Předně se všem omlouvám za tříměsíční pauzu – byl jsem v poslední době poněkud zaneprázdněn 🙂 Snad to teď už bude lepší.
Jednou z věcí, které mi dlouhodobě leží v hlavě, a pohánějí mě při psaní tohoto webu, je hledání odpovědi na otázku, jak mohou i inteligentní lidé věřit v křesťanského Boha? Věří-li i inteligentní lidé, nemůže pak být chyba na mé straně? Mě je jasné, že osobní Bůh neexistuje, ale jim je jasné, že existuje! Co když oni mají pravdu, a já se mýlím?
Psaní článků se (pro mě) ukázalo jako výborná cesta, jak si utřídit a zformovat argumenty, a vytříbit pohled na věc. Bezpochyby v tom hodlám dál pokračovat. Do projektu i-ateismus.cz jsem šel s myšlenkou, že existují-li smysluplné odpovědi na moje argumenty, legitimizující víru, pak s nimi jistě někdo přijde. Žel, zatím se tak nestalo, a to u žádného z mých článků! Ani u jednoho z nich nemám pocit, že by mi kdokoliv z věřících ukázal, v čem je má argumentace chybná. Tato naprostá absence smysluplných reakcí na racionální argumenty ze strany věřících výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že pravda je na mé straně.
To ovšem jen posiluje můj údiv a touhu porozumět, co tedy vede i inteligentní lidi, že bez ohledu na argumenty se často velmi silně a oddaně identifikují s křesťanstvím?
John Loftus ve své knize Why I Became an Atheist velmi správně upozorňuje, že křesťanská víra (jakož zřejmě i jiné náboženské víry) jsou subjektivně často silně podporovány řadou “kontrolních přesvědčení”, jakýchsi “předporozumění”. Jedna z těchto velmi mocných “kontrolních věr” je přesvědčení o tom, že víra je ctnost.
Jak to funguje?
Inu, je-li víra ctnost, pak je dobré věřit, a špatné nevěřit. Věřit je dobré, morální, hodnotné a svým způsobem vznešené. Věřit je slušnost. Nevěřit pak vice versa: nevěřit je špatné, nemorální, neslušné.
Každý chceme být dobrým člověkem, a nikdo nechceme být špatným člověkem, v důsledku čehož mají věřící zřejmě více či méně podvědomý odpor k čemukoliv, co by jejich víru mohlo oslabit, či jim ji zcela “vzít”.
Toto bývá navíc podpořeno přesvědčením, že víra je (vzhledem k výše uvedenému cenný) dar od Boha. Z pohledu věřících by pak bylo jistě pošetilé pouštět se do jakýchkoliv akcí (např. přemýšlet o “nebezpečných” myšlenkách), které by mohly vést k tomu, že by o tento dar mohli přít a svou víru tak ztratit. Hazardovat s dary od Tvůrce Vesmíru je přece bláznovství. Navíc by takový hazard byl neuctivý a neslušný k Bohu. Asi podobně, jako když někomu dáte něco cenného, a on to zahodí.
Důsledkem všeho výše uvedeného v praxi je, že věřící člověk zhusta cítí nechuť zabývat se argumenty nevěřících. V prvé řadě je sám nevyhledává (čehož názornou demonstrací je i směšně malý počet věřících, kteří se rozhodli zareagovat na některý článek na tomto webu za celou dobu jeho provozu. Výjimka potvrzuje pravidlo.). Střetne-li se s nimi náhodou, nebo musí-li už si je nějakým nedopatřením poslechnout, rozhodně se jimi nehodlá zabývat a zamýšlet se nad nimi. Snaží se nepřipouštět si je. Jediná jeho starost je, jak je co nejrychleji shodit se stolu a zachovat si přitom tvář.
Tento přístup je v křesťanských komunitách dále upevňován přesvědčením, že pochybnosti jsou projevem slabosti, případně (mravního) pádu. Člověk, který se dostane na “šikmou plochu” pochybností vzbuzuje ve svých blízkých starosti, pocit smutku nad jeho potenciálním “pádem”. Ostatní členové komunity mu přejí (a (nejen) tím na něj vytvářejí větší či menší tlak), aby se s touto “mrzutou” situací co nejrychleji vypořádal, pochybností se zbavil, a získal zpět pevnou víru.
Je tedy víra ctnost nebo ne?
Zvažme následující fakta:
1) Víra i rozum jsou svého druhu způsoby poznávání.
2) V reálném životě vykazuje strategie řídit se rozumem ve všech měřitelných ohledech vyšší úspěšnost, než řídit se vírou.
3) Nevím o žádném dobrém důvodu, proč by to u otázek týkajících se Boha mělo být jiné.
4) řídit se vírou je v mnoha případech vyloženě škodlivé až nebezpečné. Tak například fanatici všeho druhu jsou jasným příkladem toho, kam vede maximalizování víry. Mezi nimi pak vynikají sebevražední atentátníci. Jejich víra je jistě téměř bezmezná – je na tom ale cokoliv ctnostného? Mnozí věřící jejich kultury, kteří sami sebevražedné atentáty nepáchají, věří že ANO! (a náležitě je pak také oslavují, coby mučedníky.) Analogicky to platí o všech druzích pověr, pavěd, horoskopech, Woodoo, černé magii, atd. Když někdo věří, že fungují – pak je to tím dáno, a opravdu fungují, ne? Jistěže ne. Samotný fakt víry ze svého předmětu pravdu rozhodně nečiní, ani nikterak nezvyšuje pravděpodobnost téhož.
5) vírou docházejí různí lidé ke vzájemně protichůdným závěrům, a NEMOHOU mít všichni najednou pravdu
6) do důsledku aplikované poznávání vírou znamená, že každý může věřit v zásadě čemu chce, a tím končí diskuze. Vždyť přece věří. Tento závěr je zjevně absurdní, což je i důvodem proč nemůže být poznávání vírou Bohem ceněno.
7) zbývá možnost, že legitimní je jen křesťanská víra, a jen v jejím případě končí diskuze; ostatní věřící by se měli chytnout za nos, na svoji dosavadní víru použít rozum, v důsledku toho ji opustit, a pak, tentokrát už bez pochybností, přijmout křesťanství. I tato možnost je zjevně absurdní.
8 ) Zatímco vírou docházejí různí lidé nezávisle na sobě k rozdílným závěrům, viz (4), tak poznávání rozumem vede většinou různé lidi nezávisle na sobě ke stejným závěrům.
9) opakované používání rozumu, tedy kritické přehodnocování již akceptovaných pravd, vede zjevně a logicky k vyšší pravděpodobnosti odhalení případných chyb. Naproti tomu poznávání vírou vede jednoznačně k zakonzervování případných chyb. Pochybnovat je naprosto klíčové a mimořádně cenné pro člověka, kterému jde o Pravdu, naproti tomu jsou pochybnosti negativní a nežádoucí z hlediska víry. A to je špatně.
10) s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému mě absolutně nenapadá, jak by mohlo být vůbec myslitelné, že by Bůh, který vše výše uvedené samozřejmě dobře ví, mohl i přesto preferovat poznávání vírou, a to navíc čím odtrženější od faktů tím lepší (tj. absolutní protiklad toho, co funguje v reálu) Jaký by k tomu mohl mít důvod? Jak by si mohl Bůh vážit toho, že osoba XY slepě věří čemukoliv, co jí její okolí o Něm, o Bohu, napovídá?
Možné námitky
1) víra je důvěra Bohu.
Není pravda. Víra je důvěra tvrzení jiných lidí o Bohu! Tedy nikoliv Bohu samotnému. Podobně víra ve výroky Ježíše není důvěrou ve výroky Božího Syna, ale je (bezmeznou, nezpochybňovanou) důvěrou v lidi, kteří jeho výroky desítky let po Ježíšově smrti zapsali, jakož i ve spoustu dalších lidí, kteří jim je ústním podáním předali. Dále jde o důvěru v tvrzení církve, tedy opět lidí, že toto ústní předávání (tedy nic jiného než systém jedna paní povídala) bylo zrovna v Ježíšově době Bohem podporované, a tedy nesmírně spolehlivé.
Zmiňme ještě osobní spirituální zážitky: zde opět nejde o důvěru Bohu, ale o víru ve své vlastní pocity, ŽE původcem toho co jsem cítil je zrovna samotný Tvůrce Vesmíru. Zde si neodpustím přirovnání: Jeví se mi to podobně, jako kdyby uživatel LSD byl skálopevně přesvědčen o tom, že jeho zážitky z drogového opojení jsou způsobeny skutečnou a reálnou návštěvou jeho duše ve světech jiné dimenze…
2) každý přece něčemu věříme!
Toto tvrzení je matení pojmů. Jistěže každý věříme spoustě věcí ve smyslu, že je máme za pravdivé. Ale zdaleka ne každý máme nějaká tvrzení nebo koncepty, kterým věříme bez ohledu na argumenty, případně navzdory argumentům – přičemž přesně toto je případ náboženské víry.
Obdobně, zdaleka ne každý cítíme nechuť se o svých přesvědčeních bavit s názorovými oponenty, a zdaleka ne každý už dopředu víme, že se svých pravd nikdy nevzdáme. Já např. věřím tomu, čemu věřím, proto, že tím směrem ukazují argumenty, založené na faktech z reálného světa; a jsem rozhodně připraven své přesvědčení upravit, nebo změnit, pokud se ukáže, že argumenty ukazují ve skutečnosti jinam.
3) spoléhat se na lidský rozum je jen naše pýcha. Poctivý člověk se spolehne na Boha.
Analogicky jako v bodě (1). Věřící se nespoléhají na Boha, oni se spoléhají na tvrzení jiných lidí o Bohu, případně lidmi sepsaných dokumentů o Bohu. Mezi různými vzájemně nekompatibilními lidskými “pravdami” o Bohu se pak rozhodují opět buď vírou, nebo rozumem – ale každopádně se v tomto procesu nespoléhají na Boha.
Navíc uvažme, že i z hlediska křesťanství je rozum darem od Boha, protože ten nás přece stvořil. Co by tedy mělo být pyšného na tom, používat tento dar?
Závěr
Víru lze chápat jako ignorování rozumu, tedy Božího daru, a slepé spolehnutí se na to, co nás naučili rodiče, případně náboženské autority naší kultury. Používat rozum, hledat si evidenci, a přemýšlet o věcech, je náročné. Bolí to, trvá to, a může to vést k nepohodlným závěrům. S velkou pravděpodobností se tak ale přibližujeme k Pravdě.
Naproti tomu věřit je tak snadné a pohodlné: můžu si věřit čemu chci (případně jiným hotovým pravdám, které jsou mi naservírovány autoritami), tomu co mě činí šťastným, a ještě tím prý činím radost Bohu – a komu záleží na Pravdě? Alternativně si stačí jednoduše říct, že to čemu věřím JE pravda – a dál se tím nezabývat. Přesně takto věřící postupují.
Podle mého názoru na samotném předmětu mnohých proudů v křesťanství, jako např. umírněného křesťanství, není celkem nic špatného – až na adorizaci víry. Víra nejen že není ctnost, ale víra v náboženském smyslu (tedy bez ohledu na argumenty, často s dodatkem že čím méně důkazů, tím je víra silnější, a tedy lepší a hodnotnější!!!) je podle mého názoru vyloženě škodlivá a negativní.
Colombo, occamovu britvu myslim celkem chapu, jen jsem to nechtel moc rozepisovat. Proc by ale occamova britva mela mit nejaky vztah s realitou ci neexistenci boha?
1,2: ta odpoved me take napadla. veda proste tyto otazky neresi, dokud k tomu nema konkretni duvod.
3: ceho je to dusledek? jak to z neceho vyplyva?
Takze Colombo podle tebe, soucasne vedy pracuji zcela bez jakychkoliv predbeznych tvrzeni? Skrytych nebo priznanych predpokladu?
To ne. Současné vědy pracují na spoustě předpokladů. Ale ty předpoklady nejsou dány dogmaticky ale tím, že to funguje:D
ad 3) Pro konkrétní odpověď je nutné konkretizovat prohlášení, například co se týče reality. Vzhledem k tomu, že realita je obecně to, co nám zprostředkovávají smysly a náš vlastní rozum je z hlediska filosofického to jedinné, čím si můžeme být jisti (byť by byl simulovaný, ale to je celkem jedno, viz “skutečnost”), tak je odpověď poměrně zřejmá.
ad Occamova břitva: jejím důsledkm je taky to: co nemůžeš dokázat, to neexistuje (nutno podotknout, že toto tvrzení taky není dogmatické, ale “na základě současných znalostí, což nijak nevylučuje možnost přehodnotit toto trzení v budoucnu”, což je opět výhoda vědy oproti náboženství), z čehož plyne vztah k nadpřirozeným entitám…
Slávku, jedna poznámka ke snovému schématu: aby to odpovídalo mainstreamovému křesťanství, je třeba mít na mysli, že my, kteří uvnitř toho snu poznáváme a jednáme a kteří o tom mluvíme a píšeme, kteří se v něm rodíme, radujeme se, trpíme a umíráme, jsme imanentní součástí toho snu, tj. nemůžeme z něho vystoupit, nějak se z něho probudit; všechny události onoho snu jsou pro nás stejně reálné a stejně závazné, jako by to byla realita, protože pro nás to JE realita – ta nejvyšší a nejskutečnější realita, jaké jsme schopni. Předpokládat, že na základě poznání je v lidské moci se vzbudit, by odpovídalo starověké gnózi.
Jinak křesťanská teologie by spíše než o snění (nevědomému procesu) mluvila o vědomém přemýšlení (konglomerátu matematických operací a vyprávění).
Colombo says:
May 27, 2012 at 11:08 am
To ne. Současné vědy pracují na spoustě předpokladů. Ale ty předpoklady nejsou dány dogmaticky ale tím, že to funguje:D
protestant:
na tom že to funguje stojí i křesťanství…
Protestant: vzhledem k tomu, že jsem s bohem nemluvil, tak asi nefunguje.
to colombo:
To že ty neumíš hrát na housle neznamená, že se na housle nedá hrát.
To, že prase nelétá neznamená, že blecha neumí vyšívat.
Herme, souhlas. My jsme soucasti boziho snu, a on je jediny, kdo se muze probudit:-) Jezis , Krisna apod. jsou potom uz jen avatary boha: to jak se v tom snu vidi on sam. Nas svet vcetne nas je potom uz jen simulace toho, na co ten buh mysli.
Ten jeho sen ma ale urcity duvod a sni za urcitym ucelem. To bych ale uz asi prozrazoval z deje moc. Ten Buh je v stejny jako my, nebo alespon ma k nam velmi blizko ( jsme stvoreni k jeho obrazu), ale zije samozrejme uplne v jinych souvislostech a cas tam plyne jinou rychlosti( stejne jako nase sny plynou jinou rychlosti). Pokud se on rozhodne nekoho znas “spasit”, dat mu novy zivot po smrti, tak to samozrejme muze udelat prenosem te nasi simulace do noveho tela v jeho realnem svete – Kralovstvi bozi. Nebe to tam ale moc nepripomina;-)
Colombo: jejím důsledkm je taky to: co nemůžeš dokázat, to neexistuje (nutno podotknout, že toto tvrzení taky není dogmatické, ale “na základě současných znalostí, což nijak nevylučuje možnost přehodnotit toto trzení v budoucnu”
Slavek: tady mozna prave vidim jeden z tech predpokladu. co nelze dokazat, neexistuje. to rozhodne nemusi byt samozrejme. Clovek najde v zivote spoustu prikladu, kdy neco nelze dokazat a presto to existuje. Spis bych to videl tak, ze presnejsi by bylo rict: co nelze dokazat, to vedu nezajima. Hovorit o existenci je neopodstatnene.
To není žádný předpoklad. To je obyčejný důsledek právě Occamovy břitvy, či jinak principu parsimonie.
A je to tak, jak píšu. Nějaké zajímání nebo nezajímání… to je jen příšerně politicky korektní prohlášení.
Slavek: tady mozna prave vidim jeden z tech predpokladu. co nelze dokazat, neexistuje. to rozhodne nemusi byt samozrejme. Clovek najde v zivote spoustu prikladu, kdy neco nelze dokazat a presto to existuje. Spis bych to videl tak, ze presnejsi by bylo rict: co nelze dokazat, to vedu nezajima. Hovorit o existenci je neopodstatnene.
protestant:
Myslím, že to tak není. Vědu musí zajímat i to co dnes ještě dokazatelné není, ale zítra být může. Ještě, že se například Maxwell staral o to, co v jeho době dokazatelné nebylo. Nebýt toho, nikdy by nevznikly Maxwellovy rovnice popisující šíření elmg vln.
Právě. To, co nejde dokázat, neexistuje, ale to neznamená, že se o dokázání někdo nemůže pokoušet, třebas úspěšně.
Colombo says:
May 27, 2012 at 5:34 pm
Právě. To, co nejde dokázat, neexistuje, ale to neznamená, že se o dokázání někdo nemůže pokoušet, třebas úspěšně.
protestant:
Dokazovat to co neexistuje?
Jak jsme došli k tvrzení: “Co nelze dokázat neexistuje”? Má to nějaký rozumný důvod nebo existuje pro to tvrzení empirická evidence? Jak víme, že to funguje?
Chápu, že je to velmi účinná metoda, jak vyloučit ze svých předpokladů haraburdí. Na druhou stranu to nevylučuje jen haraburdí, ale i možné hypotézy. Co když je blíže skutečnosti, právě ta složitější hypotéza?
Já bych se spíše stotožnil s touto definicí, kterou lze prokázat. Například, že jednodušší hypotéze můžeme v průměru přiřadit větší předběžnou pravděpodobnost, než hypotéze komplexnější. To už ale nemá tu údernost tvého: Co nelze dokázat neexistuje.
Slávek: a tu je celý problém. Jakmile vědec řekne: Neexistuje vliv kouření na rakovinu, tak to neznamená, že on doopravdy neexistuje, ale jen to, že v současnosti neexistují data (příp. vědec nemá data, použil slabší metodu atp.), která by ji prokázala.
To je všechno.
Jak říkám, celý problém je to, že tvrzení vědy se nesmí brát dogmatickou logikou náboženství.
To je všechno. Pokud nejsi schopen pochopit, jak funguje věda a že neustále přehodnocuje svoje závěry na základě dalších dat či lepších metod a jsi až příliš infikovaný dogmatickým vyjadřováním církve, tak šáhni po té měkčí variantě.
Jestli jsi schopen pochopit to, že všechno to jsou jenom dočasné hypothézy, které jsou téměr určitě špatně ale fungují přijatelně v nějakém malém pozorovaném okolí, pak šáhni po té údernější interpretaci.
ad: Co když je blíže skutečnosti, právě ta složitější hypotéza?
Opravdu chápeš Occamovu břitvu?
Colombo says:
Jakmile vědec řekne: Neexistuje vliv kouření na rakovinu, tak to neznamená, že on doopravdy neexistuje, ale jen to, že v současnosti neexistují data (příp. vědec nemá data, použil slabší metodu atp.), která by ji prokázala.
protestant: Takto vyřčená věta by podle mne měla znamenat, že se naopak prokázalo že takový vliv není.
Protestant: máš se ještě hodně co učit;)
to Colombo:
Tak jsem otestoval kolegy (všichni ing a všichni ateisté)
VŠICHNI chápou větu “Neexistuje vliv kouření na rakovinu” v podobném smyslu jako u věty “.. rovnice A nemá řešení v oboru reálných čísel..” tedy ve smyslu že je prokázáno, že se NIKDY takové řešení nenajde.
Tedy asi by to chtělo, abys občas vykoukl z té své bubliny co sis vytvořil kolem sebe do reálného světa. Budeš možná překlaven…
Takže máš se toho hodně co učit. 🙂
Colombo, tady s tebou spíše nesouhlasím. Sice se nepovažuju za vědce, ale v posledních letech jsem přečetl poměrně hodně vědeckých článků. V naprosté většině z nich jsou vědci velmi zdrženliví v tom, aby vynášeli nějaké jednoznačné soudy a závěry, které nemají jednoznačnou oporu v datech.
Naopak, i když data hovoří velmi jednoznačně, tak se autoři často snaží výsledek “změkčit” a uvést informace, které bz mohli svědčit o opačném závěru.
Colombo says:
Jakmile vědec řekne: Neexistuje vliv kouření na rakovinu, tak to neznamená, že on doopravdy neexistuje, ale…
Hermes: … že je vědec placen tabákovým průmyslem. Protože kdyby nebyl, řekl by: “V rámci našeho projektu testujícího to a to na tom a tom vzorku populace se nepodařilo prokázat, že by kouření mělo vliv na výskyt rakoviny (plus nějaká ta procenta).