Mohl bych uvěřit?

Mohl bych uvěřit v Boha?

Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.

Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?

Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.

Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.

Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.

Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…

Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.

Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?

***

Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?

Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.

Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.

Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.

Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.

Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.

Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.

Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.

Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.

Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.

Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.

Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.

Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.

Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.

A teď klíčové otázky:

1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?

This entry was posted in O víře, Postřehy k náboženství. Bookmark the permalink.

1,217 Responses to Mohl bych uvěřit?

  1. Michal says:

    Jinak, co se týká té Francouzské revoluce, tak IMHO její ideály Západní svět dost zásadně ovlivnily, a to často dost pozitivně. Svět není černobílý, takže Jakobínská krvavá lázeň se s tímto nikterak nevylučuje. Já bych Francouzskou revoluci rozhodně nějak jednoznačně neodsuzoval.

  2. Michal says:

    Možná by stálo za to zamyslet se, které z ideálů a myšlenek, které jsou důležité pro naši Západní civilizaci, mají původ v křesťanství, a které mají původ jinde: právě ve Francouzské revoluci, v osvícenství, humanismu, a celé s tím související filozofii, a nebo třeba v předkřesťanské (křesťané rádi používají slovo “pohanské”, kterému oni sami dali neopodstatněný pejorativní nádech) antice…

  3. Colombo says:

    To rozhodně ne. Ne bezdůvodně je většina známých vědců v době VFR a po ni Francouzského původu. Ono oproštění se od náboženství pomohlo obrátit pozornost na mundání věci a posílilo touhu poznat ten svět.

  4. protestant says:

    Michal says:
    No scvhálně, spočítej! Uveď pár příkladů. Ale i pokud bys jich pár našel – copak já proboha říkám, že to je správné? Jasně že je to špatné, úplně stejně jako u těch Muslimů.

    protestant:
    Špatné? Co to slovo znamená?

  5. protestant says:

    Johnson jako historik odsoudil dědictví osvícenství v jeho jakobínské a totalitární formě jako průkopníka mučení křesťanů ve 20.století, jak tomu bylo během španělské občanské války. V polovině 19. století došlo ke spojení dvou jevů, z nichž oba byly plodem osvícenského racionalismu. Z jedné strany pokus ?zlepšit? zdraví obyvatelstva pomocí hygienických opatření, očkováním, zdravou výživou a účinnější lékařskou péčí. Z druhé strany studie Darwina, jenž vysvětloval vývoj života a dokazoval zákon přežití nejpřizpůsobivějších druhů. Toto spojení vytvořilo eugenetickou vědu, z mnoha aspektů analogickou oné snaze zdokonalit lidstvo na morální a intelektuální úrovni, což byl osudný omyl francouzské revoluce. Jejím vzorovým představitelem byl Robespierre, první intelektuál, který dohnal dokrtinu o nadřazenosti idejí nad lidmi až do toho bodu, že ve jménu Rozumu posílal pod ghilotinu tisíce nevinných. Eugenetika se prosadila mezi léty 1870 a počátkem druhé světové války. Aby se dosáhlo cíle teoreticky dokonalých lidí, bylo třeba likvidovat každou mentálně nevhodnou osobu, od zločinců až po duševně zaostalé. Teprve tehdy, až byla tato doktrina prezentována v extrémní fomě Hitlerem, ukázalo se jasně, jak je zvrácená a eugenetika skončila pod troskami Auschwitz.
    http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8669

  6. Michal says:

    Plodem osvícenského racionalismu rozhodně nebylo mučení křesťanů ve 20. století ani jindy, právě naopak: jakékoliv masové vraždění je vždy důsledkem víry (komunistické, křesťanské či jiné), NA ÚKOR právě racionálního myšlení.

    Vyšší pravděpodobnost přežití přizpůsobivějších druhů je fakt. Mimochodem, Darwinismus řeší naprosto majoritně soutěž vnitrodruhovou, a nikoliv mezidruhovou. Pouze vnitrodruhová soutěž totiž hraje na poli genů a alel, a má tedy konsekvence pro evoluci.

    Na eugenice nevidím nic zásadně špatného – ve formě sňatků mezi sportovci, herci apod. se běžně děje. Eugenika rozhodně neimplikuje vraždění těch “méně dokonalých jedinců”. Vraždění méně dokonalých jedinců bych nenazýval eugenikou, a ať to nazvu jakkoliv, rozhodně to nemá nic společného s Darwinem.

    A nakonec, ty neustálé pokusy o spojení Hitlera s Darwinem jsou absolutně trapné, a hlavně nepravdivé. Pokud vím, tak není známo, že by Hitler Darwina vůbec kdy zmínil. K témuž tématu mimochodem viz dnes už zde zmiňovaný Hořejší:
    http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-horejsi.php?itemid=11178
    Ten článek není špatný, ale i tak poněkud fundovaněji viz PZ Mayers:
    http://freethoughtblogs.com/pharyngula/2011/10/27/hitler-was-a-true-christian/
    a dále viz ten článek na který PZ odkazuje:
    http://www.philly.com/philly/blogs/evolution/Severing-the-link-between-Darwin-and-Nazism.html

    Suma sumárum – vůbec mě nepřekvapuje, že tento paskvil se objevuje zrovna na rádiu Vatikána :/

  7. Colombo says:

    No, zajímavé, že eugeniku provozujeme pořád a nikomu to nepřipadá divné. Každému je jasné, že když je někdo natolik mentálné postižený, že je nesvéprávný, nemůže mít děti, protože by se o ně nedokázal postrat. Takoví nesvéprávní lidé, aby se mohli “pobavit”, protože i mezi nimi může zahořet láska, jsou kastrováni. Alspoň tak mi to jedna holka z ústavu říkala.

  8. Colombo says:

    Imho Robspiere je asi tak typickým představitelem VFR a racionalismu atp. jako je Hitler typickým představitelem katolismu a křesťanství vůbec. Prostě dokonalý následovník Ježíšova učení.

  9. Michal says:

    Mě zaujal ten problém hodnot. To, že naše civilizace stojí na křesťanských základech se opakuje do omrzení – tak zkusme sepsat pár hodnot, které jsou v naší společnosti vnímány jako významné, a prozkoumejme, které z nich jsou křesťanské a které z nich mají původ jinde než v křesťanství.

    – svoboda
    – rovnost (různě postavených lidí) před zákonem
    – nediskriminace dle pohlaví (zrovnoprávění pohlaví)
    – rasismus je špatný

    – demokracie, zastupitelská vláda lidu
    – právní stát je hodnota
    – svoboda projevu
    – svoboda shromažďování

    – lidské utrpení je špatné
    – chudoba je špatná
    – lidský život má sám o sobě velkou hodnotu (humanismus)

    – pochybnosti jsou správné, je potřeba o věcech kriticky přemýšlet
    – pravda je hodnota
    – poznání (světa kolem sebe) je hodnota

    No – já bych tedy křesťanství nepřipsal nic z toho seznamu. Co mu lze připsat? Snad lásku k bližnímu, nic jiného mě nenapadá… Opravdu tedy naše kultura stojí na křesťanských základech?

  10. protestant says:

    Z čeho například ta rovnost vychází. V okolní přírodě ji mezi zvířaty v žádném případě nepozorujeme. Proč by si měli být lidé rovni?

  11. protestant says:

    Dále – proč je rasismus špatný? Z čeho to vychází?

  12. Michal says:

    Proč je špatný rasismus? Obávám se, že k tomuto poznání jsme došli až z empirické zkušenosti…

    Co se týká rovnosti, já mluvil o rovnosti před zákonem. Nevím, jak k tomu naše kultura došla, ale pokládám rovnost před zákonem za správnou. Opačný případ by znamenal, že by existovaly ze zákona privilegované kasty, a kasty ze zákona “podřazené”. Snad není třeba dlouhosáhlého zdůvodňování, proč jsme se rozhodli, že takto je to špatně.

  13. protestant says:

    Nacisté rovněž uznávali myšlenky Charlese Darwina, které si ovšem upravili, přesněji řečeno pokřivili, k obrazu svému tak, aby plně korespondovaly s jejich představou světa jako místa, kde přežívají ti nejzdatnější, kde se vede neustálý konkurenční boj, kde vládne přirozený výběr, a to jak mezi jednotlivci, tak i mezi národy a lidskými rasami.[11]
    http://cs.wikipedia.org/wiki/Nacismus

  14. Michal says:

    Protestante, abychom si to ujasnili, co vlastně tvrdíš?
    – že ty hodnoty, které jsi zmínil, nemáme, že v naší společnosti za hodnoty neplatí
    – nebo že je máme, a je to špatně (třeba ta rovnost před zákonem)
    – a nebo že je máme, je to tak správně, ale ve skutečnosti vycházejí z křesťanství?

  15. protestant says:

    ….Důležitou roli pro další vývoj myšlenky lidských práv sehrálo křesťanství: všichni lidé jsou si před Bohem rovni a každý se bude jednou odpovídat za svůj život před jeho soudem…..

    http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_lidsk%C3%BDch_pr%C3%A1v

  16. Michal says:

    To ovšem zjevně není pravda, vzhledem k tomu, jak dlouho z křesťanství nikdo nic podobného nevyvozoval (1700 let?). Kromě toho ta dedukce triviálně neplatí: pokud neuznávám hodnotu, ŽE lidská práva existují, pak se ani neobávám, že mě Bůh potrestá za to, že je porušuji (navíc ani nevím ŽE je porušuji, když lidská práva neznám).

    Úroveň České wiki je v těchto otázkách tristní :/

  17. protestant says:

    …Český politik a podnikatel Pavel Bratinka ve svém článku připomíná hodnoty, na kterých byla vystavena jedinečnost evropské civilisace v porovnání s jinými kulturami, jako bylo oddělení moci světské a církevní a křesťansko-židovské učení o důstojnosti každého jednotlivého člověka, která je založena v transcendentnu a je tak neodvislá od lidské společnosti….
    https://www.euroskop.cz/8613/11692/clanek/co-hybalo-evropou/

  18. Michal says:

    No jistě, tím jenom potvrzuješ, že se přesně tohle tvrdívá. To jsem psal i já. Ale mě to zajímá konkrétně. Které hodnoty jsou křesťanské, a doložit.

  19. Michal says:

    Protestante, ale zkus napsat nějaký svůj seznam, typicky křesťanských hodnot! 😉
    Jsem opravdu zvědavý, co vymyslíš kromě té “lásky k bližnímu”.

  20. protestant says:

    Spíše bych se zeptal které z těch hodnot co jsi napsal křesťanské nejsou. Které z nich nevycházejí z Ježíšova dvojpřikázání lásky.