Takže hned ze začátku...Mark Twain-Dopisy z planety Země
Tento první příspěvek bude poněku delší,rád bych zjisitl kolik je únosná mez pro délku příspěvku zda jedna stránka,dvě nebo jenom půl či čtvrt Přiznávám, že pro Twaina mám velkou slabost a považuji ho za největšího spisovatele všech dob,jeho texty i humor mi zkrátka sedí.
...Předpokládám, že vám to vyrazí dech. Víte přece - v jednom ze svých dřívějších dopisů jsem se o tom zmínil - že mezi lidskými bytostmi se nesnášenlivost považuje jednoznačně za slabost, za známku nízkého intelektu, za rys každého nízkého intelektu, za niž se však i ten nejnižší stydí, a když jej někdo z nesnášenlivosti obviní, lživě ji zapře a považuje takové nařčení za urážku.
Nesnášenlivost. Nezapomeňte na ni, mějte ji neustále na paměti. Je to skutečně klíč, jehož pomocí částečně pochopíte Boží jednání. Bez něho je nikdo pochopit nemůže. Jak jsem už řekl, On sám vysoko pozvedl tento klíč, aby jej každý viděl. Neboť praví - naivně, otevřeně a bez nejmenších rozpaků: "Neboť já jsem Hospodin, Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne."
Chápete, to je, jako kdyby jinými slovy říkal: "Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, Bůh slabý, malý, malicherný, jehož rozzuří každá maličkost."
Vydal vážné varování: nestrpí, aby se nějakému jinému bohu dostalo pár nedělních komplimentů té komické rasy lidiček - chce všechny komplimenty jen pro sebe. Moc si jich cení. Znamenají pro Něho bohatství, takové bohatství, jako pro Zulukafra měďáky.
Ale okamžik - tady jsem přestal být fér, tady jeho slova zkresluji, předpojatost mě svedla k tomu, že jsem se dopustil nepravdy. Bůh neprohlásil, že žádá všechna pochlebenství pouze pro sebe, vůbec netvrdil, že je odmítá sdílet se svými božskými kolegy. Pravil pouze: "Nebudeš míti bohů jiných přede mnou."...
...Život nebyl příliš hodnotný dárek, ale smrt ano. Život byl horečnatý sen, sestavený z radostí pokažených smutky, z rozkoší otrávených bolestmi. Sen, který byl hrůzným zmatkem křečovitých a pomíjívých potěšení, extází, jásotů a šťastných okamžiků, promíšeným dlouhými obdobími mizérie, hoře, nebezpečí, děsu, zklamání, porážek, ponížení a zoufalství. Život byl nejtěžší kletbou, kterou si mohla vymyslet Boží vynalézavost, ale smrt byla sladká, mírná, laskavá, smrt hojila pošramocenou duši a zlomené srdce a dávala jim spočinout v míru a zapomnění. Smrt byla nejlepším přítelem člověka. Když už člověk nemohl snést život, přišla smrt a osvobodila ho.
Po čase Bůh pochopil, že smrtí se dopustil omylu. Omyl byl v tom, že smrt byla z jeho úhlu pohledu nepostačující. Byla sice vynikajícím prostředkem k tomu, jak postihnout neštěstím pozůstalé, ale současně dovolovala, aby mrtvá osoba sama unikla další perzekuci do blaženého útočiště hrobu. To nebylo dobré. Bylo nutno najít způsob, jak pronásledovat mrtvého až za hrob.
Bůh dumal o tomto problému neúspěšně čtyři tisíce let, ale ve chvíli, kdy sestoupil na Zemi a stal se křesťanem, mozek se mu pročistil a hned věděl, jak na to. Vynalezl peklo a dal to všem lidem na vědomí.
Zde se setkáváme s podivuhodným úkazem. Každý věří, že když byl Bůh na nebesích, byl nelítostný, tvrdý, protivný, žárlivý a krutý, ale když sestoupil na Zemi a přijal jméno Ježíš Kristus, změnil se ve svůj pravý opak. To znamená, že se stal sladkým. mírným. milosrdným, shovívavým, že z Jeho povahy vymizela veškerá tvrdost a její místo zaujala hluboká a vřelá láska k Jeho ubohým lidským dětem. A přitom právě v podobě Ježíše Krista vynalezl peklo a vyhlásil je!
Znamená to, že jako pokorný a mírný Spasitel byl miliónkrát krutější, než se Mu vůbec podařilo být ve Starém zákoně. Nesrovnatelné ukrutnější než za těch starých časů, když byl ve své nejhorší formě!...
Tento příspěvek zebral 1 stránku ve wordu při písmu Times New Roman a velikosti textu 11.