Ateisté a morálka

Dnes se chci zamyslet nad následující vzájemně provázanou skupinou tvrzení, jejíž různé modifikace jsou pro věřící velmi typické.

T1) jedinou přirozenou morálkou ateistů je absolutní egoismus
T2) pro ateistu by mělo být naprosto přirozené kohokoliv zavraždit, kdykoliv se mu to hodí
T3) pokud ateista nevraždí na potkání, nečiní tak jedině proto, že ve skutečnosti (kvůli pozitivnímu vlivu okolních věřících?) nejedná tak, jak by vzhledem ke svému přesvědčení (ateismu) jednat měl
T4) neexistuje způsob, jak by ateista mohl (bez přihlédnutí k “objektivní” morálce věřících) poznat, zda zavraždit někoho (znásilnit, okrást) je správné, nebo ne

V následujícím ukážu, proč jsou tyto a podobné úvahy zkreslené, zmatečné až nepravdivé.

Primární motivace naší morálky

Ačkoliv se to mnohým jistě nemusí líbit, a ačkoliv by mnozí chtěli vidět Člověka v lepším světle, přesto platí:

Každý usilujeme primárně o své vlastní dobro, resp. z evolučního hlediska o dobro pro své geny.

Z tohoto pohledu je bod (1) dost možná pravdivý – opravdu jsme všichni primárně egoisté. Háček je ovšem v tom, jak lze pozorovat prakticky napříč celou živočišnou říší, že i primárně egoistická motivace může vést a velmi často také vede k reálně altruistickému chování.

U člověka, vzhledem k jeho schopnosti racionálního a abstraktního myšlení, vedl vývoj k mnohem nečekanějším výsledkům.

Kámen úrazu

Právě opomíjení lidského abstraktního myšlení, naší schopnosti “vidět dál” než “bezprostředně před sebe”, zřejmě stojí za všemi těmi námitkami (T1)-(T4). Věřícím, kterým připadají smysluplné, zřejmě nedochází, že člověk je na rozdíl od zvířat právě kvůli svému abstraktnímu myšlení schopen si uvědomit, že rozhodnutí které je pro něj bezprostředně výhodné TEĎ, může být velmi nevýhodné s výhledem do budoucna, a naopak rozhodnutí které je TEĎ nevýhodné, může vést k velmi výhodným důsledkům v budoucnu.

Mnozí křesťané zřejmě chtějí věřit, že když ateista (jako kdokoliv jiný) myslí primárně na svůj vlastní prospěch, tak při tom musí nutně hledět jen na jeden krok dopředu.

Proč je racionální nechovat se amorálně?

Amorální chování definujme jako takové, na jehož amoralitě se shodne výrazná většina společnosti. Chování X je tedy amorální, pokud se výrazná většina společnosti shodne na tom, že způsobem X by se člověk chovat neměl. Amorálnost X může být navíc různě závažná, a dostatečně závažná amorální jednání jsou pak na základě společenského konsensu trestána dle zákona.

Jaké tedy mohou být racionální, egoistické motivace nechovat se amorálně?

M1) člověk se může snažit chovat v souladu s (Bohem danou) morálkou proto, že věří že v důsledku toho (on!) obstojí při posledním soudu a půjde do Božího Království, a že chování v rozporu s těmito pravidly povedou naopak k věčnému zatracení, tedy ke krajně nepříjemné záležitosti
M2) člověk se může chovat v souladu s morálkou (morálka je z definice souhrn názorů na to, jaké chování je v dané společnosti považováno za správné) proto, že je pro něj prostě uspokojivé chovat se správně (činí ho to spokojeným, způsobuje mu to příjemné pocity) a naopak je mu nepříjemné, chovat se nesprávně, nemorálně
M3) součástí morálky bývá i morálnost (a tedy vhodnost, správnost) negativního pohledu na lidi, kteří se chovají amorálně; lidé se nechovají amorálně bezpochyby i proto, že by jim to působilo zcela reálné zhoršení společenského postavení, a tím i životní situace
M4) jednání, jehož amorálnost překračuje jistou mez, bývá v rozvinutějších společnostech ošetřeno zákony, a podle nich i trestáno. Poslední motivací, pro ty “nejotrlejší”, proč se chovat morálně, je tedy hmatatelné riziko potrestání podle zákona.

Racionální zdůvodnění základních morálních pravidel

Proč by ve společnosti měla platit vůbec nějaká morálka? Proč by si neměl každý stanovit morálku podle sebe? Vždyť žádná absolutní morálka neexistuje, viz. minulý článek!

Morálka je vždy soubor pravidel, platící pro danou společnost. Tento soubor pravidel se vyvíjí v čase v důsledku nejrůznějších vlivů, naznačených v minulém článku. Relativita morálky spočívá v tom, že existuje množství morálních otázek na něž se názory různých společností v různých dobách liší. To ale samozřejmě neznamená, že několik základních morálních pravidel není součástí téměř všech souborů morální pravidel (morálek).

A proč by vůbec nějaká morálka měla platit? No zjevně proto, že člověk je společenský tvor, a společnost je založena na spolupráci. Pokud by v dané společnosti nebylo považováno za krajně amorální např. zabít někoho např. za účelem jeho následného okradení, a v dané společnosti by takové chování bylo považováno za mravně indiferentní, pak by si nikdo v takové společnosti nemohl být jist svým životem, a tedy pro každého by bylo značné riziko v takové společnosti žít. Pro každého obyvatele takové lidské společnosti by bylo výhodnější žít mimo tuto společnost, co nejdál od ostatních – aby pro sebe minimalizoval riziko.

Tato společnost by se tedy nutně záhy rozpadla na jednotlivce, kteří by se snažili být co nejdál od sebe. Jenže žít ve společnosti přináší až extrémní výhody, plynoucí ze vzájemné spolupráce – vždyť všeho, čeho jsme jako civilizace až dodnes dosáhli, jsme dosáhli právě díky spolupráci!

Proto je maximálně racionální přijmout ve společnosti (v každé společnosti, tedy i ateistické!) taková pravidla (a postarat se o vynucování těch nejdůležitějších z nich), aby tato umožnila rozvoj společnosti a spokojený život jejich členů. Totéž lze vyslovit i v podobě mravního přikázání pro každého člena společnosti, čímž dostaneme tzv. zlaté mravní pravidlo: nečiň jiným to, co nechceš aby ostatní činili tobě.

Proč ve značné většině společností platí za nemravné krást? No protože věnuji-li na získání něčeho své úsilí, a bude-li platit za zcela morální pro kohokoliv ukradnout mi to, přivlastnit si to, pak nebude mít cenu vynakládat úsilí na získávání čehokoliv.

Stojí jistě za zmínku, že existují takové lidské společnosti, kde krást nemravné nebylo – a samozřejmě nikoliv náhodou jsou to právě různé historické společnosti “rajských ostrovů”, kde byl všeho dostatek a žádné nástroje atd., prostě nic “hodnotného” si lidé nevyráběli.

Proč je nemravné znásilňovat? Tentýž princip: kdyby nebylo znásilňování nemravné, hrozilo by každé ženě riziko, že počne dítě s někým koho nechce, přičemž navíc hrozí riziko tělesné újmy, a každému muži by hrozilo, že jeho žena otěhotní s cizím mužem aniž by tomu mohl zabránit, což je pro něj krajně nepříjemné z dobrých evolučních důvodů. (hrozí riziko, že bude muset vychovávat a investovat velké množství svých prostředků do výchovy nositele cizích genů).

Analogicky u dalších morálních otázek. Vždy je ale nutno mít na paměti to co jsem popsal v minulém článku, tedy zásadní důležitost vývoje lidské společnosti, zahrnující reflexi toho co se stalo v minulosti, a s tím spojeného vývoje morálky.

Morálka a náboženství

Všimněme si, že nikde ve výše popsaném odvození základních morálních principů jsme nepoužili náboženskou víru. Proto výše naznačené odvození platí jak pro věřící, tak pro ateisty. Věřící si jen přidávají pro vynucování své morálky (tedy těch morálních pravidel, skutečně potřebných pro fungování společnosti, navršené o hromadu dalších, zhusta nesmyslných pseudo-morálních pravidel, plynoucích z jejich víry) boží bič v podobě pravidla (M1).

Věřící dále často velice vehementně tvrdí, že i pro smysluplné definování morálky jsou zapotřebí zjevené informace od jejich Boha (viz. úvodní teze), což jsem výše uvedeným vyvrátil.

V této souvislosti si nelze nepoložit otázku: Co kdyby se ukázalo, že např. bůh sice existuje, ale na rozdíl od toho, čemu křesťané věří, ve skutečnosti nemá žádné požadavky ani preference ohledně lidského chování. Lidé jsou mu lhostejní. Znamenalo by to snad, že by se tím zhroutily základy morálky? Znamenalo by to, že věřící začnou tím okamžikem vraždit, kdykoliv to pro ně bude výhodné? Jistě že ne – právě proto, že nutnost dodržování základních pravidel jako “nezavraždíš” je zcela zřejmá i bez Boha, a tedy pro ateisty stejně jako pro věřící.

Závěr

Ukázali jsme, že hraní si s “egoistickou motivací” ateistů nemá valného smyslu, protože, striktně vzato, všichni se chováme primárně egoisticky, a není na tom nic špatného, bez ohledu na to, že mnozí by jako naši primární motivaci viděli rádi něco “vznešenějšího”.

Dále jsme ukázali, že základní morální pravidla (nezabiješ, nepokradeš, …) nutně vznikají v každé lidské společnosti (tedy i v ateistické), a že členové dané společnosti pak mají racionální motivaci ta pravidla dodržovat. Nic na tom nemění fakt, že v každé společnosti (tedy např. i ve společnosti s vysokou religiozitou) se najdou jedinci, kteří pravidla porušují a chovají se amorálně.

Tím jsme vyvrátili třídu argumentů věřících, založenou na tvrzení že ateisté principielně nejsou sami o sobě schopni poznat, co je dobré a co zlé.

366 thoughts on “Ateisté a morálka

  1. Slávek

    Zajímavá myšlenka pro teisty (Eutyphrovo dilema): “To co je morálně správné je správné proto, že to nařídil Bůh, nebo to Bůh nařídil, protože to je správné?”

  2. milan

    Ježíš je fenomén ať již dobou, významem atp. Nikdy jsem se touto otázkou hlouběji nezabýval a Ježíše jsem považoval za personifikaci. Někdo může říci, že pokud čtu Bibli, musím vědět. V tom je ale ten problém, pokud nejsem věřící a mám možnost si ověřit, to co čtu i jinde, a to ať již od křesťanských spisovatelů mimo Písmo, kteří psali ve stejné době, nebo z nějakých jiných zdrojů, potom to teprve mohu potvrdit. Jako příklad proč mohu uvést dvě časově bližší události spojené s Janem z Nepomuku. Všichni vědí, že nebyl nikdy oušním zpovědníkem královny, ale v Čechách se to moc nahlas neříká. A ten jeho jazyk byl přeci prozkoumán a jazyk to není. Kdysi jsem navštívil kopec sv. Jana, kde je hřbitov a na tom hřbitově je krásná dřevěná zvonice se zvonem se kterým by se mohl chlubit i značně velký kostel. V dolní části zvon lemuje nápis, k poctě koho byl ulit. Po značných zásazích kladiva a majzlíku se dočteme, že k poctě sv. Jana. Ale stejně je tam vidět Mistra a Husa. Takže těchto se na nějakou pravdu také ptát nemohu. Odvolávají se na písmo, tam je napsáno. Jenomže co je napsáno. Co je původní a co tam kdosi z jistých a většinou zřejmých důvodů dopsal. Pozorný čtenář najde kde je co vloženo a díky tomu, že se našli svitky, které se včas neuklidili jako libry prohibiti víme i co bylo odebráno. Proto jsem nucen hledat i jinde a zjišťovat co tím kdo myslel.
    Pokusil jsem si udělal konečně o této otázce jasno.
    Musím uvést, to jsem si dal. Dále musím opakovat – není to vůbec jednoduché.
    Nejprve si musíme uvědomit, že z Bible zcela jasně vyplývá, že se nejedná o jednu osobu. Máme zde dva rozdílné pohledy. Pohled dvanácti apoštolů a pohled Pavla. Čili pohled vlastně Židovské revoluce – pozemského království v čele s mesiášem a pohled nebeského království, kde zase nejde ale o osobu, ale o společenství věřících, v němž je Ježíš obsažen. Obě strany se značně nenávidí a vzájemně se dosti hrubě osočují a to jak v Písmu – myšleno Nový Zákon, tak i jinde což lze dosti snadno dohledat. Vývoj událostí v následujících stoletích donutil oba směry, aby se spojily. Díky tomu vůbec křesťanství přežilo. Kdyby Pavlovy názory nebyly zvítězily, skončili by všichni křesťané násilnou smrtí. Kdyby se však část revolučního (silně židovského) myšlení nezachovalo kanonizováním Janova Zjevení, bylo by se křesťanství stalo filozofií zámožných vrstev a časem zaniklo v neostoicismu. (pro zjednodušení uvádím jen tyto dva hlavní směry, ve skutečnosti jich bylo ještě více a ozvěny vzájemných bojů se odráží i v písmu, někdy nepochopitelné a nelogické poznámky a vsuvky začnou být logické a jasné ale až když se člověk dopátrá)
    Ještě poznámka, pod slovem prorok si představujeme někoho, kdo předvídá budoucnost. Hebrejské slovo nabi, které se překládá jako prorok, znamenalo však pouze řečníka nebo hlasatele bez ohledu na to co bylo obsahem. Nelichotivá zmínka o prorocích ve Starém Zákoně následuje po křiklavých případech špatného chování. Proroci jsou úzce spřízněni s nazirejci – oddanými. Tito chodili zásadně neostříhaní, neupravení a zasvětili se úplné zdrženlivosti. Aby ospravedlnili svůj postoj, dovolávali se vždy jména Božího. Neostříhání a neoholení bylo mimo jiné vyjádření odporu proti oholeným a ostříhaným, a to ať již Řekům, nebo Římanům. To mimo jiné vyjadřuje i velmi starou víru v sílu ukrytou ve vlasech – viz Samson. (V hebrejštině jeho jméno přímo připomíná Boha Slunce. Ale to bych už moc odbíhal od tématu) To jen jako poznámka k pochopení proč je Ježíš neoholený a neostříhaný.
    To jako úvodem.
    Je mnoho napsáno o tom, zda vůbec jde o historickou osobu. Je zajímavé, že doložit existenci Jana Křtitele, případně dalších osob uváděných v Evangeliích není většinou složité. U Ježíše je to trochu problém. Po shlédnutí mnohého konstatuji, Ježíš jako historická osoba, existoval. Našel jsem sice jen dva důkazy, ale našel. Ty uvedu oba. Potom jsem našel několik logických. Zde uvedu alespoň jeden.
    Tedy: Jedná se o jednu příhodu popsanou kupodivu v Talmudu. Známý rabín Eliezer ben-Hyrkanos vypráví slavnému rabínu Akibovi příhodu s Jákobem, který byl učedníkem Ježíše Nocri (vysvětlení: toto označení kdosi kdysi přeložil díky své neznalosti jako Nazaret). Je zde ještě jedna zmínka v Gemaře o jistém Ježíšovi, který byl popraven za Alexandra Iannaia cca 100 let pře n. l. za čarodějnictví a vzpouru. Toto je zajímavé jen proto, že rabíni nepopírají existenci Ježíše, což je kupodivu. Kdyby mohli, jistě by jej popřeli. Tento Iannaios dal popravit mnoho povstalců. Nebo si rabíni v tomto případě spletli Alexandra Iannaia s jeho synem Aristobůlem, který dal popravit vůdce Esejských krátce před rokem 62 před n. l. Sekty Esejských a Nazorejských byly spřízněny a zřejmě měli společný původ. Synoptická evangelia mají mnoho společného s Esejským hnutím (Esejští byli snad menšina revoluční strany zklamané výsledky makabejské revoluce – původně Chassidim).
    Druhá zmínka je v Josephových Starožitnostech XX,9,1 – v roce 62 n. l. popravil židovský velekněz Ananus Jakuba bratra Ježíše, který byl nazýván Kristem, a několik dalších. I když mi některé církevní autority říkají, že Ježíš neměl skutečné sourozence, nedbám a beru toto jako historické potvrzení.
    Dále zde to alespoň jedno logické. Justinus – Dialogus, 8 píše asi v tomto smyslu: Podle židovské víry se prorok Eliáš zázračně vrátí na zem, aby pomazal Mesiáše. Až do té doby je Mesiáš neznám, ať je jím kdokoli. Ježíše nezjevil Eliáš, proto není Mesiášem a jeho následovníci se obětují jako blázni. Čili nepopírá Ježíše. Takovýchto míst lze nalézt více.
    Vše ukazuje na revoluční hnutí vedené z počátku Janem Křtitelem a později Ježíšem Nazorejským. Toto hnutí chtělo svrhnout římskou nadvládu a Hérodovu moc v Palestině. Chtělo vytvořit pozemské království Boží, kde první by byli poslední a naopak. Kde by bohatí nedostali nic a chudí by byli obdaření půdou a domy. Janovi a Ježíšovi stoupenci si říkali Nocrim, neboli Nazorejští, což není odvozeno od Nazaretu, ale od hebrejského slova nacar – ochraňovat – buďto tajemství, nebo lidi, kteří dodržují židovské zákony. (Bylo by s podivem, kdyby se vůdce povstání jmenoval dle zapadlé vesnice, kterou v té době Nazaret byl a ne dle sekty, které byl členem. Navíc je v té oblasti cizí titulovat jako u nás, což původní překladatel zřejmě nevěděl.) Že Nazorejští byli odnoží Essejských svědčí blízká příbuznost mnohých jejich pravidel. (nikdo není mezi nimi, kdo by měl více, než druzí mají. Jest totiž u nich předpisem, že každému, kdo chce vstoupiti, jest majetek svůj společenstvu odstoupiti – všichni jako bratři užívají společného majetku. Podobně mluví synoptikové – Nebo kdež jest poklad váš tuť jest i srdce Vaše. Žádný nemůže dvěma pánům sloužit. Nemůže Bohu sloužiti a mamonu. Jdiž a prodej statek svůj a rozdej chudým a budeš míti poklad v nebi, a pojď a následuj mne…….atd., atd.
    Věřící pak volali své heslo buďto hebrejsky či amorejsky Jozue Meššíjah (Mesiáš), nebo řecky Jezus Christos což je totéž. Nemysleli tím ale našeho Ježíše, ale starozákonního Jozua (je nutno si uvědomit že Jezus a Jozue je asi totéž jako Jan a Honza, čili totéž ale jedno je to z řečtiny). Jak to mohu tvrdit a koho opravdu mysleli lze doložit ze zachovaných dokumentů, které se nepodařilo naštěstí všechny zničit. Proto jako důkaz mohu citovat:
    Sestoupíť s nebes pak rek smělejší než jiní, své ruce v korunu rajského stromu prostře on, první z Hebrejských, jenž slunce zastavil kdys. (tohoto původně mysleli, takto si představovali mesiáše)
    Mesiášské hnutí mělo zejména mezi nejchudšími, co neměli co ztratit, dlouhodobou tradici. Mesiášem nebo i Kristem nazývá Starý zákon tu toho, tu onoho, jak se to hodí, kdo zrovna Židům neubližoval, chtěně nebo nechtěně neškodil, nebo je potřeboval využít pro své zájmy a tak je nechal nějakou dobu na pokoji. Případně vůdce povstání, který zemřel násilnou smrtí a byl vždy obklopen mnoha zázraky.
    V Alexandrii máme potom popsánu poslední večeři, kde Kleomenés nám představuje pozdějšího Ježíše, přesně a do písmene a jeho dvanáct přátel v předvečer jeho smrti. Je vyzrazen a svým přátelům říká, aby nepokračovali v beznadějném boji. Je ukřižován a potom nastane zázrak a je lidem nazýván hrdinou a synem bohů.
    V pavlovských i nepavlovských církvích prvních století není žádné jiné přijímání – Večeře Páně je zde soudružskou hostinou, čili agapé a ničím jiným.
    Svědectví epištol nevyvratitelně dokazuje, že Ježíš, kterého kázal Pavel, byl Filónovým logem, onou božskou silou, jejíž pomocí může člověk uniknout z tohoto světa zla a znovu se zrodit pro nový život. U Pavlovských věřících označuje slovo Kristus celé shromáždění věřících.
    Ti, kteří přežili krvavé řeže v Judsku za Flaviovců uprchli do Alexandrie, Kyrény atp. snili o pomstě Římu. Tito uprchlíci začali asi jako první rozšiřovat vyprávění, jež později nabyla podoby evangelií. Základem bylo dílo napsané pod bezprostředním vlivem židovské války a vyjadřující myšlenky „revolučního“ mesiášství. Bylo ale nutné vysvětlit katastrofální porážku židovského povstání. Jednou z možností je vylíčit katastrofu jako trest, který postihl národ zato, že v minulosti odmítl Mesiáše.
    Evangelia nám říkají – Milujte nepřáteli své atd. A je to výrok Ježíše. Ale jsou starší záznamy téhož, kde se toto nepřipisuje Ježíšovi, ale jako požadavek rozumného jednání pod Římskou nadvládou.
    V evangeliích je Ježíš považován za Jana Křtitele, za Eliáše nebo za jednoho z proroků.
    V židovské literatuře posledního století před n. l. jsou tři odlišné myšlenky o Mesiáši. V knize Henochově je Synem člověka (Což místy bývá hojně používáno – ve většině případů to ale neznamená nic jiného než člověka. Výjimkou je Daniel, tam je to jinak.), jehož mesiášské poslání je předurčeno nadpřirozenou silou od počátku světa. V Žalmech Šalamounových je Davidovým potomkem, člověkem jako jiní lidé. V esejském dokumentu je skutečný vůdce, který byl nedávno popraven, ale má se zázrakem znovu objevit.
    Židé přejali od Peršanů pohled na život, jako na odvěkou válku dobra a zla, na jejímž konci v nedaleké budoucnosti mrtví povstanou a budou odměněni podle svých zásluh. Dobří budou žít věčně v království Božím na zemi. Proto nepřekvapuje, že Židé přijali tuto myšlenku. Mnozí vůdcové povstání byli popraveni a zůstala na ně památka jako na mučedníky. Proto mesiáš musí trpět, aby mohl znovu povstat, aby žil jeho lid. Mnoho okolností takovou víru podporovalo.
    Toto vše jako velmi stručný výčet toho co jsem dohledal.
    Potvrzuje mi to jen můj prvotní názor, že Ježíš byl historickou osobou, na kterou se doplnilo vývojem v prvních stoletích n. l. všechno, co se mohlo hodit a to jak faktických událostí týkajících se i několika osob, tak smyšlených událostí.
    Je to ale jen můj názor

  3. milan

    Ještě k morálce:
    Pokud budu věřící, mohu se díky milosti stát čistým. Trochu mě mrzí, že jeden velmi známý křesťanský spisovatel napsal (tuším, že Durych), že má raději hříšníka (on dokonce napsal katolického gaunera), který na smrtelném loži koná pokání a je spasen, nežli nevěřícího žijícího vzorným životem.

    nebo:
    ve městě Limpias od 30. Března 1919 Krisrus na dřeveném kříži pláče a svíjí se jako v agonii. Soudný člověk se mimoděk táže: Proč počal plakati dřevěný kříž v Limpias až nyní. Proč nezahrozil nějaký krucifix v roce 1914. V době kdy jeho nauka lásky dožila se fiaska v bratrovražedné světové válce? Tenkrát neplakal, nehrozil, nesvíjel se bolem, protože od vítězství ústředních mocností slibovala si církev posily. Kříž v Limpias musel plakati po roce 1919, kdy po vítězství demokracie se počaly na všech stranách ozývat hlasy po spravedlivé a dávno již nutné odluce církve od státu. Proto musel kříž v Limpias dělat zázraky, aby nerozhodní ve víře své byli posíleni.

  4. Colombo

    tl,dr.

    Jen poznámka, Ježíš je naše podoba běžného hebrejského jména. Takže to, že byly poznámky o nějakém ježíšovi nic neznamená.

  5. Anonymous

    Karel says:
    August 1, 2011 at 2:10 pm

    Tak to bych doporučoval dát si svůj život do pořádku s Bohem.

    jack:
    S kterým?? 🙂

  6. Pozorovatelnik

    Americký fyzik a držitel Nobelovy ceny Stephen Weinberg: “Bez náboženství by správní lidi dělali správné věci a špatní lidi dělali špatné věci. Ale aby dobří lidé dělali špatné skutky – k tomu je třeba náboženství… “

Comments are closed.