Předpokládejme, že Bůh existuje, že člověka miluje, že mu na něm záleží, a že navíc chce aby i člověk miloval jeho. Jak by to mohl zařídit?
1) Bůh zejména mohl člověka vybavit vrozenou “znalostí”, či “instinktem”, že existuje, a že chce být milován. Člověk by v takovém případě prostě věděl, že to tak je, a mohl by se stále svobodně rozhodnout, zda těmto známým přáním Boha vyjde vstříc nebo ne. Věděl by to od narození, a nemusel by mu to nikdo říkat. Bůh však toto neučinil. Jaký k tomu mohl mít důvod? Svobodnou vůli by to člověku neomezilo – zločinec přece také nepochybuje o tom, že zákony existují – a stejně je porušuje.
2) Pokud se Bůh rozhodl sdělit člověku tyto informace (že existuje, a že chce aby jej člověk miloval) prostřednictvím Knihy, pak nelze nevznést námitku, že toto rozhodnutí je výrazně méně šikovné než (1). Kniha se totiž ani zdaleka nemusí dostat do rukou všem, což se také děje v reálu.
Uvažme ale, jak by taková kniha, jejíž autorem by byl všemohoucí, mohla vypadat. Jistě by tvořila brilantní, konzistentní a jedinečné literární dílo, vysoce převyšující cokoliv co kdy napsal který člověk. Na každé její stránce by čtenář žasl nad sílou, krásou a hloubkou tam zapsaných myšlenek… Bůh by v takové knize mohl lidem poskytnout opravdu hluboká a komplexní morální pravidla, která by jednoznačně a přímo odsuzovala věci jako otroctví, zneužívání dětí, mučení, vraždění žen a dětí ve válečných konfliktech, genocidu, atd. Naopak by se v takové knize jistě nezabýval nesmysly, jako zákazem práce v sobotu pod hrozbou trestu ukamenování. Taková kniha by byla napsána tak, aby byla užitečná jak pro člověka před třemi tisíci lety, tak i pro dnešního člověka. Pokud by v ní Bůh chtěl něco sdělit o způsobu stvoření světa, učinil by to tak, aby to bylo v souladu s realitou. Lidé před třemi tisíci lety by tomu sice nemuseli dost dobře rozumět – ovšem o to impozantnější by byly tyto pasáže z dnešního hlediska.
Pokud by tedy Bůh chtěl dát lidem vědět o své existenci a o své touze být lidmi milován skrze Knihu, proč ji napsal nebo dal napsat tak, že je neodlišitelná od způsobu jakým ji mohli napsat tehdejší lidé, na základě tehdejších představ, a své dobové teologie?! Jaký to má z hlediska jeho záměru, postulovaného v úvodu, smysl?!
3) v neposlední řadě by mohl Bůh o sobě dát vědět každému, kdo by o to projevil upřímný zájem. Pro Boha by jistě nebyl nejmenší problém dát takovém člověku “telepaticky” absolutní subjektivní jistotu, že existuje a co chce. Netřeba dodávat, že ani toto Bůh nečiní. Bůh stále jen mlčí.
Zbývá ještě poslední možnost: Bůh může chtít, abychom v něj věřili a milovali ho pokud možno zcela bez důkazů, nebo ještě lépe – navzdory důkazům, v rozporu s fakty. Jako by víra bez důkazů, nebo ještě lépe navzdory faktům byla jaksi vznosná, extrémně hodnotná… Je? A proč se takto nechováme kdekoliv jinde v běžném životě? Proč věcem nevěříme slepě, ale přemýšlíme o nich? Pokud by takové jednání Bůh preferoval – proč nám v takovém případě Bůh dal Rozum, který je se slepou vírou bez důkazů a navzdory důkazům v příkrém rozporu?
Z toho vychází jediný závěr: náš úvodní předpoklad o existenci Boha, který chce abychom o něm věděli a chce být milován, můžeme s klidným svědomím vyloučit. Takový Bůh neexistuje.
Nedá mi to abych nezopakoval (už poněkolikáté) Hellerova slova:
“Starý zákon nás velmi spolehlivě informuje o tom, co Israel věřil a vyznával, ale nedosti spolehlivě o tom, jak kdy co bylo. Mezi událostí a zprávou o ní leží víra, t. j. snaha aktualisovat poselství a tak ve službě zvěsti obměňovat tvar zprávy. Písmo je celé poselstvím z víry a k víře , nikoli referát nebo kronika. Kdo tento podíl víry na utváření konečné podoby Písma pomíjí, počíná si stejně nevědecky a nerozumně jako ten, kdo by začal užívat jako historického pramene Homéra nebo Shakespeara.”
No pokud se shodujeme, že Písmo má podobnou vypovídací hodnotu jako díla Homéra nebo Shakespeara, tak myslím dál už není co řešit 🙂 Nic víc si nemohu přát 🙂
…kdo by začal užívat jako HISTORICKÉHO pramene…
Tedy kdy by čekal historický a přesný záznam prorokových slov.
Protestante, nejsem si teď jist, jestli si dostatečně uvědomuješ rozsah toho o čem se tu bavíme.
Tady nejde o pozměňování nějakých slovíček nebo úpravu smyslu jednotlivých vět. Tady jde o vytváření (padělání) celých nových pasáží o rozsahu klidně mnoho stran, nebo dokonce celých textových celků! (např. NZ dopisů)
Zatím se bavíme o SZ. Ptal jsem se tě co považuješ za rozhodné datu, po kterém jsou části SZ nově vzniklé možné brát jako nepůvodní.
Tak např., ať se bavíme konkrétně, všechny pastorální epištoly, tedy dopis Titovi, a 1. a 2. Timoteovi jsou padělky. Ačkoliv jejich autor předstíral, že je Pavel z Tarsu, ve skutečnosti jím nebyl. Vymyslel si to, aby svým dílkům dodal větší vážnosti. Speciálně u pastorálních epištol se na tom shoduje asi drtivá většina NZ odborníků.
ne datu. ale datum
NZ proberme později. Teď prosím dokončeme ten SZ.
Tady přece vůbec nejde o datum. Jde o to, že rozsáhlé části textu jsou připisovány prorokům (bavíme-li se o SZ), kteří nejsou jeho autory. Bez ohledu na stáří toho textu a bez ohledu na stáří té změny.
Pokud je např. obsah knihy Izaiáš připisován proroku Izaiášovi, a my dnes víme, že podstatnou část toho textu Izaiáš nenapsal, ale napsal to někdo neznámý o stovky let později, tak je to přesně ten případ o kterém se bavíme. Znovu opakuji, vůbec zde nejde o nějaká data či časy.
Na okraj, Izaiáš je dokonce kompilátem textů dokonce tří různých autorů z tří různých časových období, vzdálených od sebe pravděpodobně až stovky let.
Obdobně knihy Mojžíšovy nenapsal Mojžíš, ani nikdo v jeho době, ale vznikly od začátku do konce MNOHEM později, a jsou opět nesmírně propleteným kompilátem různých autorů, mýtů a legend.
Připisovat texty jiným – známějším osobnostem – což zvýšilo vážnost textu bylo v antice běžné. Nebylo to bráno jako podvrh. Individuální autorství nebylo tak ceněné jako dnes.
Takže všechny úpravy textu SZ vytvořené do zhruba 90. let po Kristu, kdy rabínská synoda v Jabne kánon SZ uzavřela jsou podle mne (a nejen mne) legitimní.
Michal says:
May 30, 2012 at 9:34 am
Obdobně knihy Mojžíšovy nenapsal Mojžíš, ani nikdo v jeho době, ale vznikly od začátku do konce MNOHEM později, a jsou opět nesmírně propleteným kompilátem různých autorů, mýtů a legend.
protestant:
Ano. Tohle se učí už malé děti v nedělní škole. Ale jako problém to já, ani moji spolubratři včetně odborných teologů nevidíme. My k Bibli přistupujeme tímto vědomím.
Protestant: Připisovat texty jiným – známějším osobnostem – což zvýšilo vážnost textu bylo v antice běžné. Nebylo to bráno jako podvrh. Individuální autorství nebylo tak ceněné jako dnes.
Toto pěkně prosím není pravda, a Ehrman se o tomhle názoru ve své knize velmi obšírně rozepisuje a důsledně ho vyvrací. Připisovat texty jiným osobnostem bylo jistě relativně běžné, ale BYLO to bráno jako podvrh, a BYLO to odsuzováno. Naprosto jednoznačně.
Ten, kdo se toho dopouští, záměrně uvádí své čtenáře v omyl. Dotyčný autor o své identitě lže proto, jak jsme se shodli, aby svému dílu dodal větší vážnosti. Jeho čtenář je tak uveden v omyl, protože bere padělatelovy názory daleko vážněji, než by je bral, kdyby věděl, jaký je pravý stav věcí. Což by se mu (čtenáři) logicky nelíbilo, kdyby ovšem byl býval věděl, že byl podveden.
Bodejť by takováto praxe nebyla už tehdy zcela jednoznačně odsuzována!
V hebrejsém prostředí (a nejen v něm jak ukazují části NZ) to byla praxe běžná a přijímaná.
Protestante, nebyla.
A proč nebyla, to obsáhle zdůvodňuje a dokládá konkrétními historickými dokumenty a příklady Ehrman, a plyne to i z té jednoduché úvahy z druhé poloviny mého předchozího příspěvku.
Vím samozřejmě o tom, že mnozí odborníci tvrdí to co říkáš ty, ale Ehrman se věnuje i tomuto “problému”, a opět obsáhle dokazuje, že tito “odborníci” prostě neudělali svůj domácí úkol, nešli do archivů, a nenastudovali si příslušné materiály, které naprosto jasně ukazují jak se věci mají.
Je podle Vás kniha Daniel skutečně proroctví psané Danielem nebo alespoň v za jeho života nebo ji vnímáte jako napsanou zpětně? Slyšel jsem argumenty pro i proti, jaký je Váš pohled?
Prof. Jan Heller ThDr.:
Kniha Daniel se jistě neoctla v Bibli náhodou a Bůh nám skrze ni chce říct něco velmi důležitého. Nemyslím však, že pro její platnost je rozhodující doba, ve kterou byla napsána. (Odpovězeno: 26.1.2004 v 14:34)
Ostatně, v době kanonizace NZ věnovala církev nemalé úsilí právě tomu, aby odlišila padělky od autentických dopisů Pavla a spol. – žel, nebyla příliš úspěšná.
Mnoho dokumentů bylo z NZ vyřazeno PRÁVĚ PROTO, že o nich většina usoudila, že jde o padělky. Bohužel, na spoustu padělků se tehdy holt nepřišlo.
Zkus i jiné odborníky. Ehrman byl před několika lety fundamentalistický křesťan. Proč by se nemohl mýlit i teď? 🙂
Protestant: Kniha Daniel se jistě neoctla v Bibli náhodou a Bůh nám skrze ni chce říct něco velmi důležitého.
No k tomuhle asi nemám sílu cokoliv dodávat… :/
Protože Ehrman obsáhle cituje a dokládá, co si tehdy lidé o padělatelství skutečně mysleli. Současně podotýká, že ti, kdo s ním nesouhlasí, NEMAJÍ v ruce podobné materiály, tvrdící opak. Jeho oponenti prostě tvrdí, že vydávání se za někoho jiného bylo v antice tolerováno. Žádný dobový dokument, který by ale o čemkoliv takovém svědčil, v ruce nemají. Naproti tomu Ehrman má v ruce řadu dokumentů, které dokládají opak.
Proto věřím Ehrmanovi.
Navíc je to i logické, znovu viz ta moje úvaha.