Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Přesně Herme.
Když něco neznám, tak si to nastuduji a až potom se ptám. Ne opačně.
Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život.
Takže celou větou: Bůh chtěl, aby žádný kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Proto způsobil, že Marie počala dítě, sám se jí nechal porodit na tento svět, vyrostl v dospělého muže, nechal se pokřtít (!!!), pár měsíců či let kázal, pak se nechal ukřižovat, tři dny “byl mrtvý”, a pak se vzkřísil.
Tím zajistil, že kdo v něj věří, nezahyne, ale bude mít věčný život.
Hm. Herme, budete s tím mým doučováním po pracovní době přitlačit na pilu, zatím vám to moc nejde. Mě to totiž VŮBEC nepřijde jako srozumitelná motivace a hlavně řešení, které vede k naplnění vytčeného cíle.
Právě naopak. Mě, hloupému ateistovi, se zdá, že pokud Bůh chtěl, aby žádný kdo v něj věří nezahynul, ale měl věčný život, tak mohl PROSTĚ takovýmto lidem kteří v něj věří ten věčný život dát – PŘESNĚ tak jak to dělá podle vás ostatně dělá.
Ta eskapáda s Ježíšem tam byla, pokud mě můj zpráchnivělý ateistický mozek neklame, úplně ale úplně zbytečná. Máte to se mnou Herme s tím doučováním těžké, ach jo.
To teda. Proč je v češtině tak směšné slovo jako “VŮBEC”?
A proč nemáme osmý pád a musíme si pro ablativ vypomáhat genitivem?
Vůbec = v tomto kontextu “ani trochu”. A mě to jako směšné slovo nepřijde.
Mohli bychom se prosím vrátit k tématu? Tedy, pokud bylo Božím cílem dát těm, kdo v něj věří, věčný život, tak proč to prostě neudělal a jakou roli v tom hrála ta eskapáda s Ježíšem?
Hermes: A proč nemáme osmý pád a musíme si pro ablativ vypomáhat genitivem?
Hm, i mě přijde zvláštní, že neexistuje žádná nekomutativní grupa řádu 15. Jestli ono to nebude mít něco společného s tím, že neexistují příslušné homomorfismy, které by mohly figurovat v tom příslušném polopřímém součinu.
Aneb, zdá se mi, že Hermes je s argumentací v koncích, když plynule přechází do exkurzu o gramatice. Nic jiného jsem ostatně ani nečekal. Jak může žbrblat o nějakém doučování někdo, kdo sám neví, která bije?
A proč máte na tomto webu tak divné pozadí (http://www.i-ateismus.cz/wp-content/uploads/dgrey001.jpg). To se vám líbí?
Jop, chápu 🙂 Každý přiznáváme porážku jinak.
Mějte se tu, stavím se tu zas později, až se Hermes trochu otřepe a vzpamatuje.
Michale, spousta věcí je arbitrárních. Vaše ctěné pozadí (myslím to z wordpressu), slovo “vůbec”, způsob vyjadřování syntaktických funkcí, Boží úsudky. Ovšem ve chvíli, kdy se stanou, jsou tak, jak jsou. Na řadu “proč?”, existuje jen odpověď proto. Slovo “bůcve” nemáme, nefunguje. Proč? Dějinná náhoda. Prostě proto. “Vůbec”máme. Proč? Dějinná náhoda. Proto.
Mám doma tu a tu podlahovou krytinu. Proč? Kdysi jsem ji vybral z deseti jiných. Teď ji mám. Proč nemám jinou? Vybral jsem tuto. Protoč. Proč jsem ji vybral? Z řady důvodů, ale ty nezná nikdo, kdo mi po ní šlape. Nepotřebuje to. Šlapat po ní může i bez toho a řada těch šlapek (a šlapáčů) už mi ji i pochválila. Někteří jsou s ní nespokojení. Ale stejně po ní šlapou. Co nadělám. Někteří možná k nám kvůli ní nechodí na návštěvu. Třeba. Nevím. A je mi to jedno. Já se na ní cítím dobře. Je to moje podlaha. Nikdo mi do toho nemá co mluvit.
Pane generátore “porážek” 😉
Myslím, že se Michal nejen pěkně ztrapnil, ale ještě ukázal že jediné o co mu jde je výhra.
Je to v podstatě přesně tak jak napsal Kohák:
“…Lidé netáhnou do válek, aby prosadili svou pravdu, nýbrž aby umlčeli vlastní pochyby. Vadí jim ty druhé pravdy, které tu jejich zpochybňují. Ve válce pochyby odpadají. Otázkou není, co je pravda, jen jak tu naši pravdu prosadit….”
http://lifebibles-zivotnibible.blogspot.cz/2011/01/pestrost-pravda-erazim-kohak.html
Michal says:
Hm. Herme, budete s tím mým doučováním po pracovní době přitlačit na pilu, zatím vám to moc nejde.
protestant:
To ty sám bys s tím měl něco udělat. Tvoje studijní výsledky v tomto oboru opravdu nejsou oslnivé… 🙂
Protestante, jasně že chci kromě řady jiných motivací I VYHRÁT v diskuzi – kdo by nechtěl. Nevidím na tom nic špatného. Resp. chci, aby se zrovna to moje přesvědčení, se kterým do diskuze jdu, ukázalo jako pravdivé.
ALE to nemění naprosto nic na faktu, že když se mi začne zdát že pravdu nemám, tak to uznám a zcela jednoznačně nebudu setrvávat na chybném názoru jen abych nemusel přiznat porážku. Až ta situace jednou nastane, tak mi to můžeš připomenout.
Co se týká Herma, koukám, že přišel s novým vysvětlením. Už to není Písmo, není to ani KKC, ale přišel s tím, že “se to tak Bohu prostě líbilo. Je to jeho rozhodnutí (podlaha) a my mu do toho nemáme co mluvit.”.
Super, jenže to je právě to o čem jsem mluvil: znamená to teda, že TY tomu Božímu rozhodnutí NEROZUMÍŠ. NEVÍŠ, proč to takhle Bůh udělal. Tvoje nové vysvětlení zní, že “to tak prostě chtěl, líbilo se mu to tak”.
No a zde bezezbytku platí ten argument, který jsem psal už Protestantovi, a zopakoval Tobě. Vůbec nic se na něm nemění.
Tak ti to zrovna připomínám. 🙂
A mě má teďka jako připadat, že ten argument o kterém se bavíme neplatí?
No – to mi teda fakt nepřipadá, vždyť jsem zde ukázal, proč nefunguje ani Hermův třetí pokus jak se s tím argumentem vypořádat… takže fakt nevím proč bych měl mít dojem že nemám pravdu.
Můžeš to Protestante zkusit nějak shrnout? Co jsem tvrdil, JAK se ukázalo že to je nepravdivé, přičemž já to teď odmítám uznat?
Ty brďo, já hledím! Michale, i Bible, i KKC. Na tom se přece “podlahou” nic nemění. Uvedl jsem jeden příklad z Bible. Zeptal ses, proč to ale Bůh udělal tak, jak je to na tomto místě v Bibli, když to šlo i jinak. Odpověděl jsem obrazem “podlaha”.
Vím (nebo přinejmenším můžu vědět), jak Boží rozhodnutí interpretuje Bible a církevní tradice. Proč ale Bůh udělal taková rozhodnutí, a ne jiná, která byla také možná a třeba by se nějakému zlomku dnešní populace zdála logičtější, na to je odpověď obrazem “podlaha”.
“…………….Daleko obtížnější to je, když umlkne válečná vřava a v nečekaném klidu zaslechneme tichý hlas, který naznačuje, že třeba je všechno jinak. Když takovou nehoráznost uslyší ostřílení válečníci, hned by zas táhli do boje – jenže ono už se nebojuje. Ti druzí již nejsou nepřátelé, které bychom mohli umlčet cepem, palcátem nebo obviněním z ideologické úchylky. Teď to jsou naši spoluobčané, se stejnou svobodou slova a se stejným právem na vyslyšení jako my, pravověrní – a všechno se jim jeví jinak. Jsou mezi nimi katolíci a mormoni, buddhisté a husité, židé a humanisté a hrůza hrůzoucí, třeba jehovisté! Pokud věříme ve svou pravdu, jak je můžeme nechat hlásat takové bludy? A naopak, jestliže jim dáme slovo a poznáme celou kropenatou pestrost božího světa, jak můžeme dál věřit, že ta naše osobní pravda, pro kterou jsme tolik obětovali, není jen naše zvláštnost, nýbrž ta jediná, svatosvatá pravda? Či že ten náš Bůh je ten jediný pravý mezi všemi božstvy, co jich lidstvo vzývá? Ne, ve válečné vřavě, horké či studené, je to snadné. Pochybnosti vyvstávají v míru, v soužití kultur.:
http://lifebibles-zivotnibible.blogspot.cz/2011/01/pestrost-pravda-erazim-kohak.html
Hermes: Zeptal ses, proč to ale Bůh udělal tak, jak je to na tomto místě v Bibli, když to šlo i jinak. Odpověděl jsem obrazem “podlaha”.
Ne, ono to je trochu jinak: Otázka je, proč VĚŘÍŠ, že to Bůh udělal tak, když ta epizoda s Ježíšem na Zemi a ukřižováním tomu na smyslu vůbec nepřidala, a mohl si ji teda ušetřit!
Otázka není proč to Bůh udělal tak a ne jinak (protože o tom by fakt nemělo cenu spekulovat!), protože ty v prvé řadě NEVÍŠ že to tak Bůh udělal. Ty tomu jenom věříš, nevíš to.
A otázka je, PROČ tomu věříš bez důkazů, když se zatím zdá, že smysl toho Ježíšova pobytu na Zemi a zejména té jeho mučednické smrti vám opravdu uniká. (alespoň jste zatím nikdo nepřišli s vysvětlením, které by tomu smysl dávalo).
Takže opakuji ještě jednou: Otázka není proč to Bůh udělal tak a ne jinak, protože nikdo nevíme ZDA to tak Bůh udělal. Otázka je, proč je pro vás ta víra, ŽE ten ukřižovaný byl skutečně Bůh v lidském těle, přijatelnější, než závěr všech ne-křesťanů, že to byl jenom člověk (protože nemáme nejmenší důvod myslet si cokoliv jiného.).
Podle mě váš kardinální problém je, že neustále podvědomě zaměňujete svoji víru za fakta. (obou, s Protestantem).
Vidím Michale, že průběžně měníš otázky.
Ale dobrá- Pro mne ty dvě alternativy nejsou v rozporu.
Co jsou to ta fakta?