Vážně, proč vlastně lidé nevěří, pokud Bůh existuje?
Řekněme, že má pravdu křesťanství, a že tedy existuje Dobrý Bůh, který nás všechny miluje, chce abychom my milovali jeho – a v neposlední řadě chce, abychom v něj věřili. Jak vysvětlit, že v něj i přes jeho jasně (jasně?) podanou ruku a nabízenou lásku mnoho lidí nevěří?
V dalším chci probrat nejčastější odpovědi věřících na tuto otázku, chci rozebrat různé důvody, proč může člověk nevěřit, a nakonec chci ukázat, že už jen z pouhé existence jisté skupiny nevěřících plyne, že křesťanský Bůh s největší pravděpodobností neexistuje.
***
Proč tedy lidé nevěří v Boha? Snad nejčastější reakcí na tuto otázku je argumentace “negativními motivy”. Lidé, kteří v Boha nevěří, Ho vědomě odmítají. Jedná se o vzpouru proti Bohu. Někdy je odpověď okořeněna i poznámkou ve stylu, že “ateisté Boha nenávidí“…
Z pohledu věřících jde asi o poměrně logický argument: vždyť Bůh nás stvořil, miluje nás, miluje nás tak moc, že nám poslal svého jednorozeného Syna, který za nás za všechny zemřel – a my ho po tomhle všem odmítáme?! Co to může být jiného z naší strany, než vzpoura, neřkuli otevřená nenávist?
Ve skutečnosti je ovšem tato argumentace zcela nesmyslná, je to nonsens, a to přinejmenším ze tří důvodů.
Za prvé, pokud něco odmítám, vzepřel jsem se proti tomu, nebo to dokonce nenávidím, pak musím být nutně přesvědčen, že to existuje. A v takovém případě nejsem nevěřící, ale jsem naopak věřící (věřím, že Bůh existuje, ale odmítám se Mu podřídit a akceptovat Jeho svrchovanost). Naopak, pokud nevěřím, že Bůh existuje, pak ho logicky nemohu nenávidět a nemohu se proti němu vzepřít. Nemohu vůči němu mít jakékoliv pocity – mohu mít jen názor na představy druhých o takové bytosti.
Za druhé, už samotná myšlenka vzpoury proti Všemocnému Tvůrci Vesmíru je pošetilá. Věřím-li, že Vesmír stvořil všemocný a vševědoucí Bůh, který je pánem nad životem a smrtí čehokoliv a kohokoliv, pak nedává nejmenší smysl vzepřít se vůli takové bytosti (což je mimochodem i důvodem, proč je nesmyslná samotná myšlenka existence ďábla).
A za třetí, věřící, kteří používají “argument vzpoury”, odhalují zajímavé pnutí ve své mysli. Zřejmě přesvědčili sami sebe, že jejich víra ohledně toho jaký Bůh je, a co po nás chce, je jaksi automaticky a nevyhnutelně pravdivá. Každý, kdo má na vlastnosti Boha jiný názor, se podle nich nutně vzepřel Bohu. Vůbec jim asi nepřijde na mysl, že by dotyčný člověk třeba mohl jen nesouhlasit s jejich názorem na Boha, s jejich porozuměním Bohu! Tohle automatické prohlašování svých představ a své víry za FAKT mi přijde velmi komické.
***
Zvláštní pozornost si zaslouží “vylepšení” Dineshe D’Souzy, které u nás zpopularizoval (a zřejmě se s ním ztotožnil) Roman Joch. Nelze ho neocitovat:
Většina současných ateistů se od křesťanství distancuje kvůli sexu… Když ateista složitě obhajuje, že Bůh neexistuje a tradiční morálka je iluze, nejspíš u toho myslí na své pohlavní ústrojí. Nebýt onoho jediného přikázání ‚nesesmilníš‘, byl by Západ možná stále křesťanský…
Toto “vysvětlení” jsem původně chtěl uvést spíš jen pro pobavení, nicméně pan D’Souza to zjevně myslel vážně, a stejně tak i pan Joch. Proto by asi bylo vhodné nějak na to zareagovat.
Za prvé, dokonce ani katolická víra v Boha se se smilstvem v praxi zjevně nikterak nevylučuje, jak vidíme třeba jen v poslední době na případu pana Bartáka a v minulosti na případech pedofilních katolických kněžích. Koneckonců, ti z nás kteří s věřícími přijdeme do styku v osobním životě si na podobné případy jistě vzpomeneme i sami. V neposlední řadě to vidíme i v celé historii snad až do konce 19. století, kdy věřili až na naprosté výjimky všichni, a smilstvo tehdy JISTĚ existovalo v míře nemalé.
Případ pana Bartáka je mimochodem poučný i proto, že jej jde velmi pěkně zobecnit. Vidíme na něm, jak si věřící může sám pro sebe, pro své svědomí, své jednání snadno ospravedlnit. Je jedno, že jiní věřící s ním nesouhlasí – stačí že on je přesvědčen, že má pravdu. I proto je nesmírně pošetilé tvrdit, že i nezřízené smilnění je neslučitelné s vírou. Mimochodem, nelze nepřipomenout volnou analogii zvěrstev, které páchali věřící Němci za druhé světové války. Sami pro sebe si to ospravedlnili (plnili rozkazy, bylo to potřeba, Německo to potřebovalo, vraždění nebyli “skuteční lidé”, atd.) a bylo vymalováno. Víra pro ně většinou nebyla překážkou.
Za druhé, sexuální maniaci jako je pan Barták jsou asi opravdu značnou výjimkou (vlastně ani o nikom dalším nevím – a je velmi půvabné, že jediný takovýto agresivní šílenec je zrovna křesťan a aktivní katolík k tomu). Většina lidí (a tedy i ateistů!) jistě nechce být nevěrná, a myšlenka, že by jaksi dopředu plánovali že své partnerce se kterou jsou spokojeni chtějí být v budoucnu nevěrní, a proto raději “nebudou věřit” (wtf?! rozhodnout se, že nebudou věřit?!) mi přijde totálně absurdní, bláznivá a šílená.
Za třetí: bavíme se o jednoznačných podvodech vůči současnému partnerovi, tedy skutečném smilnění. Ty jsou vnímány jednoznačně negativně i v ateistické společnosti (a je to zcela racionální a dobře zdůvodnitelný morální postoj), a k odsouzení takového jednání opravdu nepotřebuji víru. Teze, že ateisté jsou ateisty “aby mohli smilnit” je tedy absurdní i z tohoto pohledu, právě proto že smilstvo je nemorální i mezi ateisty.
Na okraj chci podotknout, že já sám jsem protipříkladem tomu obvinění: NIKDY jsem žádné své partnerce nebyl nevěrný. S mou nynější ženou čekáme dítě, a nikdy jsem nebyl šťastnější. Obvinění, že celou dobu myslím beztak jen na nevěru, protože právě kvůli tomu jsem přece ateistou, je mi lidsky neskutečně odporné, uráží mě, a lidmi, kteří jsou vůbec schopni s něčím podobným přijít, z hloubi duše pohrdám.
***
Podle mého názoru mnohem zajímavější argument se opírá o existenci Ďábla: To, že lidé nevěří, je dílem ďáblovým. Tím, že ďábel nějak mysticky přesvědčil lidi, že Bůh neexistuje, je svedl z cesty ke spáse, což je přesně jeho cílem. Získal je tak na svou stranu… Ostatně, ďáblovým největším úspěchem je, že lidé uvěřili, že ani on, ďábel, neexistuje!
Tento argument je IMHO dost silný, a po pravdě se dost divím, že se “moderní křesťané” tak silného “nástroje”, jakým je ďábel, vzdali. Téma problematičnosti myšlenky ďábla je ovšem poměrně rozsáhlé, a navíc bychom se řešením této otázky posunuli nepříjemně daleko od těžiště dnešního zamyšlení. Raději si tedy nechám ďábla na samostatný článek.
***
Čtvrtým argumentem je teze, že víra je dar. Někdo ho dostal, a někdo ho nedostal. Ateisté nevěří, protože prostě nedostali dar víry; věřící jsou ti, kteří dar víry dostali, a měli by za to být Bohu velmi vděčni. (viz. třeba Daniela Drtinová na webu Jsem Katolík)
Tento argument je typický pro umírněné křesťany, ovšem podle mého názoru je velmi problematický. Pokud věří ti, kteří dostali víru jako dar, a ti kteří nevěří, nevěří proto, že se Bůh rozhodl víru jim nedat – jak je potom za jejich nevíru může trestat nespasením?
A jak se to slučuje s údajnou lidskou “svobodnou vůlí”? Člověk, kterému se Bůh rozhodne víru nedat, asi příliš velkou svobodu uvěřit nemá.
Dále, pokud je víra Božím darem, jak je možné, že tento dar dostalo 99% Poláků a jen cca 25% Čechů? A jak je možné, že v USA dostávají lidé “dar víry” převážně v “protestantské modifikaci”, zatímco Poláci ho dostávají pravidelně v “Katolické modifikaci”? A jak to, že dar křesťanské víry dostává tak naprosté minimum Arabů? Nebo snad i Muslimská víra vede ke spáse?
Přitom pro celou situaci existuje naprosto přímočaré a hlavně perfektně fungující vysvětlení: lidé prostě většinou věří tomu, čemu “se věří” v jejich společnosti, rodině, okolí. To ovšem příliš prostoru pro “víru jako dar” nedává, a proto ani tento čtvrtý argument problém nevíry neřeší.
***
Pátý argument bych nazval “argument z nevědomosti”, z pohodlnosti, či z nezájmu. Lidé nevěří často proto, že o křesťanství nic moc nevědí, a nikdo je s ním neseznámil tak, aby pro ně bylo zajímavé. Na to, aby se jím zabývali sami, jsou pohodlní, nebo prostě mají důležitější věci na práci.
Tento argument je podle mě první skutečný, reálný. Ano, takoví lidé skutečně existují a jistě jich není málo. Je dost možné, dokonce pravděpodobné, že kdyby byli s vírou nějak poutavě seznámeni, pak by část z nich uvěřila.
V této situaci se ovšem nabízí otázka, jak je možné, že Bůh tolika lidem nedopřál reálnou možnost uvěřit? Informace, které se k nim dostaly, pro ně činí víru nevěrohodnou, a vše co se k nim během jejich dosavadního života dostalo jim neposkytuje žádné informace, proč by se o víru MĚLI zajímat! Proč, když je víra pro člověka tak dobrá a prospěšná, stojí tolik lidí bokem, i když by nemuselo?
Navíc, podle značné části křesťanů budou tito lidé za svoji nevíru pykat, a podle zbytku přinejmenším “jen” nebudou spaseni – je toto spravedlivé?
Kdyby Bůh existoval, pak by tato situace znamenala zřejmý problém. Logický závěr z toho tvoří další z mnoha střípků mozaiky, kterou popisuji od založení tohoto webu: Bůh neexistuje, a pozorujeme tedy přesně to, co lze předpokládat, že bychom MĚLI pozorovat. Fakt, že ke spoustě lidí se náboženství v přijatelné podobě nedostalo, a tito lidé pak nevěří, a že takových lidí navíc vůbec není málo, je v naprostém souladu s očekáváním, plynoucím z předpokladu, že Bůh neexistuje.
***
Nejzajímavější, nejdůležitější a IMHO nejzávažnější je ale poslední argument, popisující poslední skupinu lidí. Jsou to lidé, kteří by třeba i chtěli věřit, tuší, že náboženství BY MOHLO BÝT závažné téma (kdyby bylo pravdivé), a proto se o něj aktivně zajímají. Četli Bibli, čtou knihy o víře, věnují tomu svůj čas – a přitom docházejí stále silněji k naprosto upřímnému závěru, že náboženství NENÍ pravdivé, a že Bůh jakého náboženství popisuje, neexistuje.
Závěr, ke kterému došli, jsou ochotni kdykoliv obhájit, případně změnit, pokud jim někdo ukáže, v čem jsou jejich myšlenky špatné. Za tím účelem se dokonce ptají věřících, kde je chyba, a jak víru chápat – avšak reakce věřících, včetně způsobu těch reakcí jen dále potvrzují jejich dosavadní závěry.
Můj nejdůležitější dnešní argument je, že už jen z toho, že existuje tato skupina lidí, lidí kteří upřímně hledají, a docházejí k závěru že Bůh neexistuje, plyne, že nic takového jako milující Bůh, kterému by na nás záleželo, neexistuje. Důkazem, že tato skupina existuje, a je neprázdná, si dovoluji být já osobně, a je jím jen na tomhle webu i Slávek, Selvisked, Neruda, a x dalších.
Do této skupiny bych zařadil navíc lidi, kteří víru “ztratili”. V mládí věřili, mnohdy chtěli víře zasvětit svůj život – a čím víc se o víru a o náboženství zajímali, tím víc ji ztraceli, až ji nakonec ztratili úplně. Sem patří například Bart Ehrman, nebo, pokud vím, z našich autorů profesor Otakar Funda.
***
Závěrem chci poznamenat, že kupodivu NEPLATÍ opačný argument: Proč mnozí inteligentní lidé věří, pokud Bůh neexistuje?
Důvodů, proč takoví lidé mohou věřit, je spousta, a spousta jich zazněla i v mých minulých článcích. Zběžně připomeňme, že víra je pro člověka často psychicky uspokojující a naplňující, dává přesvědčení, že poskytuje odpovědi na závažné otázky, týkající se původu Vesmíru, Dobra a Zla, lidské budoucnosti po smrti. Dává naději, že smrtí vše nekončí. Přesvědčuje nás (lidi), že jsme výjimeční (kdo by nechtěl být výjimečný?), a že jsme byli stvořeni k obrazu Božímu. Tisíciletým vývojem se víra vyvinula do značně přitažlivé podoby, a tvoří tedy přímo učebnicový prototyp memplexu. Poskytuje iluzi “Otce v nebi”, který pomůže, když bude opravdu zle, se kterým může každý “osobně rozmlouvat”, atd.
Není nejmenší div, že i mnozí velmi inteligentní lidé tomuto svůdnému koktejlu podlehnou.
Prostě, na rozdíl od argumentů kterými jsem se dnes zabýval, z předpokladu že Bůh NEexistuje, ani v nejmenším neplyne, že by v něj lidé neměli věřit. Naopak, je velmi snadno vysvětlitelné, proč v Boha tolik lidí věří.
Díky za pěkný článek. Tentokrát jste už s kvalitou šel rapidně nahoru a vytvořil skutečně perfektní úvahu. A dokonce jste podotkl, že jste šťastný. I to je dobrý argument na oblíbené tvrzení některých křesťanů, že prý každý ateista musí být ve skutečnosti vnitřně nešťastný 🙂
(btw, taky jsem ateista a jsem šťastnej v životě)
Ahoj
Přečetl jsem si ten to článek
a chtěl bych zde reagovat na
toto.
——————-
Přitom pro celou situaci existuje naprosto přímočaré a hlavně perfektně fungující vysvětlení: lidé prostě většinou věří tomu, čemu “se věří” v jejich společnosti, rodině, okolí. To ovšem příliš prostoru pro “víru jako dar” nedává, a proto ani tento čtvrtý argument problém nevíry neřeší.
——————
Ano je to tak jak píšeš.
A je to především způsobeno
tím, že Archetyp, který na nás
působí vlivy společnosti ve, které
se rodíme a, který přejímáme
je jakýmsi daným stavem
pravzoru a vzoru společnosti,
který na nás působí a utváří
naše další přijímání společenského
chování a jednání, samotných hodnot
a morálních pravidel.
Tedy to jak na nás především působí
naše rodina pak lidé v blízkém kruhu
škola a samotná společnost.
A od toho se pak odvíjí celí náš náhled
a nazírání na vše co nás tak to, zvenčí
ovlivňuje vlivy, které mi sami přijímáme
a podle toho se taky chováme.
Též se to dá označit jako kolektivní nevědomí
tedy stav, kdy na nás zvenčí působí okolní
vlivy, které na nás mají velice velký vliv.
na tož abychom mi sami si to uvědomovaly.
Milan. Miló
“Závěrem chci poznamenat, že kupodivu NEPLATÍ opačný argument: Proč mnozí inteligentní lidé věří, pokud Bůh neexistuje?”
Církve jsou obecně proti jiným šarlatánům, ufologům a jiným zástupcům pseudověd a přitom i zde se dá uvést stejný argument. Proč na tyto věci mnoho lidí věří, když nic z toho neexistuje (a jsou dokonce i vědci, kteří na ně věří)?
Myslím, že tvá odpověď Michale platí obecně i v těchto případech.
Jo abych nezapomněl, Arkande se někde ptal zda bych se nepřipojil k fóru. Abych řekl pravdu, nemám teď moc času, ale do budoucna to nevylučuji.
Michal: Můj nejdůležitější dnešní argument je, že už jen z toho, že existuje tato skupina lidí, lidí kteří upřímně hledají, a docházejí k závěru že Bůh neexistuje, plyne, že nic takového jako milující Bůh, kterému by na nás záleželo, neexistuje. Důkazem, že tato skupina existuje, a je neprázdná, si dovoluji být já osobně, a je jím jen na tomhle webu i Slávek, Selvisked, Neruda, a x dalších.
to Michal: Hledáte skutečně, tzn. existenci Boha nevylučujete, a upřímně a pokorně jste Boha poprosili, aby vstoupil do vašich životů, jestli existuje, či jen tvrdíte, že se jedná o psychologicky lákavý koktejl, a tím pádem už předem jeho existenci vylučujete?
Četl jsem si, proč Otakar Funda a Bart Ehrman opustili víru v Boha.
Otakar Funda, fundovaný znalec Bible, vlastně v Boha a posmrtný život podle jeho vlastních slov pravděpodobně nikdy nevěřil. Cituji: „Avšak jako teolog…, jsem v posmrtný život nevěřil, a ani dnes si nemyslím, že po smrti něco je… Smrt je přirozený řád života, a proto poslední slavnost.” (zdroj: http://www.getsemany.cz/node/2671).
Co se týče Barta Ehrmana, také se jedná o znalce Bible. Ten začal ztrácet víru při důkladnějším studiu Bible a také kladením si otázky, jak by milující Bůh mohl dopustit takové utrpení, kdyby existoval. ( zdroj: http://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=19096131)
Vkládám uvedené zdroje ještě jednou:
http://www.getsemany.cz/node/2671
http://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=19096131
Pěkný článěk, ale trošku mě zarazila následující část:
Za druhé, už samotná myšlenka vzpoury proti Všemocnému Tvůrci Vesmíru je pošetilá. Věřím-li, že Vesmír stvořil všemocný a vševědoucí Bůh, který je pánem nad životem a smrtí čehokoliv a kohokoliv, pak nedává nejmenší smysl vzepřít se vůli takové bytosti (což je mimochodem i důvodem, proč je nesmyslná samotná myšlenka existence ďábla).
Přemýšlím, jak bych se dokázal ve vesmíru, který skutečně stvořil všemocný a vševědoucí bůh, přesvědčit, že je ten bůh skutečně všemocný a vševědoucí. Nepředpokládám, že by byl ochoten udělat cokoliv mu řeknu a zodpovědět jakoukoliv otázku položím, takže bych se musel spoléhat na to co je známo, že udělal a věděl. Předpokládám, že o tom by byl pouze omezený záznam, takže bych se mohl pouze přesvědčit o tom co dokládá ten záznam.
Takže i za předpokladu, že by existoval všemocný a vševědoucí Bůh by byl proto prostor v něho nevěřit, tj. věřit že existuje velmi mocná a velmi vědoucí bytost, ale není všemocná a vševědoucí. Nazval bych to ateismus mezer. 😀
Myslím, že pokud by se ten Bůh choval jako bůh starého zákona, tak by to mohl být i celkem rozumný postoj.
Jirka:Hledáte skutečně, tzn. existenci Boha nevylučujete, a upřímně a pokorně jste Boha poprosili, aby vstoupil do vašich životů, jestli existuje, či jen tvrdíte, že se jedná o psychologicky lákavý koktejl, a tím pádem už předem jeho existenci vylučujete?
Sice vím, že to není otázka na mě, ale jelikož se považuji za jednoho z té skupinky lidí, tak odpovím.
Proč otvírat své srdce a prosit, když se můžeme jednoduše naučit se siderickým kyvadlem a během pěti minut máme odpověď? 😀 Promin, teď vážně. Myslitelných metod jak rozpoznat pravdu od nepravdy je nespočet, ale pokud vím jenom jedna funguje. Je to rozum. Vědecká metoda což je v podstatě jenom takový vylepšený selský rozum. Vědeckotechlogický pokrok za poslední par stovek let je dokladem, že je to skutečně velmi účinná metoda. Naopak různé vzývání vyšší sil, vyvolávání duchů, astrologie, mystika, siderický kyvadlo nebo i modlitba jako metoda k hledání pravdy se ukázali být naprosto k ničemu.
To toho opravdu my ateisti chceme po bohu opravdu tak moc, když chceme fyzický důkaz?
963214785: To toho opravdu my ateisti chceme po bohu opravdu tak moc, když chceme fyzický důkaz?
to 963214785: Já bych takový důkaz chtěl také, ale myslím, že jej pravděpodobně nikdy nedostaneme. Jediný důkaz, který existuje, je ten uvnitř nás, ten však není empiricky měřitelný.
963214785: To toho opravdu my ateisti chceme po bohu opravdu tak moc, když chceme fyzický důkaz?
Zcela jistě. 😀
Možná to znamená, že si bůh nepřeje, aby v něj věřili racionálně založení lidé. Takovému přání klidně vyhovím. 🙂
963214785 says:
October 22, 2011 at 5:22 pm
Možná to znamená, že si bůh nepřeje, aby v něj věřili racionálně založení lidé. Takovému přání klidně vyhovím. 🙂
to 963214785: A kdo je podle Tebe racionálně založený člověk? Terminátor? Já jsem taky racinálně založený jedinec.
Jirka: Hledáte skutečně, tzn. existenci Boha nevylučujete, a upřímně a pokorně jste Boha poprosili, aby vstoupil do vašich životů, jestli existuje, či jen tvrdíte, že se jedná o psychologicky lákavý koktejl, a tím pádem už předem jeho existenci vylučujete
Slávek: To je absurdní. Prosit pokorně někoho o němž si myslím, že neexistuje je jeden z příznaků duševní choroby.
Slávek: To je absurdní. Prosit pokorně někoho o němž si myslím, že neexistuje je jeden z příznaků duševní choroby.
to Slávek: Problém ale je, že si Slávku myslíš, ale nevíš. A pokud je tohle jediný způsob, jak se o existenci Boha přesvědčit, nevidím na tom nic absurdního.
to Jirka:
No jednou z podmínek je, že je skeptický vůči věcem, které si nedokáže snadno ověřit nebo které se dokonce ověřování brání, jak to bývá zvykem u většiny bohů. Lidská mysl je velmi zranitelná vůči různým iluzím a psychologickým trikům je schopna uvěřit čemukoliv, speciálně pokud je pod přívalem emocí nebo pod vlivem drog. Člověk by čekal, že pokud by bůh skutečně existoval, tak ho dokaže najít i s čistou hlavou. Nebo pokud by bůh opravdu komunikoval pouze skrze lidi, kteří zrovna nedokážou myslet, bychom mohli snadno ověřit jestli se takový člověk skutečně dozvídá něco co by jinak nemohl vědět. Pokud vím nikdo se nic nového skrze modlitbu nedozvěděl, nic co by se dalo nezávisle ověřit jinou metodou.
963214785: No jednou z podmínek je, že je skeptický vůči věcem, které si nedokáže snadno ověřit nebo které se dokonce ověřování brání, jak to bývá zvykem u většiny bohů.
Jirka: No já jsem v každodenním životě velmi skeptický a je mi jasné, že Bůh je, co se týče faktů, nedokazatelný či nevyvratitelný, takže je jen otázkou víry, jestli se člověk přikloní k jeho existenci či neexistenci či jako správný skeptik zůstane neutrální, i když to dle mého v tomto případě moc nejde.
Na mé víře mi nepřijde nic iracionálního. Za iracionální bych považoval, kdybych v něco věřil, a nevěděl bych v co a proč.
Jirka: No já jsem v každodenním životě velmi skeptický a je mi jasné, že Bůh je, co se týče faktů, nedokazatelný či nevyvratitelný, takže je jen otázkou víry, jestli se člověk přikloní k jeho existenci či neexistenci či jako správný skeptik zůstane neutrální, i když to dle mého v tomto případě moc nejde.
Pozor, to platí pouze pro deistického boha. Jakmile takovému bohu začneš přiřazovat vlastnosti, které ho přiblíží křesťanskému Bohu, tak se situace mění. Mimoto existuje spousta věcí, které jsou nedokazatelné a nevyvratitelné UFO, paranormální jevy, alternativní medicína a podobné nevědecké nesmysly vůči, kterým správný skeptik rozhodně nemůže zůstat neutrální přestože je nedokáže ani dokázat ani vyvrátit. Jediné co může ukázat je, že člověk, který tvrdí o takových jevech něco ví, ve skutečnosti neví vůbec nic.
A mimochodem ty snad víš v co přesně věříš a proč?
963214785: A mimochodem ty snad víš v co přesně věříš a proč?
Věřím v křesťanského Boha lásky (dobra, spravedlnosti, pravdy, milosrdenství, …), protože:
– Bez lásky nevidím smysl svého života, bez ní bych nechtěl žít;
– Tato víra se shoduje s mým nitrem, je přirozená a nenucená;
– Tato víra se shoduje s nitry většiny lidí, které znám, a mnoha lidí po celém světě;
– Bych následoval křesťanské hodnoty, i kdyby se prokázala neexistence Boha, protože tyto hodnoty dělají mne i tento svět lepším místem pro všechny.
Věřím, protože:
– Mě k tomu vede má intuice;
– Mně přijde nepravděpodobné, že člověk vznikl náhodou;
– Mně přijde nepravděpodobné, že Vesmír vznikl z ničeho;
– Mně přijde, že smyslem existence lidského života není pouze předat své geny další generaci, ale něco se naučit či něco pochopit.
Z rozhovoru s O. A. Fundou
S představou posmrtného života jste nikdy neoperoval?
Ne. V pohřebním kázání jsem se odvážil říci, že věřit, že to, co v tom životě, který teď skončil, bylo z lásky, má platnost, smysl a budoucnost, je mnohem těžší než věřit, že po smrti ještě něco je. Problém tkví v tom, že zpozitivističtění mýtu nemá na svědomí pozitivistická filosofie, nýbrž církevní věrouka včetně trapných sporů o stvoření světa a Ježíšovo vzkříšení. Většina křesťanů vnímá označení výpovědí, že Ježíš vstal z mrtvých, že vstoupil na nebesa či že opět přijde k poslednímu soudu, za symbolické a mytické jako centrální útok na svou víru.
Nikdy mi nebylo jasné, jak mohou špičkoví církevní intelektuálové sdílet stejné představy jako ti nejprostší z věřících.
Myslitelé Barthova typu věděli o zvláštní povaze a antropologické dimenzi mýtu. Většinou však před jasným „ano či ne“ uhýbali formulací, že mýtus sděluje objektivní realitu jiného řádu. Vždycky jsem barthiánům a hromádkovcům vytýkal tyhle teologické obezličky a kazatelskou nepoctivost, že neřeknou z kazatelny na plnou pusu: Prosím vás, tohle je mytologický text, ale má obrovské poselství, nepřeslechněme ho. Jednou v kostele, kde jsem působil, kázal přední evangelický teolog na text o svatbě v Káni. Samozřejmě když jsme spolu seděli u oběda a hovořili, bylo mi jasné, že ví, jak se věci mají. Dokonce se v kázání tak říkajíc zachraňoval větou, že: „Pokud tento zázrak nebudeme číst čistě fyzikálně, tak se neochudíme o jeho zvěst.“ Ale to samozřejmě posluchači moc nevnímali, dál totiž nakládal se zázrakem zcela masívně, takže odcházeli s pocitem, že Ježíš je ten mocný čaroděj, co proměnil vodu ve víno. Tímto zacházením s biblickými mýty se církve stávají názorovým ghettem, protože lidí ochotných věřit, že Ježíš udělal nad vodou čáry máry fuk a bylo tu víno, dnes už mnoho není. Mně se tehdy zdálo poctivé říci: fyzikálně je to báchorka. Ale pozor: tento mýtus je určitou dobovou polemikou s dionýsovskou slavností. Ne Dionýsos je tím, kdo přináší víno, tedy radost, která nekončí a je pro všechny, nýbrž Kristus.