Mohl bych uvěřit?

Mohl bych uvěřit v Boha?

Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.

Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?

Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.

Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.

Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.

Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…

Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.

Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?

***

Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?

Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.

Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.

Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.

Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.

Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.

Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.

Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.

Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.

Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.

Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.

Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.

Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.

Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.

A teď klíčové otázky:

1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?

1,217 thoughts on “Mohl bych uvěřit?

  1. Slavek

    Objektivizace emocí je podle tebe Jacku co? Meditační techniky? Zaměření pozornosti jiným směrem? To nejsou věci, které dělám JEN svým rozumem?

    Jinak podle mě spíše uměle dělíte ty okolnosti na vnějšÍ a vnitřní. Člověk je součástí svého okolí. Já principiálně nevidím příliš rozdíl mezi tím, když se pokusím na svoji emoci podívat jako na objekt, tím když se začnu usmívat nebo třeba hyperventilovat a třeba tím, že se pokusím od spouštěče emoce vzdálit. To vše jsou akce, kterými objektivně docílím úpravy emoce. Je jedno, jestli se tak děje čistě elektrochemickými procesy v mozku, chemickými procesy v těle nebo úpravou mého okolí.

    To, že vy existenci některých z nich neuznáváte nebo snad je považujete za nerelevantní, na jejich účincích a existenci nic nemění. Ještě jednou: mozek je elektrochemický stroj. Rozum jsou elektrochemické procesy. Jaký je rozdíl v tom, jestli emoce ovlivní tento “rozum” nebo třeba čokoláda nebo třeba meditace nebo aerobní cvičení?

  2. Medea

    Jack , nemienim s Vami ďalj diskutovať, ste otravný a nudný, neobracajte sa prosím na mňs so svomi príspevkami!

  3. protestant

    Slávku mám dotaz. Medea mi na něj neodpověděla.
    Ovládnutí smutku je podle tebe to, že přestanu být smutný, nebo že ten smutek na mně nebude vidět?

  4. jack

    Slávek:
    Vedoma zmena muze byt pouzita k vytvoreni emocni odpovedi tam kde zadna neprobiha nebo k regulaci jiz vyvolane odpovedi.

    jack:
    Je to jako diskuse o tom,jaká je příčina smrti muže,který skočil pod vlak.
    Já říkám,že příčina smrti je silné poranění mozku a vnitřních orgánů.
    Vy tvrdíte,že příčinou je ROZHODNUTÍ muže skočit pod vlak.

  5. Slavek

    Tak já bych asi mezi těma případama rozlišoval. Jedna věc je ovlivňování emocí a trochu něco jiného je práce s jejich projevy. Určitě to spolu souvisí, ale řekl bych, že distinkce by mohla být užitečná. Určitě je rozdíl mezi tím, když se na někoho přestanu zlobit, nebo když svoji zlobu skryju.

    Na druhou stranu se v obecné řeči dá o obou věcech mluvit jako o “ovládání emocí”. Myslím že v tom mnou odkazovaným článku ti vědci hovoři jako o “emotion control” o obém, ale rozlišují, že se jedná o dvě věci.

  6. jack

    Medea:
    Teda v tejto fáze diskusie už Jack stotožňuje ovládanie emócií s ich doslovným a okamžitým vypínaním/zapínaním, zatiaľ čo Medea od začiatku a neprestajne, hovorila o racionálnej regulácii a recionálnej korekcii emócií (pomocou vhodného myslenia a správania) a hneď na začiatku zdôraznila, že nemáme zabudovaný emočný vypínač.

    jack:
    Alespoň nelžu. Vy jste psala o tom,že zjistíte něco negativního o partnerovi a láska zmizí jako dým. A vaše racionální regulace se týká pouze vytváření situací,které mají na emoce vliv,nikoliv PŘÍMou regulaci emocí rozumem.

  7. Slavek

    Jacku, vy jste od začátku tvrdil, že emoce nemůžeme ovládat. Jestliže toto stanovisko dál nezastáváte, tak tu debatu můžeme ukončit.

  8. Medea

    Protestant: “Ovládnutí smutku je podle tebe to, že přestanu být smutný, nebo že ten smutek na mně nebude vidět?”

    Úplné “vypnutie” smútku, to by bol veľmi vysoký stupeň ovládania emócie.

    Stlmenie smútku alebo potlačenie jeho vonkajších nežiadúcich prejavov (pokiaľ nejaké sú), tak to je slabší stupeň ovládania emócie.

  9. jack

    Medea:
    Medea says:
    October 8, 2012 at 11:13 am

    Slávek: „Ve chvíli, kdy řeknu, že své emoce nejsem schopen ovládat, tak prostě tvrdím, že nic z toho nefunguje.“

    Áno, o to mi išlo, existujú rôzne „lieky“, ale ich účinnosť je v rôznych situáciách a u rôznych ľudí špecifická a to samozrejme nie je dôvod na iracionálnu rezignáciu.

    jack:
    Panebože! Působení léků je snad působení rozumem? Já myslím,že to je působení chemických látek.
    No jo,vy určitě myslíte ROZHODNUTÍ vzít si lék,to je podle vás to ovlivnění rozumem.

  10. jack

    protestant:
    Dotaz: je v tom okamžiku v tobě ten hněv nebo ne? Pokud ano, pak jsi ovládla i podle mne pouze jeho projevy a ne sám hněv.
    Pokud na pohřbu nepláči, ale uvnitř stejně cítím sevřenost smutkem, tak jsem smutek neovládl. Jen jej na venek neprojevuji.
    Tedy to ani podle mne není ovládnutí citů či emocí, ale jen schopnost to navenek nedávat najevo.

    jack:
    Výborně! Protestant to pochopil!!!

  11. protestant

    Já tě jacku chápu od začátku.

    Má na to ale malinko jiný názor než ty.
    Emoce podle mne dokážeme ovlivňovat rozumem, ale jen velmi nepatrně.
    Ty projevy dokážeme ovlivňovat již více.

  12. jack

    Medea:
    Pri správnej práci s hnevom, ten hnev môže bez deštruktívnych prejavov vyprchať. Existuje bezpočet techník na reguláciu emócií, ale mne sa to nechce rozpisovať, vôbec som nechcela na túto tému diskutovať.

    jack:
    To nikdo nepopírá. Nediskutujeme o vlivu technik,ale o vlivu ROZUMU.
    Trochu jste se v tom ztratila,mluvíme od začátku o vlivu rozumu na emoce,nikoliv například regulaci dýchání apod. Mluvíme o primárním vlivu rozumu na emoce.

  13. Čestmír Berka

    No, já docela umím některé emoce “vypnout” 🙂 . Třeba zrovna tu “lásku”…když usoudím, že nemá budoucnost, nebo nemám šanci 🙂 . Ale na polárkovej dort chodím do mrazáku tak dlouho, dokud ho nesním- i když dopředu vím, že mě pak bude bolet v krku…ale zase bolavej krk nemá na bolavý srdce, že jo..to se nedá srovnávat! 😀

  14. jack

    Medea:
    Medea says:
    October 8, 2012 at 12:39 pm

    Jack: “Je mi líto,ale zase pletete do sebe emoce a vrozené (sexuální) pudy!”

    Jack, poplietli ste to Vy 🙂 pretože Vy ste sa opýtali Slávka na toto: „To co vy označujete jako ovládání emocí je pouze ovládání CHOVÁNÍ v souvislosti s emocemi,ale nikoliv ovládání emocí samotných. Jedině snad,kdyby jste dokázal ovládat rozumem činnost žláz s vnitřní sekrecí! Dokážete to?“ a ja som na to reagovala tak, že vedome, pomocou vhodných predstáv, môžete ovplyvniť aj činnosť žliaz. Teda upozorňoval som ten Váš dualizmus nehmotný rozum versus nejaké “chemické iracionálno”.

    jack:
    A to jste opravdu nepochopila,že když diskutujeme o emocích,tak myslím činnost žláz v souvislosti s emocemi??? Tak jak o tom píší endokrinologové?? Proč se neustále ztrácíte v tématu?

  15. Medea

    Jack: „Alespoň nelžu.“

    V tom príspevku, na ktorý Jack naráža, sme sa bavili o interakcii myslenia s emóciami a citmi. Teda o kognitívnych procesoch a o ich možných dopadoch na lásku:

    Tu je prepis toho príspevku:
    Jack: “Ale to není ovlivnění pocitu lásky přímo myšlením.”
    Jack, ale aj premýšľanie predsa môže lásku zničiť. Môžete byť napr. zamilovaný do nejakej osoby. Jedného pekného dňa intenzívne premýšľate o svojom vzťahu, spoja sa Vám isté súvislosti a osoba, ktorú ste doteraz vnímali ako zosobneného anjela, sa Vám odrazu javí ako odporná mrcha a láska sa rozplynie ako dym. Také veci sa stávajú. Kognitívne procesy môžu výrazne ovplyvniť lásku. Nemáte predsa dve oddelené duše: jednu horúcu vášnivú a druhú chladnú racionálnu, ale máte jeden mozog 😉
    Nehovorím, že rozum srdcu vládne, ale srdce a rozum sa navzájom ovplyvňujú.
    A tu je link na ten príspevok: http://www.i-ateismus.cz/2012/06/mohl-bych-uverit/comment-page-41/#comment-36351

    Teda úsudok o tom, či som o priebehu diskusie s Jackom klamala, si môže urobiť prípadný čitateľ sám.

    Ale s Jackom sa nerozprávam, toto je len pre ostatných diskutujúcich.

  16. jack

    Slavek says:
    October 8, 2012 at 12:53 pm

    Objektivizace emocí je podle tebe Jacku co? Meditační techniky? Zaměření pozornosti jiným směrem? To nejsou věci, které dělám JEN svým rozumem?

    Jinak podle mě spíše uměle dělíte ty okolnosti na vnějšÍ a vnitřní. Člověk je součástí svého okolí. Já principiálně nevidím příliš rozdíl mezi tím, když se pokusím na svoji emoci podívat jako na objekt, tím když se začnu usmívat nebo třeba hyperventilovat a třeba tím, že se pokusím od spouštěče emoce vzdálit. To vše jsou akce, kterými objektivně docílím úpravy emoce. Je jedno, jestli se tak děje čistě elektrochemickými procesy v mozku, chemickými procesy v těle nebo úpravou mého okolí.

    To, že vy existenci některých z nich neuznáváte nebo snad je považujete za nerelevantní, na jejich účincích a existenci nic nemění. Ještě jednou: mozek je elektrochemický stroj. Rozum jsou elektrochemické procesy. Jaký je rozdíl v tom, jestli emoce ovlivní tento “rozum” nebo třeba čokoláda nebo třeba meditace nebo aerobní cvičení?

    jack:
    V tom případě si nebudeme nikdy rozumět,protože pro mě je velký rozdíl,jestli potlačím elektrochemické procesy v jedné části mozku podáním chemické látky nebo tuto činnost ovlivním činností jiné části mozku,v našem případě částí mozku odpovědnou za myšlení!!

  17. jack

    Medea says:
    October 8, 2012 at 12:54 pm

    Jack , nemienim s Vami ďalj diskutovať, ste otravný a nudný, neobracajte sa prosím na mňs so svomi príspevkami!

    jack:
    Z vašeho textu cítím emoce,jste nějaká naštvaná. Proč si prostě neřeknete,nebudu naštvaná,protože je to rozumné! 🙂

  18. protestant

    Jako bychom zde měli dvě Medei. Jedna je vzdělaná, umí diskutovat, druhá se chová jako dítě.

Comments are closed.