Petře, představím li si ve své mysli abstraktní čtverec čtyřmi úsečkami tvořený, ten barvu nemá. Představím li si dvě mimoběžné přímky, ty nemají ani rozměr, ani barvu. Jakou barvu by měla mít konvergující posloupnost?
Bílý šum, do jehož nezměrnosti se má mysl noří za hranou vědomí, není tónem. Jakou barvu má všudypřítomný jas, do kterého se vnoříte po pádu nekonečným, neustále se zužujícím prostorem ve svém (semi)terminálním prožitku?
Pokud se sám nevnoříte do světa za hranou vědomí, přijměte alespoň fakt, že existuje cosi, co je slovy nepopsatelné, protože slova, která by to dokázala pojmout a zachytit, dosud nebyla vynalezena - a obávám se, že ani být vynalezena nemohou.
Těžko vysvětlit rej barev podvečerních červánků člověku, kterému nebyl dán dar zraku, těžko přiblížit nikdy neslyšícímu, co je to taková Bachova Toccata a Fuga d moll.
Píšete: stejně jako si nemůžeme představit čtverec, který by byl bez barvy, nebo barvu, která nebude nijak rozprostraněná, nemůžeme si představit nic reálně existujícího, co by NEBYLO PŘEDMĚTEM VNÍMÁNÍ – a to je právě tvrzení, které mohu na základě své OSOBNÍ ZKUŠENOSTI odmítnout.
Dále uvádíte: ...z naší empirické zkušenosti musíme říct, že být, znamená (mimo jiné) být (někým) vnímán…
Obávám se, že toto z mé empirické zkušenosti rozhodně nevyplývá; naopak, jedná se o pouhou nepodloženou spekulaci.