Mohl bych uvěřit?

Mohl bych uvěřit v Boha?

Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.

Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?

Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.

Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.

Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.

Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…

Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.

Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?

***

Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?

Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.

Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.

Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.

Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.

Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.

Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.

Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.

Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.

Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.

Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.

Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.

Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.

Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.

A teď klíčové otázky:

1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?

1,217 thoughts on “Mohl bych uvěřit?

  1. Michal Post author

    To je přece hloupost protestante.

    1) Pokud ten, komu půjčuješ, je tvůj brácha, se kterým jste se navzájem v průběhu celého života mnohokrát podrželi, tak máš nějaký stupeň jistoty že ti ty prachy vrátí
    2) a pokud půjčíš bezdomovci z hlavního nádraží, tak máš jiný stupeň jistoty že ti ty prachy vrátí

    Ani jedna z těch jistot není stoprocentní, na tom se jistě shodujeme – ale ty tvrdíš, že nic víc o tom nelze říct. Já tvrdím, že to je evidentní blbost: Ta pravděpodobnost (1) je MNOHEM vyšší, než (2). Obojí je víra, ale s úplně jiným stupněm jistoty, A TEDY i úplně jinak podložená.

  2. protestant

    Množství nevrácených půjček ukazuje na to, že to co považujeme podložené, tak to ve skutečnosti není pravda.

  3. jack

    protestant says:
    September 10, 2012 at 5:00 pm

    Podle mne je to jednoduché. Buď máte jistotu, že vám ten milion někdo vrátí, nebo nepodloženou víru že vám jej vrátí. Mezi tím nic neexistuje.

    jack:

    Zase nesmysl. Michal to už vysvětlil a nemám co bych k tomu dodal. Snad jen to,že nechápu,jak můžete s takovým hloupým názorem vůbec existovat v lidské společnosti.
    Věřit bez důvodu? 🙁

  4. jack

    protestant says:
    September 10, 2012 at 6:03 pm

    Množství nevrácených půjček ukazuje na to, že to co považujeme podložené, tak to ve skutečnosti není pravda.

    jack:

    Taková skutečnost poukazuje pouze na to,že jste ve své úvaze o důvodech k víře udělal chybu! Víra není nic jiného než závěr úvahy o pravděpodobnosti!

  5. Michal Post author

    Schválně, zkuste nějaký takový případ vyjmenovat. Uvažte přitom teoretickou možnost alternativ, že

    1) žijeme v Matrixu
    2) Bůh všechno stvořil před minutou, včetně našich vzpomínek, nás samotné uprostřed nějaké činnosti, …
    3) jsme objektem pokusů UFO, které experimentuje s modifikací našich myslí a vzpomínek
    4) existuje tajemná neosobní Vesmírná síla Psí, která za určitých okolností pozměňuje realitu, včetně našich myslí
    5) atd.

    IMHO stoprocentní pravděpodobnost existuje jenom v matematice. Vidět stoprocentní pravděpodobnosti i v reálném světě znamená, že jsme se nad tím pořádně nezamysleli. Mimochodem, pro všechny výše uvedené body platí:
    a) jsou logicky bezrozporné (!)
    b) neexistuje pro ně sebemenší empirická evidence

    Chci tím říct, že samotný předpoklad logické bezrozpornosti (a) je velmi slabý. Požadujeme-li jen logickou bezrozpornost, pak je vlastně možné úplně všechno. Chci-li cokoliv vědět o realitě, a nechci si vymýšlet, pak je naprosto zásadní a klíčové používat a vyžadovat empirickou evidenci (b).

    Implikace zejména k “moderně pojaté” náboženské víře jsou myslím zřejmé.

  6. Michal Post author

    Protestant: “Jsem zvědav na tvoji reakci :)”

    Tak první co mě upoutalo: Pan Pokorný odpovídá na otázku
    redaktorky: “Přesto, osmdesát procent lidí v této zemi se k církvi nehlásí. Proč?”
    pan Pokorný: “Protože neznají obsah křesťanství.”

    O tomhle argumentu jsem psal http://www.i-ateismus.cz/2011/10/proc-lide-neveri/ (je to ten pátý argument), a jsem přesvědčen, že spousta nevěřících je evidentním protipříkladem tomuto tvrzení, viz např. většina nevěřících zde na tomhle webu. Tohle je IMHO úlet pana Pokorného.

    Jinak, spousta lidí samozřejmě opravdu o křesťanství mnoho neví – ale kdyby byli seznámeni s argumenty OBOU stran, pak by IMHO rozhodně neuvěřili. Člověk, nevěřící z nevědomosti, by IMHO mohl uvěřit JEN tehdy, pokud by byl jednostranně seznámen s argumenty pro křesťanství, a byly by mu zatajeny argumenty proti.

  7. Michal Post author

    Další podivná věta!

    “Křesťané jsou nuceni, aby si uvědomili, proč vlastně křesťany jsou.”

    VÍM ze svého bezprostředního okolí, z osobního kontaktu s křesťany, že tohle není pravda. Spousta křesťanů v podstatě neumí formulovat žádný kloudný důvod, proč jsou křesťany. A navíc toho o křesťanství, tedy o svém náboženství, vědí zoufale málo, MNOHEM míň než třeba já.

  8. protestant

    Michal says:
    September 11, 2012 at 11:24 am
    Další podivná věta!

    “Křesťané jsou nuceni, aby si uvědomili, proč vlastně křesťany jsou.”

    VÍM ze svého bezprostředního okolí, z osobního kontaktu s křesťany, že tohle není pravda

    protestant:

    Vidím, že máš ve svém okolí reprezentativní vzorek křesťanů…. 🙂

  9. protestant

    Michal says:
    ……..A navíc toho o křesťanství, tedy o svém náboženství, vědí zoufale málo, MNOHEM míň než třeba já….

    protestant: To jde?

  10. Michal Post author

    No, je to opravdu zajímavé, bez jakékoliv ironie. Pročtu si to doma pořádně, teď se zas musím chvíli zapojit do pracovního procesu 🙂

  11. Michal Post author

    Protestant: To jde?

    Ne, to nejde 😀 Míň než já už nemůže vědět vůbec nikdo, bezpochyby proto, že o křesťanství nevím vůbec nic, nula 🙂

Comments are closed.