V dnešním článku odhlédnu od toho, že považuji křesťanství za nepravdivé. Uvedu několik věcí, které mi na křesťanství vadí bez ohledu na to – ostatně, jeho nepravdivost jako taková mi nevadí v zásadě vůbec, ať si koneckonců každý věří čemu chce.
1) Adorizace víry.
Věřit znamená pokládat nějaké tvrzení za pravdivé. (např. že Země je kulatá nebo že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých). Různé víry se mohou lišit stupněm své podloženosti.
a) Od těch podložených (třeba že Země je kulatá)
b) přes takové, kde prostě nemáme k dispozici relevantní argumenty pro ani proti (třeba že ve Vesmíru existuje mimozemský život)
c) až po víry, kde mnohdy drtivě převažují argumenty PROTI nim (třeba že Země je placatá).
Zde na svém webu jsem ukázal, že křesťanství je tento poslední případ (c), přičemž se o něm zřejmě ze slušnosti často mluví, jako by šlo o případ (b).
Není nic úctyhodného ani ctnostného na tom, věřit tomu, proti čemu silně svědčí celková důkazní situace. Křesťané si přesto své víry jako takové nesmírně cení, vydávají ji za „dar“ od Boha – zřejmě že jim Bůh „umožnil“ odhlédnout od faktů, a „věřit“ bez ohledu na ně. Argumentace proti jejich víře v nich pak vzbuzuje obranné reakce – snažíme se jim jejich nesmírně cenný „dar“ vzít! Křesťan řekne „ale já tomu prostě věřím!“ a je spokojený. Cítí se povzneseně. Tento postoj mi vadí.
Víra je prostě jednou z cest poznání, a to cestou velmi nespolehlivou. Jiné cesty – např. právě racionální a kritické myšlení s uvážením empirických faktů – jsou mnohem spolehlivější.
Uvažme, zda bychom neměli princip víry přenést i do jiných oblastí života? Jak by to asi vypadalo? Neměli bychom začít rozhodovat o vině souzených na základě víry? Neměli bychom odhadovat nosnost mostů a budov na základě víry?
Adorizace víry je věc, která se z křesťanství rozšířila do obecného kulturního povědomí v naší společnosti (v důsledku čehož i mnoho nevěřících před vírou v úctě sklapne podpatky a skloní se, říká se jim faithteisté) – a to je první věc, kterou křesťanství vyčítám.
2) Postoj k pravdě.
Křesťané běžně mluví o předmětu své víry jako o pravdě. Zřejmě přesvědčili sami sebe, že Bůh jim Pravdu odhalil. Jenže toto je jen další, a to velmi troufalé tvrzení, které sice může, ale také NEMUSÍ být pravdivé. Křesťané nemají žádný patent na pravdu, oni nemají žádné kukátko, „boží oko“, kterým by viděli realitu takovou jaká je. Bible může být zjevená Pravda, ale také NEMUSÍ (a ona s vysokou pravděpodobností není, jak jsem zde opakovaně ukázal) – a to ZDA je či není, je prostě jen další otazník, který nemůžeme překonat nějakým vyznáním. (vyznávám, že Bible je Slovo Boží, je to zjevená Pravda – a proto, věřím-li Bibli, mám Pravdu)
Ptám se křesťanů: pokládáte se snad v těch otázkách, kde se cítíte být majiteli Pravdy, za neomylné? Cítíte se snad být Bohy? (protože kdo jiný je neomylný, než Bůh?)
Je pro mě doteď šokující, jak málo křesťanů je ochotno byť jen říct (!): „KDYBY měla být moje víra chybná, NECHTĚL bych dál věřit. Záleží mi na tom, jaké je skutečná pravda, byť by se mi nemusela líbit. POKUD je realita taková, nechci žít v pohodlné lži, a chci raději poznat méně pohodlnou a uspokojující pravdu.“
Žonglování s pravdou a naprosto neskromný a nepokorný přístup v těchto otázkách – to je další věc, kterou křesťanství vyčítám.
3) Jistota.
V souladu s předchozím mají křesťané často pocit jistoty, že mají pravdu. Mít jistotu je ale velmi nebezpečná věc, pokud nám jde o skutečnou pravdu. Pocit jistoty nás odvádí od náležitého uvědomění si faktu, že všichni jsme lidé omylní, všichni se můžeme mýlit – a omyly je třeba odhalovat. Když se budu mýlit, a budu mít přitom jistotu, že mám pravdu, pak na svůj omyl nepřijdu nikdy. Jistota konzervuje chyby.
Křesťanům proto zazlívám jejich pocit jistoty v netriviálních otázkách, kterých se jejich víra týká.
4) Postoj k pochybnostem
Nejen že je důležité nepodléhat v důležitých otázkách pocitu jistoty, ale je navíc důležité být přístupný pochybnostem. Naslouchat kritikům, přemýšlet, a v ideálním případě pochybovat i sám od sebe. Pochybnosti jsou naprosto zásadním nástrojem, který nám může pomoci detekovat naše chybné víry. (samozřejmě ovšem jen v případě, že nám jde o skutečnou pravdu)
Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit. Pochyby jsou projevem slabosti ve víře – a ideálem je pro ně právě silná víra. Pochybnosti na člověka čas od času přijdou – ale ostatní křesťané pak doufají, že dotyčný se s nimi „úspěšně vyrovná“ = vrátí se zpět k víře. Pochybnostem se podle křesťanů podléhá, a výsledkem je „pád“.
Připomínám, že já vše výše uvedené respektuji a dodržuji, o svých vírách jsem ochoten pochybovat a také o nich pochybuji. Mé přesvědčení je pak silnější PROTO, že pochybnostmi prošlo a prochází.
Největší tragédie je, když věřící vykládají mé pochybnosti (tak jak jsou zvyklí) jako moji slabost, a další z důkazů mého omylu – a mají dobrý pocit z toho, že sami mají jistotu…
5) Pocit morální nadřazenosti
Křesťané v sobě mají a ochotně dále živí a utvrzují mýtus, že morálka bez víry v Boha prakticky není možná. (teď mě napadá, že Muslimové vlastně také mají morálku, založenou na víře v Boha…) Podle nich ateismus nutně implikuje morální neukotvenost. Ateista si podle nich „může dělat, co chce“, zejména např. smilnit, znásilňovat, krást, vraždit. V jistých křesťanských kruzích je ateista prakticky synonymem pro člověka z rozvrácené rodiny, s narušenou psychikou, pedofilními, homosexuálními sklony apod.
Bývalý poradce expremiéra Nečase, Roman Joch, dokonce napsal, že ateisté jsou proto ateisty, ABY mohli smilnit a oddávat se sexuálním zvrhlostem. „Kdyby lidé tak netoužili po sexu, mohla být Evropa ještě křesťanská,“ napsal Joch.
Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené, a často se tak i chovají, a toto své předporozumění dávají ostentativně najevo.
6) Mentalita vyvoleného lidu
S tím souvisí podobný, ale přesto trochu jiný pocit: pocit příslušnosti k „božímu lidu“, pocit jakéhosi osobního spojenectví, blízkosti a kontaktu s bohem. Z toho ovšem opět pramení pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří „boží“ nejsou. Koneckonců, ateisté přece mají svobodnou vůli, a pro svůj ateismus se „svobodně rozhodli“. Svobodně se rozhodli pro život bez Boha. Rozhodli se vlastně pro vzpouru proti Bohu. Jaké lze mít s takovými lidmi sympatie?
7) Nepokora, neskromnost, pýcha
Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy. Stejně tak je projevem pýchy jejich přesvědčení, že jsou v kontaktu se Stvořitelem Universa, že jsou mu nablízku, a že znají jeho vůli. Pyšné je i jejich přesvědčení o morální nadřazenosti.
Nepokorné a neskromné je i přesvědčení křesťanů o výjimečnosti a významu člověka v rámci celého Universa, o speciálním vztahu našeho druhu s Bohem, o tom, jak jsme byli stvořeni „k obrazu Božímu“ (wtf?!), o tom, jak nás miluje – a nakonec i o tom, jak nás miluje dokonce tak, že za nás obětoval svého jednorozeného Syna…
8 ) Pokrytectví
Dnešní křesťané si verbálně vysoce cení Ježíšova přikázání o lásce k bližnímu. Ježíš označil přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ za jedno ze tří nejdůležitějších vůbec (Mt 19:19). Přesto však výrazná část křesťanů k nám ateistům necítí lásku, ale naopak nevraživost, pohrdání, a mnohdy i otevřenou nenávist. Zaklínat se láskou k bližnímu, a přitom se chovat zcela opačně – to je pokrytectví.
Jak by to vypadalo, kdyby nás křesťané milovali, tak jak o tom tak rádi mluví? Co bych udělal já, kdybych viděl, že osoba, na které mi záleží, kterou miluji (třeba i v obecnějším smyslu) sešla z cesty, a po smrti jí hrozí to vůbec nejhorší, co se člověku může stát – totiž peklo? Určitě bych se jí snažil pomoct! Snažil bych se zjistit, co ji k tak nebezpečnému rozhodnutí vedlo, a všemožně bych se vynasnažil, abych jí pomohl vrátit se na správnou cestu.
Co ale udělá reálný křesťan? Zrovna před pár dny nám tu jeden nechal vzkaz: „Však vy ateisté po smrti uvidíte!“
Pokrytectví mnohých křesťanů (nikoliv ovšem všech) vidím v jejich vztahu k bohatství. Ježíš se proti bohatství opakovaně a jasně vyjádřil. Nikoliv zřejmě apriori, ale úvaha za tím je zřejmá: majetek nezíská nikdo jen tak. Aby člověk získal poctivě majetek (o nepoctivém způsobu ani neuvažujme), musí se snažit, věnovat tomu mnoho úsilí a času. Podle Ježíše má ale člověk věnovat svůj čas službě Bohu. Jak může člověk poctivě zbohatnout, a současně brát naprosto zodpovědně službu Bohu? Ježíš říká naprosto jasně:
Mt 19:23 A říkám vám znovu: To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“
Má to logiku. Výrazná část křesťanů však tuto jasnou myšlenku relativizuje a bagatelizuje. Slyšel jsem dokonce, že to tak Ježíš „nemohl myslet“. Mnohem víc úsilí než zamyslet se nad smyslem tohoto přikázání věnují křesťané výsměchu ateistům, kteří „citují z Bible“.
Jinde Ježíš řekl:
Mt 19:21 Ježíš odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“
Na tohle jsem dokonce slyšel reakci, že (dotyčný křesťan) dokonalý být nepotřebuje. Lze takovým lidem vůbec věřit, že svou víru berou vážně? Lze jim věřit, že berou vážně Ježíše? Ne, já jim to nevěřím. Jen o víře a o Ježíši mluví, ale vážně je neberou. Jsou to pokrytci.
9) Křesťanství je podporováno neznalostmi věřících, lžemi, případně mlčení ke lžím
Výrazná většina teologů a biblistů se dnes shoduje, že evangelia (zejména Matoušovo a Janovo) nebyla sepsána Ježíšovými učedníky, tedy očitými svědky. I přesto značná část křesťanů věří, že evangelia jsou dílem Ježíšových učedníků nebo jejich blízkých spolupracovníků. Duchovní je v tomto omylu rádi ponechávají.
Většina teologů a biblistů se shoduje, že je obtížné říct, v jakém smyslu je Bible „slovo Boží“ a že doslovně Bibli chápat určitě nelze. I přesto tomu řada křesťanů věří – a kněží z kazatelen nevyvíjejí žádnou snahu, aby své ovečky dovzdělali. Na mších po každém čtení z Bible zaznívá z kazatelny ujištění: „Slyšeli jste slovo Boží…“
Na teologických fakultách se dnes učí, že evangelia byla sepsána desítky let po Ježíšově smrti – nejstarší, Markovo, až kolem roku 70, a Janovo možná až po roce 90 n.l. – a přesto řada křesťanů věří, že evangelia byla sepsána možná velmi krátce po Ježíšově smrti. Kněží své ovečky opět ponechávají v tomto pohodlném omylu, ačkoliv z teologických fakult moc dobře vědí, jak se věci mají.
Podobně v několika dalších otázkách, např. v otázce kolik toho víme o historickém Ježíši (odborníky uznávaná odpověď: velice velice málo. Chybná odpověď populární mezi křesťany: evangelia jsou spolehlivým pramenem o Ježíšovi a jeho výrocích), jak je to s autorstvím knih Starého Zákona, atd.
Další oblíbená pohádka mezi křesťany vypráví o tom, jak problémy, na které poukazují ateisté, mají teologové už dávno vyřešeny (ale danému křesťanovi se to řešení zrovna teď nechce hledat, jistě ale existuje). Pravda ovšem je, že mnoho ze zásadních problémů na které poukazujeme, vyřešeno NEMAJÍ.
10) Tento svět není náš
Křesťané věří, že skutečný život přijde až po smrti. Mnohokrát jsem už slyšel výroky typu „tento svět není náš, my čekáme až na Boží království“. Tento postoj je problematický, protože může vést k laxnosti k věcem důležitým pro naši společnost a k nezájmu podílet se na řešení světských problémů. Na webu krestanske-diskuze.cz jsem konkrétně toto téma zaslechl. Kdosi se tam ptal, jestli by se jako křesťané vůbec měli v jistých světských věcech angažovat a zajímat se o ně.
Co hůř, tato myšlenka může vést i k laxnosti ke ztraceným životům lidí – ostatně právě v této souvislosti jsem ten výrok také slyšel: Proč zemřelo to či ono dítě na rakovinu? Inu, Bůh tím učinil jen to, co je pro něj nejlepší – třeba už je v téhle chvíli v nebi… Proč zahynulo bezmála 300 tisíc lidí při tsunami? Inu, proč se tím znepokojovat – ti spravedliví jsou v nebi, takže super, a ti ostatní mají, co si zaslouží…
Jaké symbolicky, či alegoricky? My jsme opravdu vyšli v roce 1989 z otroctví a jsme na cestě do zaslíbené země…. To je realita. Včetně toho reptání… 🙂
S.V.H. says:
Tak pokud berete exodus symbolicky či alegoricky, proč řešíte Finkelsteina a Silbermana? Oni přece z tohoto pohledu exodus neřeší. Proč sem taháte rozhovor s Pokorným, který se vyjadřuje k historicitě Davida a Šalamouna?
protestant:
Ne já, ale Medea sem přišla s Finkelsteinem a Silbermanem.
protestant:
Co znamená to vaše NIKOLI. Můžete to nějako dovysvětlit?
S.V.H.:
Že ve starověku nedošlo k nějakému hromadnému a rychlému přesunu Izraelců z Egypta do Palestiny. Že v Egyptě celý jejich národ nikdy nežil. Že jsou v Palestině spolu s dalšími národy patrně původními obyvateli.
protestant:
Ne já, ale Medea sem přišla s Finkelsteinem a Silbermanem.
S.V.H.:
A Vy jste na to reagoval citátem z rozhovoru s Pokorným, kde je kritizuje z hlediska historicity Bible (existence Davida). Každému bylo jasné, že Medea mluví o exodu jakožto historické události – bylo to jasné i Vám, jinak by nemělo smysl se na toho Pokorného odkazovat a Finkelsteina se Silbermanem řešit.
S.V.H. says:
Že ve starověku nedošlo k nějakému hromadnému a rychlému přesunu Izraelců z Egypta do Palestiny. Že v Egyptě celý jejich národ nikdy nežil. Že jsou v Palestině spolu s dalšími národy patrně původními obyvateli.
protestant:
No vidíte jak se domluvíme. Se vším co jste napsal souhlasím a přesto tvrdím, že exodus byl…. 🙂
Diskutujeme Bibli, ne kroniku…. 🙂
Lenže tá Biblia predstiera, že kronikou je a väčšina veriacich počas histórie kresťanstva to zobrala vážne. Mňa nemusíš presviedčať, že autori Biblie svoju históriu príliš nepoznali, to je mi známe. Len potom nechápem tvoje rozhorčenie nad ľuďmi, ktorí si dovolia na to poukázať. Veď predsa tvrdia to isté ako ty 😉
Áno, Biblia je kniha značne nekvalitná. Jej rozsiahle časti nestoja za nič ani z pohľadu teológa. Veľa vražedných historiek má jediný význam – treba poslúchať Boha hovoriaceho ústami kňaza alebo proroka. Ďalšie príbehy sa majú jediný význam napr. v tom, že deklarujú, že Boh môže pomôcť svojim vyvoleným aj nespravodlivo. Prevažne nič hlboké. Veď aj sám hovoríš o konkrétnostiach z Biblie veľmi nerád.
Základný príbeh Exodu tiež nemá teologický význam, má však význam politický. Židia ním odôvodňovali svoju nadradenosť. Zdalo sa im, že básnenie o dobytí svojej krajiny vyvolá v susedoch väčší strach, než reči o tom, že ich náboženstvo sa postupne vyvinulo na mieste. Ich susedom to bolo, samozrejme, jedno. Židia, napriek svoje vyvolenosti, neboli príliš úspešní a tak prehrali.
Silberman a Finkelstein o symbolickom význame Exodu hovoria. Mýliš sa teda aj v tomto. Rozdiel medzi ich a tvojim názorom je de facto v jedinom: oni (rozumne) chápu, že Starý zákon je napísaný Židmi pre Židov (tých čias, nie pre dnešných), že je to dielo, ktoré má za cieľ budiť národnú hrdosť a svojbytnosť, ty (nerozumne) vťahuješ toto cudzie dielo na seba, hoci nemáš nijaký dôvod, ani etnický, ani časový.
Správa rádia Jerevan:
Je pravda, že v Moskve na Červenom námestí rozdali 100 kožuchov?
Áno, je to pravda, ale nie v Moskve, ale v Leningrade na Nevskom prospekte, nie kožuchov, ale ušianok, a nie rozdali, ale rozkradli.
Čo mi to len pripomína 😀
protestant (February 27, 2014 at 11:00 am) says:
“My jsme opravdu vyšli v roce 1989 z otroctví a jsme na cestě do zaslíbené země…”
Tedy kolego protestantský, vy skutečně mluvíte s vodpuštěním jako politik. Čekám, kdy přijdou ty zářné zítřky a království (republika) nebeské.
Himmelherrgott!
Ale já jsem napsal “zaslíbená země”. Ne “zářné zítřky”.
treebeard says:
Lenže tá Biblia predstiera, že kronikou je a väčšina veriacich počas histórie kresťanstva to zobrala vážne. Mňa nemusíš presviedčať, že autori Biblie svoju históriu príliš nepoznali, to je mi známe. Len potom nechápem tvoje rozhorčenie nad ľuďmi, ktorí si dovolia na to poukázať.
protestant:
1. nepředstírá
2. o jakém rozhořčení mluvíš?
protestant (February 27, 2014 at 12:13 pm) says: Ale já jsem napsal “zaslíbená země”. Ne “zářné zítřky”.
Floskule jako floskule, obé jest prázdným propagandistickým plkem stejného řádu.
Diskusní vlákno má v názvu “Co mi vadí na křesťanství”. Zde je v plné nádheře předvedena jedna z oněch věcí.
Predstiera. Ak niečo obsahuje údaje typické pre kroniky (rodokmene, časové údaje, opis “historických” udalostí), tak asi prinajmenšom predstiera.
O tvojom, veď tu na tému Silberman a Finkelstein usilovne diskutuješ už druhý deň a stále nás presviedčaš, že tí dvaja sú zlí.
Medzi svetlými zajtrajškami a zasľúbenou zemou je jediný rozdiel – zajtrajšky môžu, ale nemusia, sľubovať nové územie. Inak je to to isté v modrom.
Lidé měli po tisíciletí představu, která dosud nepatří jen minulostí, že zaslíbená země je pojem zeměpisný, že je to Palestina. Představují si, že tam jsou Bohu blíž a mají s ním lepší kontakt. Ale pak zjistili, že mu nejsou blíž, nevstoupí-li do toho místa srdcem. A to je možné kdekoli.
Naamán tuhle místopisnou představu vlastně ruší. Nenapadne ho se natrvalo přestěhovat do Izraele a zůstat tam.
Svým činem nám vlastně ukazuje, že tou zemí zaslíbenou, ba zemí svatou, je pro něj a mělo by být pro každého z lidí to místo a ta země, kam nás Bůh postavil.
http://karlovy-vary.evangnet.cz/drupal/node/73
protestant:
No vidíte jak se domluvíme. Se vším co jste napsal souhlasím a přesto tvrdím, že exodus byl…. 🙂
S.V.H.:
Se vším, co jsem napsal, by patrně souhlasili i Finkelstein se Silbermanem. Takže jediný, kdo je tu nakonec za vola, je chudák prof. Pokorný. Ten s Finkelsteinem a Silbermanem nesouhlasí, aniž by věděl, s čím vlastně nesouhlasí, a navíc nepochopil, že Protestant nemá na mysli exodus ve smyslu, jak jsem ho popsal já. 🙂
“Vlastne rušiť” môže, to však nič nezmení na tom, prečo tá “miestopisná predstava” vznikla a ako ju Židia po mnoho stáročí chápali.
Už Abrahámovo cestovanie po púšti je kolíkovaním územia. Autori vložili do príbehu pre nás bezvýznamné udalosti (aj teologicky bezvýznamné), v ktorých Abrahám dáva mená miestam a kope studne. Týmto si Židia robili nárok na konkrétne územie. V príbehu Exodu sa zas opisuje hrôzostrašné dobývanie, ku ktorému v skutočnosti nedošlo.
Tebe sa Biblia musí čítať hodne ťažko, keď sa snažíš úplne ignorovať historický kontext. Práve ten zvyčajne dáva najjednoduchšie vysvetlenie 😉
S.V.H. says:
Se vším, co jsem napsal, by patrně souhlasili i Finkelstein se Silbermanem. Takže jediný, kdo je tu nakonec za vola, je chudák prof. Pokorný. Ten s Finkelsteinem a Silbermanem nesouhlasí, aniž by věděl, s čím vlastně nesouhlasí, a navíc nepochopil, že Protestant nemá na mysli exodus ve smyslu, jak jsem ho popsal já. 🙂
protestant:
Byla to Medea, která argumentovala Finkelsteinem a Silbermanem proti existenci exodu. Ne Pokorný.
treebeard says:
Už Abrahámovo cestovanie po púšti je kolíkovaním územia. Autori vložili do príbehu pre nás bezvýznamné udalosti (aj teologicky bezvýznamné), v ktorých Abrahám dáva mená miestam a kope studne. Týmto si Židia robili nárok na konkrétne územie.
protestant:
http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/rannislovo/_zprava/866774 – od 17. minuty
protestant:
Byla to Medea, která argumentovala Finkelsteinem a Silbermanem proti existenci exodu. Ne Pokorný.
S.V.H.:
Medea argumentovala Finkelsteinem a Silbermanem proti existenci exodu jakožto historické události, neboli faktickému starověkému přesunu Izraelců z Egypta do Palestiny. Na to jste reagoval citátem z rozhovoru s Pokorným, který s Finkelsteinem a Silbermanem polemizuje ohledně historicity Bible a některých postav. To, že Pokorný bojuje se slaměným panákem (ať už vědomě či nevědomě), jsme si ukázali. Pokud jste od začátku neměl na mysli exodus coby ten historický přesun Izraelců, je naprostou záhadou, proč jste sem ten odkaz na prof. Pokorného dával – ten se totiž v souvislosti s Finkelsteinem a Silbermanem vyjadřuje právě k historicitě těch událostí či postav. Výklad je podružný.
Lenže Medea len konštatovala pravdu – Exodus nie je historickou udalosťou.
To netvrdia zďaleka len Silberman a Finkelstein (ktorí, koniec koncov, tiež citujú aj iné práce), k tomu istému došli aj egyptológovia. V Egypte sa nedarí nájsť zmienky o židovskej komunite otrokov, na Sinajskom polostrove stopy po migrácii obrovského počtu ľudí, v Izraeli zas chýbajú dôkazy o náhlom príchode nového národa, ktorý by, navyše, mal vlastniť mnohé predmety v egyptskom štýle (v Egypte by sa určite naučili niečo vyrábať). Biblisti zas vcelku súhlasia, že reálie zaraďujú Exodus do neskoršej doby, než by sa mal podľa biblickej chronológie odohrať.
Nechápem teda to tvoje rozrušenie. OK, ty tvrdíš, že Exodus je len symbol. Ale tomu vyššie uvedené zistenia neprotirečia. Tebe sa len nepáči, že si niekto vôbec dovolí skúmať, či naozaj ide len o symbol alebo príbeh odráža nejakú skutočnú udalosť (napr. emigráciu nejakej menšej skupiny elity z Egypta). Lenže keby to nikto neskúmal, bol by si dodnes presvedčený, že Exodus má historické ukotvenie.
Roztomilé kázání jsi (February 27, 2014 at 2:20 pm) linknul, protestante…
“…Ale za tou vodou z Jordánu se jezdí z celého světa. Profesor Heller překládá název této řeky jako Sestoupilka, tedy místo sestupování. To má hluboký smysl. Téměř až k řece Jordán dovedl Izraelce Mojžíš. Ale nesestoupil k ní, nepřekročil ji a nevkročil do země zaslíbené.
Ten, kdo do této řeky sestupuje, ten z ní vystupuje jako jiný člověk. Jako nový člověk, neboť je čistý…”
Je dobré vidět některé věci na vlastní oči. Ten veletok zvící jen malinko přerostlého pražského Botiče, v jehož jednom slepém rameni se s extatickým výrazem ráchají novokřtěnci v bílých řízách…
Ten Jordán je jedinečný pouze tím, že je to vlastně jediný pořádný zdroj vody v celé té krutě kamenité a vyprahlé “svaté zemi”. Je dobré projet si tu zem křížem krážem, vidět ji na vlastní oči. Lze pak lépe pochopit celé ty staré pověsti hebrejské i s jejich surovou tvrdostí, když se člověk vžije do tvrdosti života, který tenhle kus země skýtá.
“…Jordán je ale řeka, která smývá všechnu nečistotu. Jan Křtitel, jiný prorok na konci starého času, zde křtí zástupy na odpuštění hříchů. Aby z nich byly hříchy smyty.
A zde je pokřtěn i Ježíš, syn Boha živého. Ne proto, že i on byl plný hříchu, ale tímto způsobem je paradoxně namočen do našeho hříchu…”
Zvláštní fenomen, ten křest. To tenkrát nebylo jen tak nějaké pošimrání čůrkem vody, to bylo ponoření křtěného pod hladinu, kde byl držen tak dlouho, dokud sebou nezačal cukat a dokud neslyšel “andělíčky zpívat”. Neutopil se, protože se tu jedná o takzvané “suché tonutí”, kdy podvědomé (reflexní) sevření hlasivek zabrání vdechnutí vody do plic (alespoň do doby, než nastane skutečně hluboké bezvědomí), ale které spolehlivě vede ke standardnímu prožitku blízké smrti (OBE) a prožitku vystoupení z vlastního těla (OBE). Je to drsně formativní prožitek a jako u každého psychotripu, i zde je pro výsledek určující řádný set a setting. Tedy to, v jakém psychickém rozpoložení a v jakých podmínkách (za jakých okolností) a po jak důkladné přípravě se chystá člověk takový trip podstoupit.
Výsledkem takto vedeného křtu skutečně mohl být prožitek setkání se “světelnou bytostí”, snadno ztotožnitelnou s bohem.
Cesty do “jiného světa” se tenkrát ještě nenazývaly “feťáctvím”. Byl li tímto způsobem Jošua “paradoxně” namočen do našeho hříchu, bylo to tím, že si prodělal drsný psychedelický trip. Ale byla to dobrá příprava pro život extatického vizionáře.
Byla to ovšem i dobrá příprava pro to, co mělo následovat. Protože svůj prožitek si mohl později s plnou silou zopakovat, když se, zavěšen za do krajnosti rozepjaté paže, pod vlivem neúprosně postupující hyperkapnie znovu nořil do už dobře známého světa za hranou vědomí, kdy bolest přestává být bolestí a mysl (duše) splývá s bezbřehým oceánem blaženosti v nekonečném bezčasí…