Křesťanské a obecně náboženské chápání morálky je poměrně jednoduché. Máme tu boha, který je všemocný, vševědoucí a nekonečně dobrý. Bůh je absolutní morálka, etalon. Tento Bůh nám ve své nekonečné dobrotě sděluje morální zásady. Tyto zásady nám sděluje dvěma způsoby. Jednak externě, kdy k tomu používá náboženské texty, proroky, hořící keře, zjevení a zázraky. Nebo interně, kdy nám již od začátku nadělil vědomí toho, co je správné a co špatné. Celá věc je tedy jednoduchá: věřící se bude chovat morálně, pokud bude poslouchat svůj vnitřní hlas (svědomí) a bude se řídit texty a pravidly, které nám bůh zjevil. Postupným poznáváním božích znamení se bude stávat lepším a morálnějším člověkem.
Z takto chápané morálky ale plynou některé nepřekonatelné problémy. I když je tato morálka teoreticky "objektivní", tak každý věřící k ní bude přistupovat jinak. Jinak morálku chápe Muslim a jinak Křesťan. Je zřejmé, že křesťanovi přijde hrozba násilím ženě která nenosí burku naprosto nemorální. Zeptejte se ale nějakého oddaného muslima v Afghánistánu, co si o tom myslí. Stejné rozdíly ve vnímání morálky ale vzikají mezi křesťany. Máme tu katolíky, protestanty, evangelíky, mormony a svědky jehovovy. A i v rámci jednotlivých denominací si každý křesťan víru a morálku vykládá po svém.
Podobný problém máme, když se obrátíme do svého nitra k našemu vnitřnímu bohu. Každý člověk je unikátní a každý chápe dobro, zlo a boha jinak. Navíc je poměrně snadné tyto vnitřní pravidla ovlivnit a lidi zmanipulovat. Ani tady se k nějaké absolutní morálce nedobereme. Problém absolutně objektivní morálky náboženství je ten, že i když je teoreticky nějak definována, tak je pro nás v tomto světě nedostupná. Každý věřící si ji vykládá jinak, každý text je vykládán na mnoho způsobů a různí lidé věří v různé bohy s různými pravidly. Proto v náboženství absolutní morálku hledat nemůžeme.