Smrt a posmrtný život

Asi před čtrnácti dny mi poslal pěknou úvahu na téma posmrtného života Vít Skalický. Vítkovi se omlouvám, že ji zveřejňuji až teď, a předávám mu slovo.

Jaký je Váš názor na posmrtný život? Věříte v něj?

Na posmrtný život existuje mnoho názorů. Někteří věří, že se po smrti narodí jako jiní lidé a budou žít jiný život, že se reinkarnují, někteří věří v nebe a peklo, či v nebe, peklo a očistec. Někteří věří, že po smrti budou žít šťastný život. A jiní tvrdí, že nemůžeme vědět, co nás po smrti čeká, jak bude posmrtný život vypadat.

Já osobně jsem ateista, tedy věřím, že smrtí život končí, že žádný posmrtný život neexistuje. Není to stoprocentně jisté, ale je to velmi pravděpodobné. Z hlediska vědy se problém nachází v tom, že si myslíme, že v nás – lidech – existují dvě složky – nazvěme to třeba tělo a duše – a ty se podle náboženství dají rozdělit- tělo zemře, ale duše bude žít navždy. Z hlediska vědy je však absurdní domnívat se, že naše mysl by mohla existovat bez těla. Tělo i mysl existují pouze najednou a společně umírají, protože neexistuje žádné tělo a mysl, existujeme jen my a my se už dále nedělíme. Náš mozek je součástí našeho těla a nedá od něj oddělit a ani jeho funkce myšlení. Tak to vidí věda a má k tomu důkazy.
Já se však v tomto článku nechci zabývat vědou, chci se zabývat otázkou: Opravdu chceme žít navždy? Jsou lidé opravdu šťastnější, pokud vědí, že jejich život neskončí?
Na první pohled tyto otázky působí nesmyslně. Lidé přece musí být šťastnější, pokud vědí, že doopravdy nezemřou. Vzpomínám si, jak nám učitelka ve škole- nevěřící- říkala, že věřící lidé se lépe vyrovnávají se stářím a s myšlenkami na smrt, protože věří v posmrtný život. I mnoho lidí – ať už jsou věřící nebo ateisté – by s tímto výrokem souhlasilo. Rovněž i já sám před několika lety. Uvědomil jsem si však, že tento názor je iluze, nesmysl. A pochopil jsem proč.

Jednou jsem četl příběh o zdravotní sestře, která pracovala ve velkém domově pro seniory. Žilo tam mnoho seniorů, a tak asi není překvapivé, že někdo z domova zemřel prakticky každý den – o to víc měli senioři smrt na očích. Tato zdravotní sestra si myslela, že logicky musí být věřící senioři šťastnější, a ateisté nešťastní. Jaké pro ni ale bylo překvapení, že ti, kdo se nejvíce báli smrti, byli věřící – báli se toho, co je po smrti čeká. Naopak ateisté byli veselí a užívali si svůj pobyt. Byli totiž přesvědčeni, že smrtí jejich život končí, smířili se se svou smrtelností a rozhodli se prožít zbytek svého života, jak nejlépe dovedli.

A v tom to je. Křesťanství učí, že ti jediní, kdo mají jistotu, že se dostanou rovnou do nebe, jsou svatí (kteří byli za svaté prohlášeni až po smrti), všichni ostatní si ničím nemohou být jisti, a většina lidí bude pravděpodobně hodně trpět v očistci nebo v pekle za všechno špatné, co udělali. Nevím přesně, jak je to u ostatních náboženství, ale princip zůstává. Každý, kdo respektuje názor, že smrtí jeho život nekončí, se vydává na milost a nemilost strachu. Strachu z neznámého, strachu z utrpení. Protože ohledně posmrtného života si nikdo nemůže být ničím jistý.

My ateisté se naopak nemáme čeho bát. Ateismus nás zbavuje strachu ze smrti. Protože pokud po smrti nic neexistuje, čeho bychom se měli bát? Můžeme být smutní z toho, že zemřeme, můžeme z toho mít i depresi, ale nikdy nebudeme cítit strach. Smrt nás však může velmi motivovat. Pokud si přiznáme, že jsme smrtelní, o kolik stoupne hodnota lidského života? Jak důležitý je každý okamžik života, protože se už nikdy nevrátí? Pokud se smíříme se svou smrtelností, nebude nás to motivovat k tomu, abychom prožili lepší a více naplněný život?

Lidský život nikdy nebude bezvýznamný. Všechno, co jsme udělali na tomto světě zůstane pevně součástí historie naší civilizace. I když zemřeme, to čím jsme byli, zůstane v těch, co nás znali, pro které jsme něco znamenali. To, že jsme je ovlivnili, znamená, že náš odkaz bude přežívat i po jejich smrti v dalších lidech. I když o většině z nás nebude za sto let nikdo nic vědět.

Jaká je průměrná délka lidského života? Kolika let se dožíváme? V České republice je to asi 77 let. V jiných státech se průměrná délka života pohybuje od 45 do 83 let. Většině z nás zbývá ještě mnoho let života.

Vzpomínám si, že jednou před několika lety vysílali ve zprávách zajímavou novinku – vědci objevili nové poznatky, díky kterým vědci budou jednou moci výrazně prodloužit lidský život. Třeba na dvě stě let i více. Novináři se potom ptali v domově seniorů, kdo by chtěl žít tak dlouho. Většina seniorů odpověděla rozhodně, že tak dlouho by žít nechtěli.
Ale představte si, že bychom většinu té doby byli mladí. Že bychom stárli třikrát pomaleji. Dovedli bychom žít dvě stě let? Asi ano. Představte si však, že bychom museli žít ne dvě stě, ale 10 000 let. Jak odporná a stereotypní by nám připadala každá činnost, kterou dnes milujeme, kdybychom ji měli dělat 10 000 let. Šíleli bychom z lidí, které dnes máme rádi. Samotný život by nám připadal jako povinnost, kterou nenávidíme. Není v lidské přirozenosti žít tak dlouho. Možná se jednou lidstvo dostane na úroveň, kdy to dokáže. Ale dnes by většina lidí pravděpodobně zešílela, kdyby musela žít tak dlouho.

A co teprve žít sto tisíc let, milion let, celou věčnost? Ne, rozhodně bychom nebyli šťastní, ukousali bychom se nudou, život by pro nás ztratil cenu, nebyl by nijak zajímavý.
Rovněž podle mého názoru existuje obrovská iluze ve štěstí. Sice všichni toužíme být šťastní, ale všichni tušíme, že to nejde. Pocity jsou duální. Abychom mohli být šťastní, musíme si prožít neštěstí, abychom byli veselí, musíme vědět, co to je smutek. Už dnes většina z nás nedokáže být dlouhodobě stejně šťastná. Zároveň však duálnost pocitů způsobuje, že život je zajímavý, že nás baví a že chceme žít. Představa, že bychom měli být věčně šťastní v ráji je v přímém rozporu s tím, že bychom byli lidé.

Ještě dnes mnoho lidí (a mnohem více v historii) přeje svým nepřátelům věčné zatracení, bolest a utrpení. A je na světě ještě stále dost lidí, kteří věří, že všichni, kdo nevyznávají stejnou víru jako oni, budou po smrti žít jako navždy nešťastní. Pokud však po smrti následuje buď nebe nebo peklo, jak poznáme kdo se kam dostane? Na světě přece nejsou jen zlí a jen dobří lidé. Každý v sobě máme dobro i zlo. Znamená to, že všichni budou v pekle a v nebi zároveň? Kde je ta hranice mezi člověkem, který bude věčně šťastný a tím, kdo bude věčně trpět v bolestech? Jak mizivé a krátké období je vlastně několik desítek let – skutečný život- ve srovnání s miliony let údajného posmrtného života. Jak by něco tak mizivého mohlo ovlivnit něco tak obrovského? Myslím, že tyto představy jsou velmi nespravedlivé, co víc, dokonce nekonečně nespravedlivé.

My ateisté nepřejeme nikomu nic tak zlého jako je strašná bolest v pekle. Věříme, že naši nepřátelé zemřou stejně jako my a stejně jako všichni, kdo ateisté nejsou. Smrt je spravedlivá pro všechny, protože všichni zemřeme. A po smrti už nic není, což platí také pro všechny lidi. Tato představa – neexistence posmrtného života – je mnohem mnohem spravedlivější než všechny představy posmrtného života, s kterými jsem se kdy setkal.
Věřím, že pokud se smíříme se svou smrtelností, pokud se vyrovnáme s tím, že jednou definitivně zemřeme, posilní nás to, udělá to z nás vyrovnanější a lidštější lidské bytosti. Já osobně si smrt představuji jako usnutí, jako ponoření se do bezesného spánku, ze kterého se už nikdy neprobudím. Se samotným okamžikem smrti není spojeno žádné utrpení a po ní už nic nenásleduje. Koneckonců vesmír existoval 15 miliard let předtím, než jsem se narodil a bude existovat ještě miliardy let po tom, co zemřu. Lidská civilizace fungovala beze mě tisíce let a doufám, že minimálně další tisíce let fungovat bude.

Nemyslím si, že na naší smrtelnosti je něco špatného, něco, s čím bychom se nedokázali smířit. Život je dost dlouhý na to, abychom prožili spoustu krásných chvil a zážitků. A je dost možné, že bychom jako lidé ani nedokázali žít několikanásobně déle než žijeme teď. A ruku na srdce, nezasloužíme si všichni po tom všem, co jsme si v životě prožili, se jednou na konci života ponořit do bezesného spánku, z něhož se už nikdy neprobudíme ?

— Vít Skalický

1,543 thoughts on “Smrt a posmrtný život

  1. Michal Post author

    Ještě před chvílí jsem Ti chtěl odsouhlasit, že nová, nekonečně velká a složitá Země, s nekonečným prostorem k poznávání, kde bychom žili s novými těly, by ten problém řešila, … ale teď už ten pocit nemám.

    Ještě si to promyslím.

  2. Cestmír Berka

    To s tím muslimským nebem je samozřejmě legrace…nejsem závislý na sexu. Posmrtný život mě opravdu neláká. Mně by se dokonce líbilo, kdybych v den smrti zmizel i lidem z paměti.

  3. Michal Post author

    Nějaký matematik prý řekl, že jistá velká KONEČNÁ čísla se subjektivně zdají být “větší” než nekonečno. A měl IMHO svatou pravdu. Ono, představit si nekonečno je vlastně snadné: představím si 1, 2, 3, a tři tečky… jdu dál a dál, bez jakékoliv hranice. Nebo si představím, že letím Vesmírem bez omezení, nikde žádná zeď, žádný konec… Jenže tahle představa je strašně zavádějící.

    Představit si totiž už jen biliony bilionů JE docela problém. A biliony bilionů přitom nenazývám velkým číslem 🙂

    Kdo chce potrápit svoji představivost, ať si zkusí představit Grahamovo číslo. No a jako pro jakékoliv jiné přirozené číslo, i pro Grahamovo číslo platí, že leží na úplném-úplném začátku cesty “do nekonečna”… Člověk, který tímto potrápí svoji fantazii, podle mě nemůže tvrdit, že by ho lákal nekonečný život.

  4. Medea

    Michal napísal: „V prvé řadě mě zaujalo, že Bůh třeba “vypne nudu”. … Jenže já namítám, že po takovém zásahu do mé psychiky bych to už pak nebyl JÁ.“

    Nesúhlasím, pretože nevidím žiaden rozumný dôvod prečo, by si to nemal byť TY. Veď stav bez nudy je u človeka bežný. Tvoj život predsa obsahuje mnoho časových intervalov, v ktorých je “vypnutá” nuda. Hádam mi len nechceš povedať, že v čase, keď necítiš nudu, prestávaš byť Michalom 🙂 že len znudený Michal je Michal 😀 Michal bez nudy je tiež Michal.

    Michal: „Zkus si to představit na tomhle, záměrně přehnaném případě “patření na Boha”: Tak Bůh by “vypnul nudu”, a “způsobil”, že by tě to bavilo. TOHLE, nikoliv že bys přitom myslela na matematiku či něco podobného.“

    Prečo, by to dobrý Boh robil? Vypol, by nudu a nechal, by na mne, čo budem robiť so svojím časom 😉
    A to “patření na Boha”, by mohlo byť veľmi príjemné a povznášajúce, mohlo by v sebe zahŕňať (ako som už naznačila) prístup k zaujímavým obsahom Božej mysle. Božia myseľ, by mohla byť pre dušu úžasným životným prostredím.
    Teda vôbec si ma nepresvedčil, že večný posmrtný život musí byť NUTNE nepríjemný. Ty jednoducho už vopred predpokladáš, nejakú nepríjemnú alebo nedôstojnú formu posmrtného život a potom sa zamozrejme tešíš na nebytie 😉 viď bájku Líška a hrozno 😀

    Michal napísal: „Bůh nemůže způsobit, aby 1+1 bylo cokoliv jiného než 2, Bůh nemůže způsobit, aby Q8 byla komutativní grupa,“

    Aj Tomáš Akvinský, by s Tebou súhlasil 😉 a samozrejme, že súhlasím aj ja. Logika je nad všetkým, aj nad Bohom. Keď som hovorila o „všemohúcnosti“, myslela som jednoducho na obrovskú moc, na obrovské a nepredstaviteľné možnosti a nie na doslovnú (nelogickú) všemohúcnosť.

    Michal: „Bůh také nemůže způsobit, aby se MYSLÍCÍ OSOBNOST s PAMĚTÍ nezačala nudit v průběhu nekonečně dlouhé monotónní opakující se činnosti. Respektive, může toho dosáhnout jen tak, že omezí její paměť: že prostě na ta minulá opakování budeš průběžně zapomínat, a pořád to pro tebe bude “nové”. To ovšem znamená, že z tebe udělá – “debila” “

    To už nie je logická úvaha 🙂 ale len Michalov metafyzický postulát a výrazný zásah do Božej všemohúcnosti. Teda, len čo to Michal potrebuje, tak si predstaví slabého Boha, ktorý nemôže zabezpečiť človeku kvalitný posmrtný život 😀 To mi tak trochu pripomína triky teológov 😉
    Dokáž to čo tvrdíš prísne logicky! To znamená, že navrhneš prijateľný axiomatický systém a ukážeš v ňom, že ani ten najmocnejší Boh nemôže dať človeku kvalitný posmrtný život. Pre začiatok sa môžeš inšpirovať Gödelovým ontologickým dôkazom Boha 😉

    Michal: „Bůh také nemůže způsobit, aby se MYSLÍCÍ OSOBNOST s PAMĚTÍ nezačala nudit v průběhu nekonečně dlouhé monotónní opakující se činnosti.“

    Prečo, by nemohol? Predstav si nejaký príjemný časový interval Tvojho života, v ktorom sa nenudíš. A teraz si predstav, že Boh vhodne pospája nekonečne mnoho blažených intervalov Tvojho života, a ani jeden z týchto intervalov neobsahuje nudu, pričom v každom nasledujúcom intervale, Boh zvýši Tvoju pamäťovú a kognitívnu kapacitu tak, aby si mohol kognitívne pojať a spracovať predošlé intervaly a vytvorí tak Tvoj večný a blažený život bez nudy 😉

    BTW a prečo, by nekonečný a všemocný Boh nemohol pracovať priamo s nekonečnom? Prečo, by Ti nemohol dať NEKONEČNÚ kognitívnu kapacitu? A mohol, by to urobiť len tak, lusknutím prstov 😉

    Mmm, nepresvedčil si ma Michal o tom, že večný život musí nutne byť na H…O 😀

  5. Medea

    Michal: „Kdo chce potrápit svoji představivost, ať si zkusí představit Grahamovo číslo. No a jako pro jakékoliv jiné přirozené číslo, i pro Grahamovo číslo platí, že leží na úplném-úplném začátku cesty “do nekonečna”… Člověk, který tímto potrápí svoji fantazii, podle mě nemůže tvrdit, že by ho lákal nekonečný život.

    No a mňa práve preto láka, pretože ja milujem NEKONEČNO 😀

    Ale to, že sú pre mňa lákavé isté formy posmrtného života, ešte neznamená, že posmrtný život skutočne existuje.

  6. Michal Post author

    OK! 🙂

    Beru, že pokud by ti Bůh dal nekonečnou mentální kapacitu, zejména nekonečnou paměť, a pokud by tě NAVÍC naprogramoval tak, aby tě nekonečně dlouhé plnění tvé paměti novými poznatky stále USPOKOJOVALO, a NAVÍC by ti dal toto nekonečné množství poznatků k dispozici (což by mohl být docela problém, bo empirické zkoumání reality by, připomínám, nebylo možné) – PAK by opravdu nekonečný život mohl být pro někoho zajímavý 🙂 🙂 Ale trvám si na tom, že ne pro mě 😀 (a ANO, znám tu bajku o kyselých hroznech, sám jsem o ní nedávno psal 🙂 )

  7. Michal Post author

    PS. nekonečno mě také fascinuje 🙂

    BTW, co to Grahamovo číslo? Znáš ten pojem? A zkoušela sis aspoň ten proces konstrukce Grahamova čísla představit?

  8. Michal Post author

    Médeo, a když Tě zajímá nekonečno – říká Ti něco Veblenova hierarchie? A Feferman-Schuttův (či jak se to píše) ordinál? Zkoušela sis někdy představovat velké spočetné ordinály?

    A jaký je tvůj dojem z faktu, že funkce Aleph má pevný bod? Já si do dneška neumím představit, jak je to možné 🙂

  9. Medea

    Michal: “a ANO, znám tu bajku o kyselých hroznech, sám jsem o ní nedávno psal”

    Veď ja viem, však preto ju aj spomínam.

  10. Medea

    Michal: “A jaký je tvůj dojem z faktu, že funkce Aleph má pevný bod?”

    Normálny. Aleph je predsa normálna funkcia 😀 teda existencia pevného bodu je prirodzeným dôsledkom jej spojitosti (vzhľadom na topológiu indukovanú usporiadaním) a rastúcosti.

    Všetky Tebou spomínané pojmy poznám, ale nie som špecialistka na túto oblasť. Som skôr zameraná na všeobecnú topológiu a niektoré oblasti algebry.

  11. Michal Post author

    No vidíš Médeo, koukni na Čestmíra: toho bys nekonečným rozjímáním o matematice neuctila 🙂

    Tak co s Čestmírem? Naučí ho nejdřív Bůh matematiku, a přeprogramuje ho tak, aby pro něj byla maximálně “cool”, na věky věkův? 🙂

    Čestmíre, já jen abys viděl co tě čeká! 🙂 Dáváme s Médeou peklu nový smysl 🙂

  12. Michal Post author

    @Médea: No jo 🙂
    http://en.wikipedia.org/wiki/Normal_function

    Every normal function f has arbitrarily large fixed points

    Stejně to nechápu. Ještě bych pochopil, že ten Aleph má pevný bod PROTO, že existuje limita posloupnosti Aleph_Aleph_Aleph_… (myšleno jako indexy), a tato limita pak bude tím pevným bodem funkce Aleph. Ale to s tou normální funkcí fakt nevím 🙂

  13. Michal Post author

    jjj, dobrou chuť 🙂

    A jak by vlastně vypadal ten druhý pevný bod? Označím-li ten první pevný bod P, pak Aleph_P=P, a bezprostředně následující Aleph větší než P bude Aleph_{P+1}. Takže nebude ten druhý pevný bod analogicky limita

    lim s(i) pro i=0..infinity, kde “s” je funkce daná rekurzivně takto: s(0)=Aleph_{P+1}, s(i+1)=Aleph_s(i)
    ?

  14. Medea

    Tak ideme na ten dôkaz:

    Tvrdenie: Ak F je normálna ordinálna funkcia, potom ku každému ordinálu alfa existuje ordinál beta, beta≥alfa, ktorý je pevným bodom F.

    Dôkaz Tvrdenia:
    Pretože F je rastúca, tak pre ľubovoľný ordinál gama platí F(gama)≥gama.

    Definujme si postupnosť ordinálov alfa_n nasledovne: alfa_1:=alfa, alfa_(n+1):=F(alfa_n) pre každé prirodzené n.
    Je zrejmé, že postupnosť alfa_n je neklesajúca.

    Supremum množiny {alfa_n: n ide cez prirodzené čísla} si označíme ako beta.
    beta je zrejme limitou (vzhľadom na intervalovú topológiu) postupnosti alfa_n
    a pretože F je spojitá (vzhľadom na intervalovú topológiu), tak limita postupnosti F(alfa_n) je F(beta).

    Lenže postupnosť F(alfa_n) je pod-postupnosťou postupnosti alfa_n, teda ich limity sa rovnajú a preto je beta pevným bodom F.
    QED.

    No a pretože je Alef normálna, tak má pevný bod 🙂

  15. Medea

    Je to názorné, pokiaľ si oboznámený s topologickými vlastnosťami LOT-ov. LOT je topologický priestor (X, T), ktorého topológia T zodpovedá intervalovej topológii indukovanej vhodným lineárnym usporiadaním X.

Comments are closed.