Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Kay: „No s tím plně souhlasím,Medeo, já jsem měla pocit, že jste řešili něco jiného.“
Takýto bol môj vstup do diskusie s Jackom: http://www.i-ateismus.cz/2012/06/mohl-bych-uverit/comment-page-40/#comment-36328
Teda hneď od začiatku mi išlo o racionálne manažovanie emocionálneho a citového života. Pre človeka je charakteristické, že si vytvára racionálne mapy javového sveta a nevidím dôvod prečo, by emocionálny a citový život mal byť výnimkou. Samozrejme, že výnimkou nie je a ľudstvo si už od najstarších čias vytváralo mapy emocionálneho a citového sveta.
Už prostredníctvom výchovy si jednotlivec si nejaké emocionálne mapy. Okrem toho si každý jednotlivec na základe svojich životných skúseností vytvára svoju vlastnú privátnu mapu emocionálneho sveta, ale môže explicitne použiť aj mapy, ktoré už vytvorili iní. A pomocou týchto máp môže putovať krajinou svojich emócií.
Samozrejme, že jednotlivci majú v rôznej miere aj istú emocionálnu intuíciu, alebo dokonca emocionálnu inteligenciu, ktorá im umožňuje regulovať ich emocionálny a citový život, teda jednotlivci, ktorí majú dostatočne rozvinuté tieto schopnosti, sa môžu zaobísť aj bez nejakých explicitných máp emocionálneho sveta, ale to je individuálna záležitosť.
Jack však zaujal nejaký zvláštny ontologický postoj a postavil proti sebe nehmotný rozum a mozgovú chémiu. Teda aspoň Jackove príspevky vo mne vyvolali takúto predstavu. Ja som však v diskusii nechápala rozum, ako nejakú entitu, pre mňa bol „rozum“ len metafora pre racionálne konanie, teda v kontexte diskusie, metafora pre racionálnu prácu s emóciami: robiť niečo racionálne = robiť to s rozumom.
…Ja som však v diskusii nechápala rozum, ako nejakú entitu, pre mňa bol „rozum“ len metafora pre racionálne konanie…
Protestant:
I žížala jedná racionálně. Dá se tedy napsat, že žížala má rozum?
Vypadlo mi slovo, tak ešte raz:
Kay: „No s tím plně souhlasím,Medeo, já jsem měla pocit, že jste řešili něco jiného.“
Takýto bol môj vstup do diskusie s Jackom: http://www.i-ateismus.cz/2012/06/mohl-bych-uverit/comment-page-40/#comment-36328
Teda hneď od začiatku mi išlo o racionálne manažovanie emocionálneho a citového života. Pre človeka je charakteristické, že si vytvára racionálne mapy javového sveta a nevidím dôvod prečo by emocionálny a citový život mal byť výnimkou. Samozrejme, že výnimkou nie je a ľudstvo si už od najstarších čias vytváralo mapy emocionálneho a citového sveta.
Už prostredníctvom výchovy si jednotlivec osvojí nejaké emocionálne mapy. Okrem toho si každý jednotlivec na základe svojich životných skúseností vytvára svoju vlastnú privátnu mapu emocionálneho sveta, ale môže explicitne použiť aj mapy, ktoré už vytvorili iní. A pomocou týchto máp môže putovať krajinou svojich emócií.
Samozrejme, že jednotlivci majú v rôznej miere aj istú emocionálnu intuíciu, alebo dokonca emocionálnu inteligenciu, ktorá im umožňuje regulovať ich emocionálny a citový život, teda jednotlivci, ktorí majú dostatočne rozvinuté tieto schopnosti, sa môžu zaobísť aj bez nejakých explicitných máp emocionálneho sveta ale to je individuálna záležitosť.
Jack však zaujal nejaký zvláštny ontologický postoj a postavil proti sebe nehmotný rozum a mozgovú chémiu. Teda aspoň Jackove príspevky vo mne vyvolali takúto predstavu. Ja som však v diskusii nechápala rozum, ako nejakú entitu, pre mňa bol „rozum“ len metafora pre racionálne konanie, teda v kontexte diskusie, metafora pre racionálnu prácu s emóciami: robiť niečo racionálne = robiť to s rozumom.
Michal, poprosím Ťa o zmazanie tohoto príspevku: http://www.i-ateismus.cz/2012/06/mohl-bych-uverit/comment-page-56/#comment-36910
Protestant: “I žížala jedná racionálně. Dá se tedy napsat, že žížala má rozum?”
Neviem akú “racionalitu” máte na mysli. Keď hovorím o ľudskom racionálnom konaní, obvykle mu pripisujem nejakú intencionalitu, a stupeň racionálnosti tohoto konania, by som určila na základe efektívnej aplikácie poznatkov a informácií dostupných pre konajúci ľudský subjekt.
Slavek says:
October 8, 2012 at 10:29 pm
Jacku, uz me to nebavi. Uvedl jsem i dalsi priklady, kde rozum uplatnit muzete. to ze si vybirate jen ten priklad, kde jsem mluvil o cokolade je trapne. Ale ano, pokud si vezmete cokoladu s umyslem se nejak stimulovat, tak de facto ovlivnujete svou emoci rozumem. Pokud vam ji nekdo podstrci, tak samozrejme ne. Obvious.
jack:
Mě už to také s vámi nebaví,ale přesto by mě zajímalo,jak se z toho vysekáte.
Uvedl jste,že vliv čokolády (tedy chemických látek v čokoládě obsažených),kterou si vezmete s úmyslem,je ovlivnění ROZUMEM.
Vliv těch samých chemických látek na mozek,ale podstrčených,už není ovlivnění ROZUMEM. Tak by mě tady zajímalo,čím je ovlivněn mozek v našem druhém případě,když to není rozumem a přesto je to naprosto stejné ovlivnění. Tedy stejná chemická látka a stejný mozek?
A pro upřesnění,toto nebyl jediný příklad se stejným principem. Stejný princip je ovlivnění rozumem sledováním filmu či vyhýbání se ženě,kterou už nechci milovat.
Malou otázku na konec. Je ovlivnění lámavosti kostí rozumem to,že si na fotbalové utkání vezmu chrániče na holeň? Podle vašeho principu bezesporu!
Přesto jste vůbec nepochopil v jaké souvislosti vzniklo vůbec toto téma a tedy o čem je řeč. Protestant přirovnal pocit lásky k náboženské víře. Já jsem toto srovnání odmítl s tím,že lidé nemají schopnost ovládat přímo emoce pouhou myšlenkou,kdežto něčemu věřit by měl být postoj na základě myšlení. Víra by měla být tedy NÁZOROVÝ POSTOJ NA PRAVDĚPODOBNOST. Emoce asi není názorový postoj na pravděpodobnost. Pár méně chápavých se toho chytlo,že to možné je. Ale od začátku jde o souvislosti s miliardami všech věřících,tady jestli je tato schopnost prakticky převážné většině lidí “vrozená”,jestli tuto schopnost VĚTŠINA lidí BĚŽNĚ používá!!
Já tvrdím,že tuto schopnost skoro nikdo neovládá a proto je i nesmysl srovnávat lásku a víru! Jestli prostě nerozumíte tomu o čem je řeč,tak raději toto téma ukončíme!
Medea:
Neviem akú “racionalitu” máte na mysli. Keď hovorím o ľudskom racionálnom konaní, obvykle mu pripisujem nejakú intencionalitu, a stupeň racionálnosti tohoto konania, by som určila na základe efektívnej aplikácie poznatkov a informácií dostupných pre konajúci ľudský subjekt.
jack:
No vidíte a racionální je i konání,které je pozitivní pro daný subjekt.
Takže i komár,který vám saje krev jedná racionálně,ale jedná s rozumem?
Proto jsem už psal,že i náboženská víra má svůj racionální vliv i iracionální vliv na subjekt.
To Slávek:
Ještě bych se odvážil vám vysvětlit o čem je vůbec řeč.
Jde o ovlivnění víry a lásky,o to jde od začátku.
Víra je ovlivněna myšlenkovou úvahou,při které si rozdělím všechny informace na stranu
proč “věřit” a proč “nevěřit”. Potom se na jednu stranu přikloním.
A jak to je s láskou? Mohu si dát všechny informace na stranu proč “nemilovat” (nedokáže být věrná,je sobecká,je na peníze,ani není moc hezká,necítím z ní opravdovou lásku ke mě atd.atd.) A jaký je výsledek? Přesto všechno si nemohu pomoci,ALE JÁ JI PŘESTO MILUJI!!! To je podle mého (NE)ovlivnění rozumem,ovlivnění schopností PŘEMÝŠLET,nikoliv vytvářet nějaké SITUACE,které mohou mít sekundární vliv na mé emoce!!!
VÍC UŽ K TOMU NEMÁM CO DODAT!
To Protestant:
Napsal jste,že nábožemská víra je dar. Na světě existovali a existují miliardy nábožensky věřících lidí. Různí lidé tedy dostali nejrůznější dary náboženské víry,myslím tím dar věřit v nejrůznější bohy. Nevím,jestli dar víry je pro vás i jakýsi důkaz existence “Boha”. Ale znamená to tedy,že jste ochoten uznat existenci VŠECH bohů,kteří dali lidem DAR víry???
to jack:
Pohledy na Boha se mohou různit….
protestant says:
October 9, 2012 at 1:29 pm
to jack:
Pohledy na Boha se mohou různit….
jack:
Já ale nemluvím o pohledu na boha. Já mluvím o darech od různých bohů!!
Jak víš, že jsou to různí bohové?
Myslíš, že letadlo a železný pták byly různé věci?
Jack napísal: „Takže i komár,který vám saje krev jedná racionálně,ale jedná s rozumem?“
Ten Jackov príklad s krv sajúcim komárom, je úplne mimo, pretože my sme tu nediskutovali o (ne)schopnosti človeka racionálne vysať mandarínku 😀 ale o (ne)schopnosti človeka racionálne pracovať so svojimi emóciami.
Teda: „Dokáže komár racionálne pracovať so svojimi emóciami?“, to je tá správna otázka! 😀 😀 😀
Je zaujímavé, že Jack túto schopnosť (racionálne pracovať so svojimi emóciami) človeku uprel, ale teraz sa pohráva s geniálnou myšlienkou, že človek síce túto schopnosť nemá, ale zato ju má komár! 😀 😀 😀
No a teraz sa od emócií môžeme presunúť aj k tomu racionálnemu(?) saniu krvi:
Medea napísala: „Keď hovorím o ľudskom racionálnom konaní, obvykle mu pripisujem nejakú intencionalitu, a stupeň racionálnosti tohoto konania, by som určila na základe efektívnej aplikácie poznatkov a informácií dostupných pre konajúci ľudský subjekt.“
Teda inak povedané, človek má nejaké zámery a pri racionálnom konaní efektívne použije svoje poznatky a informácie na realizáciu svojich zámerov.
Jack napísal: „Takže i komár,který vám saje krev jedná racionálně,ale jedná s rozumem?“
Aký stupeň intencionality môžem pripísať komárovi pri saní krvi?
Využíva komár pri saní krvi efektívne svoje informácie a poznatky?
Komár má informácie, ale má komár aj nejaké poznatky?
Na tieto otázky nemáme odpoveď. Nevieme (zatiaľ) nič o psychologickom živote komárov. Jediné čo môžeme urobiť, je hodnotiť komára ako čiernu skrinku, t.j. ako automat priraďujúci k daným vstupom, konkrétne výstupy .
protestant says:
October 9, 2012 at 2:00 pm
Jak víš, že jsou to různí bohové?
Myslíš, že letadlo a železný pták byly různé věci?
jack:
Myslím,že cca.75 řeckých bohů,jsou různí bohové,určitě jiní, než je ten JEDEN váš!!
to jack:
Jak už jsem napsal – my lidé jsme omylní…. i v počtech 🙂
Medea:
Neviem akú “racionalitu” máte na mysli. Keď hovorím o ľudskom racionálnom konaní, obvykle mu pripisujem nejakú intencionalitu, a stupeň racionálnosti tohoto konania, by som určila na základe efektívnej aplikácie poznatkov a informácií dostupných pre konajúci ľudský subjekt.
jack:
Tak si přečtěte o čem jste psala! Psala jste pouze o racionálním lidském chování!!
Medea:
Je zaujímavé, že Jack túto schopnosť (racionálne pracovať so svojimi emóciami) človeku uprel, ale teraz sa pohráva s geniálnou myšlienkou, že človek síce túto schopnosť nemá, ale zato ju má komár! 😀 😀 😀
jack:
Podívejme,Medea nepochopila význam textu. Význam mého textu je ten,že racionalita není pouze to o čem vy píšete! Příklad měl být komár,který se chová racionálně,ale nepřemýšlí nad tím!
protestant says:
October 9, 2012 at 2:21 pm
to jack:
Jak už jsem napsal – my lidé jsme omylní…. i v počtech 🙂
jack:
V počtech jsou lidé opravdu omylní,ale v přijímání darů???
Takže se i vy můžete mýlit s darem od jednoho boha?
s tim, ze vira neni emoce souhlasim, jacku. Take souhlasim s tim, ze clovek by se asi mel rozhodovat o tom cemu verit hlavne na zaklade zhodboceni informaci ktere ma.
bohuzel tomu tak evidentne neni a nejen co se tyce nabozenstvi. protestant potom svoji viru popisuje jako lasku, citovy vztah, k zivemu Jezisi Kristu.