Mohl bych uvěřit?

Mohl bych uvěřit v Boha?

Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.

Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?

Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.

Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.

Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.

Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…

Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.

Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?

***

Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?

Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.

Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.

Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.

Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.

Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.

Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.

Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.

Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.

Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.

Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.

Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.

Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.

Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.

A teď klíčové otázky:

1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?

1,217 thoughts on “Mohl bych uvěřit?

  1. Hermes

    Jak to mám vědět?
    I dnešní katolická církev je rozštěpena na dva tábory.

  2. Hermes

    K vaší otázce v 3:45 pm mám takovou hypotézu. Pokusím se ji vyložit za chvíli.

  3. Michal Post author

    OK, já budu ale schopen zareagovat až v pondělí, protože tímto okamžikem na několik dní odjíždím.

  4. Hermes

    Neumím odpovědět, jestli by lidé měli věřit. Teologicky jsou asi dva úhly pohledu: (1.) cílem je, aby evangelium bylo kázáno na celém světě, ale (2.) křesťané mají být sůl země, čili se asi nepředpokládá, že by měli být křesťany všichni.
    Chtěl jsem ještě rozvinout nějaké kvazisociologické úvahy, které užívám v jiných souvislostech, ale dospěl jsem k závěru, že transponovat je k vysvětlení této otázce by zabralo víc času, než mi prázdninový režim doma dovolí. Tak sorry, jestli jsem předchozím příslibem vzbudil přílišná očekávání. 🙂

  5. Jirka

    Michale, zde jsou odpovědi na Tvé otázky z mého úhlu pohledu:

    1.) Věřící možná ano, ale pravděpodobně ne Kristův.

    2.) Poznání Boží lásky skrze Ducha svatého.

    3.) Ano, tohle by bylo sebeobelhávání.

    4.) Ta jiná cesta je zapomenout na chvíli na logické argumenty a následovat učení Ježíše Krista. Ježíš řekl, že ten, kdo jej miluje, bude zachovávat jeho přikázání, a takovému se dá poznat. Jeho slova jsou pravdivá, hovořím z vlastní zkušenosti.

    5.) Platí výše uvedené.

  6. protestant

    Začal bych třeba přečtením nějaké Halíkovy knihy. Např. jeho STROMU ZBÝVÁ NADĚJE.

  7. Slávek

    Michale, naprosto skvělý článek! Myslím, že se v něm spousta lidí pozná. Rád bych připojil dvě věci, které mě napadly při jeho čtení:

    1) Tam, kde věří v boha většina lidí je motivace v něj věřit velmi, velmi silná a naopak v Boha veřejně nevěřit je velmi obtížné a v mnoha případech vede v podstatě k vyloučení ze společenských aktivit v komunitě. Jako příklad uvedu třeba východoslovenské obce, kde tím, že přestanu chodit do kostela a účastnit se církevních slavností a svátků se dobrovolně vzdávám většiny společenských událostí v obci. To vše bez jakéhokoliv zlého úmyslu ze strany věřících. O motivacích v islámských společnostech se asi netřeba rozepisovat.

    2) Většině věřících stačí jen některé z tebou uvedených mechanismů: třeba taková komunita věřících lidí s dostatečně atraktivním programem a otevřenou náručí může být pro spoustu osamělých lidí hlavním, ne-li v podstatě jediným důvodem, proč věřit v boha. Nějaké otázky, pochybnosti nebo vůbec bibli pak nemusí v podstatě řešit.

    Tak to jen tak na okraj.

  8. Michal Post author

    Kruciš ale je možné, že by to v celém Brně nebylo k sehnání v nějakém obchodě/domě/stánku/kostele? Prostě k bezprostřednímu nákupu a zaplacení, NIKOLIV na dobírku?

  9. Michal Post author

    Kdo věří v Boha IMHO jistě věří, že Bůh existuje. Z definice.

    Problém je, že zdaleka ne každý kdo VYZNÁVÁ/tvrdí, že věří v Boha, tak v něj doopravdy věří. Klamat o svých vírách/pocitech je totiž TAK snadné…

  10. Michal Post author

    Tak jsem si to objednal taky 🙂 Škoda že to dorazí až za 10 či kolik dní :/

  11. Slávek

    No jasně. Mě skoro ale přijde, že většina lidí, kteří “věří v boha”, tak v jeho existenci skutečně nevěří.

    Já když si představím sebe v jejich kůži! Žít s vědomím, že vše, co tady udělám, bude posouzeno a podle výsledku skončím v pekle nebo v nebi … mazec. Fakt bych se dost dost snažil, dozvědět se co nejvíce o tom, co vlastně mám dělat a podle čeho mě ten děda bude soudit.

    Zatím ale u spousty věřících vidím spíš takovou lehkomyslnost. Oni podle mě skutečně NEVĚŘÍ, že je někdo může odsoudit k věčnému utrpení. Jako kdyby měli pocit, že se z toho nějak vykecají.

    Tak určitě je to otázka, co se jich budu ptát 🙂

  12. Slávek

    Jinak jseš strašně nevděčnej Michale. Já tu v potu tváře vypátrám odpověď na tvou otázku a ty místo abys mi líbal lem šatů, tak si ještě stěžuješ. 🙂

  13. Hermes

    Nějak jste mě navnadili. Škoda, že jsem si to číslo Salve nevzal sebou na víkend. Prolítl jsem zatím jen první článek od Nešpora ml., který přehodnocuje sčítání lidu.

Comments are closed.