V dnešním článku odhlédnu od toho, že považuji křesťanství za nepravdivé. Uvedu několik věcí, které mi na křesťanství vadí bez ohledu na to – ostatně, jeho nepravdivost jako taková mi nevadí v zásadě vůbec, ať si koneckonců každý věří čemu chce.
1) Adorizace víry.
Věřit znamená pokládat nějaké tvrzení za pravdivé. (např. že Země je kulatá nebo že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých). Různé víry se mohou lišit stupněm své podloženosti.
a) Od těch podložených (třeba že Země je kulatá)
b) přes takové, kde prostě nemáme k dispozici relevantní argumenty pro ani proti (třeba že ve Vesmíru existuje mimozemský život)
c) až po víry, kde mnohdy drtivě převažují argumenty PROTI nim (třeba že Země je placatá).
Zde na svém webu jsem ukázal, že křesťanství je tento poslední případ (c), přičemž se o něm zřejmě ze slušnosti často mluví, jako by šlo o případ (b).
Není nic úctyhodného ani ctnostného na tom, věřit tomu, proti čemu silně svědčí celková důkazní situace. Křesťané si přesto své víry jako takové nesmírně cení, vydávají ji za „dar“ od Boha – zřejmě že jim Bůh „umožnil“ odhlédnout od faktů, a „věřit“ bez ohledu na ně. Argumentace proti jejich víře v nich pak vzbuzuje obranné reakce – snažíme se jim jejich nesmírně cenný „dar“ vzít! Křesťan řekne „ale já tomu prostě věřím!“ a je spokojený. Cítí se povzneseně. Tento postoj mi vadí.
Víra je prostě jednou z cest poznání, a to cestou velmi nespolehlivou. Jiné cesty – např. právě racionální a kritické myšlení s uvážením empirických faktů – jsou mnohem spolehlivější.
Uvažme, zda bychom neměli princip víry přenést i do jiných oblastí života? Jak by to asi vypadalo? Neměli bychom začít rozhodovat o vině souzených na základě víry? Neměli bychom odhadovat nosnost mostů a budov na základě víry?
Adorizace víry je věc, která se z křesťanství rozšířila do obecného kulturního povědomí v naší společnosti (v důsledku čehož i mnoho nevěřících před vírou v úctě sklapne podpatky a skloní se, říká se jim faithteisté) – a to je první věc, kterou křesťanství vyčítám.
2) Postoj k pravdě.
Křesťané běžně mluví o předmětu své víry jako o pravdě. Zřejmě přesvědčili sami sebe, že Bůh jim Pravdu odhalil. Jenže toto je jen další, a to velmi troufalé tvrzení, které sice může, ale také NEMUSÍ být pravdivé. Křesťané nemají žádný patent na pravdu, oni nemají žádné kukátko, „boží oko“, kterým by viděli realitu takovou jaká je. Bible může být zjevená Pravda, ale také NEMUSÍ (a ona s vysokou pravděpodobností není, jak jsem zde opakovaně ukázal) – a to ZDA je či není, je prostě jen další otazník, který nemůžeme překonat nějakým vyznáním. (vyznávám, že Bible je Slovo Boží, je to zjevená Pravda – a proto, věřím-li Bibli, mám Pravdu)
Ptám se křesťanů: pokládáte se snad v těch otázkách, kde se cítíte být majiteli Pravdy, za neomylné? Cítíte se snad být Bohy? (protože kdo jiný je neomylný, než Bůh?)
Je pro mě doteď šokující, jak málo křesťanů je ochotno byť jen říct (!): „KDYBY měla být moje víra chybná, NECHTĚL bych dál věřit. Záleží mi na tom, jaké je skutečná pravda, byť by se mi nemusela líbit. POKUD je realita taková, nechci žít v pohodlné lži, a chci raději poznat méně pohodlnou a uspokojující pravdu.“
Žonglování s pravdou a naprosto neskromný a nepokorný přístup v těchto otázkách – to je další věc, kterou křesťanství vyčítám.
3) Jistota.
V souladu s předchozím mají křesťané často pocit jistoty, že mají pravdu. Mít jistotu je ale velmi nebezpečná věc, pokud nám jde o skutečnou pravdu. Pocit jistoty nás odvádí od náležitého uvědomění si faktu, že všichni jsme lidé omylní, všichni se můžeme mýlit – a omyly je třeba odhalovat. Když se budu mýlit, a budu mít přitom jistotu, že mám pravdu, pak na svůj omyl nepřijdu nikdy. Jistota konzervuje chyby.
Křesťanům proto zazlívám jejich pocit jistoty v netriviálních otázkách, kterých se jejich víra týká.
4) Postoj k pochybnostem
Nejen že je důležité nepodléhat v důležitých otázkách pocitu jistoty, ale je navíc důležité být přístupný pochybnostem. Naslouchat kritikům, přemýšlet, a v ideálním případě pochybovat i sám od sebe. Pochybnosti jsou naprosto zásadním nástrojem, který nám může pomoci detekovat naše chybné víry. (samozřejmě ovšem jen v případě, že nám jde o skutečnou pravdu)
Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit. Pochyby jsou projevem slabosti ve víře – a ideálem je pro ně právě silná víra. Pochybnosti na člověka čas od času přijdou – ale ostatní křesťané pak doufají, že dotyčný se s nimi „úspěšně vyrovná“ = vrátí se zpět k víře. Pochybnostem se podle křesťanů podléhá, a výsledkem je „pád“.
Připomínám, že já vše výše uvedené respektuji a dodržuji, o svých vírách jsem ochoten pochybovat a také o nich pochybuji. Mé přesvědčení je pak silnější PROTO, že pochybnostmi prošlo a prochází.
Největší tragédie je, když věřící vykládají mé pochybnosti (tak jak jsou zvyklí) jako moji slabost, a další z důkazů mého omylu – a mají dobrý pocit z toho, že sami mají jistotu…
5) Pocit morální nadřazenosti
Křesťané v sobě mají a ochotně dále živí a utvrzují mýtus, že morálka bez víry v Boha prakticky není možná. (teď mě napadá, že Muslimové vlastně také mají morálku, založenou na víře v Boha…) Podle nich ateismus nutně implikuje morální neukotvenost. Ateista si podle nich „může dělat, co chce“, zejména např. smilnit, znásilňovat, krást, vraždit. V jistých křesťanských kruzích je ateista prakticky synonymem pro člověka z rozvrácené rodiny, s narušenou psychikou, pedofilními, homosexuálními sklony apod.
Bývalý poradce expremiéra Nečase, Roman Joch, dokonce napsal, že ateisté jsou proto ateisty, ABY mohli smilnit a oddávat se sexuálním zvrhlostem. „Kdyby lidé tak netoužili po sexu, mohla být Evropa ještě křesťanská,“ napsal Joch.
Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené, a často se tak i chovají, a toto své předporozumění dávají ostentativně najevo.
6) Mentalita vyvoleného lidu
S tím souvisí podobný, ale přesto trochu jiný pocit: pocit příslušnosti k „božímu lidu“, pocit jakéhosi osobního spojenectví, blízkosti a kontaktu s bohem. Z toho ovšem opět pramení pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří „boží“ nejsou. Koneckonců, ateisté přece mají svobodnou vůli, a pro svůj ateismus se „svobodně rozhodli“. Svobodně se rozhodli pro život bez Boha. Rozhodli se vlastně pro vzpouru proti Bohu. Jaké lze mít s takovými lidmi sympatie?
7) Nepokora, neskromnost, pýcha
Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy. Stejně tak je projevem pýchy jejich přesvědčení, že jsou v kontaktu se Stvořitelem Universa, že jsou mu nablízku, a že znají jeho vůli. Pyšné je i jejich přesvědčení o morální nadřazenosti.
Nepokorné a neskromné je i přesvědčení křesťanů o výjimečnosti a významu člověka v rámci celého Universa, o speciálním vztahu našeho druhu s Bohem, o tom, jak jsme byli stvořeni „k obrazu Božímu“ (wtf?!), o tom, jak nás miluje – a nakonec i o tom, jak nás miluje dokonce tak, že za nás obětoval svého jednorozeného Syna…
8 ) Pokrytectví
Dnešní křesťané si verbálně vysoce cení Ježíšova přikázání o lásce k bližnímu. Ježíš označil přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ za jedno ze tří nejdůležitějších vůbec (Mt 19:19). Přesto však výrazná část křesťanů k nám ateistům necítí lásku, ale naopak nevraživost, pohrdání, a mnohdy i otevřenou nenávist. Zaklínat se láskou k bližnímu, a přitom se chovat zcela opačně – to je pokrytectví.
Jak by to vypadalo, kdyby nás křesťané milovali, tak jak o tom tak rádi mluví? Co bych udělal já, kdybych viděl, že osoba, na které mi záleží, kterou miluji (třeba i v obecnějším smyslu) sešla z cesty, a po smrti jí hrozí to vůbec nejhorší, co se člověku může stát – totiž peklo? Určitě bych se jí snažil pomoct! Snažil bych se zjistit, co ji k tak nebezpečnému rozhodnutí vedlo, a všemožně bych se vynasnažil, abych jí pomohl vrátit se na správnou cestu.
Co ale udělá reálný křesťan? Zrovna před pár dny nám tu jeden nechal vzkaz: „Však vy ateisté po smrti uvidíte!“
Pokrytectví mnohých křesťanů (nikoliv ovšem všech) vidím v jejich vztahu k bohatství. Ježíš se proti bohatství opakovaně a jasně vyjádřil. Nikoliv zřejmě apriori, ale úvaha za tím je zřejmá: majetek nezíská nikdo jen tak. Aby člověk získal poctivě majetek (o nepoctivém způsobu ani neuvažujme), musí se snažit, věnovat tomu mnoho úsilí a času. Podle Ježíše má ale člověk věnovat svůj čas službě Bohu. Jak může člověk poctivě zbohatnout, a současně brát naprosto zodpovědně službu Bohu? Ježíš říká naprosto jasně:
Mt 19:23 A říkám vám znovu: To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“
Má to logiku. Výrazná část křesťanů však tuto jasnou myšlenku relativizuje a bagatelizuje. Slyšel jsem dokonce, že to tak Ježíš „nemohl myslet“. Mnohem víc úsilí než zamyslet se nad smyslem tohoto přikázání věnují křesťané výsměchu ateistům, kteří „citují z Bible“.
Jinde Ježíš řekl:
Mt 19:21 Ježíš odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“
Na tohle jsem dokonce slyšel reakci, že (dotyčný křesťan) dokonalý být nepotřebuje. Lze takovým lidem vůbec věřit, že svou víru berou vážně? Lze jim věřit, že berou vážně Ježíše? Ne, já jim to nevěřím. Jen o víře a o Ježíši mluví, ale vážně je neberou. Jsou to pokrytci.
9) Křesťanství je podporováno neznalostmi věřících, lžemi, případně mlčení ke lžím
Výrazná většina teologů a biblistů se dnes shoduje, že evangelia (zejména Matoušovo a Janovo) nebyla sepsána Ježíšovými učedníky, tedy očitými svědky. I přesto značná část křesťanů věří, že evangelia jsou dílem Ježíšových učedníků nebo jejich blízkých spolupracovníků. Duchovní je v tomto omylu rádi ponechávají.
Většina teologů a biblistů se shoduje, že je obtížné říct, v jakém smyslu je Bible „slovo Boží“ a že doslovně Bibli chápat určitě nelze. I přesto tomu řada křesťanů věří – a kněží z kazatelen nevyvíjejí žádnou snahu, aby své ovečky dovzdělali. Na mších po každém čtení z Bible zaznívá z kazatelny ujištění: „Slyšeli jste slovo Boží…“
Na teologických fakultách se dnes učí, že evangelia byla sepsána desítky let po Ježíšově smrti – nejstarší, Markovo, až kolem roku 70, a Janovo možná až po roce 90 n.l. – a přesto řada křesťanů věří, že evangelia byla sepsána možná velmi krátce po Ježíšově smrti. Kněží své ovečky opět ponechávají v tomto pohodlném omylu, ačkoliv z teologických fakult moc dobře vědí, jak se věci mají.
Podobně v několika dalších otázkách, např. v otázce kolik toho víme o historickém Ježíši (odborníky uznávaná odpověď: velice velice málo. Chybná odpověď populární mezi křesťany: evangelia jsou spolehlivým pramenem o Ježíšovi a jeho výrocích), jak je to s autorstvím knih Starého Zákona, atd.
Další oblíbená pohádka mezi křesťany vypráví o tom, jak problémy, na které poukazují ateisté, mají teologové už dávno vyřešeny (ale danému křesťanovi se to řešení zrovna teď nechce hledat, jistě ale existuje). Pravda ovšem je, že mnoho ze zásadních problémů na které poukazujeme, vyřešeno NEMAJÍ.
10) Tento svět není náš
Křesťané věří, že skutečný život přijde až po smrti. Mnohokrát jsem už slyšel výroky typu „tento svět není náš, my čekáme až na Boží království“. Tento postoj je problematický, protože může vést k laxnosti k věcem důležitým pro naši společnost a k nezájmu podílet se na řešení světských problémů. Na webu krestanske-diskuze.cz jsem konkrétně toto téma zaslechl. Kdosi se tam ptal, jestli by se jako křesťané vůbec měli v jistých světských věcech angažovat a zajímat se o ně.
Co hůř, tato myšlenka může vést i k laxnosti ke ztraceným životům lidí – ostatně právě v této souvislosti jsem ten výrok také slyšel: Proč zemřelo to či ono dítě na rakovinu? Inu, Bůh tím učinil jen to, co je pro něj nejlepší – třeba už je v téhle chvíli v nebi… Proč zahynulo bezmála 300 tisíc lidí při tsunami? Inu, proč se tím znepokojovat – ti spravedliví jsou v nebi, takže super, a ti ostatní mají, co si zaslouží…
Zdravím Vás přátelé,
se zájmem jsem si přečetl nový Michalův článek a protože naše e-mailová komunikace s Michalem opět příliš nerozkvetla, pokusím se střízlivou a racionální polemiku s tímto článkem zde (jsem-li vítán). Rád bych totiž nabídl pohled oponentní, ze strany věřícího člověka, který se domnívá, že tomu, co píše Michal tak není.
Mé komentáře, pokud o ně stojíte, budou postupné a Vaši kritickou polemiku s tím co napíšu skutečně a bez jakékoliv ironie vítám. Omlouvám se předem za to, že nemám takový časový fond, abych mohl na veškeré komentáře včas reagovat. Pokusím se též zdržet polemiky sarkastické a zjednodušující 🙂 abych nevzbuzoval mezi Vámi pohoršení
nemělo by se to spíš jmenovat “co mi vadí na většině křesťanů, které jsem poznal?”
1) adorizace víry anebo oprávněná skepse k nevíře ?
V prvé řadě bych rád předestřel, že se pokusím odhlédnout od tvrzení, která nepovažuji za nerozporná a problematická, ale která na centrum polemiky nemají vliv (např. otázka výroku, “věřit znamená pokládat nějaké věci za pravdivé”).
V prvé řadě je třeba si uvědomit, že náboženství dává člověku axiomaticky hodnotové i antropologické zakotvení ve světě, s čímž mu předkládá heteronomně legitimizovaný kodex a koncept chování a jednání. Předpokládám, že to je věc, na které se shodneme. Ateismus (jako popírání existence Boha) je potom koncept, který toto zakotvení nabourává (s odkazem na jeho nepravdivost), čímž relativizuje tento koncept hodnot, chování a jednání (stejně tak jej narušují i ti, kteří jsou jiného vyznání). Tím lze říci, že ateismus je (stejně jako jinověrectví) výrazným zásahem do vnitřní integrity věřícího člověka, do jeho veskrze intimní sféry hodnot.
Potom nelze očekávat, že nebude vzbuzovat obranné reakce. Stejně jako vzbuzuje emoce (a mnohdy nevybíravé) spor mezi ekonomickým liberalismem a socialismem, konzervatismem a progresivismem, pravicí a levicí atd., vzbuzuje emoce i spor mezi ateismem a teismem (a v rámci teismu mezi různými věroukami a konfesemi). Je to pochopitelné a netýká se to jenom věřících, ale všech lidí obecně. Diskuse, která se dotýká hodnot a axiomaticky intimních záležitostí člověka, budí emoce vždy.
V regionu, kde žiji já, je křesťanství víceméně marginální a v jistém smyslu exotická záležitost. Racionální diskusi s běžnými ateisty zde též příliš vést nelze. Již jsem se podobně jako v jiné souvislosti Msgr. Halík setkal s argumentem, že se “budu po smrti divit, až zjistím, že nic nejni”. Považuji jej za velmi roztomilý 🙂
Zároveň ateismus přináší ovšem řadu silných tezí (a opravte mne pokud se mýlím):
a) není Bůh a proto není žádný vnější garant smyslu lidského života – není žádného smyslu kromě toho, který si dáváme sami, nebo který nám ukládá společnost,
b) se smrtí život končí (zde se domnívám, že mezi vírou/ateismem a posmrtným životem ano/ne není logicky nutná souvislost, což by bylo na samostatnou debatu, ale držím se většinového pojetí). Co si neutrhnete v tomto životě, už neutrhnete nikdy,
c) není žádný vnější garant morálky a spravedlnosti – morálka je buď Vaše autonomní, nebo ta, kterou Vám vtiskne společnost v níž žijete, žádná jiná,
d) nepravost dojde buď světského potrestání, nebo potrestání ujde zcela – šikovný zločinec se nemá čeho bát.
Toto jsou silná tvrzení. Jak nutná musí být, aby je bylo “nezbytné přijmout” ? …
….
Podle mého názoru jsou to tvrzení velmi silná, která mají dalekosáhlý dosah především do etiky. Nové antropologické a etické strategie, které se s ateismem objevili, zatím dle mého soudu příliš optimismu nebudí:
a) buď selhala (marxismus apod.)
b) nebo jsou možná upřímné, ale ve svých konsekvencích vysloveně odpudivé (Stirner, Nietzsche a koneckonců i ten marxismus)
c) anebo jsou sice velmi sympatické (zde bych vzpomenul např. velmi působivé a úctyhodné vyznání Camusovo v práci “Člověk revoltující” nebo obecně třeba E. Fromma), ale mohou být pouze heroickým výkřikem vyjímečně exponovaných jedinců, ne obecně přijatelnou etikou pro všechny.
To ovšem klade na ateismus zásadně jiné nároky. Nemůže být pouze něčím “možným”, ale musí být něčím, co je pro své příjetí skutečně nutné. Nemůže být podložen pouze nesouvislou řadou nepřímých důkazů, u kterých je sporné, zda skutečně důkazy jsou, ale musí předkládat důkazy přímé a jednoznačné.
Pokud mi přijdete říct, že je mi moje žena nevěrná, nebo že je moje dítě nenapravitelný zvrhlík, kterého by bylo lépe utratit, nebudu po Vás chtít pouze duchaplná sofismata a několik rámcově podložených postřehů, ale jasný, jednoznačný a nezpochybnitelný důkaz. Dává ho ateismus skutečně ? ….
Čestmíre, no to je otázka. Já to celé zamýšlel jako řekněme motivační (k diskuzi), a z toho důvodu možná i trochu ofenzivní, takže jsem se moc při zemi nedržel schválně – ale já si vážně myslím, že mnohé z těch věcí o kterých píšu jsou typické pro opravdu velkou část křesťanů. Nemohu napsat že pro všechny – ale tak schválně! Hledejme protipříklad.
Najděte mi křesťana, nebo nechť se přihlásí takový, který
1) nevidí ve víře samé nějakou speciální kvalitu, ctnost
2) zajímá ho pravda, jaká je, a kdyby se ukázalo, že argumenty směřují proti jeho víře, byl by ochoten ji opustit
3) cení si pochybností, a o svých vírách je ochoten pochybovat – a věří proto, že zatím jeho víra pochybnostmi prošla
4) naplňuje Ježíšovo “miluj bližního svého” a miluje tedy i nás ateisty (a projde proto testem zájmu o naše neupadnutí do plamenů pekelných)
5) uznává, že důležitější je tento svět, než to co přijde po smrti
Najdi mi takového, Čestmíre! Mě bude dokonce stačit, když najdeš jednoho, který splňuje alespoň jeden z těch bodů, které jsem teď uvedl! Nikoliv tedy všechny najednou. 😉
Já bych přestal teoretizovat o morálce a podíval bych se, jaká je praxe. Křesťanská morálka je tu kolem 2000 let- a výsledky jejího působení jsou tristní. V částech světa, kde křesťanství má/mělo minimální vliv žádná morálka nebyla? Nebo byla, ale horší, než v křesťanském světě? Ve starověkém Egyptě, Řecku, Číně, Japonsku, Persii neměli lidé žádnou morálku?
Pokud by křesťanství vůbec nevzniklo, na morálce obyvatel světa by se to negativně vůbec neprojevilo. Křesťanská morálka navíc není neměnná- přizpůsobuje se reálnému životu a modernímu člověku- co dřív bylo pro křesťana nepředstavitelné a nemožné je dnes běžné, nebo spoustou křesťanů tolerované – třeba rozvod, účast křesťana Putny na Prague Pride. Kdysi nebyl pro křesťana morální problém držet otroka, trest smrti…
Michale, takových lidí bude velmi málo- jednotlivci. Většina věřících je “posedlá dobrým božstvem” 😉 … u posedlých jsi s argumenty v koncích, to je jiný svět a “jiná logika”
jojojo, souhlasím s Tebou 🙂
… domnívám se, že nedává. K uvedenému tvrzení mne vede:
a) fakta, která nám vědecké poznání předložilo, nevedou k popření teismu, pouze k závěru, že stávající stav lidského poznání v oblasti přírodních věd je v rozporu s přírodovědou, kterou předkládá bible. To ovšem nevede nijak k opuštění teismu či křesťanství, ale spíše nás to vítaným způsobem vybízí k tomu, abychom “neobrostli tukem” a hledali v Písmu to co je adekvátní ne nám jako pastevcům 3 tisíce let před Kristem, ale nám jako lidem žijícím teď a tady. Svět vědy se pokud vím také nezhroutil poté, co se Ptolemaiovská kosmologie ukázala jako neadekvátní, stejně jako se kriminologie nezhroutila poté, co se ukázalo, že frenologie nevede k totální prevenci kriminality v důsledku vytipování pravých “zločineckých typů” podle lebky,
pokud bych měl být opět “existenciálně” konkrétní – tím, že jste mi dokázali, že moje žena nebyla včera v 6 hod. odpoledne u svého holiče, jak mi tvrdila, ještě jste mi nedokázali, že je mi nevěrná…..
b) přírodovědecké poznání neposkytuje přesvědčivé důkazy proti teismu – zde pro zjednodušení odkážu na konvertitu F. Collinse:
http://www.beletrie.eu/knihy/bozi-rec.html
teorie evoluce nevylučuje teleologické pojetí universa (srov. P. T. de Chardin: Vesmír a lidstvo, Místo člověka v přírodě),
filosoficky antropologická reflexe řadu lidí dokonce vede ke konverzi ke křesťanství (G. Marcel, sv. E. Steinová, J. Maritain),
Uvedené mne k 1 bodu Michalovi argumentace vede k následujícím závěrům:
1) obrana víry není specifikum věřících, ale je obranou antropologicky imanentní všem lidem tam, kde je jim narušována jejich integrita vnitřních hodnot, axiomů a norem,
2) v případě věřících jde o obranu adekvátní, bránící se konstruktivistické a náležitým způsobem neprokázané teorii s vážnými etickými dopady, které není schopna adekvátně vyřešit.
Mně vadí víry- věřit znamená většinou v určitých okamžicích vypustit rozum a proto mi víry vadí.
Co mi vadí konkrétně na křesťanstvích? Před vírou v boha většina křesťanů staví snahu, dostat se do Nebe- to je konkrétní, kdežto křesťanský Bůh je nepopsatelný, nevypočitatelný, neovlivnitelný- abstraktní. Život křesťana je neustálé vyrovnávání se se svojí ubohostí, nedokonalostí, hříšností kterou křesťana Hospodin vybavil..neustálé plazení se po kolenou před Bohem, jako by křesťan mohl za to, jakého jej Hospodin stvořil. Křesťanství mi vadí svojí historií, ubohou lokálností pasteveckého bůžka, který se nikdy nepodíval dál za humna Palestiny a přilehlých oblastí- úplně kašlal na Afriku, Asii, obě Ameriky a je závislý na tom, jestli o něm křesťané jinde mluví-dokud se křesťané nerozběhli do světa, o Hospodinovi nikdo jiný než oni nikdy neslyšel. Vadí mi adorace chudoby a utrpení. Vadí mi skrytý i otevřený odpor k vědě, když ta tvrdí něco jiného, než jsou mnozí křesťané ochotni akceptovat- takový Orko Vácha by mohl vyprávět, přestože je sám křesťan. Vadí mi, že se s křesťanstvím nedá polemisovat- není to jasná doktrina, ale směs osobních a skupinových názorů- jedni jsou téměř deisti, jiní tzv. moderní, pro jedny je Bible do písmene pravdivá, pro druhé je inspirací, další Bibli nepotřebují k víře. Jeden věřící je kreacionista- druhý křesťan o něm řekne, že zamrznul ve středověku. Jeden miluje Marii a modlí se k ní místo k Bohu, jiný ho nazve modlářem. Jeden věří na Peklo a démony, jiný tvrdí, že milující Bůh nic takového pro lidi nemá. Zatuchlina, katakomby, černota a šeď, smrad kadidla, studené stěny kostela, smrt, utrpení, exaltovanost, podřízenost, zpátečnictví- to se mi vybaví, když slyším slovo křesťanství. Hrozné panoptikum. Jiná náboženství jsou aspoň barevná a plná života a oslav ( přestože jsem suchar, co nic neslaví- aspoň ten pohled…). Křesťané se těší na smrt/konec světa- děsné..za 2000 let je to nepřešlo..fakt dlouhý vedení. Kazatel Boháček- těšíte se? těšíte se? Už aby to bylo! Zde: http://www.youtube.com/watch?v=813Tih-Pty4
Citace: ” Kdyby nikdy neexistovalo zlo, jak by se mohl zjevit Boží hněv vůči zlému? Kdyby nebyl i Adamův pád v Božím plánu, jak by se projevila Boží láska a jak by se Bůh oslavil v příchodu Pána Ježíše Krista a záchraně vyvolených? Slávu by sklidil Adam (který by odolal pokušení) místo Krista – a tak by Adamova poslušnost vedla paradoxně k oslavování člověka na místo Boha – tedy k modlářství.”
Ó ta hrůza- jak by se Bůh osalvil nebýt Adamova hříchu? To by byl Hospodin moc smutný, kdyby neměl proč nechat utratit svého nevlastního synka- syna lidské samičky a Ducha…
2) Co je pravda ?
Když se zeptali stávajícího papeže Františka, (vím, že bloud je ten, který věří v člověka, ale děkuji Bohu za něj, neboť v něm se mi chce s hrdostí dnes a denně volat do všeho světa: Habeus Papam !): Kdo je J.M. Bergoglio ?: po chvilce váhání odpověděl: “„Nevím, jaká definice by byla nejsprávnější… Jsem hříšník. To je ta nejlepší definice. A není to jen slovní obrat, literární klišé. Jsem hříšník……Ano, snad mohu říci, že jsem trochu vychytralý, obratný, ale je také pravda, že jsem poněkud naivní. Ano, ale nejlepší syntézou, která vychází nejvíce z mého nitra a kterou cítím jako nejvíce pravdivou je právě tato: Jsem hříšník, na kterého shlédnul Pán.“
Je to zajímavé, že ? Sv. Otec nezačal od velikých pravd. Nezačal: Jsem savec, antropoid, druh homo sapiens, sapiens…” začal od maličkých pravd: “jsem hříšník…”
Již jsem zde v minulosti psal, že jsem byl zastáncem pragmatického pojetí pravdy. Snad odtud vyrůstá moje přilnutí k maličkým pravdám a pravdám těch nejmenších a skepse k velkým “Pravdám”. Je to pýcha, pokud vyznám spolu s básníkem ?:
Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.
Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo.“
Jaká je to “Pravda” ?
Platí i o pravdách, že ty pyšnící se bohatstvím budou poslední a ty malé, utlačené budou první “první budou poslední a poslední budou první” Mt 19:30 ?
3) Jistota, postoj k pochybnostem a Noc víry:
Nevím, které věřící má Michal na mysli. Skepse a pochybnost provází věřícího poutníka od počátku evangelia. Již Jan Křtitel se v silných pochybnostech ptá z vězení: “Skutečně jsi mesiáš, ten, který má přijít ?” (Mt 2-11) Pochybuje i apoštol Tomáš, pochybuje Petr, když vystupuje za Ježíšem na rozbouřené moře…
Pochybuje sv. Jan od Kříže, když píše svoji Noc víry, základní dílo karmelitánské mystiky…
http://www.teologicketexty.cz/casopis/2009-3/Krize-viry-a-duchovniho-zivota-ve-svetle-karmelitanske-spirituality.html
Michale, příteli milý, pochybnost, stejně jako pokora, provází každého poutníka za Kristem Králem …
Petre, dekuji za tve rozsahle a smysluplne komentare. Sam take nemam casu nazbyt, tak se vyjadrim strucne k nekterym bodum.
Petr: V prvé řadě je třeba si uvědomit, že náboženství dává člověku axiomaticky hodnotové i antropologické zakotvení ve světě, s čímž mu předkládá heteronomně legitimizovaný kodex a koncept chování a jednání.
Myslim, ze je pro ucely diskuse rozumne odlisit metafyzicky-ontologicke zakotveni a eticko-hodnotove zakotveni. Souvislost mezi nima je dost volna.
Petr: Je to pochopitelné a netýká se to jenom věřících, ale všech lidí obecně. Diskuse, která se dotýká hodnot a axiomaticky intimních záležitostí člověka, budí emoce vždy.
Souhlasim, je ale otazka, zda (i proto) neni chyba vnimat mnoha ta tvrzeni jako axiomaticky intimni a ne jen jako pragmaticke prozatimni hypotezy.
Petr: Zároveň ateismus přináší ovšem řadu silných tezí (a opravte mne pokud se mýlím):
Myslim, ze tady ty teze prilis posilujes – obecne se mnoho ateistu spokoji s daleko slabsi formou tech tezi (viz rozliseni slaby/silny ateismus na anglicke Wikipedii). Napisu ke kazde z tvych tezi slabou variantu. V praxi ale tyto slabsi varianty maji prakticky stejne dusledky jako ony silne, pritom ale predpokladaji mnohem mene.
Petr: a) není Bůh a proto není žádný vnější garant smyslu lidského života – není žádného smyslu kromě toho, který si dáváme sami, nebo který nám ukládá společnost,
Nemame prakticky zadne rozumne informace, ktere by opravnovali preferovat nektere z moznych metafyzickych hypotez (tedy napr. hypotez o Bohu, jinych bozich, dharme …) pred jinymi. Nelze tedy z metafyzickych hypotez odvodit cokoliv o smyslu zivota, ani to, zda pojem ‘smysl zivota’ dava semanticky smysl. Neni treba zastavat tezi ‘neni Buh’, staci akceptovat, ze stavet odpovedi k nejruznejsim filozofickym otazkam na takovych metafyzikych zakladech je nesmyslne.
Petr: b) se smrtí život končí … Co si neutrhnete v tomto životě, už neutrhnete nikdy,
Ze stejnych duvodu jako u a) proste jen je nesmyslne podlozit jakekoliv tvrzeni o konecnosti ci nekonecnosti zivota (nebo spise personalni existence, pojem ‘zivot’ chapu v ciste biologickem smyslu) metafyzickymi argumenty.
Krom toho samotna otazka personalni existence je dnes uz daleko spis neurobiologicka otazka nez metafyzicka.
Petr: c) není žádný vnější garant morálky a spravedlnosti – morálka je buď Vaše autonomní, nebo ta, kterou Vám vtiskne společnost v níž žijete, žádná jiná,
Je nesmyslne argumentovat pro nejakeho vnejsiho garanta moralky na zaklade metafyzickych argumentu.
Petr: morálka je buď Vaše autonomní, nebo ta, kterou Vám vtiskne společnost v níž žijete, žádná jiná,
Existuji i jine moznosti – napr. ja chapu moralku jako svym zpusobem ‘technologii’ pro kooperaci ve skupine, tedy jako poznatek, jehoz optimalni podoba neni lidem znama a jeho znalost se postupne vyviji, coz by slo zhruba prirovnat k znalosti prirodnich zakonu – ty take nepotrebuji garanta, ale nektere pokusy o jejich popis funguji, zatimco jine ne.
Petr: d) nepravost dojde buď světského potrestání, nebo potrestání ujde zcela – šikovný zločinec se nemá čeho bát.
Je nesmyslne argumentovat pro nejakeho vnejsiho garanta spravedlnosti na zaklade metafyzickych argumentu.
X
… domnívám se, že nedává. K uvedenému tvrzení mne vede:
Petře, jasně, ale uvědom si, že pokud apriori nepřikládám pravdivostní honotu bibli, tak je jakékoliv tvrzení na tomhle postavené na úrovni:
“To, že jsme prokázali, že nejsou elfove, trpaslíci ani Arda neznamená, že pán prstenů nemůže být v nějakých detailech historicky přesný”.
filosoficky antropologická reflexe řadu lidí dokonce vede ke konverzi ke křesťanství (G. Marcel, sv. E. Steinová, J. Maritain),
Lidé konvertují sem a tam, tam a sem, jak se jim zlíbí. To, že si více lidí oblíbilo kokakolu neznamená, že je zdravější.
teorie evoluce nevylučuje teleologické pojetí universa (srov. P. T. de Chardin: Vesmír a lidstvo, Místo člověka v přírodě),
Ne, teorie evoluce zcela vylučuje mnohé výklady o vlivu bohů na universum. Otázka zní, pokud nějaké poměrně jisté poznání postupně naprosto vyvrací nějakou tvou hypothézu, je pořád rozmné jen vynechat vyvrácené části a hypothézu pořád přípouštět?
Michal says:
December 30, 2013 at 7:50 pm
Čestmíre, no to je otázka. Já to celé zamýšlel jako řekněme motivační (k diskuzi), a z toho důvodu možná i trochu ofenzivní, takže jsem se moc při zemi nedržel schválně – ale já si vážně myslím, že mnohé z těch věcí o kterých píšu jsou typické pro opravdu velkou část křesťanů. Nemohu napsat že pro všechny – ale tak schválně! Hledejme protipříklad.
Najděte mi křesťana, nebo nechť se přihlásí takový, který
1) nevidí ve víře samé nějakou speciální kvalitu, ctnost
2) zajímá ho pravda, jaká je, a kdyby se ukázalo, že argumenty směřují proti jeho víře, byl by ochoten ji opustit
3) cení si pochybností, a o svých vírách je ochoten pochybovat – a věří proto, že zatím jeho víra pochybnostmi prošla
4) naplňuje Ježíšovo “miluj bližního svého” a miluje tedy i nás ateisty (a projde proto testem zájmu o naše neupadnutí do plamenů pekelných)
5) uznává, že důležitější je tento svět, než to co přijde po smrti
protestant:
Kromě bodu 5 je vše u mne OK. U bodu 5 nejde o rozdělení na “tento svět” a něco jiného, ale na to co trvá chvíli a co trvá věčně.
Spíše než o křesťanství nám článek vypovídá o Michalovi a o jeho pohledu na křesťanství.
Colombo says:
Ne, teorie evoluce zcela vylučuje mnohé výklady o vlivu bohů na universum.
protestant:
Buď Colombo konkrétní a napiš co z křesťanského pohledu evoluce vylučuje.
protestante, nejlépe by ti to vysvětlil Thel Thomas Akira…