Víra není ctnost

Předně se všem omlouvám za tříměsíční pauzu – byl jsem v poslední době poněkud zaneprázdněn 🙂 Snad to teď už bude lepší.

Jednou z věcí, které mi dlouhodobě leží v hlavě, a pohánějí mě při psaní tohoto webu, je hledání odpovědi na otázku, jak mohou i inteligentní lidé věřit v křesťanského Boha? Věří-li i inteligentní lidé, nemůže pak být chyba na mé straně? Mě je jasné, že osobní Bůh neexistuje, ale jim je jasné, že existuje! Co když oni mají pravdu, a já se mýlím?

Psaní článků se (pro mě) ukázalo jako výborná cesta, jak si utřídit a zformovat argumenty, a vytříbit pohled na věc. Bezpochyby v tom hodlám dál pokračovat. Do projektu i-ateismus.cz jsem šel s myšlenkou, že existují-li smysluplné odpovědi na moje argumenty, legitimizující víru, pak s nimi jistě někdo přijde. Žel, zatím se tak nestalo, a to u žádného z mých článků! Ani u jednoho z nich nemám pocit, že by mi kdokoliv z věřících ukázal, v čem je má argumentace chybná. Tato naprostá absence smysluplných reakcí na racionální argumenty ze strany věřících výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že pravda je na mé straně.

To ovšem jen posiluje můj údiv a touhu porozumět, co tedy vede i inteligentní lidi, že bez ohledu na argumenty se často velmi silně a oddaně identifikují s křesťanstvím?

John Loftus ve své knize Why I Became an Atheist velmi správně upozorňuje, že křesťanská víra (jakož zřejmě i jiné náboženské víry) jsou subjektivně často silně podporovány řadou “kontrolních přesvědčení”, jakýchsi “předporozumění”. Jedna z těchto velmi mocných “kontrolních věr” je přesvědčení o tom, že víra je ctnost.

Jak to funguje?

Inu, je-li víra ctnost, pak je dobré věřit, a špatné nevěřit. Věřit je dobré, morální, hodnotné a svým způsobem vznešené. Věřit je slušnost. Nevěřit pak vice versa: nevěřit je špatné, nemorální, neslušné.

Každý chceme být dobrým člověkem, a nikdo nechceme být špatným člověkem, v důsledku čehož mají věřící zřejmě více či méně podvědomý odpor k čemukoliv, co by jejich víru mohlo oslabit, či jim ji zcela “vzít”.

Toto bývá navíc podpořeno přesvědčením, že víra je (vzhledem k výše uvedenému cenný) dar od Boha. Z pohledu věřících by pak bylo jistě pošetilé pouštět se do jakýchkoliv akcí (např. přemýšlet o “nebezpečných” myšlenkách), které by mohly vést k tomu, že by o tento dar mohli přít a svou víru tak ztratit. Hazardovat s dary od Tvůrce Vesmíru je přece bláznovství. Navíc by takový hazard byl neuctivý a neslušný k Bohu. Asi podobně, jako když někomu dáte něco cenného, a on to zahodí.

Důsledkem všeho výše uvedeného v praxi je, že věřící člověk zhusta cítí nechuť zabývat se argumenty nevěřících. V prvé řadě je sám nevyhledává (čehož názornou demonstrací je i směšně malý počet věřících, kteří se rozhodli zareagovat na některý článek na tomto webu za celou dobu jeho provozu. Výjimka potvrzuje pravidlo.). Střetne-li se s nimi náhodou, nebo musí-li už si je nějakým nedopatřením poslechnout, rozhodně se jimi nehodlá zabývat a zamýšlet se nad nimi. Snaží se nepřipouštět si je. Jediná jeho starost je, jak je co nejrychleji shodit se stolu a zachovat si přitom tvář.

Tento přístup je v křesťanských komunitách dále upevňován přesvědčením, že pochybnosti jsou projevem slabosti, případně (mravního) pádu. Člověk, který se dostane na “šikmou plochu” pochybností vzbuzuje ve svých blízkých starosti, pocit smutku nad jeho potenciálním “pádem”. Ostatní členové komunity mu přejí (a (nejen) tím na něj vytvářejí větší či menší tlak), aby se s touto “mrzutou” situací co nejrychleji vypořádal, pochybností se zbavil, a získal zpět pevnou víru.

Je tedy víra ctnost nebo ne?

Zvažme následující fakta:

1) Víra i rozum jsou svého druhu způsoby poznávání.
2) V reálném životě vykazuje strategie řídit se rozumem ve všech měřitelných ohledech vyšší úspěšnost, než řídit se vírou.
3) Nevím o žádném dobrém důvodu, proč by to u otázek týkajících se Boha mělo být jiné.
4) řídit se vírou je v mnoha případech vyloženě škodlivé až nebezpečné. Tak například fanatici všeho druhu jsou jasným příkladem toho, kam vede maximalizování víry. Mezi nimi pak vynikají sebevražední atentátníci. Jejich víra je jistě téměř bezmezná – je na tom ale cokoliv ctnostného? Mnozí věřící jejich kultury, kteří sami sebevražedné atentáty nepáchají, věří že ANO! (a náležitě je pak také oslavují, coby mučedníky.) Analogicky to platí o všech druzích pověr, pavěd, horoskopech, Woodoo, černé magii, atd. Když někdo věří, že fungují – pak je to tím dáno, a opravdu fungují, ne? Jistěže ne. Samotný fakt víry ze svého předmětu pravdu rozhodně nečiní, ani nikterak nezvyšuje pravděpodobnost téhož.
5) vírou docházejí různí lidé ke vzájemně protichůdným závěrům, a NEMOHOU mít všichni najednou pravdu
6) do důsledku aplikované poznávání vírou znamená, že každý může věřit v zásadě čemu chce, a tím končí diskuze. Vždyť přece věří. Tento závěr je zjevně absurdní, což je i důvodem proč nemůže být poznávání vírou Bohem ceněno.
7) zbývá možnost, že legitimní je jen křesťanská víra, a jen v jejím případě končí diskuze; ostatní věřící by se měli chytnout za nos, na svoji dosavadní víru použít rozum, v důsledku toho ji opustit, a pak, tentokrát už bez pochybností, přijmout křesťanství. I tato možnost je zjevně absurdní.
8 ) Zatímco vírou docházejí různí lidé nezávisle na sobě k rozdílným závěrům, viz (4), tak poznávání rozumem vede většinou různé lidi nezávisle na sobě ke stejným závěrům.
9) opakované používání rozumu, tedy kritické přehodnocování již akceptovaných pravd, vede zjevně a logicky k vyšší pravděpodobnosti odhalení případných chyb. Naproti tomu poznávání vírou vede jednoznačně k zakonzervování případných chyb. Pochybnovat je naprosto klíčové a mimořádně cenné pro člověka, kterému jde o Pravdu, naproti tomu jsou pochybnosti negativní a nežádoucí z hlediska víry. A to je špatně.
10) s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému mě absolutně nenapadá, jak by mohlo být vůbec myslitelné, že by Bůh, který vše výše uvedené samozřejmě dobře ví, mohl i přesto preferovat poznávání vírou, a to navíc čím odtrženější od faktů tím lepší (tj. absolutní protiklad toho, co funguje v reálu) Jaký by k tomu mohl mít důvod? Jak by si mohl Bůh vážit toho, že osoba XY slepě věří čemukoliv, co jí její okolí o Něm, o Bohu, napovídá?

Možné námitky

1) víra je důvěra Bohu.
Není pravda. Víra je důvěra tvrzení jiných lidí o Bohu! Tedy nikoliv Bohu samotnému. Podobně víra ve výroky Ježíše není důvěrou ve výroky Božího Syna, ale je (bezmeznou, nezpochybňovanou) důvěrou v lidi, kteří jeho výroky desítky let po Ježíšově smrti zapsali, jakož i ve spoustu dalších lidí, kteří jim je ústním podáním předali. Dále jde o důvěru v tvrzení církve, tedy opět lidí, že toto ústní předávání (tedy nic jiného než systém jedna paní povídala) bylo zrovna v Ježíšově době Bohem podporované, a tedy nesmírně spolehlivé.

Zmiňme ještě osobní spirituální zážitky: zde opět nejde o důvěru Bohu, ale o víru ve své vlastní pocity, ŽE původcem toho co jsem cítil je zrovna samotný Tvůrce Vesmíru. Zde si neodpustím přirovnání: Jeví se mi to podobně, jako kdyby uživatel LSD byl skálopevně přesvědčen o tom, že jeho zážitky z drogového opojení jsou způsobeny skutečnou a reálnou návštěvou jeho duše ve světech jiné dimenze…

2) každý přece něčemu věříme!
Toto tvrzení je matení pojmů. Jistěže každý věříme spoustě věcí ve smyslu, že je máme za pravdivé. Ale zdaleka ne každý máme nějaká tvrzení nebo koncepty, kterým věříme bez ohledu na argumenty, případně navzdory argumentům – přičemž přesně toto je případ náboženské víry.

Obdobně, zdaleka ne každý cítíme nechuť se o svých přesvědčeních bavit s názorovými oponenty, a zdaleka ne každý už dopředu víme, že se svých pravd nikdy nevzdáme. Já např. věřím tomu, čemu věřím, proto, že tím směrem ukazují argumenty, založené na faktech z reálného světa; a jsem rozhodně připraven své přesvědčení upravit, nebo změnit, pokud se ukáže, že argumenty ukazují ve skutečnosti jinam.

3) spoléhat se na lidský rozum je jen naše pýcha. Poctivý člověk se spolehne na Boha.
Analogicky jako v bodě (1). Věřící se nespoléhají na Boha, oni se spoléhají na tvrzení jiných lidí o Bohu, případně lidmi sepsaných dokumentů o Bohu. Mezi různými vzájemně nekompatibilními lidskými “pravdami” o Bohu se pak rozhodují opět buď vírou, nebo rozumem – ale každopádně se v tomto procesu nespoléhají na Boha.

Navíc uvažme, že i z hlediska křesťanství je rozum darem od Boha, protože ten nás přece stvořil. Co by tedy mělo být pyšného na tom, používat tento dar?

Závěr

Víru lze chápat jako ignorování rozumu, tedy Božího daru, a slepé spolehnutí se na to, co nás naučili rodiče, případně náboženské autority naší kultury. Používat rozum, hledat si evidenci, a přemýšlet o věcech, je náročné. Bolí to, trvá to, a může to vést k nepohodlným závěrům. S velkou pravděpodobností se tak ale přibližujeme k Pravdě.

Naproti tomu věřit je tak snadné a pohodlné: můžu si věřit čemu chci (případně jiným hotovým pravdám, které jsou mi naservírovány autoritami), tomu co mě činí šťastným, a ještě tím prý činím radost Bohu – a komu záleží na Pravdě? Alternativně si stačí jednoduše říct, že to čemu věřím JE pravda – a dál se tím nezabývat. Přesně takto věřící postupují.

Podle mého názoru na samotném předmětu mnohých proudů v křesťanství, jako např. umírněného křesťanství, není celkem nic špatného – až na adorizaci víry. Víra nejen že není ctnost, ale víra v náboženském smyslu (tedy bez ohledu na argumenty, často s dodatkem že čím méně důkazů, tím je víra silnější, a tedy lepší a hodnotnější!!!) je podle mého názoru vyloženě škodlivá a negativní.

739 thoughts on “Víra není ctnost

  1. protestant

    Slávek Černý says:
    Každému je podobenství s vajíčkem jasné: vajíčko dáš do vody, zapneš sporák a po nastartování procesu na vajíčko nešaháš, dokud není čas vajíčko vyndat…………. Představuje si podobně protestant i funkci Boha – uvede vesmír do provozu, pak se o něj nestará a nakonec přijde soudný den a on zase začne konat.

    protestant:
    Každému kromě tebe. Podobenství s vejce je docela příhodné. Může existovat jistý čas kdy se zdá že vše funguje samo. Ovšem považovat vaření vejce za dobu končící soudným dnem je úsměvné. Uvařením vejce přece nic nekončí. Pokračuje se přece dále. Následuje další etapa vaření. Během ní se zase může zdát, že kuchař nezasahuje. Pak následuje další a další. Ale nejde říct, že kuchař nezasahuje do vaření.

  2. protestant

    Karel: Věříš, že se udaly a věříš, že Bůh neporušuje přírodní zákony. Jak lze chodit po vodě, aby nedošlo k porušení přírodních zákonu?

    protestant:
    K tomu došlo?

  3. xorron

    Boží vůle se děje tehdy, když se to věřícímu hodí. Třeba se uzdraví z nemoci. Díky Bohu. Když slyší o pedofilním knězi, tak pak je to svobodná vůle toho dotyčného. To Bůh neovlivňuje. Bůh sice o všem ví, ale když se stane někde brutální čin, vražda, koncentrační tábor, výbuch atomové bomby… tak je to zase svobodná vůle. Prostě je to vše hloupé, logika kulhá na všechny strany.
    I. Kant odmítl ceremoniální církve jako takové. Pokud víra, mravnost… tak se raději inspirovat zde.

  4. protestant

    Boží vůle se děje právě často když se to věřícímu nehodí. Bůh posílá věřícího často na místa a do situací kterým by se věřící , kdyby to bylo čistě na něm, rád vyhnul a staví věřícího před nepohodlné úkoly.

  5. Karel

    Karel: Věříš, že se udaly a věříš, že Bůh neporušuje přírodní zákony. Jak lze chodit po vodě, aby nedošlo k porušení přírodních zákonu?

    protestant:
    K tomu došlo?

    Karel: Věříš, že se udaly a věříš, že Bůh neporušuje přírodní zákony. Jak lze chodit po vodě, aby nedošlo k porušení přírodních zákonu?

  6. Karel

    protestant: http://brno1.evangnet.cz/node/171

    …….Tehdejší čtenáři – na rozdíl od mnohých z nás – ani v nejmenším nepochybovali o tom, že Bůh má moc šlapat po vlnách a tišit bouři…..

    Karel: No, ano, Bůh může vše. Ale když napíšeš, že Bůh neporušuje přírodní zákony, jak lze jít potom po vodě? Něco je tu špatně. Buď porušuje zákony, potom nemáš pravdu ty, nebo neporušuje a ten příběh je vymyšlený. Nebo snad znáš nějaký zákon, který umožňuje chůzi po vodě?

  7. protestant

    Karel: No, ano, Bůh může vše. Ale když napíšeš, že Bůh neporušuje přírodní zákony, jak lze jít potom po vodě? Něco je tu špatně. Buď porušuje zákony, potom nemáš pravdu ty, nebo neporušuje a ten příběh je vymyšlený. Nebo snad znáš nějaký zákon, který umožňuje chůzi po vodě?

    protestant:
    …. ještě je třetí možnost. Je naznačena v tom článku. A jako bývalému křesťanovi by ti neměla být neznámá. Evangelia jsou teologické dílo. Jejich smyslem je něco jiného než popisovat děj. Mají vyjádřit teologické myšlenky. Stejně jako například Shakespearovy hry mají vyjádřit morální témata.

  8. Karel

    protestant:…. ještě je třetí možnost. Je naznačena v tom článku. A jako bývalému křesťanovi by ti neměla být neznámá. Evangelia jsou teologické dílo. Jejich smyslem je něco jiného než popisovat děj. Mají vyjádřit teologické myšlenky. Stejně jako například Shakespearovy hry mají vyjádřit morální témata.

    Karel: Ano, ale tuhle možnost jsem v diskusi s tebou zavrhl, protože na můj komentář:
    “Pokud pomineme nějaké nám zatím neznáme přírodní zákonitosti a pokud Bůh do dění světa nezasahuje porušováním přírodních zákonitosti, potom vzkříšení Ježíše, Lazara, chůze po vodě a kdoví co ještě jsou vymyšlené události. Neudaly se. Souhlasíš?”

    jsi odpověděl takto:
    protestant: Věřím že udály. Je na tom založena víra ve vzkříšení.

    Proto jsem rozvíjel diskuzi směrem: “Stalo se to nebo ne?”

    Jestli to tedy chápu dobře, slevil jsi ze svého přesvědčení – “Věřím že se udály.” protože ve svém komentáři naznačuješ možnost jiného pohledu, tedy, události se neudaly, jsou umělé vytvořené k tomu, aby vyjádřily teologické myšlenky.
    Problémem tohoto pohledu je, že si musíš položit otázku: Co vůbec z těch události popisovaných v NZ udalo? Slevíš z chůze po vodě, skončíš u vzkříšení JK. Když NE k chůzi po vodě, proč NE k vzkříšení Krista? Pokud chci hrát fér tak buď beru oboji, nebo ani jedno.

  9. protestant

    Vzkříšení Krista i jeho chození po vodě chtějí něco vyjádřit.
    I to vzkříšení není přesné. Ježíš nebyl vzkřísen. Ten termín znamená trochu něco jiného než v co věří křesťané.

  10. Colombo

    Protestant: Vzkříšení Krista i jeho chození po vodě chtějí něco vyjádřit.
    I to vzkříšení není přesné. Ježíš nebyl vzkřísen. Ten termín znamená trochu něco jiného než v co věří křesťané.

    Colombo: Co si to říkal slávku o té protestantově tendenci zamlžovat význam?

  11. Karel

    protestant says: Vzkříšení Krista i jeho chození po vodě chtějí něco vyjádřit.
    I to vzkříšení není přesné. Ježíš nebyl vzkřísen.

    Karel: Pisatele NZ se snažili jasně vyjádřit, že ten, který byl mrtev, byl vzkříšen. A to ne symbolický: Jedl, mohli se jej dotýkat, sám je upozorňuje, že není duchem, ale že má kosti a svaly.
    Máš asi jinou víru, než tito pisatele. Mohl by jsi jasně vyjádřit co si pod vzkříšením Krista představuješ? Byl tedy dle tebe JK mrtev a ožil? Nabyl po své smrti vědomí a měl tělo? Viděli jej jeho učednici face to face, nebo byl pro ně jen zbožným přáním, aby žil?

    protestant: Ten termín znamená trochu něco jiného než v co věří křesťané.

    Karel: Je toto překlep, nebo se za křesťana nepovažuješ? Ty věříš jinak? Jak?

  12. xorron

    Protestante, tak jsem si přečetl odkazy. Páni teologové si samozřejmě nezadají s prostou interpretací a zamotají do toho analogie a učenou linvistiku a tak z toho se ctí vybruslí. Už tady byl ovšem Bonhoeffer, ale také Funda. Ten první skonal příliš brzy, ale zamotal hlavy mnohým, ten druhý byl pravdivý a vyvodil radikálně důsledky. Pokud jde o jiné denominace, tak ti berou i dnes zázraky doslova. Je rozdíl mezi liberální evangelickou církví a nějakými znovuzrozenými rozhodnými horlivci, kladoucími důraz na to, že bible je do poslední čárky vdechnuta od Boha. Pro ty je chůze po vodě, přeměna vody ve víno atd. doslovná pravda.

  13. protestant

    to Karel:

    …Nyní už tedy znovu přiznaně vystupuji z role skeptika a vracím se do role evangelického faráře. Při tom ovšem uznávám, že křesťansky věřit ve vzkříšení nějakého člověka z mrtvých je bláznivé. Uznávám také, že jako ten, kdo věří ve vzkříšení, nerozumím tomu, jak se to přesně stalo, a že mám pro to jen obrazy a symboly, které nám předala křesťanská tradice…..
    http://liben.evangnet.cz/kazatelna/byl-jezis-opravdu-vzkrisen-text/

  14. protestant

    …..Jeden ze zastánců liberální theologie, tj. lidí, kteří se pokoušejí mj. vysvětlit zázraky v Bibli nějak „přirozeně“ šel jednou přes náměstí, kde na lavičce seděl čerstvě obrácený charismatik a jásal: „Sláva Pánu, chvalte Pána, Pán je velký, náš Pán je Bůh zázraků a divů.“

    Liberál k němu přijde a ptá se ho: „Člověče, prosím tě, proč tady tak hulákáš:“ A charismatik říká: „Bratře, raduj se se mnou! Právě jsem tady četl, že Mojžíš vztáhl ruku nad moře, moře se rozdělilo na dvě strany a Izraelci prošli na druhou stranu. Není to nádherné. Tak mocný a velký je náš Pán, haleluja.“

    A tak se liberál dal do vysvětlování dobového pozadí a vysvětlil milému charismatikovi, že si to v žádném případě nesmí představovat tak, jak se to někdy kreslí na zbožných obrázcích, jako úzký průchod mezi dvěma stěnami vody vysokými několik metrů, protože Rákosové moře bylo v té době vlastně spíše velká louže, kde bylo tak nanejvýš dvacet centimetrů vody. A že tedy nebyl problém, aby se Izraelci přebrodili na druhou stranu. Charismatik poslouchá, pokyvuje hlavou, trochu posmutní a přestane jásat. A liberál spokojeně odchází.

    Neujde ale ani padesát metrů, když za sebou slyší: „Sláva Pánu, chvalte Pána, Pán je velký, náš Pán je Bůh zázraků a divů.“ Rozběhne se zpátky a říká: „Copak jsem ti to nevysvětlil, jak to všechno bylo. Tak proč tu zase děláš takový rozruch.“

    A charismatik na to odpoví: „Bratře, díky tobě jsem pochopil, že náš Pán je ještě mnohem větší, než jsem si myslel. Nejenom, že převedl Izraelce na druhou stranu moře, sláva Pánu, je velký a mocný, ale ještě utopil faraóna i s jeho vojskem ve dvaceti centimetrech vody.“

  15. Hermes

    Slávku, k Vašemu příspěvku z May 23, 2012 at 12:47 pm:
    Opravdu jsem tu psal, že jsem katolík? Pokud ale ne, trefil jste se. Nevím, kde zase berete představu, že katolíci se musejí ztotožňovat s jakousi povinnou věroukou. Co je to povinná věrouka? Na tom, co vše je tzv. “dogma”, se neshodnou ani teologové. Byl jste někdy u křtu? Tam je myslím řečeno vše, čemu katolík věří a musí věřit, aby mohl být katolíkem. To je totiž jediná situace, kdy se katolík (ale proč katolík? každý křesťan) musí vyjádřit k nějakému obsahu víry; kdy je svým způsobem z víry jaksi “zkoušen”. A tato “dogmata” (dejme tomu Symbolum nicaeo-constantinopolitanum) beru všechna.
    Jistěže existuje nějaký průnik ještě dalších tzv. “dogmat”, o kterých se shodne většina katolických teologů, že jsou skutečně součástí věrouky celé církve. S některými z nich mám problémy. Ale nikoli proto, že bych dospěl k evidenci, že jsou nutně kontra-faktuální. Prostě mi jen připadají “neekonomická”, nadbytečná, kontra-produktivní. Zároveň ale vím, že jiným katolíkům připadají dokonce nedostatečná a chtěli by, aby byla doplněna dalšími. Ani sama katolická církev není názorový monolit, ale společenství plné stálých bojů o jednotlivé otázky.

    Když shrnu – trochu osobněji – téma zralosti a dospělosti:
    1. V dětství člověk nekriticky přijímá autoritu rodičů. Tím jsem si osobně na náboženské rovině za totality moc neprošel. Má náboženská výchova byla silně zanedbána. Jako jediný “článek katolické věrouky” jsem chápal příběh o Davidovi a Goliášovi, který jsem interpretoval přímočaře: technologická převaha vítězí nad hrubou silou.
    2. V dospívání člověk zase veškerou autoritu hyperkriticky a principiálně odmítá. Toho jsem užil dosti jakožto programový ateista, nucený rodiči chodit do kostela (neboli za kostel na čouda a pár piv).
    3. V dospělosti se člověk dopracovává k vlastnímu názoru, životu na vlastní zodpovědnost a jistému sebevědomí. Přestává s autoritami bojovat a učí se vycházet i s těmi autoritami, s nimiž nesouhlasí, popřípadě se je snaží sám svou účastí na veřejném a rodinném životě změnit a nahradit. I zde jsem prošel dlouhou cestu od buddhismu a bojových umění až ke křesťanství v katolické církvi. (I tato fáze ale byla vlastně taková samostatnou cestou celého “nového života”: od jakéhosi dětství s přijímáním autorit, když mi bylo 20–22, přes vzdor a kritiku autorit v období křesťanské puberty, až po život s vlastním postojem, ne zcela konformním, ale žitým na vlastní riziko). Jsem teď tedy křesťan, který vegetuje a působí v katolické církvi. Nemám jistě názory konformní s úplně každým biskupem či teologem (o kněžích nemluvím, ti nemají věroučnou autoritu. – nebo někde najdete, že mají? 🙂 ), některé dokonce aktivně kritizuji. V krajním případě by se hypoteticky mohlo stát, kdyby se vrátil středověk, že budu jednou pro některý svůj názor exkomunikován. Ale opravdu by mě museli exkomunikovat. Dobrovolně bych nešel, protože kdyby odešli všichni takoví jako já, katolickou církev bychom ochudili (jako ji ochudila reformace o mnoho lidí studujících Písmo – ti teď v našich řadách citelně chybějí).
    Nevím tedy, co je dětského na tom, nemá-li člověk potřebu pomlouvat, hanět nebo opouštět církev jenom proto, že s ní v některých bodech nesouhlasí.

    Příměr s pastýřem a ovcemi si nechte. Není katolický, ale biblický. V pravém smyslu biblické metafory je pastýřem Kristus. V toho opravdu ovce nikdy nedospějí.

  16. Slávek Černý

    Herme, to jestli jste psal, že jste katolík nevím. Mám vás ale tak zařazeného, buď podle nějaké vaší zmínky, nebo podle toho co píšete.

    K tomu dospívání nemám co dodat, vidím to stejně, jen jsem byl stručnější. Naopak protestantův příměr, že v dospělosti se člověk už nesnaží prosazovat mi přijde naprosto mimo realitu. Možná je to jen takové jeho přání, které si promítá do reality.

    To s těmi pastýři a ovcemi jsem si nevymyslel. Je to věc, která se v katolické církvi běžně používá. (třeba tady: http://postoloprty.farnost.cz/koncilni-dokumenty/christus-dominus/) To že se vám to nelíbí se nedivím. Mě to také přijde odporné.

    To že katolická církev není nějakým monolitem a lidé tam mají různé názory a přesvědčení, to samozřejmě vím. Nakonec jsem se teď chvíli otřel o problematiku Bratrstva Pia X(?) pana Lefvebra a na druhou stranu třeba slyším i výzvy Rakouských biskupů. Ten rozptyl je obrovský.

    Na druhou stranu ale je katolická církev poměrně transparentní v zastávané doktríně a nejsou to jen jakási nezávazná doporučení. Třeba dogma v bule Ineffabilis Deus je zakončeno: “Jestliže by si tedy někdo (Bůh ať tomu zabrání!) svobodně osoboval smýšlet odlišně od toho, co jsme My definovali, ať ví a sezná, že svým vlastním úsudkem sebe sama zavrhuje; že ztroskotal ve víře; že se oddělil od církve a není s ní v jednotě; že kromě toho sám tímtéž upadl do trestů, které jsou stanoveny pro toho, kdo by si dovolil projevit ústně, písemně nebo nějakým jiným způsobem navenek bludy, které chová ve svém srdci.”

    Pokud se tedy hlásíte ke Katolické církvi, tak se hlásíte i k takovýmto věcem. Pokud s nimi nesouhlasíte, tak netuším, proč se chcete hlásit ke Katolické církvi. Navíc toto je ten přístup, který považuji za dětský. Rodiče ti to nakázali tak a tak a o tom co řekli rodiče se nepochybuje.

    Mimochodem, věříš tomu, že je papež neomylný, když káže Ex Cathedra? Myslíš si, že tehdy skutečně vyjevuje krystalicky čistou boží vůli?

Comments are closed.