Jak funguje víra?

Říká se, že dlouhé články nikdo nečte. Proto se dnes pokusím psát krátce a stručně. Chtěl bych velmi poprosit naše věřící přátele, aby si následující odstavce pozorně přečetli, a upřímně odpověděli,
1) zda mohou prohlásit, že u nich to takto nefunguje,
2) případně co to podle nich znamená, pokud se nemýlím, a jejich víra opravdu funguje nějak takto.

– především, ačkoliv náš mozek má v sobě zadrátováno, jak jsme chytří a jedineční a vůbec, NEJSME takoví. Náš mozek v netriviálních otázkách nefunguje příliš dobře. Jsme náchylní ke kognitivním biasům atd., a i velká většina dnešních ateistů NEMÁ své postoje promyšlené. Nevěří proto, že se narodili do společnosti nevěřících. Jejich iracionalita se realizuje v pověrách, víře v horoskopy, v UFO, konspirační teorie, městské legendy, atd. Ateisté nejsou o nic chytřejší než věřící (i když v průměru možná lehce ano 🙂 ), jen měli to štěstí, že z důvodu prostředí do kterého se narodili, mají v otázce boha zrovna pravděpodobně pravdu. Chceme-li se přiblížit k poznání pravdy v nějaké netriviální otázce, je třeba přemýšlet a shánět si informace velice pečlivě, je třeba brát na vědomí, které kognitivní postupy jsou spolehlivější a které méně spolehlivé, je třeba osvojit si zásady racionálního a kritického myšlení – a toto většina věřících ani ateistů nečiní.

– náboženství je integrováno do osobnosti věřícího jedince. Je součástí jeho identity. Opuštění víry by vnímal jako narušení své osobní integrity. Rituály, návštěvy kostela, modlitby, hovory o víře s přáteli, náboženské symboly a další VYPLŇUJÍ nemalé místo v jeho životě. To snižuje jeho motivaci byť jen uvažovat o cestě, která by MOHLA vést k opuštění toho všeho.

– Víra také tvoří vysvětlující rámec pro jeho světonázor. Typický věřící si tak neumí ani představit, že by víru opustil. Nic by najednou nedávalo smysl, v jeho životě by zůstalo prázdno.

– Navíc je si vědom, že by to narušilo vztahy s jeho blízkými, a proto je jeho ochota kriticky svou víru promyslet blízká nule. Nikoliv náhodou je ve společnosti věřících přítomen mem, že odpadnutí od víry je selhání, litují takového člověka, dokud ještě neodpadl, “doufají” že to zvládne, atd. Kdo by riskoval, že takto dopadne? Muslimové toto mají ošetřeno dokonce právem šaríja. (odpadnutí od víry se u Muslimů trestá smrtí)

– Daniel C. Dennett velmi trefně píše o tzv. doxastické dělbě práce. Velká část věřících o své víře nepřemýšlí, spoléhá se na to, že ji mají promyšlenou teologové a další vůdčí osobnosti v církvi, a jim stačí jen se k tomu přihlásit, vyznat víru, “podepsat to”. Smutnou skutečností však je, že teologové to nijak uspokojivě promyšlené nemají. Navíc co teolog to jiný názor. Kromě toho, kdyby běžní věřící tušili, kam vedou snahy teologů to celé promyslet, tak by v tom často svou víru příliš nepoznali…

– Velmi důležitým faktorem je, že věřící často cítí JISTOTU, že mají pravdu. Netuší, jak ošemetný je jistota pocit. Často ani netuší, ŽE jistota je jen pocit, a nepřipouštějí si, jak často může pocit jistoty klamat. Naivně soudí: VÍM, že mám Pravdu, TEDY mám pravdu.

– víra “funguje”. S Ježíšem mají osobní vztah, denně s ním “mluví”, mají pocit jistoty, že je s nimi. Když se jim něco povede, způsobil to Ježíš, óó děkuji. Když se něco nepovede, pán Ježíš mi tím dává lekci, chce mě něco naučit, a je to jen pro moje dobro. Ó děkuji Pane. Funguje to perfektně, a “přesvědčují” se o tom mnohokrát denně.

– víra řeší konečnost lidské existence, tedy něco, co nás hluboce zneklidňuje (máme to opět zadrátované v mozku).

– k metodě cukru přidává metodu biče = peklo

– mimořádně důležitá rekvizita je “aktivní ďábel”: my ateisté jsme jeho nástrojem, proto se nám nesmí naslouchat. Televize je ďábelská, cokoliv co by mohlo odvést od víry je ďábelský úklad, ateistické weby jsou ďábelské, naše otázky jsou ďábelské… je třeba držet se od ďábla co nejdál!

Je otázka, zda se víra šíří jako memplex, ale rozhodně je-li už někdo vírou “nakažen”, jsou součástí víry nepomenutelné a velice silné “imunizační” memy, které zejména jako celek tvoří prakticky neproniknutelnou překážku:

– víra jako taková je dobrá, je to ctnost. Jsme rádi, že ji máme.
– pochybnosti jsou špatné, jsou projevem slabosti a selhání. Nikdo se jim sice neubrání, ale je třeba se snažit.
– nevíra je nemorální, a kdo by chtěl být nemorální? Kdyby ateisté žili ve vlastním státě, jistě by se vraždili, znásilňovali a okrádali na potkání.
– nevěřící jsou nemorální, jsou z rozvrácených rodin, otcové je nemilovali, mají sklon k vraždám a krádežím atd., nevěří proto že chtějí smilnit, … kdo by chtěl mezi takové patřit?
– víra dává životu smysl. Musí být hrozné žít život, který nemá smysl…
– víra vysvětluje proč tu jsme. Nevěřící na tyto otázky nemají odpověď, věří, že jsme tu “náhodou”. Blázni…
– my věřící máme Pravdu
– víra je dar, dar poznání Pravdy. Tohoto daru si vážíme. Zlí a škodolibí nevěřící nám ho chtějí vzít. Tomu musíme zabránit, nejlépe tak, že se s nimi vůbec nebudeme bavit. K čemu taky?
– bez víry není morálka
– NDE ukazují, že posmrtný život existuje.
– ateisté pyšně věří svému rozumu, zatímco my věříme Bohu
– nevěřící se chtějí považovat za rovného bohu, dělají z člověka Boha, staví člověka na Jeho úroveň… pošetilci.
– nevěřící NENÁVIDÍ boha
– víra v boha na člověka klade vysoké nároky, a my věřící jsme schopni jim dostát. Nevěřící nevěří proto, že těmto nárokům dostát nejsou ochotni. Místo toho se chtějí věnovat pozemským radovánkám, nákupům, chipsům před TV, atd. Jak je převyšujeme, óóó my se máme.

Toto vše vytváří takřka dokonalý mentální black-box, ve kterém je mysl věřícího uzavřena, a sama dobrovolně TOUŽÍ v něm setrvat, NECHCE ani nahlédnout ven, natož aby se ven chtěla dostat.

Otázka na závěr pro naše věřící přátele: uvědomujete si, že podobný blackbox by DOKÁZAL konzervovat lež? Připouštíte, že toto se MOHLO stát vám? Připouštíte, že velice podobně fungují ostatní náboženství, případně “pomýlené” proudy v křesťanství? (Kreacionisté Mladé Země, svědkové Jehovovi, liberálové, moderní křesťané…) CHTĚLI byste poznat, KDYBY byla lživá i vaše víra, a mnou popsaný mentální blackbox by vám bránil to odhalit?

This entry was posted in O víře, Postřehy k náboženství. Bookmark the permalink.

1,961 Responses to Jak funguje víra?

  1. Jarda says:

    petr says:

    Považuji to za zcela normální a samozřejmé a též čtu v rámci pokání ve volných chvílích všechny ty heretiky 🙂 typu Dawkinse, Wilsona atd. (i když to někdy lze považovat spíše za posilu víry, než její zpochybňování).

    Jarda:
    Jedna “vášnivá” katolička psala, že neztrácí čas četbou takových heretiků a neznabohů, že čte hodnotné katolické autory. Třebas toto:

    Boh stvoril človeka so slobodnou vôľou. Už v Raji Adam a Eva vedeli, čo jediné majú zakázané. Takisto každý človek môže vedieť, čo nemá robiť – je desatoro. Ak ho človek dodržiava – tak je Boh spokojný. Ak nie – tak nie je. Pre zaujímavosť – čo o hriechu píše sv. Robert Bellarmín, učiteľ Cirkvi:

    Proč jsou tresty zatracenců věčné.

    A kdyby se snad někdo divil, proč nejmilostivější Bůh ustanovil tak kruté a tak dlouhé tresty na lidské hříchy, které mají tak kratičké trvání a nezdají sa býti tou měrou těžké, ten ať vyslechne sv. Augustina v knize o Městě Božím (Lib. 14,15). Tam říka: Kdokoli považuje takové
    zatracení za příliš kruté nebo nespravedlivé, dozajista neumí změřit, jak veliká byla nepravost v hřešení, kde bylo tak snadno nehřešit. A dále: Kdo nám dostatečne vysvětlí, jak veliké je to zlo, neposlechnout ve věci snadné, a na rozkaz tak veliké moci , a na pohrůžku tak velikého trestu? Svatý Augustín mluví sice o hříchu prvního člověka, ale tytéž důvody platí o hříších všech. Neboť dáme-li to ne na falešnou, nýbrž na správnou váhu, shledáme, že každý smrtelný hřích je nejtěžší z trojího důvodu: Vždyť je to něco hrozného, aby tvor neposlechl svého Tvůrce, když je nekonečný rozdíl mezi ubohým tvorem a důstojností Tvůrce, když tvor je svou přirozenosti služebníkem a Tvůrce Pánem, a čímkoliv je tvor a cokoliv má, je za to dlužen Tvůrci, kdežto Tvůrce nic není dlužen tvoru. Ale kdyby přikázaní Stvořitelova byla těžká, i v tom případě měl by tvor poslechnout: avšak přikázaní jeho těžká nejsou (I. jan 5,3) a jho jeho je sladké a břímě lehké, praví sám Spasitel (Mat. 11,30). Jak tedy veliká a jak nevysvětlitelná je to vina, když pozemští červíci svému Tvůrci ve věci tak snadné vypovídají poslušnost!
    Mimoto kdyby Bůh hřešícím nebyl pohrozil trestem věčné smrti, mohl by snad člověk svůj hřích zastírati výmluvou, jenže když tak často a tak jasně ústy proroků a apoštolů hrozil trestem věčným, kdo pro zpupnost hříšníků najde výmluvu ? Koněčně kdyby vina lidí zavržených nebyla věčná, mohli bychom se divit, proč byla věčná budoucí pokuta za hřích. Ale poněvadž zarputilost zatracenců je věčná, proč se divíme, je-li věčný i jejich trest ? A tato zatvrzelá vůle ve zlém, která zavrženým lidem bude společná s ďábly, já řku, tako převrácená a od Boha, nejvyššího Dobra odvrácená vůle, která zůstane stále neoblomná a pevná, takový má účinek na lidi svaté, že se více hrozí smrtelného hříchu než pekelného ohně. Jen poslyš o Anselmovi, píše Angličan Ediner v druhé knize jeho života: Pravím na své svědomí a nelžu, že jsme ho často slyšeli říkati, a dosvědčoval se při tom pravdou, kdyby prý tělesnýma očima viděl na jedné straně hrůzu hříchu a na druhé straně muka pekelná, a musel by se nevyhnutelně do jednoho z obojího vrhnout, že by si vybral raději peklo nežli hřích. Ještě něco jiného, pro některé lidi snad neméně podivného, říkaval: že raději chce býti čistý od hříchu a nevinný v pekle, nežli hříchem poskvrnený v království nebeském. A když toto říkal a takto cítil a smýšlel onen světec, poněvadž osvícen od Boha poznal, že tíha hříchu je větší nežli pekelný trest, oč více Bůh ,jenž proniká až na dno zla, mrzkosti a zvrácenosti hříchu, má právo usoudil že pokuta za hřích, kterou již od věčnosti ustanovil, je docela přiměřená vině.
    Proto, duše má ,nemyl se, netápej, nedávej se svádět a nebuť podobná těm, kteří říkají, že Boha znají, ale skutky svými jej popírají (Tit. 1,16), mnozí sice víru mají, ale jen v zevnějšku, nikoli v činu, jako meč zastrčený v pochvě. Neboť kdyby věřili skutečně a věříce myslili vážne, že Bůh je věrný a spravedlivý a že opravdu nachystal přestupníkům trest nejtěžší, jemuž nebude konce a v němž nebude pražádné útěchy, nemohlo by se stát, aby páchali, co pášou, a aby, jak praví Job, pili nepravost jako vodu (Job 15,16), to jest, aby se dopouštěli tolika a tak velikých hříchů tak snadno, tak beze strachu a tak vesele, jakoby se jim za hřích mělo dostati vyznamenání a nikoli trestu.
    Ty, duše má, silně a pevne věř a věříc na paměti měj, že Bůh jest v tomto čase Otcem milosrdenství (II. Kor. 1,3) a že jest hotov všem opravdu kajícím milosrdně hříchy odpustit, že však tentýž Bůh po tomto životě bude toliko Bohem pomsty (Žalm 93,1), a že na hříšníky sešle tresty, jež jim připravil a jež proroci a jeho apoštolové na jeho rozkaz kázali a na pamět z bázně nesnesitelných muk a z naděje největších odměn, jak by dvěma křídly pozdvižena, zkouškam tohto života projdeš a života i pokoje věčného dojdeš. Amen.

    Sancte Roberte Bellarmine,
    intercede pro nobis
    in summitate Scalae,
    ne Supernis demus
    Vale

  2. Jarda says:

    protestant says:
    August 26, 2013 at 10:02 pm

    http://zpravy.ihned.cz/c1-42320950-novy-pohled-inkvizice-branila-upalovani-carodejnic

    Jarda:
    Moc důrazně ani ne. A že se svého služebníka, podobně jako v případu sv,(?) Jana Nepomuckého či 14 pražských mučedníků nebo P. Toufara nezastal sám Ježíš?

    Boblig “sehnal” další šumperské svědky (např. mydláře Jana Přerovského), ale Lautner stále nařčení odmítal. Naopak se aktivně hájil, napadal rozpory ve výpovědích a poslal i dopis olomouckému biskupovi, kde mu vše po pravdě vylíčil. Nedostalo se mu žádné odpovědi. Teprve díky dalšímu strašlivému a dlouhotrvajícímu mučení (ostré výslechy v mučírně od 14. do 28. června 1684, použití skřipce, závaží a pálení ohněm zároveň) se Lautner 28. června 1684 fyzicky i duševně zlomil a podepsal protokol o své vině. Nicméně i poté se případ více než rok táhl a Boblig shromažďoval další a další “důkazy”. Olomoucký biskup se během té doby zřejmě přece jen pokusil získat dobrozdání pro zmírnění rozsudku na doživotní žalář a poslal v tomto duchu dopis papežovi Inocencovi XI. Ten však milost udělit odmítl se slovy: “Kdybychom my sami byli z takové neřesti usvědčeni, pak by si spasitelná spravedlnost žádala, abychom byli celému světu příkladem a byli veřejně upáleni.”[11] Až 1. září 1685 byl vynesen a 13. září ve škole v Mohelnici vyhlášen rozsudek – trest smrti upálením. Den popravy byl stanoven na 18. září 1685. Ještě těsně před popravou se Lautner pokusil dopisem biskupovi zmírnit svůj rozsudek, ale marně. V den exekuce Kryštofa Aloise Lautnera ponižujícím obřadem zbavili kněžské hodnosti. Byl v mohelnickém kostele odsvěcen, byla mu vydřena do krve cihlami místa na těle, kde obdržel kněžské pomazání a následně ho kněz kopnul. Poté ho silná eskorta odvezla ve vozíku na hranici a byl zaživa upálen. Dostal sice pytlík se střelným prachem, aby mu „bylo usnadněno zemřít“, ale ten jej pouze zranil a popálil. Aktu přihlíželo možná až 20 000 lidí z celého okolí.

    Přezkoumání procesu

    V roce 1998 byla při olomouckém arcibiskupství zřízena komise, která zkoumala protokoly, výpovědi i rozsudky inkvizičního soudu. V červnu 2000 odhalil v Šumperku olomoucký arcibiskup Jan Graubner děkanu Lautnerovi pamětní desku a omluvil se za díl viny církve na procesech. Připomněl však, že soudy, které odsoudily k smrti mnoho desítek lidí, zřídila světská moc. Právní rehabilitace se Lautner doposud nedočkal.
    http://www.cs.wikipedia.org/wiki/Kryštof_Alois_Lautner

  3. Jarda says:

    Petře, v toto pevně věříš?

    KATECHISMUS katolického náboženství je kniha posvátná, protože nám podává pravdy Boží. Proto je přijímáme s vírou božskou neboli nadpřirozenou. To znamená: S pomocí Boží přijímáme s nejpevnější jistotou všechno, co Bůh oznámil a čemu nás učí jeho Církev jako pravdám od Boha zjeveným. I tomu pevně věříme, co nemůžeme poznat z osobní zkušenosti či pochopit svým rozumem, protože tyto pravdy máme od Boha.

    Božskou, nadpřirozenou víru si nemůže nikdo dát sám. Je to veliký dar, neboli milost od Boha. Tento dar božské, nadpřirozené víry jsme dostali s milostí posvěcující. Máme za něj děkovat a také se modlit za to, abychom si jej vždy zachovali, upevňovali a rozmnožovali.

    Proto s modlitbou a s touto božskou, nadpřirozenou vírou ber do ruky tuto knihu.

    Katechismus katolického náboženství není jen k poznávání Božích pravd, je hlavně k tomu, abys jim nadpřirozenou vírou radostně věřil, podle nich se řídil ve svém denním životě a podle nich opravdu žil. K tomu ovšem zase potřebuješ Boží pomoc. Proto začínej i konči četbu katechismu vždy modlitbou.

  4. petr says:

    Termín bojovný ateismus ovšem užívám v jiném slova smyslu, totiž v tom, když někdo vehementně popírá něco o čem tvrdí, že to neexistuje a to tak, že je o tom ochoten diskutovat i v pondělí pozdě večer.

    Kdybych já potkal někoho, kdo by o sobě třeba tvrdil, že je červený míček, tak bych s ním rozhodně tolik času netrávil a už vůbec bych si na vyvrácení jeho mylné iluze nevytvářel blog.

    Já být ateistou, tak bych asi večer honil holky 🙂

  5. Medea says:

    Peter: “Termín bojovný ateismus ovšem užívám v jiném slova smyslu, totiž v tom, když někdo vehementně popírá něco o čem tvrdí, že to neexistuje a to tak, že je o tom ochoten diskutovat i v pondělí pozdě večer.”

    Sú rôzne druhy ateistov. Existujú svetonázorovo ľahostajní alebo neangažovaní ateisti, ktorých nejaké diskusie o (ne)viere nezaujímajú, pre niekoho iného môže byť zase ateizmus hobby, pre druhého osvetová povinnosť a pre tretieho póza alebo zásterka na zakrytie vlastnej neistoty 🙂 Mňa osobne zaujíma analytická filozofia (hlavne analytická metafyzika), niektoré náboženstvá a rôzne spôsoby logickej alebo pseudologickej argumentácie. A ateizmus nechápem ako nejakú moju povinnosť, ale som schopná ísť aj proti svojim ateistickým kolegom, pokiaľ sa mi ich argumenty javia ako chybné alebo slabé 🙂

    Čudujete sa, prečo niekto vehementne popiera niečo, v čoho existenciu neverí? No, tak si vezmite rôzne skeptické spolky popieračov: orgonu, tachyonizovanej vody, homeopatie, UFO (ako dopravných ET prostriedkov), … skrátka pavedy 🙂 Myslím, že členovia takýchto spolkov najčastejšie vnímajú svoje “popieračstvo”, ako niečo, čo je na rozhraní medzi ich hobby a osvetovou povinnosťou.

  6. S.V.H. says:

    P:
    Na to nepotřebujeme výzkum. Spíš si potřebujeme ujasnit pojmy. Jistě uznáte, že pokud máte problém třeba s alkoholem, tak to není proto, že byste byl nějak odvázaný z toho jak chutná rum, ale spíš proto, že je pro Vás život břemenem. Čímž ovšem vylučujete, že byste pociťoval nějakou zvláštní svobodu a radost Božího dítěte, a to bez ohledu na to, zda jste nebo nejste konfesně někde přiřazený.

    Čili já neříkám, že ten kdo je věřící ve smyslu, že věří že Bůh je, hlásí se k určité církvi a dokonce praktikuje, tak z principu takovým sociálně patologickým jevům nemůže propadnout. Jenom říkám, že pokud jim propadne, pak jim propadá proto, že si Boha (stejně jako ateista) nahradil něčím jiným (zkušenost říká, že horším), což bohužel v případě člověka, který věří, že Bůh je, modlí se k Němu a přitom má v Něj takovou zásadní nedůvěru velmi smutné. (Čímž opět neříkám, že bych jej odsuzoval, nebo mohl tvrdit, že bych se třeba osobně do stejných problémů nikdy nemohl dostat, jenom říkám, že tyto jevy nastávají tam, kde ze sebe člověk Boha vypudil).

    S.V.H.:
    Stejně tak já mohu říci, že takový člověk opustil třeba “cestu rozumu”, že se chová iracionálně nebo něco takového. Což je u ateisty velmi smutné. 😉

    P:
    Souhlasím s Vámi, že souhlasíte se mnou, že marxismus byl (a je) pseudonáboženství 🙂 Fašismus a nacismus bylo ovšem pseudonáboženství minimálně stejné. Samozřejmě mi budete namítat, že řada církevních představitelů si s nacismem zadala (to si ovšem zadala i s marxismem, viz. u nás viz. Mírové hnutí katolického duchovenstva), a budete mít samozřejmě pravdu, což ovšem na podstatě věci (že to byly pseudonáboženské systémy radikálně popírající křesťanství, jejichž ideologickým základem byl mimo jiné i ateismus) nic nemění.

    S.V.H.:
    V pojetí komunismu jako pseudonáboženství bych ho asi neztotožňoval s marxismem, ale to je vedlejší. Souhlasím, že komunismus, fašismus, nacismus se do značné míry náboženstvími staly – zbožštění vůdce či zakladatele, příslib ideální společnosti v budoucnosti, kde se budou mít všichni (nebo aspoň ti vyvolení) dobře, jasné rozdělení na “ty dobré” a “ty špatné”, existence démonického nepřítele – to jsou atributy, které křesťanství rozhodně nepopírají, ale naopak s ním sdílejí. Ideologický základ ve formě ateismu hledám marně (v případě komunismu by jím byl právě marxismus). Jakým způsobem byl ateismus ideologickým základem třeba u nacismu?

    P:
    Mám tomu tedy rozumět tak, že poté co jste nastudoval evidentně nemalé množství náboženské a protináboženské literatury, tvoříte tento blog (či se na něm alespoň spoluautorsky podílíte), aktivně se zúčastňujete nábožensko/protináboženských diskusí, považujete za největší devízu ateismu „logický“ fakt, že ateistu náboženská otázka nestojí čas a energii ? ….hm…

    S.V.H.:
    Nikoliv, byla to reakce na Vaše tvrzení: „… Pokud nemá pravdu věřící, pak jeho omyl jej velmi málo stojí před smrtí a vůbec nic ho nestojí po smrti. Pokud se ovšem mýlí ateista, tak jej to hodně stojí jak před smrtí, tak po smrti …“.
    Ateistu nestojí čas a energii ateistmus (kdežto věřícího praktikování víry většinou ano), diskuse kolem náboženských otázek (pokud se jim věnuje) samozřejmě ano. Stejně jako třeba zahrádkaření (pokud se mu věnuje).
    Že by to byla “největší deviza” si také rozhodně nemyslím – to bych taky za největší devizu ateismu mohl považovat to, že začíná na “a”.

    (A abych si nepřipisoval cizí zásluhy: tento blog tvoří samozřejmě Michal, kterému za to při této příležitosti děkuji. 😉 )

  7. S.V.H. says:

    petr says:
    … Zkrátka, promiňte mi to, ale provádíte analýzu bagrem tam, kde je třeba opravdu velké úcty, znalostí a ještě něčeho víc (totiž milosti Ducha svatého). Takže zanechme hádky, těchto hřiven totiž nemáme příteli popravdě ani jeden z nás.

    S.V.H.:
    Velkou úctu a milost Ducha svatého (ať už to znamená cokoliv) za talenty potřebné ke zmíněné analýze rozhodně nepovažuji. Samozřejmě pokud nemáte předem daný obraz, ke kterému chcete dospět. Pak jsou asi nezbytné. 😉

  8. S.V.H. says:

    petr says:

    Kdybych já potkal někoho, kdo by o sobě třeba tvrdil, že je červený míček, tak bych s ním rozhodně tolik času netrávil a už vůbec bych si na vyvrácení jeho mylné iluze nevytvářel blog.

    S.V.H.:
    Pokud by “červenomíčkařů” bylo více a jejich víra by ovlivňovala jejich vztah k okolí nebo by na okolí měla dokonce tendence klást nějaké požadavky, asi byste se tím trochu zabýval.

  9. petr says:

    S.W.H. : Pokud na to pohlédnu okem ryze světským a utilitárním, pak ovšem musím konstatovat, že:

    – průměrný a běžný katolík, který praktikuje stráví náboženskou otázkou cca. 1 hodinu v neděli a cca 10 minut ráno a večer

    za to má tyto bonusy:

    – nabídku věřit v život věčný, kde “Hospodin setře každou slzu” (silný psychologický moment útěchy v složitých životních situacích a možnost poměrně snadného úniku od životních problémů, aniž by riskoval vedlejší efekty spojené třeba s již zmiňovaným gamblerstvím a alkoholismem),

    – možnost mít vyřešeny základní existenciální a kosmologické otázky (kdo jsem, co je svět, kam směřuji – pokud se nechci z kratochvíle takovými otázkami zabývat, tak nemusím, řeší to za mne věrouka)

    – možnost být veden určitým po tisíciletí prověřeným životním programem, který je vnitřně relativně rozmanitý a mám solidní jistotu, že když se jej budu držet, budu když nic jiného slušným a pokud se s ním integruji vnitřně tak i vyrovnaným člověkem

    – pokud se dopustím něčeho nekalého, v rámci svátosti smíření uvedenou vinu narovnám a už mne nemusí tížit (opět silný psychologický moment útěšný).

    Ateismus Vám všechny uvedené bonusy sebere (aniž by tím ovšem Vaše časné útrapy a vnitřní nejistoty nějak zmírnil) a místo nich nabídne, že budete mít abstraktní logickou pravdu, kterou budete mít ovšem možnost osvětově šířit po diskusních fórech, což je přece báječné.

    Pokud to tedy shrnu z této perspektivy, obávám se, že pokud by si mohli lidi skutečně vybrat (např. před narozením), zda budou radši věřící katolíci, nebo ateisté, tak Vám většina z nich na ateismus z ryze utilitárních a světských důvodů hodí bobek 🙂

  10. protestant says:

    S.V.H.:
    Jakým způsobem byl ateismus ideologickým základem třeba u nacismu?

    protestant:
    Ateismus učí nespoléhat se na Boha a udělat si vše svými vlastními silami. Nacismus se rozhodl udělat “pořádek” v Evropě také svými vlastními silami a nespoléhal na Boha.

  11. protestant says:

    S.V.H.:
    Jakým způsobem byl ateismus ideologickým základem třeba u nacismu?

    protestant:
    Křesťanství učí nechat rozdělování lidí na “pšenici” a “koukol” na Bohu a nijak se mu do toho neplést. Ateismus to popírá a proto učí, že člověk má schopnost oddělit zrno od plevele. Nacismus toto oddělování jen praktikoval.

  12. Aniryba says:

    Got mit uns.

  13. Aniryba says:

    Sorry Gott

  14. petr says:

    Když vezmu těch hospiců, charitativní a duchovní služby všude ve světě, je mi stejně jako Vám jasné, že církev je třeba hubit ohněm a mečem.

    Zejména bych doporučoval si promluvit s některým člověkem, který žije jenom proto, že jej věřící matka s láskou ubránila před ateistickou medicínou, která jí v dobách, kdy bojovný ateismus v 70-tých letech budoval šťastné zítřky, nutila jít na potrat.

    To mi připomíná ten případ z Bolívie, kde znásilněná dvanáctiletá těhotná dívka prohlásila, že si dítě nechá a bude jej s láskou vychovávat jako Božího tvora. Okamžitě se ozvala řada hysterických ateistů, kterým do toho nic nebylo a začali ji zachraňovat před její svobodou, láskou a odpovědností, i když o to evidentně vůbec nestála. Jedna paní psycholožka to vyšperkovala názorem, že by se jí na to vůbec neměli ptát a ve jménu práva na šťestí matky to dítě utratit, ať už si o tom matka myslí cokoliv. (Zřejmě by bylo vhodné matku, aby si nešlapala po štěstí někde odchytit a v jejím vlastním zájmu uspat chloroformem).

    Takže ono je vhodné se zamyslet nad tím, co (nebo koho) v rámci osvěty namísto Boha přivádíte na svět.

  15. Medea says:

    Peter: “Ateismus Vám všechny uvedené bonusy sebere (aniž by tím ovšem Vaše časné útrapy a vnitřní nejistoty nějak zmírnil) a místo nich nabídne, že budete mít abstraktní logickou pravdu, kterou budete mít ovšem možnost osvětově šířit po diskusních fórech, což je přece báječné.”

    Ja nie som ateistka kvôli nejakým “ateistickým bonusom” 🙂 ale jednoducho preto, že sa mi ateizmus javí ako pravdivý. Okrem toho, že som ateistka, som aj heliocentristka, atomistka, evolucionistka, veriaca v (uspokojivú) guľatosť Zeme, … a týmto všetkým nie som kvôli nejakým heliocentristickým, atomistickým, evolucionistickým, “guľozemistickým”, … bonusovým sľubom 😀 Teda aspoň primárne, z epistemického hľadiska, nie som týmto všetkým, kvôli nejakým bonusovým sľubom. Samozrejme, pravdivá viera môže mať svoje bonusy, ale nemusí, dokonca, pravda môže byť aj nepríjemná 😉

    Peter: “Pokud to tedy shrnu z této perspektivy, obávám se, že pokud by si mohli lidi skutečně vybrat (např. před narozením), zda budou radši věřící katolíci, nebo ateisté, tak Vám většina z nich na ateismus z ryze utilitárních a světských důvodů hodí bobek :-)”

    Ja len chcem, aby bol môj svetonázor pravdivý, to je všetko.

    Peter: “- průměrný a běžný katolík, který praktikuje stráví náboženskou otázkou cca. 1 hodinu v neděli a cca 10 minut ráno a večer, za to má tyto bonusy:”

    Priemerný bežný katolík, má len kopu (empiricky a logicky neodôvodných) náboženských hrozieb a sľubov 🙂 Podobnú kolekciu hrozieb a sľubov má aj muslim, hinduista alebo budhista.

  16. Medea says:

    Peter: “To mi připomíná ten případ z Bolívie, kde znásilněná dvanáctiletá těhotná dívka prohlásila, že si dítě nechá a bude jej s láskou vychovávat jako Božího tvora. Okamžitě se ozvala řada hysterických ateistů, …”

    No, keby som aj ja mala, nedajbože, 12 ročnú, znásilnenú, (a kvôli tomu) tehotnú dcéru, tak by som sa ju snažila, ako jej zákonný zástupca, zbaviť nežiadúceho embrya.

    A usmrtenie embrya, podľa mňa, nie je vražda, pretože embryo nie je osoba. Na to, aby bol človek osobou, musí mať dobre vyvinutý a funkčný neokortex (v budúcnosti, keď pokročia nano-, bio- a robo- technológie, to môže byť aj inak ;)).

  17. Medea says:

    Peter, keď sme už pri tých interupciách, viete že podľa Tomáša Akvinského, mužský plod získava nemrteľnú rozumovú dušu cca 40 dní od počatia a ženský plod cca 80 dní od počatia? Teda zygoty, moruly, blastuly, gastruly, embryá a neanimované plody 🙂 pokiaľ sú potratené, prestanú (podľa teórie Tomáša Akvinského) existovať, tak ako hocijaké zviera (pretože živočíšna duša zaniká s telom). Teda plody potratené ešte pred animáciou nesmrteľnou dušou, čaká, podľa teórie Tomáša Akvinského, jednoducho nebytie.

    V roku 1869 sa RKC priklonila k učeniu o skorej animácii rozumovou dušou, teda hneď od počatia, ale toto učenie, ani dnes nie je dogma:

    Filozofové a teologové odedávna zastávali dvě různé teorie. Aristotelés a v návaznosti na něj sv. Tomáš Akvinský se domnívali, že k oduševnění rozumovou duší dochází teprve tehdy, když oplodněné vajíčko dosáhne určitého vývojového stadia. Do té doby embryo oživuje jen život vegetativní nebo zvířecí povahy. Tento názor zastával i Benedikt XIV. Okamžik oživení duchovou duší se většinou kladl do doby asi šesti týdnů po početí (40 dní pro chlapce a 80 dní pro dívky). Velmi dlouho byla tato teorie přijímána zcela všeobecně. Avšak v novější době, na konci 18. století, se mezi teology začala prosazovat pod vlivem nových lékařských poznatků o procesu rozmnožování teorie bezprostředního oduševnění v okamžiku početí, která se v průběhu 19. století stala teorií nejrozšiřenější. Dnes naopak stále větší počet vědců považuje myšlenku, že je nutný jistý vývoj buněčného materiálu, než dojde k oduševnění duchovou duší, za přijatelný výklad začátku lidského života, ačkoli mnozí další i nadále obhajují teorii bezprostředního oduševnění v okamžiku početí. Neexistuje žádný oficiální církevní výnos, který by jednu z obou teorií prohlásil za jedině platnou nebo naopak odsoudil. Protože však jsou obě stanoviska pravděpodobná a protože se zde jedná o velké dobro lidského života, trvali teologové většinou na tom, že v praxi je nutné zvolit jistější alternativu a s živým oplodněným vajíčkem pro jistotu zacházet jako s lidskou osobou – se všemi právy lidské bytosti. Tohoto pravidla rozumnosti je třeba dbát alespoň tak dlouho, dokud se nenajde spolehlivý důkaz pro názor sv. Tomáše Akvinského a těch, kteří se přidali na jeho stranu.
    (K. H. Peschke. Křesťanská etika. Vyšehrad, 2004. s. 286-287.)

  18. petr says:

    medea:

    ad 1) mluvím o zcela běžném člověku (abych nebyl opět obviněn z pýchy, třeba takovém, jako jsou moji rodiče, které mám upřímně rád). Přiznejme otevřeně, že fakt, že tady takto diskutujeme je v určitém smyslu duševní anomálie (neřku-li lehká porucha). Za pravdivý světonázor si v světském životě příliš nekoupíte. Kdybych byl ateistou, osobně si nejsem jist, jestli bych se nějakým světonázorem vůbec zabýval. Vzhledem k tomu, že vím, co mám v sobě (jako každý) za bestie, asi bych se řídil heslem Carpe diem. Vždyť dnů je tak málo a rozkoší tolik 🙂

    ad 2) tady se asi neshodneme. Instrumentální přístup k počatému životu se ve mne příčí hodně hluboko (tím nesnižuji tragédii té dívky, naopak, obdivuji se její odvaze a záblesku svatosti, který v takovém přístupu vidím).

    ad 3) Vím. A názor, který v této souvislosti v praxi církve převládá považuji za moudrý a správný. Pokud bychom se dostali do diskusí, v kterém stadiu vývoje se z plodu stává člověk, pak mohu směle argumentovat, že to je ryze arbitrární a zastávat (docela dobře odůvodnitelný) názor, že se tak stává třeba až po senzomotorickém období dítěte, tedy někdy do 24 měsíců po narození. Pokud bych na této bázi získal obecný souhlas a byla povolena “interupce” do 24 měsíce po narození plodu, líbilo by se Vám to ? (Uvažte jaké netušené příležitosti a druhé šance by dostali třeba neprovdané matky, nebo sociálně slabé rodiny)

  19. Medea says:

    Samozrejme, Akvinského termín “plod”, nie je zhodný s termínom “plod” používaným v súčasnej embryológii, pretože dnes sa ako “plod” (fetus) označuje až vývojové štádium začínajúce v 9. týždni od počatia.

    Etapy vývoje embrya a plodu: http://www.wikiskripta.eu/index.php/Etapy_v%C3%BDvoje_embrya_a_plodu