Křesťané své apologetické snahy velice často zakládají a stavějí na tvrzení o “nesmírně spolehlivých očitých svědcích” Ježíše a událostí kolem něj. Toto svědectví nesmírně spolehlivých očitých svědků tak z křesťanství činí vysoce racionální víru. S tímto typem argumentů se dnes chci vypořádat.
Předně, křesťané význam očitých svědectví často přehánějí. Ani očitému svědkovi nelze věřit automaticky všechno, co tvrdí. I u naprosto běžných příhod si lidé svá tvrzení běžně přikrášlují, upravují. Naše mysl je dokonce schopna domyslet si podrobnosti, které jsme ve skutečnosti neviděli, aniž bychom si to sami uvědomili, a naopak přehlížíme jinak naprosto zřejmé věci (viz např. slavný “gorilla” experiment). Ve svých úsudcích a interpretacích se často mýlíme. VŠICHNI jsme omylní. Jsme navíc pozoruhodně náchylní uvěřit tomu, čemu věřit chceme – a tak tomu bylo i v Ježíšově době. Kdyby bylo možné věřit očitému svědkovi vše co říká, nepotřebovali bychom v příslušných trestních případech soud, aby rozhodoval o vině (stačilo by rozhodnout o trestu).
Míra naší nedůvěry přitom v běžném životě přirozeně narůstá přímo úměrně výjimečnosti a nepravděpodobnosti daného svědectví. Bude-li mi přítel tvrdit, že byl o víkendu v kině, nemám nejmenší důvod mu to bez jakéhokoliv ověřování nevěřit (i když ani zde nemusí z jakéhokoliv důvodu mluvit pravdu). Bude-li však tvrdit, že po cestě z práce domů potkal devítihlavého ohnivého draka, který ho málem sežral, jistě mu to nikdo z nás jen tak věřit nebude. Uvědomme si přitom, že máme-li předpoklad existence všemohoucího Boha, který zasahuje do našeho světa, pak Bůh takového draka jistě mohl z ničeho stvořit zrovna v místě a čase, kde procházel můj přítel. Nejde tedy o nic principiálně nemožného, stejně jako zmrtvýchvstání. Přesto není zcela snadné představit si, jak by muselo vypadat takové svědectví, které by nás přesvědčilo o tom, že se něco podobného opravdu stalo. (zajímavé myšlenkové cvičení, zkuste si to!)
Výhodou očitých svědectví je, může-li někdo nezaujatý (soud, vyšetřovatel, my sami) svědka vyzpovídat. Víme, s kým mluvíme, můžeme prověřit jeho bezúhonnost. Můžeme se na něj zeptat jeho známých, jeho rodiny. Můžeme prověřit, zda něco podobného již někdy netvrdil. Můžeme zapátrat po jeho motivech tvrdit, co tvrdí, aniž by se to v reálu stalo. Můžeme se ho zeptat na věci, které nám v průběhu výpovědi nejsou jasné, nebo kterým se podle nás nedostatečně věnoval, a zasloužily by vyjasnit. Můžeme se ptát, a zkoumat, zda není zaujatý.
Dobrý svědek jasně odliší, co on osobně viděl, a co jen slyšel od třetích osob. Upřesní, kdo ty osoby byly. Odliší, co jsou fakta, a co jeho interpretace. Interpretace případně zdůvodní a podloží. V ideálním případě přistoupí k případu skepticky, o svých (neobyčejných) pozorováních pochybuje, aktivně je prověří, prozkoumá alternativní vysvětlení, a ve svém svědectví nás informuje, co všechno prověřil a jak. My ovšem i pak musíme uvážit, že nemusí mluvit pravdu – že nemusel prověřit to co tvrdí, atd.
Autoři evangelií však nepíší jako očití svědkové.
Nikdo z nich neučinil první velmi důležitou část toho, co každý svědek musí udělat – nepředstavili se, ani neprohlásili, že píší o tom, co sami zažili, a že je vůbec jejich záměrem pravdivě o tom napsat. Připsání evangelií Markovi, Matoušovi, Lukášovi a Janovi je dílem mnohem pozdější církevní tradice s pochopitelnou motivací – anonymní texty, kterými evangelia do té doby byla, opravdu nejsou příliš důvěryhodné.
Nikoho z evangelistů dnes nemůžeme vyzpovídat, a nemáme nikoho, kdo by to učinil v jejich době (a zeptal se ho na upřesňující/kritické otázky). Máme jen to, co evangelisté sami chtěli napsat, navíc s velmi nejasným úmyslem (viz níže).
Autoři evangelií nepíší v první osobě (Viděl jsem Ježíše, jak řekl, …, byl jsem s ním, když šel …) ale ve třetí osobě. Píší ve formě příběhu, a nikdo z nich nerozlišuje, co z toho, o čem píše, osobně zažil, co slyšel od očitého svědka, případně o čem se jen doslechl z třetí ruky (jedna paní povídala). I za předpokladu, že daný evangelista je očitý svědek, si u zvolené formy (příběh) nemůžeme být nikdy jisti, že zrovna danou pasáž nemá autor jen z doslechu.
Není ostatně vůbec jasné, ČEHO by měl být ten který autor evangelií svědkem, když už by jím byl. Měl být svědkem Ježíše jako historické osoby? Viděl ji třeba jednou či dvakrát jako osoba z davu na nějakém shromáždění? Slyšel jedno či dvě jeho kázání? Nebo byl jeden z Dvanácti, kteří s ním chodili, a slyšel většinu, ne-li vše co Ježíš řekl, jak říká pozdější tradice? Nebo byl dokonce osobně u jeho ukřižování, pohřbení, i u nalezení prázdného hrobu? (pokud se nepletu, taková osoba neexistuje ani podle evangelijních příběhů)
Za naprosto zásadní problém považuji, že z evangelií není zřejmý jejich literární žánr. Jde o
1) sepsání očitého svědectví?
2) pokus o investigativní zjištění a sepsání reálné historie?
3) sepsání v té době populárního (teologického? či reálného?) příběhu?
4) sepsání v té době populárního příběhu, autorsky vylepšeného, s ohledem na autorovy vlastní teologické názory? (kým Ježíš byl, i jiné)
5) teologicko alegorickou novelu, fikci?
Křesťané by byli nejraději, a snaží se nás přesvědčit, že Matoušovo a Janovo evangelium jsou (1), Markovo de-facto (1), a Lukášovo evangelium je (2) – ale toto vše považuji za mimořádně nepravděpodobné. Většina ateistů by se asi klonila k (3) či spíše (4) – ale proč bychom si vlastně neměli myslet, že nejde o (5)? Jaké konkrétní argumenty tomu nasvědčují?
Není-li pravděpodobnost, že žánr evangelií je kterýkoliv z důvodů (3), (4) nebo dokonce (5), malá, jak lze evangelia použít jako doklad toho, že křesťanství je pravdivé?
Proč autoři evangelií s vysokou pravděpodobností opravdu NEJSOU očití svědkové?
1) Jak už jsem zmínil, nepíší tak. Nepíší v první osobě, jako svědectví o tom co JÁ jsem zažil, ale ve třetí – jako příběh, který se snad kdysi stal… KDYBY přitom očití svědkové byli, a události o kterých píší opravdu zažili, měli by zcela zjevnou motivaci psát své spisy jako svědectví – působili by mnohem důvěryhodněji než jako spisy anonymní. Ze stejného důvodu se ostatně dnešní křesťané snaží původ evangelií v bezprostředním okolí Ježíše dokazovat. Pokud autor Janova evangelia nenapsal “Já, Jan, který jsem s Ježíšem prožil rok svého života, zde stojím a svědčím o všech těch podivuhodných věcech, které jsem s Pánem prožil”, pak zdaleka nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že Jan autorem prostě nebyl (analogicky pro ostatní).
2) V Ježíšově době i ještě dlouho poté byla drtivá většina lidí negramotných. Neuměli ani číst, ani psát. Navíc, mnozí kteří třeba uměli něco přečíst, stále neuměli psát, a ti co uměli napsat pár znaků, čísel (možná třeba zrovna celník Matouš) vůbec nemuseli být schopni dát dohromady souvislou větu. Evangelia jsou ovšem filozofickým traktátem s řadou skrytých vnitřních vazeb a teologických souvislostí. Jsou evidentně dílem vysoce vzdělaného člověka, velmi dobře obeznámeného s Řeckým překladem Písma (Septugiantou). Je v zásadě nemožné, že by takový text napsal rybář či jiný prostý obyvatel zemědělské Galilee Ježíšovy doby. Pravda, Ježíšovi učedníci mohli jít po Ježíšově smrti do školy (za čí peníze?), mohli se naučit číst a psát, léta se vzdělávat ve filozofii a teologii, mohli se obeznámit s Řeckým překladem Písma – ale komu se toto zdá pravděpodobné? Navíc, Ježíšovi učedníci měli po jeho smrti evidentně jiné starosti. Dle tradice šířili evangelium, snad založili církve – kde by asi vzali čas na takto obtížná studia? A proč o nich nikde nečteme?
3) Evangelia jsou psána v Řečtině, zatímco Ježíšovi učedníci jakož i jiní lidé z jeho okolí mluvili Aramejsky. Existují poměrně silné (technické) lingvistické indície, že evangelia nejsou překladem Aramejských textů, ale byla v Řečtině rovnou sepsána (a všechny nalezené nejstarší papyry s evangelii či jejich útržky jsou ostatně také v Řečtině). Umět sepsat v cizím jazyce filozofický traktát v rozsahu evangelia je ovšem ještě mnohem vyšší level, než umět pouhý jazyk. Já sám čtu např. v angličtině běžně knihy, ale text náročnosti evangelia bych nebyl schopen sepsat ani v Češtině, natož pak v angličtině. Podobně s učedníky a jejich mateřskou Aramejštinou a jazykem tehdejších vzdělaných lidí – Řečtinou.
4) Podle tradice měl být Marek Petrův asistent, a měl sepsat jeho kázání (dle Papia, citovaného Irenaem). Markovo evangelium ale evidentně není žádným souborem kázání. Iraneaus našel v Papiovi zmínku, že Petrův asistent Marek sepsal jeho kázání, a sám postuloval, že anonymní evangelium, které má k dispozici, je tedy Markovým dílem. Podobně cituje Iranaeus z Papia, že Ježíšův učedník Matouš sepsal nějaké Pánovy výroky, a tak mu přiřkl další v té době anonymní evangelium. Bohužel, Matoušovo evangelium opět není žádným “souborem výroků”. Lukášovi bylo autorství přiřknuto proto, protože kdosi usoudil, že v anonymním evangeliu, které dnes známe jako Lukášovo, se používají jisté lékařské termíny (dodnes netuším kde). Vzpomněl si, že Pavel se v jedné ze svých epištol zmiňuje o svém pobočníkovi, lékaři Lukášovi – tak se řeklo, že autorem byl prostě Lukáš. A na autorství Jana se usoudilo na základě předposledního verše jeho evangelia
Jan 21:24 To je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a zapsal je; a víme, že jeho svědectví je pravdivé.
Tímto veršem se ovšem samozřejmě autor nehlásí ke svému autorství, ale někdo další (v případě Janova evangelia x-tý redaktor) se jím opět snaží cenný text ukotvit v Ježíšově bezprostředním okolí.
5) Měla-li by být pravdivá tradice, pak očitý svědek, Matouš, opsal prakticky celé evangelium od neočitého svědka – Marka, který ho měl jen zprostředkovaně, skrze Petrova kázání. Přitom Matouš měl vše z první ruky – přímo od Ježíše. Zde jsem slyšel námitku, že Petr ale patřil k užšímu kruhu Ježíšových učedníků, a měl tedy důvěrnější informace než ostatní – jenže Matouš měl opět k Petrovi přímý přístup, vždyť byli oba z Dvanácti, a chodili spolu po boku Ježíše. Jistě se o tom co od Ježíše slyšeli bavili, a proto i zde mohl mít Matouš informace přímo od Petra, a nikoliv mnoho let poté zprostředkovaně přes Marka. Tradice v tomto naprosto nedává smysl.
6) Nepředpokládáme-li implicitně zázraky (a to nesmíme, chceme-li je evangelii prokazovat), pak je silně podložené stanovisko současných Biblistů, že nejstarší, Markovo evangelium, bylo sepsáno až po roce 70, tedy 40 let po Ježíšově smrti. Matouš a Lukáš o dalších cca 10 let později, a Jan ještě o deset let později (kolem roku 90). Zaprvé je obtížně udržitelná teorie, že učedníci Ježíše čekali se sepsáním svých textů tak dlouho, a za druhé by po čtyřiceti letech jistě poněkud utrpěla spolehlivost jejich výpovědí.
7) V evangeliích jsou poměrně zásadní rozpory, viz např. rozpor v příbězích o narození Ježíše, nebo v okolnostech jeho ukřižování a vzkříšení – vůbec nemluvě o od Synoptiků diametrálně odlišném evangeliu Janově.
8 ) Je nemyslitelné, jak by si Ježíšovi učedníci mohli zapamatovat Ježíšovy proslovy – nemluvě o těch z Janova evangelia, jejichž délka dosahuje několika kapitol. Často se zde argumentuje rabinistickou tradicí, kdy Židé se učili dlouhé pasáže z Thóry nazpaměť. Zapomíná se ovšem na to, že i tito rabíni (navíc jistě studovaní!) se dané pasáže museli UČIT (a učit se znamená číst si něco pozorně znova a znova) – zatímco Ježíšovi učedníci, prostí nevzdělaní lidé, by si je museli zapamatovat na jeden poslech! Kdo chce se mnou polemizovat, ať dá dohromady skupinku dvanácti lidí, nechá jim přečíst byť jen jednostránkovou pasáž – a pak ať ji klidně společně zkusí dát dohromady! A v ideálním případě, ať předtím počkají 40 let… 🙂
9) Jak by si ani jeden z očitých svědků (Matouš, resp. Marek skrze Petra) mohl nevšimnout neuvěřitelných výroků, které Ježíš kázal podle Jana? (Já a Otec jedno jsme, dříve než Abraham, já jsem, Já jsem chléb života, Já jsem světlo světa, atd.) Není mnohem přirozenější a logičtější (byť pro křesťany, rozumím tomu, poměrně nepříjemné), že Jan prostě vkládal Ježíšovi do úst výroky v souladu s tím, jak ho on, resp. jeho komunita, teologicky vnímali?
10) údajní Ježíšovi učedníci, byla-li by pravdivá Tradice, se neshodli ani na svém vlastním jmenném seznamu!
Některé argumenty věřících, související s údajným autorstvím evangelií očitými svědky
1) Máme stovky vysoce spolehlivých očitých svědků (narážka na 1 Kor 15:6).
Nesmysl. Tyto svědky bychom “měli”, kdybychom měli ALESPOŇ jejich svědectví. To už nevěřící Tomáš je lepší “svědek”, protože je alespoň postavou z evangelijního příběhu. Pavlových 500 svědků je jen číslo. Pro představu – když já řeknu, že znám 500 svědků devítihlavého ohnivého draka, dojmu tím někoho?
2) Tomáš pochyboval o Ježíšovi, proto naši očití svědci jsou zdravě skeptičtí a neuvěří jen tak něčemu – což jen posiluje jejich věrohodnost.
Opět – Tomáš je jen postavou z jednoho (jediného) evangelia. Není to svědek, stejně jako není svědek řekněme Robinzonův Pátek. Nebyl by (pro nás!) svědkem, ANI KDYBY byl Jan očitým svědkem – což je, jak jsem výše ukázal, nanejvýš nepravděpodobné. Takto je ale nevěřící Tomáš jen (zjevně úspěšný) literární nástroj, kterým Jan posiluje svůj argument. (byli tam pochybující, a i ti nakonec uvěřili!)
3) Naši očití svědci si nemohli nic vymýšlet a přidávat a měnit, protože by je ostatní hned opravili a uvedli věci na pravou míru.
Jak by je vůbec MOHL někdo opravit, kdyby např. napsali, že Ježíš řekl něco, co ve skutečnosti neřekl? Kdo by chtěl takový výrok uvést na pravou míru, musel by si být jist, že ví o všech Ježíšových výrocích, a že mu tedy tento nemohl utéct. To ovšem logicky nemohl vědět nikdo. To samé platí pro případné Ježíšovy skutky. Kdo si mohl být JIST, že byl u všeho? Navíc, šlo by prostě jen o nový příběh o Ježíši, a ten se šířil dál nikoliv tehdy, byl-li nutně pravdivý, ale tehdy, pokud posluchače zaujal. Za další, křesťané byli v prvních desítkách let obskurní apokalyptickou sektou, kterou drtivá většina společnosti nebrala vážně – a nikdo neměl důvod vyvracet jakékoliv jejich případné nesmysly, stejně jako dnes se asi nikdo neobtěžuje vyvracet např. teorie o Aštaru Šeranovi. Za poslední, i kdyby se někdo s nějakým vyvracením vysiloval, a učinil tak písemně (!), pak se tento hypotetický dokument mohl zcela prostě v průběhu následujících tisíců let křesťanské nadvlády (a, nic si nezastírejme, pálení knih) z pochopitelných důvodů nedochovat.
4) prázdný hrob objevily ženy, a ženy v té době platily za nedůvěryhodné svědky. Není proto logické, že by si takový příběh někdo vymyslel. Zvolil by si v něm jistě věrohodné svědky.
Nemyslím si, že epizoda se ženami měla v době, kdy byla sepsána, vůbec něco prokazovat. Je dosti pravděpodobné, že legenda o prázdném hrobě je docela pozdní, a např. Pavel (ani nikdo jiný za autorů epištol!) o prázdném hrobě nic nevěděl (viz jeho dokazování možnosti vzkříšení v 1 Kor 15!). Jeho víra, jakož i víra ostatních křesťanů v jeho době, stála patrně na jiných základech než na prázdném hrobě. I podle Marka, který o ženách objevivších hrob psal jako první, tyto ženy o svém objevu nikomu nic neřekly. Teprve Matouš se svými strážemi u hrobu chtěl zřejmě něco dokazovat – jenže ten už vycházel z Marka. Každopádně, ženy se mi jeví jako naprosto přirozené osoby, které by měly jít k hrobu pomazat Ježíšovo tělo vonnými mastmi (Mk 16:1) a oplakávat svého Pána.
5) Pavel je očitým svědkem Ježíše.
Ano, Pavel je jedním ze spirituálních svědků vzkříšeného Krista, kteří tvrdí, že se jim Kristus “zjevil” (svědek pozemského Ježíše neexistuje ani jediný) – přičemž ovšem vůbec nepíší jak. Nelze dokonce ani dovodit, že se jim zjevil ve vidění, či ve snu. Například podle mého názoru touto frází Pavel míní, že mu náhle “docvakly” jisté souvislosti týkající se pravděpodobně predikcí Krista v Písmu, začaly mu dávat smysl teologické konsekvence ohledně jeho významu a významu jeho smrti – a v tomto smyslu se mu Kristus zjevil. Další, kterým Pavel píše, že se Kristus “zjevil”, se pak dost možná zjevil ve stejném významu (hromadná vidění nepovažuji za příliš pravděpodobná). Prostě jim celá teologie za Kristem začala dávat smysl.
6) autoři evangelií, očití svědkové, jsou naprosto spolehliví. Nelze byť jen pomyslet na jakoukoliv jejich případnou nepoctivost, přikrašlování, vymýšlení nových příběhů, přibarvování zázraků, aniž bychom měli doklady o jejich pokleslém charakteru – které ovšem nemáme. Jsou to tedy vzorní a vysoce morální lidé, kterým se příčila každá nepravost, a proto jim musíme věřit vše, co napsali.
Znovu: autoři evangelií jsou anonymní. Nevíme o nich prakticky nic, a tedy ani o jejich charakteru ne. Vysoce mravní lidé, kterým se příčí každá, byť i jen malá lež, jsou naprostou výjimkou. Kromě toho, jakkoliv morální lidé se mohou mýlit, mohou uvěřit nesprávným informacím třetích osob, a mohou informace špatně interpretovat. Navíc, máme-li se rozhodnout, zda je pravděpodobnější zázrak, a nebo že si někdo tak trochu vymýšlel, a nebo se prostě jen mýlil – řekl bych, že vždy je MNOHEM pravděpodobnější to druhé.
Závěr
Lze si jen obtížně představit, jak by i korektně sepsaná a všemi náležitostmi opatřená (!) očitá svědectví mohla dokazovat, že před tisíci let pravděpodobně došlo k zázrakům. Možnost prostého lidského omylu, přikrášlení si událostí, teologické kreativity a fantazie, rozčarování ze ztráty charizmatické osobnosti a vůdce, případně dokonce podvodu, je vždy mnohem pravděpodobnější, než zázrak – který je z definice jev extrémně nepravděpodobný. Lidské omyly a důvěra v nejrůznější absurdní vysvětlení a nadpřirozené fungování světa jsou naproti tomu naprosto běžné.
Evangelia však ani nejsou očitá svědectví. S vysokou pravděpodobností je nepsali očití svědci, a už vůbec ne ti, kterým autorství přisuzuje pozdější tradice. Evangelia jsou teologické příběhy, jejichž deklarovaným cílem je, aby čtenář uvěřil – aby uvěřil teologické “šťastné zprávě”, kterou chtějí sdělit. Styl, kterým jsou psána, nás naprosto neopravňuje spoléhat na to, že ta která extravagantní část jejich textu má cokoliv společného s realitou.
Á, pan Semín si přisadil… Jen nějak nevysvětlil, v čem je vlastně chyba 😀
Tady na Lawrence reagoval Černý
Lawrence Krauss a mlácení prázdné slámy
“Krauss si se čtenáři dlouho hraje, napíná je, vypadá to, jako kdyby skutečně myslel slovem “nic” to nic, co mají na mysli filosofové a teologové již po tisíce let (Ne pane Kraussi, filosofové a teologové se dnes pokoutně nesnaží redefinovat pojem “nic” tak, aby vyjadřoval něco jiného, než jím přírodovědci myslí. Oni ho tak definovali vždy.). Ale nemyslí. Proč? Protože i) nechápe, co jím myslí ti obskurní filosofové a teologové (zřejmě se ani nesnažil to pochopit, když třeba o Akvinském tvrdí, že nic je pro něj prázdný prostor), ii) myslí si, že “nic” je prostě fyzikální pojem.
A pak už je to snadné. Nic je ve skutečnosti něco. Toto něco je nestabilní a produkuje to další něco – částice, hmotu, ba dokonce i prostor samotný, zřejmě. Otázka “proč je něco a ne nic” je tak zodpovězena snadno: něco prostě je. Tečka. Diskuse vyřešena, Bůh je nahraný, teisté se mohou jít klouzat a Dawkinsovo srdce plesá nad další výhrou.”
Co si o tom myslíte a budete reagovat ? martiXXX – budeš reagovat ?
” Pánové, s hláškou Kdo stvořil Boha jste nudní, zoufale nudní, a jejím umanutým opakováním opravdu ničeho nedosáhnete”
Proč je to nudné? Mě to zajímá, je to důležité, že to označí někdo za nudné nic nevyvrací 🙂
Pretože ak je Boh nutné bytie (to je tradičný kresťanský predpoklad), tak nemôže nebyť 😉
Antitheista, Homo erectus, slon, Zem, náš vesmír, … nemajú nutné bytie, ale sú kontingentné (môžu, ale nemusia existovať).
Médeo, odkdy je vůbec tahle doktrína “tradiční”? Kdo s ní přišel?
Je to tradiční pojetí Boha už od rané patristiky – např. sv. Augustin (4-5 stol.). Nicméně církevní otcové jej přejali již od novoplatoniků (nejvýrazněji Plotinos – 3 stol.). V evropské scholastice došel nejdál a největšího uznání sv. Tomáš Akvinský. Proto ti křesťanští filosofové, které máte na mysli, jsou zřejmě tomisté.
Tomistická filosofie v ČJ přehledně zde:
http://www2.tf.jcu.cz/~machula/tomismus.htm
Vtipné je, že pan Černý považuje otázku “Kdo stvořil Boha?” za nudnou, ale otázku “Proč je zde něco spíše než nic?” patrně nikoliv. Přitom je to v podstatě tatáž otázka, jen ta první je konkrétnější. “Proč je zde něco (konkrétně Bůh) spíše než nic?”
Médeo, mají křesťanští filozofové nějaký důvod myslet si, že existuje právě jedno nutné bytí?
Proč si myslet, že vůbec něco existuje nutně?
A proč si myslet, že neexistuje nutně víc bytí než jen jedno?
Medea (April 29, 2014 at 11:50 pm) says: “Pretože ak je Boh nutné bytie (to je tradičný kresťanský predpoklad)… ”
A právě proto, že je to POUHÝ PŘEDPOKLAD, je otázka “kdo stvořil Boha” plně oprávněná.
http://kontrafikce.blogspot.cz/2014/04/lawrence-krauss-mlaceni-prazdne-slamy.html
Jak Pán Bůh také pomáhá:
Řičářovi alias Markovi nepomohlo u soudu podle informací Práva ani velké zastání řádových sester z kláštera v Linci, v němž prý žijí a pracují jeho manželka a dospělá dcera. Jeptišky údajně zaplatily odsouzenému služby advokáta i překlady soudních dokumentů, šlo prý celkově o částku zhruba 9000 eur (téměř čtvrt miliónu korun).
Právu to sdělil v úterý Rakušan českého původu Philipp Janýr, který se pátečního rozhodnutí soudu v Rakousku stejně jako některé z jeptišek osobně účastnil a řádových sester z Lince se podle svých slov dotazoval, proč Řičářovi pomáhaly.
„Odpověděly, že jim to řekl bůh, tedy že musí.”
http://www.novinky.cz/krimi/334931-rakousko-vyda-odsouzeneho-ricare-nezabrala-ani-pomoc-jeptisek.html
takto byste mohl zpochybnit téměř jakoukoli antickou osobnost (například básníci či filosofové jsou doloženi prameny až o stovky let mladšími) na druhou stranu evangelia skutečně ve shodě tradicí psali očití svědci (je to doloženo výzkumem papyrů, jejich stáří a také porovnáním archeologických vykopávek v bibli popisovaných míst a také s popisy které nám dochoval Josef Flavius – která byla po roce 67 nedostupná z důvodu vyplenění Jeruzaléma) stejně tak je dobře doloženo správné počítání času a světových událostí v evangeliích – časové údaje v evangeliích (za “roku vlády” toho a toho a jiné) sedí na záznamy okolních národů, toto by bylo obtížné pro nepřímé svědky
vznik církve nelze vysvětlit jinak, než že oni skutečně OD POČÁTKU (od roku 33.) věřili prakticky přesně v to co je v evangeliích – evangelia tedy jsou ve shodě s prvními křesťany a tedy i očitými svědky, nadto byla sepsána před rokem 67. takže očití svědci ještě žili)
přestaňte prosím ve vašem zájmu číst i-ateismus, je to horší bulvár než blesk !
konkrétně adminovo tvrzení že na přelomu letopočtu byla většina lidí negramotná je takový žvást že by ho za to měli veřejně pranýřovat ! přelom letopočtu byl v mnoha ohledech vrchol antické civilizace a číst a psát uměly dokonce i některé hebrejské ženy (svobodní římští muži a hebrejští muži uměli číst skoro všichni a psát významná část, zbytek mohl využít služeb profesionálních písařů, kteří byli doslova i v poslední vesnici !) a ještě lépe, rané křesťanství se (jak svědčí archeologové a dokonce záznam v listech sv. pavla ohledně materiálních potřeb které žádal) podle všeho dokonce v 1. století zasloužilo o rozšíření tehdejší technologické novinky – kodexu (sešité strany papyru či pergamenu), protože ten byl na cestách praktičtější než svitky
prakticky většina zlomků kodexů z 1. století (samotný vynález kodexu se datuje někde k přelomu letopočtu) nalezených archeology obsahuje křesťanské texty
http://www.christnet.cz/clanky/5260/politika_statu_vuci_rodinam_s_detmi_je_tristni.url#
Už mám sepsanou odpověď, bohužel se teď nemohu přihlásit na disqus, bo z práce mi to nefunguje 🙁 Tak až z domu. Samozřejmě jsem si ty údaje nevycucal z prstu, ale četl jsem to, a jsem schopen ty údaje doložit.
Krásný prodloužený víkend všem :-* a hezké čarodějnice
(píšu sem, je to přehlednější)
Protestant:
To bys zakrněl flankere. Musíš se učit rozhodovat sám….. 🙂
Flanker.27:
Musíš pochopit rozdíl mezi:
quae lex non prohibet debent premisa videri
tedy co zákon nezakazuje, má se pokládati za dovolené
a:
secundum et intra legem
tedy na základě a k provedení zákona
První je určeno fyzickým a právnickým osobám, tedy právním subjektům, které se mohou samostatně a dle svého uvážení chovat libovolně. Naopak druhé je určeno orgánům veřejné moci (policie, státní zástupci, soudci, správní orgány), které smí při výkonu moci činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje či ukládá. Nemohou tedy dle své libovůle trestat či osvobozovat, mohou tak činit jen v mezích zákonem stanovených pravomocí. Nemohou si jen tak svobodně uložit někomu trest, nemohou si jen tak svobodně odpouštět, musí k tomu mít důvody předpokládané zákonem a každé své rozhodnutí musí náležitě odůvodnit. Tedy v právním státě.
Věřící nemají ale zjevně jasno, do které kategorie patří bůh. Považují ho za soudce i výkonný orgán, ale nechtějí slyšet o tom, že mají jeho rozhodnutí být nějak odůvodněná a řídit se jasně stanovenými pravidly. Bůh je žalobcem, soudcem i obhájcem v jedné osobě, trestá i odpouští zcela nahodile a vytváří to, čemu se v právu říká právní nejistota.
Jestli je nějaký stav spíše podoben diktátorství, je to právě nábožensky chápaná boží spravedlnost, kdy subjekt, to jest já, protestant nebo kdokoli jiný neví, jak se diktátor, to est bůh, zrovna vyspí a jestli právě dnes z rozmaru bude milosrdný nebo nemohl celou noc spát, a tak přikáže vyhladit pro jistotu celou viníkovu rodinu.
flanker.27 says:
Věřící nemají ale zjevně jasno, do které kategorie patří bůh.
protestant:
Ale mají flankere. Bůh nepatří do žádné z lidmi vytvořených kategorií…. 🙂
Super 😀 Tak máme třeba kategorii existujících jsoucen. Jsem rád, že jsme se shodli, že Bůh do ní nepatří 🙂
To už jsme se přece shodli dávno Michale…. 🙂
Protestante, ty mi teď potvrzuješ, že podle tebe Bůh neexistuje? Protože co jiného znamená, že není existujícím jsoucnem?
Neuvědomuji si, že bys mi toto někdy napsal. Bavili jsme se, že je problém s definicí slova “existovat”. Ale věříš-li, že bůh existuje, pak asi pod tím slovem něco rozumíš, a ve stejném významu ho můžeš chápat i ve spojení “kategorie existujících jsoucen”.
IMHO když jeden člověk řekne, že věří, že Bůh existuje, ale nevěří, že patří do kategorie existujících jsoucen, tak je to krystalicky čistý protimluv 🙂
například zde:
http://www.i-ateismus.cz/gotoid.php?id=73560
Věřící řadí boha do vlastní kategorie, kterou si sami vytvořili – quod licet iovi, non licet bovi. 😀
Bůh je soudcem, vykonavatelem, obhájcem a nemá žádná pravidla. Jako kdybychom z trestního zákoníku vyhodili všechna pravidla pro ukládání a výkon trestů, zásadu přiměřenosti, polehčující a přitěžující okolnosti, působnost trestního zákoníku a tak dále. A také celý trestní řád, takže sice máme popsané, mnohdy dost pochybně a vágně, jednotlivé “skutkové podstaty” a k nim tresty, ale dle “svobodné boží libovůle” něco potrestá sám, něco nechá vykonat rozvášněný dav, něco nechá na inkvizičních soudech, něco potrestá tady a něco až na onom světě, někdy třeba něco odpustí a někdy zase jedná prchlivě a ještě se tím pochlubí…
Zkrátka boha jeho 😀
Pro někoho, kdo by rád Boha zařadil do nějaké lidské kategorie to opravdu může být stresující
Pro někoho, kdo by rád Boha zařadil do nějaké lidské kategorie to opravdu může být stresující.
Pro jiného však může být celý ten biblický bůh tak akorát srandovní.
Já boha můžu zařadit leda do kategorie výmysl, já v něj nevěřím, pamatujete? 😀
To věřící mu přisuzují atributy a chtějí po nás nevěřících, abychom ho nějak chápali, pojmuli, nebo jak to označit. To vy věřící, lidé, o něm mluvíte, momentálně vy sám jako člověk tvrdíte, že nikam nepatří. To je tvrzení lidské, tvrzení člověka, které nemá nárok být tvrzením akceptovaným, protože jde pouze a jedině o tvrzení postavené zase jen na důkazu úporným tvrzením.
Celé vaše povídání na toto téma vede jen k tomu, že kdyby bůh měl jasná pravidla pro svět a sám pro sebe, bylo by to špatně. Dobře je tedy být v nejistotě, dobře je, že si kdekdo může začít říkat, jak to bůh myslel.
Na druhou stranu tedy si to můžu po svém vyložit i já, michal nebo jakýkoli jiný ateista 😀
K postavení boha jako kompilace všech funkcí v jedné osobě mě napadá hláška z Někdo to rád horké:
“Je tomu už deset let, co jsem se zvolil předsedou týhle organizace a snad můžu říct sám, že jste zvolili dobře…” 😀
On není předseda, ale tvůrce té organizace….
On není předseda, ale tvůrce té organizace…Capo di tutti capi.
On není předseda, ale tvůrce té organizace…alespoň tak si jej lidé k obrazu svému stvořili.
…tak si on lidi stvořil…
tak si on lidi stvoři? Hmmmmmmm… A důkazeček tvého tvrzení by nebyl? (teda jiný než další citát ze starých pověstí hebejských)
A, jasné tvrzení, o kterém se dá polemizovat, jaký to svěží závan 😀
… je tvoje víra, kterou neumíš zdůvodnit 🙂
… je tvoje víra, kterou neumíš zdůvodnit 🙂
A safra, Protestant se už zase nechal strhnout k popisování Boha. Nepatří do žádné z lidmi vytvořených kategorií, stvořil organizaci, stvořil lidi… Měl byste si na to dát pozor. 😉
Odkdy je nepopis popisem?
protestant says:
Odkdy je nepopis popisem?
S.V.H.:
Že stvořil lidi, je nepopis?
to není popis, ale víra
Nojo, nepopis 😀
Jasně, Nebůh nestvořil nelidi, jak nepraví nevíra.
Teda, nemohu neříci, že tě nemám nerad. Fakt s tebou není neprča.
Měj se nezle!
A tohle je co?
Já vytvářím světlo a tvořím temnotu.
Já působím mír a tvořím zlo.
Já Hospodin (že prej LÁSKA) konám všechny tyto věci.
Izajáš 45:7
Tady dokonce bůh popisuje sám sebe.
protestant: …tak si on lidi stvořil…
Nějaký koncept boha/otce/stvořitele měli lidé v hlavách snad odjakživa- podle mě je to důsledek chybné extrapolace lidských zkušeností na přírodu a vesmír vůbec. Vznik nových božích konceptů a celých náboženství přece můžeme pozorovat v přímemém přenosu (cargo kulty, scientologie,…). Ta potřeba vymýšlet si, je v lidech stále.
Ve světle těchto pozorování a znalostí lidského chování (psychologie, sociologie, neurověda,…) si myslím, že hypotéza o bozích jakožto lidských výtvorech je velmi pravděpodobná (a navíc logická, úsporná a testovatelná).
antitheista says:
April 30, 2014 at 10:16 am
Co nechápeš ?
Vychovám Martínka dobře, když mu budu řikat, ať si bere morální zásady z “Zabij Amáleky jako klíče laté a pobij jejich ženy a děti” ?? Vezme si z toho lásku ?
Nebylo by jednodušší mu to říct nějak jinak ?
———————————————————————————————————
Sam:
O křesťanské / katolické výchově dětí (cca do 12 let) toho zase tolik nevím, ale jsem si téměř jist, že jim rodiče / katechetky budou přednášet vybrané pasáže z Bible (cca 20%), které jsou docela mírumilovné. Z výuky křesťanství se tak stane propagace slušnýho chování. Bůh k nám promlouvá skrze učitele a rodiče, ááááno?? Tohle mám zapsané v sešitu z náboženství z nižšího gymnázia.
Chcete-li získat představu o katolické výchově dětí v útlém věku, tak vám doporučuji knihu, kterou již možná znáte. http://www.uloz.to/x2F3jZ/josef-hronek-na-kline-materskem-kapitoly-o-vychove-ditete-v-ranem-detstvi-pdf
Nejdůležitější části jsou tadyhle: https://plus.google.com/photos/110832083692682617494/albums/5920889166281388705
Ta kniha je cca z roku 1945, ale to nevadí. Z hlediska věčnosti křesťanství to není moc dávno.
Aj väčšina dospelých kresťanov verí len v Detskú Bibliu. Keď im zacitujem niečo z tej ozajstnej, tak nechcú veriť, že som to neprekrútil 🙂
Pokiaľ ide o Ježiša, prevláda Evanjelium podľa Hollywoodu, čo je kombinácia štyroch evanjelií (v prípade rozporu sa vyberie vždy to krajšie, prípadne sa to skombinuje), trošku šmrncnutá pár peknými momentmi z apokryfných textov. A čo sa do dnešnej doby nehodí, to sa v Hollywoodskom evanjeliu nezmieňuje – napr. vymietanie Diabla, príhoda z figovníkom, postoj Ježiša k nežidom, postoj Ježiša k apokalypse…
Přední český fyzik, Motl, zapřisáhlý ateista občas nabídne názor někoho jiného – tzv. guest blog – tento článek je v angličtině ale je to takový stručný úvod do toho, co si myslím i já
http://motls.blogspot.cz/2014/04/hinduism-for-physicists.html
Pro mě to furt bude jakési vzdálené asijské náboženství. http://cs.wikipedia.org/wiki/Hinduismus
Ale je zajímavé, že je o cca 1000 let starší, než křesťanství.
Protestante, mě napadlo – ty často cituješ pasáž Matouš 5:27-30 jako důkaz toho, že Bibli nelze brát doslova:
Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Necizolož.‘ Já vám však říkám, že každý, kdo by se chtivě podíval na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni je a zahoď pryč. Je pro tebe lepší, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. Svádí-li tě tvá pravá ruka, usekni ji a zahoď pryč. Je pro tebe lepší, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo přišlo do pekla.
Ptáš se řečnicky – copak myslíte, že Ježíš nabádá, abyste si řezali ruku nebo vylupovali oko? No a mě teď napadlo – vždyť to je úplně jasné, co je tím míněno! Jak tě může svádět tvé pravé oko?! Ježíš ale hned v další větě říká, co tím myslí! “Je pro tebe lepší, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.” Ano Protestante, úd tě může svádět, a taky často svádí. A Ježíš nám zde říká, že pokud se ti tak děje, a nemůžeš si poručit, pak si ho ufikni. Je pořád lepší, aby zahynul tvůj úd, než aby bylo uvrženo do pekla celé tvé tělo.
Čili ano, podle mě je tahle pasáž míněna naprosto vážně: svádí-li tě tvé oko, vytrhni si ho. Jenže oko tě, protestante, nesvádí. Svádí-li tě tvá pravá ruka, usekni si ji – protože lepší být bez ruky než v pekle. Jenže nevím jak tebe, ale mě ruka nesvádí. Ale TEN onen úd, ten nás svádí, a Ježíš nám zde jasně doporučuje, jak s tím naložit. Jasně, není to vůbec snadné – ale Ježíš nikdy nesliboval, že to bude snadné… 😉
Jenomže ne oko, ne ruka – o mozek se tady jedná. To ovšem v Ježíšově době nevěděli.
Kdyby sis přečetl knihu Tony Buzana: Používejte hlavu https://www.kosmas.cz/knihy/185135/pouzivejte-hlavu/
pak bys věděl, že jedna z několika mnemotechnických pomůcek pomáhajících zapamatování je přehánění.
http://www.mega-brain.com/Tony%20Buzan-Use%20Your%20Memory.pdf
Když říkám, že Ježíš přehání, neříkám tím, že bychom jeho slova neměli brát vážně. Poukazuji jen na rozdíl mezi jeho kulturou a naší; na charakteristiky jeho vyjadřování. Ježíš byl Palestinský Žid z počátku 1. století a stál v tradici židovských učitelů a proroků, kteří se uchylovali k symbolickým činům, které nešlo přehlédnout a k výrokům, které se posluchačům vryly do paměti.
Prof. Petr Pokorný k tomu poznamenává: „Hyperbolická vyhrocení jsou charakteristická pro celou semitskou rétoriku, ale v nejstarší tradici o Ježíšovi jsou zvlášť častá, takže skutečně bijí do očí.“ Např. „Snáze projde velbloud uchem jehly…“ nebo „budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné.“ Z listu Korintským víme, že se toto rčení stalo příslovím a Pavel je chápal jako nadsázku: „kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel…“
http://cheb.evangnet.cz/node/113
“Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.” co víc potřebujete od křesťanů slyšet než obsahuje tahle modlitba? Já pořád nechápu, co je lepšího na ateismu nebo něcismu. Proč bych se měl vzdávat víry? Co mi to dá, že budu žít bez víry? Lepší určitě nebudu a šťastnější rozhodně ne.
Ano, teď jsi trefil skobičku na hlavičku – s vírou se žije mnohem lépe. A nejlépe, jsi-li ještě zdravý a bohatý.
Víra likviduje strach ze smrti. Smiřuje člověka se životními eskapádami. Věřící si více uvědomuje sebe a okolí, mění se mu životní priority. Má nezaujatý pohled k čemukoli. Netrápí se jen nesmysly typu: co budu dnes žrat? co dnes ošukám nebo proč mi nedala tahle a tamta jo? Proč ten šulín nedobrzdil a zlikvidoval mi porsche cayene? Proč mi sakra ti podělaní záchranáři rozstříhali hadry na motorku za 50 000, když mi dávali první pomoc? Kdo může za smrt Ivety Bartošové? Mám fandit čechům na hokeji až po pěti vyhraných zápasech nebo odzačátku?
No, týká se to hlavně chudých věřících. Ti bohatí, včetně “církevních knížat”, si dovedli docela dobře odůvodnit, proč jim Dobrotivý Pán Bůh dopřál takový život.
Ano, do značné míry máte pravdu. Viz prosím http://www.i-ateismus.cz/2013/07/jak-funguje-vira/
Alebo ten strach ešte zosilňuje. Veriaci sa predsa môže báť pekelného ohňa 😉
Viera tiež môže človeka nútiť k tomu, aby zotrvával v situáciách, v ktorých je nešťastný. Napr. žena zotrváva v manželstve s násilníckym psychopatom a ničí tak život sebe a svojim deťom alebo nejaká žena odmieta antikoncepciu a vyčerpáva sa neplánovaným materstvom a rodičovstvom alebo homosexuál si odopiera šťastie v homosexuálnom partnerskom vzťahu kvôli svojej viere.
Věřící se bojí pekelného ohně, a proto se chovají mravně.
Ostatně podobně i argumentují: ” Vy, ateisté, nechcete věřit, abyste mohli hřešit (varianta – abyste mohli smilnit)!”
Objasnitel (Pavel):
Víra likviduje strach ze smrti. Smiřuje člověka se životními eskapádami.
Flanker.27:
Víra se pokouší namlouvat člověku, že jeho část je nesmrtelná. Co je na tom za smíření se smrtí?
Mě osobně nijak neděsí představa, že prostě už jednou nebudu. Nepotřebuji si vymýšlet věčnost. Co bych s ní dělal. Tak šťastný jako jsem byl v některých okamžicích života nebudu, právě ta výjimečnost dává člověku možnost pocítit opravdovost každého okamžiku, kdy žije.
Objasniteli, je to jednoduché: některým lidem prostě jde o to, aby věřili pravdivým věcem, a nechtějí mít životní filozofii postavenou na omylu či rovnou lži. Čili otázka pro nás není “co nám to či ono přinese”, ale zda je to či ono pravda.
Nicméně otázka co nám to přinese je legitimní – ale je to JINÁ otázka. Ateismus sám o sobě nepřináší nic. Ateismus není životní filozofie. Není to náhrada křesťanství. Filozofií kompatibilních s ateismem je řada, a o těch se můžeme pobavit.
OK, ale mě by teď zajímalo: odhlédneme-li od toho, ZDA je křesťanství pravdivé, a budeme-li se bavit, co nám přinese býti křesťanem. Na to bys měl asi odpovědět ty: co ti přináší víra? Zkus to pojmenovat!
Objasniteli: věta, že máte nezaujatý pohled na cokoliv, je natolik úžasná, že ji raději ponechávám bez komentáře 🙂
Ale z toho dalšího, co jsi vyjmenoval, představ si, nic z toho mě netrápí také. A nikdy netrápilo. A naopak vím o věřících, které ledacos z toho trápí. Takže ono tohle asi o víře versus nevíře nebude.
Ohledně strachu ze smrti bych měl několik poznámek, ale ty až později. V prvním kole souhlas. Ano, víra mnoha věřícím pomáhá překonat strach ze smrti. Máš tam něco dál?
Mě se nejvíce líbí, jak nejen prostí věřící, ale i kněží, biskupové ba i papežové se snaží, být v “tomto slzavém údolí” co nejdéle. Vzpomínáte na sv. JP II. jak děkoval P. Marii, že jej zachránila při atentátu: Již dávno mohl být v nebi a svatý.
My totiž věřící věříme v to, že odsuď nemáme odejít dřív než splníme svoje poslání. Kdyby JP II. zemřel při atentátu, tak by se mezi jeden z jeho zázraků nepřipisovalo právě to, že přežil atentát. O tom se zrovna psalo nedávno v médiích. A hlavně kolik států ještě od té doby dokázal navštívit. O ČR a Hradci Králové nemluvě. Ještě tu měl zkrátka práci.
Mě vždycky fascinuje, jak věřící umějí vše odůvodnit. Takže když se 14 pražských mučedníků skrývalo před útočníky, tak to nedělali ze strachu o život, ale testovali Pána Boha, zda v Praze ještě pro ně nemá něco na práci? Podobně když 6 drinských mučednic vyskakovalo z okna před sexuchtivými vojáky, tak to také bylo jen zkoumání, zda už je Pán Bůch chce vzít do nebe, nebo zda se po pádu z druhého patra nezraní, utečou a budou moci dále pracovat? A co takový P. Bula, Toufar, Kubíček? Musím říci, že jim Pán Bůh svoji vůli sděloval dosti nepříjemným způsobem.
Jo spokojenost a ten milý úsměv radosti, který přijde Čestmíru Berkovi úchylný. 😀 taky mě pomohla k tomu, abych si srovnal žebříček hodnot, našel sebe a věděl, co od života chci a čím nechci ztrácet čas (třeba zkoumat, jestli je křesťanství pravda nebo mocenský oblbovák na tahání peněz z lidí – jak tak rádi ateisti používají 😀 p.s.: To mi přijde komické, protože jsem církvi dal asi tolik co mobilnímu operátorovi). Taky jsem se díky ní dozvěděl, že peníze neznamenají nic a štěstí se nedá najít na Zemi v hmotném světě. A připomíná mi každý den, jak je božský dar života neuvěřitelně super. Možná proto ten úchylný výraz.
Hlavně ten motor k tomu, že mě bude soudit někdo geometricky mě přesahující, drží moje chování v uzdách. Ono totiž uvědomit si, že někdo kdo mě odsuzuje, i když má na sobě čtyři zlaté hvězdy a kolejničku nebo talár a přitom je to stejné boží hovádko jako já oproti něčemu, co tvoří a drží celý svět nejen morálních zákonů, ale hlavně přírodních, je asi to nejdůležitější.
Včera byl na Prima ZOOM pořad o černých dírách. Fakt, jeden žasne, jak si Pán Bůh s tím Vesmírem dovede vyhrát.
Legrační pohled na ateisty: porsche , motorka, Bartošová . Bože, ty to vidíš! 😀
No je těžké najít, co ateisty stmeluje a definuje. Jestli je to režim, slevy v hypermarketu, bulvár, věda, literatura, sport nebo radost z toho, že jim stojí pindík a chutná jim. Prostě prázdnota, nuda a šeď.
Ateisty nic nestmeluje. Ateisty definuje to, že nevěří na jakékoli bohy- počínaje pohanskými přes muslimského, hinduistické… my ateisté jen nevěříme o jednoho boha víc, než křesťané.
Ateista může být žebrák stejně jako může být univerzitní profesor nebo nositel Nobelovy ceny. Ateista může být ten, co ti ukradne pněženku, nebo ten, co ti zachrání život… To je překvápko, co
Jo, mám radost z toho, že mi stojí klacek. A proč by ne? Stejně jsem třeba rád, že mám zatím obě oči a nohy mi taky slouží.
Dokud mi stojí pindík, tak to znamená, že jsem ještě poměrně zdravý. 🙂
Tak to ti blahopřeji, že jsi (alespoň) v kategorii houslistů (chvilku ladí a pak hrají). Já už jsem mezi dirigenty (dívají se, jak ostatní hrají).
No, von ten klacek evidentně stojí i řadě katolických kněží. Jen mají smůlu v tom, že se jim postaví při pohledu na maké chlapečky.
I jako ateistický pesimista vím, že většina pedofilů se rekrutuje z řad různých příbuzných, strýčků, v menší míře z různých vedoucích dětských kroužků a sborů.
Mezi kněžími jich zas tolik není. V ČR bylo popsáno jen několik případů z řad duchovních pracovníků. Kdežto z laické veřejnosti bylo pedofilů nezpočet.
Horší je, že když už se pedofilní kněžour vyskytne, tak to nadřízení zametají pod koberec, že jo, pane Jane Graubnere??
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Graubner
http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Merta_%28kn%C4%9Bz%29
Nechci však vynášet soudy a připouštím, že se jedná o sporný případ.
Sam, zabúdate, že katolícki kňazi tvoria len malý zlomok celkovej populácie. Nie je preto rozumné očakávať, že sa budú nejako výrazne podieľať na celkovej štatistike pedofilných deliktov v spoločnosti. Zaujímavejšie by bolo zistiť aké je pomerné zastúpenie pedofilných deliktov v rámci RKC a tento pomer porovnať s pomerom deliktov v rámci celkovej mužskej populácie.