Jak začalo křesťanství?

Dnešní článek je určen primárně pro ateisty, křesťanům doporučuji raději ho nečíst 🙂 Jeho cílem není polemizovat s náboženstvím, polemizovat s vírou. K pravdivosti víry nemá žádné implikace. Hodlám si jím ukojit svou soukromou obsesi problémem, kterak začalo křesťanství. Chci předestřít jistý nestandardní model počátků křesťanství, a vás, moje vážené čtenáře, chci poprosit o jeho kritiku. Ten model je podle mého názoru velice zajímavý a řeší řadu neduhů, kterými podle mého trpí modely standardní. Má ovšem jeden „nedostatek“, který je pro mnohé zcela zásadní a diskreditující: model, který vám dnes představím, neobsahuje člověka Ježíše Krista. To samozřejmě vůbec neznamená, že syn tesaře z Galiliee, Ježíš, který byl ve 30. letech ukřižován Pilátem Ponským, neexistoval – ať si existoval, klidně ať existoval tucet ukřižovaných Ježíšů. Já ale dnes budu hájit model, který na takové postavě nezávisí. Neobsahuje ji, nepotřebuje ji, obejde se bez ní.

Podle mého modelu se křesťanství vyvinulo pravděpodobně už nějakou dobu před rokem 30 z některého z mysteriózních kultů. Nikdo si ho nevymyslel, nikdo ho nezkonstruoval – vzniklo přirozenou syntézou religiozních i jiných ideí, které ve Středomořském prostoru v té době existovaly. Křesťanství nevzniklo na žádném konkrétním místě, ty myšlenky spojující už existující ideje se objevovaly a klíčily a navzájem se ovlivňovaly a připadaly mnoha lidem zajímavé a inspirující na mnoha místech současně. Proto je také křesťanství od samého počátku velmi diverzifikované, jak ideově tak geograficky, a není ani nejmenší evidence o tom, že by vůbec kdy existovalo něco jako jednolité křesťanství, stojící na odkazu člověka Ježíše Krista.

Křesťanství vzniklo mimo jiné z těchto v daném prostoru už existujících ideí:
1) Židovství, Tóra, a zejména pasáže kolem „trpícího služebníka“ v Žalmu 22 a Isaiáši 53
2) Mesianistická očekávání
3) apokalypticismus, očekávání brzkého konce světa
4) idea božské bytosti, tvořící spirituální kanál mezi člověkem a „vysokým Bohem“
5) koncept umírajících a zmrtvýchvstalých božstev http://en.wikipedia.org/wiki/Dying-and-rising_god
6) gnosticismus, idea tajemství, které bylo po věčné časy skryto, ale nyní je odhaleno, ovšem jen „povolaným“
7) Řecká idea personifikovaného zbožštělého „Slova“, „Logos“
8 ) idea „spasitelských aktů“ božských bytostí, které měly důsledky pro spásu lidí

Protože křesťanství nemělo žádný jasný počátek v čase, ale vznikalo postupně, nemá smysl se ptát, jak se vlastně stalo, že křesťané uvěřili, a čemu přesně „na začátku“ (který nebyl) věřili. Nemusí nás to trápit: stejně tak nevíme, jak se stalo, že „uvěřili“ členové jiných mysteriózních kultů, a nevíme ani, čemu přesně věřili. Přesto víme, že tyto kulty a sekty existovaly.

Můžeme ale poměrně spolehlivě rekonstruovat, čemu věřil náš nejstarší křesťanský autor, Pavel. Něčemu podobnému (nikoliv ovšem nutně stejnému) pak věřili i ostatní autoři epištol. Mluvme tedy o víře křesťanů v Pavlově době.

Křesťané v Pavlově době věřili v Božskou bytost Kosmického významu, Ježíše Krista. (Ježíš = z aramejského „Bůh je spása“, Kristus = Mesiáš). Kristus byl spirituálním kanálem, spojujícím vysokého Boha s lidmi. Křesťané ho chápali jako prostředníka k Bohu Otci. Skrze Krista dostávali zjevení i přímé informace (Pavel: ne od lidí, ale od Pána mám následující: … 1 Kor 7:10).

Kristus podle prvních křesťanů existoval od věků. Skrze něj bylo všechno stvořeno, on byl prvorozený všeho stvoření. Kristus je obrazem neviditelného Boha, vše v nebi i na Zemi bylo stvořeno jím, vše co se vidí, i co se nevidí. Trůny i panství, vlády i mocnosti. Skrze něj a pro něj bylo vše stvořeno, a on je přede vším, a jím všechno stojí. (Koloským 1:15-17). Jeho existence a identita byla po věčné časy skryta, ale nyní, v časech před koncem světa, byla lidem zjevena skrze prorocká Písma (Římanům 16:25) a skrze vidění.

Protože byl ale Kristus spirituálním kanálem mezi Bohem a člověkem, sdílel kromě své Božské podstaty i jisté lidské prvky. Mysticky pocházel z ženy (Galatským 4:4) – což Pavel jistě nezdůrazňuje náhodou, u bytosti tohoto druhu se takové věci nerozumí samy sebou. Byl zrozen pod zákonem – byla to tedy Izraelská spirituální bytost, stvořená Izraelským Bohem, nikoliv nějaký Řecký Poseidon či božstva Egypťanů nebo něco podobného. Navíc mysticky pocházel speciálně z Davidovy královské linie – což si vyžaduje obecně uznávaná Mesianistická předpověď v Písmu.

Centrem víry křesťanů Pavlovy doby však byl mysticky chápaný spasitelský akt, který Kristus podstoupil. Na začátku celého Kosmického dramatu “se Kristus vzdal sám sebe, a přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle, jako člověk.” (Filipským 2:6-8)

Kristus byl pak vydán při takzvané Večeři Páně. Jeho tělo se vydávalo za věřící, na památku čehož měli věřící při stejnojmenném posvátném rituálu přijímat chleba, symbolizující Kristovo tělo. Jeho prolitá božská krev symbolizovala Novou Smlouvu (Starou smlouvu uzavřel Bůh s Mojžíšem, a Židé ji měli stvrzovat dodržováním Zákona). Když první křesťané pili při posvátném jídle “Večeře Páně” víno, symbolizoval tento nápoj právě Pánovu prolitou krev a Novou Smlouvu. Všechny tyto informace měli křesťané přímo od Pána (1 Kor 11:23).

Kristus pak zemřel za naše hříchy podle Písem (pravděpodobně přímo v nebi, v kosmických sférách) na dřevěném kříži (kde trpěl, Římanům 8:17), byl pohřben, a třetí den byl vzkříšen. (1 Kor 15:3) Kristus byl vzkříšen jako první ze všech zesnulých. Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni ožijí (1 Kor 15:22). Každý však ve svém pořadí. Nejdříve sám Kristus, a při jeho příchodu (nikoliv návratu!) pak všichni, kdo jsou Kristovi. Potom přijde konec: až Kristus přemůže veškerou vládu, vrchnost a moc (Kosmických zlých sil, ovládajících dnes (= v Pavlově době) tento svět), předá Kristus království Bohu a Otci. Poslední nepřítel, jenž bude přemožen, bude smrt. (1 Kor 15:26)

Kristův příchod se odehraje takto: “Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky.” (1 Tes 4:16-17)

Pavlova teologie je podle mě překvapivě kompaktní, a dává pěkně smysl. Myslím, že chápu, že v Pavlově době tomuto mohla řada lidí uvěřit, a ty myšlenky jim mohly přijít přitažlivé. Na světě je plno zla, bezbožní Římané vítězí nad spravedlivými Izraelci a dlouhodobě je drží v porobě, což svědčí o tom – toto, a spousta dalších věcí svědčí o tom, že svět je pod nadvládou Mocností Zla. Tento stav ale nebude trvat dlouho. Bůh ve prospěch svého lidu co nevidět zasáhne, prostřednictvím svého Syna, Ježíše Krista. Předtím je ale potřeba vypořádat se s hříchem. Všichni jsme hříšní, a zasloužíme smrt (trestem za hřích je smrt!), a Bůh ho nám lidem nemůže a ani nechce prominout. Bůh nás však všechny miluje, a tak nám nabídl novou Smlouvu, a to všem, Židům i Pohanům, smlouvu v krvi svého Syna. Bůh obětuje svého prvorozeného a jednorozeného Syna – oběť nejvyšší! – za hříchy nás všech. Kristus může nést trest za naše hříchy – protože je sám Člověk. Jeho krev je dostatečně cenná, aby naše hříchy splatila – protože je Božské podstaty, je to bytost nesmírného, Kosmického významu. Přijetím našich hříchů se z Krista stal zločinec, ten nejtěžší zločinec – a pro zločince je trest smrti na kříži. Proto kříž. Kristovým vzkříšením (přičemž my budeme vzkříšeni s ním) se řeší problém smrti, Kristus se pak vypořádá se zlými mocnostmi a předá vládu Otci, a my pak budeme s Bohem navždy, a to je konec pohádky. Jak to všechno víme? Z Písma (Žalm 22, Isaiáš 53 a další) a ze zjevení. Proč si toho doposud nikdo nevšiml, resp. nikdo ty pasáže tak nechápal? Inu, bylo to Tajemství, které je po věčné časy skryto, a nyní je zjeveno. Co musíme udělat, abychom byli spaseni? Stačí přijmout Kristovu oběť, a to uděláme tak, že v Něj uvěříme. V Krista lze ostatně jedině věřit, vždyť ho nikdo z nás nikdy neviděl (1 Petr 1:8)!!!

***

Krista kázali Apoštolové. Ti dnes známí jsou Pavel, Petr, Jakub, Apollo. Různí Apoštolové někdy kázali (více či méně) jiného Krista (2 Kor 11:4) a vzájemně si konkurovali. Všichni vycházeli, tak jako Pavel, z Písma a ze Zjevení, a nebyla žádná autorita odkazu pozemského Ježíše, která by mezi nimi mohla soudit. Nevím o žádné indícii z epištol, že by kterýkoliv Apoštol požíval vyšší autority kvůli osobní znalosti a následnictví pozemského Ježíše. Křesťanství tvořila mozaika sekt, vyznávajících Krista, a rozesetých po celé Římské říši.

Pravděpodobně v 70. letech sepsal jistý vzdělaný křesťan, neobeznámený příliš s poměry v Izraeli, vycházející z Řeckého překladu Bible, pozoruhodný alegorický příběh. Bylo to “evangelium o Ježíši Kristu, Božím Synu”. (Mk 1:1) Dnes tohoto anonymního autora známe jako evangelistu Marka. Evangelium = šťastná zpráva, Marek tedy svým čtenářům sděluje šťastnou zprávu o Ježíši Kristu, Božím Synu.

Marek se rozhodl ukázat na alegoricky chápaném a fiktivním příběhu o člověku Ježíši, midrashicky působícím na pozadí Písma, důležité teologické aspekty a pravdy o “skutečném” Kristu. Markův příběh ale až tak úplně fikcí nebyl. Skutečný Kristus přece byl Člověk, komunikuje s věřícími, byl ukřižován a vzkříšen – no a Marek to celé prostě zasadil do reálných kulis, konkrétní doby a konkrétních historických míst.

Stejně jako skutečný Kristus byl i Markův Ježíš Synem Božím, který se inkarnoval do lidského těla. Stejně jako skutečný Kristus měl i Markův Ježíš od počátku velkou Moc. Když oslovil lidi, ti ho bez řečí následovali – tak jako by měli následovat skuteční věřící skutečného Krista. Vzhledem ke Kosmickému významu skutečného Krista Ježíše poslouchalo i moře a vlny (Mk 4:41) Skutečný Kristus bude centrální postavou Apokalypsy, i Markův Ježíš o sobě mluví jako o Synu Člověka. Skutečný Kristus zvítězí nad Zlými Mocnostmi, a Markův Ježíš už na Zemi ukazuje svoji Moc nad zlými duchy. Skutečný Kristus zvítězí i nad smrtí – a Markův Ježíš křísí Jairovu dceru. Skutečný Kristus nastolí Boží království, v němž nebude nemocí – a Markův Ježíš uzdravuje nemocné. (případně “léčí nemocné hříchem”?)

Skutečný Kristus otvírá lidem oči – a Markův Ježíš uzdravuje slepé. Skutečný Kristus je spravedlivý a bez hříchu (Isa 53:9b) (musí být, aby jeho oběť zafungovala), což je i Markův Ježíš. Má úctu k Zákonu, učí podnětným etickým maximám, atd.

Skutečný Kristus je tajemstvím, které bylo po věčné časy skryto, a nyní je odhaleno – a Markův Ježíš je samé tajemství. Učí v podobenstvích, přímo za účelem, “aby lidé hleděli, a hleděli, ale nechápali, poslouchali a slyšeli, ale nerozuměli, aby se snad neobrátili, a nebylo jim odpuštěno”. (Mk 4:12). Navíc Markův Ježíš neustále zdůrazňuje, aby lidé o jeho mocných činech nikomu neříkali – a dokonce i celý příběh končí šokujícím způsobem, že “ženy nikomu nic neřekly!”. Dost možná, že i Marek svůj spis mínil jako meta-podobenství! Totiž jako podobenství o Kristu na fiktivním příkladu pozemského Ježíše…

Ostatně, celý základní plot Markova příběhu je o Kristově tajemství a jeho postupném odhalování. Ze začátku nikdo nechápal, kdo Ježíš je, a odkud bere svou Moc. V polovině příběhu (cca 8. kapitola) začal Ježíš uzdravovat slepé – a Petr začíná pomalu chápat (Ty jsi Mesiáš! Mk 8:29b). Dojde k transfiguraci na hoře, a Ježíš odhalí své kosmické konexe a tím dále poodhalí svoji identitu. První, kdo chápe víc (Ježíš je Mesiáš, který musí trpět, a pak ZEMŘÍT, a v tom vlastně spočívá jeho mise!) je žena, která ho pomazala mastí z pravého nardu (Mk 14). Až do samého konce evangelia vlastně vůbec nikdo v úplnosti nepochopí, kdo Ježíš byl. První to vyzná, je Římský voják, tedy POHAN! (Ten člověk byl opravdu Boží Syn… Mk 15:39)

Značnou část Ježíšových promluv v Markovi lze chápat jako vzkaz (současným, v Markově době žijícím!) věřícím od skutečného Krista. Markův Ježíš věřící nabádá, aby v něj měli víru (Mk 4:40 i jinde). Petrovo zapírání Ježíše je vzkaz věřícím, aby se za svého Pána nestyděli, a nepodlehli podobnému pokušení. Ježíš opakovaně Markovými ústy říká, že následovat ho bude znamenat bolest a utrpení – zřejmě aktuální situace v Markově době. V Božím království pak ale přijde odškodnění.

„Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ten jej ztratí, ale kdokoli by ztratil život pro mě a pro evangelium, ten jej zachrání.” (Mk 8:34,35) je další z mnoha takových pasáží.

Celý pašiový příběh je třeba číst ve světle Starého Zákona, tedy pramene, odkud, jak známo, máme informace o Kristu. Ježíš přijel do Jeruzaléma na oslu, protože Zechariáš 9:9 to tak říká.

Římané neměli žádný zvyk pouštět zločince, ale uvědomíme-li si, že Barabáš je nápadně podobné Aramejskému Bar-Abbas, tedy Syn Otce, máme tu najednou dva Syny Otce: spravedlivého Ježíše, a zločince Barabáše (to jsme my všichni.) Zločinec je propuštěn na svobodu, a spravedlivý Ježíš bude trpět… celé je to alegorie.

Ježíš byl opovržený a opuštěný lidmi (Isa 53:3). Byl ukřižován se zločinci, protože Izaiáš 53:9 říká, že měl být pohřben se zločinci. Byl zadržen a souzen (Isaiáš 53:8), nikdy se nedopustil žádné křivdy, a v ústech neměl žádnou lež (Isa 53:9b). Byl bičován, abychom my všichni byli uzdraveni jeho ranami (Isa 53:5b). Hospodin na něj uvalil provinění nás všech (Isa 53:6b). Na smrt byl veden jako beránek, byl zmučen, a přestože trpěl, ústa neotevřel (Isa 53:7). Nelidsky byl zohaven, už ani člověku nebyl podoben (Isa 52:14, Mel Gibson, Utrpení Ježíše Krista 🙂 ).

Na kříži Ježíš volal, Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Žalm 22:2). Když byl na kříži, lidé se mu posmívali a pošklebovali (Žalm 22:8, Mk 5:29). Vyzývali ho, ať tedy sleze z kříže, když je ten Mesiáš (Žalm 22:9). Vojáci losovali o jeho šaty (Žalm 22:19). Na kříži měl probodené ruce i nohy (Žalm 22:17). Měl vyschlo v ústech, a tak mu vojáci dávali napít z houby namočené v octě. (Žalm 22:16). atd.

***

Marek i jeho čtenáři jistě věděli, jak Marek svůj text myslel, a tak ho i chápali. Jenže křesťanství tehdy tvořily poměrně uzavřené sekty, a jistě i Markova byla jedna z nich. Později se ovšem Markův spisek dostal mimo kontext, ve kterém byl sepsán. Lidem přišel velmi zajímavý, zajímavým a hlubokým způsobem reflektoval Krista, ve kterého věřili, a tvořil nevšední pohled na Něj…

Markův úspěch inspiroval nezávisle na sobě Matouše a Lukáše, který jeho příběh, každý svým způsobem “vylepšili”. Přidali víc příznaků Ježíšovy moci, víc zázraků a mocnější zázraky, víc nebeských znamení, zázračné narození, oba “prokázali” původ Ježíše ke králi Davidovi, jejich Ježíš byl otevřeněji Božský…

Celý příběh pak úplně reinterpretoval a přepracoval Jan, který přidal ideu Řeckého Logu, … podle mě ještě i v té době lidé chápali celou story tak jak byla původně míněna, tedy jako alegorii. Ale přístup historizovaného Ježíše se stal velmi moderní. Představuji si to, jako dnešní situaci okolo Járy Cimrmana. Každý “potichu” víme, že jde jen umělecký produkt, ale přesto se o něm na veřejnosti naprosto běžně mluví, jako že reálně žil. Má svoje muzeum, je spousta artefaktů z jeho života, dětství, přehršel jeho vynálezů, a všichni o tom mluvíme jako že se to vše “skutečně stalo”, i když víme, že “ve skutečnosti” to bylo trochu jinak.

V takové situaci se pak mohl otevřít prostor pro změnu paradigmatu. Klidně se mohla začít šířit idea, že, nakonec – to všechno opravdu BYLA realita! Že i když se to nebere vážně, tak Kristus se v Ježíši opravdu inkarnoval, tak jak evangelia popisují. To, že řekl vše co mu evangelia připisují, tomu věřil pravděpodobně už sám Marek, stejně jako Pavel věřil, že výroky které mu Pán “spirituálně sdělil” od něj reálně pocházejí. Odtud už je jen krůček k myšlence, že to řekl i fyzicky, ve svém reálně existujícím lidském těle.

Ještě v polovině druhého století evangelia nikdo necitoval, tedy je asi ještě tehdy lidé nebrali příliš vážně. Ovšem nedlouho poté začala nabývat myšlenka historicity na významu. Irenaeus je už kolem roku 180 bere prokazatelně vážně. Vytvořil pro evangelia jasné spojení s Apoštoly, známým způsobem – a zbytek už je poměrně dobře dokumentován.

***

Uvědomme si nyní dvě věci: Tento scénář je velmi dobře možný. Neobsahuje žádný zvlášť nepravděpodobný krok, nic, nad čím stojí otazník, jak tomu lidé mohli uvěřit. NAVÍC tvrdím, že v tomto kontextu dávají všechny spisy NZ lepší smysl, než za předpokladu historického Ježíše. Pavlovými dopisy počínaje, a evangelii konče.

Uvažme např.

1) absenci Ježíšova učení prakticky ve všech epištolách
2) fakt, že Pavel Ježíši nepřipisuje ani žádný ze svých apokalyptických názorů, které přitom měly být jádrem Ježíšova pozemského učení
3) fakt, že Pavel Ježíši nepřipisuje ani morální maximy, které měly od Ježíše pocházet (miluj bližního svého…)
4) Pavlovo evangelium je úplně jiné, než Ježíšovo, a Pavel vůbec nezmiňuje, že by Ježíš nějaké měl. Nemluví o tom, že by nějaké měl, a nezdůvodňuje, proč ten posun.
5) Jediný výrok, kdy Pavel Ježíše evidentně cituje, je Večeře Páně (1 Kor 11:23-26) , což je asi podle nás všech zrovna výjev, který se jen těžko stal. Nevím, jak byste vysvětlili, že Ježíš lámal chleba a nabádal své učedníky, ať ho jedí jako jeho tělo, které se dává za něj…
6) způsob, jakým Pavel (ne)mluví o Jakubovi a Petrovi.
7) způsob, jakým Pavel mluví o své návštěvě Jeruzaléma, a fakt, že ho ani nenapadne, že by mohl navštívit místo, kde byl Ježíš ukřižován, zahradu Getsemane, prázdný hrob, atd., a pak o tom napsat svým čtenářům…
8 ) vysokou Kristologii u Pavla. Jak se v tak krátké době stala z tesaře bytost Božské podstaty?
9) proč vůbec Pavel v listu Galatským zdůrazňuje, že Kristus byl z ženy? U tesaře by to jeden tak nějak čekal, proč o tom vůbec mluvit? No ale u Božské bytosti … je asi docela vhodné takovouto její nečekanou vlastnost zdůraznit.
10) V kapitole Římanům 13 Pavel říká, že vládcové přece nejsou postrachem pro ty, kdo konají dobro, ale pro ty, kdo konají zlo. Konej dobro, a vláda tě pochválí. Konáš-li ale zlo, boj se. Vláda je Božím služebníkem, a pachatele zle po zásluze trestá. VELMI podivné, pokud by Pavel věděl, co se stalo Ježíši…
11) fakt, že Pavel (i ostatní autoři epištol!) zcela mlčí o tom, že by Ježíš měl vůbec nějaké učedníky. Jedinkrát mluví o Dvanácti, aniž vysvětlí co to je, a nezahrnuje do toho ani Petra, ani ostatní Apoštoly.
atd.
12) absence jakékoliv jiné evidence o učednících. Autor Petrova dopisu netvrdí ani nenaznačuje, že by byl Ježíšovým učedníkem. Autor Jakubova dopisu vůbec nezmiňuje svůj údajný pokrevní příbuzenský vztah s Ježíšem! Pavel se při svém soupeření s Petrem nijak nesnaží vypořádat s jeho údajným mnohem bližším vztahem k pozemskému Ježíši.
13) za co byl vlastně Ježíš ukřižován? Ukřižování je trest pro těžké zločince, ale pro rouhače je trest ukamenování…
14) jak moc je pravděpodobné, že tesaře předvedli osobně před Piláta Ponského?
15) Příjmení Jidáše Iškariotského je zábavná hra se slovy: Aramejské Ish-Karijá znamená “lhář”, a nebo “ten falešný”…
16) Josef z Arimatee má také zajímavé příjmení: žádné město Arimatea nebylo nikdy nalezeno, ale znamená to “Best disciple Town”, tedy “město nejlepšího učedníka”
17) ani město Nazaret nebylo nikdy nalezeno, a neexistují o něm žádné dobové dokumenty. Zato evangelium sv. Filipa naznačuje, co to znamená: Ježíš z Nazaretu znamená podle Filipa “Ježíš z Pravdy”…
18) Římané nechávali popravené na křížích viset mnoho dní. Sejmout někoho hned po smrti, a dát ho do hrobu – to je nevídané. Kdyby ale bylo s Ježíšem nakládáno tak jak bylo s popravenými nakládáno běžně, těžko by mohl Marek svoji historku dokončit. Kdyby Římané Ježíše nechali viset na kříži, jak to bylo běžné, těžko by také jeho učedníky mohlo napadnout něco o vzkříšení.
19) Jak vůbec učedníky napadla absurdní teze, že ten, s kým chodili měsíce po zemi, nosil úplně normální šaty, boty, jedl, vyměšoval se – a zemřel – tak sestoupí na konci světa z nebe a on to bude, kdo skoncuje s Kosmickými zlými mocnostmi?
20) co bylo TO v Ježíšově učení nebo životě, co způsobilo Ježíšův ohromný respekt v očích jeho učedníků, o němž navíc tak snadno přesvědčovali další napříč celým Římským impériem?
21) a proč se o TÉ-ÚŽASNÉ-VĚCI nikdy nezmiňuje žádný z autorů epištol?
22) jak došel Pavel k pozoruhodné tezi, že chudý tesař z Galilee zemřel za hříchy všech lidí, a ti kdo tomu uvěří, budou svou vírou spaseni?!
23) jaký smysl dávalo Pavlovi a dalším pojídání chleba symbolizující maso tesaře, a pití vína symbolizující jeho krev?

Závěr:

Zajímají mě:
1) konkrétní důvody, proč je tento scénář nepravděpodobný
2) konkrétní důvody, proč je standardní scénář s historickým Kristem pravděpodobnější. Co v počátcích křesťanství vysvětluje předpoklad historického Krista lépe, než výše popsaný scénář?

This entry was posted in Postřehy k náboženství, Problémy křesťanství. Bookmark the permalink.

214 Responses to Jak začalo křesťanství?

  1. jack says:

    protestant:
    Cenzura byla prokazatelně použita už ve starém Egyptě. Tedy je mnohem straší než křesťanství.

    jack:
    Myslím,že vznik nás ani tolik nebolí,ale to,že cenzuru názorů křesťané pořád uplatňují a přitom mají plnou hubu dialogu!

  2. jack says:

    Jarda says:
    May 3, 2013 at 10:59 am
    No jo, Jacku; ale co když se ti čerti aktivují právě tou vírou?

    jack:
    Jak tomu mám rozumět? Že například křesťanský Bůh začal existovat až když ho věřící aktivovali svou vírou? Ale kdo by ty věřící lidi potom svořil? Co tedy bylo dřív slepice nebo vejce? 🙂

  3. jack says:

    Jarda:
    Myslíte, že v současné etapě “svobody a demokracie” jsem správně a pravdivě informováni a můžeme se svobodně vyjadřovat?

    jack:
    Každopádně jsou vidět zřetelné rozdíly například mezi těmito (ateistickými stránkami),kde může každý napsat co chce a text se okamžitě zobrazí a mezi přístupem na křesťanských stránkách Duše a hvězdy,kde musí být článek napřed schválen.
    Mě například nebylo schváleno nejméně 5 článků a ty se také nezobrazily.

  4. jack says:

    Borius says:
    May 3, 2013 at 1:53 pm

    Člověk poznává bohy a tím je povolává v život. Obdařuje je podobou, vlastnostmi, věčností apod. a tito bohové pak působí v jeho světě (symbióza), ať už v dobém či zlém; ten poměr určuje zase člověk podle toho, jak si vykládá jejich vůli.

    jack:
    Jen aby nedošlo k nedorozumnění. Člověk nepoznává reálně existující bohy,ale pouze historky o nich. Proto také nedochází lidé ke stejnému náboženskému poznání.
    Kdyby lidé docházeli k náboženství poznáváním reálně existujích bohů či boha,tak by měli přinejmenším velmi podobné náboženství neli stejné.

  5. protestant says:

    Borius:
    Pokud bych byl např. pohan (případně buddhista, ateista, muslim aj.) a snažil se žít podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, byl bych posuzován na základě svého života, svých skutků a své víry, nikoli ve smyslu vyznání, ale ve smyslu směrování k dobru či zlu.
    Na tomtéž místě (Římanům 2,6) Pavel píše On odplatí každému podle jeho skutků nebo (Římanům 2,10-11) avšak sláva, čest a pokoj čeká každého, kdo působí dobro, předně Žida, ale i Řeka. Bůh nikomu nestraní.
    Jak je to tedy z křesťanského pohledu na jinou víru?

    protestant:
    Ten pohledje různý. Protestantský například odmítá spásu jako obchod za skutky.
    Prostě spása je nezasloužený dar a je plně v režii Boha.

  6. Borius says:

    Jack:
    Jen aby nedošlo k nedorozumnění. Člověk nepoznává reálně existující bohy,ale pouze historky o nich. Proto také nedochází lidé ke stejnému náboženskému poznání.
    Kdyby lidé docházeli k náboženství poznáváním reálně existujích bohů či boha,tak by měli přinejmenším velmi podobné náboženství neli stejné.

    No, vidím to tochu jinak. Bohové odrážejí niterné prožívání člověka, který je vyznává. Jeho vlastnosti, nálady, city, morálku, souznění s přírodou, empatii (či odtažitost, nepřátelství) k ostatním lidem. Zastávám tezi „popiš mi svého Boha a já Ti řeknu, jaký jsi.“ Ne, nemyslím si, že bohové nejsou – ve smyslu neexistují. Ani si nemyslím, že jsou, že existují podobně jako třeba židle. Řekl bych to tak, že bohové představují konkrétní formu religiozity, do určité míry i spirituality, to vše se snaží pevně uchopit do nějakých definic, stanovit pevné hranice numinózna. Vymezit, aby duchovní „porozumění“ mělo něco „v rukou“, aby se mohlo se o co opřít. S bohy je možné pracovat – evokovat je, komunikovat, ptát se a naslouchat, provádět rituály; a to i přesto, že se jedná o kontakt spíše na imaginárním nežli fyzickém principu.

    Nemělo by být zarážející, že je tolik různých bohů nebo že každé jednoho náboženství obsahuje více, často i značně odlišných názorů. Každý má jiné (nebo žádné) nábožensky orientované preference. Podobnou pestrost můžeme vidět i ve sportu, v umění, v politice apod. Tedy samozřejmě za předpokladu, že se nejedná o totalitářskou společnost, kde je vyžadováno jediné „pravé“ přesvědčení – (ne)náboženské, politické, či jiné. Tolik můj názor.

  7. Borius says:

    Protestant:
    Ten pohledje různý. Protestantský například odmítá spásu jako obchod za skutky.
    Prostě spása je nezasloužený dar a je plně v režii Boha.

    Zkusme to rozvinout, Protestante. 🙂 Samotnými skutky si nic kupovat nehci, ty pouze vycházejí z mé víry; jsou jejím ovocem. Je-li dobré či špatné, Bůh suď. Poblém (je-li to skutečně problém) je to, že má víra je trochu jiného druhu, že v řadě bodů není slučitelná s křesťanstvím. Má otázka zní, zda jsem v božích očích zatracen pro špatnou víru, nebo samotná víra bude posuzována právě podle ovoce (skutků), které plodí.

  8. Jarda says:

    Co říká papež:
    Řekneme-li to trochu tvrdě, Ježíš nás přímo vyzývá k modlitbě, když říká: A za cokoliv budete prosit ve jménu mém, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synovi. Budete-li mě o něco prosit, já to udělám. To je důrazně řečeno. Máme však odvahu předstoupit před Ježíše a žádat ho: Ty ses takto vyjádřil, udělej to tedy. Učiň, aby se šířila víra, aby postupovala evangelizace, aby se vyřešily problémy. Máme v modlitbě takovouto odvahu? Nebo se modlíme jen tak, jak to jde, a věnujeme modlitbě pouze krátký čas? Je zapotřebí oné odvahy, oné odhodlanosti – parrésie – také v modlitbě.”
    http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18225

  9. jack says:

    Borius says:
    May 3, 2013 at 8:47 pm
    No, vidím to tochu jinak. Bohové odrážejí niterné prožívání člověka, který je vyznává.

    jack:
    Takové vyjádření si můžu vyložit všelijak.
    Například tak,že pouhá víra v existenci nějakého boha a druh tohoto boha odrážejí niterné prožívání věřícího člověka. S tím mohu samozřejmě souhlasit,ale to mě vůbec nezajímá,protože z tohoto vyjádření je jasné,že se jedná o bohy “existující” pouze v představách věřících.
    Ale můžu si to také vyložit tak,že bohové jsou reálně existující entitou existující nezávisle na člověku a odrážejí niterné prožívání člověka, který je vyznává. S tím samozřejmě souhlasit nemohu. A domnívám se,že toto pojetí bohů či boha,je právě to,o kterém mluví veškerá náboženství světa.

  10. jack says:

    Borius says:
    May 3, 2013 at 8:47 pm
    Zastávám tezi „popiš mi svého Boha a já Ti řeknu, jaký jsi.“ Ne, nemyslím si, že bohové nejsou – ve smyslu neexistují. Ani si nemyslím, že jsou, že existují podobně jako třeba židle. Řekl bych to tak, že bohové představují konkrétní formu religiozity, do určité míry i spirituality, to vše se snaží pevně uchopit do nějakých definic, stanovit pevné hranice numinózna. Vymezit, aby duchovní „porozumění“ mělo něco „v rukou“, aby se mohlo se o co opřít. S bohy je možné pracovat – evokovat je, komunikovat, ptát se a naslouchat, provádět rituály; a to i přesto, že se jedná o kontakt spíše na imaginárním nežli fyzickém principu.

    jack:
    To je možná vaše verze náboženství a bohů,ale já neznám žádné náboženství polyteistické ani monoteistické,které by tímto způsobem přistupovalo k bohům.

  11. jack says:

    Borius says:
    May 3, 2013 at 8:47 pm

    Nemělo by být zarážející, že je tolik různých bohů nebo že každé jednoho náboženství obsahuje více, často i značně odlišných názorů. Každý má jiné (nebo žádné) nábožensky orientované preference. Podobnou pestrost můžeme vidět i ve sportu, v umění, v politice apod. Tedy samozřejmě za předpokladu, že se nejedná o totalitářskou společnost, kde je vyžadováno jediné „pravé“ přesvědčení – (ne)náboženské, politické, či jiné. Tolik můj názor.

    jack:
    V tom případě tvrdíte to co já,že bohy vytváří (vymýšlí) lidé (podle svých preferencí) a nikoliv,že bohové stvořili lidi. A to je to co pořád tvrdím a co fakta o rozdílnosti náboženství a bohů dokládají.

  12. protestant says:

    Borius says:
    Zkusme to rozvinout, Protestante. Samotnými skutky si nic kupovat nehci, ty pouze vycházejí z mé víry; jsou jejím ovocem. Je-li dobré či špatné, Bůh suď. Poblém (je-li to skutečně problém) je to, že má víra je trochu jiného druhu, že v řadě bodů není slučitelná s křesťanstvím. Má otázka zní, zda jsem v božích očích zatracen pro špatnou víru, nebo samotná víra bude posuzována právě podle ovoce (skutků), které plodí.

    protestant: Není co rozvíjet. Je to boží záležitost. Křesťané nejsou ti co by o tom rozhodovali 🙂

  13. S.V.H. says:

    Borius says:
    No, vidím to tochu jinak. Bohové odrážejí niterné prožívání člověka, který je vyznává. Jeho vlastnosti, nálady, city, morálku, souznění s přírodou, empatii (či odtažitost, nepřátelství) k ostatním lidem. Zastávám tezi „popiš mi svého Boha a já Ti řeknu, jaký jsi.“ Ne, nemyslím si, že bohové nejsou – ve smyslu neexistují. Ani si nemyslím, že jsou, že existují podobně jako třeba židle. Řekl bych to tak, že bohové představují konkrétní formu religiozity, do určité míry i spirituality, to vše se snaží pevně uchopit do nějakých definic, stanovit pevné hranice numinózna. Vymezit, aby duchovní „porozumění“ mělo něco „v rukou“, aby se mohlo se o co opřít. S bohy je možné pracovat – evokovat je, komunikovat, ptát se a naslouchat, provádět rituály; a to i přesto, že se jedná o kontakt spíše na imaginárním nežli fyzickém principu.
    Nemělo by být zarážející, že je tolik různých bohů nebo že každé jednoho náboženství obsahuje více, často i značně odlišných názorů. Každý má jiné (nebo žádné) nábožensky orientované preference. Podobnou pestrost můžeme vidět i ve sportu, v umění, v politice apod. Tedy samozřejmě za předpokladu, že se nejedná o totalitářskou společnost, kde je vyžadováno jediné „pravé“ přesvědčení – (ne)náboženské, politické, či jiné. Tolik můj názor.

    S.V.H.:
    Vaše teze by platila, pokud by ona “pestrost” vykazovala víceméně náhodné rozptýlení. Pokud cituji “Bohové odrážejí niterné prožívání člověka, který je vyznává. Jeho vlastnosti, nálady, city, morálku, souznění s přírodou, empatii (či odtažitost, nepřátelství) k ostatním lidem.”, měly by být různé představy bohů nezávislé například na geografickém uspořádání. Tzn., že by věřící měl dospět k představě kupříkladu “muslimského boha” se stejnou pravděpodobností v Evropě, Jižní Americe, severní Africe nebo Indii. Ale tak tomu evidentně není. “Nábožensky orientované preference” jsou totiž na samotném jedinci závislé mnohem méně než na prostředí, ve kterém vyrůstá.

  14. Richard Zatloukal says:

    Nějak se mi nezobrazil komentář, tak ho vkládám znovu.
    Michale, a Vy jste ty autory četl (Alespoň ty moderní, protože v dobách osvícenství jsme ještě neměli ani dostatek pramenů, ani vyvinutou historickou kritiku) ? Pak byste se měl odkázat na konkrétní pasáže.
    Nezlobte se, ale Váš model je příliš odvážný. Představa, že od stolu, bez znalosti primárních pramenů (Nebo vy umíte latinsky, řecky, aramejsky a hebrejsky?) , pouze s použitím “zdravého rozumu” a pár publikací vysvětlíte jeden z nejkomplikovanějších dějinných problémů, je nevravděpodobná už sama o sobě. Musela by být hodně velká náhoda, aby jste se trefil.

    Co podporuje Vaši představu, jak tehdy fungovala literární fikce?

    Jak víme, čemu věřili křesťané v Pavlově době? Poměrně spolehlivě víme akorát, řemu věřil Pavel.

    Představa věčného Krista je dosti nežidovská, a přitom křesťanství prokazatelně svými kořeny hluboko v židovství vězí. To implikuje spíše představu, že původní židokřesťanská sekta uvažovala o Ježíši pouze jako Mesiášovi, a až pohanokřesťané přidali božské prvky (přičemž do čela tohoto vývoje se postavil Pavel).

    V evangeliích i dalších pramenech máme řadu detailů, které působí dost neorganicky, a svědčí spíše o tom, že byly převzaty z rozvinuté ústní tradice. Mimo evangelia se dozvídáme např. že Ježíš byl ošklivý, což by opravdu křesťané nevymysleli, zvláště ne obklopeni tehdejšími kulty.

    Nakolik je pravděpodobné, že po dvou tisících letech dokážeme identifikovat každou miniaturní lokalitu (Arimateu, Nazaret). A pokud by šlo fikci, proč by autor psal o neexistujících lokalitách, ale vkládal historické postavy?

    Opravdu sundávali Římané odsouzence VŽDY až po několika dnech? Nebo si přátelé či rodina někdy vymohli vyjímku, podobně jako u oběšenců ve středověku?
    Etc.

  15. Slávek says:

    Kde se píše, že Ježíš byl ošklivý? To mě zaujalo.

  16. Stefan says:

    Zareagujem este na Michalovu otazku, ci su evanielija hodnoverne. Michal napr. dosiel k zaveru, ze Jezis bol falosny prorok. Myslim, ze ziadne knihy nie su uplne hodnoverne. Aj v biblii je vela paradoxov a tvrdeni, ktore uz dnes nie su uznavane. Napr. ako vznikol svet a pod. Ved kolko je dnes oficialnych krestanskych smerov? Ktore navyse idu po sebe. A pritom na zaciatku bol iba jeden Jezis. Mystici na to upozornuju a zdoraznuju, ze dolezita je vlastna skusenost.

  17. Borius says:

    S.V.H.:
    Vaše teze by platila, pokud by ona “pestrost” vykazovala víceméně náhodné rozptýlení. Pokud cituji “Bohové odrážejí niterné prožívání člověka, který je vyznává. Jeho vlastnosti, nálady, city, morálku, souznění s přírodou, empatii (či odtažitost, nepřátelství) k ostatním lidem.”, měly by být různé představy bohů nezávislé například na geografickém uspořádání. Tzn., že by věřící měl dospět k představě kupříkladu “muslimského boha” se stejnou pravděpodobností v Evropě, Jižní Americe, severní Africe nebo Indii. Ale tak tomu evidentně není. “Nábožensky orientované preference” jsou totiž na samotném jedinci závislé mnohem méně než na prostředí, ve kterém vyrůstá.
    Borius:
    Tady vůbec nejsme v rozporu. Tak, jako se člověk nerodí jako tabula rasa, tak se rodí do konkrétního prostředí, které má na něj zásadní vliv. Spolu s dalšími okolnostni (genová výbava, výchova, vzdělání apod.) se podílí na směrování člověka, včetně náboženství (aby se ateisté nerozčilovali, dodávám: nebo ateismu). Člověk se stává součástí systému, s vysokou pravděpodobností i včetně většinově přijímaného náboženství. V Polsku narozené miminko se v dospělém věku nejspíš stane katolíkem, v Íránu muslimem apod. Rozhodujících vlivů je více, lokalizace je jednou z nich. Tedy ne lokalizace samotná, ale podmínky v ní: stupeň sekularizace versus theokracie, většinovost, pestrost.
    To, co jsem psal – náboženství reflektuje osobnost – to je nutné brát s přihlédnutím k podmínkám, v nichž se jedinec nachází.

  18. Borius says:

    protestant:
    Není co rozvíjet. Je to boží záležitost. Křesťané nejsou ti co by o tom rozhodovali 🙂

    Borius:
    OK, beru. Myslel jsem jen čistě osobní názor. Míváš tu i zajímavé postřehy a podnětné komentáře, tak proto. 🙂

  19. Borius says:

    Jack:
    Takové vyjádření si můžu vyložit všelijak.
    Například tak,že pouhá víra v existenci nějakého boha a druh tohoto boha odrážejí niterné prožívání věřícího člověka. S tím mohu samozřejmě souhlasit,ale to mě vůbec nezajímá,protože z tohoto vyjádření je jasné,že se jedná o bohy “existující” pouze v představách věřících.
    Ale můžu si to také vyložit tak,že bohové jsou reálně existující entitou existující nezávisle na člověku a odrážejí niterné prožívání člověka, který je vyznává. S tím samozřejmě souhlasit nemohu. A domnívám se,že toto pojetí bohů či boha,je právě to,o kterém mluví veškerá náboženství světa.

    Borius:
    Je to něco podobného, jako když objevíme nějaký fyzikální zákon. Sestavíme rovnice, přidáme konstanty. A nyní to podstatné: Ta naše rovnice je toliko naší interpretací (více či méně zdařilou), která odráží fungování světa. Je to náš model, který si vytváříme, abychom světu lépe rozuměli. Podobně to vidím s bohy. Ano, jsou jenom pokusem o interpreatci světa. Jakýkoli myslitelný Bůh/bůh je imanentním zobrazením, vyjadřujícím přesah, tedy – Boha transcedentního.

    Jack:
    To je možná vaše verze náboženství a bohů,ale já neznám žádné náboženství polyteistické ani monoteistické,které by tímto způsobem přistupovalo k bohům.

    Borius:
    Není to až zase tak neobvyklý pohled. Zenový buddhismus vychází z podobných principů – pozor, imanentního Boha nepotřebuje, dost podobně i někteří (neo)pohané – navzdory polytheistickému systému, mystikové docházejí (bez indoktrinace) k přibližně stejným závěrům, analytická psychologie (C. G. Jung) přijímá stejné teze, dokonce i (světe div se) někteří nedogmatičtí křesťané či teologové vzácně docházejí k podobnému pojetí – navzdory tri-monotheistickému systému.

    Jack:
    V tom případě tvrdíte to co já,že bohy vytváří (vymýšlí) lidé (podle svých preferencí) a nikoliv,že bohové stvořili lidi. A to je to co pořád tvrdím a co fakta o rozdílnosti náboženství a bohů dokládají.

    Borius:
    S tímto nemám problém. Sice bych to takto nevyjádřil (cosi mi tam „skřípe“), ale určitá shoda tu je. Přinejmenší z jednoho úzkého úhlu pohledu. 🙂