Známý a překvapivý poznatek z psychologie říká, že naše víry získáváme shodou náhod, životních okolností do kterých se dostaneme, z rodiny ve které žijeme, atd., a teprve až ex-post pro ně vymýšlíme racionalizace – v případě, že to je vůbec potřeba, tj. že je jejich důvodnost vystavena pochybnostem.

Platí to i pro nás ateisty, i pro křesťany. POKUD nám jde o to, abychom zastávali pravdivé víry, je naprosto klíčové, abychom si tohoto faktu byli vědomi, a důsledně dbali na to, aby naše argumenty, kterými své víry obhajujeme, byly opravdu logické, racionální, a nikoliv jen racionalizující (tedy omlouvající víry, které tak jako tak zastáváme).

Celá křesťanská víra, celá, napříč historií, stojí na pravdivosti toho, čemu uvěřili prvotní křesťané. Pokud by tehdy oni neuvěřili, pak by logicky ani dnes nikoho ani nenapadlo věřit tomu, že jistý Palestinec z chudé oblasti Galilee, jeden ze stovek tisíc lidí ukřižovaných Římany napříč celým Impériem, vstal po své smrti z mrtvých, byl Bohem vyzdvižen do nebe, a byl dlouho očekávaným Mesiášem. A POKUD se tehdy oni zmýlili, pokud uvěřili nesprávné/nepravdivé věci – pak s tím padá i celá křesťanská víra. Nikdo nemá žádnou dodatečnou evidenci. POKUD tedy křesťané nechtějí věřit nepravdivým věcem, pak je asi dobré, aby měli ujasněno, PROČ si myslet, že ONI se tehdy nemýlili.

Stejně jako my dnes, byli i lidé před 2000 lety do značné míry determinováni světem, ve kterém žili. Stejně jako my dnes, věděli, co tehdy “každý věděl”. A tehdejší svět byl diametrálně odlišný od našeho – a vůbec teď nemluvím o vědě a technice.

***

Lidé Ježíšovy doby měli zcela jiné chápání kosmologie než my. Svět byl pro ně daleko menší, než jak ho vidíme my dnes. Byl tvořen plochou Zemí s pevninami a moři, nad ní se klenula nebeská klenba se Sluncem, Měsícem a hvězdami, a pod zemí byla říše mrtvých – Sheol. V nebi pak sídlili bohové a jiné “vyšší” bytosti (andělé).

V souladu s tím nám Lukáš ve Skutcích dojemně líčí (Sk 1:9), jak se Ježíš vznášel do nebe, dokud svým učedníkům nezmizel z očí v oblaku. Podobně bylo toto kosmologické předporozumění důvodem, proč lidé obětovali na vyvýšených místech (aby tak byli Bohu v nebi blíž). I Mojžíš uzavřel svou smlouvu s Hospodinem na hoře Sinaj. Dle Jana sestoupil Ježíš z nebe (Jan 3:13), dle Matouše sletěl Boží Duch z nebe v podobě holubice (Mt 3:16) a z nebe také zaznívá Boží hlas (Mt 3:17).

Tehdejší lidé nejen že prakticky neměli ponětí o tom, jak svět funguje, ale mnohem překvapivěji jim byl prakticky neznámý koncept nauturalismu, tedy ŽE svět VŮBEC nějak funguje “sám o sobě” (a bohové do něj případně nějak zasahují). Naopak, vše co se dělo, bylo vnímáno jako přímé dílo bohů, a dobrých či zlých sil. Východy a západy Slunce, bouře, blesky, zemětřesení, štěstí či neštěstí lidí, dobrý či špatný osud, sny, nemoci – za vše mohli bohové, andělé, případně zlé síly. Celý panteon “vyšších sil” byl nedílnou součástí světa. Nikdo tehdy nemyslel v kategoriích “přirozeného světa” a “nadpřirozena”.

Příčinu nemocí viděli lidé v posedlosti nečistými duchy. Osoby nadané příslušnou mocí, jako např. Ježíš, Hanina ben Dosa či Apollonius z Tyanye a další pak tyto duchy mohli vymítat a člověka tak uzdravit. Uzdravování vymítáním démonů tvoří velkou část Markova, Matoušova i Lukášova evangelia! Ježíš s démony rozmlouval, oni ho na rozdíl od běžných lidí poznávali a báli se ho.

V Markovi 5 vyšel proti Ježíšovi člověk, který bydlel v hrobech, a “nikdo ho nemohl svázat ani řetězem”, protože “on ty řetězy a okovy vždy rozerval”. Byl totiž posedlý hned spoustou duchů – které z něj Ježíš vyhnal do blízkého stáda prasat. Pro nás opět není podstatné, zda se to stalo, ale ŽE tomu tehdejší lidé bez problémů věřili.

***

Svět byl pro tehdejší lidi plný divů a podivuhodných a lidmi nepochopitelných událostí. Divem bylo, že svítí Slunce, že vychází a zapadá, že někdy ve dne zmizí z oblohy a po chvíli se zas objeví, divem bylo hvězdné nebe, bouřky, blesky, nebeská klenba. Divem bylo když někdo chodí po vodě, když někdo vymítá duchy, když někdo mění vodu ve víno, když někdo vstane z mrtvých, atd.

Pokud se kterákoliv taková věc stala,nemělo moc smysl se ptát jak je to možné, ale mělo smysl se ptát, KDO měl tu MOC toto způsobit, a od koho tuto moc má (zda např. od bohů, nebo od zlých sil, nebo zda mu tuto moc dává magie, atd.) (viz Bart Ehrman, The New Testament, kapitola “The World of Early Christian Tradition).

Široce sdílené bylo přesvědčení, že po světě chodili a chodí lidé, kteří dělají zázraky, vymítají duchy, křísí mrtvé. Příkladem budiž už výše zmínění Apolonius z Tyanye nebo Hanina ben Dosa, samozřejmě Ježíš, a další.

***

Velmi rozšířené bylo přesvědčení o funkčnosti magie. Existovali lidé, o kterých se věřilo, že mají magické schopnosti – a svědectví o nich máme i v Novém Zákoně! Viz např. Šimon mág, Skutky 8:9.

Lidé věřili, že magická moc se může z člověka jí obdařeného přenést i pasivním dotykem, v podstatě proti jeho vůli. Svědectví o tom máme opět (mimo jiné i) v Novém Zákoně, viz např. Mk 5:25-34, zejména verš
30 Ježíš v nitru ihned pocítil, že z něj vyšla moc. Otočil se v davu a zeptal se: „Kdo se dotkl mého roucha?“

Jiní lidé věřili, že i stín mocné osoby jim může pomoct. (Sk 5:15)

Ježíš sám používal magii, např.
Jan 9:6 Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto a pomazal mu jím oči.
nebo
Mk 8:23 Vzal slepce za ruku a odvedl ho za vesnici. Plivl mu na oči, vložil na něj ruce a ptal se ho: „Vidíš něco?“
Mk 8:24 On vzhlédl a řekl: „Rozeznávám lidi – vidím něco jako chodící stromy.“
Mk 8:25 Znovu mu vložil ruce na oči, a když vzhlédl, byl uzdraven. Viděl všechno jasně i na dálku.

Jak vidno, magická procedura se zde napoprvé nepovedla zcela stoprocentně, a bylo potřeba ji částečně zopakovat…

Opět tedy vidíme, že lidé tehdy věřili, ŽE takto svět funguje, a lidé obdaření “léčivou mocí” ji právě takto realizují.

Magickými praktikami a vírami je přímo protkán Starý Zákon: Samuelovy dlouhé vlasy mu dávaly sílu. Když potřeboval Samuel poradit, šel za vědmou (1 Sam 28). Mojžíš způsoboval zdviženýma rukama úspěch svých vojáků. Když je sklopil, začalo Izraelské vojsko prohrávat. (Exodus 17:10-12). Lidé věřili, že existují čarodějnice, že tedy čarodějnictví zejména funguje (!) a že je třeba je zabíjet. (Ex 22:17) Krásnou ukázku magie v akci máme i v Genesis 30:37-43.

V rajské zahradě byly dva magické stromy: strom poznání, a strom života. Lidé neměli problém věřit tomu, že had mluví (k Evě), osel mluví k Balaamovi (Num 22:28), Jákob zápasil s Bohem, a Bůh ho nemohl přemoct (Genesis 32:25-27) tak ho musel “udeřit do kyčle”…

Jonáš přežil v břiše velryby 3 dny, čemuž věřil i sám Ježíš (Matouš 12:40).

***

Neméně důležité pro nás je, že v Řecko-Římském kulturním okruhu byly rozšířené příběhy o bozích, kteří měli aférky s pozemšťankami, z čehož pocházeli napůl bohové a napůl lidé (polobozi), jako např. Perseus nebo Herkules, a že Izrael Ježíšovy doby byl pod SILNÝM vlivem těchto kultur, a to od vpádu Alexandra Makedonského. Ostatně, Izrael byl v Ježíšově době pod přímou Římskou nadvládou, jak jistě každý ví, a celý Nový Zákon byl v originále psán v Řečtině.

Za Božího syna byl rovněž považován dnes už dvakrát zmíněný Ježíšův součastník, Apollonius z Tyanye, který měl zhruba až do roku 400 n.l. docela početný okruh vyznavačů. http://en.wikipedia.org/wiki/Apollonius_of_Tyana

***

Lidé Ježíšovy doby, jejichž mentální svět byl formován vším výše uvedeným, pak neměli sebemenší problém uvěřit čemukoliv, co ladilo s výše nastíněným předporozuměním. Pěkně je to vidět na epizodce ze Skutků (Sk 14:11). Když lidé viděli, že Pavel uzdravil chromého člověka, usoudili z toho, že Pavel a jeho druzi jsou bohové (!!! nikoliv jeden Bůh!) kteří sestoupili na Zem! Pavel je pak musel přesvědčovat, že jsou úplně obyčejní lidé…

Zajímavá je rovněž pasáž z Matouše, popisující události, které podle Matouše měly provázet Ježíšovo ukřižování. Země se třásla, skály pukaly, dokonce mrtví vstávali z hrobů a chodili po Jeruzalémě…
Nejde mi teď o to, že se tyto události nestaly, ale spíš o to, že s Matoušovým porozuměním celému příběhu ladilo, ŽE by takovéto události ukřižování tak mocné osoby jako Ježíš měly či mohly provázet. Dále považuji za zajímavé, jak Matouš nešetřil s ideou zmrtvýchvstání. Mrtví dle Matouše vstávali z hrobů, jako kdyby se nechumelilo.

Také Marek v šesté kapitole říká, že lidé (Izraelci!!!) ohledně Ježíše neměli naprosto žádný problém se spekulacemi, že jde o zmrtvýchvstalého Jana Křtitele, jiní v něm viděli Eliáše. Podle Matouše 16:14 v Ježíšovi viděli zmrtvýchvstalého proroka Jeremiáše, či jiného z proroků. To vše dokazuje, jak přijatelná pro tehdejšího člověka byla idea z mrtvýchvstání – bez jakýchkoliv důkazů, jako čistá spekulace! “No, to asi vstal Jeremiáš z mrtvých – normálka, ne?” Zdůrazňuji, že toto se mělo odehrát PŘED Ježíšovým zmrtvýchvstáním!

Celý obrázek dokreslují širší historická fakta, ukazující, jak běžná byla v celém kulturním okruhu idea umírajících a zmrtvýchvstávajících božstev. Zemřelí a zmrtvýchvstalí bohové měli být Baal, Melqart, Adonis, Eshmun, Attis, Tammuz, Asclepius, Orpheus, Ra, Osiris, Orion, Zalmoxis, Nionysus, Odin, Inanna = Ishtar, Persephone, atd. Viz např. http://en.wikipedia.org/wiki/Dying_god

***

Závěr

Faktem je, že NĚKTEŘÍ lidé, žijící ve světě o kterém jsem dnes psal, a determinovaní výše popsaným kulturním prostředím, uvěřili, že Ježíš vstal z mrtvých. Spousta dalších lidí, (defacto mnohem víc lidí!) žijících v tomto světě, tomu neuvěřila. Otázkou je, jak mohou DNEŠNÍ křesťané věřit na základě tohoto faktu, zvlášť s přihlédnutím k tomu, co jsem popsal v úvodních odstavcích.

Jsem zvědav na názory našich věřících přátel pod článkem.