Terminální prožitky, NDE, OBE.

Terminální prožitky, NDE, OBE.

Příspěvekod Foxy » čtv úno 13, 2014 6:14 pm

Zážitek blízkosti smrti a život věčný
Díl 1.
.
Z diskuse:
(http://www.osacr.cz/2012/10/12/neurochi ... /#comments)

Lojza (01.12. 2013) napsal: Posmrtny zivot,dava nasemu zivotu nejaky smysl,logiku,myslim, ze ti co NDE zazili ví/neni jim treba nejakeho dukazu, a ti co to nezazili si hold na tu svoji chvilku pravdy, prozreni musi pockat a snad si pak uvedomi svoji slepotu a blahovost …

Bohužel NDE není důkazem transcendentna. Jen změněného stavu vědomí.

Miloš… (16.08. 2013) napsal:…Ateisti si samozřejmě myslí, že to jsou jen „halucinace“, ale to nevysvětluje jejich nadpozemskou krásu a dokonalost vnímání a hloubku prožívání, i jejich logiku spolu s obrazy, kterou by nikdo nevymyslel, ani tým specialistů za milióny dolarů, jako je třeba Avatar nebo Matrix, ty jsou toho jen slabým odvarem.-)) Ovšem kdo nezažije, neuvěří…

Ano, všechnu tu nadpozemskou krásu a prožitek expandujícího vědomí jen těžko popsat slovy, souhlasím. Ani to však není důkazem existence čehokoliv nadpřirozeného

Tomáš (08.04. 2013) napsal: …Ne že bych Vám přál nějaké neštěstí,ale velice rád bych si Vás poslechl po Vašem vlastním zážitku blízkosti smrti. Jestli byste takhle argumentoval logikou, iluzí atd. poté, co byste nakoukl za oponu. Bylo by to zajímavé počtení…

A to je důvod, proč jsem se rozhodl sepsat článek o svých VLASTNÍCH zkušenostech s NDE a OBE. Nejen sepsat, ale také důkladněji rozebrat své prožitky z oné hranice života a smrti.
Protože tady se nejedná o jediný prožitek, ale mnohonásobně opakovanou cestu za hranu vědomí, až na sám dotek té hranice, odkud už není návratu.
Opřu se o své sestupy do nevědomí tak, jak jsem si je postupně zaznamenával a v roce 1997 přepsal do počítače. A také o jedinečnou možnost porovnat ony prožitky z nejhlubších výšin je se změněnými stavy vědomí, navozenými látkami psychotropními.

- - -

Není to pro mne snadné rozhodnutí, sepsat to vše znovu a uveřejnit to. Nebude to rozjásané čtení, přestože prožitek blízkosti smrti přináší doteky tak neskutečných rozkoší a tak úžasných pocitů… Jenže pocitů a prožitků takové síly, že na nich až příliš snadno vznikne těžká závislost. Závislost pevnější, než je závislost na těch nejtvrdších drogách. Závislost o to horší, že drogu, kterou je možno kupříkladu heroinistovi při nejhorším prostě odebrat, tak tu já mám kdykoliv u sebe, tu mi nikdo vzít nemůže.
Té závislosti se říká asfyxiofilie.
Desítky let jsem jí byl propadlý. Jedenáct let se mi dařilo abstinovat, abych do toho zase spadnul… nebude lehlé o tom psát. Jsem si zcela jist, že se mi to může vrátit v tvrdé, ad hominem vedené diskusi.
Vše to, z čeho budu svůj text skládat, již bylo v té či oné formě vloženo na internet, rozptýleno do nejrůznějších stránek a diskusních fór. Teď to prostě jen seberu a učešu.

Proč to dělám? Je totiž rozeseto v krajině internetové až příliš mnoho povídání o NDE a OBE, která jsou z druhé ruky. Která jsou zkreslená a přibarvená předpojatostí interpretů. Která jsou i účelově lživá.
Já mám svou zkušenost prožitu důkladně, opakovaně a na vlastní duši. Až nadoraz.
Ti, kteří sami okusili NDE a OBE, nechť si porovnají zkušenost svou a mou.

- - -

Bez dechu
(1966 - do počítače zapsáno 1997)

Magnet zámku zaklapl. Vnímám marné vzepjetí své hrudi, ale nakonec nemusím doopravdy dýchat, když to holt nejde. Zatím pohoda.
Aniž si to zřetelněji uvědomuji, ta pohoda začíná být překrývána hrozivým vědomím, že se něco divného děje s mým vnímáním, visuální vjemy se zostřují, i tiché zvuky náhle mají neodbytně důraznou sílu. Roste naléhavost pocitu, že by bylo lepší všeho toho nechat, ale stále ještě jej mám pod kontrolou.
Ale co... Klidně, až frajersky si přidám další půlminutu. Ať to stojí za to... jsem frajer a vše mám přece pod kontrolou.
Vzápětí je mi ale jasné, že přijdou chvíle kritické.
Prvé závany pocitu akutního ohrožení. Přestávám vnímat okolí jako celek, o to intensivnější začíná být vnímání detailů, víceméně náhodně zachycených. Šerosvit. Vjem je potemnělý, výrazně je snížena barevnost. Ostřeji začínají vystupovat přechody, jakoby derivací zdůrazněné.
Zvuk je frekvenčně oříznutý, začíná mít resonanční až zvonivý charakter.
Vše se ale mění s děsivou rychlostí. Začínám panikařit. Obraz zastírá mlhavý závoj, slyšení se houpavě potápí do bílého šumu.
Dávno už jsem ukončil veškeré aktivity a jen se zuřivě snažím vymanit ze sevření. To samozřejmě nejde. Svíjím se jak chycený had. Ruce se marně zatínají do necitelného hladkého dřeva. Hruď se zoufale vzpíná. Vše proniká chladný, smrtelný strach.
Mé vědomí se ale začíná prudce měnit, což si ovšem právě proto uvědomit nemohu. Jenom si jaksi mimochodem stačím všimnout, že to, co vnímám, již nejsou vnější, ale převážně jen vnitřní vjemy, možná si začínám uvědomovat i to, že začínám ztrácet kontrolu nad svým vzpínajícím se tělem a současně s tím i přehled o sobě jako celku, to vše se ale myslí jen letmo mihne.
Celkový pocit je jako ze stále se zrychlujícího pádu; nebo spíš turbulentního, stále se zrychlujícího letu temným, hyperbolicky se zužujícím prostorem, aniž lze postihnout okamžik průletu jeho hrdlem, pouze zcela okrajově je zachycené vědomí přechodu do naprosto jiného, prudce expandujícího světa plného jasu.
Vše je teď najednou vnímáno nezávisle na sobě, což je vlastně úplně normální, protože je to tak odevždy a nikdy to nebylo jinak. Jen zde jsem, a jen pro tuto chvíli jsem.
Tady někde totiž mizí i čas. Vlastně nemizí, on vůbec nikdy nebyl, nemají smysl pojmy před, po, bylo či bude. Ani sama neexistence času není vnímána, proto všechny zpětné rekonstrukce událostí mohou být jen přibližné, on sám pojem událost v sobě má časovou složku. Bezbřehost by tu mohla být tím pojmem nejvýstižnějším.
Pocit animálního, panického strachu už není. Nebo vlastně je, ale někde jinde, sám pro sebe, se svou vlastní existencí. Hraje si s mým tělem. Ať si hraje. Nemusím si ho všímat, a ani nechci, protože se mi zas tak moc nelíbí. Spíš převládá pocit odevzdání se a až dychtivé zvědavosti.
Vidím, nebo lépe vnímám své ruce jak se samy, nezávisle na mě napínají v jakési pošetilé snaze, ale nemám důvod jim do toho zasahovat. Jak malicherné je jejich snažení...
Nezúčastněně, jakoby trochu z odstupu sleduji to vzpínající se tělo, které je asi moje, protože z něj ke mě přicházejí vlny, nebo spíš nárazy rozkoší, všeobjímající blaženosti, dosud nepoznané a později nepostižitelné, nemohu se toho nabažit, hraju si s tím, jak tyto vlny vyzařují z každého doteku, z každého záškubu jeho svalstva, náhle tak nezvykle vypjatého; vlny, které neodplývají, ale hromadí se v zářivé záplavě, se kterou splývám, protože tato totální hédypathie je přeci samozřejmou, hlavní a jedinou formou existence, té která zná jen tady a teď, nikde nezačíná a nikde nekončí, zde jest mi pobývat, zde je to, po čem jsem vlastně vždy toužil, aniž jsem o tom věděl.
Chaos vzpomínek na všechno možné, co bez ustání pádí, někam mizí, pryč, vlastní cestou, úplně v jiné vrstvě, teď už naprosto nepodstatné, protože tu je cosi fundamentálního, čeho se stačí už jen dotknout, vstoupit, nebo už jsem tam... jsem přece tak strašně blízko, jenomže tomu něco překáží, ty výtrysky čiré rozkoše snad přece ne, patří vůbec k tomu? Ještě jen malý, nepatrný kousíček... ne. Nejde to. Jako by se spustila nepostižitelná, ale nepřekonatelná skleněná stěna.
Vše tak nějak po kusech mizí, ještě stále prozářeno tím vnitřním jasem, ale to světlo najednou až vadí, bodá do široce otevřených očí, a je to proto, že to mé tělo na mě udělalo podraz a svévolně dýchá a ten dech to všechno odplavuje, chci přestat, abych vrátil to co teď najednou tak neudržitelně uniká, chvilku to jde, ale to tělo mě neposlouchá a zase začíná dýchat, už je to pryč, nevnímám pouhý jas, ale vidím, ten hluk kolem jsou teď už konkrétní zvuky, škoda, je to docela pryč, ten vzduch co tak lačně hltám není zas tak zlý, přesto je to škoda, křečí ztvrdlá lýtka strašně bolí, ale příjemně, jako po dlouhém milování, vlastně jako po dlouhém výstupu na vrchol, a ruce taky, taková únava, jako krásné utahání když to v posilovně dobře sedne, a hele, já ležím, jako nějaký žok, to přece nejde, to se musím postavit. Jů, to jsem upadl? Asi bude lepší se posadit, jsem snad zfetovaný? Jejda, vždyť jsem se tu vysemenil! Co to vlastně se mnou bylo? Bylo to vůbec? Ale muselo to být, vždyť to vidím! A taky jsem celý polámaný, uff! Ale skutečně, nebylo to špatný...
Ještě asi minutu se bude motat hlava a mé, jindy tak hodinářsky přesné ruce budou neohrabané, spíš co se týče kontroly síly než přesnosti jejich pohybů. Nadále tu však přetrvává cosi nepostižitelného, zvláštního, přitom hrůzně krásného.

Cosi krásného???

Prožitek blízké smrti, známější spíš pod anglickou zkratkou NDE (Near to Death Experience), je hojně diskutován a probírán z hledisek spirituálních, medicínských, biochemických, adiktologických...
Těmito prožitky jsou dokazovány existence boží, astrální cestování, minulé životy. Prožitek oddělení sebe sama od vlastního těla, mimotělní prožitky (také mají anglickou zkratku, OBE, Out of Body Experience) pak má dokazovat existenci duše, která není vázána na svou tělesnou schránku.
Naprostá většina těch, co široce i hluboce diskutují NDE a OBE, berou své zkušenosti z vyprávění lidí, kteří své vzpomínky na tyto stavy byli ochotni sdělit či zaznamenat. Jen málo lidí má s NDE či OBE svou osobní zkušenost. Ještě mnohem méně lidí má tuto zkušenost opakovanou a naprosté minimum s těmito stavy experimentuje.
To naprosté minimum není zas tak nepatrné, jak by se mohlo na prvý pohled zdát. Převážná část této skupiny jsou asfyxiofilici. To jsou lidé, kteří si dokázali spojit stavy NDE navozené hrátkami s dechem s vrcholnými prožitky orgasmickými. Pokud jim tato divoká synergie sedne, mají zaděláno na závislost pevnější, než jsou závislosti na těch nejtvrdších drogách. Člověk se o existenci tohoto jevu dovídá ze zpráv o tom, jak ta či ona celebrita skončila svůj život během jakýchsi obskurních sexuálních praktik.
Další jsou ti, kteří se pustili do holotropního dýchání či technik pránájámy.

Nevím, kolik je těch, kteří zabředli do všech těchto způsobů cest za hranu vědomí a snažili se na vlastní tělo i mysl prozkoumat fenomén NDE a OBE až na doraz. Vím jen, že jedním z nich jsem i já.
- - -
Pokusil bych se své povídání rozdělit na několik částí.
Napřed bych rozebral své prožitky a pocity ze "světa za hranou vědomí" a pokusil se ten galimatyáš nějak utřídit a dát mu řád. Pokusil bych se i porovnat zážitky NDE a OBE navozené "přirozenou cestou" se změněnými stavy vědomí, navozenými či modelovanými látkami psychotropními.
Pak bych se pokusil srovnat své prožitky s tím, jak jsou stavy změněného vědomí objasňovány soudobými poznatky biochemickými.
Nakonec bych chtěl ztotožnit spirituální prožitky s ději, které probíhají v mysli během terminálních stavů lidského bytí.
- - -
- - -
Výlet do úžasné krajiny za hranou vědomí končí, jsem zpět. Nadále tu však přetrvává cosi nepostižitelného, zvláštního, přitom hrůzně krásného.
Prvý pokus byl skok do neznáma. Něco, co nelze popsat.
Při každé další takové seanci pak už je přítomen nový, opět nepopsatelný pocit, pocit čehosi důvěrně známého, něčeho co určitě bylo, i když si o tom vůbec nic slovy popsatelného nemohu vybavit, čehosi vítaného, a co je paradoxní, i krásně bezpečného.
Jak fatálně klamavý pocit to může být, o tom později. Zatím zůstává těžce, ale vláčně utahané tělo a neurčitá, prchavá vzpomínka.
Sestup ke dnu - a návrat.
Při pozdějším rozboru - a těch po takových prožitcích bude nepočítaně - v prvé řadě vyvstává fakt, že od určité hloubky ponoru do nevědomí už není možno odlišit sestupnou a vzestupnou fázi, a tedy ani nějaký bod obratu.
Pobyt "tam" není jen pouhý nestrukturovaný oceán absolutní hédypathie; je to celý úžasně složitý svět složený z pouhých pocitů. V pozdějším popisu ale tento úsek chybí, protože je slovy nepopsatelný. I sama zpětná postižitelnost pocitů s hloubkou klesá, jinak řečeno dochází k jejich rozostřování.
Navíc i z nejhlubší fáze ponoru do nevědomí je vždy možno sestoupit ještě hlouběji a zjevně tu není subjektivní mez, za kterou již sestoupit nelze. Pocit dosažení konečné meze a nemožnosti dalšího postupu ale už zřejmě patří do návratové fáze, protože zde jde o děj a tedy už tu opět existuje čas, i když jej ještě plně nevnímám.
Okamžik identifikovatelného subjektivního pocitu počínajícího návratu navíc naprosto nekoresponduje s obnovou dechu či objektivními příznaky navracejícího se vědomí, nastává mnohem později a trvá pouhé vteřiny.
Pobyt v hlubinách je přitom vnímán jako neuvěřitelně dlouhý, přestože se celý může vejít i do necelé minuty. I subjektivně vnímaná návratová fáze je velmi dlouhá a vůbec nemusí být pouze vzestupná. Dá se tu nekonečně dlouho bloudit, klesat a vynořovat se.
Až ke konci je vzestup vnímán jako nezadržitelný. Typické je pro něj vědomí zapomínání vjemů získaných v hlubinách, úplně stejně jako zapomínání částí snu při pomalém probouzení. Při příštích sestupech se ale tyto vjemy opět vybavují s překvapující jasností. Zřejmě s každým dalším sestupem se rozšiřuje skrytý svět zvláštních vjemů a pocitů, nedostupný za normálního stavu. Sestupy navíc začínají obsahovat pocit jako z návratu do známé, měkce přívětivé krajiny.
Dalším charakteristickým rysem je úplná absence pocitů strachu. Pokud byl přítomen v době před pádem do mimovědomí, je zasut pod ostatními, nesrovnatelně silnějšími dojmy. Lze si ho vybavit, jako i vše z chvílí před oním pádem, ale pouze jako marginální episodu.

Čas za hranou vědomí… Vzhledem k vymizení i samého pojmu subjektivního času je možno pokusit se o určení souslednosti vnitřních pocitů jen pomocí jakýchsi majáků, tedy zapamatovaných vjemů inherencí vnějšího světa a jejich zařazení podle svědectví společníka či partnera, který zůstal nad hladinou vědomí. S překvapením pak občas zjišťuji, že ony momenty jsou v paměti v obráceném pořadí, jakoby čas snad běžel pozpátku.
Samo svědectví asistenta ale také nemusí být vždy spolehlivé; ono najít chladně nezúčastněného partnera pro takovéto chvíle je asi nemožné. Potíž je i v tom, že někdy ani velice silné podněty nejsou v mimovědomém stavu zaznamenány, zatímco jiné, téměř na prahu vnímatelnosti, zůstanou v paměti coby dominantní.

Názorně se tu ukazují i základní problémy interpretace. Od určité hloubky mi chybí schopnost sdělení; vím, nebo aspoň cítím, co bych chtěl říct, ale nevím jak. Čím silnější dojem tu trčí, tím bezradněji jej obcházím. Slovy jej nepostihnu. Žádné ze slov neshledávám dost výstižné, každý superlativ je tu ploský, prázdný, nicotný...

- - -



Díl 2.
Sestup jiného typu…
Kysličník uhličitý:
(1969 - zapsáno 1997)
.
Napůl sedím, napůl ležím ve stabilní poloze na příjemně měkkém podkladu. Kolem není nic, co by mohlo překážet. Netíží mne ani kousek oděvu. Jediný předmět, který mám poblíž je malá, šedivá tlaková láhev. Je v ní čistý kysličník uhličitý. Ne moc, ale až dost na tenhle pokus. Ventil jde lehce. Vede od něj nedlouhá ohebná hadička, končící v pevném, asi tak pětilitrovém vaku na vodu z pogumovaného plátna. Vak je opatřen černým gumovým náústkem na krátké vrapové hadici. Kdysi měl tenhle mundstück sloužit pilotovi německé stíhačky, aby se nezadusil...
Pohledem se přesvědčuji, že kamera na stativu, v bezpečné vzdálenosti, běží. Moc by mě zajímalo, co bude dělat mé tělo, až se vymaní z mé kontroly… Vlídně praží reflektor, jak na sluníčku...
Tělo moc dobře ví, co ho čeká, dech je zrychlený a srdce dupe jako o závod. Váhá...dost! Přitahuji si láhev a svírám její chladné tělo mezi stehny. Přikládám si náústek a kontroluji těsnost. Držím jej jen levou rukou, pravá nahmatává drsný kov kolečka ventilu.
Teď! Ostré zasyčení plynu bleskurychle nadouvá vak.
Pevně zatahuji ventil náhle ledově mrazivé láhve, zatímco mi do úst, do hrdla a plic vniká kyselý, drsně škrablavý kysličník uhličitý. Nutí ke kašli. Prudce jej vydechuji a vzápětí plíce samy nabírají další hutný doušek. Pak s vytřeštěnýma očima další a další.
Pamatuji si snad ještě ten čtvrtý, určitě byly i další, to až pak někdy mnohem později ruka sama, vedená už jen svým vlastním pudem sebezáchovy, takovým ledabylým, mimovolným záškubem odhazuje celý ten krám.
Pozdě!!! Tentokrát je propad děsivě rychlý... to jsem tu asi něco přehnal. Zase jsem v onom zvláštním, důvěrně známém, konejšivě vlídném světě. Ani nevím, jak jsem se tu ocitl. Ale není kdy kochat se pocity blaha, kterým je naplněn... další sešup, juj, to už snad raději ani ne...a proč vlastně ne, jen dál, dál... a další sešup.
Tady jsem se dostal někam mnohem hlouběji, kde jsem dosud asi ještě nikdy nebyl... Vlastně jak být jinde, když není jindy ani jinde, jen teď a tady. Jsem tu, mysl mám nádherně krystalicky čistou a řítí se jí zářící proud jiskřících obrazů, myšlenek, jejich komicky propletených útržků. Se zvědavou dychtivostí se dávám tím proudem unášet ke stále většímu jasu. Je to úchvatně krásné. Nechávám si ten jas proudit mezi prsty (nemám prsty, nemám nic tělesného, je to jen abstrakce, se kterou si mohu dělat co chci, jakkoli jí přetvářet), hraju si s tou hvězdnou záplavou a nemohu se toho nabažit.
Ale dost těch pošetilostí. Přibližuji se k něčemu, co znám, přestože jsem to dosud ještě neviděl, vždycky jsem to znal; přibližuji se - tedy nejde o létání či jiný způsob pohybu prostorem, je to schopnost, nebo přesněji samozřejmost výskytu se v určitém místě prostoru. Samotný výskyt není plné soustředění se v určitém místě, ale pouhá zvýšená pravděpodobnost lokální koncentrace mé přítomnosti, protože jsem jen přirozenou, nedílnou součástí celého všehomíra, který ač sám ohraničen je zevnitř bez hranic a tedy neomezený.
Proniká mnou vědomí, že ale právě tady je onen klíčový bod celého prostoru a celé existence. Je tu nesmírná záplava zlatavého jasu. Není to nějaké neurčité světlo. Jeho původ je v neskonale jemné, všudypřítomné struktuře, tvořené tenkými, většinou nepříliš dlouhými vlákny, či spíš paprsky, protože jsou oslnivě jasné. Jsou rovnoměrně rozmístěny všude, navzájem pospojovány v jiskřivých bodech a přes zdánlivou chaotičnost podléhají jakémusi velebnému, přísnému řádu.
Ta zlatě zářivá vlákna ale přímo v místě mého výskytu nevyplňovala celý prostor rovnoměrně, ze samotné podstaty, ze zákonitosti, kterou se řídila, vyplývala určitá nehomogenita; vír temně hrozící a vtahující; oko prázdnoty, nebo lépe všepohlcující nicoty; a já věděl, že celou tu strukturu musím velice nepatrně změnit, tak, aby ta nicota, tak lákavá a přitom tak temně varující, přestala hrozit. Bylo mi přitom jasné, že i nejmenší změna v této oblasti bude mít gigantický dopad, důsledky vymykající se jakékoli představě. Zde ale už nebylo cesty zpět. Musel jsem, a také jsem chtěl konat. Provedl jsem maximální možnou koncentraci a v té chvíli jsem věděl. Zde je to místo. Velejemným, lehoučkým, pouze imaginárním dotykem jsem tedy přesměroval jedno to vlákno, téměř nejmenší, nevýrazné, přitom jsem naprosto jistě věděl, že je klíčové. To byla ona hvězdná chvíle splynutí, kam směřoval veškerý smysl mé existence a nikdy předtím ani potom jsem nepocítil tak úžasný okamžik. Ale právě v okamžiku nejvyššího bodu jsem si v nejzazší části svého nesmírně expandovaného vědomí uvědomil drobnou chybu. Byla naprosto nicotná, takový nepatrný zlomeček ledabylosti, fušerství, natolik marginální, že přece nemůže mít vliv na tu úchvatně velkolepou abstraktní konstrukci. Přesto jsem věděl, že tohle je konec. Naprosto neodvolatelný. Byl to strašný pád do nicoty z toho absolutního vrcholu. Se zmrtvělou bezmocí jsem sledoval, jak jeden z oněch zářících paprsků oné úchvatné konstrukce, který měl tvořit jednu z tečen uzavírajících nicotu, jí proťal. Sice málo, o naprosto zanedbatelné nic, ale to stačilo. Místo aby nicotu ohraničil, prošel jí a nedosáhl určeného bodu. Jediný spoj z onoho nekonečna ostatních se neuskutečnil. Následoval napřed téměř nepostižitelný, ale fatální, stále se zrychlující neodvratný rozpad, pád do té nevýslovně hrůzné nicoty s vědomím absolutního selhání. Jsem pohlcen onou nicotou, znám jí, až příliš dobře jí znám, je to ono předjarní, rozbředlé, studeně rozmočené, rozryté východopruské pole, kam nakvap nahnali naší elitní, žalostně rozmlácenou Funküberwachungskompanii 623, je to ono kluzce lepkavé, olověně těžké, nevýslovně odporné bahno, ze kterého se zoufale zvedám přes naprosté fysické vyčerpání, dávno za hranicí lidské odolnosti, tupě, bez nejmenší naděje, s vědomím totální zbytečnosti toho všeho, marné jalovosti celé své existence, protože je naprosto jedno co udělám, cokoliv bych učinil by bylo stejně špatně, tam kdesi na samém začátku nastala ta nepostižitelná fatální chyba a já už beztak nemám nejmenší šanci něco změnit, už tak strašně dávno přece přišel ten podivně ploše tupý a přesto nepocítitelný úder těsně pod okrajem helmy a já věděl, že už nikdy jsem nedopadl zpět do toho bahna, bude to jen to nepředstavitelně unavené tělo, které už není moje, i když jsme si kdysi byli tak blízcí, a klidně ho teď nechám válet po tom ostře hranatém, co to je, vždyť je to kamera, teda tys tu člověče udělal bordel, to snad není možné. Honem se zvedej, ať to tu dáš aspoň trochu dohromady.

- - -

Když se pokusím zobecnit všechny ty prožitky mých podivných výletů, dominuje jich několik. Těžko říci, který je nejpodstatnější, natolik jsou svázány, zkusím se k nim ale přiblížit postupně.

Jako prvý je pocit rozšířeného vědomí. Nastává - samozřejmě - právě když se ono vědomí objektivně začíná úžit. Jenomže pro mne jako pro objekt ve kterém ona změna vědomí právě probíhá, nemá smysl jiný než právě subjektivní vjem, protože jinak než svým vlastním vědomím vnímat nemohu. Veškerou objektivitu transformuji na svůj subjektivní vjem a veškerým světem, celým vesmírem je mi právě tato transformovaná a vnitřně zpracovaná projekce. Zužuje li se vědomí, snižuje se počet souběžně zpracovávaných prvků současně se zmenšující se hloubkou zpracování. Spolu s tím se zvyšuje míra chaosu asociačních procesů. Jestli chce někdo důkaz, ať se důkladně zhulí konopím či jinou podobnou cestou uvede do rauše. Stačí konec konců i obyčejný alkohol. A až ho pak budou napadat ty nejgeniálnější věci, ať se je pokusí zaznamenat. Pokud se mu to vůbec podaří, vždy vznikne neuvěřitelný blábol - ostatně sledování opilecké konversace je taky poučné. Ale právě záznam vlastních blábolů ve srovnání s právě v té chvíli subjektivně prožívanou genialitou je pádně výmluvný.

Kdy ale začíná být pociťována ona expanse vědomí?
Za normálních podmínek mírně zvýšená míra chaosu při neporušené hloubce zpracování informace vede k vyššímu výskytu nových neotřelých spojení a nečekaných nápadů, pocitů i dojmů, což je stav vítaný a často využívaný. Mnoho geniálních děl mohlo vzniknout právě takto. Zde už závisí jen na kvalitě softwaru toho kterého jedince, zda a kolik z takové situace vytěží. Pregnantněji řečeno, droga umění nenahradí...
Subjektivně je tento vyšší výskyt nápadů a snadnost, s jakou je náhle možno přecházet k naprosto odlišným tématům, dojmům a pocitům, vnímán právě jako ono rozšiřující se vědomí.
Při dále rostoucí míře chaosu už ale začíná být obtížné z přemíry převážně nesmyslných spojení vybírat ta smysluplná a nastává proud nezachytitelně letících myšlenek, nápadů, obrazů a vzpomínek, na což je krásný český výraz ideenflucht. Je li ale přitom atakována schopnost zpracování informace, začnou být náhodně vychytávána a nekriticky hodnocena i naprosto nesmyslná spojení. Pocit expanse vědomí ale přitom pokračuje, protože roste relativní rozsah byť i mělce zpracovávaných dat.
Je li souběžně snižována schopnost paralelního zpracování, tento poměr se ještě zvyšuje, v konečné fázi roste nade všechny meze. Mnoha pokusy mám ověřenu tuto korelaci mezi subjektivní expansí a objektivním kolapsem vědomí. Je přitom zcela lhostejné, jaký způsob je pro atak vědomí použit. Nekonečné expanse vědomí je zřejmě dosaženo právě tehdy, je li nulové, tedy v okamžiku jeho zániku.

Dalším prvkem je změna vnímání času. Je obecně známo, jak je krátká minuta strávená s milovanou bytostí a dlouhá v zubařském křesle, tedy pokud právě s milovanou bytostí neprzníte nějakou tu ordinaci. Je to samozřejmě subjektivní vjem času. Ale v situacích, kterými se budu zabývat, má smysl právě jen čas subjektivní. Ten se mi jeví být poměrem mezi množstvím jednotlivých vjemů a množstvím asociačních kroků jimi vyvolaných. (Místo asociačních kroků by bylo možno použít i jiných operací, kterým mysl vjemy podrobuje, ale asociace se mi jeví nejsnáze zpětně vybavitelné.)
Opět se mi potvrzuje, že tak, jak objektivně ubývá schopnosti vjemy vnímat a současně vjemy zpracovávat, jejich poměr, čili subjektivní vnímání rychlosti času se mění k extrému (blíží se nule či roste nade všechny meze), aby v konečné fázi ztratil jako veličina smysl. Subjektivně čas mizí ještě dříve. Buď se zpomalí tak, že netřeba ho vnímat, nebo ulétne v šíleném trysku tak, že nemožno ho vnímat. (Ti, co mají zkušenost s muchomůrkou červenou, velice dobře ví, o čem je řeč.) Úlet času bývá provázen pocitem zrychlujícího se pohybu, pádu či letu, přičemž prostor, původně isotropní, se podél trajektorie tohoto pohybu zužuje a protahuje tím víc, čím rychlejší je onen pohyb. Ať už ale čas ulétne nebo zamrzne, konečný vjem je stejný. Nastává tu naprosto nepopsatelný subjektivní vjem bezčasí, neboli věčnosti.

Vjem, který si pracovně označuji jako rozvrstvení.
Normálně vnímám sám sebe jako celek. Prsty, kterými klapu do klávesnice jsou moje, stejně jako tlak, který vykonává povytažený šuplík na mé koleno, je také pocit můj. Nedílnou mou součástí je pocit žízně, stejně jako vědomí, že bych s tím měl praštit a dělat něco užitečného. Taktéž případný neurčitý pocit smutku stejně jako letmá ani ne myšlenka na cosi, co vyvolá ozvěnu čehosi krásného. I když objektivně vzato takových prvků mé okamžité existence může být pouze konečný počet, subjektivně jich vnímám neomezeně mnoho, tedy integrální celistvost.
S postupným propadem do mimovědomí klesá schopnost integrace jednotlivých prvků a současně schopnost jejich porovnání a vyhodnocení. Klesá i počet prvků, který je zužující se vědomí schopno paralelně zpracovávat. Výsledkem je jejich diskrétní, isolované vnímání.
Ruka, do té doby má nedílná součást, je teď vnímána jako nezávislý subjekt, nad kterým mám kontrolu pouze když se na něj vědomě zaměřím, přičemž tuto pozornost musím odpojit jinde.
Vzhledem k mizící schopnosti komparace teď mají stejnou váhu všechny prvky. Stejnou váhu má pocit panického strachu jako bolestivé vnímání křečovitého napětí bicepsu levé ruky. Stejnou váhu má vědomí zoufalé nemožnosti se nadechnout jako že mi cosi svrbí v pravém obočí. A samo to vědomí zoufalé nemožnosti se nadechnout se štěpí na isolovaný pocit jakéhosi bezdůvodného, abstraktního zoufalství, legrační nemožnosti nadechnutí se a vjem intensivního napětí mezižeberních svalů.
Takto atomisované prvky je možno zase libovolně, hravě a podle okamžité nálady spojovat. K bolestivému vjemu křečovitě napjatého svalu přiřadím třeba ten příjemný pocit co se šíří z nalitého penisu a od té bolesti odpojím pocit nepříjemnosti. Toho si přestanu všímat a tím přestane existovat. Zbývající pocit intensivního vzepjetí spojím taky s tím pocitem příjemna, protože se mi to tak líbí víc.
Výsledkem je, že křeče svalů jsou náhle vnímány s téměř orgasmickou silou. Ta se, poslušna podivné logiky tohoto světa, sama stává svým vlastním prvkem existence, onou další, novou vrstvou.
Děje v těchto vrstvách pak probíhají samostatně, podle svých pravidel, bez mého přičinění, přestože do kterékoliv mohu vstoupit a mohu, ale také nemusím, převzít kontrolu. Aniž si to uvědomuji, těchto vrstev mohu ale současně ovládat jen malý a stále se zmenšující počet. Subjektivní dojem je ale zcela opačný.

V této hloubce ponoru tak nastává pocit (neboli subjektivní fakt) oddělování sebe sama od těla, které je nadále vnímáno jako cosi autonomního, s čímž jsem propojen pouze nevelkým, konečným množstvím zatím stále ještě volitelných vazeb.
Ty se ale začínají trhat, tělo si začíná dělat co chce, přestává poslouchat. Generují se fantomy, matoucí odezvy na neexistující podněty. Protože navíc pokračuje i dráždění motorických center, vzrůstá množství samovolných pohybů, usměrňovaných už nanejvýš autonomními okruhy, stále méně kontrolovanými slábnoucí vůlí, které přesto vnímám neztenčenou silou.
Aniž si to sebeméně uvědomuji, tělo postupně přestává být ovládáno, samo se ale stává zdrojem stále většího množství podnětů, které systém už nestačí zpracovat, je jimi zahlcen. To vše má za následek ztrátu korelace mezi výstupy pro tělo a vstupy od něj. Tělo vůlí už nekontrolovatelné, se stává pouhým dalším zdrojem pocitů. Mysl si ale nemůže připustit ani uvědomit ztrátu kontroly. Subjektivně se tak tělo chová (a proto i začíná být interpretováno) jako cizí objekt a tedy se jím stává. Od této chvíle jsem já mimo něj, osvobozen od něj, což je z nedostatku možnosti lépe vyjádřit tento neuvěřitelný pocit dá popsat i slovy vystupuji z něj, vznáším se nad ním.

Zmenšující se schopnost paralelního zpracování vjemů znamená zmenšení počtu vnímaných prvků. Ty, které nejde, nebo je obtížné zpracovat, jsou odkládány bez ohledu na jejich váhu. Výsledkem je svět, vesmír sestávající se z malého počtu jednoduchých prvků, a to takových, které jsou příjemné, snadno pochopitelné, nebo vůbec nepotřebují být chápány. Svět, stále vnímaný co do rozsahu jako nekonečný, je stvořen z všeobjímajících pocitů, je náhle jasný, jednoduchý, plně pochopitelný a neskrývá žádná tajemství. Konečným mezním stavem je od těla isolované, neboli tělo nemající, nade všechny meze expandované já, tvořené jediným všeobjímajícím pocitem.

Dalším prvkem je selekce a transformace vjemů ke zpracování připuštěných.
K tomu dochází i za normálních okolností. Vjem je možno potlačit, odsunout do mimovědomí, přetvořit v legendu či přemílat tak dlouho, až se stane noční můrou. V tříštícím se vědomí pak může znovu vyvstat s nečekanou, ochromující silou. Mohou probíhat transformace za normálních podmínek nemožné, záznam z paměti se mění v autentickou realitu, oživují představy a vzpomínky se stávají aktuální skutečností.
Vjem je možno také přepólovat, tedy změnit jeho vnímání z negativního na positivní a naopak. Někdo může mít nekterá přepólování trvalá, třeba masochista positivně vnímající bolestivý podnět. Jindy taková přepojení mohou být okamžitým důsledkem působení endogenních psychoaktivních látek, které si tělo vyrábí samo. Spouštěčem mohou pak být podněty přesahující míru snesitelnosti, tedy jejich zpracovatelnosti obvyklou cestou.
Jsou li generátory takových endogenních látek schopny provozu, zcela jistě budou v tak zoufale mezní situaci uvedeny v činnost. Důsledkem je, že v souboru zpracovávaných negativně vnímaných prvků bude od určité hranice náhle mnoho, postupně dokonce i převaha těch, které jsou teď vnímány positivně. V okamžicích rozvolňujícího se integrálního vnímání pak budou opět přednostně vybírány ty, které jsou zužujícím se (subjektivně ale expandujícím) vědomím vnímány příjemně či aspoň přijatelně, co se této transformaci vymyká, bude potlačováno. Výsledný vjem, přes dílčí turbulence, bude tvořen téměř výhradně kladnými prvky. Vjemy jsou tedy od určité hloubky ponoru zpracovávány v absolutní hodnotě, nezáleží už jaké jsou, ale jak silné jsou. Čím silnější, tím lepší. Což je v dobré shodě s mými vlastními pozorováními.
Konečný stav výše uvedeného všeobjímajícího pocitu isolované duše by tedy mohl být svrchovaně positivní, čemuž mi nejlépe odpovídá termín nirvána. (Byl li by ovšem tento pocit negativní, něco jako „bad trip“, bylo by to věčné peklo...)
- - -
To, co se týká návratů z krajiny nevědomí, je opět velmi zvláštní prožitek.
Nejdůležitějším faktorem tu je paměť. Protože pouze v ní mám záznam toho, co se se mnou dělo. Všechny ostatní záznamy vypovídají hlavně o bezduchém tanci těla.

Při prvním přiblížení se zdá, že čím větší je hloubka ponoru do nevědomí, tím větší je rozsah amnesie, pokrývající celou episodu. Skutečnost ale umí být jiná. Ty vzpomínky, které po návratu z takovýchto neskutečně dlouhých procházek přetrvají, jsou velmi zvláštní, obtížně sdělitelné, ale jasné. Je to samozřejmě jen zlomek toho jiného světa, což se snadno zjistí při následující seanci, ale k amnesii to má velmi daleko. Zřejmě jsou částečně blokovány ty struktury, které normálně způsobují vymazávání snů při probouzení.
Mám silné důkazy, že paměť funguje aspoň částečně i ve stavu mimořádně hlubokého bezvědomí. A že současně mohou dodávat smysluplné signály i smysly, přestože tyto signály nejsou vnímány a ani normálně zpracovávány.
Jedním z důkazů je úryvek melodie z Radia Luxembourg.
Tenkrát jsem se dopracoval až do fáze terminálního dýchání a byl jsem tedy zaručeně za hranicí úplného bezvědomí. Ten úryvek začíná slovy hlasatele, která nemám v paměti ještě zaznamenána zřetelně, až na poslední slova. Následuje 75 vteřin až do refrénu, kde stejně neurčitě končí.
Jednalo se tehdy o večerní dálkový příjem při značně neklidné ionosféře, kdy signál byl v zhruba pětivteřinových intervalech postihován selektivními úniky s poklesy až potlačeními nosné vlny. To spolu s kvadratickou detekcí špatně provedeného diodového detektoru vedlo při poklesech k velmi charakteristickému, nezaměnitelnému zkreslení postižených míst.
Vždy, když jsem tuhle skladbu později slyšel, tak mi na oněch místech chybělo právě ono zkreslení, které teď mám s touto písní už trvale spojeno, samozřejmě jen s onou inkriminovanou částí.
Sám si tento jev vysvětluji přímým zápisem do paměti bez účasti vědomí včetně jeho nejhlubších složek. Vede mne k tomu ona naprostá jinakost, isolovanost téhle vzpomínky. Mám jí asociovanou pouze s vjemem zelenavých křidélek magického oka, sledujících zužováním poklesy signálu.
Tato vzpomínka ale má mnohem menší hloubku a bude asi jen dodatečným výplodem podvědomí, protože můj strnulý pohled byl podle svědectví namířen vzhůru a přijímač byl stranou po mé levé ruce, pravděpodobně už mimo zorné pole. Mysl si však zřejmě nemůže dopřát isolovaných vzpomínek a nějak si je zařadit musí. Docela by mě zajímalo, jakým způsobem se tahle vzpomínka do paměťových buněk zapsala, protože záznam vzpomínky má navíc i charakter signálu upraveného úzkým hřebenovým filtrem s oříznutým spodním pásmem.
Přitom bylo možno uskutečnit porovnání s reálným záznamem, protože tenkrát, jak se pak ukázalo, byl k rádiu připojen magnetofon, který nahrával. Byla to tehdejší obvyklá rutinní nahrávka pro bigbítovou kapelu, co kdyby se chytla nová, neznámá věc? A tak, když jsem si později ten pásek přehrával, to místo jako by bleskem ozářilo celou tu tehdejší příhodu...

Paměť má možnost zaznamenat nejen děj, který mohu sledovat zpětně se stopkami v ruce. Mám vzpomínky i na pouhé pocity. Za normálních podmínek nejsem schopen si je vybavit, dokážu to ale už při nehlubokém ponoru do mimovědomí. Tvoří tu ucelené, autonomní struktury, které si tu mohu dle libosti studovat a nepodařilo se mi je vyvolat jinou cestou, třeba konopným či houbovým opojením. Naopak samy nečekaně vyvstanou při vnímání některé hudby či obrazů, často právě těch velmi abstraktních...
Zmínil jsem se ve spojení s episodou uhličitého opojení o vjemu neobyčejně jemné, jiskřivě zářivé struktury. Tento prožitek mám pouze z několika (a vždy z extrémně hlubokých) ponorů.
Tyto velejemné abstraktní světelné struktury jsem považoval za cosi svého a jedinečného, než jsem s velkým překvapením a příchutí zklamání zjistil, že podobné obrazy dokáže vygenerovat i obyčejný počítač… ano, jedná se o fraktály.
Protože při prvém setkání se s tímto mimořádně působivým vjemem (šedesátá léta dvacátého století!) jsem nemohl mít ani tušení, že nějaké fraktály existují a jejich zobrazení na monitoru počítače bylo teprve vzdálenou hudbou budoucna, domnívám se, že se snad jedná i o odraz nějaké hlubší struktury vědomí.
Pak, opět mnohem později, jsem se dostal ke Kupkovým obrazům. Opět jsem zůstal jak přimražen. Ten člověk už tenkrát věděl... musel vědět!

Při vynořování se do všedního světa je velká část vzpomínek blokována zřejmě stejným mechanismem jako sny při probouzení. Nejsou ale všechny vymazávány, někdy jsou jen ukládány mimo dosah běžné přístupnosti. Přesto jsou občas asociovány, většinou situačně a tyto asociace se pak navíc nečekaně objeví při příštím ponoru.
Tvoří tu celý svébytný svět, žijící svým vlastním životem. Mám dokonce pocit, i když jej nemohu dokázat, že ten skrytý život občas probíhá i ve stavu bdělé normality. Do regulérních snů se tento svět také nemíchá, až na velmi málo ojedinělých případů.
V příhodě s kysličníkem uhličitým se mi vynořila naprosto nesmyslná vzpomínka na válečné pole beznadějného zmaru. Naprosto stejná vzpomínka se mi ale vynořila i v jiných situacích. Prakticky vždy byla spojena s extrémní hloubkou ponoru a vždy tu byl onen krajně depresivní pocit. Jeho vnímání vždy bylo s intensitou daleko za hranicí snesitelnosti.
Nikterak nevěřím ve vzpomínky na minulé životy, ani si nedovedu představit techniku přenosu takového zážitku. Vysvětlení nacházím jinde.
Tak jako si v sobě nosíme sklad libých pocitů ve formě pečlivě odvažovaných dávek absolutního blaha, stejně tak máme i zásobu vyvažujícího absolutního pekla. Všechno to někde v podvědomí hlídá skrblík lékárník, který ty dávky vydává na požádání jiných příslušných částí mozku. My ale taky toho hlídače můžeme knokautovat vhodnou drogou a kus toho blaha uloupit, pokud ona droga sama nezaplaví mysl inflačními dávkami falešného ráje. Vznikne tím každopádně nerovnováha obou složek. Trestem nám pak bude peklo absťáku; peklem absolutním by pak byl totální deficit onoho vnitřního blaha
Při mých úletech do nevědomí ve vzniklém zmatku mohl kus onoho pekla uniknout. Protože ono peklo je tak nesnesitelné, že by mohlo být i destruktivně zničující, podvědomí ho kanalisuje či lépe opouzdří tím, že ho racionalisuje asociací se svým okamžitým autofabulačním výplodem a zafixuje ho tak pevně, že je rovnocenný, možná ještě pevnější záznamu skutečnosti a stává se prvkem subjektivní reality.
Napřed jsem skutečně nevěděl, odkud se reálie toho podivného válečného vzaly. Ony jsou totiž reálné. Ta kompanie i s tím svým číslem skutečně existovala, v někdejším východopruském městě Cranz. Musel jsem to někde přečíst či zaslechnout a nevědomky mi to utkvělo v paměti. Protože reálie jsem později nalezl v knize V.P.Borovičky "Tajemství špionáže" z roku 1969.

Příroda se jeví být ve smrti milosrdná ke svým dětem a terminální stavy vyvažuje hojným uvolněním libých pocitů. (To je taky hlavní důvod, proč jsem těch svých výletů do fantastického světa mimovědomí udělal tak moc.) Onen dotek nepopsatelně zoufalé beznaděje je tu ojedinělý... zatím aspoň. Výsledkem ovšem je poznatek, že pojmy tak abstraktní jako nicota, věčnost, peklo a ráj mají nečekaně reálný základ. Sami v sobě si je nosíme, abychom s nimi nakonec splynuli natrvalo. SUBJEKTIVNÍ věčnost individuální existence se mi z tohoto hlediska jeví být implicitní skutečností.
- - -
Všechny tyto vzpomínky a úvahy byly napsány v létě v roce 1997, potřebovalo to ovšem patřičnou konstelaci více faktorů. Kromě překonání nechuti ke psaní a potřeby dostatečného nerušeného časového prostoru i iniciační moment. Nechuť ke psaní byla přebita akutní potřebou osvojení si, zkrocení a ochočení textového editoru. Příhodný čas dodalo několik prázdninových, mimořádně klidných nočních poruchových služeb. Tytéž okolnosti dodaly i spouštěcí impuls. Tím impulsem byla Burroughsova kniha Nahý oběd. Právě ta navodila ono rozpoložení, které usnadnilo vyhřeznutí vzpomínek a úvah už dlouho přemílaných. A tak jsem si tenkrát - zřejmě zcela účelovou náhodou - nachomýtl záminku, na kterou jsem si mohl namotat část vlastního prožití, takovou, se kterou se na cesty všedna obvykle nechodí.
Od té doby jsem získal další informace o celé problematice toho, co je skryto za hranicí vědomí a leccos z mých úvah bych mohl zkorigovat; ale také nevědomky přizpůsobit; a tak nechávám své tehdejší úvahy a vzpomínky tak, jak jsem to tenkrát vysypal do kláves. Snad někomu to vše bude nějak užitečné…

- - -



Díl 3. - - -
Jak to ale všechno začalo?
Proč ta afinita k bezdeché slasti?

I to jsem zjistil až později.

Záznam jednoho z mých ulítlých experimentů má název Ukřižování. (Možná ho zde taky někdy zveřejním.)
Tenkrát, když jsem ho psal, jsem ještě neznal, nevybavoval si svou pozdější vzpomínku, tu, kterou jsem si vybavil při jiném úletu. Vzpomínku na divokou minerálku.
Léto, Mariánské lázně. Jeden z uhličitých pramenů. V zem je vybudována kruhová mísa, nebo spíš malý mramorový amfiteátr, protože se dá dolů sestupovat jako po schodech. Uprostřed je takový skleněný válec, ve kterém divoce bublá minerální voda, tryskající z podzemí, a vytékající z kovových hubiček, kde je jí možno zachytit a pít.
Obě ruce mám nad hlavou, protože se držím za ruku táty a mámy. Tak velký jsem byl tenkrát. Sestupovali jsme po schodech, příliš velkých pro mé malé nohy, a tak mě drželi pevně. Byli už jsme dole, když jsem pocítil, že se se mnou něco děje.
Cosi kyselého a škrablavého mi vnikalo do krku a nutilo ke kašli.
Nadechl jsem se, ale v tu chvíli jsem pocítil zvláštní, nepopsatelný, dosud nepoznaný pocit, rozlévající se po celém těle, od špiček prstů, přes napjaté paže až k nohám, které najednou byly vratké a vrávoravé.
Ve tváři jsem pociťoval ošklivé horko, a strašnou bolest, jak mě táta s mámou táhli za široce roztažené ruce někam vzhůru.... a ta bolest se najednou změnila v něco krásného, co jsem neznal, ale moc se mi to líbilo. Vznášel jsem se na rozepjatých rukách pohádkovou krajinou, a to jejich napnutí bylo tak krásné, že bych ho chtěl pořád a ještě víc. Moc se mi líbilo, jak letím vzduchem a koukám, jak tam dole táta s mámou táhnou kluka co se nehýbal a chtěl jsem na ně zamávat, ale nešlo to, protože jsem měl roztažené ruce a visel za ně, abych nespadl dolů.
A pak jsem ležel na trávě, snažil se zvednout a pořád jsem přitom padal, a bylo to legrační a já se smál, ale máma s tátou ne, jen se divně dívali a vůbec se nesmáli a mě bylo tak hezky.

Tak tuhle zasutou vzpomínku jsem v sobě někde nosil, a kousek se mi z ní vybavil při mých hrátkách s dechem, vlastně jedněch z posledních před jedenáctiletou abstinencí. Hned následný můj sestup do hlubin mimovědomí byl už přesně cílený, snažil jsem se při něm napodobit situaci z té prchavé vzpomínky. No, a ona se skutečně vyloupla, se všemi dojmy z té doby, jasná, jako by to bylo včera.
Ano, bylo to tak.
Mámy už jsem se zeptat nemohl, ale táta si vzpomněl, že když jsem byl mrňous, k něčemu takovému skutečně došlo, že si na něco takového taky vzpomíná.
A tak mám další vysvětlení pro svou podivnou zálibu v hrátkách s dechem, pro svou podivnou afinitu ke kysličníku uhličitému, a taky pro zvláštní přitažlivost, kterou dodnes mám k zavěšení na hrazdě, která je pro mě místem relaxace a uklidnění, a kvůli které musím nosit zbytečně velké košile.

Ale PROČ tohle všechno? Co dává vzniknout tomu úžasnému světu za hranou vědomí? Co mi umožní prožívat to, co slovy popsat nelze? Skrytý svět složený z pouhých pocitů, přesahujících cokoliv, co jsem měl možnost do té doby poznat, svět bezčasí.... a což teprve vystoupení z vlastního těla, které sleduji jako nezúčastněný pozorovatel... odkud se to vše bere?
- - -
V následujícím textu je čerpáno z článku: "The Ketamine Model of the Near Death Experience: A Central Role for the NMDA Receptor; Dr. Karl L. R. Jansen, MD."
Je to též názorná ukázka toho, jak zásadní význam může mít zkoumání psychotropních látek. Každá taková látka je paklíčem, otevírajícím běžně nepřístupnou část mysli. Pokud totiž nalezneme její vazebné místo, máme téměř stoprocentní jistotu, že existuje i přirozená, endogenní, tělu vlastní látka, která se na toto místo váže též.

Typické vlastnosti NDE zahrnují pocit, že prožitek je reálný, nepopsatelný (pocit, že prožitek nemůže být vylíčen použitím řeči, že je potřebná slova dosud nebyla vynalezena), nadčasový, bezbolestný. Myšlení se jeví být neobyčejně jasným, prožívající má pocit klidu a pokoje, i když některá NDE byla i znepokojující a děsivá. Do vědomí se často vynořují zasuté vzpomínky, jejich uspořádání do jakéhosi zrychleného "filmu života" či "životního přehledu".
Tento prožitek závisí na individuálním nastavení prožívajícího. Mezi nejčastější vidiny patří vize krajin, partnerů, rodičů, a také náboženských a mytologických postav (andělů, boha) v podobě "nadzemského" světla.
V hlubších fázích se může objevit také zážitek oddělení se od těla (OBE). Běžné jsou i transcendentní mystické stavy (kosmické vědomí, astrální existence a cesty).

NDE je většinou líčen jako proces, který má pět etap:
1. pocity vnitřního klidu a spokojenosti
2. pocit oddělení od těla
3. tunelový zážitek
4. vstoupení do světla

Podle výzkumů, které byly prováděny s ketaminem, celých šedesát procent lidí prožívá první fázi, ale pouhých deset procent dosáhne úrovně poslední. Prožitky mohou být také méně symbolické.
Intravenózní podání 50-100 mg ketaminu nastartuje okamžitý prožitek, který má všechny rysy, jež jsou obvykle spojovány se NDE.
Intramuskulární podání též vede k NDE, zážitek je však pomalejší a trvá déle.

Množící se svědectví ukazují, že vyvolání NDE pomocí ketaminu není pouze zajímavou náhodou a není to pouhá vnějšková podobnost.
Mezi nová, překvapivá odhalení totiž patří objev vazebních míst mozkových buněk pro ketamin, která jsou známa jako fencyklidinová (PCP) vazební místa NMDA receptoru. V tomto kontextu je nový i popis významu NMDA receptorů v cerebrálním kortexu, zejména v temporálních a frontálních lalocích, a také popis klíčové role, jakou tato místa mají v poznávacím procesu, pro paměť a vnímání.

NMDA receptory hrají důležitou roli u epilepsie, psychóz a při buněčné smrti, která nastává při nedostatku kyslíku, přerušení krevního oběhu a při epileptických záchvatech.
Mezi další zásadní objevy patří objev specifických látek nazvaných endopsychosiny, vážících se na ta samá místa jako ketamin a popis role, jakou mají pro tato místa ionty magnesia a zinku.

Jansen ve své práci píše, že studie, v níž by lidem, kteří již prožili NDE, byl podán ketamin tak, aby mohli oba zážitky porovnat, nebyly dosud uskutečněny. Přitom psychologické účinky této látky jsou dobře zdokumentovány v mnoha klinických výzkumech, které vedli anesteziologové. Informace o vztahu ketaminu a NDE tak zůstávají stále útržkovité a některé zprávy je dokonce možno označit za neověřené.

(Autor tohoto článku však opakovaně prožil NDE a ketamin mu byl experimentálně podán také. Na základě toho potvrzuje, že NDE a ketaminová zkušenost vyvolá totožný stav změněného vědomí.
NDE i ketaminová zkušenost přitom mají jen málo společného s účinky psychoaktivních látek jako je dimetyltryptamin (DMT) a LSD, tedy diethylamid kyseliny lysergové.)

Ketamin je krátce působící, halucinogenní, "disociativní" anestetikum. Jeho hvězdná hodina nastala během vietnamské války. Během anestesie ketaminem je pacient natolik "disociovaný" a "oddělený od svého těla", že je možné provést chirurgickou proceduru, kterou pacient sleduje jako nezúčastněný divák. Tento stav je zcela odlišný od nevědomí vyvolaného běžnými anestetiky. (Navíc při nižších dávkách je ketamin také výborným analgetikem). Ketamin je příbuzný s fencyklidinem (PCP). Obě látky jsou arylcyklohexylaminy - nejsou to opioidy, ani nejsou příbuzné s LSD.
(V současnosti je u nás ketamin zakázanou substancí, ale díky své nízké ceně a snadnému i bezpečnému použití je stále využíván jako anestetikum v jiných částech světa.)
Změněný stav vědomí vyvolaný ketaminem se značné liší od stavů navozených psychoaktivními látkami, jako je LSD a DMT. Jak již bylo řečeno, zážitek s ketaminem může mít všechny rysy NDE, jako je průchod temným tunelem do světla, přesvědčení o své vlastní smrti, "telepatické společenství s bohem", halucinace, zážitek vystoupení z těla, cizí zvuky v počátcích zážitku atd.
V následující části je uvedeno několik popisů účinků ketaminu.
Grinspoon a Bakalar například líčí, že po podání ketaminu se "mysl či duše rozpadá, prožívající umírá a přechází do jiného světa.
Člověk může znovu prožít některé události svého dětství. Ztráta kontaktu s běžnou realitou a pocit účastnění se v realitě jiné je výraznější a člověk může těmto změnám daleko méně odolávat než při obvyklém sezení s LSD. Disociativní zážitky se často zdají být tak opravdové, že uživatelé si nejsou jisti, jestli svá těla neopustili doopravdy".
Timothy Leary, jenž měl velmi intenzivní osobní zkušenost s LSD, popsal své zážitky s ketaminem jako "dobrovolné experimentování se smrtí.
Jeden z nejlepších popisů nelékařského použití ketaminu se objevil v populárním časopise High Times. (Ačkoliv není zahrnut v databázích Medline a Psychlit, doporučuje se tento článek všem, kteří se o tuto látku zajímají.)
Píše se v něm o jednom nahodilém uživateli ketaminu, který svůj zážitek popsal jako klasickou NDE: "Byl jsem přesvědčený, že jsem mrtvý. Vznášel jsem se nad svým tělem. Znovu jsem si prošel všechny okamžiky svého života a viděl jsem, že mnohé bych mohl udělat lépe."

Mnoho stránek již bylo napsáno o záhadě, při níž lidé, kteří přežili zástavu srdce, (NDE), jsou někdy schopni do detailů popsat svou resuscitaci. Stojí za to poznamenat, že i ketamin může pacientovi otevřít některý ze senzorických vstupů, a umožní mu tak sledovat průběh celé operace, ačkoliv navenek vypadá, že je v hlubokém bezvědomí. Tyto zprávy pro anesteziology rozhodně žádnou mimořádnou záhadou nejsou.
- - -
Receptory, neurotransmitery a neuroanatomie:

Mezi nejdůležitější neurotransmitery patří acetylcholin, aminokyseliny glycin a kyselina glutamová, katecholaminy dopamin, noradrenalin a adrenalin a biogenní kyselina gama-aminomáselná (GABA), beta-alanin, histamin a serotonin. Glutamová kyselina je nejdůležitějším excitačním (budivým) neurotransmiterem v centrální nervové soustavě (zajišťuje až 75 % excitace) a v sítnici; váže se na různé glutamátové receptory. Dekarboxylací glutamátu v buňkách vzniká naopak tlumivý neurotransmiter GABA.
Bylo prokázáno, že převládající většina velkých neuronů v mozkové kůře používá jako neurotransmiter právě glutamát.

Účinek glutamátu, excitační aminokyseliny, je jedním z klíčových procesů, který z nás činí jedinečné lidské bytosti. Glutamát hraje životní roli ve všech kognitivních procesech týkajících se mozkové kůry, včetně myšlení, paměti a vnímání.
Tato látka má ústřední důležitost v mozkové kůře; zejména ve frontálních a temporálních lalocích a v hippocampu. (Hippocampus je struktura ve středním temporálním laloku, která se zásadním způsobem podílí na procesech paměti, emocí a integrace podnětů z ostatních částí mozku.)

NMDA (N-methyl-D-aspartátový) receptor je rozsáhlá struktura s několika "přistávacími místy" pro "neurochemikálie", a je i kanálem, kterým mohou do buňky vstupovat ionty.
Jedno z těchto "přistávacích míst" je vazebné místo pro ketamin a PCP (fencyklidin) a nazývá se PCP receptor. Je připojen k vazebnému místu pro NMDA (N-methyl-D-aspartát). (Při zmínkách o celé této struktuře se často používá termín "NMDA receptor", ačkoliv přísně vzato vazebné místo pro NMDA je jenom jedna jeho část.)

Glutamát má excitační vlastnosti. Pokud je glutamátu nadbytek, jsou neurony stimulovány nadměrně a v důsledku tohoto procesu, nazvaného "excitotoxicita", odumírají.
To, co zde poškozuje neurony, se zdá až směšně jednoduché. Při tomto procesu totiž zůstává iontový kanál, se kterým je spojen NMDA receptor, trvale otevřen. Ionty (a tedy i voda) se nekontrolovaně řinou do buňky, která následkem toho praská jak přehuštěný balónek.
Takový je mechanismus smrti neuronu při nízkém obsahu kyslíku či cukru v krvi, stejně tak je tomu při epilepsii. Bylo prokázáno i to, že všechny tyto stavy vedou právě k excesivnímu vyplavování neurotransmiteru glutamátu.
Blokáda PCP receptoru je obranou před zničením buňky excitotoxicitou. Vazebné místo pro PCP se totiž nachází právě v onom iontovém kanálu.
Ketamin se na toto místo váže, iontový kanál účinně "ucpává" a brání tím fatálnímu poškození ohroženého neuronu. Vedlejším důsledkem pak je psychotropní účinek, NDE.

To vše ovšem ukazuje, že mozek by měl mít proti prokázanému zaplavení glutamátem své vlastní ochranné mechanismy. Akutní ohrožení neuronů nedostatkem kyslíku totiž nemusá být v životě ničím vyjímečným a ketamin rozhodně není tělu vlastní látka. Tento ochranný "anti-excitotoxický" mechanismus by tedy měl být tvořen "protivyplavením" substance, která vazbou na PCP receptor zabraňuje smrti buňky tak, jak to činí ketamin. Proto je tedy třeba zaměřit se na hledání tělu vlastních látek, vážících se na stejná místa jako ketamin.
Výsledkem je, že v mozku byly skutečně nalezeny endogenní substance, které se vážou na PCP receptor.
Jednou z nich je peptid nazývaný alfa-endopsychosin*.

Mozek je dobře chráněný orgán s mnoha známými i dosud neznámými obrannými mechanismy. Uvážíme li kritickou zranitelnost mozku excitotoxickým poškozením, dalo se předpokládat, že během evoluce k vývoji ochranných mechanismů proti excitotoxicitě dojít muselo.
Dá se dokonce předpokládat i to, že u některých jedinců je tento ochranný mechanismus více rozvinut než u ostatních. Což jsou běžné individuální odchylky metabolismu.
Je vysoce pravděpodobné, že ti, kteří mají tento ochranný mechanismus účinnější, budou mít i jeho vedlejší účinek, prožitek typu NDE a OBE, intensivnější. Proto takoví jedinci zřejmě budou mít i vyšší riziko vzniku závislosti na těchto prožitcích (tedy i vzniku asfyxiofilie). Zároveň však, ze stejného důvodu, bude jejich mozek proti případným excitotoxickým poškozením chráněn lépe, než u jedinců, u kterých je riziko asfyxiofilní závislosti nízké.

Lidem, kteří hledají metafysické vysvětlení NDE a OBE, se nejspíš bude jevit ryze neurobiologické vysvělení NDE jako přízemní a omezující.
Ve skutečnosti je výzkum pomezí mozek/mysl jedním z nejúžasnějších dobrodružství, které kdy lidé podnikli. Ať již na křídlech psychotropních substancí, pomocí holotropního dýchání, nebo i obskurními cestami asfyxiofilickými.
Domnívám se, že největším omezením dalšího poznání je právě snaha o zahalování NDE/OBE do mystického závoje.

- - -

* Endopsychosin: Evidence for an endogenous peptide ligand and antagonist for PCP receptors: Alpha-Endopsychosin, an endogenous ligand for the phencyclidine receptor, has been isolated from porcine brain. The endogenous ligand is a peptide and has similar actions to PCP and is selectively distributed in the brain. A PCP analogue, Metaphit, has also been found to be an effective PCP antagonist. This antagonist may be useful for evaluating the role of the brain's alpha-endopsychosin system and may have a number of important clinical uses.
PMID: 3001770 [PubMed - indexed for MEDLINE]
Naposledy upravil Foxy dne sob črc 18, 2015 11:35 pm, celkově upraveno 1
Uživatelský avatar
Foxy
 
Příspěvky: 37
Registrován: úte úno 11, 2014 2:45 pm

Terminální prožitky, NDE, OBE - Ukřižování

Příspěvekod Foxy » sob črc 26, 2014 10:56 pm

Ukřižování
(1997)

Už jsem se pokusil zaznamenat, jaké to je, sevře li hrdlo rdousící smyčka; a také zachytit bouři pocitů, co nastane, když se hruď marně vzpíná v boji o dech... a jak to vypadá v hlubinách mimovědomí, tam, za tou hranou, kdy zdrojem pocitů je mysl, topící se v záplavě endorfinů, mysl opouštějící tělo, vzepjaté v zoufalém boji o život.

Zdá se vám to všechno ještě málo drsné? Klidně tedy mohu jít dál... Existuje totiž ještě i jiný, velice silný a skutečně drastický způsob, jak se změněným dýcháním dostat až k nejhlubším vrstvám bytí.
Ke všem popisovaným, dá se říct standardním technikám manipulace s dechem se dá přiřadit jedna, na prvý pohled naprosto nepatřičná.

Je to ukřižování.

Ztvárnění těla, bezmocně visícího na kříži, se v našem kulturním kontextu nelze vyhnout. Stejně tak se nelze ani vyhnout všemožným úvahám na toto téma. Ani úvaze jaké to je, co přitom ten bezmocně visící prožíval, co pociťoval... Když jsem se začal těmito úvahami hlouběji zabývat, žádné relevantní odpovědi nebyly, o to víc ale mohla pracovat představivost.
Tenkrát jsem už měl jisté zkušenosti s prožíváním mezních stavů vědomí, předpokládal jsem tedy i zde zřídlo pocitů nesmírné síly. Dokonce jsem si i myslel, že si je umím představit... a nejen představit.
Vše to vyústilo v experiment. Možná bláznivý, možná šílený, rozhodně však dotažený do konce.
Jeho výsledky teď uvádím.

Ukřižování...
Tímto způsobem, původně zřejmě punským vynálezem, se běžně popravovalo hlavně v době římské. Tenhle krutý způsob nakládání s člověkem se časem stal posvátným duchovním symbolem, to však nevadilo křižákům, aby tímto způsobem nevraždili na dobytých územích při svém ne právě svatém řádění. Samozřejmě i jiní se zdatně činili. A nebylo to jen kdysi dávno. Četl jsem zprávy o podobných zvěrstvech, která páchali z řetězu utržení vojáci Rudé Armády při postupu Východním Pruskem. Dokonce i v době velmi nedávné takto veřejně popravili několik odsouzenců v Sudanu.

Podle starších dochovaných zpráv se zdá, že obvyklá délka takového umírání byla v řádu hodin, někdy mnohem víc, často ale i mnohem méně, protože taková poprava se někdy musela vejít do polední přestávky v aréně.
Sázky šlo uzavírat na leccos, třeba i na délku umírání na kříži. Přitom se prý stávalo, že očekávání zklamal právě ten fysicky nejzdatnější, ten, na jehož výdrž byly uzavřeny sázky nejvyšší.
Původně jsem se, ve shodě s obecným míněním, domníval, že na kříži zabíjela kombinace ztráty krve, šokové reakce a případné tukové embolie z rozbitých kostí, to vše navíc v úpalu poledního žáru. Jenomže pak jsem se dočetl o případech, kdy ani jeden z těchto předpokladů nenastal a přesto popravovaní měli umírat během krátké doby, dnešními měřítky snad i jen několika desítek minut. Musel tu být cosi dalšího, co jsem dosud neuvažoval. Protože nelze předpokládat, že odsouzení byli dosucha vysáti všudypřítomným agresivním hmyzem (i když ten skutečně umí přivést až k šílenství), muselo tu zabíjet něco jiného.
Je tu snad něco, co mohlo zdravého a zdatného chlapa zabít tak rychle? Ano, je; tím zabijákem mohly být problémy s dechem, asfyxie.
Odpovědí na teoretickou otázku může být experiment. A skutečně, právě pokus tento můj předpoklad potvrdil měrou víc než vrchovatou.

Tenkrát jsem už měl docela bohaté zkušenosti s prožíváním mezních stavů vědomí, navozených hrátkami s dechem. Bylo to období mých nejdivočejších experimentů, kdy mezní stavy mé mysli přinášely zážitky přesahující cokoliv, co je možné si i jen představit; a mé tělo bylo tím báječným nástrojem, který mi to umožňoval. Proč nakonec nezkusit i tohle?
Rozhodl jsem se pro experiment; předpokládal jsem že i zde naleznu zřídlo pocitů nesmírné síly. A bláhově jsem si myslel, že si je umím představit.

Prvý můj experiment (chladný začátek dubna):
Při prvém pokusu byla uskutečněna fixace rukou pomocí úvazků z textilních popruhů, a to v oné všeobecně známé posici. Stačilo jen zaháknout se, sestoupit se stoličky, zasunout špičky chodidel do připravených poutek, a vnořit se do pocitů, co mě vzápětí zasáhly jak úder palice.
Dominantním vjemem pobytu na kříži je napjetí paží; tah, který se plnou silou přenáší na hrudní koš. Vzhledem k poloze chodidel je možno jej zmírnit pouze částečně, trvalým napínáním pokrčených nohou, což vede k jejich rychlé únavě. Brzy nastane situace, kdy je těžké rozhodnout, co působí větší strast, zda ono očekávané tristní napnutí paží či nečekaně těžko snesitelné napínání křeči propadajících quadricepsů stehen. K tomu se připojuje intensivní vjem nepřirozeně natažených svalů holenních a své přidá i šikmé zatížení kotníků.

Tento pokus měl být jen technickým ověřením mých úvah, ale protože jsem celý ten pokus hrubě podcenil, měl jsem dost práce z celé té zapeklité situace uniknout. Úvazky rukou šly za předem připravené háky zaháknout hladce; ovšem poté, co jsem znovu vystoupil na stoličku (která se mi přitom jako zázrakem nepřevrhla!), tak odháknout se, to byl zapeklitý problém; úvazky ne a ne se sesmeknout, stále sklouzávaly zpět. Čím déle to trvalo, čím více mé ruce zemdlívaly, tím neobratnější byly mé pokusy vyprostit se. Experiment se tak nečekaně protáhnul na dlouhé minuty a užil jsem si přitom víc, než bych vůbec čekal i v těch nejhorších představách.
Bláznivý experiment a velmi nevlídný prožitek coby výsledek. Přesto tu v záplavě pocitů zůstávalo cosi neurčité, nezachytitelné. Bylo tu však cosi hrůzně vábící; něco, co mne přimělo pokračovat dál. A to mnohem dál.

Druhý experiment (teplý podvečer, obytná stavební bouda, začátek prázdnin):
Pro další pokus už jsem uznal, že nějaká asistence bude přímo životně nutná. Bylo totiž zřejmé, že od určitého bodu bude nemožné pokus ukončit vlastními silami, a já jsem chtěl vědět, co je právě za tímto bodem. Pro tento experiment bylo třeba úplně nově vyřešit celkovou manipulaci s tělem a hlavně naprosto změnit uchycení rukou, aby došlo k příznivějšímu, méně ničivému rozložení sil. (Tradiční představa přibití dlaní, navíc tehdejšími kovanými ostrohrannými hřeby, se mi po všech zkušenostech jeví velice nepravděpodobná; bez další fixace by váhou těla vyvolaný tah dlaně zcela jistě roztrhnul.)
Tentokrát měla plná váha těla napínat mé ruce bez možnosti úlevy. Měla tak být simulována situace, kdy po hodinách beznadějného utrpení nastoupí nepřekonatelná únava nohou a ty nebudou nadále schopny nadlehčovat tělo. Naopak mrtvá váha nohou přispěje k celkovému napnutí těla. To by mělo průběh celé akce podstatně zrychlit a zkrátit mé utrpení.
Jak? Tady je vysvětlení:

Běžně se dýchání sestává ze třech složek; abdominálního, prováděného bránicí a svaly břišními; kostálního, kdy se nádech provádí zvětšováním rozestupu žeber při jejich zvedání; a klavikulárního, kdy nádech je důsledkem zvedání ramenního pletence a klíčních kostí.
Při hrudním, kostálním dýchání je hruď při nádechu zvedána proti odporu gravitace a naopak výdech je její tíhou podporován. Tento typ dýchání je nejnamáhavější a energeticky nejnáročnější, a proto se v celém rozsahu uplatňuje hlavně jako součást plného atletického dýchání.
Už samo rozpažení ovšem způsobí rozšíření hrudníku a to je při zavěšení za rozpažené ruce vlivem plného napětí svalstva uchyceného na hrudník extrémní. Výsledkem je plný nádech.
Nyní je ale výdech zprostředkující svalstvo vystaveno velké a naprosto nezvyklé námaze. Nejen, že teď musí působit proti tíži těla; navíc musí působit i proti síle ostatních, za normální situace kooperujících velkých svalů. Tento odpor je paradoxně tím větší, čím jsou tyto svaly pevnější a vypracovanější.

Za normální situace je, specielně u mužů, podstatná část dýchání uskutečněna bránicí i svaly břišními. V situaci, kdy tělo na kříži už jen bezmocně visí, se však stává břišní dýchání neúčinné, a i ostatní pomocné dýchací pohyby tato posice prakticky vyřadí. Tah rozepjatých paží zcela vyřadí i dýchání klavikulární. Výsledným rovnovážným stavem je teď plný nádech. Výdech musí být prováděn silou, a veškerá námaha výdechu se navíc soustředí do malé, beznadějně přetížené skupiny interkostálních dýchacích svalů, navíc zatěžovaných mrtvou váhou těla. Je jen otázka nedlouhého času, kdy tyto dýchací svaly zkolabují, a pak nastane rychlý konec...jaký? Zřejmě úplně jiný, než se obecně o smrti na kříži soudí.

A tak se mi podařilo dosáhnout praktického potvrzení mých úvah.
Podařilo se mi to za cenu asistujícího partnera, kterého jsem krátce předtím pro tento pokus získal.

A jaké že to tedy je?
Poté, co je nohám odebrána podpora, celá váha mého těla dolehne na ruce. Výsledný tah je strašný; vzhledem k fysikálním zákonům je značně vyšší než samotná váha těla. Mám pocit, že se mi paže přetrhnou či aspoň vyrvou z kloubů. Nějakou dobu tomu pokouším vzdorovat extrémním napnutím svalů, ale brzy to vzdávám. Bolest začíná být k nevydržení. Moc rád bych se vyprostil, ale nejde to. Velice rychle sebou přestávám zmítat, protože každý záškub vše jen zhoršuje. Je jasné že toto musí mít v krátké době ničivý vliv na kloubní vazy a pouzdra. Naštěstí i závěs pod tím tahem trochu povoluje, takže vzepětí se mění z původních devastujících patnácti stupňů na relativně snesitelných skoro pětačtyřicet. Cítím, jak můj asistent textilním popruhem přichytává mé kotníky k drsné dřevěné stěně, která měla být pro nejbližší chvíle mým domovem.
Palci napjatých, volně přichycených nohou se teď téměř mohu dotknout podlahy, aniž by mi to mohlo přinést sebemenší úlevu. Přestávám sice mít strach, že se mi ruce přetrhnou, ale teď se mi postupně začínají přihlašovat jednotlivé krutě natažené svaly. Jako prvé to jsou ohýbače prstů a přední strana nadloktí, brzy však už jen těžko hledám, odkud se ještě neozývá ona agresivní, zvláštně chvějivá bolest. Není to ostrá bolest nože v ráně. Není to ani tupá, k šílenství přivádějící bolest hlavy či deptající bolest zubů. Je to doslova vyšponovaná symfonie bolesti, je možno vnímat její jednotlivé složky, stejně jako její zdrcující celek. Každá minuta, každá vteřina stupňuje pestrost téhle palety pronikavých pocitů, vše se to splétá do jediného nepopsatelného, chvějivě palčivého, vůli drtícího vjemu.
Je mi jasné, že mám jen to, co jsem chtěl. Chtěl jsem to, a věděl jsem, do čeho asi jdu. Přesto bych teď dal cokoliv, aby to už skončilo. Vím však také, že můj společník mne rozhodně neuvolní dříve než za smluvených deset minut, tedy pokud nenastane skutečně vážná situace, třeba ztráta vědomí. Vím taky, že vzhledem k tomu, s jakou slastí on dokáže mé utrpení prožívat, raději mi nějakou tu minutku přidá, než aby mě sňal dříve. Je na kluky, a je tak trochu sadista... to jsem věděl, a s tím jsem do toho šel. Právě kvůli jeho poněkud aberativnímu zaměření jsem ho mohl pro tuhle asistenci přemluvit... tenkrát jsem si moc vybírat nemohl, neznal jsem nikoho jiného, koho bych si troufnul s tímhle bláznivým nápadem oslovit. Zatím se ale jeho nadšení nad mým nahým, rozepjatým tělem projevuje jen tím, že s potěšením cvaká svou praktikou.

Dost!!! Křeč do krajnosti vyšponovaných svalů mě zaplavuje explosí pocitů, jejichž síla překračuje jakoukoli míru snesitelnosti. Začínám tiše skučet.
Je li kdo takhle důkladně zavěšen na kříži, nemůže řvát, protože to prostě nejde. Dýchat se dá jen kouskem dolní části hrudníku a tak pro nějaké zařvání není dost vzduchu. Není možno ani pronést nějakou řeč, nanejvýš snad vyrazit pár špatně artikulovaných slov, každé zaplacené trsem další bolesti. Není nic než ona. Nelze, než se jí trpně podávat. Hroužit se do ní...
Pod zavřenými víčky tančí zelená a fialová kola, přesto je otvírám, protože cítím jakýsi dotek. Je to tak, konec konců jsem to měl a mohl předpokládat. Ten můj společník se zjevným potěšením přejíždí prsty obou rukou po mých zmučených pažích. Má rád trpící mužská těla. Odložil foťák a místo toho se znalecky laská s křečovitým napětím mých jednotlivých svalů, probírá se jimi jak strunami, a každé to jeho brnknutí nečekaně ostře proniká až do špiček mých brnivě znecitlivělých prstů. A teď jeho dlaně sjíždějí po mé hrudi dolů. Začíná si po svém hrát s mým tělem. Tedy na ničem takovém jsme dohodnuti nebyli, ale je mi jasné, že nemohl nepodlehnout této příležitosti. Stejně nemohu nic dělat, ani řvát, nic, jen zase zavřít oči. I kdybych chtěl, nemohu ani uhnout, stejně už ale ani nechci, je mi to fuk, je to teď marginální, veškerá vůle se tříští o jediný rozměr existence; o všepronikající bolest.
Vypjatá bolest, skučivě vyjící celým mým tělem.
Není nic mimo ní. Není nic, co by nemělo počátek právě v ní. Už to nejsou jen paže, ani zádové či hrudní svaly, které až dosud tak krutě připomínaly svou existenci. Teď se s novou, nečekanou silou přihlásila dosud skrytě narůstající palčivá únava výdechu. Ostře palčivá bolest. Občas proto dýchat přestávám, vždy jen na takovou chvilku, aby si má hruď aspoň malinko odpočinula. Doufám v odkapávající vteřiny, které mě blíží k uvolnění a osvobození...

Myslím si v tu chvíli, že už moc dobře vím, jaké je umírat na kříži. Mám to tu přímo tady a teď. Teď totiž už je přijatelnější nedýchat než nutit k práci ty nešťastné dýchací svaly. Jejich ochromující únava, dosud překrývaná a maskovaná chvějivě palčivým vnímáním rozepjatých paží, se přihlašuje naplno. Bolest se slévá v jeden proud a její intensita prudce vzrůstá. Vždy, když dosáhne míry, která se zdá absolutně nesnesitelná, přijde další vlna, která tu předešlou překoná. Ty vlny přicházejí stále rychleji; ale nyní je tu i něco nového, nečekaného.
Přesto, že celková suma bolesti neustále roste, její vnímání se prudce mění. Skoro jako bych se na každou tu novou vlnu těšil, jako bych se zvědavým očekáváním dychtil po její záplavě, chvějivě probíhající teď celým mým tělem. Mysl mám teď nečekaně jasnou. Začínám překvapeně a s trochu úlevným údivem uvažovat, zda jen došlo k zahlcení receptorů a následné snížení schopnosti vnímat bolest, a nebo jestli to není jev, který jsem už kdysi poznal; ono přepnutí smyslu vnímání pocitů, které lze prožít na hraně vědomí, (a které, jak jsem se mnohem později dozvěděl, vyvolávají krajním stresem uvolněné endorfiny).
Vlny bolesti teď ve mně vyvolávají téměř hravý pocit. Je to možné? Náhle mám intensivní dojem, že tohle jsem už přece kdysi zažil, jenom si nemohu uvědomit kdy. Zkouším si vzpomenout, je to teď strašlivě důležité, aniž si dokážu zdůvodnit proč. Vtom se s prudkým škubnutím probouzím. Všechno utrpení je zpět jak úderem kladiva. Všechna ta bolest ale je teď naprosto nicotná proti rychle rostoucímu závanu chladné hrůzy; Nedýchám...
Nojo! Vždyť nedýchám! Zřejmě už dost dlouho. Ale ono to snad ani nejde! Dýchat... jak se to dělá? Moje tělo snad přestalo umět dýchat samo?
Uvědomuji si, že se už pěknou chvíli zvolna a nenápadně propadám do oné až příliš dobře známé, lákavé a vábící náruče nevědomí. Jak krásné by bylo pohroužit se tam, kde to už přece tak dobře znáš...ale to teď nesmíš!!!
Násilím se opět vytrhuji z té šálivé blaženosti. Náhle svou situaci vidím s mrazivou střízlivostí. Jak bleskem je mi najednou jasné, že ten můj povedený partner snad ani neregistruje to, že nějakou dobu už nedýchám, že vůbec nevnímá to, co měl hlídat především. Jediné, co ho teď zajímá a čeho si všímá, je jen focení a hlavně hra s mým tělem. Prolétla mnou mrazivá myšlenka, jistota vědomí, že mě ten vůl spíš nechá zdechnout, než by se vytrhl z opojení, které mu mé utrpení poskytuje, a že vůbec není jasné, jestli by mě pak uměl vzkřísit. Chtěl bych na něj zařvat, ale nedokážu to, teď už nejsem schopen vydat jakýkoliv smysluplný zvuk.
S veškerými zbytky vůle se znovu snažím aspoň dýchat. Kupodivu to zase trochu funguje. Každý jednotlivý dech je ale samostatnou, obtížnou činností, na kterou se musím plně soustředit a která je čím dál víc narušována křečovitými stahy, které se teď začínají šířit celým tělem. Nevím, jestli je to jen odpověď mého těla na nějakou hru, kterou s ním ten můj povedený asistent prováděl, nebo zcela nový jev. Zarážející je, že ty vlny stupňujícího se vzepjetí tentokrát nejsou spojeny jen s prostou bolestí. Pocit z nich je teď nesmírně silný a složitý. Je nový, nezařaditelný, není možno definovat zda slastný či strašný. Asi obojí najednou. Nemám čas se s tím moc zabývat, musím veškerou sílu věnovat na to, abych dýchal, dá to nevýslovnou námahu.
Přesto se ten nový pocit připomíná sám, neodbytně, se stále se stupňujícím důrazem. Uvědomuji si, že se mé tělo chaoticky zmítá, divoce s sebou škube, a kdyby mé nohy nebyly připoutány, bezcílně by kopaly kolem. Nemohu s tím nic dělat, jsou tu neskonale důležitější věci.
Opět zjišťuji, že nedýchám. Znovu se pokouším vyrážet dech z plic, jednou, dvakrát, ještě trochu, ale ta šílená námaha za to ani nestojí. Je to škoda, vůbec ještě nechci odejít, nechci, ale tohle asi už je skutečný konec. Takovýhle tedy bude, zbytečný a hloupý... Ať si tedy přijde. Znovu začínám vnímat to vábivé, šalebné volání nevědomí. Nechci umřít!.. Ještě ne... Ještě jednou se chabě pokusím přimět křečí zachvácené svaly k výdechu. Neposlouchají. Hrají si svou vlastní hru. Propouštím je ze své moci. Nemohu je dále tak trápit. To přece nejde, být tak krutý...
Pociťuji náhle nesmírnou úlevu. Není to žádný prudký pád do nevědomí, spíš lehké, nenápadné noření se. Je to nečekaně, až hravě příjemné. S překvapivě nezúčastněným zájmem prohlížím své vypjaté tělo, jako bych byl pouhým divákem tohoto podivného představení. Přitom vím, že je to blbost, nemohu přece pozorovat sám sebe jako v zrcadle, žádné tu není... Přesto se vidím, s náhle klidným, trochu zvědavým odstupem zaujatě studuji současně celek i detaily toho vypracovaného, docela zajímavě vzepjatého umírajícího těla, které se mě vlastně zas až tak moc netýká, nemusím přece s ním být plně ztotožněn, proč bych měl, co je mi po něm, jsem přeci zde, v bezpečí před vším, v onom tak známém světě, kde vládne jen neskonalé moře blaženosti. Běžím k němu s osvobozující radostí, stále víc osvobozován s každým záškubem onoho těla, které se s náhlou a nečekanou silou vzpíná vlnami čiré rozkoše. Ty vlny jsou stále silnější a důraznější, slévají se v záplavu, intensita slasti už dávno přesahuje jakoukoliv míru snesitelnosti. Nezbývá než vše odhodit a ztotožnit se s ní, jít jí v ústrety, splynout...

Další plně uvědomělý pocit byl, že mi cosi tlačí do lopatek. Byla to tvrdá prkenná podlaha, na které jsem ležel, a příští pocit byl, jak mě cosi dost neurvale pleská po tvářích. To se můj společník snažil o to, abych se probudil. Pokusil jsem se zvednout, ale nešlo to. Neměl jsem absolutně žádnou sílu ani cit v zcela zvadlých rukách. Přitom mě vůbec nic přímo nebolelo, jen jsem cítil únavu přesahující možnost jakéhokoli popisu. Za jeho vydatné pomoci jsem se převalil na své, naštěstí velmi nízké, lůžko a vzápětí usnul jako pařez.

Jitro pak druhý den bylo zlé. Vůbec nevím, kdy a jak můj asistent odešel, ale bylo tu uklizeno, nic nenasvědčovalo že by se tu včera dělo něco zvláštního. Třeštivě tupá hlava bolela jak v nejhorší kocovině, k tomu se přidružovala odporně vlnivá nausea. Přitom ani ležet se nedalo. Veškeré, včera tak krutě napínané svaly, teď byly i na lehký dotek krutě bolestivé, nejhorší pak byly tvrdě naběhlé svaly paží, které umožňovaly jen omezený rozsah pohybu. V rukou jsem nebyl schopen udržet ani suchý rohlík. Zatím co dorsální strany předloktí i tricepsy byly jakž takž v pořádku, celá vnitřní strana paží, včetně prsních a trapezových svalů, byla v jednom ohni. Klouby se celkem ani nehlásily, pouze pohyby obou zápěstí, zejména do stran byly dost bolestivé. Žádné podlitiny, až na pěknou bouli na čele a pár modřin na zádech. Ta kocovina se, jak ubýval den, zvolna se ztrácela, tři, čtyři dny mě ještě bolel každý pohyb. Každý den méně... Do týdne bylo skoro vše tak, jako by se nikdy nic nestalo, jen ty ruce občas brněly až do konce prázdnin.

Můj společník se na mě přišel podívat až druhý den.Podle jeho vyprávění jsem začal sám dýchat prakticky hned poté, co jsem byl "dost tvrdě" spuštěn na zem. Nejspíš tomu ten pád mého bezvládného těla pomohl. (Tu následnou "kocovinu" proto spíš spojuji s onou boulí na hlavě a nejspíš i s lehkým mozkootřesem.)
Veškeré symptomy těch posledních chvil na kříži pak ukazovaly na postupnou asfyxii a pád do nevědomí nahromaděním kysličníku uhličitého při maximálním nádechu. Mimochodem, ten společník mě skutečně neuvolnil, dokud si mne zcela nevychutnal...
Okamžitě ale spřádal plány, co všechno bychom ještě mohli podniknout. Přes jeho opakovaná naléhání jsem ale takový pokus už neopakoval a raději jsem s ním, i když po určitém váhání, všechny kontakty přerušil. Měl jsem z něj strach, a taky jsem měl strach sám ze sebe. On sice takovýto společník může být nebezpečnější než bandaska nitroglycerinu, na druhou stranu mi ale umožnil zažít nezažitelné.

Celý tenhle prázdninový výlet podle něj trval pouhých nekonečných, roky trvajících čtyřicet minut, drsnou silou pak byl téměř bezkonkurenční. Byl jedinečný, protože nic takového jsem už neopakoval. A dal mi nahlédnout do světa pocitů, o jehož existenci jsem neměl ani tušení.

- - - - - -

Záznam experimentu má název Ukřižování. Tenkrát, když jsem ho psal, jsem ještě neznal svou pozdější vzpomínku, ke kterém jsem si až dodatečně vybavil při jiném svém úletu.
Vzpomínku na divokou minerálku.
- - -
Léto, lázně, později jsem z fotek poznal, že to byly Lázně Mariánské. Jeden z pramenů... Do země zapuštěná kruhová mísa, nebo spíš malý mramorový amfiteátr, protože se dá dolů sestupovat jako po schodech. Uprostřed takový skleněný válec, ve kterém divoce bublá minerální voda, tryskající z podzemí, a vytékající z kovových hubiček, kde je jí možno zachytit a pít.
Obě ruce mám nad hlavou, protože se držím za ruku táty a mámy. Tak velký jsem byl tenkrát. Sestupovali jsme po schodech, příliš velkých pro mé malé nohy, a tak mě oba drželi pevně. Byli už jsme dole, když jsem pocítil, že se se mnou něco děje. Cosi kyselého a škrablavého mi vnikalo do krku a nutilo ke kašli. Nadechl jsem se, ale v tu chvíli jsem pocítil zvláštní, dosud nepoznaný a nepopsatelný pocit, rozlévající se po celém těle, od špiček prstů, přes napjaté paže až k nohám, které najednou byly podivně vratké a vrávoravé. Ve tváři jsem pociťoval ošklivé horko, a taky strašnou bolest, jak mě táta s mámou táhli za roztažené ruce někam vzhůru, a ta bolest se najednou změnila v něco krásného, co jsem neznal, ale moc se mi to líbilo. Vznášel jsem se na rozepjatých rukách pohádkovou krajinou, a to jejich napnutí bylo tak krásné, že bych ho chtěl pořád a ještě víc. Moc se mi líbilo, jak letím vzduchem a koukám, jak tam dole táta s mámou táhnou kluka co se nehýbal a chtěl jsem na ně zamávat, ale nešlo to, protože jsem měl roztažené ruce a visel za ně, abych nespadl dolů. A pak jsem ležel na trávě, snažil se zvednout a pořád jsem přitom padal, a bylo to legrační a já se smál, ale máma s tátou ne, jen se tak zvláštně dívali a vůbec se nesmáli a mě bylo tak hezky.
- - -
Tak tuhle zasutou vzpomínku jsem v sobě někde nosil, a kousek se mi z ní vybavil při jedněch z mých posledních hrátek s dechem. Hned následný sestup do hlubin byl už cílený, snažil jsem se při něm napodobit situaci z té prchavé vzpomínky. A ona se vyloupla, se všemi dojmy z té doby, jasná, jako by to bylo včera.
Mámy už jsem se zeptat nemohl, ale táta si vzpomněl, že když jsem byl mrňous, k něčemu takovému skutečně došlo, že si na něco takového taky vzpomíná.
A tak mám další vysvětlení pro svou podivnou zálibu v hrátkách s dechem, a taky pro zvláštní přitažlivost, kterou mám k cvičení na hrazdě, která je pro mě místem relaxace a uklidnění, a kvůli které musím nosit zbytečně velké košile.

Ještě k té mojí vzpomínce z dětství; tenkrát jsem byl pouhý mrňous, a houby jsem věděl, že těžký plyn unikající z podzemí, kysličník uhličitý, se může nahromadit v prohlubních; rodiče si to asi v první chvíli taky nebyli vědomi, a kdybych byl tenkrát jen o ždibánek větší, nebo kdyby aspoň nebylo bezvětří, asi bych zůstal nad hladinou tohoto zrádného plynu. Všechno by třeba bylo jinak.
Přitom to úžasné na znovuprožívání té zasuté vzpomínky bylo i její opětovné prožívání tím tehdejším dětským pohledem, něco, co lze jen těžko slovy zachytit. Ta vzpomínka skutečně někde uvnitř přetrvává jako celek, s celou svou atmosférou, a jsou to právě mezní stavy vědomí, co dokážou takové vzpomínky vyvolat a umožní je znovu prožít; ne jako vzpomínku, ale jako realitu, jak už je to pro stavy za hranou vědomí typické.

A ještě něco s tím mým ukřižováním a zkoumáním, co že to vlastně na kříži zabíjí; když jsem dospěl věku internetového, objevil jsem, že jsem objevil Ameriku. Byli vědci, co se zabývali tím samým, někteří mají tu samou teorii jako já, jiní názor přesně opačný.
Zjistil jsem taky, že se jedná i o poměrně dost užívanou techniku v sadomaso hrátkách; napřed jsem prolezl diskuse a pak jsem na jednom takovém fóru své zkušenosti presentoval - a tito praktici, pro které jsou hrátky s křížem něco jako denní chleba, mi mé zkušenosti potvrdili. Ostatně celou tu diskusi mám archivovanou.

Tenhle popis experimentu jsem přidal taky proto, abych ukázal, jakými že cestami jsem hledal vysvětlení toho, jak (a jestli skutečně) je možné v mezních stavech vědomí positivně vnímat bolest. Což jsem si i dokázal.
Uživatelský avatar
Foxy
 
Příspěvky: 37
Registrován: úte úno 11, 2014 2:45 pm

Zkušenost blízkosti smrti – Near death experience

Příspěvekod Foxy » sob zář 27, 2014 4:43 pm

Zkušenost blízkosti smrti – Near death experience

http://pfyziollfup.upol.cz/castwiki/?p=517
________________________________________

„Kritický rozum v nedávné době vedle mnoha jiných mýtických představ zdánlivě odstranil též ideu posmrtného života. Bylo to možné jen proto, že lidé jsou v dnešní době většinou výlučně identifikováni se svým vědomím a představují si, že jsou jen to, co sami o sobě vědí“. Carl Gustav Jung

Úvod

Slovo klinický je řeckého původu (základ kline) a znamená lůžko, lehátko a souvisí také se slovním spojením naklánět se. Slova klinika a klinický dnes používáme ve čtyřech hlavních významech a všechny se odvozují od původního a tím je lůžko.
1. Lůžkový: klinika jako lůžkové zařízení.
2. Praktický výukový: klinika jako zařízení, kde probíhá vyučování studentů u lůžka nemocného.
3. Pro danou osobu či pro dané onemocnění jedinečný.
4. Vycházející z pozorovatelné zkušenosti.

Klinickou smrt představuje zástava dechu a srdeční činnosti. To, že se člověk nachází ve stavu klinické smrti, můžeme zjistit bez pomoci lékařské technologie (za oficiálně mrtvého jsme prohlášeni teprve tehdy, pokud přestane fungovat náš mozek) díky pozorování, které vychází ze zkušenosti. Stav klinické smrti je bezesporu jedinečný. Člověk se z něj může vrátit zpět do života a zpravidla na něj tento zážitek silně zapůsobí – byl na samém okraji a rozhraní mezi životem a smrtí. Navíc někteří lidé se vrací s příběhem, který navždy změní jejich pokračující život (Baštecká, Goldmann, 2001).

Se změněnými stavy vědomí má každý člověk vlastní zkušenost. Známe spánek, většina lidí má nějaké noční sny a také typické sny denní. Ke změněným stavům vědomí může docházet také díky cílené činnosti člověka – konzumace drog (látek, které mění vědomí nebo způsobují závislost, popřípadě obojí), dále také díky celé řadě psychofyzických postupů jako je tanec, rytmické bubnování, meditace, běh na dlouhou trať, dálkové plavání, cvičení taijiquan, qigong, senzorická deprivace, dlouhodobé hladovění, holotropní dýchání, atd.

V řadě preliterárních společností existovaly osvědčené postupy, pomocí kterých bylo možno docílit změněného stavu vědomí. Tento, pro účastníka jedinečný zážitek, měl zpravidla umožnit jeho uzdravení, vhled do právě řešeného problému, to co bychom dnes nazvali osobnostní růst, popřípadě přechod z jednoho vývojového stádia do druhého nebo pochopení spirituální úrovně individuální existence. Za často dramatických okolností docházelo k životní reorientaci, změně hodnotového spektra a životního zaměření, re – imprintu, symbolickému znovuzrození (Leary, 1999).

Pokud se podíváme z úhlu poslední věty na stav klinické smrti, můžeme konstatovat totéž. Za dramatických okolností rozhodujících o bytí či nebytí, dochází u řady lidí ke stavu změněného vědomí, který je charakterizován spektrem prožitkových fenoménů a z pravidla má posléze i dopad na další život takového jedince. V odborné i populárně naučné literatuře se můžeme setkat s názvem Zkušenost – zážitek blízkosti smrti (Near death experience, dále v textu zkratka NDE). Prevalence tohoto jevu, mezi lidmi kteří se dostanou do stavu klinické smrti, kolísá okolo čísla 20 % (Kupka, 2000).

Historie problému

„Nikdo se nevrátil z míst, kam odešli naši mrtví, ale jsou někteří, jenž zemřeli a od nich se můžeme něco naučit“, napsal v 16. století renesanční filosof Michel Montaigne, který byl po závažném úrazu zaujat závratnými prožitky bezprostředního kontaktu se smrtí, a který si posteskl, že se mu nepodařilo proniknout do samotného jejich středu (Vojtěchovský, 1980).

Co se nepodařilo jemu, daří se jiným o čtyři století později. První seriózní studii uskutečnil švýcarský profesor geologie a vášnivý horolezec Albert Heim z Curychu.

Albert Heim

Sám zažil téměř tragický pád v Alpách, při němž prožil mystický zážitek a začal po zbytek života sbírat pozorování lidí, kteří prožili něco podobného (vojáci poranění v bitvách, zedníci, pokrývači a horolezci kteří spadli z výšky, rybáři, kteří téměř utonuli).

Nejdůležitější část Heimovy studie je však ta, která pojednává o alpských horolezcích, kteří se zřítili ze skály a následně byli zachráněni. Patřili mezi ně i jeho tři kolegové. Své poznatky poprvé přednesl před členy Švýcarského alpského klubu (Heim, 1892).

Závěry Heimovy práce poukazovaly na fakt, že v 95 % případů se subjektivní prožitky z těchto hraničních situací mezi životem a smrtí navzájem velmi podobají, a to bez ohledu na okolnosti, v nichž se udály. Prakticky všichni ti, kteří se dostali do blízkosti smrti (ať už se jednalo o tonutí, pád, postřelení v bitvě, atd.), referovali o zvláštním prožitku, v němž neexistuje bolest či zoufalství, žal ani velká úzkost, tedy emoce, které mohou lidi ochromit v případech nebezpečí menšího, jež život bezprostředně neohrožuje (Grof, 2009).

Nejprve se objevilo zrychlení a zesílení mentální aktivity, uvědomění si situace i jasná anticipace vlastní smrti. Následoval prožitek panoramatického přehlédnutí dosavadního života a po něm nastupující pocity míru, klidu a vyrovnanosti s mystickými vizemi (hudba, dramatická krajina, setkání s božskými – archetypálními bytostmi, setkání s dříve zemřelými). Rovněž čas se velice rozšířil a lidé jednali bleskovou rychlostí a na základě přesného odhadu situace, v níž se nacházeli. Podle Heima situace, při nichž dochází ke konfrontaci se smrtí, jsou otřesné spíše pro bezprostředního pozorovatele než pro oběť (Mohapl, 1998).

Heim (1892) ve svém pojednání dospěl k závěru, že smrt způsobená pádem, je subjektivně velice příjemná. Ti, kteří zahynuli v horách, zhlédli v posledním okamžiku života ve stavu proměny svou osobní minulost. Byli zbaveni tělesné bolesti, napadaly je hluboké myšlenky, slyšeli nádhernou hudbu a cítili mír a smíření.

Výzkum Davida Rosena

Stěžejním přínosem pro výzkum zabývající se situacemi blízkými smrti byla studie Davida Rosena, psychiatra z Langley Porter Neuropsychiatric Institute v San Francisku. Rosen provedl následné rozhovory s devíti lidmi, kteří přežili sebevražedný skok z mostu Golden Gate a Bay Bridže. Rosen analyzoval povahu subjektivních zážitků během pádu a dlouhodobé účinky této události na život přeživších.

Všichni lidé, kteří skok přežili, hovořili o mystickém stavu vědomí, který se vyznačoval ztrátou vnímání časoprostoru a pocitem duchovního znovuzrození a jednoty s ostatními lidskými bytostmi, s veškerým vesmírem a Bohem.

V důsledku těchto blízkých setkání se smrtí prošli někteří hlubokou náboženskou konverzí. Když Rosen zkoumal životy přeživších po jejich sebevražedném pokusu, zjistil přítomnost pozitivních změn jejich emočního stavu, myšlení a chování. Pozoruhodný aspekt této proměny spočíval v náhlé a silné vlně zájmu o duchovní záležitosti, došlo k oslabení sebedestruktivních sklonů, zvýšila se vitalita těchto osob a radostné přijetí existence.

Rosen konstatoval, že tato zkušenost u většiny z nich změnila jejich život k lepšímu. V popisu oné změny zaznívaly podobné charakteristiky jako výše uvedené: opětovné nalezení smyslu, zázrak života, cit pro přítomný okamžik, blízkost k lidem a soucit s ostatními (Rosen, 1975; Yalom, 2006; Grof, 2009).

Russell Noyes

Intrapsychické fenomény v situacích bezprostředního ohrožení života, byly podrobně zpracovány a publikovány také americkým psychiatrem Russellem Noyesem (1971, 1972). Autor se v nich pokusil kategorizovat děje probíhající ve vteřinách či minutách do několika stádií.

1. Rezistence: Člověk si uvědomuje bezprostřední ohrožení života, což v něm indukuje úzkostné až panické prožívání. To vyúsťuje ve snahu aktivně zvládnout nebezpečnou situaci a bojovat s tendencí upadat do pasivní rezignace. Pomine – li ohrožení, zůstává na tento prožitek vzpomínka především jako na nepříjemnou panickou reakci.

2. Uklidnění: Je – li však ohrožení života prolongované, obranných rezerv ubývá, nastupuje pocit uklidnění až blaženosti, takže i pohled na blížící se vlastní smrt lze prožít relativně klidně. Člověk v tomto okamžiku může být ke smrti dokonce přitahován. Strach je vystřídán klidem a vyrovnaností. Přijímá se rezignace a bilance, že se nedá nic dalšího podniknout.

3. Rozštěp jáství: Člověk se vidí mimo vlastní tělo, vnímá se jako aktivní a objektivní pozorovatel, který přijímá smrt, jakoby se ho netýkala (Zážitek opuštění vlastního těla, Out of body experience). Může se dostavit panoramatický přehled dosavadního života, který je doprovázen příjemnými a mimořádně silnými emocemi. Zastavuje se čas, člověk prožívá „sounáležitost“ s vesmírem, poznává smysl lidské existence a existence vůbec, zaniká vlastní vůle a dochází k poznání jakési vyšší moci či zákonů. V tomto okamžiku, je – li proces ireverzibilní, většina lidí zřejmě umírá.

Noyes a Kletti (1977) se domnívají, že intenzivní rozpomenutí se na minulost (panoramatický přehled vlastního života) může být způsoben náhlou ztrátou budoucnosti. Stárnoucí lidé to mají podobně. I oni omezují své investice do budoucnosti a obracejí se k minulosti. Tuto závěrečnou rekapitulaci lze chápat v existenciálním kontextu. V okamžiku smrti je existence každého umírajícího dovršena do konečné podoby. Právě z tohoto důvodu byla smrt chápána vždy jako vrcholný okamžik života, ve kterém může jedinec dosáhnout závěrečné bilance a vhledu, jaký jeho život vlastně byl.

Umírající, který tuto závěrečnou rekapitulaci podstupuje, tím dává transcendentální smysl vlastní existenci. Začleňuje se do univerzálního řádu, se kterým splyne. To může být chápáno jako jednoznačné potvrzení duchovních aspirací umírajícího.

V mnoha případech jsou tyto zážitky natolik inspirující a naplňující, že ti, kdo je zažívají, skutečně zatouží zemřít, takový lidé pak bývají často rozhořčeni, že jsou oživeni a vrací se zpátky do běžného života (Moody, 1991; Ring, 1991; Jung, 1994; Grof, 2009).

Podobné prožitky byly pozorovány rovněž samozřejmě i v jiných situacích než je umírání. Jednalo se o situace, při kterých docházelo k omezenému zásobení mozku kyslíkem – vysoké nadmořské výšky, narkóza. Noyes (1971, 1977) rovněž postřehl blízkou podobnost zážitku při umírání se stavy, které jsou vyvolané pomocí psychedelických drog – LSD, Ketamin. Podobné paralely lze objevit i v díle Grofa (2009).

Carl Gustav Jung

V tomto bodu nutno také zmínit zkušenost C. G. Junga. Tento fenomenální švýcarský psychoterapeut sám prožil po srdečním kolapsu to, co bylo mnohem později nazváno zkušenost – zážitek blízkosti smrti (NDE). Začátkem roku 1944 si zlomil nohu a poté přišel srdeční kolaps. Ve stavu bezvědomí prožíval vize, které musely začít, když byl v bezprostředním ohrožení života. Obrazy byly tak ohromné a působivé, že o několik let později je Jung literárně zpracoval (Jung, 1994).

Výzkum Raymonda Moodyho

Na výše uvedené autory navázal později širší veřejnosti mnohem známější americký lékař Raymond Moody a po něm další průkopníci v oblasti thanatologie. Jednalo se především o E. K. Rossovou, K. Ringa, W. Atwatwrovou. Z našich autorů je třeba jmenovat M. Vojtěchovského, V. Fessla, S. Grofa, J. Sigmundovou a M. Krajča.

Výčet základních intrapsychických fenoménů jevu NDE

Fenomény, které umírající retrospektivně uvádějí, je možno rozdělit dle Moodyho do čtrnácti kategorií:

1. Obtížnost až nemožnost popsání zážitku.

2. Zaslechnutí výroku konstatující smrt – vnímání léčebných zákroků. Jejich reálnost je možno ex post identifikovat z dokumentace nebo explorace zdravotního personálu.

3. Pocity míru a klidu – nejčastěji bývají popisovány jako harmonie, lehkost, blaho.

4. Vnímání různých zvuků – střídají se příjemné, ale i nepříjemné, přičemž nepříjemné převládají (hučení, vytí, praskání, víření).

5. Cesta tunelem – vtažení do tmavého úzkého prostoru (komín, soutěska, roura). Jindy přechod mostu, louky apod. Dostavují se pocity padání, rotace, propadání se.

6. Opouštění vlastního těla – OUT OF BODY EXPERIENCE. Umírající se stává divákem, jenž nezúčastněně pozoruje své tělo. Přitom má pocity lehkosti, odhmotnění. Někdy je toto stádium také samostatně popisováno jako Lazarův syndrom.

7. Setkání se s dříve zemřelými přáteli, příbuznými. Umírající je jimi jakoby očekáván a vnímá je jako své průvodce.

8. Fenomén světla – patří k nejsilnějším zážitkům. Umírající se setkává s bílým světlem, s nímž je možno „telepaticky“ komunikovat.

9. Panoramatický přehled dosavadního života od dětství až po současnost.

10. Hranice nebo předěl – člověk vnímá bránu, plot, hranici a tuší, že její překročení znamená nemožnost návratu.

11. Návrat – obvykle se děje stejnou cestou, tedy pádem tunelem. Bývá spojen s příkazem „vyšší moci“. Provází ho pocit stesku. Ve většině případů se člověk ovšem probere až ve vlastním těle, bez vzpomínek na návrat.

12. Zábrany ve sdělování zážitku – lidé se obávají, že budou považováni za šílence, že je lepší zážitek držet v tajnosti. Většinou také chybí slova a verbální možnosti k vyjádření toho, co bylo obsahem zážitku.

13. Vliv zážitku na další život – pocity vnitřního obohacení, sklon k přemýšlivosti, zájem o spiritualitu a filosofii, potřeba studovat, změna dosavadního hodnotového schématu.

14. Nový náhled na smrt – mizí strach ze smrti, bývá považována jakožto začátek jiné existence (Moody, 1991).

Rámec jevu NDE

I přes takto provedenou kategorizaci a nápadnou podobnost jednotlivých kasuistik, je nutno konstatovat, že nejsou ani dvě z nich naprosto stejné. Řada prvků je nezanedbatelně kulturně determinována. Někdo projde branou, jiný tunelem, někdo spatřuje ve světle Krista, jiný anděla a další ho neztotožňuje s ničím konkrétním.

Ani v jednom případě neobsahovalo vyprávění všechny uvedené prvky. A ani jediný prvek nebyl obsažen ve všech vyprávěních bez výjimky. Rovněž jednotlivá stádia nemusí mít přesný sled, jaký byl uveden.

Kam dospěl prožitek umírajícího závisí na tom, zda došlo až ke klinické smrti a jak dlouho trvala. Obvykle jsou prožitky komplexnější u těch jedinců, kteří opravdu byli ve stavu klinické smrti, než prožitky těch, kteří se smrti pouze přiblížili v situacích různého ohrožení. A samozřejmě lidé, kteří byli ve stavu klinické smrti delší čas, došli dále, než ti, kteří byli resuscitováni poměrně záhy.

Někteří jedinci si po oživení na nic mimořádného nepamatují. Neuvádějí ani jeden z dominujících znaků (Rossová, 1997; Grof, 2009).

Bližší charakteristika čtyř základních intrapsychických fenoménů jevu NDE

Rossová, Ring, Moody i Grof se ve shodě domnívají, že mezi klíčové fenomény jevu NDE patří zážitek opuštění vlastního těla (OUT OF BODY EXPERIENCE – EXSOMATICKÝ ZÁŽITEK), fenomén světla, dále panoramatický přehled dosavadního života a vliv zážitku na další život. Pojďme se tedy na tyto čtyři kategorie podívat více z blízka.

Opuštění vlastního těla

Většina lidí se identifikuje se svým fyzickým tělem. Máme samozřejmě také mysl, ale ta nemusí být koneckonců nic jiného, než elektro – chemická aktivita mozku, který je částí fyzického těla. Pro mnoho lidí je tudíž velice obtížné, si byť jen představit, že by člověk mohl existovat i jinak, než fyzicky.
Proto má také umírající takový pocit překvapení, když se dívá na své tělo z nějakého bodu mimo ně jako divák. Reakce na tento stav mohou být velmi rozdílné. Někteří lidé uvádějí, že se snažili dostat zoufale zpátky, ale neměli vůbec tušení, jak to udělat. Jiní se pamatují, že prožívali až panickou úzkost, jiní se cítili naopak skvěle.

Zajímavé jsou také rozdílné přístupy k tělům. V některých kazuistikách lidé popisovali, že prožívali silnou lítost, při pozorování svého zmrzačeného těla. Jiným připadalo jejich tělo cizí, nepoznávali je. Dále existují lidé, kteří ke svému tělu necítili vůbec nic.

Jsou zaznamenány výpovědi, kdy lidé prožívali sami sebe jako „čisté vědomí“ a nezaujímali žádný prostor. Mnohem rozšířenější jsou ovšem případy, kdy lidé vypovídají, že byli i po opuštění fyzického těla v nějakém jiném druhu těla. Mimo své fyzické tělo se stali pozorovateli toho, co se kolem nich děje. Uvědomovali si ovšem existenci určitého stavu bytí a těla, ve kterém se nacházeli. Ve svých výpovědích označovali toto tělo přívlastkem „duchovní“.
Jak takové tělo vypadá a má nějaký tvar? Všichni, kteří se k tomuto aspektu své zkušenosti vyjadřovali, popisovali duchovní tělo jako amorfní oblak kulovitého tvaru, který má horní i dolní konec. Výrazy používané v popisech obsahují slova jako: mlha, oblak, svazek barev, energetické pole. Všichni mluví také o nadčasovosti svého stavu. Ačkoli popisují svůj pobyt v duchovním těle v časových pojmech (lidský jazyk je časový a prostorový), čas nebyl prvkem jejich prožitku (Moody, 1991).

Jungův názor na tento problém se dá shrnout v myšlence, že pokud život po smrti pokračuje, nemůžeme si představovat žádnou jinou existenci, než psychickou, neboť život duše nepotřebuje prostor ani čas. Naše pojmy prostoru a času mají jen relativní platnost (Jung, 1994).

Umírající si z počátku uvědomují svá duchovní těla v projevech jejich omezenosti. Především zjišťují, že i přes zoufalou snahu nejsou schopni se s ostatními dorozumět. Jsou neslyšitelní a neviditelní. Chyběl rovněž cit pro teplotu (v několika výpovědích je udáván pocit příjemného tepla) a nikdo z dotázaných neuváděl čichové ani chuťové vjemy. Duchovnímu tělu chybí navíc hmotnost a hustota. Lidé mají pocit vznášení se, nemohou se ničeho dotknout, předměty jimi pronikají. Ti, kteří tuto zkušenost ve stavu klinické smrti poznali, uvádí, že si byli vědomi nepřítomnosti fyzického pocitu tělesné váhy, pohybu a polohy (chybění kinestézie).

To, co je vnímáno nejprve jako omezení, může být posléze pochopeno a poznáno jako výhoda. Kupříkladu změna místa je možná pouhým pomyšlením, lidé kteří tento stav zažili rovněž uvádějí, že začali myslet jasněji a rychleji. Všechno bylo možno pochopit napoprvé, aniž by se to muselo opakovat, vše mělo jasný řád a smysl, který jim dříve unikal a nyní byl jasně zjevný. Schopnosti slyšet a vidět zůstaly nedotčeny. Navíc ve výpovědích je zdůrazňováno, že byly dokonalejší a citlivější (Moody, 1991).

Zdá se, že ani vážné poškození fyzického těla neovlivní funkci těla „duchovního“. E. K. Rossová realizovala se svými kolegy následující výzkum. Zaměřila se na lidi, kteří ztratili zrak a měli mimotělesný zážitek. Byli dotazováni jen ti, kteří neměli alespoň deset let světelný vjem. Tito slepci dokázali detailně popsat jaké barvy oblečení měli na sobě ti, co tehdy byli přítomni, co měli oblečeného, jak vypadala celá scéna okolo. Navíc tyto věcné obsahy bylo možno posléze doložit (Rossová, 1997).

Jev opuštění vlastního těla není omezen pouze na situace v nichž se jedinec ocitá blízko smrti. Můžeme se s ním setkat rovněž u mimosmyslového vnímání (extra – senzory – perception), psychospirituální krize, psychického otevření, hluboké prožitkové psychoterapie, při požití psychedelických látek, meditace. Může se jednat o izolovanou epizodu nebo řetězce událostí, které lze dát do souvislosti s výše popsanými situacemi (Grof, 2009).

Některé výzkumy ukazují, že lidské vědomí je mozkem zprostředkováno a operuje v úzké souvislosti s ním, že však v mozku nevzniká, ani na něm není závislé. Neurochirurg Wilder Penfield je toho názoru, že vědomí je schopné provádět mnoho výkonů, které lidský mozek ani smyslové orgány dělat nedokáží. Ve své knize The Mystery of Mind (Záhada mysli) prohlásil, že podle jeho názoru nemá vědomí v mozku svůj zdroj (Grof, 1999).

Mnohem dříve k podobnému závěru dospěl C. G. Jung, který tvrdil, že byla učiněna překvapivá pozorování u hlubokých bezvědomých stavů po aktuálním poranění mozku a těžkých kolapsových stavů. V obou případech mohou i při hlubokém bezvědomí existovat vjemy vnějšího světa jakož i intenzivní zážitky snového charakteru, což svědčí o pozoruhodné a dosud neobjasněné schopnosti zachování vědomí, a to i ve stavu zdánlivého bezvědomí (Jung, 1994).

Fenomén Světla

Snad nejsilnější společný znak v prožitcích blízkosti smrti je setkání s velmi jasným světlem. Tento fenomén mívá zásadní vliv na člověka, který se sním setkal. Bývá typické, že světlo je nejprve tlumené, rychle se ovšem zesiluje, až dosáhne „nepopsatelné“ jasnosti. Charakteristické pro něj je také to, že i přes velmi silný jas, neoslepuje, nepíchá do očí, nebrání ve vidění jiných věcí. Bývá obvykle popisováno jako bílé nebo čiré.

Na celé věci je vcelku udivující, že ve většině popisů je světlo chápáno, jako něco živého, jako bytost, jako něco obdařeného vědomím a inteligencí. Lidé, kteří tento intrapsychický fenomén ve stavu klinické smrti poznali, se navíc shodovali i v charakteristice tohoto Světla. Vyzařovalo z něj teplo, přijetí, láska. Člověk na prahu života a smrti se cítil tímto Světlem přitahován, obklopen a pohlcen.
Popis světla byl veskrze shodný. Ovšem na základě kulturního zázemí a náboženské výchovy se měnila identifikace případ od případu. Někteří světlo ztotožňovali s Kristem, jiní s Duchem svatým, další s andělem atd.

Krátce po svém objevení začne Světlo s člověkem komunikovat – nonverbálně, telepaticky. Lidé uvádí, že žádný skutečný hlas neslyšeli, spíše že šlo o neomezený tok myšlenek. Výměna myšlenek neprobíhá v mateřském jazyce. Ale spíše celostním pochopením smyslu sdělení, což se pochopitelně opět vcelku těžko vysvětluje a převádí do našeho způsobu vyjadřování.

Lidé uváděli, že Světlo krátce po svém objevení k nim vyslalo otázku, ve které se zrcadlil následující smysl: „jsi připraven zemřít?“ nebo „můžeš se ve svém životě něčím prokázat?“ nebo „co jsi udělal v životě dobrého?“.

I když obsah těchto myšlenek má hluboký citový dopad, nezdá se, že by otázky měly charakter hrozby nebo odsouzení. Všichni se v drtivé většině shodovali, že otázka nebyla položena ve smyslu obvinění. Spíše se zdá, že jejím účelem má být pokyn, aby člověk o svém životě přemýšlel a ujasnil si ho. Jedná se o otázku sokratovského typu, která je kladena ne pro zisk informace, ale aby pomohla tázanému najít cestu k pochopení (Moody, 1991).

Panoramatický přehled dosavadního života

Kontakt se Světlem bývá předehrou k prožitku překvapivě intenzivnímu, kdy je prožívající osobě promítnut panoramatický přehled dosavadního života. Zdá se, že často je právě Světlo jakoby strůjcem tohoto procesu. Přeživší tuto domněnku uvádějí.

Vzpomínky bývají velice rychlé, následují jedna za druhou v chronologickém sledu. Jiní lidé si ovšem časové pořadí nepamatují. Vzpomínky podle nich přišly naráz jako jeden celek. Přehled je popisován jako neobyčejně živý, barevný, plastický a je založen na pohyblivých obrazech. Někteří z dotazovaných tvrdí, že ačkoli to neumí vysvětlit, bylo v přehledu úplně vše. Od nejmenších detailů až po závažné události (Atwaterová, 1996).
Tento jev by snad potvrzoval i výzkumy prováděné u vysoce hypnabilních osob, které byly schopny si rozpomenout do nejmenších detailů na události ze svého života. Byl u nich vyvolán jev hypermnézie, což svědčí pro hypotézu, že vše co prožijeme, je v nás zapsáno (Plháková, 2004).

Někteří lidé charakterizují prožitek panoramatického sledu jako jakési výchovné působení Světla. Zdá se, že byly zdůrazňovány především dvě věci – naučit se milovat druhého a nabývat poznání (Moody, 1991).

Pro přesnost je také nutno uvést, že v některých zážitcích probíhá panoramatický přehled, aniž se Světlo objeví. Tam kde je kontakt se Světlem, bývá prožitek silnější. Nicméně přehled bývá líčen v obou případech jako rychlý, živý a přesný. Byl zaznamenán i v situacích, kdy se o klinickou smrt nejednalo a člověk se dostal „jen“ do nebezpečí nebo byl poraněn (Ring, 1991; Staford, 2006).

Vliv zážitku NDE na další život

Po návratu do života si lidé sebou přinášejí část pocitů, kterými byl prožitek provázen a které jsou velmi těžko verbalizovatelné. Nezanedbatelná část lidí je po nějakou dobu neschopna zpětného zakotvení v realitě. Často nastupuje období zmatku, dezorientace a depresí. Znovu vést život jako dřív, stojí hodně námahy a času (Atwaterová, 1996).

Literárně zdařilý příklad tohoto jevu předkládá opět C. G. Jung: „Nemohl jsem jíst, poněvadž jsem neměl chuť k veškerému jídlu. Výhled na město a hory mi připadal jako nějaká malovaná záclona s černými děrami nebo jako nějaký potrhaný list novin s fotografiemi, které mi nic neříkaly. Zklamán jsem přemýšlel, že se opět musím vrátit do tohoto systému bedniček“ (Jung, 1994, str. 251).

Co se deziluze, nechuti k životu týká, většinou postupně odezní a jedinec se vrací a zapojuje se zpět do životního běhu. Vždy mu ovšem zůstává něco navíc, co jeho život posunuje jiným směrem nebo ho úplně mění (Rossová, 1997).

Je nutné zdůraznit, že člověk, který NDE prožil, nemá naprosto žádné pochybnosti, že vše bylo skutečné a důležité. O svém prožitku vypovídali lidé, kteří byli schopni rozlišit sen a fantazii od skutečnosti. Jednalo se o citově vyvážené jedince.
Přestože jsou si svými prožitky jisti, uvědomují si, že naše společnost není nakloněna tomu, aby přijímala vyprávění podobného druhu s pochopením. Řada z nich uvedla, že v popředí stála obava, aby nebyli pokládáni za duševně vychýlené (Moody, 1991).
Většina osob rovněž neochotně sděluje své vzpomínky, obávají se, že jim nikdo nebude věřit a kromě toho nejsou schopny najít adekvátní slova pro vyjádření svých zážitků (Mohapl, 1998).

Z dlouhodobé perspektivy a na základě výzkumů Moodyho, Ringa, Atwaterová a dalších můžeme dnes říci, že působení prožitku na pokračující život má zpravidla jemnou a tichou formu. Lidé se zážitkem uvádějí, že jejich život se stal plnějším a hlubším, více přemýšlejí o filosofických a spirituálních otázkách. Kupříkladu z Moodyho závěrů je patrno, že nikdo z 300 jedinců, které zkoumal, se nedal cestou kázání lidem, ale spíše cestou práce na sobě (Moody, 1991).
Lidé uváděli, že začali klást důraz na prožívání přítomného života. Nezajímala je tolik už jejich minulost ani dalekosáhlé a detailní plánování budoucnosti. Vztah k fyzickému tělu pozbyl sílu nutkavé naléhavosti, dle jejich názoru je mysl důležitější a zkušenosti, které můžeme v průběhu života získávat, zde zůstanou i tehdy, když akcie naší fyzické atraktivity vyhlásí úpadek (Kupka, 2000).

Osoby se zážitkem NDE dále uváděly, že se zvýšila jejich empatie a schopnost porozumění a naslouchání druhým. Lidé pochopili, že není potřeba zabývat se přehnaně sebou samým, ale věnovat se okolnímu životu – otázkám a úkolům, které před nás staví. Zde se nabízí zajímavá paralela k myšlenkám Frankla a Längleho, kteří hovoří o potřebě sebeodstup a sebepřesahu, jakožto dvěma základním podmínkám prožívání smysluplného života (Halama, 2000; Greyson, 2006).

Shodně je zdůrazňováno získávání vědění, znalostí, vzdělání. Osoby, se kterými hovořil Moody, se necítily morálně nadřazení ostatním, neměly pocit, že by byly lepší než ostatní. Jejich prožitek jim dal nové životní cíle, úkoly, morální zásady a hodnoty (Moody, 1991).
Lidé se zážitkem zaujímají i zcela nový postoj vůči materiálním hodnotám. Můžeme se u nich setkat s určitou formou antimaterialismu. Přirozeně je milné se domnívat, že tito lidé nemají vůbec žádný zájem o majetek. Dovedou se těšit z pěkných věcí, které mají, ale nejsou na nich závislí. Nežijí pro ně a na škále životních hodnot nemají spotřební věci žádnou přední pozici (Atwaterová, 1997).

Další zajímavou skutečností je také to, že nikdo se zážitkem NDE se nesnažil vykreslit mytologickou představu toho, co je po smrti. Ve většině případů je odmítán model typu NEBE – PEKLO. Lidé se spíše vrací s představou, že nejde o jednostranný soud, ale spíše o společnou cestu a spolupráci k dosažení toho, co nelze pojmenovat.

A konečně postoj ke smrti a vlastnímu zániku. Každý z dotázaných dal najevo, že se smrti nebojí. Žádný člověk se zážitkem ovšem smrt nevyhledává, všichni rovněž odmítli sebevraždu jako cestu k návratu do „světa“, který zahlédli ve svém prožitku. Být mrtev, však pro ně není odpudivé. Smrt bývá popisována jako přechod do jiné životní formy, v jiné frekvenci. Okamžik smrti je tím zcela jedinečný, krásný a osvobozující zážitek, který člověk může prožít bez útrap a strachu. Aramejský překlad pro slovo smrt, doslovně zní: „Ne zde, přítomen jinde“ (Rossová, 1997).

Grof (2009) uvádí následující přehled změn v souvislosti s jevem NDE: zvýšená chuť do života, sklon žít v přítomnosti, trávit méně času lpěním na minulosti a fantaziemi budoucnosti. Odmítavý postoj k hodinám a harmonogramům, časové tísni a uspěchanosti. Méně zájmu o majetek a hmotné cíle. Zaměření na studium, seberealizaci a sebetranscendenci (pomoc druhým). Klesá u nich spotřeba alkoholu, cigaret a jiných drog. Objevuje se u nich zvýšená schopnost milovat ostatní – lidi, zvířata, přírodu a život vůbec. Zážitek NDE probouzí spiritualitu nekonfesní – nesektářskou.

NDE u malých dětí

Prožitky blízkosti smrti u dětí mají zásadní význam. Při jednání s nimi mají badatelé příležitost zkoumat jedince, kteří věnovali málo úvahám o životě, smrti a nejsou prosáklí spekulacemi ze života dospělých.

Již ve velmi útlém věku vypovídají děti o stejných fenoménech prožitku jako dospělí. I dvouleté dítě bylo schopno komunikovat svůj zážitek. Zhruba 20 % dospělých (Atwaterová uvádí číslo 30 %) má zážitek NDE. U dětí se jedná o hodnotu 75 % (Atwaterová, 1996). Dosud nebyl zaznamenán případ dítěte ze zkušeností blízkosti smrti, který by byl nepříjemný. O nepříjemných epizodách referovali pouze dospělí (Rossová, 1997).

Nepříjemné zkušenosti

Případy, ve kterých se objevují nepříjemné či děsivé prvky, zaujímají v celkovém počtu méně než jedno procento a jsou tak pouhou anomálií. Alespoň to byl závěr některých studií do roku 1990. V současné době jsou ovšem údaje takové, že skutečná hodnota se nachází poblíž čísla 7 %. Chybou bylo, že výzkumy se víceméně vyhýbaly negativním stránkám a badatelé neuměli klást správné otázky.

Změnu přinesla až studie Margot Greyové a Charlese Flynna z roku 1992. Jednalo se o příběhy lidí, kteří byli obklopeni bizarními lidskými či zvířecími tvory, nářkem, sténáním, cítili chlad a vnímali všeprostupující lhostejnost.

Dalším badatelem zaměřeným výhradně na nepříjemné zkušenosti je kardiolog Maurice Rawlings. Formuloval teorii, že přinejmenším polovina zážitků začíná nepříjemnými scénami a posléze může vyústit do pozitivně laděného schématu. Často potom lidé sdělují nebo si pamatují pouze onen pozitivní aspekt.
Je možné říci, že univerzálnost schématu NDE byla potvrzena i u nepříjemných zážitků. Objevují se v nich stejné základní fenomény (viz. výše). Odlišnost lze nalézt v interpretaci a citové odezvě (Atwaterová, 1996).

Koncepce vysvětlující jev NDE

1. Působení farmak: jedná se o hypotézu působení anestetik disociativního typu (KETALAR, CYKLOHEXAN), která mají obdobné spektrum účinku jako halucinogeny. Většina resuscitovaných neměla ovšem v anamnéze aplikaci těchto látek.

2. Anoxie mozku: nedostatečné zásobení mozku kyslíkem a přesycení oxidem uhličitým může vést k různým halucinatorním výjevům – skok do tunelu, vize jasného světla. Navíc i v průběhu klinické smrti mozek stále funguje. Zásadní námitka k této teorii se týká skutečnosti, že popsané zážitky vznikají ještě dříve, než dojde k fyzické krizi a přesycení oxidem uhličitým. Navíc jev NDE je mnohem komplexnější a obsahuje další fenomény, které experimentálních situacích přesycení oxidem uhličitým nebyly pozorovány.

3. Podněty z neurologie a neurofyziologie: při paroxysmálních projevech či při elektrostimulaci temporálního laloku vznikají autoskopické halucinace s fenoménem vidění a slyšení dvojníka. Zásadní námitka proti této tezi se týká toho, že člověk ve stavu klinické smrti spatřuje celé své tělo a navíc ho pozoruje z různých úhlů. Při elektrostimulaci vidí pokusná osoba pouze partie od krku a výše (Vojtěchovský, 1980).

4. Senzorická a sociální deprivace: především panoramatický pohled do minulosti, vize „nadpřirozených – archetypálních“ bytostí, změny ve vnímání času a transcendentální zážitky byly popisovány u jedinců žijících izolovaně v polárních oblastech nebo u trosečníků. Rovněž sociální izolace patří k rituálům přírodních národů (sibiřská etnika) pro volbu šamana, při kterých se indukovaly transcendentální zážitky nazývané „duchovní znovuzrození“. Podobně i pokusy Johna Lillyho s izolační nádrží. Proces umírání je ve své podstatě extrémní formou osamění. John Lilly navíc popsal vlastní prožitek blízkosti smrti a kladl jej do jedné kategorie se zážitky z izolace. Ta podle něj může být jednou z více cest, jak vstoupit do širší oblasti vědomí ( Lilly, 2000).

5. Vysvětlení vycházející z oblasti psychopatologie: jedná se v podstatě o halucinace, které by splnily podvědomé přání individua pokračovat v další existenci. Proti tomuto výkladu svědčí univerzálnost a skutečnost, že nikdo z analyzovaných osob neměl před resuscitací diagnózu psychotického onemocnění a nebyl klasifikován jako psychotický ani později. Zážitek je referujícími považován za skutečnost a nikoli za sen či halucinaci.

6. Tunelový prožitek: Carl Sagan, vědec z Cornellovy univerzity se pokouší vysvětlit prožitek NDE vzpomínkou na porod a narození. Průchod porodními cestami, vytažení do jasného světla, kde jsou lidé, kteří nás vítají. To je zkušenost, kterou učinil prakticky každý člověk. Zásadní námitky proti tomuto vysvětlení souvisí s nízkou kognitivní kapacitou novorozence.

7. Kolektivní nevědomí: Ačkoli Jung sám měl prožitek blízkosti smrti, nehledal jeho zdroj v kolektivním nevědomí. Neviděl v něm archetyp. Ovšem jeho žáci tak činili a přirovnali jev NDE k archetypálnímu zážitku. Nicméně tato teorie není schopna reagovat na exsomatický zážitek.

8. Vstup do jiné reality bytí: řada lidí, vědců a především osoby se zážitkem NDE se domnívají, že vysvětlení je poměrně jednoduché. Život lidské bytosti (možná nejen lidské) nekončí smrtí (Vojtěchovský, 1980).

Smrt jako pozitivní příspěvek k životu

Tento pohled se určitě nepřijímá snadno. Smrt vnímáme většinou jako strašné zlo, jako neštěstí, které by nemuselo být. Pokud bychom si ovšem představili život bez smrti, a pokud bychom takový život bez konce mohli žít, zjevně by onen život ztratil něco ze své dynamiky a naléhavosti (Yalom, 2006, 2008).
Podobný pohled na věc nalezneme jak u Freuda (1999) tak i Frankla (1996). Freud tvrdí, že pokud je v životě přítomna smrt a je více na očích, život se stává zajímavým, napínavým, život dostává tímto smysl. Dodává k tomu, že právě omezení radostí a pomíjivost, zvyšují cenu života a krásy. Pro Frankla je smrtelnost výzvou k jednání a k uskutečnění hodnot. Základní charakteristikou člověka je podle Frankla to, že svým životem jedinec směřuje a ukazuje k něčemu jinému, než je on sám. Tím se život stává šťastným, a pokud ne, tedy alespoň smysluplným, protože to, co je příjemné, nemusí být smysluplné, a to co je smysluplné, nemusí být příjemné (Längle, 2002)

Člověk potřebuje ke svému životu určitou míru napětí, nejistoty a utrpení. Díky nim roste. Lidský život tak začíná na druhém konci zoufalství (Sartre, 2006; Lukasová, 2009). Tyto myšlenky odkazují k Heideggerovi (2002) a k jeho dvěma způsobům bytí člověka ve světě. Jung (1994) zmiňuje, že čínský znak pro „krizi“, je kombinací dvou symbolů: „nebezpečí“ a „příležitost“. Krize je tedy šancí. Křižovatkou v životě. Co rozhoduje o tom, jak naložíme a jak „přečteme“ onen životní podnět, kterou cestou se vydáme, záleží na nás.

Yalom (2006) tuto skutečnost uvádí rovněž a dodává, že při práci s nevyléčitelně nemocnými zjistil, že řada z nich svou krizi a své ohrožení využívá jako příležitost ke změně a osobnímu růstu. Lidský život tak začíná na druhém konci zoufalství či v okamžiku uvědomění si vlastní smrtelnosti.
Mohapl (1988, 1992) hovoří o tzv. „terciálním zisku“ z nemoci. Myslí tím skutečnost, že díky závažnému onemocnění, či terminální diagnóze se u mnoha lidí vytvoří určité charakteristiky, zkušenosti a vhledy, které by jinak nevznikly, a které dotyční v rozhovorech hodnotí jako pozitivní změny v životě.

Yalom (2006) uvádí následující přehled tzv. „terciárních zisků“:
1. Přeskupení životních hodnot – odsunutí nepodstatného.
2. Pocit osvobození – schopnost dělat to, co chci a nedělat to, co nechci.
3. Život v přítomném okamžiku („tady a teď“) – uvědomění si, že jedinou skutečností je přítomnost. Život se neodkládá na „jindy“.
4. Radostné ocenění základních věcí v životě a prosté uspokojení z bytí, což se projevuje pozorností a všímavostí.
5. Hlubší komunikace a blízkost s milovanými lidmi.
6. Méně obav z mezilidských vztahů, méně strachu z odmítnutí, větší ochota riskovat.

Opět se na tomto místě vracíme k jevu NDE. Autoři výše citovaní ve shodě konstatují, že lidé, kteří se takto dostali do těsné blízkosti smrti, ještě o mnoho let později popisovali cennost své zkušenosti. Hovořili o tom, že si uvědomili, jak je život křehký, cenný a krátký. Získali životní elán, schopnost ponořit se do přítomného okamžiku. Došlo u nich k přehodnocení životních priorit, zvýšila se empatie s ostatními lidmi.

Pokud máme to „štěstí“ a potkáme smrt, dostaneme se možná na křižovatku života a můžeme se vydat po cestě, která nám říká, že bez ohledu na to, co děláme, nakonec se stejně smrti musíme postavit sami. Stejně jako životu. Nikdo se za nás nepřimluví, nikdo za nás nežije a nikdo za nás nezemře. Vyrosteme, rozhodujeme se a oddělujeme se od druhých. Životu i smrti čelíme sami.

Popření smrti je popřením vlastní podstaty, což vytváří rozsáhlá omezení pro uvědomování a prožívání. Přijetí smrti člověka zachraňuje, nutí ho žít autenticky, smysluplně a zvyšuje pozornost ke každodennosti existence. Důkazem toho, jsou zkušenosti lidí, kteří touto konfrontací či setkáním prošli.
Tělesnost smrti nás ničí, ale myšlenka smrti nás zachraňuje. Vědomí smrti dává životu smysl a hloubku. Nikoli naopak. Vhled v tomto duchu mění životní perspektivu a může přenést člověka ze způsobu života charakterizovaného konzumem, nesnášenlivostí, umrtvováním či drobnými obavami do autentičtějšího způsobu bytí (Yalom, 2006, 2008).

Život ze zorného úhlu konečnosti je plnější. Smrt a s ní vědomí naší konečnosti je organickou součástí života – nikoli jen nějakou událostí, která někdy nastane. Smrt je sice něco, co nastane v budoucnu, je ovšem také hybnou a formující silou našeho nynějšího života. Tedy přítomného okamžiku.
Nejistota ohledně hodiny smrti nutí člověka žít tak, aby to, co dává jeho životu smysl, nespočívalo pouze v budoucnosti. Pokud chce člověk ve smrti obstát, je vybízen, aby si zařídil svůj život tak, že naplnění jeho smyslu bude obsaženo v přítomnosti. I když se rozhoduji v kontextu minulosti a budoucnosti, smysl mého konání nezávisí na cíli, jehož mám dosáhnout, není závislý na úspěchu mého jednání, tedy na budoucnosti. Smysl spočívá v nepodmíněnosti mého sebenasazení, které je vždy ve spojení s přítomností (Wicky, 2007).

Cílem toho pojednání bylo zařadit jev NDE mezi nefyziologicky změněné stavy vědomí, které mají v celku výrazný dopad na nositele zkušenosti a mění jeho pokračující život. Mnoho otázek pochopitelně zůstává otevřených. Nicméně jedno je jisté. Lidé kteří tuto zkušenost prožijí, nepochybují o její reálnosti. Jisté je také to, že většina z nás se vyhýbá rozjímání o vlastní smrti a jednáme, jako bychom měli před sebou celou věčnost. Dokud si takto počínáme, můžeme omluvit každý čin myšlenkou, že příště jej zvládneme lépe. Plné uvědomění si vlastní konečnosti hluboce ovlivní náš postoj k sobě samému i k ostatním lidem.

Použitá a doporučená literatura:

Atwaterová, W. (1996): Vše co chcete vědět o klinické smrti. Český Těšín, Mustang.
Baštecká, B., Goldmann, P. (2001): Základy klinické psychologie. Praha, Portál.
Fessl, V. (1991): Názory Moodyho a terminální stavy. Československá psychologie, 35, 316 – 318.
Frankl, V., E. (1996): Lékařská péče o duši. Brno, Cesta.
Freud, S. (1999): Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920 – 1924. Praha, Psychoanalytické nakladatelství.
Grof, S. (1999): Holotropní vědomí: tři úrovně lidského vědomí formující naše životy. Praha, Perla.
Grof, S. (2007): Psychologie budoucnosti. Praha, Argo.
Greyson, B. (2006): Near-death experiences and spirituality. Journal of Religion & Science, 41, 2, 93-414.
Heidegger, M. (2002): Bytí a čas. Praha, Oikoymenh.
Halama, P. (2000): Teoretické a metodologické přístupy k problematike zmyslu života. Československá psychologie, 44, 3, 216 – 233.
Jung, C., G. (1994): Duše moderního člověka. Brno, Atlantis.
Kupka, M. (2000): Psychické fenomény a změny související se stavem klinické smrti. Diplomová práce, Olomouc UP.
Längle, A. (2002): Smysluplně žít: Aplikovaná existenciální analýza. Brno, Cesta.
Lilly, J. (2000): Vědec. Metafyzický životopis. Praha, DharmaGaia a Maťa.
Lukasová, E., S. (2009): Základy logoterapie. Bratislava, Lúč.
Mohapl, P. (1988): Vybrané kapitoly z klinické psychologie I. Olomouc, Vydavatelství UP.
Mohapl, P. (1992): Úvod do psychologie nemoci a zdraví. Olomouc, Vydavatelství UP.
Moody, R. (1991): Život po životě. Český Těšín, Odeon.
Noyes, R. (1971): Dying and mystical consciousness. Journal of Thanatology, 1, 25-41.
Noyes, R. (1972): The experience of dying. Psychiatry, 35, 174-184.
Noyes, R., Kletti, R. (1977): Panoramic memory: A response to the threat of death, Omega 8, 181-194.
Plháková, A. (2004): Učebnice obecné psychologie. Praha, Academia.
Ring, K. (1991): Čelem k věčnosti. Havlíčkův Brod, Sygnum Unitas.
Rosen, D., H. (1975): Suicide Survivors: A Follow-up Study of Persons Who Survived Jumping from the Golden Gate and San Francisco-Oakland Bay
Bridges. Western journal of medicine, 122, 4, 289–294.
Rossová, E., K. (1997): O smrti a životě po ní. Praha, Aquamarin.
Sartre, J., P. (2006): Vědomí a existence. Praha, Oikoymenh.
Staford, B., L. (2006): Are they hallucinations or are they real? The spirituality of deathbed and near – death visions. Journal of Death & Dying, 53, 1/2, 37-49.
Vojtěchovský, M. (1980): Intrapsychické fenomény hraničních stavů mezi životem a smrtí. Čs. psychiatrie, 76, 102 – 107.
Wicky, Ch. (2007):Časovost jako výzva k pravé existenci. In: Längle Sulz, M. (Ed.), Žít svůj vlastní život, úvod do existenciální analýzy. Praha, Portál, 85 – 95.
Yalom, I., D. (2006). Existenciální psychoterapie. Praha, Portál.
Yalom, I., D. (2008). Pohled do slunce: O překonávání strachu ze smrti. Praha: Portál.
Klíčová slova: Vědomí, změněné stavy vědomí, smrt, klinická smrt, zkušenost blízkosti smrti.
Keywords: Consciousness, altered states of consciousness, death, clinical death, near-death experience.
Uživatelský avatar
Foxy
 
Příspěvky: 37
Registrován: úte úno 11, 2014 2:45 pm

Zážitky blízko smrti: tradiční představě jich neodpovídá ani

Příspěvekod Foxy » čtv lis 05, 2015 8:10 pm

Zážitky blízko smrti: tradiční představě jich neodpovídá ani desetina


Vystoupení z těla, jasné světlo na konci tunelu a setkání s rodinou a blízkými, kteří jsou již po smrti. Tak vypadají typické představy o zážitcích blízko smrti (NDE – Near Death Experience), jež prožívají lidé v klinické smrti. Jenže podle studie provedené na 2060 pacientech, kteří přežili srdeční zástavu, je realita trošku jiná – zážitek korespondující s tradiční představou NDE popsalo totiž pouze devět procent přeživších. Téměř polovina pacientů měla prožitky jiného druhu, zbytek lidí si nevybavuje vůbec nic.



„Ve studii jsme chtěli jít za emočně nabitý, ale chabě definovaný pojem zážitků blízko smrti. Záměrem bylo objektivně prozkoumat, co se děje, když zemřeme,“ popsal pro Medical News Today doktor Sam Parnia, který pracoval na univerzitě v britském Southamptonu a nyní působí jako vedoucí výzkumu resuscitace na státní univerzitě v New Yorku. Výsledky výzkumu, který probíhal od roku 2008 v celkem 15 nemocnicích ve Velké Británii, USA a Austrálii publikoval tým v odborném časopise Resuscitation.

Co se vlastně s tělem při a po zastavení srdce děje? „Po náhlé zástavě oběhu postižený upadne do bezvědomí během několika sekund. Dýchání (pokud zástava oběhu není v důsledku primární poruchy dýchání) nabyde lapavý charakter a za několik desítek sekund ustane. Nevratné postižení mozku lze očekávat do pěti až sedmi minut trvání zástavy oběhu. Poté dochází k postupně během hodin k fyzické dezintegraci jednotlivých orgánů a orgánových systémů. Změny jsou zprvu nitrobuněčné, později – v závislosti na povaze orgánu – ovlivní i orgánovou strukturu. Je tedy zjevné, že má-li jedinec přežít bez závažného poškození mozku, musí být oběh obnoven právě do pěti až sedmi minut, třeba jen nouzově, nepřímou srdeční masáží,“ popsal pro Zdravotnický deník profesor Karel Cvachovec, předseda České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny.

Podle Sama Parnii je smrt potenciálně zvratný proces, který nastává po vážném zranění či nemoci. Ta způsobí, že srdce, plíce či mozek přestanou fungovat. „Pokud se pokusíme proces zvrátit, říká se tomu srdeční zástava. V případě, že pokus není úspěšný, nazýváme to pak smrt,“ vysvětlil Parnia.

Podle profesora Cvachovce se náhlá zástava oběhu vyskytuje celosvětově u 60 až 100 lidí na 100 tisíc obyvatel za rok. „Přežívá jich – podle situace a místa zástavy – pět až 15 procent. Samozřejmě, jejich funkční stav a další kvalita života se mohou lišit – u zástav oběhu v nemocnici, kde se podařilo oběh obnovit, je domů propuštěno ve vyhovujícím stavu jen asi 18 procent,“ doplňuje Karel Cvachovec.

Dvě pětiny pacientů jsou bez vzpomínek

Ačkoliv je téma zážitků blízko smrti velmi populární, systematického vědeckého výzkumu je v této oblasti poskrovnu. Zájem ze strany zejména laické veřejnosti vzbudily populární knihy Raymonda Moodyho – zřejmě nejznámější je práce Život po životě, která poprvé vyšla v roce 1975. Moody, který v roce 2010 navštívil už podruhé ČR, byl u nás ten samý rok ověnčen bronzovou cenou Bludný balvan udělovanou Českým klubem skeptiků Sysifos za „pseudovědeckou interpretaci zážitků blízko smrti“.

Výzkum týmu doktora Parnii je v dané oblasti jedním z nejrozsáhlejších. Dva tisíce pacientů během něj podstoupily rozhovor o tom, co během srdeční zástavy a resuscitace zažili – a 39 procent z nich si nebylo schopno vybavit žádné jasnější vzpomínky. „Je možné, že nějaká mentální aktivita probíhá u více lidí, během zotavování na ni ale zapomenou např. vlivem poranění mozku nebo účinků sedativ,“ domnívá se Sam Parnia.

Pacienti, kteří vypověděli, že se během resuscitace cítili nějakým způsobem při vědomí, podstoupili další rozhovor. Celkem 46 procent lidí přitom mělo vzpomínky, které neodpovídají běžné představě NDE – zatímco někteří si vybavovali nepříjemné a násilné prožitky, jiní mysleli na to, co se dělo těsně před srdeční zástavou nebo na rodinné příslušníky. Výpovědi u devíti procent pak korespondovaly s běžnou představou – viděli své tělo zvenčí, vnímali realitu z jiné perspektivy, vstupovali do jasného světla nebo se potkávali s bližními, kteří již zemřeli.

Zřejmě nejzajímavější skupinou, která se ve studii objevila, byla dvě procenta lidí, jež popsali, že viděli či slyšeli, co se kolem nich během resuscitace děje.

„Většinou se předpokládá, že to, co pacient zažívá v souvislosti se smrtí, jsou halucinace či iluze, k nimž dochází buď předtím, co se srdce zastaví, nebo poté, co je znovu oživeno. Nepočítá se ale se zážitky korespondujícími s tím, co se okolo pacienta dělo ve chvíli, kdy srdce nebilo,“ zdůrazňuje Parnia.

Dosud se předpokládalo, že mozek přestane fungovat dvacet či třicet sekund poté, co se zastaví srdce. Jeden z pacientů ve studii však popsal, co se kolem dělo tři minuty poté, co mu přestalo bít srdce. Události a zvuky přitom korespondovaly s tím, co se kolem skutečně dělo.

Podle profesora Cvachovce je však potřeba nedělat ukvapené závěry. „Osobní svědectví pacientů, kteří prožili náhlou zástavu oběhu a byli úspěšně resuscitováni, bych vnímal s jistou rezervou – především co se týká přesnějšího časového určení zážitků. Nicméně dotyčný zástavu přežil a byl úspěšně resuscitován – oběh tedy musel alespoň nouzově fungovat. Sluchové vjemy, na rozdíl od optických, přetrvávají déle a mohou být za této situace vnímány – je tomu tak i např. při hypoglykemickém komatu, ortostatickém kolapsu a podobně,“ vysvětluje šéf společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny.

Kvůli malému počtu lidí, kteří podobné zážitky popsali, je rezervovanější i doktor Parnia. „Není možné jasně dokázat skutečnost nebo význam těchto zážitků a domnělých stavů vědomí, protože počet případů jasného vybavení takzvaných zážitků mimo tělo či vizuálního vědomí je velmi nízký. Není je ovšem možno popřít, proto by na tomto poli byla potřeba další práce. Zážitky související se smrtí nyní opravdu potřebují skutečný výzkum, který nebude obklopen předsudky,“ uzavírá Sam Parnia.

Mozek je aktivní po srdeční zástavě i u krys

Těm, kdo by chtěli slyšet nevyvratitelný důkaz o životě po životě, se zřejmě ještě méně bude líbit výzkum, který provedli odborníci z univerzity v Michiganu. Studie na krysách publikovaná v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences totiž poukázala na to, že je mozek aktivní i poté, co se zastaví srdce.

„Domníváme se, že NDE pramení z mozkové aktivity. Nervové části související s vědomím by měly být rozpoznatelné u lidí či zvířat i poté, co se zastaví krevní oběh,” řekl před rokem při zveřejnění studie pro Medical News Today Jimo Borjigin, odborník na molekulární psychologii a neurologii z lékařské fakulty na univerzitě v Michiganu.

Vědci změřili pomocí EEG aktivitu mozku u krys, které měly srdeční zástavu. Přestože už do mozku neproudila krev, mozková aktivita byla půl minuty podobná té, když byly krysy při vědomí. Podobně pak mozek fungoval po smrti způsobené nedostatkem kyslíku.

“Byli jsme překvapeni tím, nakolik je mozek aktivní. Ve stavu blízkém smrti jsou známky vědomí podobné jako v bdělém stavu. To by mohlo znamenat, že je mozek schopen velmi dobré elektrické aktivity i během prvních fází klinické smrti,” domnívá se George Mashour, anesteziolog a neurochirurg z michiganské univerzity.

Umírání doma by mohlo změnit vnímání smrti

Další výzkum by si ovšem nezasloužily jen poměrně výjimečné stavy blízké smrti, ale také to, jak se na vnímání přicházející smrti u lidí v terminálních stadiích podepisuje prostředí, v němž se nacházejí – tedy záležitost, která čeká většinu populace.

„Lidé mají mnohem více příležitostí k podvědomému loučení se s tímto světem ve chvíli, kdy jsou v domácím prostředí, které znají, a pokud možno nejsou pod silným vlivem léků. Hezky je to vidět u pacientů, kteří mají iatrogenní delirantní stavy (delirantní stavy vyvolané chybným léčením, pozn. red.), což jsou většinou starší lidé s alzheimerovskou symptomatikou. Ve chvíli, kdy je dáte na lůžko do nemocnice, rychle sejdou, začnou blouznit, přestanou jíst a pít a být schopni základní sebeobsluhy. Nepoznávají totiž jediný obličej, svítí se tam jinak, než jsou zvyklí, nikam netrefí, jinak se tam vaří a tak dále. Pokud je to hodně špatné, začnou je na noc kurtovat. Ve chvíli, kdy je pošlou domů, najednou pacienti rozkvetou. Zná to každý mobilní hospic – přijímáte lidi s tím, že je to terminální stav, prognóza na dny. Někdy se pak stane, že takoví pacienti žijí ještě měsíce, protože najednou mají doma radost ze života, aniž by spouštěli ze zřetele, že zemřou a že to nebude trvat dlouho,“ uzavírá Marek Uhlíř, ředitel hospice Cesta domů. Zároveň upozorňuje, že v ČR umírá 60 procent lidí v nemocnicích, zatímco jen 20 procent doma.

6. 11. 2014
Michaela Koubová


http://www.zdravotnickydenik.cz/2014/11/zazitky-blizko-smrti-tradicni-predstave-jich-neodpovida-ani-desetina/
Uživatelský avatar
Foxy
 
Příspěvky: 37
Registrován: úte úno 11, 2014 2:45 pm


Zpět na Otázky a odpovědi

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků

cron