Ke kořenům křesťanství

Už asi tři týdny chci sepsat pár postřehů k Novému Zákonu. To je ovšem téma značně obsáhlé a nelehké, a pojmout ho korektně se mi jeví dost nesnadné. Od začátku se mi protiví jen lacině poukazovat na rozpory v NZ. Mým cílem je pojmout to téma nějak šířeji, obecněji a robustněji. Snahou vymyslet optimální způsob, jak k tomu přistoupit, jsem ale už vyplýtval opravdu dost času, a myslím, že je nejvyšší čas alespoň nějak začít.

Rozhodl jsem se pro cestu několika samostatných článků, zabývajících se poněkud odlišnými okruhy NZ problémů.

Dnes se chci krátce zamyslet nad tím, proč je téma Nového Zákona vůbec důležité, chci uvést několik základních faktů o Novozákonních textech, a nakonec chci shrnout, čemu tedy křesťané ohledně NZ skutečně věří.

***

Za dobu existence tohoto webu jsem už definoval víru několika způsoby, avšak pro účely dnešního článku se mi hodí použít tuto velmi obecnou definici: Víra je subjektivní přesvědčení o pravdivosti daného tvrzení.

Každý tedy věříme opravdu mnoha věcem. Věříme tomu, že Země je kulatá, aniž bychom sami zkoumali, jaké jsou jednotlivé důkazy její kulatosti, že snímky z oběžné dráhy nejsou falza, atd. Věříme v existenci zemí, jejichž existenci jsme si osobně neověřovali. Věříme, že Měsíc je 384000 km daleko od Země, aniž bychom sami prováděli příslušná měření. Věříme v platnost teorie relativity, kvantové teorie. Věříme autoritám, a tomu “co každý ví”.

Naprosto klíčové ale je, že u všech těchto věcí může alespoň v principu každý jít, jednotlivé důkazy si nastudovat, velkou část z nich si může osobně ověřit (ačkoliv většina z nás asi Nový Zéland nikdy nenavštíví, každý to udělat může, bude-li chtít). U zbytku může alespoň prověřit, že dané tvrzení konzistentně zapadá do toho ostatního, co víme o světě. To vše se týká i historických tvrzení: v principu každý může jít do archivů, a nastudovat si dokumenty, které svědčí o existenci Karla IV, Caesara, průběhu třicetileté války, atd.

Prakticky celá dnešní i minulá křesťanská víra (tedy to, co křesťané považují/v minulosti považovali za pravdivé) vznikla dvoutisíciletým vývojem interpretací spisů Nového Zákona (a sekundárně celé Bible). Všechny ty tisíce a desítky tisíc křesťanských knih se zabývají primárně interpretací Novozákonních spisů, a jako podpůrné argumenty někdy používají názory významných církevních osobností (např. sv. Augustýna, nebo Tomáše Aquinského) – opět na Novozákonní texty, případně na texty Starého Zákona.

V souladu s předminulým odstavcem je celkem přirozené, že většina křesťanů “prostě věří” tomu čemu věří celá jejich komunita, věří tomu, o čem mezi nimi platí, “že to každý ví”. Zásadní ale je, zda i v tomto případě se každý může podívat na ty primární prameny (spisy NZ, resp. celou Bibli), a sám se přesvědčit, zda opravdu svědčí o tom, čemu křesťané věří.

Zásadní je, zda si v principu každý může projít ten řetězec argumentů až ke kořenům, a sám se přesvědčit, že ty kořeny nejsou ztrouchnivělé a zpuchřelé, a že celá křesťanská víra jenom tak “nevisí ve vzduchoprázdnu”. I sami křesťané se samozřejmě tváří, a chtějí tvářit, že jejich víra stojí na čemsi pevnějším, než JEN na víře v pravdivost toho, čemu “se věří” a věřilo v jejich komunitě.

***
Uveďme teď několik obecných faktů o spisech Nového Zákona:

Nový Zákon má 27 knih. Prakticky úplně všechno, co víme o Ježíšově životě, víme jen ze čtyř evangelií. O Ježíšově zázračném početí a narození, o okolnostech které jeho narození provázely, o Janu Křtiteli a Ježíšově křtu, všechno co Ježíš řekl, co učil, co předpověděl, jaké zázraky a skutky udělal a proč je udělal, co prohlašoval o svém původu, všechno o Jidášově zradě, o procesu s Ježíšem, o Pilátovi, Herodovi, o ukřižování, o prázdném hrobě, o svědcích kteří ho fyzicky (!) viděli – to vše víme jedině z evangelií. (více než 500 svědků o kterých píše Pavel v listu Korintským ho viděli jako Pavel – tj. jako zjevení, nikoliv “z masa a krve”.)

Ačkoliv jsou evangelia připisována apoštolům Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Janovi, ve skutečnosti jde o anonymní spisy. Nadpisy indikující jejich autorství byly přidány církevními otci desítky let po jejich sepsání. Dochovaly se dokonce nejstarší verze evangelií bez těchto nadpisů. Na rozdíl např. od Pavlových epištol nic v samotných evangeliích (bez nadpisů) neindikuje, kdo byl jejich autorem.

Všechna evangelia jsou psána ve třetí osobě, jako vyprávění. Nikdo z jejich (anonymních) autorů ani netvrdí, že by byl svědkem kterékoliv z událostí, o nichž vypráví, neřku-li že by snad byl jedním z Dvanácti. Nikdo z evangelistů se ani nezmiňuje o tom, že by se sám setkal s jakýmkoliv svědkem fyzického Ježíše. S výjimkou (anonymního) autora Lukášova evangelia dokonce ani nikdo z evangelistů netvrdí, že by se pokoušel popsat historické události.

Nejstarší evangelium, připisované Markovi, bylo sepsáno pravděpodobně kolem roku 70 n.l., tedy cca 40 let po Ježíšově ukřižování. Janovo evangelium pak bylo sepsáno až v 90. letech, tedy 60 let po Ježíšově smrti.

Všechna evangelia jsou psána v Řečtině, zatímco Ježíšovi učedníci i Ježíš sám, i lidé kterým kázal, byli Židé – což je dalším důvodem, proč není příliš racionální tvrdit, že byly sepsány očitými svědky, a že jsou tedy vůbec svědectvím.

Evangelia nejsou nezávislá, ale autoři Lukáše i Matouše měli k dispozici starší Markovo evangelium, které ve své práci z větší části použili (opsali), přičemž zdůraznili, doplnili z jiných zdrojů nebo změnili, co považovali za důležité z hlediska svých vlastních teologických záměrů (které měl každý z nich jiné).

Kromě toho, že minimálně tři evangelia (Matouš, Lukáš a Jan) pocházejí z více pramenů (písemných i ústně tradovaných), tak i po svém sepsání resp. shromáždění a úpravě pramenů procházela všechna evangelia poměrně extenzivní redakcí. Byla doplňována (závěr Marka, dost možná i kapitola 21 Jana, příběh s cizoložnou ženou v Janovi, a další), měněna, a nikdo dnes nemůže tušit, jak vypadala “původně”. Jisté je jen to, že důvodem, motivem všech těchto změn byly teologické cíle a záměry jejich anonymních autorů a anonymních redaktorů, to co ONI chtěli říct nebo zdůraznit, a čím chtěli (misijně?) oslovit své čtenáře, NIKOLIV prezentace historických faktů o Ježíšovi, případně jeho reálných výroků.

***

Vše výše uvedené je jen lehké “naťuknutí” celé problematiky. Skutečně zajímavé věci plynou až z pečlivého studia obsahu Nového Zákona, kterým se však chci zabývat až v několika příštích článcích.

I z toho co jsem ale doposud uvedl, považuji za zřejmé, že evangelia jsou krajně nespolehlivým zdrojem. Nelze z nich usuzovat nic o “svědcích” prázdného hrobu, o tom co komu řekli nebo neřekli, nic o tom, komu se Ježíš (fyzicky) zjevil po smrti (znovu zdůrazňuji, že Pavlovo svědectví je jiný případ, a tím se budu zabývat později!), nic o Ježíšových výrocích, o tom co kterým výrokem myslel, o tom zda řekl nebo neřekl že je Bohem, o jeho Mesiášství, o jeho zázračném narození, o zázracích které udělal, atd.

Evangelia jsou krajně nespolehlivým zdrojem – pokud ovšem člověk nemá víru, že jejich autoři byli při psaní vedeni Duchem Svatým – a tím směřuji k pointě dnešního článku.

Křesťané vyznávají svoji víru v Ježíše, a přitom ve skutečnosti věří daleko spíš v pravdivost své představy o Ježíšovi (kterou mají navíc každý trochu, a často i více, odlišnou). Křesťané se snaží použít spisy Nového Zákona jako argument, jako pramen své víry (víry v to, co Ježíš řekl, co udělal, co se mu stalo, a jaký to všechno mělo význam) – a přitom jejich náboženská víra je zásadním předpokladem, aby z evangelií šlo cokoliv o Ježíšovi vyvozovat. Na rozdíl od víry v “běžné” věci, o které jsem psal v úvodu, je tato víra ale už nepřezkoumatelná, nesdělitelná, a zejména se tedy zdá, že jsou nesdělitelné její skutečné důvody.

Šli jsme ke kořenům křesťanství, a nenalezli jsme tam osobu Ježíše a “prázdný hrob”, a jeho výroky o Otci s nímže “jedno jsme” – ale nalezli jsme jen čtyři anonymní texty psané formou vyprávění o tom co se stalo v blíže nespecifikované minulosti (Marek a Jan), texty které nejsou svědectvími a ani se tak netváří, a které vyprávějí že se tohle všechno před desítkami let stalo. Texty, které nejsou nezávislé, ale druhý a třetí vycházejí z prvního, a první a čtvrtý se diametrálně obsahově liší.

Aby toho nebylo málo, tak křesťanům nestačí jen víra v to, že autoři evangelií byli vedeni Duchem Svatým (a že tedy jejich díla jsou spolehlivá). Oni navíc často věří, že oni sami jsou vedeni při studiu Nového Zákona Duchem Svatým, a že jejich vlastní interpretace je tedy správná! Bez ohledu na zjevný empirický fakt, že různí křesťané docházejí i v podstatných otázkách (!) ohledně obsahu evangelií k různým závěrům. Každý z nich ale úplně upřímně věří, že zrovna jeho přitom vedl Duch Svatý, a že tedy zrovna on má pravdu…

Můj závěr ze všeho výše uvedeného je, že křesťanská víra, stejně jako každá jiná z desítek s stovek náboženských systémů na Zemi, je vírou jaksi esenciálně. Tváří se, a chce se tvářit, že stojí na pevných základech, a že má kořeny – a opravdu je má, jenže ty visí ve vzduchu, respektive zásadním a fundamentálním způsobem záleží zase jenom na tom samém druhu víry, který měly “podpírat”.

Docela by mě zajímalo, kolik křesťanů si je tohoto vědomo, a kolik křesťanů je naopak přesvědčeno o tom, že jejich víra MÁ pevné základy, dané historickou osobou Ježíše Krista, s doloženými výroky a zázraky a významem, spoléhaje se při tom na předpoklad (který v reálném životě při “běžných” životních přesvědčeních funguje!), že pevnost těch kořenů byla v historii opakovaně prověřena, a že jejich pevnost byla potvrzena.

240 thoughts on “Ke kořenům křesťanství

  1. Michal Post author

    Nemám co ztratit, souhlas.

    Srdcem ale hledat pravdu neumím. Jak se to dělá?

    Znamená to, že za Pravdu přijmu to, co se mi líbí, nebo co mě nějak naplňuje? No – pokud by taková “naplňující” filosofie či víra byla jen jediná, pak bychom se o tom mohli bavit – ale myslíš, že třeba Muslimy jejich víra v Alláha s úžasným prorokem Mohammedem nenaplňuje? Myslíš, že Buddhisté nejsou naplněni svou filosofií? Co když jsou Muslimové naplněni Alláhem úplně stejně, jako Ty Ježíšem? Všichni ale pravdu mít nemůžou, takže co s tím?

    JAK se teda hledá pravda srdcem?

    Edit: a teď mě napadá – co když jsou Muslimové Alláhem naplněni VÍC, než Ty Ježíšem? Co když jsou s ním víc – šťastni? Začal by sis v takovém hypotetickém případě myslet, že mají pravdu nakonec oni? Jistě že ne…

  2. Michal Post author

    Analogie z reálného života: Když se zamiluju do holky (srdcem, Tvými slovy), znamená to nutně že je to ta pravá?

  3. Colombo

    Michal: sorry, takový logický kotrmelec mě dycky strašně naštve. Hlavně když je něco tvrzeno bez důkazů.

    “Vono to tak je a basta”
    A horší je, když je něco tvrzeno na základě něčeho, co senmá s tím oním nic společného. To nejsou ani špatně vyhodnocená data, to je totálně mimo!

    Jakmile někdo veme tu diskuzi vážně a začne smysluplně argumentovat, pak budu i smysluplně a slušně argumentovat já. Pokud ale někdo chce předkládat žvásty, a tvářit se, že smysluplně argumentuje, pak mu to řeknu a končím. Nic jiného pak nemá cenu.

  4. Jirka

    Michal: Znamená to, že za Pravdu přijmu to, co se mi líbí, nebo co mě nějak naplňuje? No – pokud by taková “naplňující” filosofie či víra byla jen jediná, pak bychom se o tom mohli bavit – ale myslíš, že třeba Muslimy jejich víra v Alláha s úžasným prorokem Mohammedem nenaplňuje? Myslíš, že Buddhisté nejsou naplněni svou filosofií? Všichni ale pravdu mít nemůžou, takže co s tím?

    Jirka: Máš pravdu. Souhlasím, všichni mít pravdu nemůžou. Osobně jsem strávil poměrně dlouhou dobu tím, že jsem srovnával jednotlivá náboženství a systémy, jejich jádra. Co když upřímně hledáš a pravdu pak zažiješ a pocítíš? Co když se Ti pravda dá poznat, aniž bys to čekal (nehovořím teď o nějaké iluzi či vsugerování si něčeho)? Můžeš dále pochybovat?

    Ono je velký rozdíl být naplněn filozofií a mít srdce u Boha, být naplněn Duchem svatým. Na to Kristus poukázal: “Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.”

    Michal: JAK se teda hledá pravda srdcem? Analogie z reálného života: Když se zamiluju do holky (srdcem, Tvými slovy), znamená to nutně že je to ta pravá?

    Jirka: Samozřejmě ta dívka nemusí být ta pravá. Myslím ale , že spíše srovnáváš fyzickou lásku (zamilování) s láskou bezpodmínečnou. To jsou ale odlišné pojmy.

    Jak se hledá pravda “srdcem”? Na základě toho, že poznáváš sám sebe. Kdo jsi, kým jsi skutečně uvnitř. Srovnáš své nitro se světem kolem sebe z hlediska toho, co cítíš, že jsi Ty, s tím, co vidíš kolem sebe.

  5. Karel

    Michal says: …Jde mi o poznání pravdy, ať je jakákoliv. Tedy zejména jednoznačně prohlašuji, že jsem ochoten uznat, že jsem se mýlil, a že pravdu měla a má protistrana (věřící), a začít se podle toho v dalším životě chovat – POKUD se ukáže, že pravdivosti takového závěru nasvědčují okolnosti. Navíc vyjadřuji odhodlání Pravdu aktivně hledat – zejména např. diskuzí a nasloucháním lidem, kteří mají opačný názor….

    Člověk má tuto zvláštnost – i když si v nějaké věci není jist, stejně se přikloní na jednu stranu. Je či není Bůh? Nikdo z nás nemůže říct s absolutní jistotou ani ANO, ani NE. Ale když koukneme na své životy, vidíme, že to ANO, NE nevědomky říkáme, prožíváme. V mém životě přišel okamžik, kdy jsem si to uvědomil a kdy jsem pochopil význam slova VÍRA. Stále jsem čekal na nějaký zázrak, že mi Bůh poklepe na rameno a řekne: “Tady jsem.” A tenkrát jsem si uvědomil, že mohu věřit i když NEVÍM.

  6. Bronislav

    Děkuji Vám za přivítání Michale. Abychom pravdu mohli správně poznávat pravdu je třeba správně chápat významu slova pojmu.
    Příklad:
    Vaše přivítání je projevem slušnosti a upřimnosti. Což je pozitivní.
    Vaše zařazení mojí osoby do kategorie věřících je projevem domýšlivosti. To je negativní.
    Zařadtě mne do kategorie filozofa. Děkuji.
    Co jsem napsal o poznání a hledání pravdy jste četl. Samozřejmě, že jsem kdykoliv připraven přijmout pravdu a uznat omyl.
    Hledání pravdy a její poznání dělím na tři směry.
    Směr materiální, směr duchovní a projev spojení těchto dvou směrů.
    Toto dělení je nutné pro poznání pravd relativních.
    Nemám potřebu nikoho a o ničem přesvědčovat. Píšu o tom co jsem poznal.
    Proto nebudu odpovídat na příspěvky ve kterých jejich autor postrádá základní principy při procesu poznávání pravdy.
    Není přece rozdílu mezi hlupákem co Boh

  7. Jirka

    Michal: Edit: a teď mě napadá – co když jsou Muslimové Alláhem naplněni VÍC, než Ty Ježíšem? Co když jsou s ním víc – šťastni? Začal by sis v takovém hypotetickém případě myslet, že mají pravdu nakonec oni? Jistě že ne…

    Jirka: Holt muslimové Alláhem být naplněni nemůžou. Tam se o žádném živém Alláhu, který na někoho pošle svého Ducha svatého, nehovoří. Trojjedinost Boha v islámu neexistuje, žádná osobní zkušenost. Hezky je o tom pojednáno např. zde:

    http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=print&sid=9895

  8. Bronislav

    Děkuji Vám za přivítání Michale.
    Abychom mohli správně poznávat pravdu, je třeba správně chápat významu slova pojmu.
    Příklad:
    Vaše přivítání je projevem slušnosti a upřimnosti. Což je pozitivní.
    Vaše zařazení mojí osoby do kategorie věřících je projevem domýšlivosti. To je negativní.
    Zařadtě mne do kategorie filozofa. Děkuji.
    Co jsem napsal o poznání a hledání pravdy jste četl. Samozřejmě, že jsem kdykoliv připraven přijmout pravdu a uznat omyl.
    Hledání pravdy a její poznání dělím na tři směry.
    Směr materiální, směr duchovní a projev spojení těchto dvou směrů.
    Toto dělení je nutné pro poznání pravd relativních.
    Nemám potřebu nikoho a o ničem přesvědčovat. Píšu o tom co jsem poznal.
    Proto nebudu odpovídat na příspěvky ve kterých jejich autor postrádá základní principy při procesu poznávání pravdy.
    Není přece rozdílu mezi hlupákem co boha na základě svého náboženského přesvědčení dokazuje, obhajuje a vysvětluje a mezi hlupákem který na základě svého ateistického přesvědčení boha popírá, haní a zatracuje. Takové bohy nebohy nechávám hlupákům.
    Moje životní motto je:
    Pokud Bůh je, tak ať se mi dokazuje sám

  9. Bronislav

    Pro Colombo:
    Einsteinovi teorie se kvůli nadsvětelným neutrinům neotřásají.
    Opakuje se to samé jako v době vzniku TR. Tehdy si také mnoho “učenců” myslelo, že s Newton. zákony je konec. Omyl. To je právě ta relativita.
    Vzájemná koexistence relativních fyzikálních Newton-Einstein pravd je vědecky prokázaná.
    Takže celý svět čeká na dalšího génia který k této koexistenci přidá dalši. Pravděpodobně to bude teorie o nadsvětelných rychlostech beroucí v potaz iniciační podmínky při vzniku vesmíru kdy se čas choval jako rozměr.
    Zbývá jenom doufat zda tato forma poznání bude v populární formě pochopitelná pro průměrně uvažujícího člověka.

  10. Kay

    Zdravím Bronislave. Mne zaujaly tyto Vaše věty: „Starozákonní knihy jsou plná proroctví, která se naplnila…Tento fakt, že se v SZ i NZ naplnila mnohá proroctví SZ proroků nelze historicky popřít a při objektivním posuzování Bible nejde opomenout“. Já bych měla jeden dotaz. Možná se shodneme na tom, že pokud bylo proroctví sepsáno až po popisované události, nelze mluvit o proroctví. Mohu vědět, který historik může s jistotou říci, že to či ono proroctví bylo sepsáno dříve, než popisovaná událost, anebo že událost nebyla popsána tak, aby vyhovovala již sepsanému proroctví? Já se zde ptám jako laik, otevřeně a bez předsudků. Předem děkuji za odpověď.

  11. Kay

    chtěla jsem napsat”…nelze mluvit o skutečném proroctví”…snad je pochopitelné, co jsem tím myslela 🙂

  12. Bronislav

    Zdravím Kay.
    Taková jistota není.
    Je zde však logika věci. Jednotlivé knihy SZ vznikaly po celá staletí na různých místech a časových intervalech. V podstatných věcech si nijak zvlášť neodporují. Jejich historická autentita je často archeologicky doložená. Pokud by se tedy v případě knih SZ jednalo o komplot, který člověk by jej byl schopen v průběhu celých staletí vytvořit? To přece možné není. Nikdo nežije tak dlouho.

  13. Bronislav

    Colombo k objevení Ameriky je třeba kompas.
    K používání kompasu je třeba poznání o tom jak funguje.
    Výtáhněte svůj sextant a zaměřte polohu, ať se neztratíte.
    Sprostotu nechte lodníkům a chovejte se jako kapitán.
    Jinak vám na lodi vypukne vzpoura.
    Když nevěří v úspěch mise kapitán, jde podle filosofie posádky celá loď k čertu.

  14. Bronislav

    Colombo, těším se na další vaše komentáře.
    Slibuji, že jich budu používat jako reflektoru pro světlo mé inteligence. To proto, aby více a mnohem dále zazářila.
    Ještě jednou děkuji za vámi vytvořené kontrastní prostředí, velmi mi usnadňující mou prezentaci názorů.

  15. Colombo

    Bronislave, jedna věc je pěkně žvástat o ničem, druhá věc je říct na tvrdo pravdu. Ty jsis vybral tu první možnost. Tvoje posty postrádají logiku, nechápeš význam postů ostatních.

    Přitom se chvástáš, jak nejsi inteligentní a jak mám já být blbec.

    Dřív jsem taky k intelektuálům vzhlížel, když jsem byl malý a nedokázal jsem pořádně pochopit, o čem se baví.
    Nyní jsem už velký, mám mnohem víc informací, moje logické myšlení se vytříbilo, například díky studiu matematiky. Nejrůznější skutečně filozofické publikace mě v mnohém osvítily.

    Pseudointelektuálové a pseudofilozofové žvatlají o ničem. Člověk tomu nerozumí, protože tam nic k porozumění není. Jsou to jen prázdné věty plné nic neříkajících složitých obratů.

    Raději si vybírám nekryptický směr. Ale říkám pravdu, mluvím fakticky a k věci. Moje přirovnání mají smysl. Neoslňuje mě, kdo co říká a jak to říká, ale co říká. Holá pravda je mi příjemnější, než ten nejlepší design, který je ovšem prázdný a nefunkční.

  16. Colombo

    Takže znovu:
    tvrzení – žvatláš blbosti

    důkaz:
    “Četl jsem článek o víře ve víru. Pro úplnost v něm schází zmínit se o nevíře ve víru. Jinak pojem víra se dá rozdělit na přesvědčení a víru. Víra(jakákoliv, třeba materialistická) se prezentuje jako vztah ověřený osobní životní zkušeností. Oproti tomu náboženské přesvědčení je vírou v přesvědčení někoho jiného.”
    Z tohoto neplyne toto

    Nevěřit v něco je tedy stejné jako být o něčem mylně přesvědčený!

    1. Vaše dělení víry.
    “Víra se prezentuje jako vztah ověřený osobní životní zkušeností.
    Cože?
    http://www.ptejteseknihovny.cz/uloziste/aba001/2007-2009/etymologie-slova-povera
    http://www.slovnik-synonym.cz/web.php/slovo/verit
    http://cs.wiktionary.org/wiki/v%C4%9B%C5%99it

    To bychom měli vyvráceno.

    2) Druhé tvrzení o nevíře:
    “Nevěřit v něco je tedy stejné jako být o něčem mylně přesvědčený!”
    Cože?!

    Víra či nevíra nemá v sobě zahrnuté pravdivostní hodnoty. Mýlit se můžou obě strany.
    Například když máme váček s bílou a černou kuličkou a já řeknu: Věřím ti, že vytáhneš bílou.
    Je hypothetická pravdivostní hodnota onoho výroku (podle vás) dokonce náhodná, stochastická!
    Tím bychom vyvrátili, že nevěřit v něco znamená mylné přesvědčení.

    3. Teď si pojďme ukázat, jakou spojitost může mít první a druhé tvrzení? Naprosto žádnou! Zatímco v prvním se mluví o slově víra a jeho významu, v druhém se odnikud z ničeho najednou vyvodila pravdivostní hodnota víry. Tedy jakékoliv víry, a to jedna (víra má dycky pravdu, dycinky). Což ovšem nemá žádnou souvislost!

    A nejen to. Nejen, že jsi byl natolik blbý, že jsi zkonstruoval takovou větu. Ty jsi natolik blbý, že jsi nepochopil stejnou implikaci (něco o vesmíru a tedy je nejlepší pistáciová zmrzlina). Místo toho jsi začal útočit na ty kecy o vesmíru (ve kterých stále nemáš pravdu, ale to je na déle, zejména je nutné pochopit, co vůbec teorie znamená). Načež jsis dovolil říct, že tvoje inteligence září.
    Ano, teď zazářila ve své plné kráce.

Comments are closed.