Mohl bych uvěřit?

Mohl bych uvěřit v Boha?

Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.

Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?

Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.

Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.

Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.

Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…

Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.

Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?

***

Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?

Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.

Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.

Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.

Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.

Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.

Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.

Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.

Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.

Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.

Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.

Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.

Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.

Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.

A teď klíčové otázky:

1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?

1,217 thoughts on “Mohl bych uvěřit?

  1. protestant

    Čestmír Berka says:
    December 27, 2012 at 7:29 pm
    Je li něco míněno závazně a má to závažný vliv na osud člověka, mělo by to být napsáno srozumitelně a nepřipouštět více výkladů a nebo se měnit výklad postupem doby a vývojem znalostí lidstva.

    protestant:
    Naopak, Pokud je něco závažné je to nutné vždy aktualizovat do zprávy pochopitelné pro tu kterou dobu. Závažno zprávu je nutné prvňákům předávat jinak než univerzitním studentům. Mít po oba typy studentů stejný text je naprostý nesmysl.

  2. Čestmír Berka

    Nevěděl jsem, že různí kazatelé a teologové a vůbec křesťané tak liší v schopnostech pochopit boží slovo. Ještě je otázka, kdo je ten prosťáček a kdo ten chytrý. Římští katolíci, evangelíci, mormoni, Jehovisté- kteří jsou ti chytří a chápou správně?

  3. Čestmír Berka

    Aha, takže jednoduchý výklad biblických podobenství je pro Křováky a Ateisty a sofistikovaný je pro Protestanta…pak je papež a na nejvyšším vrcholu sofistikovanosti je “človíček” – jeho výklad o tom, jak Bůh zatvrdil faraonovo srdce a přeci to nebyl Bůh, kdo ho zatvrdil, mi utkvěl v paměti…hotový Daniken.

  4. Šárka

    PROČ se vůbec Bůh pouštěl před 2000 do toho dobrodružství se svým pobytem na Zemi v lidském těle? CO chtěl dosáhnout tím, že chodil 30 let po zemi v podobě člověka, pak se nechal ukřižovat, a třetí den to svoje tělo vzkřísil? PROČ se do tohohle celého pouštěl, CO tím chtěl dosáhnout? Co bylo cílem jeho mise?

    Ahoj, pokusím se reagovat na Jirku a doplnit jeho názor.
    Tvé otázky by totiž zabraly velmi dlouhý výklad, takže toto je jen neúplná poznámka k tomu, co již bylo napsáno:

    Bůh s Abrahamem uzavřel nejvýznamnější židovskou smlouvu. (Toto souvisí s historií Židů a jejich posvátnými texty – pro křesťany Starý zákon)
    Stručný příběh je asi takový: Abrahám byl spravedlivý a byl vyvolen, aby rozmnožil své pokolení a stal se z něj národ Izraelitů. Měl obětovat svého jediného syna Izáka (Izmael byl synem otrokyně). Prokázal věrnost, pak následuje obětování berana a zápalných obětí – rozpůlení a krev, procházení mezi polovinami těl.
    Tím je zpečetěna Smlouva.
    Novou smlouvou je pochopitelně Ježíš. Zde Bůh obětuje svého jediného syna – jde o srozumitelnou paralelu nejen pro Izraelský národ ale i celý svět. Tentokrát je oběť dokonána, žádný beran v křoví neuvázl a Ježíš se proto stává skutečným beránkem Božím. Bůh tím odpovídá na Smlouvu k lidem a je zpečetěna smlouva Nová – Nový zákon (hebrejsky také závěť – je uzavřena skrze smrt).

    Teď položím otázku já:
    Pokud bys měl v nějakého Boha věřit, v jakého by mělo smysl věřit?

  5. Jirka

    Někde jsem četl hezkou větu, ne že člověk věří v Boha, ale, že Bůh věří v člověka. A u mě konkrétně potřebuje té víry hodně.

  6. Jiri

    Jak mohl Buh stvorit takovy nespravedlivy svet? Jak se muze divat na nepravosti, ktere se deji? Proc nechava lidi trpet? Ja bych na to nemel zaludek.

  7. Jiri

    Same krivdy se deji a furt jen sliby, ze jednou pry pominou. Same sliby, vymluvy, krceni ramen, strkani hlavy do pisku, lacine fraze, nefungujici poucky.

  8. Jarda

    Jiri says:
    January 6, 2013 at 2:43 pm

    Same krivdy se deji a furt jen sliby, ze jednou pry pominou. Same sliby, vymluvy, krceni ramen, strkani hlavy do pisku, lacine fraze, nefungujici poucky.

    Jarda:
    “tak takovýmito otázkami se trápím už dlouho – zejména, když hlásáme Ježíšovo vítězství nad zlem. Také řeším, v čem vlastně spočívá a co znamená vykoupení v realitě tohoto světa. A nedivím se, že to pro mnoho lidí není vůbec srozumitelné, když ani já coby “vzdělaný” a praktikující věřící na to nedokážu jasně odpovědět. Patrističtí otcové mluvili o “tajemství” zla. Ale jinak si myslím, že je na místě, aby člověk hájil svůj život, bojoval proti zlu, které se děje jemu i ostatním s nasazením všech sil. Bůh má věci v ruce, jenže jinak, než jak my tomu rozumíme – a do našich lidských záležitostí zasahuje viditelně málo. Zázraky jsou výjimečné. Proč se dotyční nemodlí (nemodlili) o vysvobození, nechápu. To je přece to první, co má člověk udělat. Písmo si nelibuje v žádné mučednické mystice, to si vymyslili až pozdější doby. Kříž je nevyhnutelná zkušenost každého člověka, který usiluje o dobro, ale to neznamená, že ho mám vyhledávat, libovat si v utrpení a nesnažit se mu, je-li to možné, vyhnout. Ježíš “propagoval” život a ne smrt – a všechny jeho zázraky, mocné i “obyčejné” činy se týkaly rozmnožování života, navracení k normálnímu životu. “Vezmi svůj kříž” není pobídka k jeho vyhledávání, nýbrž k jeho trpělivému nesení, když není možné se mu vyhnout. Ježíš po své mučednické smrti netoužil, to je falešná mystika a interpretace pozdější doby.
    Moc jsem Vám na Vaši otázku asi neodpověděla, ale zbožné fráze jsou k ničemu.
    Srdečně zdraví Mireia Ryšková

  9. Sam

    Hodně dobrý článek. Zatraceně pravdivý a přitom nikterak urážlivý či posměšný. Děkuji za něj.

  10. petr

    Na úvod si neopomenu trochu rýpnout, že kdyby Vám všechny věci shora uvedené a Vámi uváděné někdo opravdu dokázal, pak byste se logicky a nevyhnutelně křesťanem nestal, protože abyste se stal křesťanem, pak musíte v takové věci především uvěřit a ne je vědět (což je podstatný rozdíl který se táhne celým Starým i Novým zákonem a v podstatě i celou katolickou naukou).

    Z Vámi popsaného popisu, jak by případně probíhal Váš proces “sebepřesvědčení se” o existenci Boží mám tak trochu dojem, že řešíte matematický příklad tak, že jste skálopevně přesvědčen, že ať už bude jeho řešení probíhat jakkoliv, bude to neskutečná otrava a výsledek bude stejně 13.

    Chci tím říci, že dopředu předjímáte, že Vaše cesta bude plná sebeolhávání, popírání protiargumentů, nepřipouštění si pochybností a výsledkem bude jedna velká sebemystifikace. Tím ovšem apriori nepřipouštíte, že by ta cesta mohla být něčím zajímavá, případně zasáhnutá milostí (dopředu ji přeci vylučujete) a výsledkem mohlo být třeba obrácení. Pak s Vámi souhlasím, že je lépe se na takovou cestu ani nepouštět.

    Jenom bych dal k zvážení. Pokuste se promluvit si třeba s nějakým konvertitou a zjistěte jeho názor na to, zda si jevy, které popisujete, vykládá stejně (a zda náhodou tam, kde vidíte sklenici dopředu zpola prázdnou, on ji nevidí zpětně zpola plnou). A pamatujte přitom na biblické “po ovoci poznáte je” a pozor na pýchu, protože ta je největší překážkou pravdy a ctnosti – my katolíci říkáme hříchem 🙂

    Vše dobré PJ

  11. Michal Post author

    Petře:

    1) v současné době mi ze mě známých faktů a argumentů vychází pocitově pravděpodobnost, že křesťanství je na 99,99% nepravdivé. S těmi argumenty se netajím, sepisuji je zde na tomto webu, leží už dlouho (roky) na stole. Vyzývám křesťany, aby mi v nich našli chyby – a nic. Nejen že nenacházejí chyby, ale především v drtivé většině vůbec nemají zájem o diskuzi, a o to aby cokoliv hledali.
    2) nic nepředjímám. Ukažte mi tu cestu, která je pro mě podle vás za situace dané bodem (1) příhodná.
    3) píšete, že kdybych měl argumenty pro pravdivost křesťanství, tak bych věděl, a nikoliv věřil. To ale není pravda: kdyby ty argumenty např. dávaly pocitovou pravděpodobnost řekněme 60% pro, a 40% proti, pak bych NEVĚDĚL – ale mohl bych věřit s relativně čistým svědomím. Věřit ale něčemu, co je pro mě na 99,99% blbost, s čistým svědomím nemohu. Ptám se, PROČ by po mě měl Bůh něco takového vůbec chtít??? Umíte mi na to odpovědět? Proč by po mě měl Bůh chtít, abych akceptoval něco, co jinak považuji za nesmysl? Proč by po mě měl Bůh chtít, abych popřel rozum, který mi (existuje-li) on sám dal?

  12. Čestmír Berka

    petře, uvěřit v co? To, co je v Bibli si často odporuje, odporují si i teologové. Křesťané nemají jednu víru- jejich bohové se často liší naprosto zásadně, pro jednoho je Bible jen inspirující, pro druhého je významný každý verš, třetí Bibli k víře nepotřebuje…

  13. Jan

    Otec – dárce dobra

    Ježíš praví: “Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? … Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré dary těm, kdo ho prosí!”.

    “Váš nebeský Otec ví, co všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost. A všechno ostatní vám bude přidáno”.

    Otec se zjevuje v Kristu

Comments are closed.