O svobodné vůli

Ještě před dvěma lety jsem považoval za naprosto samozřejmé, že my lidé máme svobodnou vůli. Kdo by proboha mohl tvrdit, že ji nemáme? Přece v každém okamžiku zažívám, že se rozhoduji, a stejně tak se rozhodují i lidé kolem mě. Sám si volím jestli půjdu dnes večer do kina nebo ne, jestli se napiju toho či onoho, jestli si z denního menu v jídelně vyberu to či ono… JAK by tohle mohla být jen iluze? Já prožívám ten rozhodovací proces, a VÍM, že jsem to já, kdo se rozhoduje!

Pro začátek by asi bylo dobré definovat si, co problémem svobodné vůle vlastně myslíme. Otázkou totiž není, zda jsme to MY, kdo se rozhodujeme, zda ten kdo rozhoduje je náš mozek. Jasně že je. I počítač se v průběhu výpočtu neustále o něčem rozhoduje. Otázkou je, zda to naše rozhodnutí mohlo být jiné, zda je a nebo není určeno na nás nezávislými okolnostmi. Tedy, otázkou je, zda naše rozhodnutí je opravdu svobodné.

Uvažme myšlenkový experiment: řekněme, že existuje kopie našeho světa, se vším všudy, i s námi, a my se v jistém okamžiku ocitneme v obou světech před rozhodnutím: rozhodneme se v obou světech vždy stejně? CO by mohlo způsobit, že bychom se v každém z těch dvou světů v jinak naprosto stejné situaci rozhodli jinak? Pokud bychom se rozhodli v jinak stejné situaci vždy stejně, kde je naše svobodná vůle?

Osvětleme celou situaci trochou introspekce. Proces rozhodování není nic jiného, než že zvažujeme (v omezeném čase, který máme k dispozici) všechny alternativy, které nás napadnou, snažíme se uvážit, k čemu by ta která alternativa vedla, snažíme se odhadovat jednání ostatních agentů i neživých objektů kolem nás (lidí, zvířat, věřící třeba i Boha nebo ďábla…) v závislosti na tom kterém našem rozhodnutí, a na koncích každé té větve dané alternativě pocitově přiřadíme ohodnocení. Nakonec si pak zvolíme tu pro nás nejlepší.

Teď mě napadá, že “rozhodování srdcem” není nic jiného, než že jednotlivé alternativy nepromýšlíme dopředu, ale pocitové hodnocení jim přiřazujeme hned v nultém kroku.

Jaké to má důsledky pro naši svobodnou vůli?

V okamžiku rozhodování za sebou každý máme jinou životní zkušenost. Zažili jsme jiné věci, ovlivnili nás jiní lidé. Přečetli jsme jiné knihy, a zapamatovali si z nich (zaujaly nás v nich) jiné věci. Nic z toho jsme si “svobodně” nezvolili, ale spíš se nám tyto věci prostě staly.

Proč jsem si přečetl Boží Blud Richarda Dawkinse? Inu, protože mě ta kniha zaujala. Zaujala mě ještě před tím, než vyšla, čekal jsem na to, až se objeví v knihkupectvích. Proč mě zaujala? Nevím, plynulo to z mého tehdejšího mentálního stavu. Z toho, co jsem do té doby zažil, nad čím jsem tehdy přemýšlel, atd. Vybral jsem si svobodně tyhle svoje zážitky a myšlenky, na základě kterých mi Dawkinsova kniha přišla zajímavá? Ne. Prostě mě potkaly. Prostě se mi staly. Mohl jsem se i tak rozhodnout Dawkinse si nepřečíst? Jistěže mohl – ale nerozhodl jsem se tak, právě proto, že přečíst Dawkinse mi v té době přišlo jako velice zajímavá a přitom dosažitelná věc. Kde je v tom jaká svobodná vůle?

Proč si moje věřící kolegyně z práce Boží blud nepřečetla? Protože o té knize nikdy pořádně neslyšela, a i kdyby o ní slyšela, tak z jejího dosavadního života by plynula snadno pochopitelná averze vůči čtení takové knihy. Navíc by jí ani nepřišla zajímavá, ale naopak odpuzující, pobuřující. Mohla si ho i tak přečíst? No když o té knize nikdy ani pořádně neslyšela, tak asi nemohla. Kdyby žila jiný život, pak možná. Mohla si ji přečíst asi tak, jako já jsem si mohl přečíst jednu konkrétní brakovou knihu ze stovek, které jsou v každém knihkupectví. Nikdy jsem neměl nejmenší DŮVOD, abych něco podobného činil. Kde je tedy jaká svobodná vůle?

Včera jsem měl po večeři chuť na pivo, tak jsem si ho dal. Mohl jsem si dát místo toho víno? Měl jsem svobodnou vůli tak učinit? No – jasněže principiálně mohl, ale měl jsem prostě chuť na pivo, tak jsem si dal pivo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout NEMÍT chuť na pivo, a mít místo toho chuť na víno? No, kdyby mě to napadlo, tak snad – žel, mě to nenapadlo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout, ABY mě to napadlo? Ne. Nemohl. Myšlenky nás napadají, ANIŽ si svobodně volíme, aby nás napadly. Kde je jaká svobodná vůle?

Včera cestou z práce jsem poslouchal v autě rádio, a zaujala mě tam jistá písnička. Měl jsem svobodnou vůli, aby mě NEZAUJALA? Ne. Neměl. Mohl jsem to rádio vypnout, abych tu písničku neslyšel? Jistěže mohl – ale proč bych to dělal?! Neměl jsem nejmenší důvod. Kde je jaká svoboda?

Dnes na obědě se mi v hospodě líbila servírka. Mohl jsem si svobodně zvolit, aby se mi nelíbila? Ne. Nemohl. Mohl jsem si zvolit, abych se na ni nedíval – ale ne, aby se mi nelíbila. Já jsem se na ni ale koukal – proč? Inu, právě proto, že se mi líbila, a protože jsem v mysli neměl křesťanské předporozumění, které by mi třeba mohlo velet, abych to nedělal.

Vybral jsem si svobodně, že nebudu věřit v Boha? Ne, vyplynulo to z života, který jsem až doposud žil. Nesetkal jsem se s ničím, co by mě k víře přivedlo, ale právě naopak jsem se setkal se spoustou věcí, které mě utvrzovaly v mé nevíře. Jak jsem za těchto okolností mohl uvěřit? Kde je jaká svoboda?

Může si věřící svobodně zvolit, že věřit přestane? No, jistě že může – ale nebude-li k tomu mít pádné důvody, a nedospěje-li jeho život do situace, ze které takové rozhodnutí vyplyne, pak to prostě neudělá. Kde je jaká svobodná vůle “přestat věřit”?

Minulý týden jsem v trolejbuse pustil sednout nějakou starší dámu. Proč jsem to udělal? Inu, protože mi to přišlo jako správné rozhodnutí. Měl jsem z toho dobrý pocit. Mohl jsem se rozhodnout ji nepustit? Mohl – ale z toho bych měl zase špatný pocit. Mohl jsem si vybrat špatný pocit na úkor dobrého pocitu? Mohl, ale proč bych to proboha dělal? Vybral jsem si své pocity svobodně? Ne. Jsem jaký jsem, a nemůžu za to.

Mladík vedle tu paní sednout nepustil. Proč? Inu, on z toho zřejmě špatný pocit neměl. Proč? Pravděpodobně to bylo dáno jeho psychikou, jakož i výchovou. Vybral si svoje rodiče svobodně? Vybral si svoji povahu svobodně? Vybral si svobodně, že bude křupan? Ne. Je prostě takový. Je to důvod jím neopovrhovat, když za to jaký je v podstatě ani nemůže? Ne. Není. Koneckonců, opovržení okolí na něj třeba vyvine tlak, a on své chování pod tímto tlakem příště změní.

Každý máme jinak nastavenou psychiku. Přijdou nám zajímavé jiné věci, jiné věci nás naplňují, jiné věci se nám líbí – a co z toho si “svobodně vybíráme”?

***

Když jsem o těchto věcech přemýšlel, položil jsem si otázku, jak by vůbec mělo vypadat rozhodnutí, které by bylo opravdu svobodné? Musely by (pro nás!) plně připadat v úvahu obě možnosti, a to obě stejně (což zahrnuje i situaci, kdy každá z možností má své “pro a proti”, ovšem tak vyváženě, že volbu mezi nimi pociťujeme jako “prašť jak uhoď”). Jakmile má pro nás jedna z možných voleb navrch, jakmile je nám jasné že je pro nás jedna prostě nejvýhodnější – pak si ji logicky zvolíme, a naše volba je tím dána. (*)

Dobrá, řekněme, že před sebou máme dva stejné míčky, a jeden z nich si máme vybrat a vzít ho do ruky. Je toto svobodná volba? Jak budeme postupovat? Inu, prostě si jeden náhodně vybereme. A o to právě jde – budeme simulovat náhodu. Něco jako generátor pseudonáhodných čísel. Většina z nás bude asi střídavě myslet na ty dva míčky “zvolím A. Ne, zvolím B. OK, zkusím raději A. Tak definitivně B…” a až bude mít pocit, že už to stačilo, vybere ten aktuální míček. Někdo jiný může třeba bloudit pohledem po místnosti, případně nechat svou mysl jen tak plynout (= nechat podvědomé vrstvy našeho mozku generovat “náhodný” tok myšlenek) a hledat volné paralely s jedním z těch míčků (ha, tahle váza je pěkná! A je ode mě nalevo – vyberu si tedy levý míček.).

Klíčové je, že i v tomto případě musíme vždy NĚJAK postupovat, a tento postup opět plyne z aktuálního stavu naší mysli , z toho jak jsem v minulosti postupoval v obdobných případech, z toho co vidím kolem sebe, jaké to ve mě budí asociace, z toho na co si zrovna vzpomenu, atd. Podobné volby jsou opět dané stavem našeho mozku, tím co nás zrovna napadne, a tím jaký časový okamžik nám pocitově přijde OK, že bychom mohli rozhodování ukončit – a zejména jde opravdu o simulaci náhody, nikoliv o svobodné rozhodnutí. Nevybíráme si, co nás napadne, nevybíráme si, co nám přijde správné, atd.

Zajímavější se taková volba stává, když “o něco jde”. Stojíme-li před rozhodnutím, u něhož je zjevné, že může mít pro náš život zásadní důsledky, a přitom se nejsme schopni rozumově rozhodnout (= nasimulovat v mysli, k čemu mohou různé možnosti vést, z důvodu nedostatku dostupných informací), je nám taková volba pocitově velmi nepříjemná. Je pozoruhodné, že mnohým z nás se v takových případech nechce uskutečnit výběr “sám” (= provést ten pseudonáhodný výběr z minulých odstavců), ale raději volbu svěří něčemu externímu: hodí si mincí, navštíví kartářku, přečtou si horoskop, případně se pomodlí, a o následující myšlence si řeknou, že je od Boha, a tak se i rozhodnou… Četl jsem, že tento psychologický mechanismus je pro některé lidi docela důležitým faktorem, proč je pro ně víra psychologicky uspokojující. Je to pro ně pomoc právě v takovýchto důležitých, avšak nepříjemných životních rozhodnutích.

***

ad (*) Častá námitka bývá, že přece “poté”, co uskutečníme naše rozhodnutí, ho můžeme změnit. Jenže tímto jen chybně posouváme “konec” rozhodování před SKUTEČNÝ konec. Napadne nás, že naše rozhodnutí by mohlo být fajn ještě změnit, např. ZA ÚČELEM abychom někomu (sami sobě?) dokázali, že opravdu máme svobodnou vůli. Tato myšlenka nás zejména musí napadnout (což si “svobodně” vybrat nemůžeme) a dále nám musí pocitově přijít natolik zajímavá, abychom ji realizovali. Celé je to úplně normální další krok v tom rozhodovacím procesu, pro který platí vše co jsem až dosud psal.

Někdo by také mohl namítnout, zda bychom se nemohli rozhodnout JINAK, než jak jsme se vlastně rozhodli. Řekněme, že dnes večer bych normálně nešel do kina – není důvod. No tak na just PŮJDU do kina, ať je vidět, že tu svobodnou vůli opravdu mám. Toto není nic jiného, než co jsem řešil v minulém odstavci. Myšlenka, že by mohlo být fajn udělat něco jiného, než co plyne z racionální úvahy, je úplně normální faktor, který vstupuje do rozhodovacího procesu, má pro nás jasnou hodnotu (chceme demonstrovat naši svobodnou vůli), a pokud je tato hodnota dostatečná (což nám řekne náš mozek skrze příslušný pocit), pak se podle toho zachováme.

***

Několik poznámek:

1) náš pocit, že máme svobodnou vůli, tedy že se rozhodujeme, plyne podle mého názoru z toho, že sami prožíváme průběh našeho rozhodovacího procesu (vnímáme svoje vlastní rozhodování (také i) z pozice pozorovatele), ale nevidíme na jeho konec – a neuvědomujeme si přitom, že výsledek celého procesu je určen externími okolnostmi, jakož i naším vnitřním stavem, ovšem v důsledku je to stále jen jakýsi, byť nesmírně komplikovaný a komplexní, výpočet.

2) výše uvedené platí bez ohledu na to, zda je svět deterministický nebo ne. Pokud svět není deterministický, a existuje tedy (na kvantové úrovni) fundamentální náhoda, pak i kdyby tato fundamentální náhodnost nějak ovlivňovala naše rozhodování, tak tato náhodnost může představovat maximálně tak fajn zdroj náhodnosti pro rozhodnutí typu výběru mezi dvěma stejnými míčky. Netuším ovšem, jak by to mohl být zdroj “svobodné vůle”.

3) dokonce i kdyby existovala duše, pak platí vše výše uvedené! I kdyby sídlem našeho myšlení byla duše, tak naše rozhodování funguje jak jsem popsal. Nevybíráme si, co nás napadá, co se nám líbí, co nám přijde příjemné, nepříjemné, správné, nesprávné, nevybíráme si svoje dosavadní životy, které dramaticky ovlivňují naše současná rozhodování, nevybíráme si svoje mentální schopnosti, povahové vlastnosti, atd. Naše rozhodnutí jsou jen funkcí toho všeho. I kdyby existovala duše, je svobodná vůle stále jen iluze.

4) jak je to vlastně se svobodnou vůlí jiných živočichů? Mají svobodnou vůli šimpanzi? Psi? Koně? Ptáci? Ryby? Podle mě má živočich evidentně tím více “svobodné vůle”, čím vyšší má inteligenci. U člověka nastává takový kvalitativní skok právě proto, že člověk má naprosto dramaticky rozvinutou schopnost abstraktního myšlení, chápání světa kolem sebe, a tím i úspěšného předvídání chování agentů a objektů kolem sebe. Podle mě, má-li mít termín svobodná vůle nějaký obsah, pak je to právě schopnost myslet, chápat okolní svět, a na základě toho jednat. V důsledku toho to není binární veličina (svobodnou vůli máme/nemáme), ale je to veličina spojitá – a nějakou svobodnou vůli je nutno přiznat všem živočichům, kteří se úspěšně pohybují ve svém prostředí.

***

Svobodná vůle je pro moderní křesťanství mimořádně důležitá rekvizita. Jejich argument “Bůh nemohl udělat to a to, protože by tím narušil naši svobodnou vůli – a pak bychom byli jako roboti!!!” už snad nemůže být zprofanovanější. Pojďme nahlédnout absurditu toho argumentu na několika jeho variacích. Přistupme přitom na běžný úzus, že svobodnou vůli MÁME.

– Říká se, že Bůh se nám nemůže dát poznat, protože bychom pak neměli svobodnou vůli v něj nevěřit. Proboha, máme snad svobodnou vůli nevěřit milion a jedné věci, které považujeme za jisté? Vidím před sebou hrnek na kafe. Mám svobodnou vůli nevěřit, že tam stojí? Nemám. A je to nějaké drama? Jsem teď “jako robot”? Mám svobodnou vůli nevěřit, že je Země kulatá? Nemám, VÍM že kulatá je. A je to problém? Jsem kvůli tomuto jako robot? To samé s existencí Boha. Pokud bychom věděli, že existuje, byl by to pro nás prostě další fakt který víme o světě. Žádný problém pro náš pocit svobodné vůle. Máme snad tím “silnější” svobodnou vůli, čím MÉNĚ toho o světě víme?

– Říká se také, že Bůh nezasahuje proti zlu konanému lidmi, protože by tím zasáhl do jejich svobodné vůle. Super, takže když JÁ zabráním zloději v krádeži – tak to jsem také zasáhl do jeho svobodné vůle, že? Neměli bychom zrušit policii, která kazí zlodějům svobodnou vůli krást? Kdyby si vzal Bůh Hitlera na onen svět o šest let dřív, než jak to stejně učinil, mohly přežít desítky milionů lidí, kteří nemuseli zahynout ve válečných hrůzách, a šest milionů Židů nemuselo vyletět komínem pekla Osvětimi. Měla pro Boha Hitlerova “svobodná vůle masakrovat lidi” vyšší hodnotu, než životy těch desítek milionů lidí? Tohle chtějí vážně křesťané tvrdit?

– V jednom z mých článků jsem se ptal, proč Bůh lidi nevybavil pocitem ODPORU ke zlu. Lidé by cítili odpor k tomu, podvádět jeden druhého, ubližovat si, krást, znásilňovat – a proto by to nečinili (nebo alespoň činili v daleko menší míře) a svět by tak byl daleko lepším místem pro život. Bylo mi odpovězeno mantrou, že by tak Bůh narušil naši svobodnou vůli. Proboha, milion dalších pocitů, které nás řídí, také narušují naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš odpor k sebevraždě naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš pocit odporu k jistým chutím (hořké?) naši svobodu tato jídla jíst? Narušuje náš pocit nechuti z jistých pachů naši svobodu tyto pachy čichat? Narušuje snad naše touha po vědění (některých z nás) naši svobodnou vůli zůstat hlupáky? Myslím, že spousta křesťanů naprosto jasně dokazuje, že ani v nejmenším nenarušuje…

– Jindy jsem se ptal, proč Bůh nestanovil jasná kritéria, posvěcená jeho nezpochybnitelnou autoritou, kdo může být spasen. Co by měl člověk DĚLAT, aby byl spasen. Proč umístil (navíc protichůdné) výroky o tom, co je třeba dělat pro spásu, do tak nedůvěryhodné knihy jako je Bible, navíc se zcela nekompatibilními alternativami jako Korán atd., přičemž na výklad Bible má, s mírnou nadsázkou, každý křesťan jiný názor… Odpověď: jasnými instrukcemi by Bůh narušil naši svobodnou vůli. Výborně, tedy (naše světské, právní) zákony včetně systému trestů za jejich porušování také ruší naši svobodnou vůli? Neměli bychom za bohulibým účelem zvýšení naší svobodné vůle zákony zrušit? A vůbec – copak nejsvobodnější rozhodnutí je takové, u něhož nedohlédám důsledků?

Stojím na rozcestí. Jedna cesta vede do nebe, a druhá do pekla. U každé stojí mladík, a radí mi: do pekla vede ta druhá cesta… Je snad toto ideálem svobodného rozhodnutí? Nevím jak pro křesťany, ale pro mě platí pravý opak! Rozhodnutí je tím svobodnější, čím víc věrohodných informací o různých alternativách mám. Věřící zde přišli s naprosto absurdní logikou, že čím méně informací, a čím více nejistoty, tím více svobody. Bláznivé.

***

Závěr:

Dnes jsme se zamýšleli nad naším pocitem svobodné vůle, a nad tím, do jaké míry je tento pocit jen iluzí. Naše rozhodnutí jsou mnohem víc determinovaná na nás nezávislými okolnostmi, než si připouštíme. V diskuzi pod článkem bych uvítal, kdyby někdo vymyslel příklad situace, kdy bychom se mohli opravdu svobodně rozhodnout, a co by taková svoboda vlastně měla znamenat. MOHLI BYCHOM se v příkladu na začátku článku v těch totožných paralelních světech rozhodnout odlišně? Nebo znamená svobodná vůle něco jiného?

Dále jsem chtěl ukázat, že bez ohledu na to, zda svobodná vůle existuje nebo ne, je přístup věřících k tomuto pojmu naprosto zmatečný. Neexistuje-li svobodná vůle, pak prostě věřící vycházejí z chybné premisy (že ji máme), a existuje-li, pak jsou jejich úvahy o vztahu Boha k naší svobodné vůli zmatečné a chybné.

3,258 thoughts on “O svobodné vůli

  1. antitheista

    Ano, bůh bible je nedokázana hypotéza a taky jí berete vážně, proč ten rozdíl teď pane protestante ? 🙁 🙁 😀 😀

    protestant:
    Kde jsem napsal, že neberu hypotezu S.V.H. vážně????? 🙂

    Zpochybnil jste, že je to pravda tím, že je to nedokázaná hypotéza, to váš bůh taky, ale tvrdíte, že existuje. čili tato hypotéza je taky pravdivá a neodůvodněná ? 😀 Jako váš bůh ? 😀

  2. antitheista

    Ne, v Bibli bůh navádí ke genocidám, to se tam tak píše, pokud si myslíte, že je to zpětné odůvodnění, tak stejné to je i s Ježíšem a podobně, žádný bůh nebyl, jen zpětné odůvodnění činů 😀 😀 😀

  3. flanker.27

    Pavel:
    A vy ateisté se můžete bát pouze zákona nebo jiných lidí a můžet si myslet, že vraždu utajíte. Křesťané vědí, že když něco udělají, tak spravedlnost je dostihne a že to není skryto, Bůh to vidí. Chápete ten rozdíl?

    Flanker.27:
    Chápu, že podle takové logiky se věřící rozhodne nespáchat zločin, protože se bojí boha, ne proto, že by mu jeho vlastní morálka zakazovala zločin zakazovala. Je tedy “hodný” před otcem na nebesích, nikoli proto, že by nechtěl škodit bližnímu svému.

    Dle stejné logiky jsem tedy jako ateistas morálnější, protože se nebojím božího trestu a přesto nepáchám zločiny. Ne kvuli bohu, ale protože ubližování lidem a jejich okrádání považuji za špatné.

  4. protestant

    Medea says:
    March 24, 2014 at 12:53 pm
    Tak miestopis a reálie v Exode a Deuteronomiu v mnohých ohľadoch zodpovedajú (podľa Silbermana a Finkelsteina) svetu 7. storočia. Ale obe knihy iste pracujú aj so staršími príbehmi.

    protestant:
    ….Další a pro celkový profil biblických látek zřejmě nejzávažnější posun v chápání „svatých válek” nastává vtzv. deuteronomistické škole — tj. v okruhu laických písařů, kteří zřejmě na sklonku doby královské, během exilu a krátce po návratu z Babylona nově reflektují víru Izraele, shromažďují a redigují dílčí tradice a vytvářejí tak základ celého biblického podání, jak je dodnes známe v knihách Tóry a Předních proroků….. …..Většina textů, které pracují s koncep- tem „svatých válek”, patří v biblickém po- dání do tzv. deuteronomistického okruhu…. …Pátá kniha Mojžíšova — Deuteronomium — formuluje zásadní koncepci, včetně konkrétních pravidel a řádů „svatých válek”, podle níž jsou pak zpracovány příběhy v knihách Předních proroků, ona známá „biblická dějeprava” od vstupu do zaslíbené země pod vedením Jozue až po konec doby královské, tedy deportaci Judejců do babylonského exilu (knihy Joz, Sd, l-2Sam a l-2Kr; jedná se o prorockou dějepravu, nikoli o knihy „historické”!)… ……V tomto kontextu jsou užity motivy žánru „svatých válek”, zejména onen pro nás asi nejproblematičtější fenomén naprostého vyhlazení (hebr. cherem). „Vyhubíš je jako klaté” (v. 2) definuje vztah k nepříteli jako zásadní anatema; protivník — řečí příběhů „svatých válek” — „patří bohu” jemu je „zasvěcen” určen „svaté záhubě”. Se vším, co mu patří, je vyňat z profánního užití, takže jaká- koli kořist je nedotknutelná. S nepřítelem pak pochopitelně nelze uzavřít jakoukoli kompromisní dohodu či se nad ním „sli- tovat”. Kdo by tento řád porušil, sám pro- padá jeho pravidlu jako „nepřítel” (srv. např. jednání Akána v Joz 7,1 lnn nebo jednání Saule podle 1S 15,9)….. …..Především bychom měli velmi dobře uvážit, jaké je historické místo tohoto „kázání”. Nejde o žádnou přímou repor- táž zraných dějin izraelských kmenů, nýbrž o texty relativně velmi mladé — v dané formulaci z doby exilní či poexilní. Mezi tímto (literárně pojatým) zvěstováním a dobou, kterou líčí příběh, je odstup dobrého půl tisíciletí (zhruba jako jsme vzdáleni my od válek husitských!). — Proč je pro deuteronomisty najednou koncept „svaté války” tak aktuální? Co těmito instrukcemi a příběhy vyjadřují a k čemu tím chtějí „božímu lidu” (adresátům svého zvěstování) v dané chvíli posloužit? Tyto otázky nám musejí vyvstat o to naléhavěji, že u současníků této školy, např. proroka Jeremjáše, žádné podobné využití motivů „svatých válek” nenajdeme… ….Proč tedy deuteronomistická škola, jež utvářela knihu Dt a obšírné dějepravné vyprávění o cestě Božího lidu dějinami, koncept „svatých válek” využila a vnesla jej tak do biblických textů? Je třeba si uvědomit, že deuteronomis- tičtí „kazatelé” buď právě procházejí či ne- dávno prošli babylonským exilem a snaží se tuto katastrofickou zkušenost nějak promyslet a ve víře zpracovat. Jakým způsobem vede Hospodin svůj lid dějinami? „Zaslíbené země” není žádnou samozřejmou daností, je to „sen”, případně „dar od Hospodina”. V této perspektivě dochází k novému zpracování starších tradic, vzniká základní podoba Zákona (Tóry) a náboženský život Izraele se od této doby dostává výrazně pod tuto normu. Poslušnost Zákona a výlučnost (do značné míry již diasporního) Izraele mezi „pronárody” se stávají dominantními motivy izraelské- ho náboženství…… ….Historicky viděno žil v době předexilní Izrael v Kenaánu napořád smíšeně, upro- střed „původního” obyvatelstva; sdílel s ním běžně i jeho náboženství. Příběhy doby královské jsou i v podání deutero- nomisty plné zápasu s „modloslužbou”, jež dosahuje až na královský dvůr a do jeruzalémského chrámu. Dokonce i v po- exilní době nám horlení Ezdrášovo proti smíšeným sňatkům — i v kněžských rodinách — nepřímo dokládá, jak je výlučnost Izraele v této době stále ještě více zbožným přáním, než historickou realitou.43 Tuto skutečnost pojímá dtr. jako vinu, za kterou musel pykat babylonským zajetím. Katastrofa exilu, jež Izrael a Judsko postihla, v pohledu víry neznamená, že by Hospodin prohrál či že by se jeho zaslí- bení ukázala jako slova falešná — naopak: lid tak dlouho porušoval smlouvu s Hospodinem, tak dlouho jej pokoušel svou modloslužbou v zemi zaslíbené, až přišel trest; a proroci dávno varovali, že Hospo- din takto zakročí! — Celý příběh biblické dějepravy je proto v deuteronomistickém pojetí od počátku vyprávěn v této per- spektivě. Ve vztahu k nepřátelům, kteří žili spolu s „lidem Hospodinovým” v „zemi zaslíbené” pak v tomto pohledu ožívá zásada „svatých válek”: Kdybychom jednali podle Zákona,.. .kdybychom jino- věrce v zemi zaslíbené vyhladili ostrostí meče jako klaté, nepřišel by tento trest. Historicky viděno je to ovšem řeč ana- chronická; je to reflexe zkušenosti, zpětně hodnotící, co se stalo — nikoli program, který stál na počátku…. …Obecněji řečeno — funkcí konceptu „svatých válek” v takových deutero- nomistických příbězích není referovat 0 reálném, ve vzdálené minulosti proběh- nuvším boji, nýbrž pomocí obecně zná- mého schématu (literárního žánru) vyjádřit aktuální zvěst pro komunitu věrných v babylonském zajetí, povzbudit zdecimovaný pozůstatek Hospodinova lidu a odkazem na „Hospodinovy slavné činy” (zejména jeho triumfy nad sebesilnějšími protivníky) je vyburcovat k obnově náboženské ryzosti. Důrazy na „nesmiřitelnou výlučnost” Izraele uprostřed „pronárodů země” jsou vdaném kontextu především výzvou k poexilní obnově Izraele jako „lidu Hospodinova” v „zemi zaslíbené” 1 v diasporním rozptýlení. V dané dějinné situaci to je otázka bytí či nebytí, proto je tak široce exponována v látkách, které vytvářejí základ biblického kánonu….
    http://www.etf.cuni.cz/~prudky/pdf/04skz50-svate-valky.pdf

  5. antitheista

    Ano, Bible je prostě jen odrazem doby a nic nadčasového či božského v ní není 😀

  6. Medea

    Abychom pochopili, proč má kniha Deuteronomium tu podobu, kterou má, a proč tak mocně působila na své čtenáře, je nezbytné se nejprve zabývat tím, co se v posledních desetiletích judských dějin dělo na mezinárodní scéně. Přezkoumáme-li historické a archeologické prameny, uvědomíme si, že utváření biblických dějin významně ovlivnili změny v rozložení mocenských sil v regionu.
    V době, kdy na judský trůn v roce 639 př. n. l. nastoupil osmiletý princ Jóšijáš, procházel Egypt obdobím významné politické obnovy. …
    Mocenský vzrůst Egypta byl umožněn především náhlým a prudkým úpadkem Asýrie, ke kterému došlo v závěrečných desetiletích 7. století př. n. l. …
    To, že se Asyřané stáhli z území bývalého severního Izraele, muselo Judejcům připadat jako dlouho očekávaný zázrak. Století asyrské nadvlády se skončilo, Egypt se zaujímal hlavně o pobřežní oblasti a hříšné severní izraelské království už neexistovalo. Zdálo se, že cesta k naplnění judských cílů je konečně volná. Vypadalo to, že Judsko konečně může rozšířit svá území směrem na sever, převzít horská území poraženého severního království, sjednotit izraelský kult a založit velký, panizraelský stát.
    Tak ambiciózní plán vyžadoval účinnou propagandu. Kniha Deuteronomium vyzdvihovala jednotu izraelského národa a ústřední postavení jejich národní svatyně. Avšak teprve v deuteronomistických dějinách a některých částech Pentateuchu vytvořili autoři epické vyprávění, které vyjadřovalo sílu a nadšení judského snu. Autoři a editoři deuteronomistických dějin a části Pentateuchu shromáždili a přepracovali nejvzácnější příběhy izraelského národa, aby Izrael připravili na obrovský národní zápas, který ho čekal.
    Když sepisovali příběhy prvních čtyř knih Tóry, různě pospojovali místní verze příběhů o praotcích. Osudy Abrahama, Izáka a Jákoba umístili do světa, který zvláštním způsobem připomíná svět 7. století př. n. l. Zároveň neopomněli klást důraz na to, že celému Izraeli má vládnout Juda. Vytvořili působivý národní epos o osvobození všech izraelských kmenů z moci mocného a mocichtivého faraona, jehož říše se zeměpisnými detaily podivně podobá Psammtékově říši.
    V deuteronomických dějinách vytvořili ucelený epos o dobytí Kenaanu. …
    Celkově však Bible nabízela velmi optimistický obraz dějin. Svým čtenářům a posluchačům slibovala, že se sami mohou podílet na tom, aby se příběh štastně skončil. Až jejich král Jóšijáš očistí Izrael od ohavností sousedních národů, odčiní jeho hříchy a přiměje všechny, aby dodržovali Hospodinovy pravé zákony, učiní se tak první, aby se Davidovo proslulé království stalo skutečností.

    (I. Finkelstein, N. A. Silberman. Objevování Bible: Svatá písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyšehrad, 2001. str. 250-253.)

  7. Medea

    Michal, asi by si mal diskusie pod článkami moderovať, prípadne aj preniesť off topic diskusie pod ten článok kam patria (prípadne ich zmazať :D).

  8. antitheista

    No právě proto o tom vědí více, protože biblista vychází z hlavně Bible, historik a archeolog zná kromě Bible i další detaily a kontext. Navíc historik může být i biblista a znalec bible, pouze jí nežere a není to prostě jen ježíškistický či jahvistický sofista a pánbíčkář… 😀

  9. Pavel

    O Bohu z křesťanské Bible platí, ať už v Něj věříte nebo ne:
    1. vše stvořil
    2. dává život v tomto světě, bere život v tomto světě – lidem, dětem, zvířatům komukoliv a může to udělat, lidský soud Ho do vězení nezavře
    3. dává věčný život nebo věčnou smrt (pro někoho věčné utrpení – to však z Bible vůbec jisté) – může to udělat, ať ho bude někdo milovat nebo nebude
    4. předem si vybral komu dá věčný život a komu dá věčnou smrt
    5. komu se to nelíbí, má možnost přijmou Ježíše Krista a žít podle jeho učení, komu se nelíbí Ježíš Kristus, má prostě smůlu
    6. Syn Boží vysvětluje lidem v Novém zákoně Starý zákon, aby to lépe pochopili
    7. lidé nejsou chytřejší než Bůh

    To je vše.

  10. antitheista

    Oni jí studují z archeologického i historického hlediska, ale nečetli jí ? 😀 😀

  11. Foxy

    Pavel says:
    March 24, 2014 at 8:30 pm
    “O Bohu z křesťanské Bible platí, ať už v Něj věříte nebo ne: …..”

    Máte pro byť jediné z oněch sedmi tvrzení jakýkoliv validní důkaz?
    Pakliže ne, je ve vašem tvrzení slovo PLATÍ nepravdivé.
    Korektní by bylo nahradit je ekvivalentem slov “čistě na základě své víry se domnívám”.

    Toť vše.

  12. Foxy

    antitheista says:
    March 24, 2014 at 9:23 pm
    “To je fakt pako, ten protestant 😀 😀 😀 ”

    Není pako. Je pouze věřící (v boha, bibli či nějakou kombinaci tohoto) a jeho vnímání světa je formováno a filtrováno tímto názorovým “prizmatem”.
    Ostatně takto lidé fungují po většinu své historie.

  13. protestant

    Foxy says:
    Není pako. Je pouze věřící (v boha, bibli či nějakou kombinaci tohoto) a jeho vnímání světa je formováno a filtrováno tímto názorovým “prizmatem”.
    Ostatně takto lidé fungují po většinu své historie.

    protestant:
    Výborně Foxi. Teď ž jen pochopit, že stejným prizmatem filtroval své zápisy i biblický autor. Pak už je jasné, proč ji (Bibli) takoví jako antiteista nejsou schopni pochopit…… 🙂

Comments are closed.