Asi před čtrnácti dny mi poslal pěknou úvahu na téma posmrtného života Vít Skalický. Vítkovi se omlouvám, že ji zveřejňuji až teď, a předávám mu slovo.
Jaký je Váš názor na posmrtný život? Věříte v něj?
Na posmrtný život existuje mnoho názorů. Někteří věří, že se po smrti narodí jako jiní lidé a budou žít jiný život, že se reinkarnují, někteří věří v nebe a peklo, či v nebe, peklo a očistec. Někteří věří, že po smrti budou žít šťastný život. A jiní tvrdí, že nemůžeme vědět, co nás po smrti čeká, jak bude posmrtný život vypadat.
Já osobně jsem ateista, tedy věřím, že smrtí život končí, že žádný posmrtný život neexistuje. Není to stoprocentně jisté, ale je to velmi pravděpodobné. Z hlediska vědy se problém nachází v tom, že si myslíme, že v nás – lidech – existují dvě složky – nazvěme to třeba tělo a duše – a ty se podle náboženství dají rozdělit- tělo zemře, ale duše bude žít navždy. Z hlediska vědy je však absurdní domnívat se, že naše mysl by mohla existovat bez těla. Tělo i mysl existují pouze najednou a společně umírají, protože neexistuje žádné tělo a mysl, existujeme jen my a my se už dále nedělíme. Náš mozek je součástí našeho těla a nedá od něj oddělit a ani jeho funkce myšlení. Tak to vidí věda a má k tomu důkazy.
Já se však v tomto článku nechci zabývat vědou, chci se zabývat otázkou: Opravdu chceme žít navždy? Jsou lidé opravdu šťastnější, pokud vědí, že jejich život neskončí?
Na první pohled tyto otázky působí nesmyslně. Lidé přece musí být šťastnější, pokud vědí, že doopravdy nezemřou. Vzpomínám si, jak nám učitelka ve škole- nevěřící- říkala, že věřící lidé se lépe vyrovnávají se stářím a s myšlenkami na smrt, protože věří v posmrtný život. I mnoho lidí – ať už jsou věřící nebo ateisté – by s tímto výrokem souhlasilo. Rovněž i já sám před několika lety. Uvědomil jsem si však, že tento názor je iluze, nesmysl. A pochopil jsem proč.
Jednou jsem četl příběh o zdravotní sestře, která pracovala ve velkém domově pro seniory. Žilo tam mnoho seniorů, a tak asi není překvapivé, že někdo z domova zemřel prakticky každý den – o to víc měli senioři smrt na očích. Tato zdravotní sestra si myslela, že logicky musí být věřící senioři šťastnější, a ateisté nešťastní. Jaké pro ni ale bylo překvapení, že ti, kdo se nejvíce báli smrti, byli věřící – báli se toho, co je po smrti čeká. Naopak ateisté byli veselí a užívali si svůj pobyt. Byli totiž přesvědčeni, že smrtí jejich život končí, smířili se se svou smrtelností a rozhodli se prožít zbytek svého života, jak nejlépe dovedli.
A v tom to je. Křesťanství učí, že ti jediní, kdo mají jistotu, že se dostanou rovnou do nebe, jsou svatí (kteří byli za svaté prohlášeni až po smrti), všichni ostatní si ničím nemohou být jisti, a většina lidí bude pravděpodobně hodně trpět v očistci nebo v pekle za všechno špatné, co udělali. Nevím přesně, jak je to u ostatních náboženství, ale princip zůstává. Každý, kdo respektuje názor, že smrtí jeho život nekončí, se vydává na milost a nemilost strachu. Strachu z neznámého, strachu z utrpení. Protože ohledně posmrtného života si nikdo nemůže být ničím jistý.
My ateisté se naopak nemáme čeho bát. Ateismus nás zbavuje strachu ze smrti. Protože pokud po smrti nic neexistuje, čeho bychom se měli bát? Můžeme být smutní z toho, že zemřeme, můžeme z toho mít i depresi, ale nikdy nebudeme cítit strach. Smrt nás však může velmi motivovat. Pokud si přiznáme, že jsme smrtelní, o kolik stoupne hodnota lidského života? Jak důležitý je každý okamžik života, protože se už nikdy nevrátí? Pokud se smíříme se svou smrtelností, nebude nás to motivovat k tomu, abychom prožili lepší a více naplněný život?
Lidský život nikdy nebude bezvýznamný. Všechno, co jsme udělali na tomto světě zůstane pevně součástí historie naší civilizace. I když zemřeme, to čím jsme byli, zůstane v těch, co nás znali, pro které jsme něco znamenali. To, že jsme je ovlivnili, znamená, že náš odkaz bude přežívat i po jejich smrti v dalších lidech. I když o většině z nás nebude za sto let nikdo nic vědět.
Jaká je průměrná délka lidského života? Kolika let se dožíváme? V České republice je to asi 77 let. V jiných státech se průměrná délka života pohybuje od 45 do 83 let. Většině z nás zbývá ještě mnoho let života.
Vzpomínám si, že jednou před několika lety vysílali ve zprávách zajímavou novinku – vědci objevili nové poznatky, díky kterým vědci budou jednou moci výrazně prodloužit lidský život. Třeba na dvě stě let i více. Novináři se potom ptali v domově seniorů, kdo by chtěl žít tak dlouho. Většina seniorů odpověděla rozhodně, že tak dlouho by žít nechtěli.
Ale představte si, že bychom většinu té doby byli mladí. Že bychom stárli třikrát pomaleji. Dovedli bychom žít dvě stě let? Asi ano. Představte si však, že bychom museli žít ne dvě stě, ale 10 000 let. Jak odporná a stereotypní by nám připadala každá činnost, kterou dnes milujeme, kdybychom ji měli dělat 10 000 let. Šíleli bychom z lidí, které dnes máme rádi. Samotný život by nám připadal jako povinnost, kterou nenávidíme. Není v lidské přirozenosti žít tak dlouho. Možná se jednou lidstvo dostane na úroveň, kdy to dokáže. Ale dnes by většina lidí pravděpodobně zešílela, kdyby musela žít tak dlouho.
A co teprve žít sto tisíc let, milion let, celou věčnost? Ne, rozhodně bychom nebyli šťastní, ukousali bychom se nudou, život by pro nás ztratil cenu, nebyl by nijak zajímavý.
Rovněž podle mého názoru existuje obrovská iluze ve štěstí. Sice všichni toužíme být šťastní, ale všichni tušíme, že to nejde. Pocity jsou duální. Abychom mohli být šťastní, musíme si prožít neštěstí, abychom byli veselí, musíme vědět, co to je smutek. Už dnes většina z nás nedokáže být dlouhodobě stejně šťastná. Zároveň však duálnost pocitů způsobuje, že život je zajímavý, že nás baví a že chceme žít. Představa, že bychom měli být věčně šťastní v ráji je v přímém rozporu s tím, že bychom byli lidé.
Ještě dnes mnoho lidí (a mnohem více v historii) přeje svým nepřátelům věčné zatracení, bolest a utrpení. A je na světě ještě stále dost lidí, kteří věří, že všichni, kdo nevyznávají stejnou víru jako oni, budou po smrti žít jako navždy nešťastní. Pokud však po smrti následuje buď nebe nebo peklo, jak poznáme kdo se kam dostane? Na světě přece nejsou jen zlí a jen dobří lidé. Každý v sobě máme dobro i zlo. Znamená to, že všichni budou v pekle a v nebi zároveň? Kde je ta hranice mezi člověkem, který bude věčně šťastný a tím, kdo bude věčně trpět v bolestech? Jak mizivé a krátké období je vlastně několik desítek let – skutečný život- ve srovnání s miliony let údajného posmrtného života. Jak by něco tak mizivého mohlo ovlivnit něco tak obrovského? Myslím, že tyto představy jsou velmi nespravedlivé, co víc, dokonce nekonečně nespravedlivé.
My ateisté nepřejeme nikomu nic tak zlého jako je strašná bolest v pekle. Věříme, že naši nepřátelé zemřou stejně jako my a stejně jako všichni, kdo ateisté nejsou. Smrt je spravedlivá pro všechny, protože všichni zemřeme. A po smrti už nic není, což platí také pro všechny lidi. Tato představa – neexistence posmrtného života – je mnohem mnohem spravedlivější než všechny představy posmrtného života, s kterými jsem se kdy setkal.
Věřím, že pokud se smíříme se svou smrtelností, pokud se vyrovnáme s tím, že jednou definitivně zemřeme, posilní nás to, udělá to z nás vyrovnanější a lidštější lidské bytosti. Já osobně si smrt představuji jako usnutí, jako ponoření se do bezesného spánku, ze kterého se už nikdy neprobudím. Se samotným okamžikem smrti není spojeno žádné utrpení a po ní už nic nenásleduje. Koneckonců vesmír existoval 15 miliard let předtím, než jsem se narodil a bude existovat ještě miliardy let po tom, co zemřu. Lidská civilizace fungovala beze mě tisíce let a doufám, že minimálně další tisíce let fungovat bude.
Nemyslím si, že na naší smrtelnosti je něco špatného, něco, s čím bychom se nedokázali smířit. Život je dost dlouhý na to, abychom prožili spoustu krásných chvil a zážitků. A je dost možné, že bychom jako lidé ani nedokázali žít několikanásobně déle než žijeme teď. A ruku na srdce, nezasloužíme si všichni po tom všem, co jsme si v životě prožili, se jednou na konci života ponořit do bezesného spánku, z něhož se už nikdy neprobudíme ?
— Vít Skalický
Paní Jitko, příště si zkuste otevřít poznámkový blok, hotový příspěvek označit (buďto ručně nebo pomocí zmáčknutí kláves ctrl a A) a zkopírovat jej do paměti (ctrl + C).
Pak si jej pomocí ctrl + V vložíte do poznámkového bloku.
Text pak můžete zkusit odeslat znovu, když se to napoprvé nepovede (zkopírujete jej z pozn. bloku do políčka na komentáře). Často také funguje se vrátit nazpět pomocí šipky doleva a zkusit jej znovu odeslat. Příspěvek totiž často zůstane v paměti prohlížeče.
Pokud se váš příspěvek odeslal, je možné, že jen čeká na schválení. Tohle musí udělat Michal, jakožto majitel stránek.
Doufám, že vám tento hrubý návod bude k užitku (nejen zde).
Hermes:
a) Jaká nuda? Každý den až navěky nový 3D film.
Tedy nic proti 3D filmům, ale dívat se jen na filmy, tak se stejně ukoušu nudou. Člověk je tvor tvořivý a většina lidí nevydrží dlouho zahálet.
b) Jaké mezigenerační konflikty? Vždyť budou mít všichni stejné datum vzkříšení.
Ale ponesou si vzpomínky a zkušenosti z minulého života. Pokud ne, pak takové osoby nebudou shodné z těmi co umřeli a celý koncept nesmrtelného života je na úrovni nesmrtelnosti pomocí klonů (v podstatě jen nesmrtelnost těla, ne duše).
c) Věčnost je něco, jako když vám pokaždé v noci vymažou paměť a vy se radujete ze všeho každý den znova, jako by to bylo poprvé.
To už zní skoro jako peklo. Tohle prožívají lidé s poruchou dlouhodobé paměti a rozhodně bych si takový život dobrovolně nevybral.
Machi, vy jste se chytil a chcete polemizovat s mými fantasmagorickými spekulacemi o tom, co by mohlo být kdyby a jak by to mělo vypadat aby?
Dobrá. Pokračujme ve hře. Nebylo by peklo naopak žít věčně bez vymazání paměti? Stále se nechat hryzat starými bolestmi, prohrami a trapasy? Pamatovat si všechno krásné a příjemné tak dlouho, až by to ztratilo veškerou chuť a stalo se to rutinním a nudným? A navíc ještě vědět, že to tak bude donekonečna? A bez možnosti si hodit mašli? Vždyť to tak sám píšete, ne?
Život s výmazem paměti je peklo jen v tomto světě pro lidi s poruchou dlouhodobé paměti, kteří žijí mezi lidmi bez této poruchy. Tak to aspoň vnímáme v Nolanově Mementu.
Hermes:
Jsem rád, že se shodneme, že koncept nesmrtelného života je poněkud … nelidský.
nelidská a neosobní je představa o absolutním konci vědomí, které skončí s fyzickou smrtí mozku. Smysl existence, jedince který neplodí a plodit nemůže je tedy nelogický! Cokoliv člověk vytvoří svou činností , je tedy naprosto bez smyslu. Biologická a evoluční potřeba přežití jedince a přenosu nejlepších vlastností a fyzických dovedností pro zachování druhu jsou velice slabým vysvětlením existence a funkce vědomí. Uvědomit si sebe jako hříčku vrozených biologických pochodů, bez vlastní vůle a smyslu je jakoby jste se pasoval na úroveň králíků v kotci . Narodit se , jíst , vyměšovat a třeba i plodit , zemřít, tohle nemá žádný hlubší smysl a děje se jen z důvodu přírodních zákonů, které jsou tu od věků a jen k zdokonalování živého organismu k nutnému přežití!!! Proč se tedy zdokonalujeme, jaký to má smysl, kam tento proces spěje a jakou příčinnou a formou začal? V čem je logický záměr tvoření k dokonalosti a přežití , když by dnešní organismus člověka, který je údajně na nejvyšším stupínku vývoje bez vymyšlených léků a antibiotických protilátek nepřežil. Obranyschopnost člověka by za tak dlouhou dobu evolučního vývoje, podle tohoto principu, musela potkat zakusit a obelstít jakoukoli nákazu, i ty si sice zdokonalují , ale proč ten náš chemicky-biologický potenciál je tak zranitelný a nevítězí bez rozumové vědomé součásti živého organismu , což je mysl a potřeba vymyslet lék. Tedy biochemická náhodná evoluce probíhá společně s vědomou logickou bez, které by jsme dávno vyhynuli po moru a jiných epidemiích. Králíci v kotci nakažení virem, jsou odsouzení ke smrti, člověk má šanci zabojovat a přežít, tedy příroda je inteligentní a spoléhá na vědomou součást člověka , který tím přírodu a smrt trumfne. Tyto procesy nemají žádný hlubší smysl, jen ten že vložíme nevědomě to nejlepší ze sebe do genetického materiálu potomků, jestli je tohle pozitivní představa o jedinečnosti a smyslu jedince, tak představa absolutního konce je proti tomu opravdu vysvobození s této depresivní představy o smyslu života.
….na hřbitovech jsou hroby, které jsou zapomenuty, dokonce jsem viděl urnu v kontejneru , miliony lidí žilo jen pro to, aby planeta a příroda byla zatěžovaná a dnes už i přetěžovaná a aby sobecky přežil jen ten nejsilnější a geneticky nejlépe vyzbrojený organismus , tedy individuální život jedince , jeho práce, chování a plození z lásky i nelásky, či neplození je naprosto nepodstatné a z hlediska reality a světa je bez smyslu Jestli tohle je pozitivní představa , která mysl člověka naplní a uklidní v uvědomění si vlastního konce bez individuálního smyslu tak já si raději představím, že když zavřu oči a mé tělo již nebude schopno života , smířím se s tím a odejdu s čistým svědomím, že jsem planetu jen nevyužil pro svůj sobecký život a jakýsi evoluční plán a miliardy potomků, kteří se již nemají kam vejít . Mohl jsem už za života přemýšlet co svými činy mohu způsobit a jaký smyl má existence vlastně má a co se s ní v konci těla stane . Smrt není vysvobozením pro vrahy a zlé lidi , smrt není ani alibi pro lumpy, kteří kradou a drancují druhé, přírodu a chtějí si to tady užít v celé své parádě, bez viny a odplaty ! Etický kodex , desatero dobra, mají svůj význam a smysl bez ohledu na evoluční vývoj a smrt , posouvá jedince i společnost k lepšímu a plnohodnotnému životu jedince, ale proč ? Proč není důležitější jen ten evoluční biochemický souboj o přežití , bez smyslu, vědomé lásky až za hrob a naděje ? Jakou naději mi dá konec mé vlastní existence a smrtelnost ze stejným koncem mých potomků ? Milovat je , nebudu si přát jen, aby měli co jíst a užili si co nejlepší život, tak jako já, ale taky aby nikdy neumřeli. Smysl jejich života pro moji existenci s vědomím toho, že umřou je nepředstavitelně depresivní a postrádám tím vědomí smysl existence, jako takové. Svět a život není jen povrchní lunapark !!!!
A už je to tady. Potvrzení, že posmrtný život existuje:
http://computerworld.cz/internet-a-komunikace/posmrtny-zivot-na-siti-celi-pravni-nejistote-48927
Machi: “Jsem rád, že se shodneme, že koncept nesmrtelného života je poněkud … nelidský.”
Tak, ja sa na tom nezhodnem 🙂
Kvalitný posmrtný život, by som vnímala ako veľmi pozitívnu vec 😉
Médeo já o tom taky přemýšlel … a kdo ví jestli by to bylo až tak pozitivní 😉
Já spíš souhlasím s Machim, myslím že to vystihl docela pěkně.
S posmrtným životem vidím dva problémy – respektive problém vidím s tím termínem “kvalitní” posmrtný život:
1) umíš si představit, žít NEKONEČNĚ dlouho? Tisíc let, milion, miliardu… 10^20 let, 10^100 let, 10^10^100 let, A(5,5) let, kde “A()” je Ackermannova funkce, … Oba jako matematici víme, že cestu k nekonečnu jsme tímto víceméně ani nezačali.
2) Zkus vymyslet nějakou smysluplnou náplň pro posmrtný život. Koukat na svět, aniž s ním můžeš interagovat? Uvědom si dále, že svět v konečném čase zanikne, a Vesmír se stane v důsledku druhého termodynamického zákona chladným, černým a sterilním, nesmírně řídkým mořem částic v termodynamické rovnováze, ve kterém se od dosažení termodynamické rovnováhy přestane cokoliv “dít”. Nebo snad “život” v amorfním nebi, “zalita Boží láskou”? Jen se svou myslí a svými vzpomínkami? Vidělas film Motýlek, kde byl vězeň na samotce 5 let? V čem by tohle vlastně bylo lepší?
Tak, idem na to, skúsim teda navrhnúť nejakú kvalitnú náplň večnej posmrtnej existencie 😀
Ak je dostatočne presný a realistický náš súčasný kozmologický model vesmíru, tak vo vzdialenej budúcnosti vesmír vyvanie do chladného vákua a život nebude možný, ako si už spomínal. Teda do úvahy pripadá len super-naturálna forma večného posmrtného života. Teda budem vymýšľať náplň pre super-naturálny večný život 🙂
V našich normálnych životoch po monotónnej (ne)činnosti nasleduje nuda, ale v super-naturálnom posmrtnom živote, by naše osoby, mohli byť vhodne upravené všemocnou Najvyššou bytosťou a to tak, že nuda, by vôbec nebola možná. Jednoducho, aj keby sme celé hodiny (po takejto modifikácii) hľadeli do steny, ten otravný známy pocit nudy, by sa vôbec nedostavil, ale stále, by sme mali rovnako sviežu a čulú myseľ.
Modifikácia, by mohla zahŕňať aj nárast našej mentálnej kapacity, teda by sme boli schopný svojou predstavivosťou a svojím vnímaním obsiahnuť obrovské množstvo informácií. Po takejto modifikácii, by sme sa mohli oddávať kognitívnym aktivitám úplne nedosiahnuteľným pre človeka. Mohli, by sme plávať v mori komplexných informácií, sprístupnených nekonečnou Stvoriteľovou mysľou a oddávať sa novým kognitívnym zážitkom. Všemocná bytosť, by mohla rozšíriť našu kapacitu až do nekonečna, teda by sme mohli kognitívne obsiahnuť nekonečne zložité štruktúry, mohli by sme blúdiť vo vnútri Tichonovovho kubusu a objavovať jeho uzvreté podpriestory, alebo by sme sa mohli kochať topologickými podpriestormi beta-obalu diskrétneho spočítateľného priestoru. Naša mentálna kapacita, by sa mohla v prípade potreby ľubovoľne zvýšiť, takže, by sme boli schopný vizualizovať si ľubovoľne veľkú kardinálnu produktovú mocninu intervalu [0, 1]. Mohli by sme sa túlať kategóriu kompaktných grúp a skúmať ich homomorfizmy. Mohli, by sme prechádzať inverznými limitami kontinuí. Mohli by sme … 😀
Najvyšší, by nám mohol sprístupniť akékoľvek zaujímavé matematické štruktúry vo svojej božskej mysli.
Mohli, by sme sa tešiť z neopísateľných estetických zážitkov, matematické štruktúry, by ožívali do nevídaných tvarov a farieb. Naše mysle, by zaplavovala super-dokonalá hudba sfér. Mohli by sme zažívať symfónie úplne nepredstaviteľných farieb, chutí, vôní, zvukov a nielen to, Najvyšší, by nám mohol sprístupniť úplne neznáme, nepredstaviteľné qualia, úplne cudzie vnemové kvality, ktoré si nedokážeme ani len predstaviť, presne tak, ako si slepec od narodenia nedokáže predstaviť červenú farbu. Ako popísať slepcovi, ktorý nevie čo je to farba, farbu ruží alebo tropického mora? Podobné, by to mohlo byť aj s našimi zážitkami úplne nových (teraz nepredstaviteľných) vnemových kvalít.
Mohli, by sme sa ocitnúť vo svete nepredstaviteľných pôžitkov, ktoré sa nedajú s ničím pozemským porovnať a naše zážitky, by sa mohli rozrastať o stále nové a nové kvality a to celú večnosť.
Nekonečný nádherný trip, donekonečna sa obmieňajúci, pričom, by sme boli úplne zbavení možnosti pociťovať nudu. 🙂
Uff, dokonale som sa tými opismi raja unavila 😀
Aha, ešte je tam bod 1)
No, neviem prečo, by mal Tvoj bod 1) pre mňa predstavovať nejaký problém.
No Problem Baby 😀
Medeo, docela jsi mě vyděsila tím rájem… asi bych dal přednost nebi muslimskému ( peklo by pak bylo totéž- jen bez Viagry)
Čestmír, si príliš telesný a strašne trojrozmerný, ale ja som duša hľadajúca pravdu 😀
duša hľadajúca PRAVDU 😀 tak.
Problém je v tom, že v tom článku hore, už pisateľ vopred predpokladá posmrtnú existenciu, ako veľmi neuspokojivú a potom je len prirodzené, že sa teší na ničotu 🙂 Tie nepríjemné predpoklady v článku, mi pripomínajú bájku Líška a kyslé hrozno 😉
Ja si však viem bez problémov predstaviť Záhrobie, ako veľmi príjemné a nanajvýš žiadúce prostredie napr. ako nekonečný mentálny oceán, naplnený pokojom, láskou, harmóniou a nekonečnou múdrosťou, v ktorom sa kúpu šťastné duše a neprestajne metamorfujú a pozdvihujú sa k vyšším a dokonalejším stupňom bytia.
Toto záhrobie, by mohlo byť neosobné, alebo by mohlo byť realizované dokonalou mysľou Najvyššej bytosti.
„A co teprve žít sto tisíc let, milion let, celou věčnost? Ne, rozhodně bychom nebyli šťastní, ukousali bychom se nudou, život by pro nás ztratil cenu, nebyl by nijak zajímavý.“
Ako som už písala, nuda, by mohla byť v novom živote úplne vypnutá :), teda keby aj ten nový život bol len nejakou vylepšenou verziou súčasného života (napr. ako život v (pozemskom) jehovistickom raji), aj vtedy by bol príjemný.
Ešte zdôrazním, aby som nikoho neuviedla do omylu, že kresťania neočakávajú len nejaké duchovné záhrobie, oni veria vo vzkriesenie tela a v nové nebo a novú Zem (možno na život v inom/novom vesmíre) 🙂 A telá spasených budú oslávené a žiarivé 😉 (žeby rádioaktívne? :-D)
Do čerta! Skomolila som si v troch príspevkoch moje obvyklé (nick) meno. Nemám tam Medea, ale Medeo 🙁
Čo mám robiť, mmm … idem spáchať samovraždu?
Michal, vedel by si prosím Ťa opraviť to Medeo na Medea?
Opraveno! 🙂
Jinak, nesouhlasím s Tvou představou naplnění nekonečné posmrtné existence 😉
Dám si po ránu voňavou kávičku a sepíšu Ti k tomu své důvody.
Hehe, tak jsem ten Tomáškův Katechismus našel na netu – a je opravdu moc pěkný! 🙂
“28. Jak se k nám chovají svatí andělé?
Svatí andělé se k nám chovají přátelsky. Ochraňují nás na duši i na těle, povzbuzují nás k dobrému a prosí za nás u Boha.”
Amen
Takže:
V prvé řadě mě zaujalo, že Bůh třeba “vypne nudu”. No tak pak by nebylo co vymýšlet: mohlo by nás vlastně po biliony let bavit “láskyplně patřit na Boha”, a nebylo by co řešit. Jenže já namítám, že po takovém zásahu do mé psychiky bych to už pak nebyl JÁ.
Zkus si to představit na tomhle, záměrně přehnaném případě “patření na Boha”: Tak Bůh by “vypnul nudu”, a “způsobil”, že by tě to bavilo. TOHLE, nikoliv že bys přitom myslela na matematiku či něco podobného. A teď mi zkus popsat, jak bys MYSLELA, a co by se odehrávalo s tvou pamětí. Co by se do ní ukládalo nového, jak bys přistupovala ke starším vzpomínkám – to bys vlastně nemohla, protože bys byla “zaujatá” “patřením na Boha”, což by tě vůbec nenudilo, ale naopak ohromně “bavilo”, protože nuda by přece byla “vypnutá”.
Podle mě je totiž sporný ten předpoklad všemohoucnosti Boha. Bůh nemůže způsobit, aby 1+1 bylo cokoliv jiného než 2, Bůh nemůže způsobit, aby Q8 byla komutativní grupa, Bůh nemůže způsobit, aby program, skládající se z jednoduché smyčky, MYSLEL a měl OSOBNOST, a Bůh také nemůže způsobit, aby se MYSLÍCÍ OSOBNOST s PAMĚTÍ nezačala nudit v průběhu nekonečně dlouhé monotónní opakující se činnosti. Respektive, může toho dosáhnout jen tak, že omezí její paměť: že prostě na ta minulá opakování budeš průběžně zapomínat, a pořád to pro tebe bude “nové”. To ovšem znamená, že z tebe udělá – “debila” 🙂
A k tomu nekonečnému zaobírání se matematikou:
Živě si představuji, že se už sto trilionů let (v mysli! JEN v mysli, aniž si můžu cokoliv napsat, přečíst co o tom míní jiní, či co o tom napsali, …) zabývám zkoumáním stále abstraktnějších matematických objektů a struktur. Zrovna jsem ukončil přemýšlení o jisté třídě variet v 145612345-ti rozměrném prostoru, a už se nemůžu dočkat, jak bude vypadat analogický problém v prostoru s dimenzí o jednu větším…
Ne, aby to nebyla taková nuda, tak se můžeš osvěžit přemýšlením o jisté třídě abstraktních struktur, charakterizovaných jistou uspořádanou 153-ticí (vše jednodušší už jsi promyslela).
Myslím, že paralela s “patřením na Boha” je snad zřejmá. Ne, fakt si nemyslím, že MĚ by tohle bavilo neomezeně dlouho. A vždyť ono není žádný problém si to vyzkoušet na vlastní kůži Médeo! 😉 Zajeď si někam daleko od lidí, sedni si tam v nějakém srubu do křesla, zavři oči, a přemýšlej o matematických strukturách. Půl hodiny, hodinu… šest hodin, dvanáct hodin… Budeš muset přežít krátké odloučení od matematiky za účelem vykonání potřeb a najezení se, ale už se určitě nebudeš moct dočkat, až se zase pohroužíš do hlubin matematiky (určitě se na tu pauzu nebudeš těšit, viď že ne! 😉 ). Takhle to dělej dny, týdny, měsíce, roky… Víš co, nemusíš si dělat starosti se stravou: po tu dobu, co Tě tohle bude bavit, tak já tě budu živit! 🙂 Uvidíme, kdo toho bude schopen déle 😉
A ty chceš tvrdit, že tato mentální činnost by tě bavila po nekonečnou dobu v nebi. Já ti to prostě nevěřím. Přesněji, nevěřím ani tomu, že si to DOOPRAVDY myslíš.