Ještě před dvěma lety jsem považoval za naprosto samozřejmé, že my lidé máme svobodnou vůli. Kdo by proboha mohl tvrdit, že ji nemáme? Přece v každém okamžiku zažívám, že se rozhoduji, a stejně tak se rozhodují i lidé kolem mě. Sám si volím jestli půjdu dnes večer do kina nebo ne, jestli se napiju toho či onoho, jestli si z denního menu v jídelně vyberu to či ono… JAK by tohle mohla být jen iluze? Já prožívám ten rozhodovací proces, a VÍM, že jsem to já, kdo se rozhoduje!
Pro začátek by asi bylo dobré definovat si, co problémem svobodné vůle vlastně myslíme. Otázkou totiž není, zda jsme to MY, kdo se rozhodujeme, zda ten kdo rozhoduje je náš mozek. Jasně že je. I počítač se v průběhu výpočtu neustále o něčem rozhoduje. Otázkou je, zda to naše rozhodnutí mohlo být jiné, zda je a nebo není určeno na nás nezávislými okolnostmi. Tedy, otázkou je, zda naše rozhodnutí je opravdu svobodné.
Uvažme myšlenkový experiment: řekněme, že existuje kopie našeho světa, se vším všudy, i s námi, a my se v jistém okamžiku ocitneme v obou světech před rozhodnutím: rozhodneme se v obou světech vždy stejně? CO by mohlo způsobit, že bychom se v každém z těch dvou světů v jinak naprosto stejné situaci rozhodli jinak? Pokud bychom se rozhodli v jinak stejné situaci vždy stejně, kde je naše svobodná vůle?
Osvětleme celou situaci trochou introspekce. Proces rozhodování není nic jiného, než že zvažujeme (v omezeném čase, který máme k dispozici) všechny alternativy, které nás napadnou, snažíme se uvážit, k čemu by ta která alternativa vedla, snažíme se odhadovat jednání ostatních agentů i neživých objektů kolem nás (lidí, zvířat, věřící třeba i Boha nebo ďábla…) v závislosti na tom kterém našem rozhodnutí, a na koncích každé té větve dané alternativě pocitově přiřadíme ohodnocení. Nakonec si pak zvolíme tu pro nás nejlepší.
Teď mě napadá, že “rozhodování srdcem” není nic jiného, než že jednotlivé alternativy nepromýšlíme dopředu, ale pocitové hodnocení jim přiřazujeme hned v nultém kroku.
Jaké to má důsledky pro naši svobodnou vůli?
V okamžiku rozhodování za sebou každý máme jinou životní zkušenost. Zažili jsme jiné věci, ovlivnili nás jiní lidé. Přečetli jsme jiné knihy, a zapamatovali si z nich (zaujaly nás v nich) jiné věci. Nic z toho jsme si “svobodně” nezvolili, ale spíš se nám tyto věci prostě staly.
Proč jsem si přečetl Boží Blud Richarda Dawkinse? Inu, protože mě ta kniha zaujala. Zaujala mě ještě před tím, než vyšla, čekal jsem na to, až se objeví v knihkupectvích. Proč mě zaujala? Nevím, plynulo to z mého tehdejšího mentálního stavu. Z toho, co jsem do té doby zažil, nad čím jsem tehdy přemýšlel, atd. Vybral jsem si svobodně tyhle svoje zážitky a myšlenky, na základě kterých mi Dawkinsova kniha přišla zajímavá? Ne. Prostě mě potkaly. Prostě se mi staly. Mohl jsem se i tak rozhodnout Dawkinse si nepřečíst? Jistěže mohl – ale nerozhodl jsem se tak, právě proto, že přečíst Dawkinse mi v té době přišlo jako velice zajímavá a přitom dosažitelná věc. Kde je v tom jaká svobodná vůle?
Proč si moje věřící kolegyně z práce Boží blud nepřečetla? Protože o té knize nikdy pořádně neslyšela, a i kdyby o ní slyšela, tak z jejího dosavadního života by plynula snadno pochopitelná averze vůči čtení takové knihy. Navíc by jí ani nepřišla zajímavá, ale naopak odpuzující, pobuřující. Mohla si ho i tak přečíst? No když o té knize nikdy ani pořádně neslyšela, tak asi nemohla. Kdyby žila jiný život, pak možná. Mohla si ji přečíst asi tak, jako já jsem si mohl přečíst jednu konkrétní brakovou knihu ze stovek, které jsou v každém knihkupectví. Nikdy jsem neměl nejmenší DŮVOD, abych něco podobného činil. Kde je tedy jaká svobodná vůle?
Včera jsem měl po večeři chuť na pivo, tak jsem si ho dal. Mohl jsem si dát místo toho víno? Měl jsem svobodnou vůli tak učinit? No – jasněže principiálně mohl, ale měl jsem prostě chuť na pivo, tak jsem si dal pivo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout NEMÍT chuť na pivo, a mít místo toho chuť na víno? No, kdyby mě to napadlo, tak snad – žel, mě to nenapadlo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout, ABY mě to napadlo? Ne. Nemohl. Myšlenky nás napadají, ANIŽ si svobodně volíme, aby nás napadly. Kde je jaká svobodná vůle?
Včera cestou z práce jsem poslouchal v autě rádio, a zaujala mě tam jistá písnička. Měl jsem svobodnou vůli, aby mě NEZAUJALA? Ne. Neměl. Mohl jsem to rádio vypnout, abych tu písničku neslyšel? Jistěže mohl – ale proč bych to dělal?! Neměl jsem nejmenší důvod. Kde je jaká svoboda?
Dnes na obědě se mi v hospodě líbila servírka. Mohl jsem si svobodně zvolit, aby se mi nelíbila? Ne. Nemohl. Mohl jsem si zvolit, abych se na ni nedíval – ale ne, aby se mi nelíbila. Já jsem se na ni ale koukal – proč? Inu, právě proto, že se mi líbila, a protože jsem v mysli neměl křesťanské předporozumění, které by mi třeba mohlo velet, abych to nedělal.
Vybral jsem si svobodně, že nebudu věřit v Boha? Ne, vyplynulo to z života, který jsem až doposud žil. Nesetkal jsem se s ničím, co by mě k víře přivedlo, ale právě naopak jsem se setkal se spoustou věcí, které mě utvrzovaly v mé nevíře. Jak jsem za těchto okolností mohl uvěřit? Kde je jaká svoboda?
Může si věřící svobodně zvolit, že věřit přestane? No, jistě že může – ale nebude-li k tomu mít pádné důvody, a nedospěje-li jeho život do situace, ze které takové rozhodnutí vyplyne, pak to prostě neudělá. Kde je jaká svobodná vůle “přestat věřit”?
Minulý týden jsem v trolejbuse pustil sednout nějakou starší dámu. Proč jsem to udělal? Inu, protože mi to přišlo jako správné rozhodnutí. Měl jsem z toho dobrý pocit. Mohl jsem se rozhodnout ji nepustit? Mohl – ale z toho bych měl zase špatný pocit. Mohl jsem si vybrat špatný pocit na úkor dobrého pocitu? Mohl, ale proč bych to proboha dělal? Vybral jsem si své pocity svobodně? Ne. Jsem jaký jsem, a nemůžu za to.
Mladík vedle tu paní sednout nepustil. Proč? Inu, on z toho zřejmě špatný pocit neměl. Proč? Pravděpodobně to bylo dáno jeho psychikou, jakož i výchovou. Vybral si svoje rodiče svobodně? Vybral si svoji povahu svobodně? Vybral si svobodně, že bude křupan? Ne. Je prostě takový. Je to důvod jím neopovrhovat, když za to jaký je v podstatě ani nemůže? Ne. Není. Koneckonců, opovržení okolí na něj třeba vyvine tlak, a on své chování pod tímto tlakem příště změní.
Každý máme jinak nastavenou psychiku. Přijdou nám zajímavé jiné věci, jiné věci nás naplňují, jiné věci se nám líbí – a co z toho si “svobodně vybíráme”?
***
Když jsem o těchto věcech přemýšlel, položil jsem si otázku, jak by vůbec mělo vypadat rozhodnutí, které by bylo opravdu svobodné? Musely by (pro nás!) plně připadat v úvahu obě možnosti, a to obě stejně (což zahrnuje i situaci, kdy každá z možností má své “pro a proti”, ovšem tak vyváženě, že volbu mezi nimi pociťujeme jako “prašť jak uhoď”). Jakmile má pro nás jedna z možných voleb navrch, jakmile je nám jasné že je pro nás jedna prostě nejvýhodnější – pak si ji logicky zvolíme, a naše volba je tím dána. (*)
Dobrá, řekněme, že před sebou máme dva stejné míčky, a jeden z nich si máme vybrat a vzít ho do ruky. Je toto svobodná volba? Jak budeme postupovat? Inu, prostě si jeden náhodně vybereme. A o to právě jde – budeme simulovat náhodu. Něco jako generátor pseudonáhodných čísel. Většina z nás bude asi střídavě myslet na ty dva míčky “zvolím A. Ne, zvolím B. OK, zkusím raději A. Tak definitivně B…” a až bude mít pocit, že už to stačilo, vybere ten aktuální míček. Někdo jiný může třeba bloudit pohledem po místnosti, případně nechat svou mysl jen tak plynout (= nechat podvědomé vrstvy našeho mozku generovat “náhodný” tok myšlenek) a hledat volné paralely s jedním z těch míčků (ha, tahle váza je pěkná! A je ode mě nalevo – vyberu si tedy levý míček.).
Klíčové je, že i v tomto případě musíme vždy NĚJAK postupovat, a tento postup opět plyne z aktuálního stavu naší mysli , z toho jak jsem v minulosti postupoval v obdobných případech, z toho co vidím kolem sebe, jaké to ve mě budí asociace, z toho na co si zrovna vzpomenu, atd. Podobné volby jsou opět dané stavem našeho mozku, tím co nás zrovna napadne, a tím jaký časový okamžik nám pocitově přijde OK, že bychom mohli rozhodování ukončit – a zejména jde opravdu o simulaci náhody, nikoliv o svobodné rozhodnutí. Nevybíráme si, co nás napadne, nevybíráme si, co nám přijde správné, atd.
Zajímavější se taková volba stává, když “o něco jde”. Stojíme-li před rozhodnutím, u něhož je zjevné, že může mít pro náš život zásadní důsledky, a přitom se nejsme schopni rozumově rozhodnout (= nasimulovat v mysli, k čemu mohou různé možnosti vést, z důvodu nedostatku dostupných informací), je nám taková volba pocitově velmi nepříjemná. Je pozoruhodné, že mnohým z nás se v takových případech nechce uskutečnit výběr “sám” (= provést ten pseudonáhodný výběr z minulých odstavců), ale raději volbu svěří něčemu externímu: hodí si mincí, navštíví kartářku, přečtou si horoskop, případně se pomodlí, a o následující myšlence si řeknou, že je od Boha, a tak se i rozhodnou… Četl jsem, že tento psychologický mechanismus je pro některé lidi docela důležitým faktorem, proč je pro ně víra psychologicky uspokojující. Je to pro ně pomoc právě v takovýchto důležitých, avšak nepříjemných životních rozhodnutích.
***
ad (*) Častá námitka bývá, že přece “poté”, co uskutečníme naše rozhodnutí, ho můžeme změnit. Jenže tímto jen chybně posouváme “konec” rozhodování před SKUTEČNÝ konec. Napadne nás, že naše rozhodnutí by mohlo být fajn ještě změnit, např. ZA ÚČELEM abychom někomu (sami sobě?) dokázali, že opravdu máme svobodnou vůli. Tato myšlenka nás zejména musí napadnout (což si “svobodně” vybrat nemůžeme) a dále nám musí pocitově přijít natolik zajímavá, abychom ji realizovali. Celé je to úplně normální další krok v tom rozhodovacím procesu, pro který platí vše co jsem až dosud psal.
Někdo by také mohl namítnout, zda bychom se nemohli rozhodnout JINAK, než jak jsme se vlastně rozhodli. Řekněme, že dnes večer bych normálně nešel do kina – není důvod. No tak na just PŮJDU do kina, ať je vidět, že tu svobodnou vůli opravdu mám. Toto není nic jiného, než co jsem řešil v minulém odstavci. Myšlenka, že by mohlo být fajn udělat něco jiného, než co plyne z racionální úvahy, je úplně normální faktor, který vstupuje do rozhodovacího procesu, má pro nás jasnou hodnotu (chceme demonstrovat naši svobodnou vůli), a pokud je tato hodnota dostatečná (což nám řekne náš mozek skrze příslušný pocit), pak se podle toho zachováme.
***
Několik poznámek:
1) náš pocit, že máme svobodnou vůli, tedy že se rozhodujeme, plyne podle mého názoru z toho, že sami prožíváme průběh našeho rozhodovacího procesu (vnímáme svoje vlastní rozhodování (také i) z pozice pozorovatele), ale nevidíme na jeho konec – a neuvědomujeme si přitom, že výsledek celého procesu je určen externími okolnostmi, jakož i naším vnitřním stavem, ovšem v důsledku je to stále jen jakýsi, byť nesmírně komplikovaný a komplexní, výpočet.
2) výše uvedené platí bez ohledu na to, zda je svět deterministický nebo ne. Pokud svět není deterministický, a existuje tedy (na kvantové úrovni) fundamentální náhoda, pak i kdyby tato fundamentální náhodnost nějak ovlivňovala naše rozhodování, tak tato náhodnost může představovat maximálně tak fajn zdroj náhodnosti pro rozhodnutí typu výběru mezi dvěma stejnými míčky. Netuším ovšem, jak by to mohl být zdroj “svobodné vůle”.
3) dokonce i kdyby existovala duše, pak platí vše výše uvedené! I kdyby sídlem našeho myšlení byla duše, tak naše rozhodování funguje jak jsem popsal. Nevybíráme si, co nás napadá, co se nám líbí, co nám přijde příjemné, nepříjemné, správné, nesprávné, nevybíráme si svoje dosavadní životy, které dramaticky ovlivňují naše současná rozhodování, nevybíráme si svoje mentální schopnosti, povahové vlastnosti, atd. Naše rozhodnutí jsou jen funkcí toho všeho. I kdyby existovala duše, je svobodná vůle stále jen iluze.
4) jak je to vlastně se svobodnou vůlí jiných živočichů? Mají svobodnou vůli šimpanzi? Psi? Koně? Ptáci? Ryby? Podle mě má živočich evidentně tím více “svobodné vůle”, čím vyšší má inteligenci. U člověka nastává takový kvalitativní skok právě proto, že člověk má naprosto dramaticky rozvinutou schopnost abstraktního myšlení, chápání světa kolem sebe, a tím i úspěšného předvídání chování agentů a objektů kolem sebe. Podle mě, má-li mít termín svobodná vůle nějaký obsah, pak je to právě schopnost myslet, chápat okolní svět, a na základě toho jednat. V důsledku toho to není binární veličina (svobodnou vůli máme/nemáme), ale je to veličina spojitá – a nějakou svobodnou vůli je nutno přiznat všem živočichům, kteří se úspěšně pohybují ve svém prostředí.
***
Svobodná vůle je pro moderní křesťanství mimořádně důležitá rekvizita. Jejich argument “Bůh nemohl udělat to a to, protože by tím narušil naši svobodnou vůli – a pak bychom byli jako roboti!!!” už snad nemůže být zprofanovanější. Pojďme nahlédnout absurditu toho argumentu na několika jeho variacích. Přistupme přitom na běžný úzus, že svobodnou vůli MÁME.
– Říká se, že Bůh se nám nemůže dát poznat, protože bychom pak neměli svobodnou vůli v něj nevěřit. Proboha, máme snad svobodnou vůli nevěřit milion a jedné věci, které považujeme za jisté? Vidím před sebou hrnek na kafe. Mám svobodnou vůli nevěřit, že tam stojí? Nemám. A je to nějaké drama? Jsem teď “jako robot”? Mám svobodnou vůli nevěřit, že je Země kulatá? Nemám, VÍM že kulatá je. A je to problém? Jsem kvůli tomuto jako robot? To samé s existencí Boha. Pokud bychom věděli, že existuje, byl by to pro nás prostě další fakt který víme o světě. Žádný problém pro náš pocit svobodné vůle. Máme snad tím “silnější” svobodnou vůli, čím MÉNĚ toho o světě víme?
– Říká se také, že Bůh nezasahuje proti zlu konanému lidmi, protože by tím zasáhl do jejich svobodné vůle. Super, takže když JÁ zabráním zloději v krádeži – tak to jsem také zasáhl do jeho svobodné vůle, že? Neměli bychom zrušit policii, která kazí zlodějům svobodnou vůli krást? Kdyby si vzal Bůh Hitlera na onen svět o šest let dřív, než jak to stejně učinil, mohly přežít desítky milionů lidí, kteří nemuseli zahynout ve válečných hrůzách, a šest milionů Židů nemuselo vyletět komínem pekla Osvětimi. Měla pro Boha Hitlerova “svobodná vůle masakrovat lidi” vyšší hodnotu, než životy těch desítek milionů lidí? Tohle chtějí vážně křesťané tvrdit?
– V jednom z mých článků jsem se ptal, proč Bůh lidi nevybavil pocitem ODPORU ke zlu. Lidé by cítili odpor k tomu, podvádět jeden druhého, ubližovat si, krást, znásilňovat – a proto by to nečinili (nebo alespoň činili v daleko menší míře) a svět by tak byl daleko lepším místem pro život. Bylo mi odpovězeno mantrou, že by tak Bůh narušil naši svobodnou vůli. Proboha, milion dalších pocitů, které nás řídí, také narušují naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš odpor k sebevraždě naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš pocit odporu k jistým chutím (hořké?) naši svobodu tato jídla jíst? Narušuje náš pocit nechuti z jistých pachů naši svobodu tyto pachy čichat? Narušuje snad naše touha po vědění (některých z nás) naši svobodnou vůli zůstat hlupáky? Myslím, že spousta křesťanů naprosto jasně dokazuje, že ani v nejmenším nenarušuje…
– Jindy jsem se ptal, proč Bůh nestanovil jasná kritéria, posvěcená jeho nezpochybnitelnou autoritou, kdo může být spasen. Co by měl člověk DĚLAT, aby byl spasen. Proč umístil (navíc protichůdné) výroky o tom, co je třeba dělat pro spásu, do tak nedůvěryhodné knihy jako je Bible, navíc se zcela nekompatibilními alternativami jako Korán atd., přičemž na výklad Bible má, s mírnou nadsázkou, každý křesťan jiný názor… Odpověď: jasnými instrukcemi by Bůh narušil naši svobodnou vůli. Výborně, tedy (naše světské, právní) zákony včetně systému trestů za jejich porušování také ruší naši svobodnou vůli? Neměli bychom za bohulibým účelem zvýšení naší svobodné vůle zákony zrušit? A vůbec – copak nejsvobodnější rozhodnutí je takové, u něhož nedohlédám důsledků?
Stojím na rozcestí. Jedna cesta vede do nebe, a druhá do pekla. U každé stojí mladík, a radí mi: do pekla vede ta druhá cesta… Je snad toto ideálem svobodného rozhodnutí? Nevím jak pro křesťany, ale pro mě platí pravý opak! Rozhodnutí je tím svobodnější, čím víc věrohodných informací o různých alternativách mám. Věřící zde přišli s naprosto absurdní logikou, že čím méně informací, a čím více nejistoty, tím více svobody. Bláznivé.
***
Závěr:
Dnes jsme se zamýšleli nad naším pocitem svobodné vůle, a nad tím, do jaké míry je tento pocit jen iluzí. Naše rozhodnutí jsou mnohem víc determinovaná na nás nezávislými okolnostmi, než si připouštíme. V diskuzi pod článkem bych uvítal, kdyby někdo vymyslel příklad situace, kdy bychom se mohli opravdu svobodně rozhodnout, a co by taková svoboda vlastně měla znamenat. MOHLI BYCHOM se v příkladu na začátku článku v těch totožných paralelních světech rozhodnout odlišně? Nebo znamená svobodná vůle něco jiného?
Dále jsem chtěl ukázat, že bez ohledu na to, zda svobodná vůle existuje nebo ne, je přístup věřících k tomuto pojmu naprosto zmatečný. Neexistuje-li svobodná vůle, pak prostě věřící vycházejí z chybné premisy (že ji máme), a existuje-li, pak jsou jejich úvahy o vztahu Boha k naší svobodné vůli zmatečné a chybné.
Michal says:
February 12, 2013 at 10:36 am
Když už jsme u těch zygot – mě včera napadla zajímavá otázka: Byl Ježíš Bůh, už když byl zygota?
Mohl by se tu k tomu někdo fundovaně vyjádřit?
protestant:
Napřed je potřeba si uvědomit co to znamená, že Ježíš je boží syn. Že je součástí trojice. Co to vyjadřuje? Co tím autoři teologických prací vyjadřují?
vyžíval v trápení lidí. V uvádění do nejistoty.
Dále jsem zažil, že mi nějaký bratr ze sboru něco říkal, že to je údajně slovo od Boha, pak mi zas jiný říkal něco jiného. A vůbec, že Bůh takto by se mnou komunikoval? Nedokázal by mi to říct přímo do očí, ale jen nějak pokoutně bokem, přes jiné lidi? Hm, fakt divné. Mám rád čestné jednání, přímé jednání. Otevřené jednání. Chlapské jednání. Férové jednání. Když vím na čem jsem. A Bůh jedná takto, nechci se rouhat, zbaběle a křivě? Posílá mi různé rozporuplné vzkazy přes různé spolubratry nebo přes různé životní situace a já mám složitě dešifrovat, co z toho je pravda, co je fikce, co je od Něj, co není. No to je síla. Upřímně říkám, že jsem z víry a církve zklamán. Cítím se podveden. Napadá mě, zdali jsem se nenechal napálit. Na druhé straně vím, že Bůh existuje, protože jsem příliš mnoho viděl a některé duchovní věci reálně fungují. Ovšem ten zmatek, který jsem viděl a zažil, podle mne vysoce převyšuje to skutečně pravé. Můj odhad z toho, co v církvi deklarují jako úkazy Boží, vnuknutí Boží, zázraky Boží, vzkazy Boží, proroctví Boží apod. – bude ani ne 10%. Více než 90% je fikce, předstírání, přání otcem myšlenky, lidské výmysly…. Proč to ti lidé dělají, nevím. Neumím si představit, že bych vzkazoval něco svému bratrovi s tím, že to je Slovo od Pána, aniž bych měl skutečnou jistotu, že tomu tak je. Bál bych se, abych neudělal více škody než užitku neuváženým prohlášením. Ovšem oni si s tím evidentně hlavu nelámou. Pálí ze sebe různé vzkazy jako z kulometu a zaštiťují se Božím jménem. Pak mají být věrohodní…
To je mi líto, mám také spoustu zážitků, ale vždy jsem si zatím dokázal říct, to jsou jen lidé, Bůh je jiný, Bůh musí být jiný, protože kdyby byl jako lidé, tak to nechci ani domyslet!
Jirko, ty píšeš: Bůh je nekonečně větší, kdyby nebyl, není to bůh…
Představ si, že Vesmír by měl jistou Prvotní příčinu, která by byla osobou – ale NEBYLA by nekonečná, v žádném ze svých atributů, snad kromě věčnosti v čase (nebo snad bezčasosti?). Ty bys tuto bytost nenazýval Bohem?
Jirka says:
Ta debata by ale byla na dlouho. Než bychom probrali všechny možnosti: a co postižení, a co ti co jim něco amputovali, a co ti co je spálili v kremačce, a co Jan Tleskač….a co Jára Cimrman?
S.V.H.:
V debatě přece není třeba postupně probírat všechny osoby včetně fiktivních. Stačí diskutovat princip.
Příklad: na onom světě budeme mít tělo…
1) stejné jako v okamžiku úmrtí
2) stejné jako v okamžiku vzkříšení
3) stejné jako v okamžiku 25. narozenin
4) dle vlastního výběru
5) zbavené všech poškození
… atd. atp.
Skeptik says:
Oni nemají problém mezi sebou – každý si plní úkol který jim zadal bůh.
protestant:
Proto existuje církev … aby si každý neplnil úkoly na vlastní pěst.
S.V.H.:
V debatě přece není třeba postupně probírat všechny osoby včetně fiktivních. Stačí diskutovat princip.
Příklad: na onom světě budeme mít tělo…
1) stejné jako v okamžiku úmrtí
2) stejné jako v okamžiku vzkříšení
3) stejné jako v okamžiku 25. narozenin
4) dle vlastního výběru
5) zbavené všech poškození
… atd. atp.
Já vím , ale z hlediska spásy je to asi tak podstatné jestli budu mít před smrtí v hubě rohlík nebo ne. Bůh který mě nedokáže opravit, když budu mít při nehodě urvanou hlavu, není ani Bohem, tak proč bych se tím zabýval. Spíš se ptám jak to udělat abych do toho vzkříšení těla dospěl.
protestant: Proto existuje církev … aby si každý neplnil úkoly na vlastní pěst.
Nechápu – tak dává-li Bůh jednotlivým lidem úkoly, proč je nežádoucí aby je plnili jak jak jim bůh řekl?
Pozorovatel: “Homosexuálové mají ještě možnost vstoupit v manželství s ženou. Tuto variantu doporučuje např. katolický psycholog Jeroným Klimeš. On to vysvětluje tak, že při dlouhodobé deprivaci a půstu bude reagovat homosexuál i nějak na ženu.”
Úžasná rada od katolíckeho psychológa! Katolícke manželstvo, v ktorom budú potrestaní obaja, muž aj žena 🙂
P.S.: Samozrejme, aj takéto homo-hetero manželstvo, by mohlo byť príjemné a funkčné, pokiaľ by nebolo “kresťanské”. Manželia, by spoločne plodili a vychovávali deti, ale okrem toho, by mali svoj nemanželský sexuálny život, muž so svojím milencom a manželka zase s tým svojím, prípadne, by mohli mať aj jedného bisexuálneho milenca 😀 alebo si gay môže vziať frigidnú ženu, pre ktorú je sex len nepríjemnou povinnosťou 🙂
Médeo pojď se se mnou pobavit o božské zygotě! 🙂
Může být zygota Bohem? Co myslíš? 🙂
Michal says:
February 12, 2013 at 11:39 am
protestant: Proto existuje církev … aby si každý neplnil úkoly na vlastní pěst.
Nechápu – tak dává-li Bůh jednotlivým lidem úkoly, proč je nežádoucí aby je plnili jak jak jim bůh řekl?
protestant:
Protože tak, kde se sejdou v jeho jménu je uprostřed nich….. 😉
Jirka: Spíš se ptám jak to udělat abych do toho vzkříšení těla dospěl.
Jirko, ty věříš na vzkříšení těla? A kdy vlastně věříš, že bude tvé tělo vzkříšeno? Bezprostředně po smrti, v nebi? A nebo někdy na konci světa? Při druhém příchodu Krista?
A co se vlastně stane, když bude tvé tělo zničeno? Např. uhoří při autonehodě? Není sporu o tom, že ho Bůh může znovu “vytvořit”, pokud by chtěl – ale bude to opravdu TO TVOJE tělo? Budeš to pak TY?
protestant: Protože tak, kde se sejdou v jeho jménu je uprostřed nich
Tak to je důvod, aby se scházeli dva či tři – třeba klidně v rodině. Furt v tom ale nevidím tu potřebu církve… 😉
protestant si evidentně na křesťana si jen hraje, protože se mu líbí, když se může scházet v jeho jménu.
Ten zbytek je jen omáčka, aby si to zpětně racionalizoval.
Jirko, ty věříš na vzkříšení těla? A kdy vlastně věříš, že bude tvé tělo vzkříšeno? Bezprostředně po smrti, v nebi? A nebo někdy na konci světa? Při druhém příchodu Krista?
A co se vlastně stane, když bude tvé tělo zničeno? Např. uhoří při autonehodě? Není sporu o tom, že ho Bůh může znovu “vytvořit”, pokud by chtěl – ale bude to opravdu TO TVOJE tělo? Budeš to pak TY?
Věřím, že moje tělo bude vzkříšeno, při druhém příchodu Krista tzv. parusii. Bůh který by neuměl znovu vytvořit mé tělo tak abych to byl opravdu já, si nemůže nárokovat aby byl Bohem. Já jsem tělo plus duše. Jedno nemůže být bez druhého tak aby to byl živý člověk. Člověk bez duše je mrtvé tělo a duše bez těla se nemůe taky nijak vymezit, jedno na druhém závisí. Proto Bůh při vzkříšení tyto dvě znovu spojí.
Jirka: Bůh který by neuměl znovu vytvořit mé tělo tak abych to byl opravdu já, si nemůže nárokovat aby byl Bohem.
to že si přejete aby to “bůh” (já bych spíše řekl tvůrce vesmíru) zvládl ještě neznamená, že to zvládne 🙂 není to poprvé ani naposled kdy deklarujete že věříte tomu co se vám líbí a vyhovuje – ovšem měl by jste si uvědomit že ne všechno co se nám líbí a vyhovuje ve skutečnosti opravdu existuje (prostě v tomto přesahuje naše představivost to co skutečně je – můžeme si představovat i věci co ve skutečnosti nejsou – zamyslel jste se někdy nad tím že by to mohl být i tento případ?)
Skeptik says:
February 12, 2013 at 12:15 pm
Jirka: Bůh který by neuměl znovu vytvořit mé tělo tak abych to byl opravdu já, si nemůže nárokovat aby byl Bohem.
to že si přejete aby to “bůh” (já bych spíše řekl tvůrce vesmíru) zvládl ještě neznamená, že to zvládne není to poprvé ani naposled kdy deklarujete že věříte tomu co se vám líbí a vyhovuje – ovšem měl by jste si uvědomit že ne všechno co se nám líbí a vyhovuje ve skutečnosti opravdu existuje (prostě v tomto přesahuje naše představivost to co skutečně je – můžeme si představovat i věci co ve skutečnosti nejsou – zamyslel jste se někdy nad tím že by to mohl být i tento případ?)
Nicméně toto není pouze moje víra(a tím pádem také můj omyl), ale víra celé církve(a tím pádem alespoň omyl mnohem většího počtu lidí), totiž Credo: “věřím ve vzkříšení těla”. A jelikož ortopraxe pohřbů je taková, že i křesťané se nechávají spálit, myslím, že když oni tak v pohodě můžu i já a pro Boha to není problém. Moje víra není tedy jenom moje víra, ale ja zakotvena ve společenství.
Jirko. Co když existuje, uměl by vytvořit tvé tělo, ale prostě to neudělá? Vezme jen tvůj mozek a ponoří jej do lihu. V lihu, nekonečném tichu a temnotě potom už budeš navždy. Navždy jen se svými myšlenkami.
Budeš vědět, že bůh existuje, ale on si tě prostě jen založí do obrovskýho skladiště, kde na tvůj kontejner bude padat prach (aniž bys to samozřejmě tušil).
Myslíš, že se toto nemůže stát nám všem, když už existuje Bůh?
Jirko super, tak Bůh při parusii znovu vytvoří tvoje tělo, spojí ho s duší – a co bude pak? Budeš žít svůj věčný život na Zemi? Nebo v nějakém “duchovním prostoru”, říkejme mu nebe? Ale k čemu ti tam bude tělo?
A co bude podle tvé víry v tom mezičase? Po tvé smrti, do doby než budeš vzkříšen? Budeš mrtev? A nebo bude někde existovat tvoje duše, včetně vědomí?
Slávek says:
February 12, 2013 at 12:20 pm
Jirko. Co když existuje, uměl by vytvořit tvé tělo, ale prostě to neudělá? Vezme jen tvůj mozek a ponoří jej do lihu. V lihu, nekonečném tichu a temnotě potom už budeš navždy. Navždy jen se svými myšlenkami.
Budeš vědět, že bůh existuje, ale on si tě prostě jen založí do obrovskýho skladiště, kde na tvůj kontejner bude padat prach (aniž bys to samozřejmě tušil).
Myslíš, že se toto nemůže stát nám všem, když už existuje Bůh?
To je krásný obraz, ale spíše pekla..
Michal: “Když už jsme u těch zygot – mě včera napadla zajímavá otázka: Byl Ježíš Bůh, už když byl zygota?”
Druhá osoba Trojice, Syn, je od večnosti Bohom, prostredníctvom Márie však prijal ľudské telo a stal sa človekom, ale neprestal byť Bohom.
Mmm, a či už zygota bola Ježišom? Odpoveď závisí od toho, kedy nastáva animácia ľudského plodu rozumovou (teda nesmrteľnou) dušou 😉 Podľa Tomáša Akvinského sú mužské plody animované v 40 dni od počatia a ženské plody v cca 80 dni od počatia. Teda ak prijmeme teóriu T.A. o neskorej animácii plodu rozumovou dušou, tak zygota v Máriinom lone NEBOLA ešte človekom, teda nebola ani Ježišom Kristom.
Akvinského teóriu o neskorej animácii plodu rozumovou dušou, zastávala väčšina katolíckych teológov až do 18. storočia. Aj stredoveké kanonické právo vychádzalo z tejto teórie a potrat neanimovaného plodu do 40 dní, bol chápaný len ako hriech proti manželstvo, ale nechápal sa ako vražda (vraždou sa stával potrat až po animácii).
Situácia v RKC sa zmenila až v 19. storočí, keď v roku 1869 pápež Pius IX. presadil v RKC učenie o skorej animácii plodu rozumovou dušou, o animácii hneď po počatí. Teda podľa učenia o skorej animácii, by aj zygota bola Ježišom Kristom.
Teda podľa Pia IX., by bola už aj samotná zygota Ježišom, ale podľa Tomáša Akvinského a väčšiny stredovekých teológov, by ešte nebola 😉
http://books.google.co.uk/books?id=gxEONS0FFlsC&pg=PA4&dq=Encyclopedia+of+Catholicism+abortion&hl=en&sa=X&ei=eSUaUf6BMpLu9ASSyYHwBw&ved=0CDAQ6AEwAA#v=onepage&q=Encyclopedia%20of%20Catholicism%20abortion&f=false