O svobodné vůli

Ještě před dvěma lety jsem považoval za naprosto samozřejmé, že my lidé máme svobodnou vůli. Kdo by proboha mohl tvrdit, že ji nemáme? Přece v každém okamžiku zažívám, že se rozhoduji, a stejně tak se rozhodují i lidé kolem mě. Sám si volím jestli půjdu dnes večer do kina nebo ne, jestli se napiju toho či onoho, jestli si z denního menu v jídelně vyberu to či ono… JAK by tohle mohla být jen iluze? Já prožívám ten rozhodovací proces, a VÍM, že jsem to já, kdo se rozhoduje!

Pro začátek by asi bylo dobré definovat si, co problémem svobodné vůle vlastně myslíme. Otázkou totiž není, zda jsme to MY, kdo se rozhodujeme, zda ten kdo rozhoduje je náš mozek. Jasně že je. I počítač se v průběhu výpočtu neustále o něčem rozhoduje. Otázkou je, zda to naše rozhodnutí mohlo být jiné, zda je a nebo není určeno na nás nezávislými okolnostmi. Tedy, otázkou je, zda naše rozhodnutí je opravdu svobodné.

Uvažme myšlenkový experiment: řekněme, že existuje kopie našeho světa, se vším všudy, i s námi, a my se v jistém okamžiku ocitneme v obou světech před rozhodnutím: rozhodneme se v obou světech vždy stejně? CO by mohlo způsobit, že bychom se v každém z těch dvou světů v jinak naprosto stejné situaci rozhodli jinak? Pokud bychom se rozhodli v jinak stejné situaci vždy stejně, kde je naše svobodná vůle?

Osvětleme celou situaci trochou introspekce. Proces rozhodování není nic jiného, než že zvažujeme (v omezeném čase, který máme k dispozici) všechny alternativy, které nás napadnou, snažíme se uvážit, k čemu by ta která alternativa vedla, snažíme se odhadovat jednání ostatních agentů i neživých objektů kolem nás (lidí, zvířat, věřící třeba i Boha nebo ďábla…) v závislosti na tom kterém našem rozhodnutí, a na koncích každé té větve dané alternativě pocitově přiřadíme ohodnocení. Nakonec si pak zvolíme tu pro nás nejlepší.

Teď mě napadá, že “rozhodování srdcem” není nic jiného, než že jednotlivé alternativy nepromýšlíme dopředu, ale pocitové hodnocení jim přiřazujeme hned v nultém kroku.

Jaké to má důsledky pro naši svobodnou vůli?

V okamžiku rozhodování za sebou každý máme jinou životní zkušenost. Zažili jsme jiné věci, ovlivnili nás jiní lidé. Přečetli jsme jiné knihy, a zapamatovali si z nich (zaujaly nás v nich) jiné věci. Nic z toho jsme si “svobodně” nezvolili, ale spíš se nám tyto věci prostě staly.

Proč jsem si přečetl Boží Blud Richarda Dawkinse? Inu, protože mě ta kniha zaujala. Zaujala mě ještě před tím, než vyšla, čekal jsem na to, až se objeví v knihkupectvích. Proč mě zaujala? Nevím, plynulo to z mého tehdejšího mentálního stavu. Z toho, co jsem do té doby zažil, nad čím jsem tehdy přemýšlel, atd. Vybral jsem si svobodně tyhle svoje zážitky a myšlenky, na základě kterých mi Dawkinsova kniha přišla zajímavá? Ne. Prostě mě potkaly. Prostě se mi staly. Mohl jsem se i tak rozhodnout Dawkinse si nepřečíst? Jistěže mohl – ale nerozhodl jsem se tak, právě proto, že přečíst Dawkinse mi v té době přišlo jako velice zajímavá a přitom dosažitelná věc. Kde je v tom jaká svobodná vůle?

Proč si moje věřící kolegyně z práce Boží blud nepřečetla? Protože o té knize nikdy pořádně neslyšela, a i kdyby o ní slyšela, tak z jejího dosavadního života by plynula snadno pochopitelná averze vůči čtení takové knihy. Navíc by jí ani nepřišla zajímavá, ale naopak odpuzující, pobuřující. Mohla si ho i tak přečíst? No když o té knize nikdy ani pořádně neslyšela, tak asi nemohla. Kdyby žila jiný život, pak možná. Mohla si ji přečíst asi tak, jako já jsem si mohl přečíst jednu konkrétní brakovou knihu ze stovek, které jsou v každém knihkupectví. Nikdy jsem neměl nejmenší DŮVOD, abych něco podobného činil. Kde je tedy jaká svobodná vůle?

Včera jsem měl po večeři chuť na pivo, tak jsem si ho dal. Mohl jsem si dát místo toho víno? Měl jsem svobodnou vůli tak učinit? No – jasněže principiálně mohl, ale měl jsem prostě chuť na pivo, tak jsem si dal pivo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout NEMÍT chuť na pivo, a mít místo toho chuť na víno? No, kdyby mě to napadlo, tak snad – žel, mě to nenapadlo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout, ABY mě to napadlo? Ne. Nemohl. Myšlenky nás napadají, ANIŽ si svobodně volíme, aby nás napadly. Kde je jaká svobodná vůle?

Včera cestou z práce jsem poslouchal v autě rádio, a zaujala mě tam jistá písnička. Měl jsem svobodnou vůli, aby mě NEZAUJALA? Ne. Neměl. Mohl jsem to rádio vypnout, abych tu písničku neslyšel? Jistěže mohl – ale proč bych to dělal?! Neměl jsem nejmenší důvod. Kde je jaká svoboda?

Dnes na obědě se mi v hospodě líbila servírka. Mohl jsem si svobodně zvolit, aby se mi nelíbila? Ne. Nemohl. Mohl jsem si zvolit, abych se na ni nedíval – ale ne, aby se mi nelíbila. Já jsem se na ni ale koukal – proč? Inu, právě proto, že se mi líbila, a protože jsem v mysli neměl křesťanské předporozumění, které by mi třeba mohlo velet, abych to nedělal.

Vybral jsem si svobodně, že nebudu věřit v Boha? Ne, vyplynulo to z života, který jsem až doposud žil. Nesetkal jsem se s ničím, co by mě k víře přivedlo, ale právě naopak jsem se setkal se spoustou věcí, které mě utvrzovaly v mé nevíře. Jak jsem za těchto okolností mohl uvěřit? Kde je jaká svoboda?

Může si věřící svobodně zvolit, že věřit přestane? No, jistě že může – ale nebude-li k tomu mít pádné důvody, a nedospěje-li jeho život do situace, ze které takové rozhodnutí vyplyne, pak to prostě neudělá. Kde je jaká svobodná vůle “přestat věřit”?

Minulý týden jsem v trolejbuse pustil sednout nějakou starší dámu. Proč jsem to udělal? Inu, protože mi to přišlo jako správné rozhodnutí. Měl jsem z toho dobrý pocit. Mohl jsem se rozhodnout ji nepustit? Mohl – ale z toho bych měl zase špatný pocit. Mohl jsem si vybrat špatný pocit na úkor dobrého pocitu? Mohl, ale proč bych to proboha dělal? Vybral jsem si své pocity svobodně? Ne. Jsem jaký jsem, a nemůžu za to.

Mladík vedle tu paní sednout nepustil. Proč? Inu, on z toho zřejmě špatný pocit neměl. Proč? Pravděpodobně to bylo dáno jeho psychikou, jakož i výchovou. Vybral si svoje rodiče svobodně? Vybral si svoji povahu svobodně? Vybral si svobodně, že bude křupan? Ne. Je prostě takový. Je to důvod jím neopovrhovat, když za to jaký je v podstatě ani nemůže? Ne. Není. Koneckonců, opovržení okolí na něj třeba vyvine tlak, a on své chování pod tímto tlakem příště změní.

Každý máme jinak nastavenou psychiku. Přijdou nám zajímavé jiné věci, jiné věci nás naplňují, jiné věci se nám líbí – a co z toho si “svobodně vybíráme”?

***

Když jsem o těchto věcech přemýšlel, položil jsem si otázku, jak by vůbec mělo vypadat rozhodnutí, které by bylo opravdu svobodné? Musely by (pro nás!) plně připadat v úvahu obě možnosti, a to obě stejně (což zahrnuje i situaci, kdy každá z možností má své “pro a proti”, ovšem tak vyváženě, že volbu mezi nimi pociťujeme jako “prašť jak uhoď”). Jakmile má pro nás jedna z možných voleb navrch, jakmile je nám jasné že je pro nás jedna prostě nejvýhodnější – pak si ji logicky zvolíme, a naše volba je tím dána. (*)

Dobrá, řekněme, že před sebou máme dva stejné míčky, a jeden z nich si máme vybrat a vzít ho do ruky. Je toto svobodná volba? Jak budeme postupovat? Inu, prostě si jeden náhodně vybereme. A o to právě jde – budeme simulovat náhodu. Něco jako generátor pseudonáhodných čísel. Většina z nás bude asi střídavě myslet na ty dva míčky “zvolím A. Ne, zvolím B. OK, zkusím raději A. Tak definitivně B…” a až bude mít pocit, že už to stačilo, vybere ten aktuální míček. Někdo jiný může třeba bloudit pohledem po místnosti, případně nechat svou mysl jen tak plynout (= nechat podvědomé vrstvy našeho mozku generovat “náhodný” tok myšlenek) a hledat volné paralely s jedním z těch míčků (ha, tahle váza je pěkná! A je ode mě nalevo – vyberu si tedy levý míček.).

Klíčové je, že i v tomto případě musíme vždy NĚJAK postupovat, a tento postup opět plyne z aktuálního stavu naší mysli , z toho jak jsem v minulosti postupoval v obdobných případech, z toho co vidím kolem sebe, jaké to ve mě budí asociace, z toho na co si zrovna vzpomenu, atd. Podobné volby jsou opět dané stavem našeho mozku, tím co nás zrovna napadne, a tím jaký časový okamžik nám pocitově přijde OK, že bychom mohli rozhodování ukončit – a zejména jde opravdu o simulaci náhody, nikoliv o svobodné rozhodnutí. Nevybíráme si, co nás napadne, nevybíráme si, co nám přijde správné, atd.

Zajímavější se taková volba stává, když “o něco jde”. Stojíme-li před rozhodnutím, u něhož je zjevné, že může mít pro náš život zásadní důsledky, a přitom se nejsme schopni rozumově rozhodnout (= nasimulovat v mysli, k čemu mohou různé možnosti vést, z důvodu nedostatku dostupných informací), je nám taková volba pocitově velmi nepříjemná. Je pozoruhodné, že mnohým z nás se v takových případech nechce uskutečnit výběr “sám” (= provést ten pseudonáhodný výběr z minulých odstavců), ale raději volbu svěří něčemu externímu: hodí si mincí, navštíví kartářku, přečtou si horoskop, případně se pomodlí, a o následující myšlence si řeknou, že je od Boha, a tak se i rozhodnou… Četl jsem, že tento psychologický mechanismus je pro některé lidi docela důležitým faktorem, proč je pro ně víra psychologicky uspokojující. Je to pro ně pomoc právě v takovýchto důležitých, avšak nepříjemných životních rozhodnutích.

***

ad (*) Častá námitka bývá, že přece “poté”, co uskutečníme naše rozhodnutí, ho můžeme změnit. Jenže tímto jen chybně posouváme “konec” rozhodování před SKUTEČNÝ konec. Napadne nás, že naše rozhodnutí by mohlo být fajn ještě změnit, např. ZA ÚČELEM abychom někomu (sami sobě?) dokázali, že opravdu máme svobodnou vůli. Tato myšlenka nás zejména musí napadnout (což si “svobodně” vybrat nemůžeme) a dále nám musí pocitově přijít natolik zajímavá, abychom ji realizovali. Celé je to úplně normální další krok v tom rozhodovacím procesu, pro který platí vše co jsem až dosud psal.

Někdo by také mohl namítnout, zda bychom se nemohli rozhodnout JINAK, než jak jsme se vlastně rozhodli. Řekněme, že dnes večer bych normálně nešel do kina – není důvod. No tak na just PŮJDU do kina, ať je vidět, že tu svobodnou vůli opravdu mám. Toto není nic jiného, než co jsem řešil v minulém odstavci. Myšlenka, že by mohlo být fajn udělat něco jiného, než co plyne z racionální úvahy, je úplně normální faktor, který vstupuje do rozhodovacího procesu, má pro nás jasnou hodnotu (chceme demonstrovat naši svobodnou vůli), a pokud je tato hodnota dostatečná (což nám řekne náš mozek skrze příslušný pocit), pak se podle toho zachováme.

***

Několik poznámek:

1) náš pocit, že máme svobodnou vůli, tedy že se rozhodujeme, plyne podle mého názoru z toho, že sami prožíváme průběh našeho rozhodovacího procesu (vnímáme svoje vlastní rozhodování (také i) z pozice pozorovatele), ale nevidíme na jeho konec – a neuvědomujeme si přitom, že výsledek celého procesu je určen externími okolnostmi, jakož i naším vnitřním stavem, ovšem v důsledku je to stále jen jakýsi, byť nesmírně komplikovaný a komplexní, výpočet.

2) výše uvedené platí bez ohledu na to, zda je svět deterministický nebo ne. Pokud svět není deterministický, a existuje tedy (na kvantové úrovni) fundamentální náhoda, pak i kdyby tato fundamentální náhodnost nějak ovlivňovala naše rozhodování, tak tato náhodnost může představovat maximálně tak fajn zdroj náhodnosti pro rozhodnutí typu výběru mezi dvěma stejnými míčky. Netuším ovšem, jak by to mohl být zdroj “svobodné vůle”.

3) dokonce i kdyby existovala duše, pak platí vše výše uvedené! I kdyby sídlem našeho myšlení byla duše, tak naše rozhodování funguje jak jsem popsal. Nevybíráme si, co nás napadá, co se nám líbí, co nám přijde příjemné, nepříjemné, správné, nesprávné, nevybíráme si svoje dosavadní životy, které dramaticky ovlivňují naše současná rozhodování, nevybíráme si svoje mentální schopnosti, povahové vlastnosti, atd. Naše rozhodnutí jsou jen funkcí toho všeho. I kdyby existovala duše, je svobodná vůle stále jen iluze.

4) jak je to vlastně se svobodnou vůlí jiných živočichů? Mají svobodnou vůli šimpanzi? Psi? Koně? Ptáci? Ryby? Podle mě má živočich evidentně tím více “svobodné vůle”, čím vyšší má inteligenci. U člověka nastává takový kvalitativní skok právě proto, že člověk má naprosto dramaticky rozvinutou schopnost abstraktního myšlení, chápání světa kolem sebe, a tím i úspěšného předvídání chování agentů a objektů kolem sebe. Podle mě, má-li mít termín svobodná vůle nějaký obsah, pak je to právě schopnost myslet, chápat okolní svět, a na základě toho jednat. V důsledku toho to není binární veličina (svobodnou vůli máme/nemáme), ale je to veličina spojitá – a nějakou svobodnou vůli je nutno přiznat všem živočichům, kteří se úspěšně pohybují ve svém prostředí.

***

Svobodná vůle je pro moderní křesťanství mimořádně důležitá rekvizita. Jejich argument “Bůh nemohl udělat to a to, protože by tím narušil naši svobodnou vůli – a pak bychom byli jako roboti!!!” už snad nemůže být zprofanovanější. Pojďme nahlédnout absurditu toho argumentu na několika jeho variacích. Přistupme přitom na běžný úzus, že svobodnou vůli MÁME.

– Říká se, že Bůh se nám nemůže dát poznat, protože bychom pak neměli svobodnou vůli v něj nevěřit. Proboha, máme snad svobodnou vůli nevěřit milion a jedné věci, které považujeme za jisté? Vidím před sebou hrnek na kafe. Mám svobodnou vůli nevěřit, že tam stojí? Nemám. A je to nějaké drama? Jsem teď “jako robot”? Mám svobodnou vůli nevěřit, že je Země kulatá? Nemám, VÍM že kulatá je. A je to problém? Jsem kvůli tomuto jako robot? To samé s existencí Boha. Pokud bychom věděli, že existuje, byl by to pro nás prostě další fakt který víme o světě. Žádný problém pro náš pocit svobodné vůle. Máme snad tím “silnější” svobodnou vůli, čím MÉNĚ toho o světě víme?

– Říká se také, že Bůh nezasahuje proti zlu konanému lidmi, protože by tím zasáhl do jejich svobodné vůle. Super, takže když JÁ zabráním zloději v krádeži – tak to jsem také zasáhl do jeho svobodné vůle, že? Neměli bychom zrušit policii, která kazí zlodějům svobodnou vůli krást? Kdyby si vzal Bůh Hitlera na onen svět o šest let dřív, než jak to stejně učinil, mohly přežít desítky milionů lidí, kteří nemuseli zahynout ve válečných hrůzách, a šest milionů Židů nemuselo vyletět komínem pekla Osvětimi. Měla pro Boha Hitlerova “svobodná vůle masakrovat lidi” vyšší hodnotu, než životy těch desítek milionů lidí? Tohle chtějí vážně křesťané tvrdit?

– V jednom z mých článků jsem se ptal, proč Bůh lidi nevybavil pocitem ODPORU ke zlu. Lidé by cítili odpor k tomu, podvádět jeden druhého, ubližovat si, krást, znásilňovat – a proto by to nečinili (nebo alespoň činili v daleko menší míře) a svět by tak byl daleko lepším místem pro život. Bylo mi odpovězeno mantrou, že by tak Bůh narušil naši svobodnou vůli. Proboha, milion dalších pocitů, které nás řídí, také narušují naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš odpor k sebevraždě naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš pocit odporu k jistým chutím (hořké?) naši svobodu tato jídla jíst? Narušuje náš pocit nechuti z jistých pachů naši svobodu tyto pachy čichat? Narušuje snad naše touha po vědění (některých z nás) naši svobodnou vůli zůstat hlupáky? Myslím, že spousta křesťanů naprosto jasně dokazuje, že ani v nejmenším nenarušuje…

– Jindy jsem se ptal, proč Bůh nestanovil jasná kritéria, posvěcená jeho nezpochybnitelnou autoritou, kdo může být spasen. Co by měl člověk DĚLAT, aby byl spasen. Proč umístil (navíc protichůdné) výroky o tom, co je třeba dělat pro spásu, do tak nedůvěryhodné knihy jako je Bible, navíc se zcela nekompatibilními alternativami jako Korán atd., přičemž na výklad Bible má, s mírnou nadsázkou, každý křesťan jiný názor… Odpověď: jasnými instrukcemi by Bůh narušil naši svobodnou vůli. Výborně, tedy (naše světské, právní) zákony včetně systému trestů za jejich porušování také ruší naši svobodnou vůli? Neměli bychom za bohulibým účelem zvýšení naší svobodné vůle zákony zrušit? A vůbec – copak nejsvobodnější rozhodnutí je takové, u něhož nedohlédám důsledků?

Stojím na rozcestí. Jedna cesta vede do nebe, a druhá do pekla. U každé stojí mladík, a radí mi: do pekla vede ta druhá cesta… Je snad toto ideálem svobodného rozhodnutí? Nevím jak pro křesťany, ale pro mě platí pravý opak! Rozhodnutí je tím svobodnější, čím víc věrohodných informací o různých alternativách mám. Věřící zde přišli s naprosto absurdní logikou, že čím méně informací, a čím více nejistoty, tím více svobody. Bláznivé.

***

Závěr:

Dnes jsme se zamýšleli nad naším pocitem svobodné vůle, a nad tím, do jaké míry je tento pocit jen iluzí. Naše rozhodnutí jsou mnohem víc determinovaná na nás nezávislými okolnostmi, než si připouštíme. V diskuzi pod článkem bych uvítal, kdyby někdo vymyslel příklad situace, kdy bychom se mohli opravdu svobodně rozhodnout, a co by taková svoboda vlastně měla znamenat. MOHLI BYCHOM se v příkladu na začátku článku v těch totožných paralelních světech rozhodnout odlišně? Nebo znamená svobodná vůle něco jiného?

Dále jsem chtěl ukázat, že bez ohledu na to, zda svobodná vůle existuje nebo ne, je přístup věřících k tomuto pojmu naprosto zmatečný. Neexistuje-li svobodná vůle, pak prostě věřící vycházejí z chybné premisy (že ji máme), a existuje-li, pak jsou jejich úvahy o vztahu Boha k naší svobodné vůli zmatečné a chybné.

3,258 thoughts on “O svobodné vůli

  1. protestant

    Michal says:
    March 27, 2014 at 8:19 am
    Protestante, chci předejít dalším nedorozuměním, tak se raději ptám:

    Máš jistotu, že tě při četbě Bible oslovuje Bůh? Z toho jak jsme se o tom doposud bavili jsem měl pocit, že zde o jistotě mluvíš, na druhé straně teď zas mluvíš o víře, a víra přece není jistota.

    Dále, neodpověděl jsi na to, co tě vede k jistotě, že Babičkou tě Bůh neoslovuje. Napsal jsi jen, že u Bible tě k tvému přesvědčení vede víra, ale z toho zas nemůžu nic vyvodit o Babičce.

    Můžeš mi tedy prosím tyto dvě věci ještě upřesnit?

    protestant:
    Všimni si Michale, že pojem jistota do toho stále vkládáš ty. Já o jistotě nikdy nemluvil.
    To že mne přes Babičku Bůh neoslovil je samozřejmě zase otázka víry.

  2. antitheista

    Protestant: “ad2 – víra
    ad1 – jistota podle mne nemá stupně. Jistota je jen jedna. Mluvit o jistotě vyšší a nižší považuji za nesmyslné. Slovo jistota do toho tlačíš jen ty. Já o jistotě nepsal…”

    Jistota má stupně, jsou věci jistější a méně jisté… respektive když si o jistotě nepsal, pouze o víře, nebavme se o jistotě, bavme se o víře.

    Víra má své stupně, jsou věcí jistější a méně jisté (prověřené), v takové ateista věřit nechce, ateista a skeptik chce věřít pouze na věci jistější, prověřenější, spíš platné, přesnější a logičtější…

  3. Michal Post author

    Protestante, tys tuhle “víru” ale přirovnal k tomu, kdy víš, že jsem to já, když se pozdravíme v Bille. Tomuhle já říkám jistota. Pokud takovýmto způsobem “víš”, že tě skrze Babičku neoslovuje Bůh, pak se opět ptám, na základě čeho to takto víš. Třeba u toho setkání v Bille jsou ty důvody jasné, a jistě bychom jich oba dokázali nemálo vyjmenovat.

  4. antitheista

    Mně už se o tý Bille i zdálo, je pravda, že bych raději protestanta potkal na tom Svoboďáku, ale ještě raději vůbec…

  5. protestant

    Michal says:
    March 27, 2014 at 11:28 am
    Protestante, tys tuhle “víru” ale přirovnal k tomu, kdy víš, že jsem to já, když se pozdravíme v Bille. Tomuhle já říkám jistota. Pokud takovýmto způsobem “víš”, že tě skrze Babičku neoslovuje Bůh, pak se opět ptám, na základě čeho to takto víš. Třeba u toho setkání v Bille jsou ty důvody jasné, a jistě bychom jich oba dokázali nemálo vyjmenovat.

    protestant:
    Jisté to nikdy není. Ten člověk co jsi jej potkal nemusí být nutně tím s kterým zde diskutuješ…
    No a s tou Babičkou je to tak jak píše Heller. Duch svatý ti umožní vejít do těch biblických příběhů, stát se jejich součástí. To je smysl čtení Bile. Ne z dálky tyto příběhy pozorovat.
    A to se mi s Babičkou nestalo…..

  6. antitheista

    Zase si neodpověděl, jak se spouješ s bohem a jak ti radí jak vykládat Bibli 🙁

    Jsou věci jistější a méně jisté (odstupňování víry), potkat někoho a splést se sice je možné (není to 100%), ale je to vysoce procentní, že nejsi retard a znáš někoho po tváři a hlasu. Nějaké pocity že vyhraju milion či že se mnou komunikuje bůh jsou o dost méně pravděpodobné…

    Jinak si neřekl, jak tedy konkrétně komunikuješ, jen si napsal toto:

    “. Duch svatý ti umožní vejít do těch biblických příběhů, stát se jejich součástí”

    Tohle mě dělá duch svatý třeba s pornografií, tam mě vždycky vtahne …

    Jak se stáváš součástí těch příběhů ? Najednou se tam octneš ? Nebo je to prostě prožívané jako u jiné napívané knihy či filmu ? Ten tě taky vtahne, ale kvůli tomu ještě nemusím věřit, že film Šepoty a výkřiky je božský a prodchnutý duchem svatým 🙂

  7. Foxy

    protestant: “Duch svatý ti umožní vejít do těch biblických příběhů…”

    Co je to zač, ten duch svatý? Máš jakýkoliv důkaz že něco talkového skutečně existuje, nebo je to jen metaforický popis momentálního mentálního stavu? Podle čeho poznáš, že se jedná právě o ducha svatého a ne o jiný fenomen?

    Jinak se ti povedl mistrovský kousek; způsobil jsi, že antitheistovi se zdálo o Bille 😀
    Kurňa, to musel být horrortrip! 😀 😀 😀

  8. Samain

    protestant:
    Nechodím na koncerty pro tisíce lidí. Pro mne je maximum asi tak 200 lidí. Ve větším davu se necítím dobře.
    Sportovní haly, stadiony apod nepovažuji za kulturní prostředí.

    Hm. Tak ale to moc světových hvězd na živo nevidíš a neslyšíš hádám.
    Co se týče kulturního prostředí – tak pokud mám možnost jít na živý koncert Leonarda Cohena, nebo třebas Petera Gabriela, je mi jedno kam.
    Když budou hrát v kadibudce, klidně půjdu tam. Opravdu nepotřebuju pro kulturní zážitek sedět v polstrované sesli a očumovat velkou večerní dam okolo :-D.
    Ostatně – VIP sekce a skyboxy jsou vcelku dost kulturní i v té O2 aréně.
    Víno je značkové a krevety čerstvé.

  9. protestant

    To co produkuje Peter Gabriel není můj šálek kávy…
    Světové hvězdy vídám třeba na Brněnském kytarovém festivalu … a v poměrně komorním prostředí…
    Bachovy Matoušovy pašije si v O2 představit nedovedu.

  10. Samain

    Protestant
    No, já zas nemusím Bachovy pašije. Ovšem – v 02 aréně hraje i pražská filharmonie.
    Je to moderní stavba, stavěná jako víceůčelová (proto ta výborná akustika) a dimenzovaná na dvacet tisíc návštěvníků. Spousta vchodů ať na ochozy nebo přímo do arény, sposta občersvovadel, zeleň, čisté záchody bez front.
    Všechny koncerty na kterých jsem tam byla byly vyprodané a přes to jsem neměla pocit stísněnosti v davu.
    Řekla bych že prostředí je tam mnohem kulturnější, než v některých starších divadlech nebo klubech. Ale to je fuck – stačilo třebas říct, že Cohen fajn, ale ne natolik, aby ses za ním hnal do Prahy 😀

  11. protestant

    Samain says:
    ….dimenzovaná na dvacet tisíc návštěvníků….

    protestant:
    V tomhle je ten problém. Megaakce nesnáším….

  12. Samain

    protestant:
    V tomhle je ten problém. Megaakce nesnáším….

    Jak říkám. to máš fuck.

  13. antitheista

    Přesně z toho důvodu se nechodím dívat na papeže, když někam dorazí, megaakce nesnášim. Už bohoslužba je taková malá diskoška

  14. Samain

    ANti
    Já taky nesnáším megaakce. Ale záleží na tom, jak je to zorganizované. A jak říkám. V O2 aréně ten pocit davu a stísněnosti nemám.
    Ale určitě bych ho měla v nějakém stísněném zahuleném klubu, kam se třebas vejde jen sto lidí.
    Podobně jako IMAX. Největší plátno v republice – a přitom zážitek z 3D filmů (dělaných specielně pro IMAX) je vyloženě interní.

  15. antitheista

    Jo, vrah má svůj úhel pohledu a pozůstalí také, neber vrahovi jeho úhel – má na své vraždění právo. Je to jeho pohled. Někdo věří na boha a chce zabíje Amáleky a někdo je ateista a nechce je vraždit, jsou to prostě úhly pohledu…

  16. Foxy

    Ad úhel pohledu. šťoural by mohl říci, že úhly pohledů mohou být různé, ale jenom jeden z těch úhlů může být pravý 🙂
    Víkend – není to ošklivý anglicismus? Což použít krásný český výraz – konečník týdne!
    Tak ať je skutečně ještě lépe, než vůbec může být!

  17. protestant

    Foxy says:
    March 28, 2014 at 12:05 pm
    Ad úhel pohledu. šťoural by mohl říci, že úhly pohledů mohou být různé, ale jenom jeden z těch úhlů může být pravý 🙂

    protestant:
    1. Proč by měl být pravý jen jeden?
    2. Proč by tím pravým měl být právě můj?

  18. Foxy

    protestant:
    1. Proč by měl být pravý jen jeden?
    2. Proč by tím pravým měl být právě můj?

    1. Vytyčím li nad rovinou problému množinu různých úhlů pohledů na něj, pak jej jediný z nich bude s rovinou problému svírat úhel 90°.
    Úhel 90°se též nazývá úhlem pravým.

    2. Podaří li se ti být zcela nad věcí, může se ti docela dobře stát, že úhel tvého pohledu vzhledem k rovině problému bude kolmý. Vzhledem k tomu, že tím bude obsazeno jediné pozorovací místo, ze kterého může být problém nahlížen pod úhlem 90°, pak skutečně bude právě tvůj úhel pohledu pravým.

    Dalo by se namítnout, že problém, o který se jedná, je problémem velkým a rozsáhlým. Ovšem rovina problému není omezena, tudíž vzhledem k ní se bude i ten největší problém jevit zanedbatelně malý – jako pouhý bod.
    Bodnu na to a mizím dopryč. Hezký den!

Comments are closed.