Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Protestante, o té míře schopnosti ovlivnit emoce jsem ochoten diskutovat. Podle mě se to bude lišit nejen člověk od člověka, ale i podle druhů emocí. Stejně tak to ovlivňování probíhá v mnoha rovinách, jak se ostatně píše v tom kompilačním článku.
Určitě existují obrovské rozdíly mezi lidmi v tom, jak jsou schopni se svými emocemi pracovat (emoční inteligence). A těch způsobů, jak emoce ovlivňovat je také mnoho. Například se mohu vyhýbat spouštěčům, mohu svoji pozornost zaměřit jiným směrem. Mohu použít zpětnou vazbu, kdy se začnu třeba mechanicky usmívat, abych si zlepšil náladu. Můžu si pustit romantický film. Já jsem třeba při balení holek používal čokoládu. Mohu své emoce objektivizovat. Těch technik jsou prostě tisíce.
Ve chvíli, kdy řeknu, že své emoce nejsem schopen ovládat, tak prostě tvrdím, že nic z toho nefunguje.
S rakovinou jako “darem” je to principiálně stejný jako s ostatníma tvýma darama – životem, vírou a plaváním batolat. Tobě to přemýšlení o tom komplikuje inherentně dobrý Bůh, který ti přece špatný “dar” dát nemůže. Zatímco v tvém vesmíru je to v podstatě neřešitelný problém, klterý má dokonce své pojmenování, tak v mém to prostě problém není.
Jinak si fakt cením toho, jak jsi napsal “nevím”. Nepamatuju si, že bych to od tebe takto narovinu někdy četl.
Protestant: „Ale já přece napsal, že si myslím, že jack nemá pravdu. Jen jsem přesvědčen, že je ve skutečnosti blíže pravdě než Medea, protože to ovlivnění emocí je podle mne možné, ale velmi slabé.“
V prvom rade si myslím, že Vy a Jack, nechápete (alebo nechcete pochopiť) o čom vlastne Medea písala. Jack, postupne ako strácal kontrolu nad svojimi emóciami 🙂 účelovo zužoval význam slova „ovládať“. Teda v tejto fáze diskusie už Jack stotožňuje ovládanie emócií s ich doslovným a okamžitým vypínaním/zapínaním, zatiaľ čo Medea od začiatku a neprestajne, hovorila o racionálnej regulácii a recionálnej korekcii emócií (pomocou vhodného myslenia a správania) a hneď na začiatku zdôraznila, že nemáme zabudovaný emočný vypínač. Mnohokrát som zdôrazňovala možnosť takejto regulácie, teda nikdy som nehovorila, že regulácia sa vždy nutne podarí, len to, že je špecificky a individuálne možná. Ja racionálnu prácu s emóciami považujem za veľmi dôležitú a spoločensky prínosnú, zatiaľ čo Jackov prístup sa mi javí v duchu hesla: „Poďme sa zblázniť, emócie sú predsa neovládateľné“.
Ešte k tomu ovládaniu. Keď cítim napr. nával hnevu, ale navonok svoj hnev neprejavím, pretože viem, že by to malo zničujúce dôsledky, tak pre mňa to je ovládanie hnevu. To Jackovo handrkovanie, že je to „ovládanie správania“ a nie emócie je len handrkovaním o slovíčka, ako keby niekto povedal, že to, že som ukľudnila splašeného koňa, nebolo ovládaním koňa, ale len ovládaním jeho správania, ale veď o to správanie ide! Hnev ma predsa pudí k rôznym nežiadúcim prejavom a keď ja svojmu hnevu nedám voľný priebeh, ale ho držím na uzde, tak ho ovládam. Je to úplne vhodné a korektné použitie slova „ovládať“.
Ďalšia vec, emócie je možné niekedy aj rýchlo vybudiť alebo utlmiť. Pri predstavovaní si napr. nejakej veľmi iritujúcej situácie človek môže rýchlo vybudiť svoj hnev, alebo predstavami istého typu je možné niekedy utlmiť (alebo naopak zvýšiť) sexuálne vzrušenie. Predstavy samotné môžu vyvolať výraznú somatickú odozvu.
Keď sme už pri tých náhlych zmenách, tak čo sa lásky týka, existujú aj prípady náhleho citového ochladnutia (poznám z vlastnej skúsenosti, aj zo psychologickej literatúry).
Protestant: „Ale já přece napsal, že si myslím, že jack nemá pravdu. Jen jsem přesvědčen, že je ve skutečnosti blíže pravdě než Medea, protože to ovlivnění emocí je podle mne možné, ale velmi slabé.“
V prvom rade si myslím, že Vy a Jack, nechápete (alebo nechcete pochopiť) o čom vlastne Medea písala. Jack, postupne ako strácal kontrolu nad svojimi emóciami 🙂 účelovo zužoval význam slova „ovládať“. Teda v tejto fáze diskusie už Jack stotožňuje ovládanie emócií s ich doslovným a okamžitým vypínaním/zapínaním, zatiaľ čo Medea od začiatku a neprestajne, hovorila o racionálnej regulácii a recionálnej korekcii emócií (pomocou vhodného myslenia a správania) a hneď na začiatku zdôraznila, že nemáme zabudovaný emočný vypínač. Mnohokrát som zdôrazňovala možnosť takejto regulácie, teda nikdy som nehovorila, že regulácia sa vždy nutne podarí, len to, že je špecificky a individuálne možná. Ja racionálnu prácu s emóciami považujem za veľmi dôležitú a spoločensky prínosnú, zatiaľ čo Jackov prístup sa mi javí v duchu hesla: „Poďme sa zblázniť, emócie sú predsa neovládateľné“.
Ešte k tomu ovládaniu. Keď cítim napr. nával hnevu, ale navonok svoj hnev neprejavím, pretože viem, že by to malo zničujúce dôsledky, tak pre mňa to je ovládanie hnevu. To Jackovo handrkovanie, že je to „ovládanie správania“ a nie emócie je len handrkovaním o slovíčka, ako keby niekto povedal, že to, že som ukľudnila splašeného koňa, nebolo ovládaním koňa, ale len ovládaním jeho správania, ale veď o to správanie ide! Hnev ma predsa pudí k rôznym nežiadúcim prejavom a keď ja svojmu hnevu nedám voľný priebeh, ale ho držím na uzde, tak ho ovládam. Je to úplne vhodné a korektné použitie slova „ovládať“.
Ďalšia vec, niekedy je možné emócie aj rýchlo vybudiť alebo utlmiť. Pri predstavovaní si napr. nejakej veľmi iritujúcej situácie človek môže rýchlo vybudiť svoj hnev, alebo predstavami istého typu je možné niekedy utlmiť (alebo naopak zvýšiť) sexuálne vzrušenie. Predstavy samotné môžu vyvolať výraznú somatickú odozvu.
Keď sme už pri tých náhlych zmenách, tak čo sa lásky týka, existujú aj prípady náhleho citového ochladnutia (poznám z vlastnej skúsenosti, aj zo psychologickej literatúry).
Slávek: „Ve chvíli, kdy řeknu, že své emoce nejsem schopen ovládat, tak prostě tvrdím, že nic z toho nefunguje.“
Áno, o to mi išlo, existujú rôzne „lieky“, ale ich účinnosť je v rôznych situáciách a u rôznych ľudí špecifická a to samozrejme nie je dôvod na iracionálnu rezignáciu.
to Slávek:
pár příkladů ….
http://www.i-ateismus.cz/2011/01/proc-ateiste-vnucuji-vericim-svoje-nazory/comment-page-7/#comment-392
http://www.i-ateismus.cz/2011/01/co-je-to-ateismus/comment-page-4/#comment-529
http://www.i-ateismus.cz/2011/03/komplexni-pohled/comment-page-3/#comment-1416
http://www.i-ateismus.cz/2011/03/komplexni-pohled/comment-page-3/#comment-1422
http://www.i-ateismus.cz/2011/05/nabozenstvi-jako-memplex/comment-page-24/#comment-8363
Michale prosím kouknou do spam. filtru
Slávek says:
October 8, 2012 at 10:20 am
Protestante, o té míře schopnosti ovlivnit emoce jsem ochoten diskutovat.
protestant:
O té míře nemá smysl diskutovat. Opravdu je to individuální.
Mně šlo jen poukázat na to, že je to méně než se obecně míní.
Slávek says:
…Jinak si fakt cením toho, jak jsi napsal “nevím”. Nepamatuju si, že bych to od tebe takto narovinu někdy četl.
protestant:
Napiš do zdejšího vyhledávače uživatel : “protestant” a řetězec : “nevím” a uvidíš, že je to chybou tvé paměti. 🙂
Medea says:
Ešte k tomu ovládaniu. Keď cítim napr. nával hnevu, ale navonok svoj hnev neprejavím, pretože viem, že by to malo zničujúce dôsledky, tak pre mňa to je ovládanie hnevu.
protestant:
Dotaz: je v tom okamžiku v tobě ten hněv nebo ne? Pokud ano, pak jsi ovládla i podle mne pouze jeho projevy a ne sám hněv.
Pokud na pohřbu nepláči, ale uvnitř stejně cítím sevřenost smutkem, tak jsem smutek neovládl. Jen jej na venek neprojevuji.
Tedy to ani podle mne není ovládnutí citů či emocí, ale jen schopnost to navenek nedávat najevo.
Teda splašeného koňa musím zastreliť a až potom môžem povedať, že som ho ovládla? 😀
Pri správnej práci s hnevom, ten hnev môže bez deštruktívnych prejavov vyprchať. Existuje bezpočet techník na reguláciu emócií, ale mne sa to nechce rozpisovať, vôbec som nechcela na túto tému diskutovať.
Protestant: “O té míře nemá smysl diskutovat.”
Naopak, tá miera je zdrojom dôležitých informácií.
Hehe, teda splašeného koňa musím zastreliť a až potom môžem povedať, že som ho ovládla? 😀
Pri správnej práci s hnevom, ten hnev môže bez deštruktívnych prejavov vyprchať. Existuje bezpočet techník na reguláciu emócií, ale mne sa o tom nechce diskutovať, vôbec som nechcela na túto tému diskutovať.
Protestant: “O té míře nemá smysl diskutovat.”
Naopak, tá miera je zdrojom dôležitých informácií.
Protestant: “O té míře nemá smysl diskutovat.”
Tento náboženský fatalizmus je taký fascinujúci 🙂
Protestant: “O té míře nemá smysl diskutovat.”
Och, tento náboženský fatalizmus je taký fascinujúci 🙂
Slávek:
Vedoma zmena muze byt pouzita k vytvoreni emocni odpovedi tam kde zadna neprobiha nebo k regulaci jiz vyvolane odpovedi.
jack:
Ale to už jsem potvrdil,že vědomá změna může ovlivnit vznik emocí. Ale pořád ty emoce ovlivňuje nějaká situace,třeba ta rozumem změněná,ale neovlivňuje rozum přímo ty emoce!!
To už jsme si vysvětlili na příkladu odchodu do kláštera a tím vytvořenou změnu,která zapříčiní,že se nezamiluji do žádné ženy.
Já mluvím o tom,že když čekáte jako dárek k vánocům mobil a dostanete bačkory,tak asi neucítíte pocit radosti,ale můžete se chovat tak,jako by jste radost měli. To můžete ovlivnit rozumem a lidé to také dělají,aby neranili city druhých.
U mě tady emoce radosti nevznikne,pouze rozumem ovlivním své chování.
Jestli si vy dokážete rozumem ovlivnit amoce tak,že opravdu budete cítit radost z bačkor,tak jste prostě vzorek pro vědecké zkoumání!
medea:
Pochybujem, že niečomu rozumiete. Tam išlo o to, že si vedome, zámerným predstavovaním, navodíte fyziologické zmeny vo svojich žľazách a bola to reakcia na Vašu poznámku: „Jedině snad,kdyby jste dokázal ovládat rozumem činnost žláz s vnitřní sekrecí!“ Máte napr. príjemnú erotickú predstavu a Vaša hypofýza začne vylučovať oxytocín.
jack:
Je mi líto,ale zase pletete do sebe emoce a vrozené (sexuální) pudy!
Sexuální pud NENÍ emoce!!
Slávek says:
October 7, 2012 at 10:55 pm
“Dar schopnosti plavat” 🙂
Jinak ze strejného článku protestante: “Emoční inteligence je schopnost zvládat své emoce …”
jack:
A tomu vy rozumíte tak,že inteligentní člověk se nikdy nebude trápit z nešťastné lásky? Protože když ho opustí žena s jiným mužem,tak si prostě řekne:” od zítřka už tu mrchu nemiluji” a vše je vyřešené? V tom případě žijete mezi jinými lidmi než já!
Protestant: Michale prosím kouknou do spam. filtru
Právě tam koukám, snad už je to OK
Slávek:
Určitě existují obrovské rozdíly mezi lidmi v tom, jak jsou schopni se svými emocemi pracovat (emoční inteligence). A těch způsobů, jak emoce ovlivňovat je také mnoho. Například se mohu vyhýbat spouštěčům, mohu svoji pozornost zaměřit jiným směrem. Mohu použít zpětnou vazbu, kdy se začnu třeba mechanicky usmívat, abych si zlepšil náladu. Můžu si pustit romantický film. Já jsem třeba při balení holek používal čokoládu. Mohu své emoce objektivizovat. Těch technik jsou prostě tisíce.
jack:
Krásně jste vyjmenoval všechny vlivy ( nepřítomnost spouštěčů,vliv romantického filmu,chemický vliv čokolády),ale nikde není PŘÍMÝ vliv vašeho rozumu.
Jack: “Je mi líto,ale zase pletete do sebe emoce a vrozené (sexuální) pudy!”
Jack, poplietli ste to Vy 🙂 pretože Vy ste sa opýtali Slávka na toto: „To co vy označujete jako ovládání emocí je pouze ovládání CHOVÁNÍ v souvislosti s emocemi,ale nikoliv ovládání emocí samotných. Jedině snad,kdyby jste dokázal ovládat rozumem činnost žláz s vnitřní sekrecí! Dokážete to?“ a ja som na to reagovala tak, že vedome, pomocou vhodných predstáv, môžete ovplyvniť aj činnosť žliaz. Teda upozorňoval som ten Váš dualizmus nehmotný rozum versus nejaké “chemické iracionálno”.
Čím viac sa angažujete v tejto diskusii, tým ste pre mňa smiešnejší 😉
Oprava: Teda upozorňovala som na ten Váš dualizmus nehmotný rozum versus nejaké “chemické iracionálno”.