Vědomí

Vědomí

Příspěvekod Foxy » stř úno 12, 2014 10:37 am

Dovolil bych si založit téma, týkající se vědomí.


- Co je to vědomí - jak jej definovat?

- Je vědomí výlučně lidskou záležitostí?

- Existuje nějaký druh vědomí nezávislého na mysli ("duše")?

- Jaký je vztah subjektivního obrazu světa k objektivní realitě?


Jistě se najdou i další okruhy otázek, které vyvstanou v případné diskusi - tož chutě do toho!
Uživatelský avatar
Foxy
 
Příspěvky: 37
Registrován: úte úno 11, 2014 2:45 pm

Vědomí pouze u lidí?

Příspěvekod Foxy » stř úno 12, 2014 10:52 am

Tohle již bylo uveřejněno i jinde, původní text jsem psal pro Encyklopedii psychotropních rostlin, ale i zde, v diskusi o vědomí, by to mohlo nalézt své správné místo.

- - -

Toxikománie u zvířat

Lidi se od nepaměti sjíždějí látkami měnícími vědomí. Zkusme se na to ale podívat obráceně; jelikož je člověk vybaven vědomím, má tak možnost si jej psychotropními látkami měnit. Kdyby totiž vědomí neměl, nebylo by co měnit, a toxikomanie by prostě neexistovala.

Až dosud je to úvaha tak samozřejmá a trapně primitivní, že snad ani nemá cenu se v ní dále patlat.
Což ale zkusit zabrousit za hranice člověčenství, a podívat se na ostatní život tímto prizmatem?
Člověk totiž zdaleka není jediný tvor, který má sklony ke konzumaci psychoaktivních látek. I ostatní živočichové mají k tomuto počínání sklony. Ale proč? Mají snad i oni své vědomí, které si touží změnit, mají snad i oni chuť alespoň na chvíli vystoupit ze šedi běžného života?

Představte si horskou paseku na samém konci léta, plnou nádherných velikých bodláků a jejich modrofialových květů. Téměř na každém z těchto omamně vonících květů je možno nalézt malé čmeláky se sosáčky zabořenými do jejich opojné hojnosti. Tihle čmeláci tu takto tráví své poslední dny - ani na noc neodlétají do svého hnízda. Dotknu li se zlehka některého z nich,nenechá se vyrušovat; jen zvedne některou ze svých nožek a odstrkuje mě, jako by chtěl říci "jdi pryč a nech mě mé blaženosti"…
Je úžasné, jak se umí zlískat obyčejné vosy na zkvašeném ovoci. Taková vosa se vypotácí ze své rozhlodané meruňky a místo vzletu prostě padne na záda. Když po několika pokusech nakonec jakž takž vzlétne, vzápětí nabourá do zdi…
Viděl jsem starou ježčici z naší zahrady opilou tak, že nebyla schopna se ani svinout - nezřízeně požila zkvašená jablka. (O nezkvašené jablko jinak ježek nezavadí ani náhodou…)

I jiní velcí savci rádi požívají narkotické rostliny. Specifická toxikomanie byla pozorována u koní, skotu i ovcí na rozsáhlých severoamerických prériích (státy Nebraska, Wyoming, Texas, Nové Mexiko...), kde roste opojná rostlina zvaná "Loto" (rattle-bag weed, weoolly-loco, crazy-weed). Je to kozinec nejměkčí (Astragalus mollissimus Torb.). Tuto rostlinu domácí i divoká zvířata s velkou oblibou vyhledávají a spásají. Po jejím požití jsou sjetá; vznikají u nich halucinace a snové stavy; navenek se to projevuje tím, že intoxikovaná zvířata jsou lekavá a i nepatrné předměty přeskakují velikými skoky (chování mimo jiné typické též pro intoxikaci muchomůrkou červenou u sibiřských sobů). Tyto stavy (locoismus), je li oné opojné trávy dostatek, trvají klidně i celé měsíce a končí pak zpravidla vyčerpáním a smrtí závislých zvířat. Navíc toxikomanie má tendenci se ve stádech šířit. Je snad odkoukáno od lidí i to, že jediné toxikomanické zvíře může svést celé stádo, zejména pak zvířata mladší?

Kořeny keře Tabernanthe iboga, působícího v nízkých dávkách stimulačně a ve vyšších halucinogenně, jsou náruživě vyhledávány gorilami, divokými kanci a dikobrazy, jejichž chování se po jejich požití dramaticky mění. Vůbec pak není radno připlést se jim do cesty...

A tohle v diskusi napsala o svém kocourovi Bobina:
"Čas od času se stávalo, že náš sibiřský kocour přišel domů ve vyloženě rozverné náladě. Přičítala jsem jeho stavy jednak kočičáckénu rozmaru, ale i zamilovanosti. Později jsem zjistila, že v rohu mé zahrádky roste šanta kočičí. Samozřejmě jsem věděla, že šanta patří mezi drogy. Věděl to i kocour...
Bylo zajímavé, jak kočičák fetuje: především to dělal nesmírně rád, ale ne soustavně. Dopřával si cca 2-3x týdně. O rostliny se otíral, nebo se v nich válel (očividně mu voní), občas ukousl kousek listu, požužlal, ale nepolykal. Nedá se tvrdit, že by mu "zelenina" vysloveně chutnala. Účinek se u něj dostavil běhm 5-10 minut. Jak bylo řečeno - po "akci" byl rozverný, ukecaný, hravý a měl poněkud labilní motoriku. Zorničky očí měl rozšířené. Pak usnul a dokonce nahlas chrápal!!! Ale pozor, toto byla teprve první fáze jeho "šantění" - když se probudil, olízal si kožich a opět upadl do podobného, mírnějšího stavu.
Po "odespání" akce je zase naprosto normální, milý borec. Zjevně v tom nejede průšvihovým způsobem".

Co je všem těmto případům společné: je to aktivní vyhledávání opojení, a to i v situacích, kdy to znamená přímé existenční ohrožení; slast opojení tu převáží všechna rizika.
Dalším společným prvkem je schopnost učení se tomuto návyku. Obzvlášť výrazné je to právě u hmyzu, kde je jinak naprostá většina jeho aktivity a "dovedností" vrozená (neboli součástí hmyzího "firmware").

Vždycky mě zajímalo, čím a jak se sjíždějí jiní tvorové; a taky kde je ta hranice, od jakého vývojového stupně tak činí, pokud taková hranice vůbec je.
Hmyz tak činí, často až nezřízeně; ale umí se něčím sjet třeba hlavonožec? Taková zfetovaná chobotnice musí být paráda... a co medůza? Hlíst? Kvasinka ožralá svým vlastním produktem... a co takový zhulákaný virus? A když se to stane, jak se pozná, že přebral; vykrystalizuje došišata?

A znovu ta otázka, nadhozená na začátku celé té úvahy; mají snad všichni tito tvorové vědomí, tak jak jej máme my lidé? A mají li své specifické vědomí, mají snad i svou specifickou duši?
Právě ono aktivní vyhledávání látek schopných měnit vědomí by totiž mohlo implikovat přítomnost vědomí, které je takto měněno; kdyby nebylo co měnit, bylo by neúčelné snažit se opít. Právě onen aktivní abusus by mohl být důkazem přítomnosti nějaké formy vědomí.

Takže až jednou zjistím, že můj počítač zanedbává svou práci čistě proto, že se nemůže nabažit vykreslování fraktálových obrázků, budu na rozpacích, zdali ho mohu vypnout; co když se v něm právě probudilo jeho vědomí a on se tím jen zpíjí až k neskonalým výšinám své kompjůtrické blaženosti…
Uživatelský avatar
Foxy
 
Příspěvky: 37
Registrován: úte úno 11, 2014 2:45 pm

Re: Vědomí

Příspěvekod Michal » stř úno 12, 2014 7:18 pm

- Vědomí je podle mě stav mysli "online". Je to stav mozku, kdy tento zpracovává údaje ze smyslů, udržuje si a aktualizuje "model" vnějšího světa, kde na základě předchozí zkušenosti i vrozeného chápání jistých funkčností světa předpovídá chování objektů a agentů, které/kteří se v prostředí kolem něj nacházejí, simuluje různé varianty příštího vývoje prostředí v němž se pohybuje, a na základě toho přizpůsobuje svoje jednání, za účelem optimálního dosažení svých cílů. (krátkodobých, střednědobých i dlouhodobých) Klíčovou roli v tom celém hrají city a pocity.
- vědomí IMHO určitě není výlučně lidskou záležitostí. Jistý druh vědomí bych přiznal nejen savcům a ptákům, ale primitivní vědomí třeba i plazům, obojživelníkům či rybám.
- NE. Vědomí je to jak prožíváme činnost našeho mozku. Duše je archaický (a chybný) pokus lidí o vysvětlení vědomí.
- subjektivní obraz světa skutečnou realitu nějak odráží, reflektuje, a umožňuje činit dosti úspěšné predikce o reálném světě. Samozřejmě není schopen postihnout realitu v její úplnosti, a to ani zdaleka. NĚJAKÝ (a to vůbec ne špatný) vztah k ní ale zjevně má.
Michal
 
Příspěvky: 469
Registrován: stř srp 31, 2011 4:14 pm

Re: Vědomí

Příspěvekod Michal » stř úno 12, 2014 10:11 pm

Vědomí v mém pojetí tedy zahrnuje pocit, že poznávám (= rozeznávám) svět kolem sebe, poznávám objekty v něm, vím jak se tyto objekty chovají, co od nich můžu očekávat, co mohu čekat když k objektu přijdu, dotknu se ho, ochutnám, pohnu s ním, atd., vím do jakých kategorií objekty kolem mě spadají, jaké vlastnosti pro ně z náležení těm kategoriím plynou, jaké jsou mezi nimi vztahy, jak je ovlivní to které mé jednání, atd.

Tajemnem opředené "uvědomění si sama sebe" není IMHO nic jiného, než prosté zahrnutí sebe sama jako objektu do tohoto mentálního modelu světa.

Teď bych očekával polemiku: je tu někdo, kdo si myslí, že vědomí je něco víc? Že to co tu popisuji není dostatečné proto, aby se to dalo nazvat vědomím?
Michal
 
Příspěvky: 469
Registrován: stř srp 31, 2011 4:14 pm

Re: Vědomí

Příspěvekod protestant » čtv úno 13, 2014 9:29 am

Podle mne je podstatou vědomí sebeuvědomění. Tedy oddělení já - okolní svět.
protestant
 
Příspěvky: 1454
Registrován: čtv zář 01, 2011 6:13 pm

Re: Vědomí

Příspěvekod Foxy » čtv úno 13, 2014 6:24 pm

protestant píše:Podle mne je podstatou vědomí sebeuvědomění. Tedy oddělení já - okolní svět.


Domnívám se, že toto oddělení já-svět je součástí vědomí, ale ne jeho podstatou. Spíš bych řekl, že je to vývojově vyšší stupeň vědomí.
Uživatelský avatar
Foxy
 
Příspěvky: 37
Registrován: úte úno 11, 2014 2:45 pm

Re: Vědomí

Příspěvekod Foxy » čtv úno 13, 2014 6:30 pm

Vymezení pojmů:

a) Objektivní realita: Skutečnosti, existující nezávisle na mé vlastní existenci a na mé schopnosti vnímat je.

b) Subjektivní obraz reality: Transformovaný obraz objektivní reality v mém vědomí.

c) Mysl: Prostor transformace informací o objektivní realitě, kdy tyto informace jsou získávány prostřednictvím mých smyslů, ukládány a porovnávány s informacemi již uloženými v mé paměti.

d) Vědomí: Prostor subjektivního obrazu reality

- - -

1) Objektivní skutečnost a její subjektivní obraz:
Vše, co je kolem mě, tedy objektivní, nezávisle na mě existující skutečnost, realitu, vnímám pouze jako její subjektivní obraz v mém vědomí. Pro mé vědomí je však objektivní realitou právě tento její subjektivní obraz.
Důkaz: Halucinaci vnímám jako skutečnost, přestože není obrazem aktuální reality. V mém subjektivním obrazu světa tak nedokážu plně odlišit skutečné od zdánlivého.
...
2) Vnímání neskutečného.
Základním projevem mého vědomí je schopnost mé mysli průběžně zpracovávat přijímané informace a transformovat je do aktuálního obrazu reality. Nedostávají li se jí vstupní informace, je mysl schopna vytvářet náhradní realitu na základě informací získaných z mé paměti. Takto vzniklý obraz je v mém vědomí nerozlišitelný od obrazu skutečnosti.
Důkaz: Živý sen, halucinace. Časté jsou i případy svědeckých výpovědí, kdy dotyčný při nejlepším vědomí i svědomí popisuje skutečnosti, které nenastaly.
...
3) Vnímání času.
Předpokládám zde, že objektivní čas plyne rovnoměrně. Jeho subjektivní obraz v mé mysli je však relativní; je odvozen z operací, jimiž má mysl transformuje objektivní realitu na její subjektivní obraz v mém vědomí.
Důkaz: Změněné vnímání času pod vlivem psychoaktivních látek. Změněné vnímání času v terminálních stavech mysli.
...
4) Mezní stavy mysli:
Dochází ke změnám transformačních algoritmů. Výsledný obraz ve vědomí, vzniklý transformací vstupních informací, ztrácí vztah k aktuální objektivní realitě. Přesto je nadále vnímán vědomím jako skutečnost.
Důkaz: Mysl ovlivněná psychoaktivní látkou, nebo mysl nacházející se v terminálních stavech, kdy výsledkem jsou standardní prožitky blízkosti smrti (NDE).
...
5) Mezní stavy vědomí:
Se zánikem vědomí zaniká i jeho obsah. Zaniká tedy i vědomost tohoto zániku, protože i toto poznání je jen součást onoho zanikajícího obsahu vědomí. Proto není možno subjektivním vědomím dosáhnout okamžiku vlastního zániku, je možno se k němu jen blížit. Ze stejných příčin není možno dosáhnout okamžiku zrodu vlastního vědomí. Mé subjektivní vědomí tedy nemá počátek ani konec, jinými slovy je věčné.
Důkaz: Ten může být jen nepřímý, je jím extrapolace prožitků blízkosti smrti či extrapolace vzpomínek na zrození. Paralelou může být obraz do sebe zavinutého, přesto však nekonečného vesmíru, ve kterém žiji.
...
Ve shodě s učením Williama Occama (Occamova břitva): Postačí li k vysvětlení jevu stávající soubor předpokladů, je chybou přidávat další. Z tohoto důvodu do tohoto souboru úvah nezavádím pojem metafysična, astrálních dimenzí a pojem isolované duše.
...

V následující části úvah mám jednu nespornou výhodu; přímou osobní zkušenost. Argumentačně se mohu obracet na zde již uveřejněný text, zachycující mé experimenty.
Současně mám i zásadní nevýhodu v obtížné sdělitelnosti experimenty nabytých prožitků. Je to problém stejného rázu, jako vysvětlovat hluchému abstraktní architekturu hudebního díla, nebo slepému popisovat podmanivou krásu jemné arabesky fraktálového obrazu.

- - -

Z jakých komponent povstává terminální prožitek?

1)
Jako prvý je pocit rozšířeného vědomí. Nastává - samozřejmě - právě když se ono vědomí objektivně začíná úžit.
Jenomže pro mne jako pro objekt ve kterém ona změna vnímání vlastního vědomí právě probíhá, nemá smysl jiný než právě subjektivní vjem, protože jinak než prostřednictvím své vlastní mysli své vědomí vnímat nemohu.
Veškerou objektivitu transformuji na svůj subjektivní vjem a veškerým světem, celým vesmírem je mi právě tato transformovaná a vnitřně zpracovaná projekce.
-
Zužuje li se vědomí, snižuje se počet souběžně zpracovávaných prvků současně se zmenšující se hloubkou zpracování. Spolu s tím se zvyšuje míra chaosu asociačních procesů. (Jestli chce někdo důkaz, ať se důkladně zhulí konopím či jinou podobnou cestou uvede do rauše. Stačí konec konců i obyčejný alkohol. A až ho pak budou napadat ty nejgeniálnější věci, ať se je pokusí zaznamenat. Pokud se mu to vůbec podaří, vždy vznikne neuvěřitelný blábol - ostatně sledování opilecké konversace je taky poučné.) Ale právě záznam vlastních blábolů ve srovnání s právě v té chvíli subjektivně prožívanou genialitou je pádně výmluvný.
-
Kdy ale začíná být pociťována ona expanse vědomí?
Za normálních podmínek mírně zvýšená míra chaosu při neporušené hloubce zpracování informace vede k vyššímu výskytu nových neotřelých spojení a nečekaných nápadů, pocitů i dojmů, což je stav vítaný a často využívaný (umělec si dá travku a pustí se do tvoření). Subjektivně je tento vyšší výskyt nápadů a snadnost, s jakou je náhle možno přecházet k naprosto odlišným tématům, dojmům a pocitům, vnímán právě jako ono rozšiřující se vědomí...
K tomu zhulenému umělci; zde už závisí jen na kvalitě softwaru toho kterého jedince, zda a kolik z takové situace vytěží. Pregnantněji řečeno, droga umění nenahradí...
-
Při dále rostoucí míře chaosu už ale začíná být obtížné z přemíry převážně nesmyslných spojení vybírat ta smysluplná a nastává proud nezachytitelně letících myšlenek, nápadů, obrazů a vzpomínek, na což je krásný český výraz ideenflucht.
Je li ale přitom atakována schopnost zpracování informace, začnou být náhodně vychytávána a nekriticky hodnocena i naprosto nesmyslná spojení.
-
Pocit expanse vědomí ale přitom pokračuje, protože roste relativní rozsah byť i mělce zpracovávaných dat. Je li souběžně snižována schopnost paralelního zpracování, tento poměr se ještě zvyšuje, v konečné fázi roste nade všechny meze.
Mnoha pokusy mám ověřenu tuto korelaci mezi subjektivní expansí a objektivním kolapsem vědomí. Je přitom zcela lhostejné, jaký způsob je pro atak vědomí použit.
-
Výsledek extrapolace výše uvedeného:
Nekonečné expanse vědomí je dosaženo právě tehdy, je li nulové, tedy v okamžiku jeho zániku.

2)
Dalším prvkem je změna vnímání času.
Je obecně známo, jak je krátká minuta strávená s milovanou bytostí a
dlouhá v zubařském křesle, tedy pokud právě s milovanou bytostí neprzníte nějakou tu ordinaci.
Je to samozřejmě subjektivní vjem času. Ale v situacích, kterými se budu zabývat, má smysl právě a jen čas subjektivní.
Jak ale zachytit subjektivní čas? Může být například určen poměrem mezi množstvím jednotlivých vjemů a množstvím asociačních kroků jimi vyvolaných.
(Místo asociačních kroků je možno použít i jiných operací, kterým mysl vjemy podrobuje, ale asociace se mi jeví nejsnáze zpětně vybavitelné.)
-
Opět se mi na základě vlastních prožitků potvrzuje, že tak, jak objektivně ubývá schopnosti vjemy vnímat a současně vjemy zpracovávat, jejich poměr, čili subjektivní vnímání rychlosti času se mění k extrému (blíží se nule či roste nade všechny meze), aby v konečné fázi ztratil jako veličina smysl.
-
Subjektivně čas mizí ještě dříve. Buď se zpomalí tak, že netřeba ho vnímat, nebo ulétne v šíleném trysku tak, že nemožno ho vnímat. (Ti, co mají například zkušenost s intoxikací muchomůrkou červenou, velice dobře ví, o čem je řeč.)
Úlet času bývá provázen pocitem zrychlujícího se pohybu, pádu či letu, přičemž prostor, původně isotropní, se podél trajektorie tohoto pohybu zužuje tím víc, čím rychlejší je onen pohyb.
-
Ať už ale čas ulétne nebo zamrzne, konečný vjem je stejný. Nastává tu naprosto nepopsatelný subjektivní vjem bezčasí, neboli věčnosti.

3)
Vjem, který si pracovně označuji jako rozvrstvení. Normálně vnímám sám sebe jako celek.
Prsty, kterými klapu do klávesnice jsou moje, stejně jako tlak, který vykonává povytažený šuplík na mé koleno, je také pocit můj.
Nedílnou mou součástí je pocit žízně, stejně jako vědomí, že bych s tím měl praštit a dělat něco užitečného.
Taktéž případný neurčitý pocit smutku stejně jako letmá ani ne myšlenka na cosi, co vyvolá ozvěnu čehosi krásného.
I když objektivně vzato takových prvků mé okamžité existence může být pouze konečný počet, subjektivně jich vnímám neomezeně mnoho, tedy integrální celistvost.
-
S postupným propadem do „mimovědomí“ klesá má schopnost integrace jednotlivých prvků a současně schopnost jejich porovnání a vyhodnocení.
Klesá i počet prvků, který je zužující se vědomí schopno paralelně zpracovávat. Výsledkem je jejich diskrétní, isolované vnímání.
Ruka, do té doby má nedílná součást, je teď vnímána jako nezávislý subjekt, nad kterým mám kontrolu pouze když se na něj vědomě zaměřím, přičemž tuto pozornost musím odpojit jinde.
-
Vzhledem k mizící schopnosti komparace teď mají stejnou váhu všechny prvky. Stejnou váhu má pocit panického strachu jako bolestivé vnímání křečovitého napětí bicepsu levé ruky.
Stejnou váhu má vědomí zoufalé nemožnosti se nadechnout jako to, že mi cosi svrbí v pravém obočí.
A samo to vědomí zoufalé nemožnosti se nadechnout se štěpí na isolovaný pocit jakéhosi bezdůvodného, abstraktního zoufalství, legrační nemožnosti nadechnutí se a vjem intensivního napětí mezižeberních svalů.
-
Děje ve vrstvách pak probíhají samostatně, podle svých pravidel, bez mého přičinění, přestože do kterékoliv mohu vstoupit a mohu, ale také
nemusím převzít kontrolu. Aniž si to uvědomuji, těchto vrstev mého vědomí mohu ale současně ovládat jen malý a stále se zmenšující počet. Subjektivní dojem je ale zcela opačný.
-
V této hloubce „mimovědomí“ tak nastává pocit (neboli subjektivní fakt) oddělování sebe sama od těla, které je nadále vnímáno jako cosi autonomního, s čímž jsem propojen pouze nevelkým, konečným množstvím zatím stále ještě volitelných vazeb. Ty se ale začínají trhat, tělo si začíná dělat co chce, přestává poslouchat. Generují se fantomy, matoucí odezvy na neexistující podněty.
Protože navíc pokračuje i dráždění motorických center, vzrůstá množství samovolných pohybů, usměrňovaných už nanejvýš autonomními okruhy, stále méně kontrolovanými slábnoucí vůlí, které přesto vnímám neztenčenou silou.
-
Aniž si to sebeméně uvědomuji, tělo postupně přestává být ovládáno, samo se ale stává zdrojem stále většího množství podnětů, které systém už nestačí zpracovat, je jimi zahlcen.
To vše má za následek ztrátu korelace mezi výstupy pro tělo a vstupy od něj. Tělo vůlí už nekontrolovatelné, se stává pouhým dalším zdrojem pocitů.
Mé vědomí si ale nemůže připustit ani uvědomit tuto ztrátu kontroly. Subjektivně se tak tělo chová (a proto i začíná být interpretováno) jako cizí objekt a (protože jedině platný je zde subjektivní vjem) tedy se i cizím objektem stává.
-
Právě zde začíná „vystoupení duše z těla“, které už nadále zůstává „cizím objektem“. Od této chvíle jsem já mimo něj, osvobozen od něj, což je z nedostatku možnosti lépe vyjádřit tento neuvěřitelný pocit dá popsat i slovy „vznáším se nad ním“.

4)
Zmenšující se schopnost paralelního zpracování vjemů znamená zmenšení počtu vnímaných prvků.
Ty, které nejde, nebo je obtížné zpracovat, jsou odkládány bez ohledu na jejich váhu.
-
Výsledkem je svět, vesmír sestávající se z malého počtu jednoduchých prvků, a to takových, které jsou mi příjemné, snadno pochopitelné, nebo vůbec nepotřebují být chápány.
Svět, stále vnímaný co do rozsahu jako nekonečný, je stvořen z všeobjímajících pocitů, je náhle jasný, jednoduchý, plně pochopitelný a neskrývá žádná tajemství.

- - -

Extrapolací výše uvedeného je toto:
-
Konečným mezním stavem je od těla isolované, neboli tělo nemající, nade všechny meze expandované „já“, tvořené jediným všeobjímajícím pocitem.



-------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Terminální stavy vědomí a jeho metafysický obsah:

Součástí vědomí (neboli subjektivního světa) každého z nás není jen jeho ryze racionální část, ale i metafysický obsah.
Co si pod tím představuji; je to soubor představ (a tedy i „subjektivní reality“) založený na pouhé víře.
Může to být jednoduchá víra v to, že má existence bude i nadále trvat (úvaha typu „zítra udělám“), stejně jako to může být hluboké přesvědčení náboženské.
-
Jak jsem ve své předešlé úvaze uváděl, terminální stav mysli je svět, sestávající se z malého počtu jednoduchých prvků, a to takových, které jsou mi příjemné, snadno pochopitelné, nebo vůbec nepotřebují být chápány.
Pokud je součástí mé duše hluboká víra, stane se právě ona základem „onoho světa“, tedy konečného stavu, do kterého má mysl, mé vědomí, neboli má duše přechází. Věřím li vroucně v to, že po smrti spočinu u nohou Otce nebeského, v terminálním stavu toho dosáhnu.
Objektivně se mé tělo změní v mrtvolu. Avšak mé vědomí, v té chvíli už objektivně neexistující, subjektivně zůstalo zamrzlé ve své vlastní, od tohoto světa už trvale oddělené věčnosti.
-
Nemusí to být jen „nirvána smíření“, která se stane konečným stavem vědomí.
Může to být „stín na duši“, který v terminálním stavu přejde ve strašlivý „horortrip“, přesný opak onoho „všeobjímajícího oceánu blaženosti“.
-
Pokud se mi podaří vrátit se na tento svět, mohu těm, kdo o to budou stát, vyprávět o ráji či pekle, které jsem navštívil.
Pokud můj prožitek zůstane prožitkem konečným... doplňte si sami.
- - -
U těchto svých úvah se nemohu odvolávat na externí autority, ale hlavně na svou, na vlastní duši prožitou, zkušenost.
Ano, pochybnosti... pokud je kdo z vás má, co mu brání si to vyzkoušet taky? ;)
Uživatelský avatar
Foxy
 
Příspěvky: 37
Registrován: úte úno 11, 2014 2:45 pm

Vědomí, vnímání, reálná jsoucnost

Příspěvekod Foxy » ned úno 16, 2014 9:22 pm

Přetaženo ze sousední diskuse:
petr says:

(February 16, 2014 at 2:58, at 3:11, at 3:25 pm)
Foxy:

Abyste si to lépe představil, zkusím Vás velmi rychle seznámit se ctihodným abbém jménem G. Berkeley (1685-1753). Jeho styl myšlení by se Vám v tzv. “přírodní filosofii” myslím dost zamlouval, protože požadoval jasnost, úspornost a opatrnost. Tyto nároky však kladl i na zkoumání základů a možností lidského poznání. No a v rámci těchto přísných zkoumání v podstatě dospěl k poměrně zásadnímu názoru, že přisuzovat reálnou jsoucnost obecným a abstraktních metafyzickým pojmům je v podstatě terminologický omyl – vše s čím náš rozum pracuje jsou fenomény mysli, vzešlé z nějaké empirie, které různě skládáme a spojujeme – můžeme si představit kentaura nebo pegase (protože je to spojení nám známých fenoménu, v podstatě nám známého koně a rohu, nebo koně s křídly), ale vůbec nic si nemůžeme představit skutečně existující ideální reálie – něco jako “esenci o sobě”, stejně jako si nemůžeme představit “tón o sobě”, “barvu o sobě” atd….jejich existence je pouhou spekulací, kterou nemůžeme nijak ověřit a je zcela zbytečná. Tím se ctihodný abbé vypořádal s klasickou metafyzikou, ale nezůstal u toho….

Foxy: takže tím se vypořádal se všemi těmi tradičními substancemi, materiemi atd. jako metafyzickým haraburdím, nicméně pokračoval tím, že stejně jako si nelze nic představit pod pojmem “hfrkkrkkš” a přiřadit tomu reálnou existenci, stejně jako nelze reálnou existenci přiřadit “ideálu červené” – která je barvou bez nějakého tvaru, bez nějakých rozměrů atd., nemůžeme si představit nic co by bylo “o sobě jsoucí hmotou”. Pojem “hmoty o sobě” má dle Berkeleye při poctivém promýšlení základů poznání asi stejnou reálnou existenci jako “substantia specialis” klasické metafyziky, je to nonsens typu “bezbarvá barva”, “nebarevný čtverec”. Pojem hmoty může být užitečnou ideou na uspořádání našich zkušeností, ale ničím víc, rozhodně nemáme žádný důvod mu přiřadit reálnou existenci.

No a stejně jako si nemůžeme představit čtverec, který by byl bez barvy, nebo barvu, která nebude nijak rozprostraněná, nemůžeme si představit nic reálně existujícího, co by NEBYLO PŘEDMĚTEM VNÍMÁNÍ – z naší empirické zkušenosti musíme říct, že být, znamená (mimo jiné) být (někým) vnímán…
FOXY: Berkeley ovšem nebyl solipsista, naopak. On si kladl otázku, co tedy je příčinou, že svět nezmizí, když jej přestanu vnímat já, Vy, včela, nebo kdokoliv jiný ? Proč existuje horské údolí, které nikdo ještě nenavštívil a jaktože se najednou před námi “rozsvítí” – (a všechny ty další otázky, které si kladl Michal) – dle G. Berkeleye to nutně předpokládá subjekt, který vnímá i když ostatní subjekty nevnímají, který vnímá i tam, kde jiné subjekty nejsou, který neustále vnímá svět v celé jeho kráse a složitosti … už tušíte, kdo to asi bude :-)
Uživatelský avatar
Foxy
 
Příspěvky: 37
Registrován: úte úno 11, 2014 2:45 pm

Vědomí, vnímání, paměť, reálná jsoucnost

Příspěvekod Foxy » pon úno 17, 2014 1:17 pm

Ad: "No a stejně jako si nemůžeme představit čtverec, který by byl bez barvy, nebo barvu, která nebude nijak rozprostraněná, nemůžeme si představit nic reálně existujícího, co by NEBYLO PŘEDMĚTEM VNÍMÁNÍ – z naší empirické zkušenosti musíme říct, že být, znamená (mimo jiné) být (někým) vnímán…"

Zde bych oponoval názoru, že si nemůžeme představit nic reálně existujícího, co by (už někdy předtím) nebylo předmětem vnímání. Omezím se na zrak, neb tudy přichází většina toho, co vnímáme.

Napřed ke zpracování viděného:
Oko není klasická televisní kamera. Signál je zpracován a přenášen paralelně, různými kanály z různých oblastí sítnice odlišným způsobem. Jiné je zpracování rychlých změn (pohybu) z periferních částí a lokalisace objektů z centrálních částí.
Informace v signálech obsažené jsou zpracovávány souběžně ve funkčně i místně rozdílných částech zrakového centra.
Podle toho, jak jsem mohl zaznamenat během intoxikací muchomůrkou červenou změněných stavů vědomí, jsou kupříkladu jinak zpracovávány hrany či obrysy předmětů a jinak (a jinde) jejich plochy. Do toho přichází ještě další komplikace spojená s viděním barev. Výsledná změť dat musí být v sakra reálném čase zpracována a porovnána s patřičnou částí obsahu paměti, aby vznikl smysluplný výsledek typu: bacha, to je tygr, zmiz; nebo: hele, to je fakt pěknice, hrrr na ni!
Bez součinnosti s pamětí ani sebelépe zachycený objekt nedává smysl, jeho informační hodnota je nulová.

Podle mé teorie, jak jsem si jí vytvořil na základě mých vlastních úletů, je člověčí (a asi nejen člověčí) paměť asociativní. A zas v tom budou zamotány mé oblíbené fraktály.
Příklad: Viděl jsem u cesty strom.
Ano umím si to představit; nějaká cesta a u ní jakýsi strom... proč ne.
Pak to upřesním: borovice u písčité cesty. Zase žádný problém.
A ještě blíž; rozeklaná borovice u cesty mezi skalami...
Ta borovice měla jednu větev zlomenou tak, že do zatáčky té cesty zasahovala.
Jak si to vše (a milióny dalších věcí) ale zapamatovat tak, aby se to do hlavy všechno vešlo, a navíc to bylo možno ve zlomcích vteřiny vybavit?

Domnívám se, že v paměti máme uchován relativně malý soubor základních vzorů (archetypů) nejběžnějších prvků našeho životního prostoru. Mám tam třeba onen obecný strom. Je to borovice; fajn, vložím do paměti link na obecnou borovicovost. Pak ještě link na rozeklanost a tato spojení (asociace) vložím do paměti.
Tento systém má obrovskou výhodu v úsporném využití paměťového prostoru; pomocí malého souboru vzorů a soustavy jednoduchých spojení (linků) mohu zachytit obrovské množství situací a snadno a rychle si je vybavit.

Co ale pouštní beduin, co se poprvé v životě ocitne v severských lesnatých horách? Aby se mohl nastalé situaci bleskurychle přizpůsobit, musí honem, snadno a rychle, vytvořit novou sadu základních vzorů, aby měl vůči čemu tvořit nové asociace. A domnívám se, že právě fraktály jsou tím rychlým generátorem základních vzorců; na základě jednoduchého algoritmu vzniká nezměrné množství obrazů, jimiž je možno s dostatečnou přesností zaznamenat zcela novou skutečnost.

Sestupuji li proto nějakým způsobem do hlubin mysli, setkám se tam někde s oním generátorem tvarů a obrazů, s prostorem vyplněným něčím, co jsem po návratu schopen ztotožnit s obrazy fraktálů. Díky tomu zřejmě "fraktálové" obrázky malovali malíři i v době, kdy ještě ani samotný pojem fraktál neexistoval (Kupka).
A proto naprosto přesně, i po letech vím, že jsem u cesty potkal rozeklanou borovici, a zcela přesně popíšu onu její zlomenou větev. Když jí ale po těch letech mám namalovat, zachytím celkem věrně ten kus cesty. tu zatáčku s tou zlomenou větví. Když to porovnám s fotografií, zjistím, že zbytek borovice, i té cesty, to, co bylo tenkrát nepodstatné, už je na obrázku víceméně jen fantazie, vytvořená tak nějak přibližně mým vnitřním, fraktálovým generátorem.
Je li má teorie alespoň trochu platná, vysvětluje i jev zvaný dejavu; pár nově, pod vlivem (třeba) psychedelika vytvořených linků, asociací, stačí k tomu, abych s úžasem zvolal: tady už jsem přece kdysi byl!
A nebo naopak; můžeš zase být "primitivní nahý domorodec a prožívat houbový rituál ne teď a tady, ale kdysi dávno v úplně jiném prostředí"..
- - -
V ještě hlubší vrstvě mám soubor základních pocitů, které mohu asociovat situačně, i když s těmito holými pocity jako takovými mysl v normálním stavu pracovat neumí. Stačí se ale dostatečně hluboce sjet, a hned zjistíš, že něco jako absolutní strach, hrůza, rozkoš, náhle dokáže mysl zaplnit téměř bezezbytku.
A úplně vespod už zůstává jen nekonečný oceán nevýslovného blaha; nesdělitelného a nepopsatelného, nirvana.
A taky něco, proti čemuž je strach, hrůza a bolest jen slaboučkým odvarem; absolutní, bezvýchodné peklo.

Triviality jako typu “bezbarvá barva”, “nebarevný čtverec” jsou proti tomu samozřejmá prkotina. Tvrzení, že si nemůžeme představit skutečně existující ideální reálie – něco jako “esenci o sobě”, stejně jako si nemůžeme představit “tón o sobě”, “barvu o sobě” atd, je otázkou. Vždyť je možno jej až příliš snadno vyvrátit cestou změny vědomí (tedy změnou procesu zpracování vstupních informací a změnou způsobu jejich asociování s obsahem paměti i jejich ukládání). Jejich existence pak už přestává být pouhou spekulací, naopak, po návratu zpět se stanou pevnou součástí vnitřní reality, subjektivně nerozlišitelné od reality normálně vnímané.

Snadno si tak ve své mysli "vyrobíme" objekty reálně neexistující, pro nás však zcela tvrdě existující. Je už pak na nás, zda se staneme malíři jiných světů, hudby rozechvívající duši nádherou, co snad ani není z tohoto světa, či kazateli Boha, kterého se marně snažíme všem těm nechápavým tvrdolínům přiblížit, a kterého vnímáme, ač je nesdělitelný.

These, že být znamená (mimo jiné) NUTNOST být (někým) vnímán, se mi po všech mých experimentech s realitou a jejím různým vnímáním jeví býti chybnou.
Uživatelský avatar
Foxy
 
Příspěvky: 37
Registrován: úte úno 11, 2014 2:45 pm

Re: Vědomí

Příspěvekod petr » pát úno 21, 2014 5:09 pm

Foxy, ať už Vaši pacienti vidí cokoliv, má to tvar, barvu, rozměry a to všechny dohromady - pokud Vám tvrdí, že vidí tvar bez barvy, tak se pouze nepřesně vyjadřují (zkuste si to představit sám), stejně tak, ať už slyší cokoliv slyší to v nějakém tónu atd. Pokud toto vše kombinují v nějakých záhadných variacích, a nečekaně překvapivých surrealistických obrazcích, tak to na podstatě věci příliš nemění. Takže mám za to, že nejdete na kost věci a to co píšete, Berkeleyho nijak nevyvrací.
petr
 
Příspěvky: 4
Registrován: stř úno 12, 2014 10:39 pm

Další

Zpět na Otázky a odpovědi

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků

cron