Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Objasnitel: Kdyby někdo dokázal definovat Boha, tak kdo by si dovolil nevěřit?
Jak píše Médea, definice přece není důkaz. “Mořskou pannou” míním bytost žijící v moři, která je od pasu nahoru ženou, a od pasu dolů rybou. Existuje i spousta jejích ilustrací. Tím je mořská panna velice uspokojivě definovaná, a přesto v její existenci nikdo nevěří.
Definovat Boha tedy vůbec neznamená v existenci takto definovaného objektu nutně věřit. Vůbec ne.
Objasnitel: Kámen je tak neuvěřitelně trapný hmotný předmět, který neviditelno převyšuje nejmíň o parník.
Opravdu? 🙂 A to víte odkud? Proč si to myslíte? Kromě toho tomu tvrzení moc nerozumím – v čem převyšuje “neviditelno” objekty jako třeba kámen? Co je na hmotě trapného? A dále, neviditelných věcí je přece spousta – obyčejným vzduchem počínaje, přes elementární částice, až po třeba temnou hmotu. Hádám, že jste mínil něco jiného, než neviditelno – ale co?
Jedna věc je definice pojmu, druhá věc je běžný úzus slova. Ten můžeme najít ve výkladových slovnících. Pokud jde o slovo bůh, např. zde:
http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?hledej=Hledat&heslo=b%C5%AFh&sti=EMPTY&where=hesla&hsubstr=no
Pochopitelně, problémy vyvstávají v situaci, kdy někdo začne posouvat význam nějakého slova mimo běžný úzus, nebo dokonce toto slovo používá ve významu úplně novém, nebo – a tohle mě v diskusi štve úplně nejvíc – dbá důsledně na to, aby dané slovo jím užívané mohlo znamenat úplně cokoliv.
Jinak k Protestantově tanci s písemnou a mluvenou podobou jazyka: Mluvená podoba jazyka je primární, grafická je vždy druhotná. To samo o sobě vyplývá z povahy lidského jazyka. Člověk se napřed učí komunikovat ústně a potom teprve písemně. Písemné systémy blízkého východu jsou, pokud je mi známo, výlučně zápisem mluvené podoby, a to včetně písma hebrejského.
Takže to, co hebrejština zapisuje jako יהוה, čeština zapisuje jako Jahve a korejština např. 야홰 jde pouze o různé zápisy mluvené formy, která je primární.
Samozřejmě, můžeme se dohadovat o tom, jaké vokály se vyslovovaly mezi uvedenými konsonanty původně, ale předpokládám, že existujou analýzy vývoje vokalického systému hebrejštiny, ostatně, člověk má jedny ústa, a jeden jazyk, kterými dokáže vyluzovat pouze přední, střední a zadní, resp. vysoké, středové a nízké vokály, takže by nemusel být až takový problém tu výslovnost rekonstruovat za předpokladu, že k tomu bude dostatek vstupních dat.
Každopádne, pre účely diskusie môžeme sformulovať nejakú stipulatívnu definíciu Boha, alebo sa dohodnúť na nejakých nutných podmienkach, ktoré by pojem “Boh”, mal nutne zahŕnať. Ja navrhujem tieto nutné podmienky: (1) všemohúcnosť, (2) vševedúcnosť, (3) nutné bytie.
Lukáši, obávám se, že to je složitější.
Uvažme třeba jednoduchou situaci, že lidstvo by byla jediná civilizace v jinak ryze ateistickém a materiálním Vesmíru. Pak by “nejvyšší bytostí” byl zřejmě kdokoliv z lidí – a možná bychom z nich mohli vybrat někoho nejmocnějšího, třeba prezidenta USA. Bohem by pak byl Barrack Obama. Kdepak, křesťané ve skutečnosti Bohem míní něco mnohem specifičtějšího, než jen “nejvyšší bytost”. Oni tím míní jistou velice konkrétní představu o nejvyšší bytosti, a této představě řada jiných myslitelných “nejvyšších bytostí” vůbec neodpovídá. Ta definice proto nesedí.
A to ani nemluvím o jiných kulturních okruzích, kde mají polyteismus, bohové tvoří hierarchii, a bohem tedy zdaleka není jen “nejvyšší bytost”.
Samozrejme, dokonalé poznanie esencie Boha, je dostupné len samotnému Bohu 😉
Esencia a existencia: http://www.newadvent.org/cathen/05543b.htm
Podstata a atribúty Boha: http://www.newadvent.org/cathen/06612a.htm
Michal: Já Boha vidím jako přesně ten mezník s kterým mají vědci problém. Ten mezník mezi hmotou i antihmotou, Energetickou rovnováhu (ať už jde o to, že se všecky prvky snaží vracet do svého rovnovážného stavu nebo dostat se do stavu nulového potenciálu). Můžeme se zeptat, vznikl vesmír z ničeho nebo z nekonečna? Je tedy Bůh NIC (matematicky nula) nebo absolutní maximum? Jde o nulu nebo nekončeno. Je to zkrátka Bůh. Je to neuvěřitelná konstanta. Nejde o figurku na mráčku. Na druhou stranu dokáže se zpodobnit jako člověk v podobě Krista.
Western Concepts of God: http://www.iep.utm.edu/god-west/
Michal: Ještě střešteněji bych to mohl vysvětlit: Kdyby se dejme tomu teplotní Nula rohodla být 900 000°C nebo – 900 000°C. V Okamžik, který trvá budˇ1 nanosekundu nebo milion let na základě toho, jak by se ta Nula rozhodla vzhledem k obecenstvu.
“A to ani nemluvím o jiných kulturních okruzích, kde mají polyteismus, bohové tvoří hierarchii, a bohem tedy zdaleka není jen “nejvyšší bytost””.
Michal, pod “Najvyššou bytosťou” sa často myslí bytosť disponujúca najvyššími mysliteľnými perfekciami (všemohúcnosťou, vševedúcnosťou, …).
Médeo, s atributem nutné existence mám problém. Považuji za evidentní, že je myslitelný prázdný model, tj. že neexistuje nic. Proto žádná entita neexistuje nutně, a proto bůh dle tvé definice neexistuje triviálně.
Mě by zajímala smysluplná definice všemohoucnosti a vševědoucnosti. Zvlášť to druhé se mi jeví jako nelogické a nekonzistentní…
Médeo, jednoduchý důkaz neexistence Tvého Boha 😉
1) Dle předpokladu je všemohoucí. Tedy může způsobit, aby zemřel (a dále proto neexistoval). Každý člověk je tohoto schopen, tím spíše tedy všemohoucí bytost.
2) od určitého okamžiku tedy může neexistovat. Proto neexistuje nutně, a to je spor s definicí.
PS. navíc jsme v křesťanském kontextu, ve kterém jasně vidíme, že bůh Ježíš mohl zemřít, čili výše uvedené je zcela relevantní.
“Považuji za evidentní, že je myslitelný prázdný model, tj. že neexistuje nic. Proto žádná entita neexistuje nutně, …”
Mne to také evidentné nepripadá. Nutne existujú podľa mňa abstraktné objekty (napr. logické a matematické zákony).
Boh je však obvykle chápaný ako nejaká kauzálna entita, ale ani tam sa mi nezdá evidentné, že môže byť časopriestor bez kauzálnych entít 🙂
God and Other Necessary Beings: http://plato.stanford.edu/entries/god-necessary-being/
S těmi abstraktními objekty souhlas. Má úvaha tedy byla chybná – zcela prázdný model opravdu není myslitelný. (při takto definované relaci existence… co když ji ale definujeme jinak? Tak, že abstraktním entitám existenci nepřiznáme?)
Co to znamená kauzální entita? Je to ekvivalent toho, čemu já říkám bytost (= myslí, něco chce, nějak jedná)?
Michal, a čo keby sme všemohúcnosť explikovali, ako: schopnosť robiť všetko, čo nie je v rozpore so zákonmi logiky 😉 (Teda ak by nejaká bytosť existovala logicky nutne, tak by jej neexistencia bola v rozpore so zákonmi logiky, teda jej samovražda by nemusela byť v rozpore so všemohúcnosťou v tomto poňatí.)
“Co to znamená kauzální entita?”
Entita vstupujúca do kauzálnych vzťahov.
– “Co to znamená kauzální entita?”
– Entita vstupujúca do kauzálnych vzťahov.
To je tedy zejména např. každá hmotná entita?
A co Bůh, který by do ničeho nezasahoval – ten by kauzální entitou nebyl, že?
Podľa Tomáša Akvinského je Boh viazaný zákonom sporu, teda nemôže robiť veci logicky nemožné.
Boh tiež nemôže urobiť napr. to, aby sa udalosť, ktorá sa už v minulosti udiala, v minulosti neudiala.
A ešte kúsok zo Summy proti pohanom:
“A co Bůh, který by do ničeho nezasahoval – ten by kauzální entitou nebyl, že?”
Pokiaľ by principiálne zasahovať nemohol, tak by bol nekauzálnou entitou.
Pokiaľ by však zasahovať mohol, ale z nejakého rozmaru nezasahoval, tak by bol len nezasahujúcou kauzálnou entitou 🙂
Inak, podľa mňa, mimočasové entity do kauzálnych vzťahov vstupovať nemôžu (pretože nemôžu byť v žiadnom “pred” a “potom”, čo je, podľa mňa, pre kauzálne vzťahy nevyhnutné) 🙂