Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
protestant: o.k. nezpochybňuji, v čem je podstatný rozdíl ?
Rozdíl je v tom, že Barth není žádnou protestantskou výjimkou….
ale jinak máš samozřejmě pravdu – Barth je pro mne teologickou autoritou….
Barth reprezentuje jeden z prúdov protestantskej teológie, ale sú aj iné prúdy …
Medea says:
Barth reprezentuje jeden z prúdov protestantskej teológie, ale sú aj iné prúdy …
protestant:
Ano.
medea:
“logickou analýzou teologických teórií by sme mohli napr. zistiť, že sú logicky nekonzistentné, teda nutne nepravdivé.”
Proč ? Dánský fyzik Niels Bohr třeba celý život razil teorii, že “Jsou dva druhy pravdy: pravdy triviální, pro něž jsou opačné názory naprosto absurdní, a pravdy hluboké, které se poznají podle toho, že jejich protikladem je zase pravda.“
O uvedené skutečnosti byl přesvědčen, a byla neoddělitelná od jeho fyzikálních teorií, které (a opravte mne pokud se mýlím) posunuly fyziku 20. století o notný kus vpřed (jinak by mu asi nebyla udělena Nobelova cena)…
http://nielsbohr.webnode.cz/idea-komplementarity/
Peter, odkiaľ máte ten citát? Ja neviem či ten výrok hore je Bohrov. A ak je, tak neviem ako ho myslel.
QM nie je popretím klasickej logiky. V QM sa používa rozsiahly matematický aparát, ktorý bol vybudovaný v rámci klasickej logiky. Samozrejme, existujú aj pokusy aplikovať v QM neklasické logiky napr. viachodnotové logiky alebo logiky nezahŕňajúce princíp vylúčenia tretieho. Ale ani v rámci týchto logík sa nepriraďujú jednému tvrdeniu navzájom rôzne pravdivostné hodnoty (valuácia je funkcia do množiny hodnôt). A treba si uvedomiť, že neklasické logiky nie sú vyvrátením klasickej predikátovej logiky 1. rádu (PL1), ale sú to len ďalšie paralelné teórie s odlišnou aplikačnou doménou ako je PL1. Podobne je to s neeuklidovskými geometriami, ani ony nepopierajú Euklidovu, alebo s rôznymi variantami teórie množín ZF 🙂
Pretože v rámci PL1 “byť pravdivý” znamená pre tvrdenie korešpondovať s realizáciou daného jazyka v danom univerze úvahy (Tarského definícia pravdy). Tvrdenie buď s danou realizáciou jazyka korešponduje alebo nie, je to ostrá vlastnosť.
Peter, Vy sa tu pohrávate s myšlienkou, že nejaké tvrdenie T môže byť súčasne pravdivé aj nepravdivé. Skúste svoju predstavu spresniť, čo si pod tým vlastne predstavujete?
Částice Pána Boha
autor:
Michal Heller, kněz, profesor, známý fyzik, kosmolog, filozof přírody, laureát Templetonovy ceny 2008 hovoří o dialogu vědy s vírou a víry s náboženstvím
http://www.getsemany.cz/node/3109
ad michal heller: anglické mass sice znamená “hmota”, ale v tomto kontextu (higgsův boson) znamená “hmotnost”. a někdo z této homonymie vyvozuje teologické závěry. sancta simplicitas!
věty, jakoPokud se nám hmotnost spojuje s materiálnem, pak bez Higgsova pole by nebylo hmoty., jsou kraviniem non plus ultra…
a říci Standardní model je dokonale experimentálně potvrzený. evidentně svědčí o dotyčného neznalosti metodologie vědy. hypotézy “pro všechna X platí Y” se v reálném světě nedají potvrdit, maximálně justifikovat nebo vyvrátit.
……Je členem řady vědeckých společností, kromě Papežské akademie věd jde např. o International Astronomical Union, European Physical Society, International Society for General Relativity and Gravitation, International Society for Science and Theology, Polskie Towarzystwo Fizyczne, Polskie Towarzystwo Astronomiczne…
Byl hostujícím profesorem či vědcem na mnoha zahraničních univerzitách, mimo jiné např. na Univerzitě v Oxfordu, Univerzitě v Liège či The Catholic University of America
Jeho současný výzkum se zaměřuje na problematiku gravitační singularity v obecné teorii relativity a využití nekomulativní gemometrie při snaze o sjednocení obecné teorie relativity a kvantové mechaniky.
V oblasti metodologie vědy prosazuje použití isomorfismu jako prostředku matematického formalismu při popisu světa.
Publikoval přes 400 vědeckých článků z oblasti fyziky, astronomie, kosmologie, filosofie, teologie a historie vědy a je autor více než 30 knih……
A teď vy Ianvsi …. 🙂
Janus, Michal Heller nie je Matka Tereza alebo Halík 🙂 Heller iste dobre pozná metodológiu vedy. Podľa mňa tým “dokonale” myslel len to, že je vo výbornom súlade s doterajšími experimentami 🙂
http://www.informationphilosopher.com/solutions/scientists/bohr/
Pokud mi někdo poradíte jak, dostanu sem i v pdf článek o paralelách mezi Bohrovým filosofickým myšlením a Mikulášem Kusánským z Filosofického časopisu …
medea, to “dokonale” by som aj pominul ako emotívne vyjadrenie, skôr mi ide o to “potvrzený”. vedec, nehľadiac na dosiahnuté úspechy, by sa mal za každých okolností vyjadrovať relevantne, aj keď je to pre novinárov a laikov. vyvoláva tak falošné dojmy, ktoré laici opakujú, lebo predsa to povedal veľký vedec. keď už by chcel dačo povedať, tak “doložený”. last, but not least, nie som si istý, či má pravdu v tom, že štandardný model je v súlade so doterajšími experimentami. keby bol, prečo by fyzici hľadali temnú hmotu či energiu?
protestant: je mi celkem lhostejné, kolika metály je kdo ověšený, jako praktikující vědec vidím dnes a denně, že profesury, knihy atp. ještě nemusí znamenat dobrého vědce. a nehodnotím hellera, neznám ho, ale troufám si hodnotit to, co říká, podle jeho vlastních slov v onom rozhovoru. i když pořád to ještě může být jen špatný překlad.
Tak SM nie je “teóriou všetkého”. Je to len aproximácia – teória popisujúca dynamiku známych častíc v rámci elektromagnetickej, slabej jadrovej a silnej jadrovej interakcie. A pokiaľ viem, tak s temnou hmotou zatiaľ neexperimentujeme, skôr ju len pozorujeme (teda jej gravitačné účinky).
zmýlil som sa, keď napísal iba experimentami. aj pozorovanie je typom empirickej štúdie a môže prinášať rozporné doklady, ktoré model falzifikujú. a SM ako aproximácia je sťaží “dokonale potvrzený”.
Michal says:
March 21, 2014 at 10:48 am
Kruciš, jak tu diskuzi udělat přehlednější? :/
Je tu řada zajímavých komentářů a řada o ničem, … a navíc se prolíná několik různých diskuzí, … jak v tomhle udělat pořádek?
bílej kabát.
Strašně mě tohle téma zajímá, ale jsem jen obyčejný člověk a spoustě věcí nerozumím. S dovolením sem dál budu chodit na čumendu, ale raději se zapojovat do diskusí už nebudu. Stejně mi nebylo na řadu otázek ze strany věřících přátel zodpovězeno. Děkuji.
Michal:
1) je-li Bůh jednoduchý, pak není vysvětlením, protože představa jednoduché a přitom myslící a všemocné entity se z hlediska našeho poznání jeví jako absurdní, dokonce jako nemyslitelná (jak by takový bůh kódoval své myšlenkové stavy?) – a my nemáme jinou možnost, jak o Bohu cokoliv říct, než vyjít právě z našeho poznání.
Odp.: Michale o myšlenkových stavech můžeme hovořit z našeho pohledu lidí v prostoru a čase. V takových kategoriích existují myšlenkové stavy, protože myšlení je dějinný proces. Pokud bychom měli hovořit z perspektivy Boží (což můžeme pouze opět pouze nepřesně, podle našeho omezeného pojmového a myšlenkového aparátu) pak jako je z pohledu Boha svět věčný v jednom věčném Teď, zahrnujícím všechnu minulost, přítomnost i budoucnost, pak i z hlediska Boha nejsou žádné myšlenkové stavy, je jen jedna myšlenka, která vždycky byla, je a bude zároveň – jediná a neměnná.
Otázka kódování mentálních stavů Boha je tedy podle mne asi stejná, jako otázka kdy vznikl čas, nebo ještě lépe z ní vyplývající otázka “co bylo před vznikem času”.
Michale, představte si souhrn všech existujících jsoucen. Každé z nich má nějakou vlastnost/nějaké vlastnosti.
Co je spojuje ? Co je jejich společným ZÁKLADEM, z něhož vycházejí ? Pokud by ten základ měl nějakou vlastnost, nemohlo by se o základ ve skutečnosti jednat, bylo by to jenom jiné jsoucno mezi jinými. Bylo by nějak složené (bylo by něčím). Základem proto může být jenom něco, co žádnou existující vlastnost nemá, co je čistým BYTÍM. Všechna existující jsoucna na něm mají podíl (JSOU NĚČÍM), plně je prostupuje, ale zároveň je od nich odloučeno – jsoucna s vlastnostmi JSOU, ale BYTÍ samo žádnou vlastnost nemá.
Takto se dostáváme filosofickým myšlením k jednoduchému principu, nebo aktu Bytí (protože nesloženému, bez vlastností), na které všechny Stvořené věci odkazují, (i ve smyslu Vámi citované epištoly Římanům), které národy, které dospěly k monoteismu zpravidla označují Bohem.
Nemám moc rád organizované náboženství a náboženství založené na ideologii 🙁