Dnešní článek je určen primárně pro ateisty, křesťanům doporučuji raději ho nečíst 🙂 Jeho cílem není polemizovat s náboženstvím, polemizovat s vírou. K pravdivosti víry nemá žádné implikace. Hodlám si jím ukojit svou soukromou obsesi problémem, kterak začalo křesťanství. Chci předestřít jistý nestandardní model počátků křesťanství, a vás, moje vážené čtenáře, chci poprosit o jeho kritiku. Ten model je podle mého názoru velice zajímavý a řeší řadu neduhů, kterými podle mého trpí modely standardní. Má ovšem jeden „nedostatek“, který je pro mnohé zcela zásadní a diskreditující: model, který vám dnes představím, neobsahuje člověka Ježíše Krista. To samozřejmě vůbec neznamená, že syn tesaře z Galiliee, Ježíš, který byl ve 30. letech ukřižován Pilátem Ponským, neexistoval – ať si existoval, klidně ať existoval tucet ukřižovaných Ježíšů. Já ale dnes budu hájit model, který na takové postavě nezávisí. Neobsahuje ji, nepotřebuje ji, obejde se bez ní.
Podle mého modelu se křesťanství vyvinulo pravděpodobně už nějakou dobu před rokem 30 z některého z mysteriózních kultů. Nikdo si ho nevymyslel, nikdo ho nezkonstruoval – vzniklo přirozenou syntézou religiozních i jiných ideí, které ve Středomořském prostoru v té době existovaly. Křesťanství nevzniklo na žádném konkrétním místě, ty myšlenky spojující už existující ideje se objevovaly a klíčily a navzájem se ovlivňovaly a připadaly mnoha lidem zajímavé a inspirující na mnoha místech současně. Proto je také křesťanství od samého počátku velmi diverzifikované, jak ideově tak geograficky, a není ani nejmenší evidence o tom, že by vůbec kdy existovalo něco jako jednolité křesťanství, stojící na odkazu člověka Ježíše Krista.
Křesťanství vzniklo mimo jiné z těchto v daném prostoru už existujících ideí:
1) Židovství, Tóra, a zejména pasáže kolem „trpícího služebníka“ v Žalmu 22 a Isaiáši 53
2) Mesianistická očekávání
3) apokalypticismus, očekávání brzkého konce světa
4) idea božské bytosti, tvořící spirituální kanál mezi člověkem a „vysokým Bohem“
5) koncept umírajících a zmrtvýchvstalých božstev http://en.wikipedia.org/wiki/Dying-and-rising_god
6) gnosticismus, idea tajemství, které bylo po věčné časy skryto, ale nyní je odhaleno, ovšem jen „povolaným“
7) Řecká idea personifikovaného zbožštělého „Slova“, „Logos“
8 ) idea „spasitelských aktů“ božských bytostí, které měly důsledky pro spásu lidí
Protože křesťanství nemělo žádný jasný počátek v čase, ale vznikalo postupně, nemá smysl se ptát, jak se vlastně stalo, že křesťané uvěřili, a čemu přesně „na začátku“ (který nebyl) věřili. Nemusí nás to trápit: stejně tak nevíme, jak se stalo, že „uvěřili“ členové jiných mysteriózních kultů, a nevíme ani, čemu přesně věřili. Přesto víme, že tyto kulty a sekty existovaly.
Můžeme ale poměrně spolehlivě rekonstruovat, čemu věřil náš nejstarší křesťanský autor, Pavel. Něčemu podobnému (nikoliv ovšem nutně stejnému) pak věřili i ostatní autoři epištol. Mluvme tedy o víře křesťanů v Pavlově době.
Křesťané v Pavlově době věřili v Božskou bytost Kosmického významu, Ježíše Krista. (Ježíš = z aramejského „Bůh je spása“, Kristus = Mesiáš). Kristus byl spirituálním kanálem, spojujícím vysokého Boha s lidmi. Křesťané ho chápali jako prostředníka k Bohu Otci. Skrze Krista dostávali zjevení i přímé informace (Pavel: ne od lidí, ale od Pána mám následující: … 1 Kor 7:10).
Kristus podle prvních křesťanů existoval od věků. Skrze něj bylo všechno stvořeno, on byl prvorozený všeho stvoření. Kristus je obrazem neviditelného Boha, vše v nebi i na Zemi bylo stvořeno jím, vše co se vidí, i co se nevidí. Trůny i panství, vlády i mocnosti. Skrze něj a pro něj bylo vše stvořeno, a on je přede vším, a jím všechno stojí. (Koloským 1:15-17). Jeho existence a identita byla po věčné časy skryta, ale nyní, v časech před koncem světa, byla lidem zjevena skrze prorocká Písma (Římanům 16:25) a skrze vidění.
Protože byl ale Kristus spirituálním kanálem mezi Bohem a člověkem, sdílel kromě své Božské podstaty i jisté lidské prvky. Mysticky pocházel z ženy (Galatským 4:4) – což Pavel jistě nezdůrazňuje náhodou, u bytosti tohoto druhu se takové věci nerozumí samy sebou. Byl zrozen pod zákonem – byla to tedy Izraelská spirituální bytost, stvořená Izraelským Bohem, nikoliv nějaký Řecký Poseidon či božstva Egypťanů nebo něco podobného. Navíc mysticky pocházel speciálně z Davidovy královské linie – což si vyžaduje obecně uznávaná Mesianistická předpověď v Písmu.
Centrem víry křesťanů Pavlovy doby však byl mysticky chápaný spasitelský akt, který Kristus podstoupil. Na začátku celého Kosmického dramatu “se Kristus vzdal sám sebe, a přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle, jako člověk.” (Filipským 2:6-8)
Kristus byl pak vydán při takzvané Večeři Páně. Jeho tělo se vydávalo za věřící, na památku čehož měli věřící při stejnojmenném posvátném rituálu přijímat chleba, symbolizující Kristovo tělo. Jeho prolitá božská krev symbolizovala Novou Smlouvu (Starou smlouvu uzavřel Bůh s Mojžíšem, a Židé ji měli stvrzovat dodržováním Zákona). Když první křesťané pili při posvátném jídle “Večeře Páně” víno, symbolizoval tento nápoj právě Pánovu prolitou krev a Novou Smlouvu. Všechny tyto informace měli křesťané přímo od Pána (1 Kor 11:23).
Kristus pak zemřel za naše hříchy podle Písem (pravděpodobně přímo v nebi, v kosmických sférách) na dřevěném kříži (kde trpěl, Římanům 8:17), byl pohřben, a třetí den byl vzkříšen. (1 Kor 15:3) Kristus byl vzkříšen jako první ze všech zesnulých. Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni ožijí (1 Kor 15:22). Každý však ve svém pořadí. Nejdříve sám Kristus, a při jeho příchodu (nikoliv návratu!) pak všichni, kdo jsou Kristovi. Potom přijde konec: až Kristus přemůže veškerou vládu, vrchnost a moc (Kosmických zlých sil, ovládajících dnes (= v Pavlově době) tento svět), předá Kristus království Bohu a Otci. Poslední nepřítel, jenž bude přemožen, bude smrt. (1 Kor 15:26)
Kristův příchod se odehraje takto: “Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky.” (1 Tes 4:16-17)
Pavlova teologie je podle mě překvapivě kompaktní, a dává pěkně smysl. Myslím, že chápu, že v Pavlově době tomuto mohla řada lidí uvěřit, a ty myšlenky jim mohly přijít přitažlivé. Na světě je plno zla, bezbožní Římané vítězí nad spravedlivými Izraelci a dlouhodobě je drží v porobě, což svědčí o tom – toto, a spousta dalších věcí svědčí o tom, že svět je pod nadvládou Mocností Zla. Tento stav ale nebude trvat dlouho. Bůh ve prospěch svého lidu co nevidět zasáhne, prostřednictvím svého Syna, Ježíše Krista. Předtím je ale potřeba vypořádat se s hříchem. Všichni jsme hříšní, a zasloužíme smrt (trestem za hřích je smrt!), a Bůh ho nám lidem nemůže a ani nechce prominout. Bůh nás však všechny miluje, a tak nám nabídl novou Smlouvu, a to všem, Židům i Pohanům, smlouvu v krvi svého Syna. Bůh obětuje svého prvorozeného a jednorozeného Syna – oběť nejvyšší! – za hříchy nás všech. Kristus může nést trest za naše hříchy – protože je sám Člověk. Jeho krev je dostatečně cenná, aby naše hříchy splatila – protože je Božské podstaty, je to bytost nesmírného, Kosmického významu. Přijetím našich hříchů se z Krista stal zločinec, ten nejtěžší zločinec – a pro zločince je trest smrti na kříži. Proto kříž. Kristovým vzkříšením (přičemž my budeme vzkříšeni s ním) se řeší problém smrti, Kristus se pak vypořádá se zlými mocnostmi a předá vládu Otci, a my pak budeme s Bohem navždy, a to je konec pohádky. Jak to všechno víme? Z Písma (Žalm 22, Isaiáš 53 a další) a ze zjevení. Proč si toho doposud nikdo nevšiml, resp. nikdo ty pasáže tak nechápal? Inu, bylo to Tajemství, které je po věčné časy skryto, a nyní je zjeveno. Co musíme udělat, abychom byli spaseni? Stačí přijmout Kristovu oběť, a to uděláme tak, že v Něj uvěříme. V Krista lze ostatně jedině věřit, vždyť ho nikdo z nás nikdy neviděl (1 Petr 1:8)!!!
***
Krista kázali Apoštolové. Ti dnes známí jsou Pavel, Petr, Jakub, Apollo. Různí Apoštolové někdy kázali (více či méně) jiného Krista (2 Kor 11:4) a vzájemně si konkurovali. Všichni vycházeli, tak jako Pavel, z Písma a ze Zjevení, a nebyla žádná autorita odkazu pozemského Ježíše, která by mezi nimi mohla soudit. Nevím o žádné indícii z epištol, že by kterýkoliv Apoštol požíval vyšší autority kvůli osobní znalosti a následnictví pozemského Ježíše. Křesťanství tvořila mozaika sekt, vyznávajících Krista, a rozesetých po celé Římské říši.
Pravděpodobně v 70. letech sepsal jistý vzdělaný křesťan, neobeznámený příliš s poměry v Izraeli, vycházející z Řeckého překladu Bible, pozoruhodný alegorický příběh. Bylo to “evangelium o Ježíši Kristu, Božím Synu”. (Mk 1:1) Dnes tohoto anonymního autora známe jako evangelistu Marka. Evangelium = šťastná zpráva, Marek tedy svým čtenářům sděluje šťastnou zprávu o Ježíši Kristu, Božím Synu.
Marek se rozhodl ukázat na alegoricky chápaném a fiktivním příběhu o člověku Ježíši, midrashicky působícím na pozadí Písma, důležité teologické aspekty a pravdy o “skutečném” Kristu. Markův příběh ale až tak úplně fikcí nebyl. Skutečný Kristus přece byl Člověk, komunikuje s věřícími, byl ukřižován a vzkříšen – no a Marek to celé prostě zasadil do reálných kulis, konkrétní doby a konkrétních historických míst.
Stejně jako skutečný Kristus byl i Markův Ježíš Synem Božím, který se inkarnoval do lidského těla. Stejně jako skutečný Kristus měl i Markův Ježíš od počátku velkou Moc. Když oslovil lidi, ti ho bez řečí následovali – tak jako by měli následovat skuteční věřící skutečného Krista. Vzhledem ke Kosmickému významu skutečného Krista Ježíše poslouchalo i moře a vlny (Mk 4:41) Skutečný Kristus bude centrální postavou Apokalypsy, i Markův Ježíš o sobě mluví jako o Synu Člověka. Skutečný Kristus zvítězí nad Zlými Mocnostmi, a Markův Ježíš už na Zemi ukazuje svoji Moc nad zlými duchy. Skutečný Kristus zvítězí i nad smrtí – a Markův Ježíš křísí Jairovu dceru. Skutečný Kristus nastolí Boží království, v němž nebude nemocí – a Markův Ježíš uzdravuje nemocné. (případně “léčí nemocné hříchem”?)
Skutečný Kristus otvírá lidem oči – a Markův Ježíš uzdravuje slepé. Skutečný Kristus je spravedlivý a bez hříchu (Isa 53:9b) (musí být, aby jeho oběť zafungovala), což je i Markův Ježíš. Má úctu k Zákonu, učí podnětným etickým maximám, atd.
Skutečný Kristus je tajemstvím, které bylo po věčné časy skryto, a nyní je odhaleno – a Markův Ježíš je samé tajemství. Učí v podobenstvích, přímo za účelem, “aby lidé hleděli, a hleděli, ale nechápali, poslouchali a slyšeli, ale nerozuměli, aby se snad neobrátili, a nebylo jim odpuštěno”. (Mk 4:12). Navíc Markův Ježíš neustále zdůrazňuje, aby lidé o jeho mocných činech nikomu neříkali – a dokonce i celý příběh končí šokujícím způsobem, že “ženy nikomu nic neřekly!”. Dost možná, že i Marek svůj spis mínil jako meta-podobenství! Totiž jako podobenství o Kristu na fiktivním příkladu pozemského Ježíše…
Ostatně, celý základní plot Markova příběhu je o Kristově tajemství a jeho postupném odhalování. Ze začátku nikdo nechápal, kdo Ježíš je, a odkud bere svou Moc. V polovině příběhu (cca 8. kapitola) začal Ježíš uzdravovat slepé – a Petr začíná pomalu chápat (Ty jsi Mesiáš! Mk 8:29b). Dojde k transfiguraci na hoře, a Ježíš odhalí své kosmické konexe a tím dále poodhalí svoji identitu. První, kdo chápe víc (Ježíš je Mesiáš, který musí trpět, a pak ZEMŘÍT, a v tom vlastně spočívá jeho mise!) je žena, která ho pomazala mastí z pravého nardu (Mk 14). Až do samého konce evangelia vlastně vůbec nikdo v úplnosti nepochopí, kdo Ježíš byl. První to vyzná, je Římský voják, tedy POHAN! (Ten člověk byl opravdu Boží Syn… Mk 15:39)
Značnou část Ježíšových promluv v Markovi lze chápat jako vzkaz (současným, v Markově době žijícím!) věřícím od skutečného Krista. Markův Ježíš věřící nabádá, aby v něj měli víru (Mk 4:40 i jinde). Petrovo zapírání Ježíše je vzkaz věřícím, aby se za svého Pána nestyděli, a nepodlehli podobnému pokušení. Ježíš opakovaně Markovými ústy říká, že následovat ho bude znamenat bolest a utrpení – zřejmě aktuální situace v Markově době. V Božím království pak ale přijde odškodnění.
„Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ten jej ztratí, ale kdokoli by ztratil život pro mě a pro evangelium, ten jej zachrání.” (Mk 8:34,35) je další z mnoha takových pasáží.
Celý pašiový příběh je třeba číst ve světle Starého Zákona, tedy pramene, odkud, jak známo, máme informace o Kristu. Ježíš přijel do Jeruzaléma na oslu, protože Zechariáš 9:9 to tak říká.
Římané neměli žádný zvyk pouštět zločince, ale uvědomíme-li si, že Barabáš je nápadně podobné Aramejskému Bar-Abbas, tedy Syn Otce, máme tu najednou dva Syny Otce: spravedlivého Ježíše, a zločince Barabáše (to jsme my všichni.) Zločinec je propuštěn na svobodu, a spravedlivý Ježíš bude trpět… celé je to alegorie.
Ježíš byl opovržený a opuštěný lidmi (Isa 53:3). Byl ukřižován se zločinci, protože Izaiáš 53:9 říká, že měl být pohřben se zločinci. Byl zadržen a souzen (Isaiáš 53:8), nikdy se nedopustil žádné křivdy, a v ústech neměl žádnou lež (Isa 53:9b). Byl bičován, abychom my všichni byli uzdraveni jeho ranami (Isa 53:5b). Hospodin na něj uvalil provinění nás všech (Isa 53:6b). Na smrt byl veden jako beránek, byl zmučen, a přestože trpěl, ústa neotevřel (Isa 53:7). Nelidsky byl zohaven, už ani člověku nebyl podoben (Isa 52:14, Mel Gibson, Utrpení Ježíše Krista 🙂 ).
Na kříži Ježíš volal, Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Žalm 22:2). Když byl na kříži, lidé se mu posmívali a pošklebovali (Žalm 22:8, Mk 5:29). Vyzývali ho, ať tedy sleze z kříže, když je ten Mesiáš (Žalm 22:9). Vojáci losovali o jeho šaty (Žalm 22:19). Na kříži měl probodené ruce i nohy (Žalm 22:17). Měl vyschlo v ústech, a tak mu vojáci dávali napít z houby namočené v octě. (Žalm 22:16). atd.
***
Marek i jeho čtenáři jistě věděli, jak Marek svůj text myslel, a tak ho i chápali. Jenže křesťanství tehdy tvořily poměrně uzavřené sekty, a jistě i Markova byla jedna z nich. Později se ovšem Markův spisek dostal mimo kontext, ve kterém byl sepsán. Lidem přišel velmi zajímavý, zajímavým a hlubokým způsobem reflektoval Krista, ve kterého věřili, a tvořil nevšední pohled na Něj…
Markův úspěch inspiroval nezávisle na sobě Matouše a Lukáše, který jeho příběh, každý svým způsobem “vylepšili”. Přidali víc příznaků Ježíšovy moci, víc zázraků a mocnější zázraky, víc nebeských znamení, zázračné narození, oba “prokázali” původ Ježíše ke králi Davidovi, jejich Ježíš byl otevřeněji Božský…
Celý příběh pak úplně reinterpretoval a přepracoval Jan, který přidal ideu Řeckého Logu, … podle mě ještě i v té době lidé chápali celou story tak jak byla původně míněna, tedy jako alegorii. Ale přístup historizovaného Ježíše se stal velmi moderní. Představuji si to, jako dnešní situaci okolo Járy Cimrmana. Každý “potichu” víme, že jde jen umělecký produkt, ale přesto se o něm na veřejnosti naprosto běžně mluví, jako že reálně žil. Má svoje muzeum, je spousta artefaktů z jeho života, dětství, přehršel jeho vynálezů, a všichni o tom mluvíme jako že se to vše “skutečně stalo”, i když víme, že “ve skutečnosti” to bylo trochu jinak.
V takové situaci se pak mohl otevřít prostor pro změnu paradigmatu. Klidně se mohla začít šířit idea, že, nakonec – to všechno opravdu BYLA realita! Že i když se to nebere vážně, tak Kristus se v Ježíši opravdu inkarnoval, tak jak evangelia popisují. To, že řekl vše co mu evangelia připisují, tomu věřil pravděpodobně už sám Marek, stejně jako Pavel věřil, že výroky které mu Pán “spirituálně sdělil” od něj reálně pocházejí. Odtud už je jen krůček k myšlence, že to řekl i fyzicky, ve svém reálně existujícím lidském těle.
Ještě v polovině druhého století evangelia nikdo necitoval, tedy je asi ještě tehdy lidé nebrali příliš vážně. Ovšem nedlouho poté začala nabývat myšlenka historicity na významu. Irenaeus je už kolem roku 180 bere prokazatelně vážně. Vytvořil pro evangelia jasné spojení s Apoštoly, známým způsobem – a zbytek už je poměrně dobře dokumentován.
***
Uvědomme si nyní dvě věci: Tento scénář je velmi dobře možný. Neobsahuje žádný zvlášť nepravděpodobný krok, nic, nad čím stojí otazník, jak tomu lidé mohli uvěřit. NAVÍC tvrdím, že v tomto kontextu dávají všechny spisy NZ lepší smysl, než za předpokladu historického Ježíše. Pavlovými dopisy počínaje, a evangelii konče.
Uvažme např.
1) absenci Ježíšova učení prakticky ve všech epištolách
2) fakt, že Pavel Ježíši nepřipisuje ani žádný ze svých apokalyptických názorů, které přitom měly být jádrem Ježíšova pozemského učení
3) fakt, že Pavel Ježíši nepřipisuje ani morální maximy, které měly od Ježíše pocházet (miluj bližního svého…)
4) Pavlovo evangelium je úplně jiné, než Ježíšovo, a Pavel vůbec nezmiňuje, že by Ježíš nějaké měl. Nemluví o tom, že by nějaké měl, a nezdůvodňuje, proč ten posun.
5) Jediný výrok, kdy Pavel Ježíše evidentně cituje, je Večeře Páně (1 Kor 11:23-26) , což je asi podle nás všech zrovna výjev, který se jen těžko stal. Nevím, jak byste vysvětlili, že Ježíš lámal chleba a nabádal své učedníky, ať ho jedí jako jeho tělo, které se dává za něj…
6) způsob, jakým Pavel (ne)mluví o Jakubovi a Petrovi.
7) způsob, jakým Pavel mluví o své návštěvě Jeruzaléma, a fakt, že ho ani nenapadne, že by mohl navštívit místo, kde byl Ježíš ukřižován, zahradu Getsemane, prázdný hrob, atd., a pak o tom napsat svým čtenářům…
8 ) vysokou Kristologii u Pavla. Jak se v tak krátké době stala z tesaře bytost Božské podstaty?
9) proč vůbec Pavel v listu Galatským zdůrazňuje, že Kristus byl z ženy? U tesaře by to jeden tak nějak čekal, proč o tom vůbec mluvit? No ale u Božské bytosti … je asi docela vhodné takovouto její nečekanou vlastnost zdůraznit.
10) V kapitole Římanům 13 Pavel říká, že vládcové přece nejsou postrachem pro ty, kdo konají dobro, ale pro ty, kdo konají zlo. Konej dobro, a vláda tě pochválí. Konáš-li ale zlo, boj se. Vláda je Božím služebníkem, a pachatele zle po zásluze trestá. VELMI podivné, pokud by Pavel věděl, co se stalo Ježíši…
11) fakt, že Pavel (i ostatní autoři epištol!) zcela mlčí o tom, že by Ježíš měl vůbec nějaké učedníky. Jedinkrát mluví o Dvanácti, aniž vysvětlí co to je, a nezahrnuje do toho ani Petra, ani ostatní Apoštoly.
atd.
12) absence jakékoliv jiné evidence o učednících. Autor Petrova dopisu netvrdí ani nenaznačuje, že by byl Ježíšovým učedníkem. Autor Jakubova dopisu vůbec nezmiňuje svůj údajný pokrevní příbuzenský vztah s Ježíšem! Pavel se při svém soupeření s Petrem nijak nesnaží vypořádat s jeho údajným mnohem bližším vztahem k pozemskému Ježíši.
13) za co byl vlastně Ježíš ukřižován? Ukřižování je trest pro těžké zločince, ale pro rouhače je trest ukamenování…
14) jak moc je pravděpodobné, že tesaře předvedli osobně před Piláta Ponského?
15) Příjmení Jidáše Iškariotského je zábavná hra se slovy: Aramejské Ish-Karijá znamená “lhář”, a nebo “ten falešný”…
16) Josef z Arimatee má také zajímavé příjmení: žádné město Arimatea nebylo nikdy nalezeno, ale znamená to “Best disciple Town”, tedy “město nejlepšího učedníka”
17) ani město Nazaret nebylo nikdy nalezeno, a neexistují o něm žádné dobové dokumenty. Zato evangelium sv. Filipa naznačuje, co to znamená: Ježíš z Nazaretu znamená podle Filipa “Ježíš z Pravdy”…
18) Římané nechávali popravené na křížích viset mnoho dní. Sejmout někoho hned po smrti, a dát ho do hrobu – to je nevídané. Kdyby ale bylo s Ježíšem nakládáno tak jak bylo s popravenými nakládáno běžně, těžko by mohl Marek svoji historku dokončit. Kdyby Římané Ježíše nechali viset na kříži, jak to bylo běžné, těžko by také jeho učedníky mohlo napadnout něco o vzkříšení.
19) Jak vůbec učedníky napadla absurdní teze, že ten, s kým chodili měsíce po zemi, nosil úplně normální šaty, boty, jedl, vyměšoval se – a zemřel – tak sestoupí na konci světa z nebe a on to bude, kdo skoncuje s Kosmickými zlými mocnostmi?
20) co bylo TO v Ježíšově učení nebo životě, co způsobilo Ježíšův ohromný respekt v očích jeho učedníků, o němž navíc tak snadno přesvědčovali další napříč celým Římským impériem?
21) a proč se o TÉ-ÚŽASNÉ-VĚCI nikdy nezmiňuje žádný z autorů epištol?
22) jak došel Pavel k pozoruhodné tezi, že chudý tesař z Galilee zemřel za hříchy všech lidí, a ti kdo tomu uvěří, budou svou vírou spaseni?!
23) jaký smysl dávalo Pavlovi a dalším pojídání chleba symbolizující maso tesaře, a pití vína symbolizující jeho krev?
Závěr:
Zajímají mě:
1) konkrétní důvody, proč je tento scénář nepravděpodobný
2) konkrétní důvody, proč je standardní scénář s historickým Kristem pravděpodobnější. Co v počátcích křesťanství vysvětluje předpoklad historického Krista lépe, než výše popsaný scénář?
Mě se ten Michalův model vlastně celkem líbí. Tak nějak je v harmonii s tím, čemu věřící věří dnes a že pro svoji víru nepotřebují žádný věrohodný nebo hmotný důkaz. proč by nemohli věřit v nějakého kosmického Krista tehdy, když v něj naprosto stejně věří i dnes.
Věřící dnes nevěří v syna tesaře Ješuu Nazaratského, oni věří v živého Krista.
Dalším plusem Michalovy teorie je fakt, že jeho interpretace evangelií je v souladu se způsobem, jak s písmem pracovali mnozí židovští rabínové. Mínusem, že nejstarší Midraše se datují až někdy kolem roku 300 n.l. Pokud bychom postulovali, že Markovo evangelium je vlastně midraš, tak by se jednalo nejstarší dochovaný midraš vůbec a jako takové výjimečné tvrzení je to potřeba podložit i nějakým dalším důkazem, který nemáme.
jsem četl na OSACR že podle křesťanů je třeba k ateismu více víry než k teismu – to by nám tedy měli teisti závidět – přece čím víc víry tím lépe ne?
co se týče toho článku z radiovaticana – taky jsem to nedočetl
Ty jo, já jsem si až teď všiml, že autorem toho paskvilu je papež 🙂
Slávek: “Tak nějak je v harmonii s tím, čemu věřící věří dnes a že pro svoji víru nepotřebují žádný věrohodný nebo hmotný důkaz. proč by nemohli věřit v nějakého kosmického Krista tehdy, když v něj naprosto stejně věří i dnes.”
V kozmického Krista uverili, teda Pavol v neho istotne veril, ale pavlovská alebo postpavlovská viera v Kozmického Krista predsa nevylučuje existenciu historického Ježiša.
Médeo, o tom ale přece nikdo ani na chvíli nemluvil, že by snad něco existenci historického Ježíše vylučovalo. Jde jen a pouze o to, co je z hlediska našich znalostí pravděpodobnější.
tohle je z OSACR:
http://www.rouming.cz/roumingShow.php?file=holmes.jpg
takhle jsem se už dlouho nezasmál 🙂
http://www.rouming.cz/roumingShow.php?file=miracles__.png
http://www.rouming.cz/roumingShow.php?file=-_Batman_-______15.04.2013.jpg
Lol! 😀 ten s tím batmanem je dobrý 😀
Ten papežův článek je šílený. On tam vrší jedno pofiderní tvrzení na druhé. Považuji za nepravdivé tvrzení A, a on z toho obsáhle vyvozuje B, z B pak C a z C => D – a to člověka znechutí.
Nebo třeba, hned ve druhém odstavci se ptá:
“Problém tkví ve zkaženém srdci. Proč se srdce zkazí?”
Může mi někdo svými slovy zkusit vyložit, jak si na tuto otázku, kterou si on sám položil, papež odpovídá?
protestant:
Proto není křesťanství žádná filozofie, ale prosté následování Krista.
jack:
To není tak úplně přesné. Je to eventuelně pouze následování historky o Ježíši Kristu.
To je v součsné době to jediné co je objektivně doložitelné.
A od posuzování k nestoudnosti. Obracet se proti sobě. Bytí je transcendentně pravé (verum). Mohu jej překroutit a zahalit popřením jeho pravdy. Avšak toto bytí nadále zůstává verum, i když bude někým – v jeho situační imanenci – prezentováno jinak. Bytí bojuje o to, aby se projevilo takové, jakým je.
Může mi toto někdo vysvětlit? 🙂
Thel Akira
„Je životní příběh zakladatele křesťanství výplodem lidského žalu, představivosti a naděje — mýtus srovnatelný s legendami o Kršnovi, Osirisovi, Attisovi, Adonisovi, Dionýsovi a Mithrovi?“
„1) absenci Ježíšova učení prakticky ve všech epištolách“
Co si máme představovat pod pojmem „absence Ježíšova učení“?
Absenci lze vysvětlit Židům 6,1: „Proto nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti. Nevracejme se k základním článkům o pokání z mrtvých skutků, o víře v Boha.“
„2) fakt, že Pavel Ježíši nepřipisuje ani žádný ze svých apokalyptických názorů, které přitom měly být jádrem Ježíšova pozemského učení“
To je prosté, apoštol Pavel rozlišoval mezi svým názorem a tím co řekl Kristus, např.:
„Těm, kteří žijí v manželství, přikazuji – ne já, ale Pán“ – (1 Ko 7,10)
„Co teď říkám, neříkám ve jménu Páně, nýbrž jako z nerozumu, v této roli vychloubače.“ – (2 Ko 11,17)
3) fakt, že Pavel Ježíši nepřipisuje ani morální maximy, které měly od Ježíše pocházet (miluj bližního svého…)
A to samotné Pavlovy dopisy evidují, že to skutečně Ježíši nepřipisoval? To neevidují, takže se nemůže jednat o fakt.
„4) Pavlovo evangelium je úplně jiné, než Ježíšovo, a Pavel vůbec nezmiňuje, že by Ježíš nějaké měl. Nemluví o tom, že by nějaké měl, a nezdůvodňuje, proč ten posun.“
V čem je jiné? Nemluví o to, že by nějaké měl? 1 Korintským 1,17: „Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.“ – Pavel předpokládá, že Kristus měl evangelium, proto jej také poslal zvěstovat.
„5) Jediný výrok, kdy Pavel Ježíše evidentně cituje, je Večeře Páně (1 Kor 11:23-26) , což je asi podle nás všech zrovna výjev, který se jen těžko stal. Nevím, jak byste vysvětlili, že Ježíš lámal chleba a nabádal své učedníky, ať ho jedí jako jeho tělo, které se dává za něj…“
Stačí se zeptat, jakéhokoliv současného křesťana, co tím chtěl Ježíš říci učedníkům, kteří to zpočátku nechápali.
„6) způsob, jakým Pavel (ne)mluví o Jakubovi a Petrovi.“
Apoštol Jakub, bratr Jana byl sťat v roce 44 n.l.
Co se týká Petra, cituji:
1 Ko 1,12: „Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.“
1 Ko 3,22: „ať Pavel nebo Apollos nebo Petr, ať svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše“
1 Ko 9,5: „Nemáme právo brát s sebou věřící ženu, tak jako ostatní apoštolové i bratři Páně i Petr?“
1 Ko 15,5: „ukázal se Petrovi, potom Dvanácti.“
Ga 1,18: „Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem, a zůstal jsem u něho dva týdny.“
Ga 2,7: „naopak nahlédli, že mně bylo svěřeno zvěstovat evangelium pohanům tak jako Petrovi židům.“
Ga 2,8: „Vždyť ten, který dal Petrovi sílu k apoštolství mezi židy, dal ji také mně k službě mezi pohany.“
Ga 2,9: „Když poznali milost, která mi byla dána – Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve – podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, že my půjdeme mezi pohany a oni mezi židy.“
Ga 2,11: „Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu.“
Ga 2,14: „Když jsem však viděl, že nejdou přímo za pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: “Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali?”
Apoštol Pavel o Petrovi tedy mluví.
„7) způsob, jakým Pavel mluví o své návštěvě Jeruzaléma, a fakt, že ho ani nenapadne, že by mohl navštívit místo, kde byl Ježíš ukřižován, zahradu Getsemane, prázdný hrob, atd., a pak o tom napsat svým čtenářům…“
Zřejmě turistika byla chápána před 2000 lety poněkud jinak, obzvlášť, když ta místa jako žid a farizej pochopitelně znal. Nicméně, kdo by třeba chtěl chodit na místo, kde by např. někdo trefil sekyrou vaší matku? Exkurze by to byla tak možno pro kriminalisty, avšak ne pro vaše vzpomínky.
„8 ) vysokou Kristologii u Pavla. Jak se v tak krátké době stala z tesaře bytost Božské podstaty?“
Kristocentrismus je u Pavla typickým charakterem, opět cituji: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ – (1 Ko 2,2) A pojetí Božské podstaty Krista udržovali Křesťané již v raném vývoji apoštolské církve.
„9) proč vůbec Pavel v listu Galatským zdůrazňuje, že Kristus byl z ženy? U tesaře by to jeden tak nějak čekal, proč o tom vůbec mluvit? No ale u Božské bytosti … je asi docela vhodné takovouto její nečekanou vlastnost zdůraznit.“
Pro Pavla byl Kristus vtěleným Bohem, Bůh, mající lidství (jak proti gnostické).
„10) V kapitole Římanům 13 Pavel říká, že vládcové přece nejsou postrachem pro ty, kdo konají dobro, ale pro ty, kdo konají zlo. Konej dobro, a vláda tě pochválí. Konáš-li ale zlo, boj se. Vláda je Božím služebníkem, a pachatele zle po zásluze trestá. VELMI podivné, pokud by Pavel věděl, co se stalo Ježíši…“
Pavel vychází z předpokladu, že vládcové dodržují právní zákony, které slouží pro právo a udržování pořádku. Pokud se však dopouštění zvůle, podléhají Božímu soudu.
„11) fakt, že Pavel (i ostatní autoři epištol!) zcela mlčí o tom, že by Ježíš měl vůbec nějaké učedníky. Jedinkrát mluví o Dvanácti, aniž vysvětlí co to je, a nezahrnuje do toho ani Petra, ani ostatní Apoštoly.“
Aniž vysvětlí, co to je? V té době to věděl každý žid, číslo 12 označovalo plnost, Tanach je toho zcela plný významů. Navíc u běžných rabínů bylo zvykem, že měli 12 učedníků. Zcela také nechápu, proč to nazývat nějaké „mlčení“, v rané apoštolské křesťanské církvi každý věděl, kdo jsou sloupy církve.“ Mlčení v dopise neznamená, mlčení ve smyslu zamlčování. Já mohu např. v dopise psát, že papír se vyrábí ze stromů, prochází procesem tepelné a mechanické úpravy, sušením atd., ovšem to asi nebude mým záměrem poselství k mé babičce. Jestliže cokoliv takového neuvedeme, neznamená to, že o něčem mlčíme (zamlčujeme), ale že účel dopisu je úplně jiný. Tak je to i s epištolami, jsou psány, konkrétním osobám, konkrétnímu společenství s konkrétním účel.
„12) absence jakékoliv jiné evidence o učednících.“
Např. Lukáš 10,1 píše, že Kristus měl určených dalších 70 učedníků nebo následovníků, které posílal na určitá místa, ale základ bylo pořád 12. Nejedná se tedy o jakoukoliv absenci evidence.
„Autor Petrova dopisu netvrdí ani nenaznačuje, že by byl Ježíšovým učedníkem. „
„Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným, kteří přebývají jako cizinci v diaspoře v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii“ – (1. Pe 1) Autor Petrova listu se představuje jako Petr, apoštol Ježíše Krista, tedy jeho učedník. Dále 2. list Petrův 1,1: „Šimon Petr, služebník a apoštol Ježíše Krista, těm, kdo dosáhli stejně vzácné víry jako my díky spravedlnosti našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista.“ – tedy opět učedník.
„Autor Jakubova dopisu vůbec nezmiňuje svůj údajný pokrevní příbuzenský vztah s Ježíšem!“
Protože se jednalo o jiného Jakuba, nikoli bratra Páně.
„Pavel se při svém soupeření s Petrem nijak nesnaží vypořádat s jeho údajným mnohem bližším vztahem k pozemskému Ježíši.“
A proč by také měl?
„13) za co byl vlastně Ježíš ukřižován? Ukřižování je trest pro těžké zločince, ale pro rouhače je trest ukamenování…“
Židé nemohli bez povolení Říma vykonávat jakékoliv popravy. Pokud se židům podařilo dožádat si bičování, není problém, lze předpokládat, že si dožádali i ukřižování. Pro své záměry užívali všemožné psychologické nátlaky, např. pořvávali na Piláta: “Jestliže ho propustíš, jsi nepřítel císařův. Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři.” – (J 19,12), na to Pilát dobře slyšel. Na druhé straně Herodes Veliký se např. zavděčil židům tak, že jim postavil Chrám.
„14) jak moc je pravděpodobné, že tesaře předvedli osobně před Piláta Ponského?“
Vysoce pravděpodobné. Ale to asi nebude stačit, budeme se tomu tedy věnovat až konci.
„15) Příjmení Jidáše Iškariotského je zábavná hra se slovy: Aramejské Ish-Karijá znamená “lhář”, a nebo “ten falešný”…“
Je to možné, avšak Jidáš (Judas) je jméno hebrejského původu, jméno Judas Iskarioth je odvozeno od „ish qiryah“ – což znamená „muž města“
„16) Josef z Arimatee má také zajímavé příjmení: žádné město Arimatea nebylo nikdy nalezeno, ale znamená to “Best disciple Town”, tedy “město nejlepšího učedníka”
Řecký výraz města „Harimathaia“ je podoben hebrejskému výrazu „Ráma,“ což bylo město. Původně z heb. to znamená „výšina“. V Ježíšově době to bylo „město Judejců“ a rodné město Josefa, Ježíšova tajného učedníka, který si vyžádal Ježíšovo mrtvé tělo, aby je pohřbil. (Lk 23:50–53; Mt 27:57–60; Mr 15:43–46; Jan 19:38–42) Podle všeobecného názoru ležela Arimatie na místě dnešního Rentisu (Rantisu), asi 35 km na SZ od Jeruzaléma a asi 26 km na V od Joppe (dnešního města Tel Aviv-Jafo). – (http://wol.jw.org/cs/wol/d/r29/lp-b/1200000362)
„17) ani město Nazaret nebylo nikdy nalezeno, a neexistují o něm žádné dobové dokumenty.“
Město Nazaret existuje dodnes, archeologické výzkumy prokázaly, že v místě města současného města Nazaret v Palestině, existovaly lidské osady již před 9 000 lety. – (http://cs.wikipedia.org/wiki/Nazaret)
„Zato evangelium sv. Filipa naznačuje, co to znamená: Ježíš z Nazaretu znamená podle Filipa “Ježíš z Pravdy”…“
Evangelium sv. Filipa není evangelium, ale gnostický spis z poloviny 3. století n. l., Jak vnímání učedník Natanael město Nazaret? Cituji: “Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?” – zřejmě obecné povědomí bylo, že město Nazaret těžko mohlo být pokládáno za město „pravdy“ (něco ve smyslu kladného), natož učinit podivný závěr: „Ježíš z Pravdy“ a spojovat s daným městem. Je třeba vědět, že je to gnostický spis, v prve řadě to tedy znamená něco duchovního, nikoli hmotného (hmota je špatná).
„18) Římané nechávali popravené na křížích viset mnoho dní. Sejmout někoho hned po smrti, a dát ho do hrobu – to je nevídané.“
To nebylo nevídané. Římané judaismus uznávali jako religio recita, pokud přicházel šabat, podle Tóry (Dt 21,22-23) židé vnímali, že nikdo z popravených nesměl vyset na kříži, proto si na Římanech vynutili, aby před západem přicházejícího šabatu popraveným rozdrcovali kolena (k tomu Římané používali velké kladivo). Popravený, který se tak o něm opíral, v podstatě zemřel udušením (smrt na kříži obvykle nebyla kvůli ranám způsobeným hřeby nebo bolestí, nýbrž tím, že se vězňové zapírali o nohy, aby se mohli nadechnout. Takto zápasili mnoho dní, až jim síly naprosto došly a poté se vyčerpáním udusili. Je to nejkrutější způsob smrti, jaký Římané mohli vymyslet.)
„19) Jak vůbec učedníky napadla absurdní teze, že ten, s kým chodili měsíce po zemi, nosil úplně normální šaty, boty, jedl, vyměšoval se – a zemřel – tak sestoupí na konci světa z nebe a on to bude, kdo skoncuje s Kosmickými zlými mocnostmi?“
To je právě ta otázka, proč by si učedníci vymýšleli a pokládali životy, mnohdy drastickým způsobem (např. dle tradice apoštol Petr se necítil být hoden ukřižován jako jeho Pán, na požádání se tak nechal ukřižovat hlavou dolů) pro něco, co by byla pouhá smyšlenka nebo takříkajíc výplod bujné fantazie?
„20) co bylo TO v Ježíšově učení nebo životě, co způsobilo Ježíšův ohromný respekt v očích jeho učedníků, o němž navíc tak snadno přesvědčovali další napříč celým Římským impériem?“
Pisatel listu Židům 4:12 si píše: „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.“
„21) a proč se o TÉ-ÚŽASNÉ-VĚCI nikdy nezmiňuje žádný z autorů epištol?“
O jaké úžasné věci? Že tak snadno další přesvědčovali napříč celým Římským impériem? Římanům 1,8: „Nejprve vzdávám díky svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás všechny, protože se po celém světě rozšiřuje zvěst o vaší víře (to potvrzují i mimo biblické záznamy).“
„22) jak došel Pavel k pozoruhodné tezi, že chudý tesař z Galilee zemřel za hříchy všech lidí, a ti kdo tomu uvěří, budou svou vírou spaseni?!“
Došel k tomu, tak, že uvěřil Ježíši Kristu, který se mu zjevil, jak je líčeno v knize Skutků. Navíc pokud věřil slovům Krista: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ – (J 11,25) Tak na tom není nic pozoruhodného, prostě ta zvěst ho musela nějakým způsobem dramaticky zasáhnout do jeho života a on tomu uvěřil. Kvůli tomu se mu taky vysmáli řečtí učenci, se kterými diskutoval na náměstí v Athénách – (Sk 17:32)
„23) jaký smysl dávalo Pavlovi a dalším pojídání chleba symbolizující maso tesaře, a pití vína symbolizující jeho krev?“
Ježíš často o sobě říkal, že je živý chléb, který sestoupil z nebe (J 6,41). Židé obecně chápali chléb jako základ živobytí, bez kterého se nelze obejít. Jestliže Ježíš o sobě mluvil jako o chlebu, dával tím tak najevo, že bez něho nemohou učedníci mít skutečný život, on je ten, který dává nepomíjivý život. Chléb z nebe znamená Boží Slovo, kdo ho pojídá přebývá v něm, poněvadž Boží Slovo (Theos Logos) dle apoštola Jana v úvodu evangelia, je zcela totožné s Kristem.
Zpět ke 14. bodu. Je pravda, že mimobiblických písemných dokladů, které by se vztahovaly k událostem v životě Ježíše a jeho apoštolů, je poměrně málo. Nic jiného ani nelze očekávat, protože v prvním století byli křesťané poměrně malou skupinou, která se nevměšovala do politiky. Ale doklady ze světských dějin odpovídají tomu, co čteme v Bibli.
Jedním velmi vzdělaným mužem, který pečlivě zvažoval důkazy, byl v prvním století lékař Lukáš. (Kolosanům 4:14) Lukáš napsal dvě knihy, které jsou částí Bible: jedna z nich, evangelium, popisuje Ježíšovu službu, a druhá, označovaná jako Skutky apoštolů, líčí šíření křesťanství v letech po Ježíšově smrti.
V úvodu ke svému evangeliu Lukáš poukazuje na mnoho dokladů, které měl k dispozici, ale které my už nemáme. Mluví o tom, že vzal v úvahu psané záznamy o Ježíšově životě. Poukazuje také na to, že mluvil s očitými svědky Ježíšova života, smrti a vzkříšení. Potom říká: „Přesně [jsem] vysledoval všechny věci od začátku.“ (Lukáš 1:1–3) Je zřejmé, že Lukáš provedl podrobný výzkum. Byl dobrým dějepiscem?
Mnozí lidé se domnívají, že jím byl. V roce 1913 se sir William Ramsay usuzoval, že „Lukáš je prvotřídní dějepisec“ Badatelé v novější době dospěli k témuž závěru. Dílo The Living Word Commentary (Komentář k živému slovu) v úvodu ke svazkům o Lukášovi říká: „Lukáš byl nejen dějepisec, ale i teolog.“
Podle dr. Davida Goodinga, bývalého profesora starozákonní řečtiny, který působil v Severním Irsku, byl Lukáš „starověkým historikem podle tradice starozákonních historiků a podle tradice Thúkydida [jednoho z nejvýznamnějších historiků starověkého světa]. Stejně jako tito historikové zkoumal Lukáš prameny, vybíral si materiál a ten pak sestavoval, a to vše dělal velmi pečlivě . . . Thúkydides spojoval tuto metodu se zanícením pro historickou přesnost: nic nenasvědčuje tomu, že by Lukáš jeho úrovně nedosahoval.
Jaký závěr vyvodil tento vysoce kvalifikovaný muž z toho, že 16. Nisana byl Ježíšův hrob prázdný? Jak ve svém evangeliu, tak i v knize Skutků Lukáš podává zprávu o tom, že byl Ježíš vzkříšen z mrtvých, a uvádí to jako skutečnost. (Lukáš 24:1–52; Skutky 1:3) Neměl o tom vůbec žádné pochybnosti. Jeho víra v zázrak vzkříšení mohla být posílena jeho vlastními zážitky. Sám sice nebyl očitým svědkem vzkříšení, ale podává zprávu o tom, že byl svědkem zázraků, které vykonal apoštol Pavel. (Skutky 14:8–10; 20:7–12; 28:8, 9)
Lukáš mohl mluvit s lidmi, kteří prohlašovali, že Ježíše po jeho smrti viděli a že s ním mluvili, a podobně tedy můžeme my číst to, co někteří z nich napsali. A můžeme sami posoudit, zda tito lidé byli oklamáni, zda se pokoušeli oklamat nás, nebo zda vzkříšeného Krista skutečně viděli. Upřímně řečeno, mnozí z nich byli Ježíšovými důvěrnými přáteli až do jeho smrti. Někteří z nich byli svědky jeho smrtelných muk na mučednickém kůlu. Viděli, jak z rány, kterou mu způsobil kopím jeden z vojáků, vytekla krev a voda. Voják věděl, že Ježíš je nesporně mrtvý, a věděli to i oni. Říkají, že později viděli Ježíše živého a že s ním skutečně mluvili.
Rozhodně nemohli být oklamáni. Pokoušeli se snad tvrzením, že Ježíš byl vzkříšen, oklamat nás? (Jan 19:32–35; 21:4, 15–24) Nebo dokonce oklamat sami sebe?
Křesťané, včetně těch, kteří prohlašovali, že Ježíše osobně viděli, považovali Ježíšovo vzkříšení za samotný základ své víry. Apoštol Pavel řekl: „Jestliže však Kristus nebyl vzkříšen, naše kázání je jistě marné a marná je naše víra . . . Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, je vaše víra zbytečná.“ (1. Korinťanům 15:14, 17) Zní to jako slova muže, který lže, když říká, že viděl vzkříšeného Krista? Toť otázka.
Když Herodes Antipas utrpěl ohromnou vojenskou porážku, židovský historik Josephus v roce 93 n. l. napsal: „Některým Židům se zničení Herodova vojska zdálo božskou pomstou — pomstou jistě spravedlivou — za to, jak [Herodes] zacházel s Janem, příjmením Křtitelem. Herodes jej totiž usmrtil, přestože to byl dobrý člověk a vybízel Židy, aby žili spravedlivě, aby se svými bližními jednali podle práva a aby měli zbožnou úctu k Bohu.“ — (Marek 1:14; 6:14–29.10). Josephus tedy potvrzuje biblickou zprávu, že Jan Křtitel byl spravedlivý muž, který kázal pokání a kterého dal Herodes popravit. (Matouš 3:1–12; 14:11)
Josephus se také zmiňuje o Jakubovi, Ježíšovu nevlastním bratrovi, o němž nám Bible říká, že zpočátku Ježíše nenásledoval, ale později se stal význačným starším v Jeruzalémě. (Jan 7:3–5; Galaťanům 1:18, 19) O Jakubově zatčení píše: „[Velekněz] Ananus svolal soudce Sanhedrinu a přivedl před ně muže, který se jmenoval Jakub a byl bratrem Ježíše, který byl nazýván Kristus, a některé jiné lidi.“ Těmito slovy Josephus navíc potvrzuje, že „Ježíš, který byl nazýván Kristus“, byl skutečnou historickou osobou.
Týž historik dosvědčil i historickou existenci Ježíše Krista, když napsal, že povstal „jistý Ježíš, člověk čaroděj, může-li být opravdu nazván člověkem,. . . kterému jeho učedníci říkají Boží syn“. Pokračoval, že „Pilát ho odsoudil. . . A ani dnes není plemeno těch, kteří si po něm říkají ‚mesianisté‘, vymřelé.“ — (Mr 15:1–5, 22–26; Sk 11:26).
Židovský historik prvního století Josephus se zmínil o kamenování „Jakuba, bratra Ježíše, který se nazýval Kristus“ – (Židovské starožitnosti, Josephus, Kniha XX, oddíl 200). Přímá a velmi příznivá zmínka o Ježíšovi v knize XVIII, v oddílech 63, 64, byla zpochybněna těmi, kdo tvrdí, že musela být buď vsunuta později, nebo přikrášlená křesťany; uznává se však, že slovník a styl jsou v podstatě Josephovy a že se tato pasáž vyskytuje ve všech dostupných rukopisech.
Autentičnost první zmínky, kde Josephus mluví o Ježíšovi jako o Mesiášovi, někteří znalci zpochybňují, ale podle vyjádření profesora Louise H. Feldmana, který působí na Yeshiva University, jen málokdo pochybuje o pravosti druhé zmínky. Josephus zde uvádí: „[Velekněz Ananus] svolal soudce Sanhedrinu a přivedl před ně muže jménem Jakub, bratra Ježíše, který byl nazýván Kristus.“ – (Židovské starožitnosti, XX, 200) Ano, farizeus, člen sekty, jejíž mnozí stoupenci byli zapřisáhlými nepřáteli Ježíše, potvrdil existenci ‚Jakuba, bratra Ježíše‘.
Dějiny potvrzují, že pronásledování ze strany představitelů Římské říše nedokázalo rané Jehovovy křesťanské svědky vyhubit. Josephus, židovský historik z prvního století našeho letopočtu, píše: „A kmen křesťanů, nazývaný tak podle [Ježíše], nevymizel až dodnes [kolem roku 93 n. l.].“ — Židovské starožitnosti, XVIII, 64 (iii, 3).
Také jiní raní pisatelé se zmiňují o věcech napsaných v Řeckých písmech. Například: Evangelia nám říkají, že Ježíšovo kázání na území Palestiny se setkávalo se širokým ohlasem. Když Pontský Pilát odsoudil Ježíše k smrti, byli Ježíšovi následovníci zmateni a sklíčeni. Krátce potom titíž učedníci odvážně naplnili Jeruzalém poselstvím, že jejich Pán byl vzkříšen. Během několika let se křesťanství rozšířilo po celé Římské říši. (Matouš 4:25; 26:31; 27:24–26; Skutky 2:23, 24, 36; 5:28; 17:6)
Pravdivost těchto údajů dosvědčuje římský historik Tacitus, který rozhodně nebyl přítelem křesťanství. Píše krátce po roce 100 n. l., líčí Neronovo kruté pronásledování křesťanů a dodává: „Původce toho jména Kristus byl za vlády Tiberiovy prokurátorem Pontiem Pilatem popraven. Tato zhoubná pověra byla sice prozatím utlumena, ale znovu propukla nejen v Judei, kolébce toho zla, nýbrž i v Římě.“ (12)
Tacitus, který se narodil kolem roku 55 n. l. a je považován za jednoho z nejvýznamnějších světových historiků, se o křesťanech zmínil ve svých Letopisech. O tom, že Nero na ně svalil vinu za velký požár Říma v roce 64 n. l., Tacitus napsal: „Nero [nastrčil] jako viníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný život nenáviděl a nazýval Chrestiani. Původce toho jména Kristus byl za vlády Tiberiovy prokurátorem Pontiem Pilatem popraven.“
Římský historik Tacitus, který žil v druhé polovině 1. století n. l., napsal: „Christus [latinsky „Kristus“], od něhož má původ jméno [křesťan], vytrpěl nejvyšší trest za vlády Tiberiovy z rukou jednoho z našich prokurátorů, Piláta Pontského.“ — (The Complete Works of Tacitus (Sebrané spisy Tacitovy), New York, 1942; Letopisy, kniha 15, odst. 44.)
Světští spisovatelé v prvních dvou stoletích také potvrdili to, že v jejich době křesťané existovali a že měli na jejich pohanský svět určitý vliv. Například římský historik Tacitus, který se narodil asi v roce 55 n. l., vypráví, že se rozšířila pověst, podle které za požár Říma (64 n. l.) nesl odpovědnost Nero. Potom říká: „Aby tedy potlačil tu pověst, nastrčil Nero jako viníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný [z hlediska Římanů] život nenáviděl a nazýval Chrestiani . . . Byli tedy pochytáni nejdříve ti, kteří se přiznávali, později však na jejich udání bylo jich převeliké množství usvědčeno, ne tak ze zločinu žhářství, jako spíše z nenávisti k lidskému pokolení. A ještě když umírali, tropili si z nich posměch tak, že jsouce pokryti kožemi divokých zvířat, byli rváni od psů a tak hynuli, nebo byli přibiti na kříže nebo určeni plamenům, a když se setmělo, páleni k nočnímu osvětlení.“ – (Letopisy, XV, 44)
V roce 64 n. l. značnou část města zničil požár. Nero z této katastrofy obvinil křesťany, aby potlačil kolující zvěsti, že požár zavinil on sám. Nastalo strašné pronásledování křesťanů. Byl to snad sám Nero, kdo podpálil město, byla to snad záminka, aby mohl město nově vybudovat v honosnějším stylu a přejmenovat ho po sobě na Neropolis? Anebo se rozhodl křesťany obvinit na podnět císařovny Poppaey, židovské proselytky, jež byla známa svým odporem vůči křesťanům? Badatelé si nejsou jisti; následky však byly děsivé.
Římský dějepisec Tacitus říká: „Smrt byla spojena s výsměchem; psi trhali na kusy [křesťany] oděné do zvířecích kůží; [křesťané] byli přibíjeni na kříže; byli potíráni hořlavinou, aby po západu slunce sloužili jako osvětlení“ — jako lidské pochodně k osvětlení císařských zahrad. Tacitus, který rozhodně nebyl křesťanům nakloněn, dodává: „Byli sice vinni a zasluhovali trest, který by sloužil jako výstraha, avšak vyvolávali soucit, neboť nebyli ničeni pro veřejné blaho, ale pro krutost jednoho člověka“, Nerona.
Neronovi sice vyhovovalo obvinit křesťany ze zničení Říma, ale nezakázal je, ani ve své zemi nevyloučil křesťanské náboženství ze společenského života. Proč se tedy Římané k tomuto pronásledování připojili? Historik Will Durant říká, že to bylo proto, že „malé křesťanské obce svou zbožností a slušností znepokojovaly pohanský svět posedlý po rozkoších“. Nemohla existovat větší propast, než jaká byla mezi křesťanstvím a krvavými gladiátorskými souboji, které pořádali Římané. Ti si prostě nemohli nechat ujít příležitost zbavit se křesťanů a ukonejšit tak své svědomí.
Suetonius, další římský dějepisec, který se narodil koncem prvního století n. l., vypráví o událostech, které se staly během Neronovy vlády: „[Byli] popravováni křesťané, druh to lidí propadlých nové a škodlivé pověře.“ (Životopisy dvanácti císařů, VI, 16)
Římský životopisec Suetonius (asi 69–140 n. l.) zaznamenal, že za Neronovy vlády „byly tresty. . . uvalovány na křesťany, sektu vyznávající novou a škodlivou náboženskou víru“.
Ve Skutcích 18:2 se biblický pisatel zmiňuje o tom, že „[římský císař] Klaudius nařídil, aby všichni Židé odešli z Říma“. O jejich vyhoštění se zmiňuje i římský historik Suetonius, který psal ve druhém století. Ve svém díle Božský Claudius tento historik říká: „[Claudius] Židy vypudil z Říma, protože tam z podněcování Chréstova vytrvale tropili nepokoje.“ (13)
To se stalo okolo roku 52 n. l. (Srovnej Skutky 18:1, 2.) Všimněte si, že Suetonius nevyjadřuje žádné pochybnosti o Kristově existenci. Na tomto skutečném základě a navzdory pronásledování, které ohrožovalo život, byli raní křesťané velmi činní při zvěstování své víry. Je stěží pravděpodobné, že by nasazovali život pro nějaký mýtus. K Ježíšově smrti a vzkříšení došlo za jejich života a někteří byli očitými svědky těch událostí.
Jestliže se zde Chréstus vztahuje na Ježíše Krista a jestliže se v Římě dělo totéž co v jiných městech, pak nepokoje nebyly z podnětu Krista (tedy Kristových následovníků). Byla to spíše násilná reakce Židů na věrnou kazatelskou činnost křesťanů.
Dalším spisovatelem, který se zmínil o Ježíšových následovnících, byl Plinius Mladší, místodržitel Bithýnie. Asi v roce 111 n. l. psal Plinius císaři Traianovi a ptal se ho, jak se má zacházet s křesťany. Psal, že ti, kdo byli za křesťany označeni nepravdivě, opakovali předepsané vzývání bohů a uctívali sochu Traiana, aby tak dokázali, že křesťany nejsou. Plinius pokračoval: „K ničemu takovému prý není možné opravdové křesťany jakýmkoli způsobem donutit.“ Tato zpráva dosvědčuje, že Kristus, jehož následovníci byli hotovi za svou víru v něho dokonce obětovat svůj život, skutečně existoval.
Když se Plinius Mladší, který byl asi v roce 111 nebo 112 n. l. místodržitelem Bithýnie, setkal s „problémem křesťanů“, napsal o tom císaři Traianovi, vylíčil mu metody, které použil, a žádal ho o radu. „Zeptal jsem se jich, jsou-li křesťany,“ napsal. Jestliže to přiznali, byli potrestáni. Jiní však „popírali, že jsou nebo že kdy byli křesťany“. Když byli vystaveni zkoušce, takoví lidé nejen přinášeli pohanské oběti, ale dokonce „proklínali Krista“. „Říká [se], že žádného skutečného křesťana nelze k ničemu z toho přinutit.“
Traianus ve své písemné odpovědi pochválil Plinia za to, jak v té věci jednal. „Volil jsi . . . správný postup při vyšetřování těch, kdo byli u tebe obžalováni jako křesťané.“ (Dopisy, X, 96; 97)
Koncem prvního století n. l. byl apoštol Jan vypovězen na ostrov Patmos za to, že „mluvil o Bohu a vydával svědectví o Ježíšovi“ – (Zjevení 1:9). Panuje názor, že zodpovědnost za toto vypovězení nesl římský císař Domitian. Ovšem navzdory tlaku, který na Ježíšovy následovníky doléhal, křesťanství se do konce prvního století rozšířilo po celé římské říši. Jak bylo něco takového možné? Kniha A History of the Early Church (Dějiny rané církve) uvádí, že soudržnost křesťanství „spočívala v jeho službě“. Pronásledovaní první křesťané odmítali dopouštět se kompromisů ve své víře — podobně jako Jan —, ale horlivě a vytrvale hovořili o Bohu a svědčili o Ježíšovi. — (Sk 20:20, 21; 2. Tim 4:2).
V roce 112 n. l., dva roky poté, co císař Traján jmenoval Plinia místodržitelem Bithýnie (nyní severozápadní Turecko), se pronásledování křesťanů vystupňovalo. Předchozí správa Bithýnie byla nedbalá, a proto v zemi vládl nepořádek. Chrámy byly téměř opuštěné a obchod s krmivem pro obětní zvířata značně upadl. Obchodníci přisuzovali vinu za tento stav tomu, že křesťanský způsob uctívání je jednoduchý a nevyžaduje ani zvířecí oběti, ani modly.
Plinius se velmi snažil pohanské uctívání obnovit, a křesťané, kteří odmítali obětovat víno a kadidlo před sochami císaře, museli zaplatit životem. Podle slov profesora Henryho Chadwicka římské úřady časem uznaly, že „křesťané jsou lidé spořádaní, avšak z jakéhosi nepochopitelného důvodu nepřátelští vůči staré náboženské tradici“. Ačkoli příslušnost ke křesťanství zůstávala i nadále hrdelním zločinem, praví Ježíšovi následovníci ani v nejmenším nepomýšleli na kompromis.
Další příčinou nenávisti vůči křesťanům byla „roztrpčenost, která vznikala v pohanských rodinách, když se někteří jejich členové obraceli na křesťanství,“ uvádí profesor W. M. Ramsay. Doktor J. W. C. Wand říká: „Jestliže se někdo ze sousedů nepřizpůsobil ani těm nejobyčejnějším společenským zvyklostem, protože nemohl projevit uznání pro pohanská božstva, velmi to ztěžovalo společenský život.“ Nelze se tedy divit, že raní křesťané byli mnohdy považováni za lidi, kteří nenávidí lidský rod, anebo za ateisty.
Justin Mučedník, který psal v polovině druhého století, v souvislosti s Ježíšovou smrtí napsal:
„Že se to tak stalo, můžete dověděti se z akt za Piláta Pontského vedených.“ (14) Podle Justina Mučedníka byly v těchto záznamech i zmínky o Ježíšových zázracích; říká: „Že věci ty od něho se dály, z akt za Piláta Pontského učiněných dověděti se můžete.“ (15) Je pravda, že tato „akta“ neboli úřední záznamy již neexistují. Ve druhém století však zřejmě existovala a Justin Mučedník své čtenáře s přesvědčením vybízel, aby je prozkoumali a ověřili si pravdivost jeho slov.
Asi sto let po Ježíšově smrti napsal Justin Mučedník dílo nazvané Rozmluva s Tryfonem. Prohlásil v něm: „Vy [Židé] . . . lidi vybrané jste nastrojili, a je po zemi celé rozeslali, aby hlásali, že povstalo jakési odštěpenství bezbožné a bezzákonné od Ježíše, nějakého Galilejského svůdce, jehož když jsme ukřižovali byli, učeníci z hrobu, kdežto . . . pochován byl, v noci ukradli.“
Tryfo byl Žid a Rozmluva s Tryfonem byla napsána jako obhajoba křesťanství proti judaismu. Je tedy nepravděpodobné, že by Justin Mučedník něco takového řekl — totiž že Židé obvinili křesťany, že z hrobu ukradli Ježíšovo tělo — kdyby Židé žádné takové obvinění nevznesli. Jinak by se sám vystavil nebezpečí, že bude obviněn ze lži, která by se dala snadno prokázat. Justin Mučedník by něco takového řekl jen v případě, že by Židé takové posly skutečně rozeslali. A to by udělali jen tehdy, kdyby 16. nisana roku 33 n. l. byl hrob skutečně prázdný a kdyby nemohli poukázat na to, že Ježíšovo tělo je v hrobě, což by bylo důkazem, že Ježíš vzkříšen nebyl. Jestliže tedy byl hrob prázdný, jak se to stalo? Ukradli učedníci jeho tělo? Nebo bylo odstraněno zázrakem, na důkaz toho, že byl Ježíš opravdu vzkříšen?
Ve Smyrně (nyní Izmir) se stal váženým starším Polykarpos, který byl údajně vyučován apoštolem Janem. Za svou víru byl v roce 155 n. l. upálen na kůlu. Římský místodržitel provincie, Statius Quadratus, svolal k této události lid. Stadión se zaplnil nepřátelsky naladěnými pohany, kteří šestaosmdesátiletým Polykarpem pohrdali pro jeho odmítavý postoj k uctívání jejich bohů. Fanatičtí Židé ochotně nanosili palivo, ačkoli to museli dělat o velkém sabatu.
V celém římském světě se pak proti křesťanům vzedmula vlna pronásledování. Ještě více jejich krve bylo prolito za vlády císaře Marka Aurelia. Pokud byli křesťané římskými občany, hynuli mečem; pokud římské občanství neměli, byli zabíjeni v amfiteátrech divokou zvěří. Jakého zločinu se to dopustili? Pouze toho, že byli křesťany a odmítali přistoupit na kompromis a zříci se své víry.
Novodobé francouzské město Lyon vyrostlo z římské kolonie Lugdunum, klíčového správního střediska a jediné římské garnizóny mezi Římem a Rýnem. V roce 177 n. l. tam již byla silná křesťanská obec a místní pohanské obyvatelstvo se proti ní rozlítilo. Začalo to tím, že byl křesťanům zakázán přístup na veřejná místa. Lůza vyprovokovala nepokoje a následovalo tak velké pronásledování, že se žádný křesťan neodvažoval vyjít na ulici. Římský místodržitel přikázal, aby byli křesťané nalezeni a usmrceni.
Zamysleme se nad tím, co v tehdejší době znamenalo být křesťanem. Nepřinášelo to ani uznání, ani moc, ani bohatství. Právě naopak. Mnozí z prvních křesťanů pro svou víru „radostně snášeli drancování svého majetku“. (Hebrejcům 10:34) Křesťanství vyžadovalo přinášet v životě oběti a snášet pronásledování, které v mnoha případech končilo potupnou a bolestivou smrtí. (32)
Někteří křesťané pocházeli ze zámožných rodin, jako například apoštol Jan, jehož otec měl patrně úspěšnou rybářskou živnost v Galileji. Mnozí z nich měli dobré vyhlídky do budoucnosti, jako například Pavel, který býval žákem známého rabína Gamaliela a v době, kdy přijal křesťanství, právě začínal nabývat vážnosti v očích židovských vladařů. (Skutky 9:1, 2; 22:3; Galaťanům 1:14) Všichni se však obrátili zády k tomu, co nabízel tento svět, a rozhodli se šířit poselství, které bylo založeno na skutečnosti, že Ježíš byl vzkříšen z mrtvých. (Kolosanům 1:23, 28) Proč by podstupovali takové oběti kvůli věci, o níž by věděli, že je založena na lži? Odpověď zní, že by to nedělali. Byli ochotni trpět a umírat za věc, o níž věděli, že je založena na pravdě.
O raných nekřesťanských historických zmínkách o Ježíšovi píše The New Encyclopaedia Britannica: „Tyto nezávislé zprávy dokazují, že ve starověku ani odpůrci křesťanství nikdy nepochybovali o Ježíšově historičnosti, která byla zpochybněna poprvé, a na nedostatečném základě, několika autory na konci osmnáctého, během devatenáctého a na počátku 20. století.“ — (1976, Macropaedia, Sv. 10, s. 145.)
Na základě biblického popisu považovali mnozí lidé Ježíše za vymyšlenou, idealizovanou postavu. Dějepisec Michael Grant však výslovně říká: „Jestliže postupujeme tak, jak bychom postupovat měli, totiž jestliže uplatňujeme na Nový zákon stejná kritéria, jaká bychom měli uplatňovat na jiné starověké spisy obsahující historickou látku, pak již nemůžeme popírat existenci Ježíše, stejně jako nemůžeme popírat existenci mnoha pohanských osobností, o nichž se jakožto o historických osobách nikdy nepochybovalo.“
Michael Grant se výstižně ptá: „Jak to, že bez výjimky v celé tradici evangelií vyniká pozoruhodně vyhraněný portrét přitažlivého mladého muže, který se nenuceně, bez sebemenší stopy sentimentality, nepřirozenosti nebo falešného studu, pohybuje mezi ženami všeho druhu — včetně žen rozhodně špatné pověsti — portrét muže, který si za všech okolností zachoval prostý, ryzí charakter?“
(8) V této souvislosti profesor F. F. Bruce vyjadřuje bystrý postřeh: „Vymyslet si Ježíšova slova a skutky v těch prvních letech, kdy zde ještě bylo tolik Jeho učedníků, kteří si mohli pamatovat, co se stalo a co ne — to vůbec nemohlo být tak snadné, jak si zřejmě někteří pisatelé myslí . . . Učedníci si nemohli dovolit riskovat nějaké velké nepřesnosti (nehledě na nějaké vědomé zkreslování skutečností), což by bylo ihned odhaleno těmi, kdo na něco takového čekali. Naopak, jednou ze silných stránek původního apoštolského kázání je to, s jakou důvěrou se apoštolové dovolávají toho, o čem posluchači vědí; učedníci řekli nejen: ‚My jsme svědkové toho všeho,‘ ale také ‚jak sami víte‘ (Skutky 2:22).“ (7)
Ve své knize A Lawyer Examines the Bible (Právník zkoumá Bibli) píše advokát Irwin H. Linton: „Na rozdíl od vymyšlených příběhů, legend a nepravdivých svědectví, jež umísťují události, o nichž pojednávají, do jakéhosi vzdáleného místa a do nějaké blíže neurčené doby, čímž porušují první právnická pravidla správného vystupování před soudem, jimž se učíme, totiž že ‚v prohlášení musí být uveden čas a místo‘, vyprávění v Bibli nás o době a místu popisovaných událostí informují s největší přesností.“
Na důkaz tohoto tvrzení citoval Linton Lukáše 3:1, 2. Pisatel evangelia se zde zmiňuje o sedmi úřednících, aby ukázal, ve které době se Ježíš Kristus ujal své služby. Povšimněme si podrobností, které uvedl: „V patnáctém roce vlády césara Tiberia, když byl Pontský Pilát místodržitelem Judeje a Herodes byl oblastním vládcem Galileje, ale jeho bratr Filip byl oblastním vládcem iturejské a trachonitské země a Lysanias byl oblastním vládcem Abilény, ve dnech předního kněze Annáše a Kaifáše, přišlo v pustině Boží prohlášení k Janovi, synu Zecharjášovu.“
Bible obsahuje mnoho podobných podrobností. A takové její části, jako jsou evangelia, byly psány v období velice vyspělé židovské, řecké i římské kultury. V té době bylo mnoho právníků, spisovatelů, různých správců a podobných lidí. Kdyby se podrobnosti obsažené v evangeliích a jiných částech Bible nezakládaly na skutečnostech, byla by jejich podvodnost odhalena. Řadu sdělení, například o existenci Ježíše Krista, však světští historikové potvrdili. O Ježíšovi a jeho následovnících napsal například římský historik Tacitus:
„Christus, od něhož jméno [křesťané] pochází, vytrpěl hrdelní trest za vlády Tiberia z rukou jednoho z našich prokurátorů, Pontského Piláta.“ – (Anály, kniha XV, 44)
I historická přesnost Bible přispívá k důkazu, že Bible je zvláštním darem, vedený Bohem.
Položme si otázku: Mohla by osoba, která nikdy nežila, tak pozoruhodně ovlivnit lidské dějiny? Dílo The Historians’ History of the World uvedlo: „Historický dopad [Ježíšovy] činnosti byl i z naprosto světského hlediska mnohem závažnější než činy jakékoli jiné osoby v dějinách. Nový věk, který uznávají nejvyšší civilizace na světě, se datuje od jeho narození.“
Co však lze říci o Křesťanských řeckých písmech? Nejenže potvrzují pravdivost zprávy Hebrejských písem, ale i o nich je dokázáno, že jsou dobře historicky přesná i věrohodná a stejně inspirovaná jako Hebrejská písma. Pisatelé nám říkají, co slyšeli a viděli, neboť byli očitými svědky a často i účastníky právě těch událostí, které zaznamenávali. Věřily jim tisíce jejich současníků. Jejich svědectví má hojnou podporu ve výrocích starověkých spisovatelů, mezi něž patří Juvenalis, Tacitus, Seneca, Suetonius, Plinius Mladší, Lukianos, Kelsos a židovský historik Josephus. – (The Historical Evidences of the Truth of the Scripture Records, strany 25–6.)
V knize The Union Bible Companion uvádí S. Austin Allibone: „Sir Isaac Newton. . . rovněž vynikal jako kritik starověkých spisů a velmi pečlivě zkoumal Svatá písma. Jaký je v této věci jeho konečný názor? Říká: ‚Nacházím v Novém zákoně více jistých známek věrohodnosti než vůbec kdekoli ve světské historii.‘ Dr. Johnson píše, že máme více dokladů o tom, že Ježíš zemřel na Kalvárii, jak popisují evangelia, než o tom, že Julius Caesar zemřel na Kapitolu. Skutečně jich máme mnohem víc. Zeptejte se někoho, kdo tvrdí, že pochybuje o pravdivosti evangelií, jaký důvod má k víře, že Caesar zemřel na Kapitolu nebo že císař Karel Veliký byl korunován za císaře Západu papežem Lvem III. v roce 800. . . Jak víte, že muž jako Karel I. vůbec žil a byl popraven a že se Oliver Cromwell stal vládcem místo něho?. . . Sir Isaaku Newtonovi se připisuje objev zákona o zemské přitažlivosti. . . Věříme všem tvrzením o těchto mužích, neboť máme historická svědectví o jejich pravdivosti. . . Jestliže po předložení takových důkazů někteří lidé přeci odmítají věřit, necháme je být jako tvrdohlavé nebo beznadějně nevědomé. Co tedy řekneme o těch, kteří bez ohledu na množství nyní předložených svědectví o věrohodnosti Svatých písem tvrdí, že nejsou přesvědčeni?
Nadřazenost křesťanství jako náboženství, jehož stoupenci uctívají podle pravdy, vyzdvihl George Rawlinson, který napsal: „Křesťanství — včetně uspořádání Starého zákona, který byl jeho prvním stupněm — se od ostatních náboženství na světě ničím neliší více než svou objektivní nebo historickou povahou. Náboženství Řecka a Říma, Egypta, Indie, Persie a Východu vůbec, to vše byly spekulativní systémy, které si ani vážně nečinily nárok na historický základ. . . Jinak je tomu však s náboženstvím Bible. Tam, ať se podíváme do Starého nebo do Nového zákona, do starého židovského nebo křesťanského uspořádání, všude nacházíme naukovou soustavu, která je propojena se skutečnostmi, je na nich převážně závislá a bez nich je bezvýznamná a prázdná, a kterou lze z praktických hledisek považovat za opodstatněnou, pokud si skutečnosti zaslouží přijetí.“
Učenec Arthur Pierson uvádí ještě jeden argument, který ukazuje, že zprávy evangelií jsou pravdivé. Říká: „Žádné jiné potvrzení biblických zázraků není tak významné jako mlčení nepřátel.“ Židovští vůdci měli velmi silný motiv, aby se snažili poškodit Ježíšovu pověst, ale jeho zázraky byly tak známé, že se Ježíšovi odpůrci ani neopovážili je zpochybnit. Jediné, co mohli udělat, bylo připsat tyto skutky démonským silám. (Matouš 12:22–24) Ještě staletí po Ježíšově smrti pisatelé židovského Talmudu přisuzovali Ježíšovi zázračné schopnosti. Podle knihy Jewish Expressions on Jesus (Židovské výroky o Ježíšovi) Ježíše neuznávali, protože údajně „provozoval magii“. Připustili by, že Ježíš měl zázračné schopnosti, kdyby bylo alespoň trochu možné prohlásit Ježíšovy zázraky za pouhý mýtus?
Další důkaz pochází od Eusebia, církevního historika ze čtvrtého století. Ve své knize The History of the Church From Christ to Constantine (Dějiny církve od Krista po Konstantina) cituje slova jistého Quadrata, který poslal císaři dopis na obhajobu křesťanství. Quadratus napsal: „Skutky našeho Zachránce jsme měli stále na očích, protože byly skutečné — lidi, které vyléčil nebo vzkřísil, jsme neviděli pouze ve chvíli, kdy byli vyléčeni nebo vzkříšeni, mohli jsme je vidět stále, nejen když byl Zachránce mezi námi, ale i dlouho po jeho odchodu; někteří z nich vlastně žijí až dodnes.“ Učenec William Barclay uvedl: „Quadratus říká, že i v jeho dnech žili lidé, kteří sami na sobě pocítili zázraky. Kdyby to nebyla pravda, nic by nebylo pro římskou vládu snazší než to označit za lež.“
Závěr
Je postava Krista vydařeným dílem fantazie nevzdělaných rybářů, celníků a obyčejných židů? „Je životní příběh zakladatele křesťanství výplodem lidského žalu, představivosti a naděje — mýtus srovnatelný s legendami o Kršnovi, Osirisovi, Attisovi, Adonisovi, Dionýsovi a Mithrovi?“ ptá se historik Will Durant. Odpovídá, že v prvním století „se zdá, že ani nejzarytějším židovským odpůrcům rodícího se křesťanství nenapadlo“ popírat, že Kristus existoval.”
Historik Durant uzavírá: „Aby několik prostých mužů v jedné generaci vymyslelo tak mocnou a přitažlivou osobnost, tak vznešenou etiku a tak podnětnou vizi lidského bratrství, by bylo daleko neuvěřitelnějším zázrakem než kterýkoli zaznamenaný v evangeliích…“ – (The Story of Civilization (Historie civilizace), část III, „Caesar a Kristus“)
Také ještě zde:
http://www.tlg.estranky.sk/stranka/Historickost-Jezisa-Krista
Thel Akiro, víš co, pokud Ježíš BYL Bůh (nebo je, na tom teď nezáleží), pak se celá ta moje konstrukce více méně rozpadá (i když ta absence Ježíšova učení u Pavla a v ostatních epištolách je problémem i pro vás). Já v tom článku polemizuji hlavně se standardním ateistickým vysvětlením ve prospěch nestandardního ateistického vysvětlení. Jako polemika s věřícími tohle nebylo myšleno 🙂
Jinak, ohledně pravdivosti evangelií se samozřejmě pobavme, ale nevztahuje´se to k tématu tohoto článku. Tvrdit, že evangelia jsou pravdivá, je zcela neudržitelné a vyvratitelné asi tak milionem způsobů 🙂
Já jsem přece nepsal, že Pavel nepsal o Petrovi. Pavel o něm psal, ale psal o něm jako o kterémkoliv jiném apoštolovi. Jenže Petr měl mít oproti Pavlovi několik zásadních výhod. Měl být nejen jedním z Ježíšových učedníků (Pavel nebyl!) ale navíc byl PRVNÍM z nich. Patřil k těm nejdůležitějším. Navíc ho Ježíš měl označit dokonce za skálu, na které bude stát budoucí církev. Stejně jako Pavlovi se Petrovi také zjevil vzkříšený Kristus. Čili Petrova autorita byla oproti Pavlově výrazně vyšší, daná osobními zkušenostmi a osobním poznáním Ježíše. Pavel se proti Petrovi v Tebou citované pasáži poměrně ostře vymezil, což ovšem v každém čtenáři musí vyvolat otázku: proboha, co nesklapne kufry a nedrží ústa? Vždyť Pavel Krista zná jen ze zjevení, zatímco Petr ho zná také ze zjevení, ale ještě navíc s ním chodil mnoho měsíců po zemi! Má-li teda Pavel na něco jiný názor než Petr, pak já, čtenář, se logicky přikláním k Petrovi!
Pavel si toto musel uvědomovat, a je šokující, že se s touto pochopitelnou námitkou dopředu nesnaží vypořádat. Očekával bych nějaké zdůvodnění, že pozemská znalost Ježíše a očité svědectví nic moc neznamená, že klíčové je spirituální zjevení (které ovšem Petr měl také) a že tedy pravdu má on. Podle mě ale, kdyby Pavel věděl o Petrově postavení, pak by s ním vůbec do takového otevřenému konfliktu nešel. Jenže on šel. Tvrdím, že to je za předpokladu evangelijního obrazu velice zvláštní.
Žádná z těch citovaných mimobiblických zmínek o Ježíšovi neobstojí. Zejména, všechny jsou až z doby, kdy už dávno existovala evangelia. Navíc, všechny kromě Flavia NEJSOU o Ježíšovi.
Jedna ze dvou zmínek ve Fláviovi je zřejmou pozdější vsuvkou, a u té druhé je zřejmě vsunuto slůvko “zvaný Kristus”, přičemž ten Ježíš o kterém v tom kusu textu Josephus mluví, je syn Damneův z konce odstavce.
Ked Jezis robil zazraky a potom upozornoval na to, aby sa o tom nikde nehovorilo. Rozmyslal som nad tym, ci by to bolo realne, aby tym naozaj dosiahol to, ze jeho ciny by ostali utajene. Myslim, ze nie, ze to nie je realne. Myslim si, ze chcel, aby sa o tom hovorilo a to, ze ´nikde to nehovorte´, to bol len trik.
No všimněte si, že o tom mluví hlavně podle Marka. U Matouše už méně, u Lukáše skoro vůbec, a u Jana to nezazní ani jednou.
Jinak: považuji za nesmysl bavit se s křesťany o tom, zda existoval Ježíš jako osoba. To je úplně mimoběžná diskuze. Spolu se bavme o tom, zda byl Ježíš Bůh, zda vstal z mrtvých, zda na sebe vzal naše hříchy, zda a do jaké míry jsou spolehlivá evangelia, atd.
Z mojho hladiska – ukrizovanie Jezisa – to, ze nas tym vykupil z nasich hriechov u Boha, plus zavedenie spovede – to povazujem len za dodatky, ktore si dosadili mocny tejto doby, aby nejako ospravedlnili svoje ozajstne hriechy. Ved cela historia ludstva je plna vojen, vrazdenia, travenia atd. Tymito vecami sa vsetko elegantne ´vyrieslo´. Preco bol vsak teda, Kristus ukrizovany? Sice sa tomu chcel vyhnut, nakoniec sa vsak podvolil. Preco teda? Pretoze on ako predpovedany master musel mat skusenost utrpenia, ktorym prechadzali (a aj prechadzaju) tisice inych ludi. A genialita bozieho stvorenia je aj v tom, ze Boh, ktory prisiel do bozieho stvorenia (vsetko pochadza od Boha – ale nie toho osobneho), nebol prijaty, ale odmietnuty.