Už několikrát jsem zde zmiňoval svůj údiv nad tím, že i inteligentní lidé mohou věřit v pravdivost křesťanství. Pro upřímného člověka je tento fakt bez nejmenších pochyb zdrojem znepokojení: Já jsem si prakticky jistý, že křesťanství je nepravdivé – ale křesťané jsou si jistí, že je pravdivé! Já mám pro své tvrzení argumenty, oni mají pro své tvrzení argumenty. Mě se zdají jejich argumenty chabé, ale jim se zdají MOJE argumenty chabé! Oni mě doposud nepřesvědčili, ale já jsem nikoho z nich také nepřesvědčil. Naše postavení je tedy velmi symetrické, a jak za těchto okolností mohu vědět, že jsem to já, kdo má pravdu? Co když mají pravdu věřící, a ne já?
Dnes chci poukázat na několik klíčových asymetrií, které celou záležitost poněkud osvětlují.
1) Já naprosto jasně deklaruji, že mi jde o pravdu. Mým cílem není věřit či nevěřit, mým cílem je zastávat takový názor, který má co nejblíž k realitě. Nevěřím proto, že mám zcela upřímně na základě faktů a komplexního uvážení argumentů za to, že křesťanský Bůh neexistuje. Kdo z věřících může říct něco podobného? Kdo z věřících může říct, že věří v pravdu křesťanství na základě upřímného a komplexního zhodnocení faktů a argumentů? Kdo z věřících může prohlásit, že mu jde o to, aby byl jeho názor v souladu se skutečnou pravdou? Nikoliv s tím, o čem si on řekne, že to je pravda?
POKUD by tohle náhodou chtěl někdo tvrdit, pak ho zde velmi rád přivítám, a poprosím ho, aby nás s tím svým komplexním zhodnocením argumentů seznámil.
2) Jasně deklaruji, že vůči předmětu křesťanské víry nechovám žádné averze ani osobní nechuť. Neměl bych naprosto nic proti víře, že Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, že to byl Syn Boží, že učil to co učil, atd. – KDYBYCH si myslel, že to je pravda. Mohou to samé v opačném gardu prohlásit křesťané ve vztahu k ateismu? Značná část křesťanů (zřejmě ovšem nikoliv všichni) prokazatelně přistupuje k ateistům s opovržením a despektem. Mají nás za morálně méněcenné. PROTO I KDYBY se jim teoreticky zdálo, že naše argumenty “mají něco do sebe”, nikdy nebudou ochotni změnit názor, protože by ve svých očích “klesli na naši morální úroveň”.
Pokud nějaký křesťan nesouhlasí, pak se zde klidně může ozvat, a napsat, že on ateismus považuje za naprosto legitimní názor, a že kdyby mu někdo argumenty a fakty ukázal, že nevíra odpovídá realitě víc než víra, pak by klidně věřit přestal. Uvidíme kolik takových bude.
3) Docela silně mi jde o diskuzi s věřícími:
3.1) vzhledem k mé primární snaze o zastávání pravdivých názorů je pro mě diskuze s názorovými oponenty vítanou potenciální příležitostí k falzifikaci mých chybných přesvědčení. Nechci věřit nesprávným věcem, a proto vítám a vyhledávám korektní argumenty věřících, kteří mi ukáží, v čem dělám chybu.
3.2) snaha o zformulování svých názorů v textu který má hlavu a patu (např. v polemickém článku) dává šanci i mě samotnému, abych si své názory ujasnil a vytříbil, a sám v nich odhalil případné chyby
3.3) zajímá mě křesťanství jako fenomén, a proto mě zajímají i křesťané. Chci jim porozumět a pochopit je. K tomu je samozřejmě nutné se s nimi bavit, a naslouchat jejich názorům.
O potřebě diskuze pouze nemluvím, ale činím zcela konkrétní kroky, abych pro ni věřící získal: počínaje tímto webem, přes facebookovou stránku, až po účast v diskuzních fórech třetích stran.
Tím se dostávám k třetí asymetrii: věřící mají o diskuzi s ateisty pramalý zájem. V prvé řadě se nesnaží diskuzi sami iniciovat. O nějaké snaze pochopit nevěřící, porozumět jejich důvodům, nebo odhalit prostřednictvím názorů protistrany případné chyby ve svých vírách nemůže být ze strany křesťanů ani řeči.
Navíc ale věřící v drtivé většině nemají o diskuzi zájem, ani když ten prvotní impuls dá protistrana! V takovém případě je snad nejčastější reakcí nezájem, mlčení, žádná odpověď. Ti aktivnější pak často raději vymýšlejí DŮVODY, PROČ se diskuze neúčastnit! Tyto důvody jsou často velmi úsměvné, např.
– bavit se s vámi není moje povinnost
– nemám potřebu vás přesvědčovat
– víra je moje soukromá věc, nic vám do ní není
– vaše motivy nejsou upřímné, chcete se hádat, obracet mě na ateismus, nikam to nevede, atd.
– já vám rozumím, vidím do vás, vím proč nevěříte (jste sexuální maniak toužící po nevázaném životě, nechcete poslouchat Boha, atd.), nepotřebuji to zkoumat
(více viz http://www.i-ateismus.cz/2011/10/proc-lide-neveri/)
Já si neumím představit, že by někdo přišel, a řekl mi: “podívejte, váš názor je pošetilý. Mám k tomu tvrzení tyto a tyto důvody, a vaše argumenty neplatí proto a proto. Zajímá mě, jak si za těchto okolností své přesvědčení obhájíte!” a já bych hledal důvody, proč se s ním o tom nebavit! Naopak je naprosto jisté, že bych s největším potěšením hozenou rukavici zvedl a výzvu takového člověka přijal.
4) přístup k pochybnostem. Pro mě jsou pochybnosti jednoznačně pozitivní. Pochybnosti je potřeba si hýčkat. Jsou tím nejcennějším nástrojem, který mi může pomoct odhalit případné chyby v mých názorech, přesvědčeních a vírách. A to přece chci, jde mi o pravdu. Pátrání po případných relevantních pochybnostech o mém názoru na víru a na Boha je i jedním z důvodů, proč vyhledávám diskuzi s věřícími, viz bod 3.1.
Naproti tomu pro věřící jsou pochybnosti příznakem slabosti víry. Pochybnosti jsou pro věřícího něčím, co na člověka čas od času přijde, ale on by se s tím měl umět vyrovnat, potlačit je, a svoji víru si uchovat.
5) v souladu se vším výše uvedeným naprosto jasně prohlašuji, že KDYBY bylo křesťanství pravdivé, pak bych chtěl být křesťanem.
Mohou to samé v opačném gardu prohlásit i křesťané? Kdo z nich může říct: “kdyby křesťanství NEBYLO pravdivé, pak bych NECHTĚL být křesťanem. Nechtěl bych věřit v pravdivost něčeho, co pravdivé není.”?
***
Shrnuto:
Já dopředu deklaruji svůj zájem o poznání pravdy, a svoji neochotu žít ve lži, a v důsledku toho usiluji o nalezení co nejefektivnější cesty, jak se k poznání pravdy přiblížit, resp. jak maximálně zvýšit svoji jistotu, že mé názory skutečně jsou pravdivé. Vše co dělám směřuje k případnému odhalení mých chybných názorů. Pokud se i přesto v podstatných věcech mýlím, mohu mít alespoň čisté svědomí, že jsem udělal, dělám a budu dělat to nejlepší možné.
Naproti tomu věřící většinou ani nejsou ochotni deklarovat svůj zájem o poznání pravdy (místo toho co nejhlasitěji deklarují, že oni pravdu znají! Cítí se snad být rovni Bohu?) natož aby se zamýšleli nad cestami, jak se k poznání pravdy co nejefektivněji přiblížit, a jak odvrhnout chybné názory, představy a víry. A NATOŽ aby se pak po takové cestě vydali. Cesta k poznání pravdy pro věřící zřejmě je – říct si, co je pravda.
Na rozdíl ode mě tedy věřící dělají všechno možné, aby si svou víru zakonzervovali – bez ohledu na to, zda je chybná nebo ne!
POKUD je moje přesvědčení chybné, udělal jsem alespoň všechno proto, abych jeho nepravdivost odhalil.
POKUD je křesťanská víra falešná, tak bez ohledu na to dělají křesťané vše co je v jejich silách, aby si ji uchovali.
Na závěr:
Hledám věřící, kteří mi budou ochotni popřít co nejvíc z těch tvrzení, které jsem jim dnes adresoval. Hledám křesťana, který řekne: “Já jsem protipříklad k tomu co tvrdíte. Mě JDE o pravdu. Jsem si vědom toho, že jistotu mít nemohu, a křesťanem jsem proto, že když vážím argumenty pro a proti, převažují ty pro (křesťanskou víru). Pokud by se ukázalo, že je to ve skutečnosti opačně (a převažují argumenty proti mé víře), pak křesťanem být nechci. Nechci žít ve lži. Vy tvrdíte, že jste schopen mé chyby odhalit, a já to vítám. Zde jsem, a pojďme se na to společně podívat!”
Kolik se mi jich takových ozve? A co ostatní – nevidí na svých postojích ve světle výše uvedeného nic zvláštního?
To je přece marná snaha. Víra podle nich vzniká působením Ducha sv. Kde tady jsme?
Filosof Filip Tvrdý na svém blogu: “Neustále se mi potvrzuje, že “pravdy víry” žádnými pravdami vůbec nejsou; různí křesťané takto označují i značně protikladná stanoviska a neexistuje způsob, jak empiricky ověřit, která z nich jsou oprávněná. Protože nemůže zároveň platit tvrzení p a non-p, pak se někdo musí mýlit. Nejpravděpodobnější ovšem je, že se prostě mýlí všichni věřící, protože předpokládají platnost falešných presupozic.”
Tentýž skvělý autor na jiném místě svého blogu: “Kdejaký křesťan se ohání odlišností náboženského a vědeckého pohledu na svět, do omrzení opakuje Gouldovu mantru o nepřekrývajících se magistériích, ale nakonec se stejně majestátně pokřižuje a začne vroucně drmolit prosebnou, přímluvnou nebo pochvalnou modlitbičku, aby tak popřel vše, co se racionálně snaží obhájit. Modlitba je jasným průnikem náboženství do světa empirické zkušenosti, protože věřící usiluje o projev božské moci ve vědecky testovatelné realitě.”
Jojo, to je pěkně napsáno!
A já k tomu dodávám jeden postřeh z Kahnemannovy knihy Thinking Fast, Slow: Je důležité si uvědomit, že když “víme”, máme POCIT že víme. Prostě (jistota) vědění je v prvé řadě pocit. V mozku má tento pocit dokonce určité centrum. Když je ve spojení s určitými názory aktivní, pak máme pocit, že víme. Když aktivováno není, pak pocit, že víme, nemáme.
Pocit jistoty, vědění, (tedy aktivovat ono mozkové centrum) můžeme získat různými způsoby, z nichž některé mohou být více spolehlivé, a některé méně spolehlivé. Uvážení všech dostupných faktů a argumentů, snaha o falzifikaci atd. patří mezi ty nejspolehlivější cesty co máme. (žel není samozřejmě spolehlivá stoprocentně).
“Poznání vírou” patří naopak mezi ty extrémně nespolehlivé. (a samozřejmě to neznamená nutně, že se takto náhodou nemůžeme trefit do pravdivého tvrzení)
Glorifikovat za těchto okolností “poznání vírou” se mi jeví jako čiré bláznovství.
Geniální kandidát na prezidenta také pěkně křesťansky argumentuje: Izrael prosperuje v důsledku boží prozřetelnosti
http://www.blisty.cz/art/64308.html
Michale, dal jsem na web článek s odkazem a na Facebook jsem dal tuto nádhernou fotografii. tak se třeba někdo ozve 🙂
https://fbcdn-sphotos-a.akamaihd.net/hphotos-ak-ash3/563891_414542638580930_1296872976_n.jpg
Slávku ty jsi geniální, no to je teda něco! 🙂 Super!
Moc pěkně napsáno, položeno jasné stanovisko, následované otevřenou, férovou výzvou.
Klasická křesťanská debata, Chile, 1. pol. 19. stol. :
Večer jsme dojeli k útulné farmě, kde bylo několik hezkých seňorit. Všichni se velmi pohoršili, když jsem z čiré zvědavosti vstoupil do jednoho jejich kostela. Ptali se mne: „Proč nepřestoupíte na křesťanskou víru – vždyť naše náboženství je jediné správné?“ Ujistil jsem je, že jsem svým způsobem také křesťan, ale nechtěli mně vůbec věřit a odvolávali se na má vlastní slova: „Copak se vaši padres či dokonce biskupové nežení?“ Neslýchaná představa, že by mohl být biskup ženat, zarážela je nejvíce a ani nevěděli, mají-li se takové nehoráznosti smát nebo jí být zděšeni.
Charles Darwin, Cesta kolem světa, č. vydání z r. 1959, strana 237
xorrone, to je kouzelné
“Neměl bych naprosto nic proti víře, že Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy”
Proti této tézi mám mnoho argumentů. Prvním z nich je, že je vrcholně amorální, vede k nezodpovědnosti, cynismu a argoanci.
Michale, nebojíš se, že takovýto článek přiláká spíš krecíkovské pošuky. Čím je člověk hloupější, tím víc je přesvědčen o své pravdě.
Josefe, kdyby to byla pravda a Ježíš by skutečně zemřel za naše hříchy, tak by tvé námitky byly bezpředmětné. Stejně, jako jsou dnes bezpředmětné námitky kreacionistů, že evoluce vede k sobeckosti.
to slávek:
Předmětné by to bylo, i kdyby ten příběh byl pravdivý. Je to nemorální teze.
Já neřeším, zda jde o pravdivý příběh, řeším jeho nemorálnost.
“…je pro mě diskuze s názorovými oponenty vítanou potenciální příležitostí k falzifikaci mých chybných přesvědčení.”
Každé přesvědčení je v zásadě chybné. Přesvědčení je synonemem pro víru.
(Nechci do tebe, autore, rýt, jen reaguji na tvůj požadavek “popřít co nejvíc z těch tvrzení”)
Doplňuji informaci xorrona:
Kadidát na US prezidenta Mitt Romney je dokonce mormon, což je jedna z nejvtrdších křesťanských sekt. Kdo se zajímá, ví, že učení této sekty je mnohem absurdnější a stupidnější než třeba jehovistické a nutně proto vede k daleko zhoubnějšímu chování, než jaké vykazoval třeba G.W.Bush.
Josef: Předmětné by to bylo, i kdyby ten příběh byl pravdivý. Je to nemorální teze.
Já neřeším, zda jde o pravdivý příběh, řeším jeho nemorálnost.
Slávek: tu nevyřešíš. Morálka je špatně definovaný pojem, pod kterým si každý představí něco jiného. Jestliže tvrdíš, že to vede k cynismu a aroganci, tak to dokaž. Nebo aspoň ukaž nějaká data, která by to podporovala.
Josef: Každé přesvědčení je v zásadě chybné. Přesvědčení je synonemem pro víru.
Slávek: každé přesvědčení je mentální model. některé modely jsou bližší a některé vzdálenější realitě. jakmile se začneme bavit stylem “v zásadě chybné”, tak se nikam nedostaneme. Buď je chybné a nebo chybné není a je pro naše účely dostačující. Je chybná Newtonovská fyzika? V zásadě ano, ale přesto se dále učí na školách.
Romney vůbec v konfrontaci se světem září. Skoro bych se smál, kdyby to nevzbuzovalo strach.
– Jak to, že ne? Morálku má nezpochybnitelně každá funkční lidská společnost, i když se v dané společnosti nebo době v detailech může lišit. Morálka určuje dobré (společensky přijatelné) a špatné (nepřijatelné) chování.
Čekat, že za špatné chování nepřijde odplata, ba že bude odpuštěn – a to je podstata mnou kritizované křesťanské teze, je špatné, je tedy logicky amorální.
– Přesvědčení je synonymem pro víru, ne pro mentální model – ten je až důsledkem víry. Spoléhat na víru je chybné v každém případě, dokonce i pokud by se v posledku ukázala jako opodstatněná, protože to předem nikdy nevíme.
Josefe, napsal jste to pěkně: morálku má každá funkční společnost. Každá ji má ale jinou. To že bude v určitých případech odpuštěno chování, které neodpovídá té konkrétní představě o morálce je podle vás samo o sobě nemorální? Podle čeho je takové chování “společensky nepřijatelné” – nemorální, když jej sama společnost přijímá? To co tvrdíte je tedy nesmysl a tím se vracíme k tomu, že termín morálka je jen volně a nepřesně definován. Takže jakýmkoliv tvrzením o morálce vstupujete na tenký led nesmyslů a bludů.
Přesvědčení: zase slovíčkaříte. K přesvědčení lze dospět i na základě faktů a racionální úvahy.
Proč? No přeci proto, že pokud společnost přijme zásadu, která morálce neodpovídá, morálka se hroutí. Tedy jde o jednání nemorální. To je zcela prosté a logické.
Přesvědčení bude vždy jen přesvědčením, tedy vírou, ať k němu dojdeme jakkoliv.
Jestliže dojdeme k něčemu na základě poznání faktů, pak již nejde o přesvědčení, ale o poznání. Není tam o čem být převědčen, neboť již víme.
Poznám-li existujícího Boha, nemusím v něj věřit, neboť jsem ho poznal.
To není slovíčkaření, to je prostá logika.