což nás nutí hledat odpovědi na své otázky. Tento svět však tyto otázky neuspokojuje, aspoň mi se tak zdálo a zatím i zdá, neuspokojuje je tedy tak jak by se mi líbilo. Dalo by se říct, že jsem byl na dně a rozhodl jsem křesťanství znovu vyzkoušet, vyzkoušet Boha, Jeho zaslíbení. Vědomě jsem se rozhodl přijímat některé zaslíbení v Bibli jako pravdivé, to proto, že ti lide tam psali o pokoji, který svět nedává, psali o Otci, jenž se stará o své děti. Rozhodl jsem se tomu věřit i přesto, že Bibli jako takovou jsem jíž nepovažoval za inspirovanou, ale spíše jako svědectví lidi, kteří měli nějakou zkušenost s Bohem. A ta víra nesla své ovoce. Opět jsem zažíval to, co jsem kdysi zažíval při první konverzi, neskutečný pokoj, lásku, změnu chování k druhým lidem…. V podstatě jsem poznával, že to co oni zažívali, zažívám i já. Bylo to pro mne důkazem, že zpráva o Ježíši Kristu, tedy evangelium, je pravdivá. Vyznal jsem svou víru a byl opět křesťan. A myslel jsem si, že tomu tak bude navždy. Nebyla to pravda.
Mé druhé odpadnutí nebyl v podstatě dlouhý proces. Šlo o to, že jsem se začal kritický dívat na to, co je vlastně základem mé víry a zjistil jsem, že v podstatě vlastně nic. Písmo, jakožto zvěst o jediném Bohu a o Jeho Synu Ježíši Kristu mi začala být více a více nevěrohodnější, vlastně vše co jsem o Ježíši Kristu znal pramenilo z Písma. Kdybych měl své vědomosti o Bohu shrnout z toho co On sám mi řekl, musel bych říct – nic.
Pak tady byla moc víry, to co mne vlastně pokaždé dostalo. Uvědomil jsem si, že víra bude fungovat i když objekt víry nebude reálný. To znamená, všechen ten pokoj, láska…, který jsem zažíval, nepramenilo z Boha, ale z víry v Něj. Podtrženo a sečteno, neměl jsem důvod dále zůstávat křesťanem, důvod věřit, že evangelium mluví pravdu. Ano, evangelium je moc, která dovede změnit životy lidi, protože jím dá něco co nemají, naději, nový život…, ale tato změna není důkazem pravdivosti evangelia. Zároveň dodávám, k tomu, že víra má moc i kdyby objekt víry nebyl skutečný, že to není důkazem toho, že objekt víry je nereálný. Ano, může být reálný. Akorát je třeba hledat jiné důvody, proč věřit. Každý se musí se svou vírou srovnat sám. Já prostě jíž nemám důvod, proč bych měl věřit. Víra pro víru není nic pro mne. Raději půjdu do pustiny, kde nevím co mne čeká.
Nejsem si jistý, zda je název v pořádku:
http://www.cojeco.cz/index.php?id_desc=47500&s_lang=2&detail=1&title=konverze
A proč by ne? Viz význam 7: přestoupení na jinou náboženskou víru. V případě Karla bylo tedy konverzí, když se stal křesťanem, a dekonverzí, když víru opustil.
Mě by spíš zajímalo, kde podle věřících udělal chybu. Podle mě, jediná “chyba” kterou v tom je možno vidět, je, že se rozhodl aktivně zjistit (pátrat po tom) kde je pravda a přijmout ji takovou jaká je.
protestant says: Nejsem si jistý, zda je název v pořádku:…
Karel: Název je v pořádku, ledaže by ateismus byl náboženstvím, vírou. Ale o tom, jestli je nebo není ateismus vírou se tu myslím vedly diskuze, nevím jestli byly plodné, nebo neplodné. Přesto přidám: Ateismus je dle mne nevírou, ateisté nejsou věřící, ale nevěřící.
Dle mne není shoda mezi “věřit, že je Bůh” a “věřit, že Bůh není”.
Přesněji je to takto: “Nevěřit, že je Bůh”. Potom nemůžeš označovat ateismus za víru, ale za nevíru. Jsem nevěřící. Ale pokud chceš považovat ateismus za víru, posluž si. 🙂
Právě slovo dekonverze by naznačovalo, že ateismus je náboženstvím.
Já považuji za nesmysl bavit se tu o správnosti použití jednoho slova, ale přesto:
Přijetí křesťanství asi konverzí je (říká se přece konvertovat ke křesťanství, lhostejno přitom odkud, zda třeba z nevíry.). Pokud ano, a takto já to chápu, pak je dekonverze prostě vzetí toho procesu konverze zpět. Tedy nikoliv “konverze opačným směrem”.
Ostatně, vždyť se bavme nikoliv o konverzi mezi náboženstvími, ale mezi světonázory. Naturalistickým, jehož součástí je i ateismus, a křesťanstvím. Pak se snad není o čem bavit, a to slovo je zde na místě.
Znovu ale říkám, podle mě je oprávněnost použití toho slova zcela podružné téma. Obecně, nemám rád hraní si se slovíčky. Karlovo opuštění víry přece nabízí daleko zajímavější věci k zamyšlení. Např. to, na co jsem se ptal: Kde z hlediska věřících udělal Karel chybu?
protestant says: Právě slovo dekonverze by naznačovalo, že ateismus je náboženstvím.
Karel: Fantazii se meze nekladou. Ber to tak, že má konverze ke křesťanství byla anulovaná.
Proč chybu? Třeba Krista prostě nepotřebuje. Třeba není hříšníkem.
Je to jako se ptát co za chybu způsobilo že nepotřebujeme lékaře.
Protestante, Karel přece už na Krista nevěří. Věřil, a z pro něj dobrých důvodů už nevěří. Nevěří na Krista, ani na nějaké hříchy. Předpokládám, že stejně jako já, věří na normální slušný lidský život, humanitu, atd. – a k ničemu z toho opravdu nepotřebuje nějakého imaginárního Krista.
Ptal jsem se, kde udělal chybu, že k tomuto závěru došel.
Tvoje odpověď zní, že asi došel k závěru, že Krista nepotřebuje, protože má asi zato, že není hříšníkem.
Nepřijde ti, že odpovídáš tak trochu jako hotentot?
protestant says: Proč chybu? Třeba Krista prostě nepotřebuje. Třeba není hříšníkem.
Je to jako se ptát co za chybu způsobilo že nepotřebujeme lékaře.
Karel: protestante, co je to hřích?
Každý, kdo se dá na víru, aniž prožil náboženskou výchovu dříve, si musí zvyknout na náboženskou hantýrku. Pojmy: milost, vykoupení, spasení, neposkvrněné početí, zmrtvýchvstání, hřích, dále strnulé formulace Apoštolského vyznání atd. jsou dnes běžně smyslem vyprázdněné. Samozřejmě je zde ještě kázání plné všelijakých prastarých židovských příběhů a jmen a to je další problém. Až se v tom dotyčný zorientuje, může chápat leccos. Uvěří a odsune stranou rozumové posuzování faktů. Všechny otázky, nesmysly, problémy prostě ignoruje a je šťasten ve své víře. Je zde Pán Bůh, co je víc? A to stačí, máme jistotu pravdy. Ale může být, že mu to časem nedá a ptá se po smyslu toho všeho. Uspokojivé odpovědi ale nejsou. Pak není divu, že se raději s tzv. vírou rozloučí.
Protestante, ve sprše mě napadla následující záludná otázka na tebe, v souvislosti s hříchem:
Hřešíš? Předpokládám, že tvá odpověď bude znít že jistěže ano, každý hřeší; takže se ptám dál: Proč to děláš? Máš přece svobodnou vůli! To se dobrovolně rozhoduješ páchat hřích? Nemůžeš se svou svobodnou vůlí rozhodnout nehřešit?
Pokud se můžeš rozhodnout nehřešit, a přesto hřešíš, pak by to asi chtělo z tvé strany vysvětlit. Máš snad za to, že hřešit MŮŽEŠ, když máš Krista? Něco jako pan Barták?
No a pokud svým hříchům nejsi schopen svou svobodnou vůlí zabránit, pak ti přece hřešení nelze klást za vinu – a k čemu pak potřebuješ Krista? Copak by tě Bůh mohl potrestat (nespasením) za něco, za co nemůžeš, i kdybys neměl Krista?
Toto považuji za závažný problém, můžeš se nad tím prosím pozorně zamyslet a pak se pokusit o seriózní odpověď?
Míchal: “Hledání Pravdy je pak vedlo k opuštění bezpečného a pohodlného života ve Stádu a velkému kroku do neznáma králičí nory.”
Jirka: Ježíš Kristus nikde neslibuje, že křesťan bude mít život bezpečný a pohodlný, právě naopak. Např. Matouš 10:24-26 či Marek 8:34-38.
Když jsem poprvé otevřel Bibli, to byl pro mne krok do neznáma. A pravdu jsem nalezl v Kristu.
Karel: “ten kdo neuvěřil toto těžko pochopi, snad pomůže připodobnění, velice hrubé: Máte nějaké problémy a dozvíte se, že přijíždí “tetička z Ameriky”, která vám tyto vaše problémy jede vyřešit. Pokud této zprávě uvěříte, i když tetičku nevidíte ani jste s ní nemluvili, nutně to ponese, ta víra, své ovoce”
Jirka: Já jsem uvěřil, ale toto přirovnání nechápu.
Karel: Pak tady byla moc víry, to co mne vlastně pokaždé dostalo. Uvědomil jsem si, že víra bude fungovat i když objekt víry nebude reálný. To znamená, všechen ten pokoj, láska…, který jsem zažíval, nepramenilo z Boha, ale z víry v Něj.
Jirka: Karle, a jak dlouho tento pokoj, láska… trval? Jak dlouho jsi jej zažíval? A kdy jsi jej zažíval? To by mne zajímalo.
Jirka: Ježíš Kristus nikde neslibuje, že křesťan bude mít život bezpečný a pohodlný, právě naopak. Např. Matouš 10:24-26 či Marek 8:34-38.
Jirka again: Spletl jsem ten první verš, je to Matouš 10:38-39.
Jirka: Karle, a jak dlouho tento pokoj, láska… trval? Jak dlouho jsi jej zažíval? A kdy jsi jej zažíval? To by mne zajímalo.
Karel: Řekl bych, že to bylo vždy kdy jsem věřil, nepochyboval o Bohu, o tom, že jsem jeho dítě o které se on stará, nepochyboval o tom, že jsem očištěn, odpuštěný hříchy, že mohu směle předstoupit před Svatého, že mám život věčný…..
Jirka: Já jsem uvěřil, ale toto přirovnání nechápu.
Karel: Z toho si nic nedělej. Zažil jsi Boží pokoj, který svět nedává? Byl jsi naplněn Božím duchem? Pokud ano, polož si otázku – proč.
Karel: Řekl bych, že to bylo vždy kdy jsem věřil, nepochyboval o Bohu, o tom, že jsem jeho dítě o které se on stará, nepochyboval o tom, že jsem očištěn, odpuštěný hříchy, že mohu směle předstoupit před Svatého, že mám život věčný…..
Jirka: Mne by zajímalo – jak často bylo to vždy?
Jirka: Ježíš Kristus nikde neslibuje, že křesťan bude mít život bezpečný a pohodlný, právě naopak.
Karel: Nevím jestli JK, ale pisatel Janová evangelia slibuje, že ten kdo uvěří bude činit větší skutky než JK. Dále slibuje pokoj, který svět nedává. Nebo pisatel Marková evangelia slibuje, že ti co uvěří se budou mít dobře.
Jirka: Mne by zajímalo – jak často bylo to vždy?
Karel: Budu psát o své druhé konverzi, ta se udála před cca 1,5 roky. Když se ohlédnu zpět, bylo toto období v podstatě prosté pochybnosti o Kristu. Jestli se nějaké pochybnosti objevily, šlo spíš o pochybnosti o tom, jestli jsem skutečně Bohem očištěn, jestli skutečně mohu před Boha předstoupit. Evangelium však vždy zvítězilo a nějaké sebeobviňování šlo stranou. Následný pokoj byl pro mne důkazem toho, že jsem na správné cestě. Nešlo jen o pokoj, vždy, když jsem byl mimo ten pokoj odrazilo se to na vztahu k druhým lidem, negativním směrem. Další důkaz, že jsem na správné cestě.
Sranda na tom je, že teď, když jsem odpadl od víry, můj vztah k druhým lidem negativním směrem nejde, i přesto, že nečerpám svůj pokoj z víry. Doufám, že to tak zůstane.
Když mám tedy odpovědět na tvou otázku, připiš si třeba těch 1,5 roku s menšími výchylkami.