Další postřehy k důvodům Víry

Dnes se zamyslíme nad několika postřehy, které mají vztah k šíření a udržování náboženské víry.

U mnoha skupin vyspělých živočichů se z dobrých evolučních důvodů vyvinula péče o mláďata. Týká se to některých plazů (např. krokodýlů), většiny ptáků, a všech savců. U savců je vztah mláděte s matkou obzvlášť hluboký a je dále posilován kojením. Savčí mláďata se od svých matek učí mnoha základním dovednostem nutným pro pozdější přežití. Logickým a nutným evolučním důsledkem je, že savčí mláďata mají vrozenou schopnost a ochotu se od svých matek učit, a přejímat jejich způsoby chování.

U lidí je tento vztah dále rozvinut schopností řečové komunikace a abstraktního myšlení. Děti v sobě mají hluboce zakořeněnu tendenci absorbovat to, čemu je jejich rodiče popř. starší jejich kmene učí, a brát to jako dannost. Pro dítě není žádný zásadní rozdíl mezi instrukcí “nebudeš jíst bobule z tamhle toho keře, jsou jedovaté a umřel bys!” a “Musíš věřit v Ježíše Krista, našeho Pána, jinak přijdeš do pekla!”.

U všech podobných tvrzení je pro dítě jedinou racionální volbou akceptovat co mu rodiče říkají. Škodlivost pochybování o tvrzení rodičů v dětském věku je dokonce tak silná, že vytvořila v minulosti evoluční tlak, jehož důsledkem je dnes pozorovaná vrozená (v mozku “zadrátovaná”) dispozice dětí hluboce si zapisovat do mozku to, na co kladou rodiče v dětství důraz a uchovávat si to po celý život.

Tento přirozený rys dětské psychiky z pochopitelných důvodů velmi usnadňuje šíření náboženství. Mezi náboženskou (ne)vírou rodičů a jejich dětí je silná pozitivní statistická korelace: Děti silně věřících rodičů (kteří je od mala vedou k víře, a kladou na to důraz, náboženství je pro ně alfou a omegou jejich života, chodí pravidelně do kostela, dodržují náboženské rituály, atd.) budou s velmi vysokou pravděpodobností opět věřící a budou vyznávat náboženství svých rodičů. Obdobně, děti nevěřících budou se značnou pravděpodobností také nevěřící.

Tohoto jsou si velmi dobře vědomi křesťanští misionáři, kteří při své misijní činnosti cílí se zvláštním důrazem právě na děti, přičemž své misijní úsilí kryjí různými bohulibými činnostmi, jako např. vzdělávání dětí (v křesťanském duchu, samozřejmě), charita, atd.

Možná slabším, avšak rozhodně ne zanedbatelným faktorem pro akceptování víry daným člověkem, může být, čemu věří jeho komunita, jeho přátelé, atd. Pokud si (zejména mladý) nevěřící člověk, který se s vírou doposud nesetkal, a nemá tedy svá stanoviska promyšlená, najde přátele mezi věřícími, pak je jistě nemalá pravděpodobnost že i on přijme (jejich, jak jinak) náboženskou víru.

Zřejmým a nutným důsledkem předchozích dvou faktorů je, že lidská společnost se na celém světě rozpadá do oblastí s různými náboženskými vírami zcela zřetelně podle společenských, geografických a příbuzenských vazeb. V Muslimských státech se lidé nestávají spontánně (např. na základě samostudia) Hinduisty nebo Buddhisty. Nestávají se samozřejmě ani Katolíky nebo Protestanty (pokud ovšem příslušnou víru nevyznávají jejich rodiče, popř. jejich subkomunita) – ačkoliv přesně toto bychom čekali, pokud by existoval křesťanský Bůh a Ježíš Kristus byl jeho Synem!

Obdobně, ani v katolickém Polsku nedocházejí lidé spontánně k přijetí např. evangelického vyznání (a tím méně např. Islámu).

V USA si můžeme vsadit na to, že děti 54% tamějších evangelikálů budou zase evangelikálové, a nebudou spontánně konvertovat ke Katolicismu, a opačně, děti těch 24% tam žijících katolíků budou zase Katolíci, a nebudou jen tak přecházet k Protestanství. Znovu zdůrazněme – toto je naprostý opak toho, co bychom očekávali, pokud by buď Katolíci nebo Protestanti měli správnější představu Boha. V takovém případě bychom oprávněně mohli očekávat, že Bůh těm, kteří v něj věří tím “méně správným” způsobem naznačí (skrze údajný “osobní kontakt” kteří s ním všichni mají) že pravda může být trochu jinde.

Posledním faktorem ovlivňujícím šíření a udržování náboženství ve společnosti, o kterém se chci dnes zmínit, je vazba náboženství na moc. Je-li dané náboženství ve společnosti preferované mocnými, nebo je-li dokonce mocnými jiná než preferovaná forma víry (popř. nevíra) penalizována, pak taková společenská situace logicky vytváří tlak na své členy, aby preferovanou víru také akceptovali.

Tento tlak přitom může, ale také nemusí být uskutečňován přímo mocenskými nástroji, jak tomu bylo např. v Evropě až do 19. století, nebo jak je tomu i dnes ve většině Islámských zemí. Ono stačí, když na člověka, o jehož zbožnosti popř. “pravosti jeho víry” panují pochybnosti, koukají ostatní “skrz prsty” a dávají mu to v každodenním kontaktu náležitě najevo. Tuto situaci lze naprosto zřetelně pozorovat ve Spojených státech, kde přihlásit se veřejně k ateismu je vnímáno jako ostudné a amorální, a je dnes prakticky vyloučeno že by se člověk, hlásící se k ateismu, mohl stát např. prezidentem USA.

Nelze si nevšimnout ani zřejmé oboustranné výhodnosti vazeb mezi náboženstvím a mocí. Např. slovo Islám přímo znamená pokoření se, podřízenost a poslušnost – což samozřejmě mocným velmi vyhovuje. Věřícím, podřízeným a poslušným obyvatelstvem se snadno manipuluje. Navíc Islám vyzdvihuje mučednictví, v ráji čeká na hrdiny, kteří položí za Alláha svůj život, 72 panen, atd. – výhodnost takové víry pro agresivně zaměřené Islámské režimy je asi zřejmá.

Křesťanství přitom nezůstává pozadu. Obdobně jako Islám nabádá k pokoře, poslušnosti, zná mučednictví a smrt ve jménu Boha (“není žádných ateistů v zákopech”). Navíc je součástí významných křesťanských denominací mem, že “patent na vykládání víry mají náboženské autority, a člověk sám není schopen dopátrat se správného pojetí víry”, který poskytuje náboženským autoritám velmi užitečný pružný manévrovací prostor, který může sloužit nejen k vyjití vstříc případné poptávce ze strany státní moci. Připomeňme v této souvislosti zábavnou “z prstu vycucanou” neomylnost Papeže Římskokatolické církve.

Výhody které plynou z vazeb na moc ve státě pro náboženství, jsou asi zřejmé.

Závěr: Už jen z pohledu na křesťanství jako na memplex (jistě by nebylo obtížné nahlédnout analogicky i na jiná náboženství) plyne jeho přítažlivost pro značnou část lidí. Vztahy nad kterými jsme se zamýšleli dnes, se s působením náboženství jako memplexu vzájemně zesilují, a dohromady tvoří velmi pevný komplex, který podle mě ve zcela dostatečné míře vysvětluje veliký význam náboženství v současném světě i v lidských dějinách, vysvětluje různost náboženských věr a jejich pokračující divergenci, jakož i značné množství dalších jevů s náboženstvím spojených.

Snad nejpodstatnější ale je, že nevím o existenci žádného alternativního vysvětlení! Zejména takovým vysvětlením triválně není teze, že kterékoliv (jedno) z mnoha světových náboženství má Pravdu a lidé v něj věří proto, že Osobní Bůh opravdu existuje a (tuto jednu) víru od lidí očekává.

This entry was posted in Postřehy k náboženství. Bookmark the permalink.

205 Responses to Další postřehy k důvodům Víry

  1. jack says:

    Josef:
    Jestliže víme, že existuje Bůh, tedy entita, jejíž existence není závislá na existenci jiné entity, pak můžeme odvodit některé další vlastnosti takové entity.
    Mějme nejprve opět tautologickou disjunkci, že každá entita je buď vědomá, nebo nevědomá.

    Josefe:
    Už jste nám mnohokrát “dokazoval” vaší “racionální dedukcí” existenci “Boha”.
    Ale proč se nezamyslíte nad naprosto jednoduchou logickou úvahou.
    Pokud opravdu máte pravdu a existence “Boha” je takto racionálně dokazatelná,
    PROČ to tvrdíte pouze vy a není to všeobecně vědecky,tedy racionálně uznávaný fakt.
    Jak je možné,že vědecké kapacity světa,které neustále racionálně přemýšlejí
    o zákonitostech vesmíru a všem co je s tím spojené a které nám během existence
    lidstva už dali tolik odpovědí na nejrůznější otázky,vaše názory nezdílejí.
    Jaké máte vysvětlení pro tento, z vašeho pohledu,fenomén.Z mého pohledu to
    samozřejmě fenomén není,protože mám vysvětlení.Málokdo se ztotožňuje s vaším
    názorem,protože mu v žádném případě nepřipadá racionální.
    Víte Josefe,já diskutuji i s jinými věřícími a ani ti nezdílí vaše názory.Většinou
    dokonce tvrdí,že “víra” v “Boha” se neřídí žádnou racionalitou,ale právě naopak,že
    “víra” není o rozumu,jinak by to prý nebyla “víra”,ale vědění.

  2. Karel says:

    cituji: Navíc je součástí významných křesťanských denominací mem, že “patent na vykládání víry mají náboženské autority, a člověk sám není schopen dopátrat se správného pojetí víry”, který poskytuje náboženským autoritám velmi užitečný pružný manévrovací prostor, který může sloužit nejen k vyjití vstříc případné poptávce ze strany státní moci.

    Ano je to tak. Všechno se dá zneužit.

  3. jack says:

    Karel says:
    July 10, 2011 at 8:23 am

    cituji: Navíc je součástí významných křesťanských denominací mem, že “patent na vykládání víry mají náboženské autority, a člověk sám není schopen dopátrat se správného pojetí víry”, který poskytuje náboženským autoritám velmi užitečný pružný manévrovací prostor, který může sloužit nejen k vyjití vstříc případné poptávce ze strany státní moci.

    Ano je to tak. Všechno se dá zneužit.

    To nemůžete vy posoudit,protože výklad “víry” je vždy subjektivní.Možná že oni mají pravdu a vy se mýlíte.

  4. katolík says:

    Michal: …Připomeňme v této souvislosti zábavnou “z prstu vycucanou” neomylnost Papeže Římskokatolické církve…
    Katolík:
    1) Neomylnost se týká výlučně učení o morálce a víře. Netýká se společenských věd, přírodních věd, atd. apod.
    2) Definice Papežova neomylného učení vypadá následovně: “Mluví-li římský biskup z nejvyšší učitelské moci (ex cathedra), tj. když definuje jako nejvyšší pastýř a učitel všech křesťanů, v nejvyšší apoštolské úřední moci s konečnou platností nauku o víře a mravech, kterou má věřit celá církev, pak má na základě Božího přispění, které je mu přislíbeno ve sv. Petrovi, onu neomylnost, jíž chtěl mít svou církev vyzbrojenu božský Spasitel při definování nauky víry a mravů. Tato jeho konečná rozhodnutí jsou proto nezměnitelná sama ze sebe, nikoli na základě souhlasu církve (ex esse, non autem ex consensu ecclesiae)” (1. Vatikánský koncil, 4.4.36).
    V žádném případě nejde o to, že cokoliv, kdykoliv a kdekoliv Papež řekne, tak se nemýlí. Bohužel toto je způsob, jakým bývá neomylnost prezentována a taky chápána, a to i katolíky. Pokud tedy někdo na neomylnost útočí z takového úhlu, pak válčí se svojí vlastní představou.
    3) Co se týče „vycucanosti z prstu“, tak to vypadá, že za tím stojí chápání katolicismu jako nějakého klobouku, do kterého si může, kdo chce, co chce přihodit, nebo odhodit. Že tedy někoho napadlo udělat Papeže neomylným a ono to prostě prošlo, aniž by to bylo nějak zdůvodněno, aniž by to bylo ukotveno.
    Opak je pravdou. Doporučuji si pročíst patřičný dokument (1. Vat. konc. 4.4.25 – 37.). Jenom v krátkosti: Kristus řekl Petrovi, že je Skála, na které postaví Cirkev; přikázál mu pást Jeho ovce; dál Petrovi klíče Království s tím, že cokoliv sváže nebo rozváže na zemi, bude svázáno, rozvázáno v Nebi. Na tom je docela hodně vybudováno.
    Dalším zdůvodněním bylo to, že prakticky od začátku to byl Petr a následně římský biskup, který měl poslední slovo v nejasných otázkách. Ustanovení 1. VK jen úředně potvrdilo to, co bylo praxí téměř dva tisíce let.
    4) Pokud bych tedy měl použít ony „vycucanosti“ legitimně, pak bych:
    – buď ji musel aplikovat na celý katolický filozofický a doktrinální systém.
    – anebo ukázat, že se neomylnost nedá v tomto systému z ničeho odvodit.
    Pozdravuji

  5. Colombo says:

    “1) Neomylnost se týká výlučně učení o morálce a víře. Netýká se společenských věd, přírodních věd, atd. apod.”
    Lol, no to jsi tomu teda pomohl.

    Taže neomylnost se týká obloženého chlebíčku a ne jídla? Pokud by jsi posledních 8000 let dával pozor, tak by jsi možná zjistil, že morálka je už nějakou dobu objektem společenských a přírodních věd.

    ad bod dvě, zde bych vám doporučil si prostudovat některé historické Papeže. To by jsi hochu koulil oči, kdyby jsi věděl, co za hovada se papežského stolce chopili a co za hnusy kázali i v oblasti té tvojí neomylné morálky a víry.

    3) úžasné, nějaký dokument potvrdil něco, co bylo praxí. Tomu se říká argument z tradice a ten je, jak víme, naprosto neplatný. Je to vlastně jen dlouhodobé cucání z prstu.

    4) Však to taky děláme. Každý soudný člověk (no, tohle taky není zrovna pěkný argument, tlačí to lidi k tomu, že když nesouhlasí s dalším obsahem, jsou nenormální, což nemusí být vůbec pravda, ale což) si je vědom toho, že každá osoba, ergo každá ideologie a jakýkoliv filozofický systém je omylný.