Jak začalo křesťanství?

Dnešní článek je určen primárně pro ateisty, křesťanům doporučuji raději ho nečíst 🙂 Jeho cílem není polemizovat s náboženstvím, polemizovat s vírou. K pravdivosti víry nemá žádné implikace. Hodlám si jím ukojit svou soukromou obsesi problémem, kterak začalo křesťanství. Chci předestřít jistý nestandardní model počátků křesťanství, a vás, moje vážené čtenáře, chci poprosit o jeho kritiku. Ten model je podle mého názoru velice zajímavý a řeší řadu neduhů, kterými podle mého trpí modely standardní. Má ovšem jeden „nedostatek“, který je pro mnohé zcela zásadní a diskreditující: model, který vám dnes představím, neobsahuje člověka Ježíše Krista. To samozřejmě vůbec neznamená, že syn tesaře z Galiliee, Ježíš, který byl ve 30. letech ukřižován Pilátem Ponským, neexistoval – ať si existoval, klidně ať existoval tucet ukřižovaných Ježíšů. Já ale dnes budu hájit model, který na takové postavě nezávisí. Neobsahuje ji, nepotřebuje ji, obejde se bez ní.

Podle mého modelu se křesťanství vyvinulo pravděpodobně už nějakou dobu před rokem 30 z některého z mysteriózních kultů. Nikdo si ho nevymyslel, nikdo ho nezkonstruoval – vzniklo přirozenou syntézou religiozních i jiných ideí, které ve Středomořském prostoru v té době existovaly. Křesťanství nevzniklo na žádném konkrétním místě, ty myšlenky spojující už existující ideje se objevovaly a klíčily a navzájem se ovlivňovaly a připadaly mnoha lidem zajímavé a inspirující na mnoha místech současně. Proto je také křesťanství od samého počátku velmi diverzifikované, jak ideově tak geograficky, a není ani nejmenší evidence o tom, že by vůbec kdy existovalo něco jako jednolité křesťanství, stojící na odkazu člověka Ježíše Krista.

Křesťanství vzniklo mimo jiné z těchto v daném prostoru už existujících ideí:
1) Židovství, Tóra, a zejména pasáže kolem „trpícího služebníka“ v Žalmu 22 a Isaiáši 53
2) Mesianistická očekávání
3) apokalypticismus, očekávání brzkého konce světa
4) idea božské bytosti, tvořící spirituální kanál mezi člověkem a „vysokým Bohem“
5) koncept umírajících a zmrtvýchvstalých božstev http://en.wikipedia.org/wiki/Dying-and-rising_god
6) gnosticismus, idea tajemství, které bylo po věčné časy skryto, ale nyní je odhaleno, ovšem jen „povolaným“
7) Řecká idea personifikovaného zbožštělého „Slova“, „Logos“
8 ) idea „spasitelských aktů“ božských bytostí, které měly důsledky pro spásu lidí

Protože křesťanství nemělo žádný jasný počátek v čase, ale vznikalo postupně, nemá smysl se ptát, jak se vlastně stalo, že křesťané uvěřili, a čemu přesně „na začátku“ (který nebyl) věřili. Nemusí nás to trápit: stejně tak nevíme, jak se stalo, že „uvěřili“ členové jiných mysteriózních kultů, a nevíme ani, čemu přesně věřili. Přesto víme, že tyto kulty a sekty existovaly.

Můžeme ale poměrně spolehlivě rekonstruovat, čemu věřil náš nejstarší křesťanský autor, Pavel. Něčemu podobnému (nikoliv ovšem nutně stejnému) pak věřili i ostatní autoři epištol. Mluvme tedy o víře křesťanů v Pavlově době.

Křesťané v Pavlově době věřili v Božskou bytost Kosmického významu, Ježíše Krista. (Ježíš = z aramejského „Bůh je spása“, Kristus = Mesiáš). Kristus byl spirituálním kanálem, spojujícím vysokého Boha s lidmi. Křesťané ho chápali jako prostředníka k Bohu Otci. Skrze Krista dostávali zjevení i přímé informace (Pavel: ne od lidí, ale od Pána mám následující: … 1 Kor 7:10).

Kristus podle prvních křesťanů existoval od věků. Skrze něj bylo všechno stvořeno, on byl prvorozený všeho stvoření. Kristus je obrazem neviditelného Boha, vše v nebi i na Zemi bylo stvořeno jím, vše co se vidí, i co se nevidí. Trůny i panství, vlády i mocnosti. Skrze něj a pro něj bylo vše stvořeno, a on je přede vším, a jím všechno stojí. (Koloským 1:15-17). Jeho existence a identita byla po věčné časy skryta, ale nyní, v časech před koncem světa, byla lidem zjevena skrze prorocká Písma (Římanům 16:25) a skrze vidění.

Protože byl ale Kristus spirituálním kanálem mezi Bohem a člověkem, sdílel kromě své Božské podstaty i jisté lidské prvky. Mysticky pocházel z ženy (Galatským 4:4) – což Pavel jistě nezdůrazňuje náhodou, u bytosti tohoto druhu se takové věci nerozumí samy sebou. Byl zrozen pod zákonem – byla to tedy Izraelská spirituální bytost, stvořená Izraelským Bohem, nikoliv nějaký Řecký Poseidon či božstva Egypťanů nebo něco podobného. Navíc mysticky pocházel speciálně z Davidovy královské linie – což si vyžaduje obecně uznávaná Mesianistická předpověď v Písmu.

Centrem víry křesťanů Pavlovy doby však byl mysticky chápaný spasitelský akt, který Kristus podstoupil. Na začátku celého Kosmického dramatu “se Kristus vzdal sám sebe, a přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle, jako člověk.” (Filipským 2:6-8)

Kristus byl pak vydán při takzvané Večeři Páně. Jeho tělo se vydávalo za věřící, na památku čehož měli věřící při stejnojmenném posvátném rituálu přijímat chleba, symbolizující Kristovo tělo. Jeho prolitá božská krev symbolizovala Novou Smlouvu (Starou smlouvu uzavřel Bůh s Mojžíšem, a Židé ji měli stvrzovat dodržováním Zákona). Když první křesťané pili při posvátném jídle “Večeře Páně” víno, symbolizoval tento nápoj právě Pánovu prolitou krev a Novou Smlouvu. Všechny tyto informace měli křesťané přímo od Pána (1 Kor 11:23).

Kristus pak zemřel za naše hříchy podle Písem (pravděpodobně přímo v nebi, v kosmických sférách) na dřevěném kříži (kde trpěl, Římanům 8:17), byl pohřben, a třetí den byl vzkříšen. (1 Kor 15:3) Kristus byl vzkříšen jako první ze všech zesnulých. Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni ožijí (1 Kor 15:22). Každý však ve svém pořadí. Nejdříve sám Kristus, a při jeho příchodu (nikoliv návratu!) pak všichni, kdo jsou Kristovi. Potom přijde konec: až Kristus přemůže veškerou vládu, vrchnost a moc (Kosmických zlých sil, ovládajících dnes (= v Pavlově době) tento svět), předá Kristus království Bohu a Otci. Poslední nepřítel, jenž bude přemožen, bude smrt. (1 Kor 15:26)

Kristův příchod se odehraje takto: “Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky.” (1 Tes 4:16-17)

Pavlova teologie je podle mě překvapivě kompaktní, a dává pěkně smysl. Myslím, že chápu, že v Pavlově době tomuto mohla řada lidí uvěřit, a ty myšlenky jim mohly přijít přitažlivé. Na světě je plno zla, bezbožní Římané vítězí nad spravedlivými Izraelci a dlouhodobě je drží v porobě, což svědčí o tom – toto, a spousta dalších věcí svědčí o tom, že svět je pod nadvládou Mocností Zla. Tento stav ale nebude trvat dlouho. Bůh ve prospěch svého lidu co nevidět zasáhne, prostřednictvím svého Syna, Ježíše Krista. Předtím je ale potřeba vypořádat se s hříchem. Všichni jsme hříšní, a zasloužíme smrt (trestem za hřích je smrt!), a Bůh ho nám lidem nemůže a ani nechce prominout. Bůh nás však všechny miluje, a tak nám nabídl novou Smlouvu, a to všem, Židům i Pohanům, smlouvu v krvi svého Syna. Bůh obětuje svého prvorozeného a jednorozeného Syna – oběť nejvyšší! – za hříchy nás všech. Kristus může nést trest za naše hříchy – protože je sám Člověk. Jeho krev je dostatečně cenná, aby naše hříchy splatila – protože je Božské podstaty, je to bytost nesmírného, Kosmického významu. Přijetím našich hříchů se z Krista stal zločinec, ten nejtěžší zločinec – a pro zločince je trest smrti na kříži. Proto kříž. Kristovým vzkříšením (přičemž my budeme vzkříšeni s ním) se řeší problém smrti, Kristus se pak vypořádá se zlými mocnostmi a předá vládu Otci, a my pak budeme s Bohem navždy, a to je konec pohádky. Jak to všechno víme? Z Písma (Žalm 22, Isaiáš 53 a další) a ze zjevení. Proč si toho doposud nikdo nevšiml, resp. nikdo ty pasáže tak nechápal? Inu, bylo to Tajemství, které je po věčné časy skryto, a nyní je zjeveno. Co musíme udělat, abychom byli spaseni? Stačí přijmout Kristovu oběť, a to uděláme tak, že v Něj uvěříme. V Krista lze ostatně jedině věřit, vždyť ho nikdo z nás nikdy neviděl (1 Petr 1:8)!!!

***

Krista kázali Apoštolové. Ti dnes známí jsou Pavel, Petr, Jakub, Apollo. Různí Apoštolové někdy kázali (více či méně) jiného Krista (2 Kor 11:4) a vzájemně si konkurovali. Všichni vycházeli, tak jako Pavel, z Písma a ze Zjevení, a nebyla žádná autorita odkazu pozemského Ježíše, která by mezi nimi mohla soudit. Nevím o žádné indícii z epištol, že by kterýkoliv Apoštol požíval vyšší autority kvůli osobní znalosti a následnictví pozemského Ježíše. Křesťanství tvořila mozaika sekt, vyznávajících Krista, a rozesetých po celé Římské říši.

Pravděpodobně v 70. letech sepsal jistý vzdělaný křesťan, neobeznámený příliš s poměry v Izraeli, vycházející z Řeckého překladu Bible, pozoruhodný alegorický příběh. Bylo to “evangelium o Ježíši Kristu, Božím Synu”. (Mk 1:1) Dnes tohoto anonymního autora známe jako evangelistu Marka. Evangelium = šťastná zpráva, Marek tedy svým čtenářům sděluje šťastnou zprávu o Ježíši Kristu, Božím Synu.

Marek se rozhodl ukázat na alegoricky chápaném a fiktivním příběhu o člověku Ježíši, midrashicky působícím na pozadí Písma, důležité teologické aspekty a pravdy o “skutečném” Kristu. Markův příběh ale až tak úplně fikcí nebyl. Skutečný Kristus přece byl Člověk, komunikuje s věřícími, byl ukřižován a vzkříšen – no a Marek to celé prostě zasadil do reálných kulis, konkrétní doby a konkrétních historických míst.

Stejně jako skutečný Kristus byl i Markův Ježíš Synem Božím, který se inkarnoval do lidského těla. Stejně jako skutečný Kristus měl i Markův Ježíš od počátku velkou Moc. Když oslovil lidi, ti ho bez řečí následovali – tak jako by měli následovat skuteční věřící skutečného Krista. Vzhledem ke Kosmickému významu skutečného Krista Ježíše poslouchalo i moře a vlny (Mk 4:41) Skutečný Kristus bude centrální postavou Apokalypsy, i Markův Ježíš o sobě mluví jako o Synu Člověka. Skutečný Kristus zvítězí nad Zlými Mocnostmi, a Markův Ježíš už na Zemi ukazuje svoji Moc nad zlými duchy. Skutečný Kristus zvítězí i nad smrtí – a Markův Ježíš křísí Jairovu dceru. Skutečný Kristus nastolí Boží království, v němž nebude nemocí – a Markův Ježíš uzdravuje nemocné. (případně “léčí nemocné hříchem”?)

Skutečný Kristus otvírá lidem oči – a Markův Ježíš uzdravuje slepé. Skutečný Kristus je spravedlivý a bez hříchu (Isa 53:9b) (musí být, aby jeho oběť zafungovala), což je i Markův Ježíš. Má úctu k Zákonu, učí podnětným etickým maximám, atd.

Skutečný Kristus je tajemstvím, které bylo po věčné časy skryto, a nyní je odhaleno – a Markův Ježíš je samé tajemství. Učí v podobenstvích, přímo za účelem, “aby lidé hleděli, a hleděli, ale nechápali, poslouchali a slyšeli, ale nerozuměli, aby se snad neobrátili, a nebylo jim odpuštěno”. (Mk 4:12). Navíc Markův Ježíš neustále zdůrazňuje, aby lidé o jeho mocných činech nikomu neříkali – a dokonce i celý příběh končí šokujícím způsobem, že “ženy nikomu nic neřekly!”. Dost možná, že i Marek svůj spis mínil jako meta-podobenství! Totiž jako podobenství o Kristu na fiktivním příkladu pozemského Ježíše…

Ostatně, celý základní plot Markova příběhu je o Kristově tajemství a jeho postupném odhalování. Ze začátku nikdo nechápal, kdo Ježíš je, a odkud bere svou Moc. V polovině příběhu (cca 8. kapitola) začal Ježíš uzdravovat slepé – a Petr začíná pomalu chápat (Ty jsi Mesiáš! Mk 8:29b). Dojde k transfiguraci na hoře, a Ježíš odhalí své kosmické konexe a tím dále poodhalí svoji identitu. První, kdo chápe víc (Ježíš je Mesiáš, který musí trpět, a pak ZEMŘÍT, a v tom vlastně spočívá jeho mise!) je žena, která ho pomazala mastí z pravého nardu (Mk 14). Až do samého konce evangelia vlastně vůbec nikdo v úplnosti nepochopí, kdo Ježíš byl. První to vyzná, je Římský voják, tedy POHAN! (Ten člověk byl opravdu Boží Syn… Mk 15:39)

Značnou část Ježíšových promluv v Markovi lze chápat jako vzkaz (současným, v Markově době žijícím!) věřícím od skutečného Krista. Markův Ježíš věřící nabádá, aby v něj měli víru (Mk 4:40 i jinde). Petrovo zapírání Ježíše je vzkaz věřícím, aby se za svého Pána nestyděli, a nepodlehli podobnému pokušení. Ježíš opakovaně Markovými ústy říká, že následovat ho bude znamenat bolest a utrpení – zřejmě aktuální situace v Markově době. V Božím království pak ale přijde odškodnění.

„Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ten jej ztratí, ale kdokoli by ztratil život pro mě a pro evangelium, ten jej zachrání.” (Mk 8:34,35) je další z mnoha takových pasáží.

Celý pašiový příběh je třeba číst ve světle Starého Zákona, tedy pramene, odkud, jak známo, máme informace o Kristu. Ježíš přijel do Jeruzaléma na oslu, protože Zechariáš 9:9 to tak říká.

Římané neměli žádný zvyk pouštět zločince, ale uvědomíme-li si, že Barabáš je nápadně podobné Aramejskému Bar-Abbas, tedy Syn Otce, máme tu najednou dva Syny Otce: spravedlivého Ježíše, a zločince Barabáše (to jsme my všichni.) Zločinec je propuštěn na svobodu, a spravedlivý Ježíš bude trpět… celé je to alegorie.

Ježíš byl opovržený a opuštěný lidmi (Isa 53:3). Byl ukřižován se zločinci, protože Izaiáš 53:9 říká, že měl být pohřben se zločinci. Byl zadržen a souzen (Isaiáš 53:8), nikdy se nedopustil žádné křivdy, a v ústech neměl žádnou lež (Isa 53:9b). Byl bičován, abychom my všichni byli uzdraveni jeho ranami (Isa 53:5b). Hospodin na něj uvalil provinění nás všech (Isa 53:6b). Na smrt byl veden jako beránek, byl zmučen, a přestože trpěl, ústa neotevřel (Isa 53:7). Nelidsky byl zohaven, už ani člověku nebyl podoben (Isa 52:14, Mel Gibson, Utrpení Ježíše Krista 🙂 ).

Na kříži Ježíš volal, Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Žalm 22:2). Když byl na kříži, lidé se mu posmívali a pošklebovali (Žalm 22:8, Mk 5:29). Vyzývali ho, ať tedy sleze z kříže, když je ten Mesiáš (Žalm 22:9). Vojáci losovali o jeho šaty (Žalm 22:19). Na kříži měl probodené ruce i nohy (Žalm 22:17). Měl vyschlo v ústech, a tak mu vojáci dávali napít z houby namočené v octě. (Žalm 22:16). atd.

***

Marek i jeho čtenáři jistě věděli, jak Marek svůj text myslel, a tak ho i chápali. Jenže křesťanství tehdy tvořily poměrně uzavřené sekty, a jistě i Markova byla jedna z nich. Později se ovšem Markův spisek dostal mimo kontext, ve kterém byl sepsán. Lidem přišel velmi zajímavý, zajímavým a hlubokým způsobem reflektoval Krista, ve kterého věřili, a tvořil nevšední pohled na Něj…

Markův úspěch inspiroval nezávisle na sobě Matouše a Lukáše, který jeho příběh, každý svým způsobem “vylepšili”. Přidali víc příznaků Ježíšovy moci, víc zázraků a mocnější zázraky, víc nebeských znamení, zázračné narození, oba “prokázali” původ Ježíše ke králi Davidovi, jejich Ježíš byl otevřeněji Božský…

Celý příběh pak úplně reinterpretoval a přepracoval Jan, který přidal ideu Řeckého Logu, … podle mě ještě i v té době lidé chápali celou story tak jak byla původně míněna, tedy jako alegorii. Ale přístup historizovaného Ježíše se stal velmi moderní. Představuji si to, jako dnešní situaci okolo Járy Cimrmana. Každý “potichu” víme, že jde jen umělecký produkt, ale přesto se o něm na veřejnosti naprosto běžně mluví, jako že reálně žil. Má svoje muzeum, je spousta artefaktů z jeho života, dětství, přehršel jeho vynálezů, a všichni o tom mluvíme jako že se to vše “skutečně stalo”, i když víme, že “ve skutečnosti” to bylo trochu jinak.

V takové situaci se pak mohl otevřít prostor pro změnu paradigmatu. Klidně se mohla začít šířit idea, že, nakonec – to všechno opravdu BYLA realita! Že i když se to nebere vážně, tak Kristus se v Ježíši opravdu inkarnoval, tak jak evangelia popisují. To, že řekl vše co mu evangelia připisují, tomu věřil pravděpodobně už sám Marek, stejně jako Pavel věřil, že výroky které mu Pán “spirituálně sdělil” od něj reálně pocházejí. Odtud už je jen krůček k myšlence, že to řekl i fyzicky, ve svém reálně existujícím lidském těle.

Ještě v polovině druhého století evangelia nikdo necitoval, tedy je asi ještě tehdy lidé nebrali příliš vážně. Ovšem nedlouho poté začala nabývat myšlenka historicity na významu. Irenaeus je už kolem roku 180 bere prokazatelně vážně. Vytvořil pro evangelia jasné spojení s Apoštoly, známým způsobem – a zbytek už je poměrně dobře dokumentován.

***

Uvědomme si nyní dvě věci: Tento scénář je velmi dobře možný. Neobsahuje žádný zvlášť nepravděpodobný krok, nic, nad čím stojí otazník, jak tomu lidé mohli uvěřit. NAVÍC tvrdím, že v tomto kontextu dávají všechny spisy NZ lepší smysl, než za předpokladu historického Ježíše. Pavlovými dopisy počínaje, a evangelii konče.

Uvažme např.

1) absenci Ježíšova učení prakticky ve všech epištolách
2) fakt, že Pavel Ježíši nepřipisuje ani žádný ze svých apokalyptických názorů, které přitom měly být jádrem Ježíšova pozemského učení
3) fakt, že Pavel Ježíši nepřipisuje ani morální maximy, které měly od Ježíše pocházet (miluj bližního svého…)
4) Pavlovo evangelium je úplně jiné, než Ježíšovo, a Pavel vůbec nezmiňuje, že by Ježíš nějaké měl. Nemluví o tom, že by nějaké měl, a nezdůvodňuje, proč ten posun.
5) Jediný výrok, kdy Pavel Ježíše evidentně cituje, je Večeře Páně (1 Kor 11:23-26) , což je asi podle nás všech zrovna výjev, který se jen těžko stal. Nevím, jak byste vysvětlili, že Ježíš lámal chleba a nabádal své učedníky, ať ho jedí jako jeho tělo, které se dává za něj…
6) způsob, jakým Pavel (ne)mluví o Jakubovi a Petrovi.
7) způsob, jakým Pavel mluví o své návštěvě Jeruzaléma, a fakt, že ho ani nenapadne, že by mohl navštívit místo, kde byl Ježíš ukřižován, zahradu Getsemane, prázdný hrob, atd., a pak o tom napsat svým čtenářům…
8 ) vysokou Kristologii u Pavla. Jak se v tak krátké době stala z tesaře bytost Božské podstaty?
9) proč vůbec Pavel v listu Galatským zdůrazňuje, že Kristus byl z ženy? U tesaře by to jeden tak nějak čekal, proč o tom vůbec mluvit? No ale u Božské bytosti … je asi docela vhodné takovouto její nečekanou vlastnost zdůraznit.
10) V kapitole Římanům 13 Pavel říká, že vládcové přece nejsou postrachem pro ty, kdo konají dobro, ale pro ty, kdo konají zlo. Konej dobro, a vláda tě pochválí. Konáš-li ale zlo, boj se. Vláda je Božím služebníkem, a pachatele zle po zásluze trestá. VELMI podivné, pokud by Pavel věděl, co se stalo Ježíši…
11) fakt, že Pavel (i ostatní autoři epištol!) zcela mlčí o tom, že by Ježíš měl vůbec nějaké učedníky. Jedinkrát mluví o Dvanácti, aniž vysvětlí co to je, a nezahrnuje do toho ani Petra, ani ostatní Apoštoly.
atd.
12) absence jakékoliv jiné evidence o učednících. Autor Petrova dopisu netvrdí ani nenaznačuje, že by byl Ježíšovým učedníkem. Autor Jakubova dopisu vůbec nezmiňuje svůj údajný pokrevní příbuzenský vztah s Ježíšem! Pavel se při svém soupeření s Petrem nijak nesnaží vypořádat s jeho údajným mnohem bližším vztahem k pozemskému Ježíši.
13) za co byl vlastně Ježíš ukřižován? Ukřižování je trest pro těžké zločince, ale pro rouhače je trest ukamenování…
14) jak moc je pravděpodobné, že tesaře předvedli osobně před Piláta Ponského?
15) Příjmení Jidáše Iškariotského je zábavná hra se slovy: Aramejské Ish-Karijá znamená “lhář”, a nebo “ten falešný”…
16) Josef z Arimatee má také zajímavé příjmení: žádné město Arimatea nebylo nikdy nalezeno, ale znamená to “Best disciple Town”, tedy “město nejlepšího učedníka”
17) ani město Nazaret nebylo nikdy nalezeno, a neexistují o něm žádné dobové dokumenty. Zato evangelium sv. Filipa naznačuje, co to znamená: Ježíš z Nazaretu znamená podle Filipa “Ježíš z Pravdy”…
18) Římané nechávali popravené na křížích viset mnoho dní. Sejmout někoho hned po smrti, a dát ho do hrobu – to je nevídané. Kdyby ale bylo s Ježíšem nakládáno tak jak bylo s popravenými nakládáno běžně, těžko by mohl Marek svoji historku dokončit. Kdyby Římané Ježíše nechali viset na kříži, jak to bylo běžné, těžko by také jeho učedníky mohlo napadnout něco o vzkříšení.
19) Jak vůbec učedníky napadla absurdní teze, že ten, s kým chodili měsíce po zemi, nosil úplně normální šaty, boty, jedl, vyměšoval se – a zemřel – tak sestoupí na konci světa z nebe a on to bude, kdo skoncuje s Kosmickými zlými mocnostmi?
20) co bylo TO v Ježíšově učení nebo životě, co způsobilo Ježíšův ohromný respekt v očích jeho učedníků, o němž navíc tak snadno přesvědčovali další napříč celým Římským impériem?
21) a proč se o TÉ-ÚŽASNÉ-VĚCI nikdy nezmiňuje žádný z autorů epištol?
22) jak došel Pavel k pozoruhodné tezi, že chudý tesař z Galilee zemřel za hříchy všech lidí, a ti kdo tomu uvěří, budou svou vírou spaseni?!
23) jaký smysl dávalo Pavlovi a dalším pojídání chleba symbolizující maso tesaře, a pití vína symbolizující jeho krev?

Závěr:

Zajímají mě:
1) konkrétní důvody, proč je tento scénář nepravděpodobný
2) konkrétní důvody, proč je standardní scénář s historickým Kristem pravděpodobnější. Co v počátcích křesťanství vysvětluje předpoklad historického Krista lépe, než výše popsaný scénář?

This entry was posted in Postřehy k náboženství, Problémy křesťanství. Bookmark the permalink.

214 Responses to Jak začalo křesťanství?

  1. Colombo says:

    Stefan: ale to je zcela zjevné. Bohužel, spousta lidí (IMHO, učíme se to na hodinách češtiny, že) má pocit, že rozumí (a musí rozumět) textu (resp. tomu, co tím chtěl autor říct) lépe, než autor.

    Podle mého, interpretace textu bez vnímání významu čtenáře, nemá smysl. Text bez čtenáře je zbytečná věc. A vliv čtenáře při interpretaci textu se velmi často ignoruje.

    Přitom mnohem důležitější, než co tím chtěl autor říct, je brát to tak: Jak mne tento text obohatil?
    To ale znamená, že budeme preferovat relativní smysl textu.

  2. Colombo says:

    marti: už jsem se vyjádřil na ose, je to totální píčovina.

  3. Michal says:

    http://www.studnice.org/?q=articles/id/340-existuji-vily
    Zajímavá reakce na jeden z mých prvních článků! Co myslíte, nezaslouží si to odpověď formou článku i z mé strany?

    PS. pan autor je zjevně kreacionista – to jsou ti, co v Česku prakticky neexistují… viď, Protestante? 😉

  4. Colombo says:

    Michal: Tolik práce a přitom je to taková blbost.

    Milé je, jak se snaží explanatorní hypothézu dokázat tím, co má vysvětlovat.

    Podle mého to ani za reakci nestojí. Takový člověk naprosto propadá z jakéhokoliv racionálního uvažování.

  5. Michal says:

    jjj, hele, a tohle je mazec!!!
    http://www.snopes.com/photos/signs/sciencetest.asp

    Test ze soukromé školy v Jižní Karolině… Opravdu síla.

  6. Colombo says:

    Michale: ale no tak, zas ve mně probouzíš pyromaniakální choutky.

  7. S.V.H. says:

    Michal says:
    http://www.studnice.org/?q=articles/id/340-existuji-vily
    Zajímavá reakce na jeden z mých prvních článků! Co myslíte, nezaslouží si to odpověď formou článku i z mé strany?

    PS. pan autor je zjevně kreacionista – to jsou ti, co v Česku prakticky neexistují… viď, Protestante? 😉

    S.V.H.:
    Já si naopak myslím, že to za odpověď formou článku stojí. Jednak zastávám názor, že i když je po stoprvé vysloven nesmysl, je třeba ho po stoprvé uvést na pravou míru. Tento článek sice nebude nijak těžké “rozcupovat”, ale i tyto způsoby argumentace jsou míněny vážně a je třeba k nim tak přistupovat.
    A jednak to může být způsob, jak vtáhnout dalšího věřícího (i kdyby to měl být jen jeden) do tolik žádané diskuse. Třeba i formou jednotlivých, na sebe reagujících článků.

  8. Michal says:

    SVH, stopro souhlas. I já si myslím, že si to zaslouží odpověď, a už na ní také pracuji 🙂

  9. Jarda says:

    Michal says:
    May 7, 2013 at 7:09 pm

    Jistě že ne: každá z tisíců odnoží křesťanství má ten systém svůj, více či méně odlišný od těch dalších. Proto taky říkám, že není žádné jedno křesťanství, ale ve skutečnosti jsou tisíce různých křesťanství…

    Jarda:
    V současné době skoro každý pan farář má svůj systém. Pozítří si zase pojedu poslechnout P. Vacka do Letohradu.

  10. Michal says:

    Jardo, a na tu mši můžeme i jako ateisti? Neptá se tě nikdo na nic? A jak ty faráře tipuješ, na jaké se pojedeš podívat? Jak odhaduješ, kteří budou zajímaví?

  11. Jarda says:

    Michal says:
    May 10, 2013 at 6:58 pm

    Jardo, a na tu mši můžeme i jako ateisti? Neptá se tě nikdo na nic? A jak ty faráře tipuješ, na jaké se pojedeš podívat? Jak odhaduješ, kteří budou zajímaví?

    Jarda:
    Do kostela se nechodí na vstupenku a nikdo není luistrován. Takže můžeš bez obav. A jak jsem si vytipoval P. Vacka? Já jsem to sem nedal? Tož tedy:

    21.4.2013
    Když jsem si přečetl o tom hrozném „modernistickém extrémistovi P. Václavu Vackovi, http://www.christnet.cz/diskuze/9948#, http://www.christnet.cz/diskuze/9948#, řekl jsem si – hochu, Letohrad máš takříkajíc za humny, v neděli si stejně dopřáváš mírný oraz, tak proč by sis zase po nějaké době nedopřál trochu toho duchovna? Pohled na internet a vidím, že v Orlici, v tom „modernisticky zdevastovaném“ kostele je mše ve velice příznivou dobu – v 10,15, takže se nemusíš nutit vstávat v nějakou hysterickou dobu (včera jsme v hospůdce, s kamarády trempy, dali žejdlík), a ostatně, má být pěkné počasí, takže si užiješ i výletu.

    Kostel v Orlici svítí svojí velice pěkně opravenou fasádou a také interiér příjemně překvapí; světlý, čistý, prostý, žádná barokní přeplácanost. Pravda, netradičně uspořádaný, jak je z kritických obrázků dobře vidět. Moderní obětní stůl, „hóblponk“ jak říkají tradiční katolíci, z masivní náhrobní kamenné desky na podstavci, na němž je cosi – co to asi je? – nějací ďáblíci?? – ale ne, to jistě budou nějací světci ztvárnění v (pra)dávných dobách, že by snad ještě románských? No, dejme tomu, že to jsou sv. Cyril i s Metodějem. Když jsou dva!

    Tradiční oltář, pravda, díky novému uspořádání (stále) stojí tak nějak zastrčeně v (současném) koutku. Před ním VIII. Zastavení původní křížové cesty, vedle na stěnách další dva obrazy.
    A vida – za lavicemi několik pultíků a také basa se opírá o zeď v rožku, takže jasné, na varhany preludováno nebude.

    Zaujímám strategické místo abych měl dobrý výhled na obětní stůl („hóblponk“ pro tradicionalisty, budou-li mě číst) i přes většinu kostela. A ten se začíná plnit – nóóó věc málo vídaná – převážně mladí a hodně dětí, rodiče s kočárky.
    A již se před sakristií řadí průvod několika malých i starých ministrantů, jeden docela věkovitý, že by snad kostelník?

    Hned při prvních slovech P. Vacka si připomínám komentář někdejšího známého politika MUDr. Miroslava Macka k úsilí ODS nalézt vhodného lídra: „Lídr se nehledá, lídr buď je nebo není!“ Nelze popřít, že P. Vacek takovým lídrem nepochybně je. Jeho slova vzbuzují veselí a zvyšují pozornost: „Je tady zima, a já ohmatávám děvčata jak mají tenounké šatičky, sádlo žádné, letní botky a pak jsou z toho nemocné. To já jsem si vzal pořádné teplé prádlo, pak třeba ukáži.“ Nutno říci, že znázornil, že ohmatává pouze ruce.

    V další řeči páter pozdravil přítomné jubilanty, nepřítomné, kteří museli být v práci pozdravil na dálku, nezapomněl, že Jiříček bude mít 3 roky („No, zvedněte ho!“) a Maruška 8 („Tu zvedat nemusíte!“) a dal prostor muzikantům, kteří už zaujali svá místa. Jedny housle, 3 kytary, basa a el. varhany. A hned to pěkně, rytmicky, rozjeli. Přítomní, i mě to strhlo, do taktu pocukávají končetinami a i důchodkyně s chutí zpívají ssebou.

    Neměl bych opomenout na kázání. Bylo, snad, tak akorát dlouhé, je snad páter nějak kontrolovaný když před koncem pokynul do lavic a řekl – ano, ano, za tři minuty končím. Jestliže kdysi na Žďársku si věřící nahrávali kázání P. Simajchla na magnetofony a pak něco bylo i vydáno knižně, pak kázání P. Vacka by si nepochybně také něco podobného zasloužila. Zapamatoval jsem si, jak kritizoval, že světci v minulosti byli líčeni jako smutní trpící lidé – koho by takový život lákal že? „Vždyť se podívejte na toho našeho Umlaufa v kostele v Letohradě? Jak namaloval sv. Josefa? Jako by ho právě chytil žlučník. Copak by se ten chlap nemohl radovat z toho, jakou má pěknou manželku a že mají čiperného kluka?“

    (Po kostele tu a tam proběhne dítě, děti více či méně hlučí, v pozadí, kdesi u oltáře, vytrvale řve nějaký kojenec)

    Mezitím se na oltáři nahromadilo potřebné „nádobí“ – tři kalichy – jeden historický, jeden moderní a jeden skleněný a už věřící přinášejí obětní dary od kostelních dveří. Nejen hostie, ale i pořádný džbán červeného, dobrý litr. Páter rozlévá do všech tří kalichů, zřejmě tedy bude přijímání podobojí – je snad dneska nějaká významná církevní událost? Nemám v tom přehled. A „kostelník“ ještě přináší další kalich s hostiemi. Ne darmo. K přijímání šli snad všichni přítomní. Ke stolu se hrnou pomocníci a pomocnice. Pater informuje přespolní, že u nich to mají zorganizováno tak, že po stranách se podávají hostie a každý si upije z kalicha, v prostředku (tedy on s „asistentkou“) chodí ti, kteří ze společného upíjet nechtějí, a ti si hostii mohou namočit.
    Většina přijímá na ruku, jen vyjímečně do úst a to hlavně rodiče třímající v náručích robátka. Odrobínky sem, odrobínky tam; ale co, sv. Alfons z Liguory přece říkával žákům, aby také něco nechali andělům.

    Přijímání končí, „kostelník“ odnáší zbylé hostie, páter „uklízí“ stůl, hudebníci „hrábli do strun“, kněz vyzývá děti, aby se shromáždily kolem oltáře, a společně, on držíc se za ruce v kruhu s dětmi, se modlíme Pater noster. Tedy česky. Pak se „v pokoji“ pozdravíme, a já si všímám jevu kritizovaného na netu – zdejší lavice skutečně nemají klekátka a my po celou mši vskutku neklekli. Mno, zajímavá inovace. A také mě napadá – kde zde je vlastně uložen svátostný Kristus ve svatostánku? Poblíž stolu žádná skřínka není, kam „kostelník“ odnesl hostie jsem si nevšiml, ale nikde v kostele věčné světlo nesvítí. Takže asi do sakristie. Také netradiční inovace.

    Poslední rytmická píseň, věřící odcházejí a já najednou zírám – jedna z „asistentek“ kontroluje kalichy odložené na malém stolečku. V tom historickém asi zůstalo trochu „Krve“ kterou páter zřejmě nezmohl (nebo něco jiného? abych snad nepomluvil), kterou hbitě, a zjevně s chutí, „vyžahla“ (voda po umývání rukou by asi nějak moc nelákala; myslím!).

    Po mši beru Vasila, to je můj pes, ale nebojte, čekal v autě, a jdeme se projít. Za kostelem je stará, pěkně zrekonstruovaná tvrz. Před ní skoro hektarový rybník. Okolí přírodně upravené, lavičky a cedulky, které by jistě potěšily Sabrinu: „Žijí zde a hnízdí kachny, žijí zde žáby, ondatry, hadi a želvy. Chovejte se ohleduplně a nerušte je. Rybolov je zakázán!“
    Na dvoře v tvrzi klec s nosálem, který Vasila dosti vzrušil, takové zvíře ještě neviděl a voliéra s výrem – ten mu asi připomínal sousedovu slepici. Pěkně jsme se prošli, natrhal jsem si medvědí česnek do polévky a jeli jsme domů.

    A na závěr? Zdejší „modernistický extrémismus“ se mně docela líbil. Že bych snad nakonec zase začal chodit do kostela? Alespoň občas? Zde se člověk skutečně nenudil a v létě budou i příjemné procházky po okolí či posezení v tvrzi. Mám to jen 19 km.

  12. nome says:

    Také jeden příspěvek se zkušenosti s křesťany. V Rabí na Šumavě také podniká jeden křesťan. Letos si pořídil razičku mincí, kterou nám umístil zhruba 1,5 m od oken. Takže posloucháme neustále mlácení do kovu. Nepřipadá mu, že dělá něco špatného druhým, ale v ústech má neustále PÁNA BOHA a modlení. Je to hrozné z hlediska lidského soužití, ale z náboženského, když neustále vykládají jak by se lidé měli k sobě chovat, je to katastrofální. Zářná ukázka toho, co křesťané jsou zač.

  13. Předložený model mi přijde pravděpodobný a dává celkem dobře smysl. Klidně to tak mohlo být, různé skupiny věřících v Palestině čekaly na mesiáše, tak se to prostě “na někoho hodilo”. Hlavně se mi líbí evoluční charakter toho modelu – skupiny věřících sdílející určité penzum společných znaků, rysů, tužeb postupně vytvářejí – vědomě i nevědomě – teologii, která se stane křesťanstvím. Perfektní! Jakožto ex-křesťan před autorem smekám 🙂

  14. bílej kabát says:

    František Řeka says:
    June 25, 2013 at 12:39 pm
    Předložený model mi přijde pravděpodobný a dává celkem dobře smysl. Klidně to tak mohlo být, různé skupiny věřících v Palestině čekaly na mesiáše, tak se to prostě “na někoho hodilo”. Hlavně se mi líbí evoluční charakter toho modelu – skupiny věřících sdílející určité penzum společných znaků, rysů, tužeb postupně vytvářejí – vědomě i nevědomě – teologii, která se stane křesťanstvím. Perfektní! Jakožto ex-křesťan před autorem smekám

    bílej kabát:
    Mohu-li se zeptat, co se ve vašem životě přihodilo, že jste se stal ex-křesťan? A naopak, jak jste se křesťanem stal? Děkuji.

  15. bílej kabát:
    Narodil jsem se do evangelické rodiny, byl jsem pokřtěn, vychován věřícími rodiči, chodil jsem jako dítě nedělní školy, byl jsem konfirmován. tak jsem se stal křesťanem. ne, že bych měl moc na výběr. prostě to byla součást světa, do kterého jsem přišel.
    Když jsem šel na vš studia, došlo na mou konfrontaci s katolicismem, kdy jsem pocítil potřebu si ujasnit, co to vlastně znamená být evangelíkem. Od té doby jsem se dost zabýval křesťanstvím a reformací v dějinách Evropy. Zajímala mě rozdílnost denominací a důvody pro ni.
    Celkem podnětnou věcí, která mě přinutila zamyslet se nad povahou náboženství byla kniha Nepokojná léta od Petera Englunda o historii třicetileté války, kterou zobrazuje z mnoha perspektiv, mj. i jako poslední velkou náboženskou válku v Evropě.
    Nutno dodat, že jsem v církvi v podstatě nikdy necítil nějakou útěchu nebo oporu. Do kostela jsem chodil spíš kvůli rodinné tradici. Většina mých přátel je nevěřících, má žena je nevěřící, a když to tak shrnu, více dobrého mě v životě potkalo mimo církev než v ní. Takže jsem měl důvod vidět věci černobíle, že dobrý = křesťan, zlý = ne-křesťan. Nikdy jsem nehodnotil lidi podle toho, v co věří nebo nevěří.
    Má víra mi neskýtala přílišnou útěchu mj. proto, že mi tam neustále něco haprovalo a bylo v konfliktu s rozumovým poznáním, tj. neposkvrněné početí Ježíše, zázraky, hořící keř… ta neustálá inkonsistence v interpretaci biblického textu a její nutnost mi lezla na nervy. Na jedné straně nám neustále vtloukali do hlav, že to je svatý text a ať ho furt čteme, ale na druhé straně ať některé věci nebereme tak doslova, a zase jiné věci že máme přijmout celým srdcem… to mě prostě hněvalo. Čím víc jsem se Biblí zabýval, tím víc se mi jevila jako blbě napsaná kniha. Takže, narozdíl od jiných, poslušnějších věřících, kteří se náboženské praxi slepě poddají a mají svůj klid, jsem pořád řešil věci, které mi připadaly sporné. V poslední době mě ve víře držel v podstatě už jenom morální argument, že bez boha bychom se tady všichni pozabíjeli a vyhodili planetu do luftu.
    Pak jsem si přečetl Hitchensovu knihu Bůh není veliký a Dawkinsův Boží blud. A to mě nakonec přesvědčilo o tom, abych dal biblickému bohu vale a spoléhal na svůj rozum a svůj kritický úsudek. Takže ve zkratce asi tak.

  16. Slávek says:

    Františku, podobnou, i když méně intenzivní zkušenost jsem udělal i já. Všichni tvrdili, že uvěřit je snadné a stačí jen chtít. Tak jsem si řekl, že uvěřím a fakt jsem uvěřil. Myslel jsem , že budu protestant, ale ti to brali moc rozumově. A přes ty rozpory jsem se prostě rozumem přenést nedokázal. Lepší byl katolicismus s jeho mystikou. Ale i tam mně pořád ten potvora rozum říkal, že je to celý neuvěřitelná kravina. Po půl roce mně to přestalo bavit, pořád ten rozum umlčovat a rozhodl se, že zase věřit přestanu.

  17. Michal says:

    Já jsem se nad tím také zamýšlel, zda a jak bych mohl uvěřit:
    http://www.i-ateismus.cz/2012/06/mohl-bych-uverit/

    Vyšlo mi, že bych uvěřit mohl, a že by to nebylo nic jiného než cílená manipulace se svou myslí, defacto cílené uvedení se do bludu. Cílené zmanipulování se. Ano, dost možná, že by to fungovalo, ale děkuji, nemám zájem se do tohohle dobrodružství pouštět 🙂

  18. Michal: to je přesně ono. Čím větší má člověk znalosti a čím více se snaží porozumět světu kolem sebe, tím víc ho musí ignorovat, aby dokázal věřit v takové nesmysly jako je neposkvrněné početí, transsubstanciace, trojjedinost boha nebo těla z mrtvých vzkříšení, jakože fyzický matroš, kdy v soudný den vstanete z hrobu a všechno bude ok. 😀 Řekl bych, že si člověk prostě musí vymýt mozek, případně si vzít k tomu nějakého charismatického duchovního na pomoc 😀

  19. Prorok says:

    http://cs.wikipedia.org/wiki/Nazaret a kdyby to nepomohlo tak znova do školy.

  20. Michal says:

    Netuším, co se tím chce říct? Vždyť ten odkazovaný článek na wiki potvrzuje, co jsem napsal. Cituji:

    “Starý zákon, Talmud či ostatní relevantní historické spisy se však o městě nezmiňují. Nazaret není obsažen ani v seznamu 45 galilejských měst od Flavia Josefa. Postavení města v rámci Galileje i celé Judeje bylo tehdy nevýznamné. Někteří historikové dokonce tvrdí, že z důvodů neexistujících písemných zmínek Nazaret neexistoval až do 1. století n. l., jiní zase, že Nazaret patřil pod jiné město.”

    Toto jsou vysvětlení, která mají objasnit, jak je možné, že se po Nazaretu z doby Ježíšova narození nenašly žádné stopy. Ta vysvětlení mohou být pravdivá – ovšem to, že se po Nazaretu Ježíšovy doby nic nenašlo, prostě platí, a tedy v tom článku mám pravdu.

    PS. ve škole se o tomhle moc nedozvíte, proto vám návrat tam moc nepomůže. Spíš bych doporučil mít otevřenou mysl, studovat, studovat, a přemýšlet… 😉